Memorie-ekniha_10-14


Memorie-ekniha_10-14

1 Pages 1-10

▲back to top

1.1 Page 1

▲back to top
Po stopách
charismatického světce
Z knihy Memorie Biografiche
vybral a přeložil P. Oldřich Med, SDB
X.–XIV. díl

1.2 Page 2

▲back to top

1.3 Page 3

▲back to top
X. DÍL
1 Úvodní slovo
Tento životopisný seriál o životě svatého Jana Boska je
i není původní práce. Abychom mu dobře rozuměli, musí-
me vědět, že jde opravdu o chůzi ve stopách tohoto velikána
církevních dějin moderní doby. V tom smyslu je název „Po
stopách charismatického světce“ opravdu případný. Autor
však neměl v úmyslu uložit do něho výsledek vlastního bá-
dání o životě Dona Boska, nýbrž usnadnit čtenáři zmocnit
se látky, kterou nashromáždili jeho synové – salesiáni žijící
kolem něho, ještě za jeho života, a současně i všeho, co bylo
možno nalézt v souvislosti s ním. Už dávno před Don Bos-
kovou smrtí bylo jeho okolí přesvědčeno, že mezi nimi žije
člověk poslaný od Pána Boha, kněz se zvláštním posláním,
který bude jednou postaven církví na oltář a prohlášen za
svatého. Proto se snažili všechno svědomitě zapisovat, sbí-
rat a uchovávat, aby nic nepřišlo nazmar. Dokonce ustavili
komisi, která tuto práci konala. Prvním předsedou této ne-
oficiální komise byl pozdější Don Boskův první nástupce,
dnes blahoslavený Michal Rua, dále kněz salesián Ruffino,
který bohužel záhy zemřel, kněz Bonetti a jiní. Velmi se
v této práci angažoval zejména kněz Jan Křtitel Lemoyne,
který vstoupil mezi salesiány až po své primici, ale zname-
nitě pochopil Dona Boska i jeho cíle a jeho práci. Ten udělal
snad nejvíce pro uchování písemného materiálu ze života
turínského světce.
Když Don Bosco 21. ledna 1888 v Turíně zemřel, hned
po pohřbu, už 7. února, don Rua, jako jeho nástupce, svolal
salesiánskou hlavní radu a tlumočil jí výzvu kardinála Paro-
cchiho, protektora Salesiánské společnosti, aby salesiáni za-
čali vyjednávat s turínským kardinálem Alimondou o zahá-
jení beatifikačního procesu Dona Boska s uspíšením, tedy
s dispensí od Svatého Stolce. Opravdu se začalo, ale hned
vyvstala opozice ze strany některých církevních činitelů tu-
rínských, kteří už v minulosti dělali Donu Boskovi všemož-
né překážky. Opozice zase vedla nutně salesiány k tomu, aby
měli dobře připravený dokumentační materiál minulých
událostí, a ten zase musel být utříděn a sebrán tak, aby mohl
být vydán knižně, až bude třeba. Hned se vidělo, že to bude
práce ohromná a že dokumentační materiál bude mít ce-
lou řadu svazků o mnoha stránkách. Tak vznikla myšlenka
všechno dostupné zachytit a vydat zatím jako soukromé tis-
ky pro salesiány. Pro dobu starší nebylo nebezpečí, že vznik-
ne vážnější odpor a pro dobu pozdější se myslelo, že beztak
práce nepůjde příliš rychle a že se pak uvidí, co a jak.
Redakcí tohoto velikého dokumentárního životopi-
su Dona Boska byl pověřen již jmenovaný don Lemoyne.
V jeho rukou se ocitla všechna dokumentace, on řídil i dal-
ší průzkum a v roce 1898 – 10 let po Don Boskově smrti,
měla kongregace v rukou I. svazek „Životopisných pamětí
kněze Jana Boska“ a mohla se těšit na další. Skoro každý
rok přibýval jeden další svazek, až do roku 1917. Rok před
koncem 1. světové války plodný spisovatel zemřel a dílo se
zastavilo. Proč se tak stalo? Stalo se to tím, že don Lemoy-
neův spolupracovník, dobře obeznámený s materiály – don
Angel Amadei, dostal za úkol napsat napřed dokumentární
životopis Don Boskova nástupce dona Ruy, což znamenalo
shánění dalšího materiálu a odložit to, co nebylo zrovna ak-
tuální. Pak zde byla další věc. Don Lemoyne dovedl historii
do roku 1870 a právě toho roku začínala snad nejsvízel-
nější část Don Boskova života. Světec usiloval o definitivní
schválení Stanov Salesiánské společnosti a tehdy se turínská
kurie postavila urputně proti němu. Dále pak šlo o uděle-
ní privilegií a o jiné věci. Don Bosco musel hájit zájmy své
kongregace a vydobýt pro ni co největší samostatnost, ku-
rie se naopak snažila udržet jeho dílo celé jen pro diecézi
a bojkotovala každou iniciativu. Z Turína tehdy chodily do
Říma nedůstojné žaloby a bohužel přidal se k tomu vahou
své autority i sám nový turínský arcibiskup Vavřinec Gastal-
di, kdysi Don Boskův věrný přítel a pomocník.
V roce 1917 už probíhal Don Boskův beatifikační proces
a církevní soud musel vyslýchat svědky z jedné i z druhé
strany. V takových poměrech ani nebylo dobré, aby byly ur-
čité věci z let po roku 1870 uveřejňovány, třeba jen „výlučně
pro vnitřní potřebu salesiánů“. A tak se stalo, že „Životopis-
né paměti“ zůstaly při těch prvních devíti Lemoyneových
svazcích a s ostatním se čekalo na vhodnější dobu. Don
Amadei sice něco dělal, ale protože ho to nehnalo a k tomu
na povrch vycházely další věci, nepospíchal. Pak přišel
rok 1929. To už byl papežem Pius XI., osobní přítel Dona
Boska. Ten Don Boskův proces dokončil. Věc turínského
světce skončila vítězstvím. Co „Životopisné paměti“?
Po blahořečení už nebylo možno Don Boskovu svatost
popírat. Také jeho někdejší nepřátelé většinou umřeli. Bylo
možno v „Pamětech“ pokračovat, i když v trochu jiné po-
době. Kongregace zde měla nového dobře připraveného
historika v osobě dona Evžena Ceriy, kterému představení
uložili, aby v Lemoyneově díle pokračoval. Stárnoucímu
Amadeiovi, který už měl rozepsaná čtyři léta Don Boskova
po roce 1870, nechali tuto práci s tím, že jeho X. svazek vy-
jde až poslední, když už budou jiné časy a až se o Don Bo-
skových nepřátelích bude moci psát veřejně čistá historická
pravda.
Od roku 1930 začaly vycházet svazky z pera Ceriova. Byl
to svazek XI. a další. Ceria svou práci skončil v roce 1939
na prahu II. světové války. Jeho poslední svazek měl číslo
IXX. A teprve potom – už za války v roce 1940, spatřil svět-
lo světa Amadeiův svazek X. Tím bylo celé monumentální
dílo šťastně dokončeno.
Škoda, že Amadeiův svazek má jiné dělení než svazky
Lemoyneovy a Ceriovy. Má skoro 1 400 stran a jen 10 ka-
pitol, takže kapitoly jsou sto i více stránkové. Autor musel
látku dále kouskovat podtitulky, jichž je v každé kapitole
množství. Asi ho k tomu přinutil různorodý materiál. Ten
se zatím neúměrně rozhojnil, ale vše se muselo vtěsnat do
čtyř let, a ta musela být uzavřena v jednom jediném svazku,
jelikož Ceria začal rokem 1875 a už nebylo možno pořadí
svazků měnit. Nás to také nutí látku převypravovat s vyne-
cháním všeho nepodstatného, aby se vše vešlo do 200 strá-
nek, jako tomu bylo při vyprávění látky předešlých svazků
Lemoyneových. S pomocí Boží se tedy vydáme po stopách
charismatického světce znovu v naději, že vypravování bude
stejně poučné, jak tomu bylo v předešlých dílech. Počet ka-
pitol nebude nutně odpovídat počtu kapitol X. svazku „Ži-
votopisných pamětí“.
545

1.4 Page 4

▲back to top
2 Vše pro duše
Když se v roce 1929 jednalo o schválení zázraků pro blaho-
řečení Dona Boska, papež Pius XI. v příležitostné promlu-
vě vzpomenul, co říká kanonizační bula o svatém Tomáši
Akvinském. Říká, že pro něho nebylo zapotřebí zázraků,
protože každý článek jeho Teologické sumy je hotový zá-
zrak. A totéž prý by se mohlo říci o Donu Boskovi. Celé
jeho dílo je hotový zázrak. A papež rozvedl tuto myšlenku.
Opravdu všechno, co jsme dosud četli o turínském apoštolu
mládeže, je zázračné a je v tom vidět jasně stopy Boží Pro-
zřetelnosti. Tajemství jeho svatosti – tak připomněl Pius XI.,
spočívalo v jeho hesle, převzatém do svatého Františka Sa-
leského: „Pane, dej mi duše, vše ostatní si ponech!“
Dovedli jsme jeho historii až do roku 1870, do roku pádu
papežského státu. Co všechno v předchozí době Don Bosco
zažil! Napřed jsme ho viděli uprostřed stovek výrostků, kte-
ří byli postrachem Turína, a pohled na ně mrazil mnohého
v zádech. Říkalo se o něm: „Chudák mladý kněz! Zbláznil
se!“ Jeho kolegové ho chtěli odvézt do blázince. Pak řekl
jeho zpovědník a duchovní vůdce, svatý Cafasso: „Tajem-
ství! Tajemství! Ani já nechápu, ale vím, že svatí mají svá
tajemství. Nechápu ho, ale spokojím se s tím, že žasnu.“
U Dona Boska bylo podivuhodné především to, že nic po-
divuhodného nedělal. Byl normální diecézní kněz, dobrý
a dost. Chodil i na hostiny do paláců šlechticů, aby od nich
získal podporu pro hochy. Doma byl až příliš střídmý v jíd-
le, ale tam, aby neurazil, klidně pojedl, co mu dali. Byl vždy
v rovnováze, vždy veselý, ať ho chválili nebo haněli a vláčeli
po novinách. Před chudými i před pány byl vždy otevřený,
odvážný, sebejistý, doma rezervovaný, bázlivý a plný něhy.
Byl klidný, když neměl hmotnou základnu pro své stavby,
nebo byl zavalen spoustou nepříjemností, ve všech zkouš-
kách myslel na bolesti druhých, o svých nemluvil. Dovedl
se rozplakat, když se dověděl, že někdo z jeho synů zemřel,
nebo když zjistil, že se nezachovává některý článek stanov,
nebo že někdo pronesl kletbu nebo nemravné slovo. Byl
krajně opatrný, a přece po pravdě opakoval: „Před svými
nemám žádná tajemství!“ Když hájil své dílo, byl urputně
rozhodný, ale když byl urážen osobně, neřekl slovo na svou
obranu. Když seděl hodiny a hodiny ve zpovědnici a vracel
se polomrtvý, vypadalo to, že se při takovém životě ani ne-
může modlit, a přece se modlil stále, bez přestání. Jeho zjev
byl pro mnohé rozporuplný, a přece stejně jednoduchý, pro-
stě úžasný.
Opravdu bylo vše v tom jeho hesle: „Pane, dej mi duše,
vše ostatní si ponech!“ Jednou – už v pozdních létech, po-
ložil pozdějšímu biskupu Raimundu Angelovi Jarovi, teh-
dy ještě mladému knězi, otázku: „Máte rád Dona Boska?“
„A jak!“ odpověděl tento. „A víte podle čeho se pozná, že
má někdo rád Dona Boska?“ „Protože má rád jeho sale-
siány. Budu je mít vždy rád.“ „A víte, jak se pozná, že má
někdo rád salesiány?“ „To nevím.“ „Že má rád duše.“ Sám
z lásky k duším by se byl zcela vydal.
Po zemřelém hraběti Cibrariovi se stal prvním sekretá-
řem královského velkořádu svatého Mauricia a kancléřem
italské koruny senátor Castelli. Ten jednou od Dona Boska
něco potřeboval, a ač byl spíše proticírkevního smýšlení,
stal se jeho přítelem a ochráncem. Stalo se, že senátorova
holčička byla u prvního svatého přijímání a Don Bosco byl
k nim pozván na oběd. Popravdě řečeno, nebylo mnoho na-
děje, že dítě bude moci v náboženském životě pokračovat.
Všechno byla jen tradice, nic víc. A přece Don Bosco navedl
dítě, aby šlo tatínka poprosit, aby smělo chodit často k stolu
Páně. Senátor se slzami v očích slíbil a snad i slovo dodržel.
Don Bosco byl plný Boha. Stávalo se, že když byl už ob-
lečen ke mši svaté, kývl na blízko stojícího hocha a zeptal
se ho šeptem: „Co chceš, abych ti při mši svaté vyprosil?“
Kolik jen slovíček do ouška pronesl třeba jen na dvoře upro-
střed hry! Don Lemoyne některá už uvedl, jiná měl při-
pravená k uveřejnění: „Máš strach, že se Pán Ježíš na tebe
zlobí? Obrať se na Pannu Marii. Ona ti bude přímluvkyní.“
„Nebe není pro lenochy.“ „Máš pocit, že jsi v bouři? Zvedni
oči k mořské hvězdě, k Panně Marii.“ „Nespoléhej se příliš
na své síly. Svatý Petr se spoléhal, a padl.“ „Chceš být hodný
a spokojený? Mysli na Pána Boha.“ A podobně.
Don Bosco byl velikým apoštolem svaté zpovědi. Podle
blahoslaveného dona Ruy neřekl dvě slova, aniž by jed-
no z nich platilo svátosti smíření. Někdy říkával žertem na
večerním slovíčku: „Bojíte se jít ke mně ke svaté zpovědi?
Jděte k donu Ruovi. Bojíte se jít k němu? Poradím vám. Náš
vrátný Sandro si dává v noci klíč od vrátnice nade dveře.
Potřebujete-li, vstaňte a po špičkách jděte ke dveřím, ote-
vřete si, jděte v noci na Monte dei Cappuccini, zabouchejte
tam, on vám někdo přijde otevřít. Vyzpovídejte se, pak se
potichounku vraťte, zase za sebou zavřete a jděte si lehnout.
Tak nikdo nebude vědět, že jste byli v noci pryč.“ A smál se.
Smáli se i druzí.
Don Bosco byl pro stálého zpovědníka. Jednou v Římě
mluvil s kardinálem Patrizim a řeč se stočila na zvláštní
téma. Kardinál říkal, že je mu nápadné, proč je v Římě to-
lik řeholníků, kteří žijí v pověsti svatosti, ale skoro žádné
řeholnice. Čím to je? Don Bosco mu řekl, že má svůj názor,
proč to je. V Římě má skoro každá sestra svého zpovědníka
a nejedna má zvlášť zpovědníka a zvlášť duchovního vůdce.
Kampak to může vést? Ať se začne zachovávat předpis. Ka-
ždý klášter ať má stálého zpovědníka, každého půl roku ať
přijde mimořádný zpovědník a stejně o duchovních cviče-
ních. Udělejte to a uvidíte, že svatost zase pokvete. Kardi-
nál podotkl, že by to bylo strkání hole do vosího hnízda, ale
Don Bosco řekl: „Příčina je zde!“
Při zpovídání byl velmi střídmý. Žádné dlouhé řeči! Jed-
nou když přišel do Alassia a tamní sestřičky se to dovědě-
ly, najednou všechny zatoužily jít k němu ke zpovědi. Don
Bosco přijal, ale pod podmínkou, že jakmile řekne dost,
každá ho poslechne a přestane mu vykládat své problémy
a bude poslouchat, co on řekne. Nebylo to lehké, ale on ne-
ustoupil – po každém „Basta (dost)“ už nechtěl slyšet ani
slovo navíc.
Jednou se ho ptal Pius IX., jestli zpovídá také v Římě.
Řekl, že když dostane dovolení, zpovídá. Papež ho tedy pro-
sil, aby laskavě vyslechl i jeho zpověď. To později prozradil
světec svému sekretáři donu Bertovi.
Pro spásu duše by byl Don Bosco šel nevím kam. V roce
1869 umíral „Na Ponte Mosca – v domě Cridově č. 6“ hoch
Cesare Bardi. Cridové byli jeho poručníci, ale nebyli to
vůbec zbožní lidé a nechtěli Dona Boska pustit do domu.
Dělali mu všemožné překážky. Hoch byl kdysi chovancem
v ústavu v Lanzu a Don Bosco se s ním znal. Věděl, že hoch
je na tom moc špatně, a neustoupil. Nakonec se s těmi lidmi
skoro pohádal, když ho nechtěli pustit dovnitř ani po dlou-
hém čekání, prý až se chlapec probudí. Ale on se k němu
dostal a chlapec se mu vrhl kolem krku, jak byl šťastný, že
ho Don Bosco našel. Brzy nato zemřel.
546

1.5 Page 5

▲back to top
3 Obdařen Božími dary
Bůh dával Donu Boskovi pro jeho apoštolát zcela mimořád-
né dary. Mezi ně patřilo i vidění na dálku, do budoucnosti
a také do svědomí.
18. září 1870 vstoupil do Oratoře patnáctiletý hoch Jo-
sef Gamba. Byl v Oratoři jen jeden rok, pak odešel, stal se
knězem a nakonec zemřel jako turínský kardinál. Byl vždy
velkým přítelem salesiánů. Od jeho sekretáře Josefa Ang-
risaniho, salesiánského spolupracovníka, víme, že pan kar-
dinál rád vyprávěl jednu epizodu ze svého pobytu u Dona
Boska. Don Bosco se vrátil z nějakých cest a na večerním
slovíčku mimo jiné řekl, ať si hoši nemyslí, že během své-
ho pobytu mimo domov nebyl v Oratoři. Byl tam dokonce
dvakrát. A všelicos viděl, tak například jednoho, který zítra
půjde domů. Takové ústav nepotřebuje. Všichni byli zvědaví
a skutečně: druhý den jeden musel z ústavu.
Jiná epizoda pochází od dalšího hocha, který se shodou
okolností jmenoval také Josef Gamba a byl později salesi-
ánským inspektorem v Uruguayi. Přišel do Oratoře v roce
1872. Chtěl jít ke svaté zpovědi, ale měl to v hlavě všechno
zmuchlané a bál se. Jak byl překvapen, když mu Don Bosco
hned na začátku zpovědi řekl: „Jsi ochoten jen prostě říkat
na mé otázky ano nebo ne?“ Hoch přikývl a Don Bosco mu
jen říkal: „Udělal jsi toto“, a on řekl „ano“. Nebo: „Toto jsi
neudělal“ a hoch odpověděl „neudělal“. To byla celá zpověď.
Po ní se mu velice ulevilo, protože nabyl jistoty, že se vyzpo-
vídal zcela platně. Pak už chodil k Donu Boskovi ke zpovědi
hlavně pro tu jistotu, že Don Bosco ví všechno.
Jinou zajímavou historku napsal ze Santiaga de Chile sa-
lesiánský misionář don Alois Nai. V roce 1872 Don Bosco
jednou zpovídal za hlavním oltářem. Bylo to v závěrečný
den duchovních cvičení studentů. Nai byl poslední. Don
Bosco mu v jedné chvíli řekl: „Počkej! Teď vidím tvou bu-
doucnost. Proti tobě se řítí jeden medvěd a jeden lev. Jsou
to symboly zkoušek, které tě čekají. Budeš mít velké těžkosti
s čistotou a také s pomluvou. Ale zvítězíš.“ Nai skutečně obě
zkoušky – velice tvrdé, podstoupil. Ta s tou pomluvou byla
v tom, že mu jeden z pomsty slíbil, že na něho bude žalo-
vat Donu Boskovi nepravdivé věci. Stalo se, ale Don Bosco,
když se Nai přišel ospravedlnit, mu řekl: „Nic mi nemusíš
říkat, já všechno vím. Bylo to tak a tak.“ Jindy Don Bosco
řekl Naiovi při zpovědi, že by s ním chtěl udělat smlouvu.
Pak dlouho nic, až se Nai při zpovědi jednou sám zeptal, co
to mělo být. Don Bosco mu řekl, aby se na to šel zeptat dona
Ruy. Šel. Ten se zamyslil a pak mu řekl, aby přišel večer do
kostela svatého Františka Saleského na konferenci salesiá-
nů. A pak už tam chodil pravidelně, až se stal salesiánem,
knězem, misionářem. Později, už jako kněz, se zeptal Dona
Boska, jak poznal, že je povolán k salesiánům. Ten mu to
prozradil. Řekl: „Já občas vidím v kostele nad hlavami ně-
kterých hochů plaménky a to vždy znamená, že jsou povo-
láni do kongregace. Tebe jsem také viděl s plamínkem.“
Také horlivý misionář salesián v Patagonii don Bernard
Vacchina mohl dosvědčit, že Don Bosco viděl do svědomí.
Vstoupil do Oratoře v roce 1873. Předtím byl u generální
svaté zpovědi doma, pak v Oratoři u dona Cagliera a pak
ještě do třetice u Dona Boska. Ten se ho ptal, jak se jmenuje
a když řekl, že Vacchina, on na to: „Kdybys byl nepřišel, byl
bych si tě zavolal sám.“ A řekl mu, který hřích ještě zapo-
mněl říci. Bylo to něco divného. Hoch se rozplakal, ale byl
rád, že ho to už nebude trápit.
I don Maggiorino Borgatello, další horlivý misionář, měl
zajímavou vzpomínku. V roce 1873 nastoupil do ústavu ve
Varazze. Ani mu nenapadlo, že by mohl být knězem, tím
méně salesiánem. O Donu Boskovi měl své mínění, lépe
řečeno, své předsudky. Byl by ho rád viděl, ale jen z dálky.
Tu se rozkřiklo, že Don Bosco přijel do Varazze. Byl z toho
poplach, vše se k němu hrnulo, každý mu chtěl políbit ruku.
I on by byl rád tak učinil, ale aby to Don Bosco neviděl.
Udělal to tak, že mu v tlačenici políbil ruku zezadu. Ale co
to? Don Bosco mu stiskl jeden prst a už ho nepustil a on
neměl odvahu vytrhnout se mu násilím. Musel ho provázet
přes celý dvůr a Don Bosco ho stále držel. Když spolu osa-
měli, světec na něho pohleděl tak pronikavě, že se hoch ne-
ubránil pocitu, že ho proniká skrz naskrz a že o něm všech-
no ví. A Don Bosco mu s nevýslovnou něhou řekl: „Chtěl
bych být tvým přítelem. Zítra budu zpovídat v sakristii.
Přijď a promluvíme si. Uvidíš, že budeš spokojen.“ Setkali
se, promluvili si a Borgatello byl od té doby zajatcem lásky
k Donu Boskovi a už se od něho nemohl za živý svět odlou-
čit.
V roce 1871 nějaká paní z Janova cestou do Monzy se za-
stavila v Turíně. Doprovázela sestřenici do kláštera a měla
u sebe dvě dcerušky. Don Bosco o jedné z nich řekl, že bude
následovat tetu do kláštera. O té druhé řekl, že nadělá ro-
dině veliké starosti. Obojí se splnilo. Don Bosco viděl do
hlav i do srdcí. Velice často někomu řekl: „Udělal’s to a ono“,
„Myslel’s to a to“, „Měl’s takovou a takovou pochybnost“,
„Umínil sis to a to“. Vždy bylo třeba uznat, že má pravdu.
Antonín Bruno z Rubiany ležel v červnu 1872 na ošet-
řovně. Lékař nedovedl určit, co mu je. Nemohl se ani po-
stavit na nohy slabostí. Přišel Don Bosco, dal mu požehnání
a řekl mu, aby ráno normálně vstal, pak že půjde na pro-
cházku ven z města. Hoch uposlechl a šel dost daleko a vrá-
til se s dobrou náladou. Byl brzy docela zdráv. Když přišel
k Donu Boskovi, ten mu řekl, jako by se stala maličkost:
„Když budeš něco mít, přijď vždycky za mnou.“
Antonín měl ještě dva bratry, kteří bydleli s matkou.
Jeden z nich chtěl mermomocí do Francie. Jel přes Turín
a zastavil se v Oratoři. Don Bosco mu cestu rozmlouval,
ale on ne. Za krátký čas přišla zpráva, že je mrtvý. Druhý
bratr byl učenlivější, ale už měl jít k odvodu. Z toho důvodu
se Antonín chystal odejít z Oratoře, aby se staral o matku.
Don Bosco mu řekl: „Počkej. Uvidíš, že nebude odveden.“
A co se nestalo! Před odvodem bratrovi hrozně oteklo oko.
Šel s tím celou noc s kamarády do Susy. Doktoři ho hned
prohlásili za neschopného. Cestou zpět mu oko splasklo
a domů se vrátil zcela normální. Antonín zůstal v ústavě
a byl z něho koadjutor na misiích v Uruguayi.
Felix Gavarino měl v roce 1874 v březnu veliké bolení
zubů. Ráno vstal později a šel se do kostela pomodlit. Don
Bosco se právě chystal k oltáři. Zavolal hocha a ptal se ho,
co mu je. Ten měl pusu oteklou a jen posuňky naznačoval,
co mu je. Don Bosco mu dal požehnání a vše okamžitě zmi-
zelo. Později ještě dvakrát měl takové soužení a pokaždé mu
Don Bosco pomohl. V tom druhém případě mu přímo řekl,
že to má vyléčené už natrvalo. Gavarino tvrdil, že ho oprav-
du zuby už nikdy nebolely.
V Oratoři na Valdoku byl 48 roků vrátným proslavený
koadjutor Marcel Rossi. Vstoupil do Oratoře v roce 1871.
Za dva roky tak onemocněl, že to vypadalo na smrt. Měl
547

1.6 Page 6

▲back to top
chrlení krve z plic, že by naplnil tři šálky krví. Ležel na
ošetřovně a myslel, že je jeden z pěti, kteří mají podle Don
Boskovy předpovědi toho roku zemřít. Don Bosco ho však
ujistil, že se ho to netýká. Také se úplně uzdravil. Říkali mu
„zázračný chlapec“.
Ve stejném roce 1871 těžce onemocněl hoch Mosè Ve-
ronesi. Lékař se vzdal veškeré naděje na uzdravení. Don
Rua telegrafoval Donu Boskovi, který byl někde v Ligursku,
aby mu poslal na dálku požehnání. Mosè byl potěšen Don
Boskovou odpovědí: „Posílám mu požehnání, ale ne pas na
věčnost.“ Hoch se opravdu uzdravil a ještě navíc dostal od
Dona Boska ujištění, že bude žít déle než 72 roků. Vše se
splnilo. Zemřel v roce 1930, když mu bylo 79 let. Don Ve-
ronesi patří trochu i k dějinám českého salesiánského díla.
Byl totiž inspektorem benátské inspektorie v letech, kdy
byl náš don Stuchlý na asistenci v Gorici. V té době přišla
do Benátek nějaká nabídka na založení salesiánského díla
v Praze. Don Veronesi tehdy pověřil klerika Stuchlého, aby
odpověděl do Prahy česky, že to zatím není možné. Sám
jsem to slyšel vypravovat dona Stuchlého. Ještě něco. Byl to
právě don Mosè Veronesi, který ustanovil Stuchlého prefek-
tem v Gorici, ačkoliv tento nebyl ještě knězem, nýbrž pouze
jáhnem. Pak přijel do Gorice don Rua a řekl, že to není re-
gulérní a poručil řediteli Scaparonovi, aby dal Stuchlého co
nejdříve vysvětit.
V roce 1872 poslal arcibiskup Gastaldi k Donu Bosko-
vi nějakou paní z Mathi, zřejmě posedlou zlým duchem.
Přivedli ji a ona seděla v jeho předpokoji jako nepřítomná
duchem. Když na ni přišla řada, vstoupila k Donu Bosko-
vi, ale začala křičet: „Ne, ne.“ Celá se kroutila, chrochtala
jako vepř a mňoukala jako kočka. Dalo mnoho práce, než
ji přinutili, aby si klekla. Když políbila medailku Panny Ma-
rie Pomocnice, uklidnila se. Později si přišla ještě několikrát
pro Don Boskovo požehnání.
V Římě byla zase jistá žena, která tvrdila, že měla nějaká
zjevení. Měla vše napsané a chodila na pokyn Svatého otce
od jednoho hodnostáře k druhému, až papež tuto záleži-
tost svěřil Donu Boskovi, který zrovna přijel do Říma. Don
Bosco s ženou mluvil a ujistil se, že v tom není nic mimo-
řádného, snad halucinace, ale podvod to také nebyl. Svatý
otec tehdy řekl: „Vida, tady může pomoci jen Don Bosco.“
Papež Pius IX. svěřil k prošetření některé věci Donu Bosko-
vi v jistotě, že se dozví pravdu.
4 Don Boskovy sny
Písmo svaté nám dosvědčuje, že Bůh ve své prozřetelnosti
vedl někdy své svaté i prostřednictvím snů. U Dona Boska
je to zcela prokazatelné. Máme po ruce více než 140 snů,
pečlivě zapsaných jeho posluchači, z nich 12 náleží do
čtyřletí, jímž se zabývá tento desátý svazek. Uvedeme si je
všechny stručně na tomto místě.
1. Návštěva v Lanzu
11. února 1871 psal Don Bosco obyvatelům ústavu v Lanzu,
co se mu zdálo. Přicházel do ústavu a na náměstíčku před
kostelem viděl obludu se dvěma rohy a psíma ušima, jak si
hraje s několika kamarády. Neměla co dělat, protože měla
vevnitř v ústavě dobré zastoupení. Obluda ho dovedla do
kostela, kde zpovídal ředitel, a řekla, že i tam má své lidi.
Zpovídají se špatně, pořád totéž a nepolepšují se. Obluda
ho uvedla také do ložnice a ukázala mu hochy, kterým se
nechce jít do kostela. Vedla ho ještě na jiná místa a ukázala
další hochy. Don Bosco se jí ptal, co jí dělá největší radost
a dostal odpověď: „Řeči, řeči…“ Co ji nejvíce mrzí? „Čas-
té přijímání, úcta k Panně Marii a…“ Dále nechtěla říci.
Don Bosco jí však poručil. Všechny obludy se začaly krou-
tit, řvát, až nakonec ta hlavní řekla: „Zpovědní předsevzetí,
která se plní.“ Don Bosco se vzbudil za hrozného rachotu
a uvědomil si, že sedí za svým psacím stolem. Ostatek slíbil,
že dovypravuje, až bude v Lanzu.
2. Pohřební prapor
Začátkem listopadu 1871 Don Bosco vypravoval, že viděl
ve snu smuteční průvod. V čele byl nesen prapor, na kterém
byla zobrazena smrt, jak kosí stéblo. Na druhé straně bylo
napsáno jméno a letopočet 1871–1872. Z toho usoudil, že
dotyčný zemře během školního roku. Sen zapsal don Le-
moyne.
3. Ďábel na dvoře
Prosinec a leden 1871–1872 proležel Don Bosco ve Va-
razze těžce nemocen. Několikrát se mu zdálo o chlapcích
v Turíně. Všelicos o tom zapsal jeho ošetřovatel Petr Enria
a ředitel ústavu don Francesia. Po návratu do Turína světec
vypravoval jeden z těch snů na večerním slovíčku. V jed-
nom zápise se dochovalo dosti úplné znění:
Měl tedy v noci sen. Vycházel ze starého kostela svatého
Františka, když tu viděl na rohu portikátu jednoho člově-
ka, který měl v rukou sešit se jmény všech hochů. Pořád
chodil a chodil a něco psal. Don Bosco za ním. Viděl vždy
jméno a na druhé stránce naproti hlavu nějakého zvířete
s latinskou větou z Písma svatého, znamenající hřích, kte-
rého se dotyčný dopouští. Některé obrázky a nápisy byly
těžko rozluštitelné. V jedné chvíli si všiml, že ten dotyčný
má červené dlouhé uši a oči jakoby rozžhavené. Chtěl s ním
promluvit a říci mu, že dobře ví, kdo je, ale ten začal obíhat
dvůr. Nakonec ho Don Bosco dostihl v kostele, kde už byli
hoši shromážděni ke mši svaté, kterou sloužil don Cibrario.
Když při pozdvihování všichni začali „Chválena a velebena
budiž bez ustání Nejsvětější Svátost oltářní“, dotyčný, který
až do té chvíle seděl těsně u mřížky, zahulákal a pak zmi-
zel. Za ním se zvedl oheň a kouř a sešit shořel. Po mši svaté
šel Don Bosco ven a zase tu potvoru našel přikrčenou kdesi
v rohu domu. Měla na čele dva ostré rohy. Don Bosco mohl
každému chlapci říci, co viděl napsáno u jeho jména. Ke
snu o ďáblovi se vrátil ještě 4. března 1872, když odpovídal
na dotazy. Mezi jiným ho v onom sešitě zaujaly určité cif-
ry – letopočty, které šly od roku 1872 do 1876, dál ne. U ně-
kterých jmen totiž byl napsán rok a dále věta: „Odpočinutí
věčné dej mu, Pane.“ Pro rok 1872 jich bylo tak označeno 6,
do roku 1876 celkem 22. Později při shledávání a ověřování
písemných materiálů si někdo dal práci s hledáním v zázna-
mech o úmrtích a skutečně: do roku 1876 bylo z tehdejších
hochů Oratoře 22 na věčnosti. Svědčil o tom při beatifikač-
ním procesu mezi jinými Don Boskův sekretář don Berto.
4. „Je nás deset, je nás deset…“
Od 3. do 7. července 1872 měli hoši v Oratoři duchovní cvi-
čení. Kázali je don Lemoyne a don Corsi. Don Bosco měl
opět sen:
Zdálo se mu, že se nachází na nějakém velmi rozlehlém
hřišti, ohraničeném křovinami, plnými ptačích hnízd, ve
548

1.7 Page 7

▲back to top
kterých byla mláďata chystající se k prvnímu rozletu. Vtom,
co se opájel ptačím švitořením, padlo mu k nohám jedno
ptáče. Podle hlasu to byl slavík. Chtěl ho zvednout a vložit
znovu do hnízda, ale kdež! Ptáče roztáhlo křídla a letělo do-
prostřed dvora. On za ním a ono mu třikrát takto uletělo.
Pak jako blesk se snesl na hřiště ostříž, uchvátil ptáče a uná-
šel ho pryč. Ptáče lidským hlasem volalo: „Je nás deset. Je
nás deset…“
Druhý den měl Don Bosco znovu sen. Viděl ostříže,
a ten měl ve spárech lístek, který upustil k Don Boskovým
nohám. Na něm četl 10 jmen. Jak se domyslil, byli to hoši,
kteří si špatně vykonali duchovní cvičení. Ještě ve snu Don
Bosco poklekl a děkoval Panně Marii, že ta jména zná a že
snad bude moci hochy zachránit. Don Berto i tento sen
uvedl v informačním beatifikačním procesu a řekl, že de-
vět z těch hochů se vzpamatovalo, jen jeden zůstal hluchý
a odešel z Oratoře.
5. Návrat z prázdnin… Pohrůžka nenadálou smrtí
Tento sen vypravoval Don Bosco na začátku školního roku
1872–1873. Vypravování zachytil don Evasio Rabagliati,
tehdy klerik v Oratoři.
Donu Boskovi se zdálo, že zatímco se chlapci vraceli
z prázdnin, on zrovna odcházel do města. Brána byla ote-
vřená. Tam se setkal s jedním, který se také vracel. Hoch ani
nepozdravil. Don Bosco se ho sám ptal, jak se měl, ale on
odpovídal jen tak na půl huby, jako by neměl zájem. Dona
Boska to bolelo, ale vtom se ozvalo něco jako rána z kanónu
a on se probudil. Přemýšlel smutně a nakonec zase usnul.
Sen pokračoval. Do Oratoře přicházeli dva pohřební zřízen-
ci. Ptal se jich, kam jdou, a oni, že prý pro toho hocha, co
umřel. Don Bosco popíral, že by byl někdo umřel, ale oni
neslyšeli a šli dál. Don Bosco za nimi. Tam vzadu stála ra-
kev – zavřená. Don Bosco šel k ní a pokoušel se nadzved-
nout víko. Nešlo to. Na víku bylo jméno mrtvého hocha a le-
topočet 1872. A ještě věta: „Jeho neřesti budou spát s jeho
prachem.“ Tu jeden z těch lidí kopl do rakve a Don Bosco
se probudil. Po zbytek noci nespal. Ráno se hned po hochu
ze sna ptal a, když se dověděl, že si klidně hraje na dvoře,
trochu se upokojil. Zdá se, že se jednalo o hocha učně, který
zemřel asi měsíc po návratu z prázdnin, jak o tom vypovídal
v beatifikačním procesu don Piscetta. Hoch umřel v Orato-
ři, ale nekajícně. Až do samého konce odmítal kněze i svá-
tosti. Don Bosco nebyl v době jeho smrti doma.
6. První misionářský sen – Patagonie
Někdy v roce 1872 měl Don Bosco sen, který začal vypra-
vovat teprve v roce 1876, napřed Svatému otci Piu IX., pak
jako prvnímu ze salesiánů donu Bodratovi, pak donu Bar-
berisovi a donu Lemoyneovi. Tito dva obsah snu zapsali.
Donu Boskovi se zdálo, že je na nepřehledné rovině a jen
v dáli viděl něco jako hřebeny hor. Všude viděl lidi divé tvá-
ře s kopími a lasy. Honili zvěř a bili se navzájem. Pleť měli
tmavou, byli spíš nevzhlední a s rozcuchanými vlasy. Byli
skoro nazí, měli jen přes sebe přehozené zvířecí kůže.
Tu viděl, jak k nim přicházejí skupiny misionářů různých
řádů. Ale divoši se na ně vrhli a pobili je. Přicházeli také vo-
jáci v evropských uniformách. Ti s nimi sváděli boje. Všude
samá krev a na kopích kusy nabodnutého masa. Pak Don
Bosco viděl další misionáře. Když se přiblížili, poznal v nich
salesiány. Některé znal, jiné ne. Chtěl je varovat, aby ne-
chodili dál, ale oni šli a kupodivu: Před nimi divoši skláněli
kopí, vítali je, ano, radostně je obstoupili a nechávali si od
nich zvěstovat víru. Jeden z misionářů zaintonoval „Lodate
Maria – Chvalte Marii“, a oni poklekli a zpívali také.
Proč Don Bosco sen tajil? Asi ještě nepřišel čas a on sám
nevěděl nic bližšího. Také se bál strašit své syny. To už byl
rozhodnut vyslat je do misií, jen ještě nevěděl kam. Sen mu
byl napřed záhadný. Myslel na Austrálii, na Indii, na Etio-
pii. Až roku 1874 pochopil, že se jedná o Patagonii na jihu
Ameriky, která tehdy byla ještě záhadnou zemí, zcela nepro-
bádanou. Ta měla být první misijní zemí svěřenou salesiá-
nům.
7. Upozornění, proč jde tolik lidí vstříc záhubě
31. května 1873 řekl Don Bosco, že se celý měsíc modlil, aby
věděl, kde je hlavní příčina, proč se tolik lidí nepolepšuje
a jde do záhuby. Měl více snů a ve všech mu bylo řečeno, že
většině lidí chybí při zpovědi předsevzetí. Proto jejich zpo-
věď nemá cenu a nepřináší žádný pokrok. Neuvedl žádné
podrobnosti těchto snů, jen myšlenku.
8.–9. Zvláštní osvícení k prospěchu církve a národů
Pod těmito čísly X. svazek Memorií uvádí tři proroctví
Dona Boska, týkající se historických událostí, které prožíva-
la církev za papeže Pia IX. při zániku církevního státu a v le-
tech bezprostředně po něm.
První proroctví, určené pro papeže a pro lidi kolem
něho, jsme už četli v našem IX. dílu, když jsme pojednávali
o návštěvě Dona Boska v Říma za I. vatikánského koncilu.
Bylo to proroctví oslovující Francii a pak Řím, hlavní měs-
to církevního státu, bohužel zralé pro těžkou zkoušku pro
svůj lehkomyslný život. Nebudeme toto proroctví opakovat,
jen musíme říci, že Don Bosco papeži toto první proroctví
předal osobně při audienci 12. února 1870, ale jen struč-
ně. Asi ho nechtěl polekat. Papež se však dověděl, že jiným
z jeho okolí řekl více, hlavně kardinálovi Josefu Berardimu,
a žádal, aby i k němu mluvil jasně, pozitivně a určitě. Don
Bosco tedy napsal vše důkladněji, jeho sekretář to pěkně
opsal, odeslalo se to zmíněnému kardinálovi a ten to předal
Svatému otci. V průvodním dopise se jasně říká, že osoba,
která to psala, ukázala již mnohokráte, že má světlo shůry,
ale nemůže všechno svěřit papíru. V případě nejasnosti by
však byla ochotná pokusit se podat další objasnění. Donu
Bertovi Don Bosco zakázal mluvit o těchto věcech s dalšími
osobami, jelikož chtěl zachovat naprostou anonymitu.
Později Don Bosco k prvnímu proroctví přidal ještě dru-
hé, a to v roce 1873, a konečně ještě, co vzkázal rakouskému
císaři Františku Josefu I. po hraběnce Lutzowové. Tak vznikl
spis zvaný „Trojí proroctví“, uchovaný v archivu Salesiánské
společnosti v Římě. Mýlil by se, kdo by chtěl tato tři proroc-
tví číst a jednoduše je vidět uskutečněné ve známých histo-
rických událostech. O všech proroctvích – starozákonních
i novozákonních – platí, že mnohé věci jsou podmíněny
tím, jak budou lidé na Boží upozornění reagovat. Mnohé
tresty měly úlohu varovat, ale nemusely se pak plně usku-
tečnit. Don Bosco k svým proroctvím dokonce napsal na
okraj vysvětlivky a tak dal najevo, že nechce říci více než své
vlastní mínění. My na tom v našem století nejsme lépe. Fa-
timské děti nebo medžugorské děti nám předaly poselství,
ale ani církev si netroufá podat o výrocích Matky Boží au-
tentické vysvětlení. Teprve budoucnost ukáže, co Bůh chtěl
lidem říci. Proroctví nejsou srovnatelná s předpověďmi me-
teorologů. Řídí se jinými pravidly.
Hlavní linie Don Boskových předpovědí se uskuteč-
nila a dokonce jeho proroctví ovlivnila dějiny. Tehdy bylo
549

1.8 Page 8

▲back to top
všeobecné mínění, že by měl papež opustit Řím, že to, co se
stalo, je záležitostí krátkého času. Dnes však musíme říci, že
bylo dobře, že papež nepodlehl nátlaku tak mnohých vliv-
ných osobností ba i vlád. Kdoví, jak by se byly nadále vy-
víjely dějiny církve! Bůh to nedopustil a nakonec se řešení
„římské otázky“ nalezlo.
Ani Don Boskova druhá vize budoucnosti, kterou měl
v roce 1873, nezklamala. Don Bosco v onom dalším vidění
přihlížel průvodu, který vycházel pod vedením papeže z Va-
tikánu. V průvodu byli kněží, řeholníci, řeholnice, muži,
ženy, děti, mladí i staří. V čele šel papež. Vtom se zvedla
bouře, která měla podobu boje mezi světlem a tmou. Na
jednom náměstí ležela spousta mrtvých. Šlo se dlouho, až
byl průvod daleko od Říma. Slunce zapadlo a zase vyšlo as-
poň dvěstěkrát. Procesí silně prořídlo, ale věrní se tím více
smekli kolem papeže. Tu se ukázali dva andělé. Měli korou-
hev a na ní na jedné straně byl nápis pod obrazem „Nepo-
skvrněná“ a na druhé nápis „Pomocnice křesťanů“. Papež
od nich vzal korouhev do vlastních rukou, ale byl smutný.
Andělé řekli: „Jdi a těš své děti! Piš svým bratřím, roztrou-
šeným po celém světě, že je třeba obnovit lidské mravy. To
bude možné, jen když se bude národům lámat chléb Boží-
ho slova. Katechizujte děti, kažte odpoutanost od věcí to-
hoto světa. Přišel čas, kdy jedny národy budou evangelizo-
vat druhé národy. Kněží se budou brát od lopaty, rýče a od
kladiva, aby se naplnilo slovo proroka Davida: ‚Povýšil jsem
chudáka mezi knížata svého lidu.‘“ Když to papež slyšel, po-
hnul se a řady kolem něho houstly. Když vstoupil do Sva-
tého Města, zaplakal nad zpustošením. Z obyvatel mnozí
už nebyli. Když pak vešel do baziliky svatého Petra, zanotil
„Bože, chválíme tebe.“ Odpověděl mu sbor andělů: „Sláva
na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle.“
Na konci vidění Don Bosco napsal, že Francie, Španěl-
sko, Rakousko a jedna moc Německa zabrání sociálnímu
rozkladu a dají mír církvi, která je tak dlouho již sužována.
Začne se to plnit na jaře roku 1874, jestliže se ovšem nové
nepravosti nepostaví Božím záměrům.
Třetí „proroctví“ tvoří krátký dopis psaný a odevzdaný
v červenci roku 1873 rakouskému císaři, králi uherskému
a českému Františku Josefovi I. Don Bosco mu jménem
Božím dodává odvahy, aby se stal dobrodincem světa. Radí
mu, aby se neopíral o Prusko, ale o mocnosti Severu, o ka-
tolickou Francii, katolické Španělsko, ať se snaží vytvořit
s nimi jednoho ducha, jednu činnost. S Ruskem ať naváže
vztahy, ale ne spojenectví. Císař prý Donu Boskovi podě-
koval a slíbil, že věnuje jeho radám pozornost. Mimoděk se
nám vtírá otázka, jak by asi byly vypadaly dějiny tohoto sto-
letí, kdyby byl císař nevytvořil spojenectví právě s Pruskem,
které v té době, kdy Don Bosco psal, pronásledovalo krutě
katolickou církev. Tolik k Don Boskovým proroctvím, lépe
k Don Boskovu poslání k papeži, k církvi a k národům svě-
ta. Mnohé z toho, co jsme zde četli, je aktuální dodnes.
10. Návštěva v ložnicích
Večer 11. listopadu 1873 Don Bosco vypravoval, co se mu
zdálo před dvěma dny. Byl se podívat v ložnicích, když tu se
tam objevil nějaký člověk, vzal mu lucerničku a vybídl ho,
aby šel s ním. Chodili od postele k posteli. Každý chlapec
měl na čele napsány své hříchy. Někdo měl čelo úplně čisté,
bílé jako sníh. Jeden měl na čele samé skvrny. Don Bosco si
směl všechno zapsat do zápisníku. Když byli na konci pro-
hlídky ložnic, bylo slyšet zpěv „Smiluj se nade mnou, Bože“.
Ten neznámý řekl, že zemřel hoch se skvrnami na čele. Ano,
otevřel nějaký kalendář a ukázal mu datum 5. prosince.
Mnoho chlapců šlo po tomto vypravování ke zpovědi. Před-
pověděný opravdu zemřel 5. prosince. Den před tím ještě
běhal po dvoře. Don Bosco hochy potěšil oznámením, že
byl předtím u generální svaté zpovědi. Sekretář don Berto
vše horlivě zapisoval. Chtěl, aby také Don Bosco věci zapi-
soval, ale on nechtěl. Je prý to dar jen pro spásu duší, ne pro
zapisování. Řekl také, že má skoro denně takové sny. Oby-
vatelé Oratoře byli na tyto věci zvyklí a brali to jako součást
života.
11. Boží moc – Vzývejme Boží milosrdenství
29. listopadu 1873 došlo k dalšímu vypravování. Don Bosco
se vracel do Oratoře a hle: Oratoř nebyla na svém místě, ale
u vchodu do rozsáhlého údolí, po jehož stranách byly kop-
ce. Šel mezi hochy a tu začalo vycházet slunce. Bylo mno-
hem zářivější než to obyčejné, takže bylo třeba sklonit hlavu
až k zemi, aby člověk neoslepl. Pak zase slunce začalo mi-
zet, až zmizelo docela a nastala naprostá tma. A zase něco
nového. Od jednoho kopce k druhému se sklenula krásná
duha, jak to bývá po bouři nebo při polární záři. Byly to po-
toky světelných paprsků. Všichni na tom mohli nechat oči.
A zase. Objevilo se cosi jako elektrická koule s tak silným
světlem, že oslepovala. Koule se přibližovala, až stanula ve
výši asi 300 m nad zemí. Nad ní bylo něco jako veliký ba-
lón a různé galerie, množství lidí, samá krása, úsměvy, ne-
popsatelná nádhera. Ze středu koule padala na zem spousta
paprsků a světlo bylo takové, že myslel, že zemře. I prosil:
„Bože můj, milosrdenství!“ Všichni chlapci padli na tvář
a vzývali Boží milosrdenství, jen někteří zůstali stát, byli
celí černí a plní vzdoru, jako by se chtěli stavět proti Bohu.
Don Bosco chodil mezi chlapci a dodával jim odvahy. Pak
odkudsi z horizontu údolí začala vyvstávat nějaká obluda
a blížila se k nim. Rostla, rostla…, ale ta koule se přenesla
mezi ni a hochy a zatarasila obludě cestu. A bylo slyšet hlas:
„Žádné spolky Krista s Belialem!“ Don Bosco pak hochům
vysvětlil symboly, viděné ve snu.
12. Jeden z nás už nebude dělat cvičení šťastné smrti
17. listopadu 1874 Don Bosco opět předpověděl, že jeden se
nedočká příštího cvičení šťastné smrti. Zapsal vše jeho se-
kretář don Berto, který se také Dona Boska ptal na podrob-
nosti snu. Don Bosco mu řekl, že viděl hochy jít na procház-
ku, ale tak, že každý šel po své pěšině. Pěšiny byly nestejně
dlouhé a na konci každé byl vyznačen rok. U hocha, který
měl odejít na věčnost, bylo datum 1875, ale datum bylo ne-
zřetelné, pěšina končila před tím rokem. Podle poznámek
dona Lemoyneho šlo o hocha, který se za nic na světě ne-
chtěl vyzpovídat. Snad byl poslán do Oratoře od zednářů,
aby tam rozvracel společný život. Skončil rok 1874, kdy měl
podle Dona Boska jeden zemřít, ale nic. Mezi hochy se vy-
kládalo, že to Donu Boskovi tentokrát nevyšlo. Hoch zemřel
až po Novém roce, po cvičení šťastné smrti. Don Bosco na
zvláštní dotaz odpověděl: „A to jste chtěli, abych ho nechal
odejít bez toho, že by se vyzpovídal?“ Zřejmě mu vyprosil
odklad, aby ho zachránil. Hoch byl jím osobně zaopatřen.
550

1.9 Page 9

▲back to top
5 Pokorný chudý divotvůrce
V roce 1868 byl dostavěn a posvěcen chrám Panny Marie
Pomocnice v Turíně. Vše bylo tak podivuhodné. Don Bosco
dělal propagandu a Panna Maria udělovala svým ctitelům
milosti a někdy opravdové zázraky. Don Bosco nikdy tyto
mimořádnosti nepřipisoval sobě. Vše jenom ona – Maria.
On jen dával jejím jménem lidem požehnání.
V roce 1875 v Katolickém čtení vyšel v květnu svazek
s nadpisem „Panna Maria Pomocnice s vypravováním
několika milostí obdržených v prvních sedmi letech jí za-
svěceného kostela v Turíně.“ Je tam uvedeno 110 případů,
ale ani jednou tam není jmenován Don Bosco jako autor
zázraku. Nanejvýš se tam mluví obecně o knězi nebo ředi-
teli Oratoře, když je třeba vypravovat, jak k zázraku došlo.
Uvedeme si některé případy, vztahující se na léta 1871–74,
o kterých píšeme v tomto svazku.
12. července 1874 Don Bosco zapsal, co mu vypravova-
la při návštěvě chrámu Panny Marie Pomocnice uzdravená
Terezie Danielová. Byla u konce života následkem stálých
střevních potíží. Poslala dceru do Turína dát na mši svatou
a doporučit se do modliteb tam konaných. Dcera vykonala,
co jí matka přikázala, a hle: Když se vrátila, maminka byla
na tom lépe a v několika dnech se zcela uzdravila.
24. května 1871 byl pořízen další zápis. 26. května minu-
lého roku spadl hoch Josef Moreno z třetího patra do dru-
hého a zlomil si nohu ve stehně. Kost špatně srostla, takže
měl nohu zkřivenou a o 3 cm kratší. Rodina odmítla další
operaci s důvěrou, že Panna Maria je mocnější než lékaři.
Dali sloužit mši svatou a co se nestalo? Hoch spadl se židle,
kost se zlomila znovu, ale srostla přesně, takže po úrazu ne-
bylo ani památky. Milost vypravovala paní Ida Andreisová,
příbuzná svatého Leonarda Murialda, a potom vše ještě jed-
nou potvrdila při výslechu v beatifikačním procesu Dona
Boska. Lékař Dr. Gamba, který uzdraveného hocha prohlí-
žel, sám řekl, že jde o vyložený zázrak, protože není přiro-
zené, aby se špatně srostlá kost zlomila přesně na stejném
místě, kde nastal první úraz, a aby se vše vrátilo do zcela
normálního stavu. Uzdravení nastalo po požehnání, které
dal chlapci Don Bosco.
4. června 1874 byl při otvírání kostela Panny Marie nale-
zen přede dveřmi nějaký ubožák. Pomohli mu dovnitř. Byl
prolezlý revmatizmem, zkracovaly se mu nervy, byl hrbatý,
takže se těžko pohyboval. Don Bosco vstal ze zpovědnice
a uzdravil ho. Byl při tom don Berto a ještě nějaký pan Mu-
sso. Ten člověk však odešel a nebylo možno vypátrat jeho
jméno. Bylo to o svátku Božího Těla.
K Donu Boskovi přišel lékař, který trpěl epileptickými
záchvaty. Byl bez víry už mnoho let. Don Bosco ho uzdravil
a dotyčný už neměl nikdy padoucnicové záchvaty.
Splnění proseb Don Bosco vždycky podmiňoval tím, že
to bude k duchovnímu prospěchu žadatele, že dotyčný bude
mít neomezenou důvěru v pomoc Panny Marie a že dá ně-
jaký příspěvek na salesiánské dílo. Jen výjimečně poradil
sumu, kolik má dát, hlavně když šlo o bohaté lidi. Panna
Maria očividně žehnala.
Amadei uvedl na 93. stránce X. svazku Memorií Lemoy-
neův hymnus díků Panně Marii Pomocnici. On jak znalec
dějin Don Boskova díla viděl nejlépe do zákulisí a nejlépe
poznal, jak vypadala spolupráce Panny Marie s Donem
Boskem. Když vzpomněl v hlavních liniích, co všechno
Panna Maria vykonala pro každého, kdo se dostal mezi
syny Dona Boska, pokračoval: „Se vzrůstajícími potřebami,
podniky a šířením tvého díla, po celé zemi, rostla i tvá při-
spění. Každý den nám přinášel vše potřebné pro tisíce tvých
synů. Povolala jsi nám na pomoc Itálii, Francii, Španělsko,
Anglii, Německo, Rusko, Polsko, Ameriku Jižní i Severní
a všechny národnosti nám podávaly pomocnou ruku. Lidé
nám neznámí dostávali od tebe zvláštní milosti a nám ode-
vzdávali dary na znamení vděčnosti tobě. A když naše ne-
patrná znalost administrativní anebo lidská zloba hrozily, že
zničí naše štěstí, nechyběla nám tvá nečekaná mimořádná
pomoc a věci se zase dávaly do pořádku. Jak bychom tedy
měli ti jinak děkovat, než že budeme plně odpovídat, ó milá
Matko, účelu, pro který jsi nás povolala a zahrnula zvláštní
láskou. Napřed to byla Itálie, pak Francie – daly nám ob-
rovské sumy, aby nám pomohly, pak byly unavené dáváním
příspěvků, protože je stihly veliké finanční pohromy. Don
Bosco sám se přestal obracet na bohaté Italy, takže někteří
se skoro cítili opomenuti a psali, že jsou ochotni dále nás
podporovat jako dříve. Ale když přestala pomoc těchto
národů, nastoupilo na jejich místo Prusko, Rusko, Polsko,
třebaže Don Bosco neudělal nic a nijak se nesnažil prosit je
o spolupráci. Začal jeden farář v nitru Ruska posílat 1 000
rublů jako poděkování za milost. Od té doby rubly vydržo-
valy Oratoř. Sta a sta jich přicházelo každý týden, ale nechy-
běly ani dolary, libry šterlinků, florény. Panna Maria sama
upozorňovala na naše potřeby. V roce 1883 přišel dopis od
mohamedánky z Malé Asie s prosbou o modlitbu k Pomoc-
nici křesťanů, v roce 1886 ze země Tatarů pohanka prosila
rusky psaným dopisem o obrácení své vlastní rodiny.“
Lemoyneův hymnus díků nám ukázal jedno z důležitých
tajemství růstu a rozkvětu salesiánského díla ve světě. Pan-
na Maria měla v rukou pokladnu a dávala, co bylo potřeba,
až zázračně. Ale ze strany Dona Boska a salesiánů to vyža-
dovalo lásku k chudým a solidárnost s jejich chudobou. Při-
cházeli i chudí, kteří si odtrhávali od úst poslední. Amadei
líčí případ chudobné ženy, která měla dítě polomrtvé
a s manželem žila za dvě až tři liry denně. Don Bosco jí dítě
uzdravil a ona mu chtěla dát poslední, co měla: zlatý prstý-
nek, náušnice a prsten. Nevzal si všechno, jen prsten, když
jinak nedala. Nechtěl ji připravit o poslední. Jindy přišel
člověk – celý den a celou noc šel pěšky, aby splnil slib, daný
Panně Marii. Měl v papíře jen jednu liru. Don Bosco ho
nutil, aby zůstal, že mu dá snídani, oběd, nechá ho vyspat,
aby teprve potom šel domů. Ale nepořídil. Ten člověk by
byl považoval svůj slib za nesplněný. Náš světec byl s chu-
dými naprosto solidární a, jak říkal, že našim salesiánským
odznakem má být čistota, tak na druhé straně učil salesiá-
ny: „Milujte chudobu, chcete-li udržet finance kongregace
v dobrém stavu. Zbavme se hmotných věcí, abychom mohli
s větší svobodou pracovat pro Pána. Dokud se budeme svě-
řovat do rukou Boží Prozřetelnosti, dotud ona nepřipustí,
abychom byli bez toho, co musíme mít, a naše Společnost
bude vždycky prosperovat. Začneme-li spořit, Prozřetelnost
se k nám obrátí zády.“
551

1.10 Page 10

▲back to top
6 Turín – Lanzo – Borgo San Martino
Vracíme se k chronologickému vypravování dějin salesián-
ského díla, které se zastavilo v roce 1870. Na začátku roku
1871 čítala Salesiánská společnost celkem pět domů. Byl to
mateřský dům v Turíně na Valdoku, malý seminář v Bor-
go San Martino, přenesený sem z Mirabella. Dále tři ústa-
vy – to je koleje s gymnazijním programem – a to v Lanzu,
v Cherascu a teprve nedávno v Alassiu. V Turíně byl ředite-
lem Don Bosco, v Borgo San Martinu don Bonetti, v Lan-
zu don Lemoyne, v Cherascu don Francesia a v Alassiu
don Cerruti. Byl zde ještě dům v Trofarellu, ale to byl spíše
prázdninový dům pro duchovní cvičení nebo pro odpoči-
nek. Dům v Mirabellu zatím zůstával prázdný.
Hotových salesiánů měla Společnost 77, z toho 30 jich
mělo věčné sliby, 47 tříleté. Noviců bylo 69. Dohromady to
bylo 146 lidí. Kněží bylo 27, kleriků 69, koadjutorů 34 a 16
teprve studovalo nižší gymnázium.
O svátku svatého Františka Saleského se konala v Turí-
ně tradiční generální konference, které se zúčastnili všichni
turínští spolubratři a na které jednotliví ředitelé přednesli
referáty o stavu svých domů. Dva novici skládali sliby. Don
Bosco využil příležitosti, aby vyjasnil některé body salesián-
ského života.
Turín. V té době se v Turíně všelicos podnikalo. Už mi-
nulý rok Don Bosco koupil zase kus pozemku za Oratoří,
nyní se dohotovovala novostavba podél Cottolengovy ulice
před kostelem. Don Bosco začal jednat s městem, aby směl
stavební místa v blízkosti Oratoře oplotit a zřídit tam pro-
vizorně něco jako hospodářskou školu, než bude schválen
regulační plán a určí, co bude muset být vyhrazeno novým
komunikacím. Schválení přišlo a stavitel Karel Buzzetti
se hned jal stavět zeď kolem budoucí zahrady. Při jednání
o tento jakýsi druh zemědělské výroby přišli na radnici na
nápad, že by Don Bosco mohl vzít do své režie plánovaný
veliký zemědělský institut pro chudé hochy a Don Bosco
nebyl proti tomu. Už přišla i komise, aby s ním věc projed-
nala. On byl ochoten za příspěvek 70 000 lir tam přijmout
a živit 280 chudých chlapců. Ano, dokonce řekl, že by za
ten příspěvek byl ochoten zvednout počet až na 500 hochů.
Pánům přecházely oči nad tou velkodušní a měli za to, že
tím je projekt přijat. Ale Don Bosco nebyl takový optimista.
Věděl, že na radnici sedí mnoho lidí, kteří mají zájem nějak
se přiživovat v plánovaném podniku v kancelářích a vůbec
v administrativě, a tak se pod vousy jen smál. Chodil sice
za věcí, ale nakonec mu sám předseda komise řekl: „Však
vidíte, jací lidé sedí v radě. Každý čeká na svou příležitost.“
Nic z toho nebylo.
Don Boskova činorodá povaha nedovedla stát. Tak
bylo třeba zvětšit prostor kolem presbytáře. V roce 1871
se k němu přistavovalo z obou stran. Bohužel, rozšíření
padl za oběť památný jilm, na kterém kdysi našel záchranu
chlapec před rozzuřeným otcem – don Felix Reviglio. Don
Bosco na ten strom moc držel. Skáceli ho, když nebyl doma,
aby tolik netrpěl.
V tom roce 1871 znovu rozkvetla sváteční oratoř, kterou
Don Bosco svěřil nedávno na kněze vysvěcenému Juliovi
Barberisovi. Oratoriánům byl vyhrazen kostelík svatého
Františka Saleského a za ním 90 metrů dlouhý dvůr.
Minulého roku 8. prosince Svatý otec vzhledem k ob-
tížím, v nichž se ocitla církev, prohlásil svatého Josefa za
Ochránce církve a svátek svatého Josefa 19. března povýšil
na slavnost. Don Bosco hned začal tento svátek slavit jako
zasvěcený.
Další starosti měl s projektem stavby kostela svatého Jana
Evangelisty a s ním spojeného ústavu na předměstí Porta
Nuova na místě druhé oratoře. Projekt měl doporučení pana
arcibiskupa Riccardiho, ale ten už 13. října odešel na věč-
nost. Veliké těžkosti byly kolem pozemku. Architekt Mella
udělal plán, který předpokládal přikoupení kousku terénu
od souseda, jménem Morglia, ale jako by ďábel zmobilizo-
val kdeco, terén nebylo možno získat. Ale Don Bosco nara-
zil ještě jinde, kde by to byl nejméně čekal. Nový arcibiskup
Vavřinec Gastaldi chtěl stavět kostel svatého Sekunda a ne-
přál stavbě svatého Jana, i když měl být v Don Boskových
intencích památníkem vděčnosti papeži Piu IX., který měl
svatého Jana za křestního patrona. Arcibiskup nakonec za-
kázal Donu Boskovi stavět.
Kostel svatého Sekunda chtěl postavit v těch končinách
zvláštní spolek, založený pro tento účel už v roce 1868.
Měl už zakoupený pozemek a aby stavbu měl v rukou ně-
kdo, kdo by sám svou schopností dával záruku, že stavba
jednou započatá nezůstane nedokončená, na tom trvalo
město. V tom byli všichni zajedno, že jedině Don Bosco by
byl schopen vzít podnik do rukou a přivést jej k šťastnému
konci. Generální vikář Zappata si ho zavolal a bez obalu mu
řekl, že jestli to nevezme, bude ve svědomí vinen za to, že
lidé v těch končinách nebudou mít duchovní správu. On
dobře věděl, že jde do neznáma, ale dal souhlas. Město zase,
když se dovědělo, že podnik bude v jeho rukou, upustilo od
záruk. Stačilo jeho jméno. Uvidíme, co bude dál.
Lanzo. Přejděme nyní do Lanza. I tam měl Don Bosco
řadu starostí. Už jsme četli v IX. svazku o tom, že se rozhodl
stavět na své konto vedle městské koleje, kterou vedl do té
doby v režii obecní rady. Zima byla těžká a hodně poškodi-
la už postavené zdi. To radilo k opatrnosti. Don Bosco psal
řediteli donu Lemoyneovi v dubnu, aby se pokusil ještě ob-
měkčit město a přimět je k nějaké slušné mluvě, pokud šlo
o výchovu žáků z města. Nevíme zatím, co se v té věci událo.
Zajímat nás však může, že Don Bosco měl potíže i s vlastní-
mi příbuznými. V roce 1870 prosil dona Lemoyneho, aby
přijal do ústavu jeho prasynovce Josefa Boska, syna Fran-
tiška, kterého už sám měl na Valdoku a pak ho poslal domů
pro špatný prospěch. Josífek na tom nebyl dobře, ani se ne-
učil a musel napřed přejít do Turína do Oratoře, pak odtam-
tud domů. Don Bosco po mnoha létech donu Lemoyneovi
pokorně psal a vyznal, že se na něho trochu hněval, myslel
si, že si v Lanzu hocha nevšímali, a tak zavinili jeho špat-
ný prospěch. Ale v Turíně si opravil úsudek, protože to bylo
opravdu slabé. A skončil slovy: „Vidíš, láska k příbuzným
někdy vede k určitým závěrům, které nejsou správné. Hoch
se špatně učí a ty si myslíš, že je to vina ředitele a personálu.
Ale už o tom nemluvme, nechme to Boží Prozřetelnosti. Já
bych si byl přál, aby byl v kongregaci někdo, kdo by nesl mé
jméno a byl by se mnou poután i pokrevními svazky. Nesta-
lo se tak. Smířil jsem se s tím a nechal vodu téci, jak tekla.“
Don Bosco však byl odměněn za tento neúspěch jinak. Tři
Josífkovy sestry se staly Dcerami Panny Marie Pomocnice
a jedna z nich – Eulalie, se stala v Institutu generální asis-
tentkou. Hloupá tedy jistě nebyla.
Borgo San Martino. Ještě něco řekněme o tomto domě
zcela novém, kam přešli salesiáni z Mirabella, kde byly
552

2 Pages 11-20

▲back to top

2.1 Page 11

▲back to top
hygienické podmínky špatné. Mirabellští těžce nesli, že od
nich salesiáni odešli a mstili se tím, že dělali Donu Bosko-
vi finanční potíže ve věci inventáře domu. Ale on nedbal.
Však ani na novém místě to nebylo bez obtíží. Jako v Mira-
bellu narazili salesiáni na požadavek, aby personál malého
semináře měl vyučující s řádnými diplomy, tak to bylo i teď
v Borgu. Bohudík, věci se i zde uklidnily.
Pro stavbu v Lanzu potřeboval Don Bosco peníze. Dově-
děl se, že mirabellští chtějí stavět novou školu, ale ta by stála
víc, než by mohli dát. Dal tedy pokyn salesiánu donu Prove-
rovi, aby přes svého bratra Vincence, který byl v Mirabellu
v místní obecní radě, nabídl mirabellským, aby odkoupili
jeho prázdný dům. Ze začátku se jeho nabídka setkala se
zájmem, ale pak věc usnula. Jak vidět, šlo se po růžích, ale
nechyběly v nich skryté trny. Všude je něco.
7 Cherasco – Varazze
Cherasco. Ani bývalý klášter somasků, který Don Bosco
převzal v Cherascu s výslovným svolením Svatého Stol-
ce, nevyhovoval. Byla zde sice smlouva s obcí, ale byly zde
i bacily, které působily mezi chovanci horečnaté stavy. Asi
komáři z blízké říčky Stury di Demonte se po skácení stro-
mů na břehu stěhovali v noci do ústavu. Lékař nařídil, aby
se z té strany přes noc zavírala okna. Don Bosco žádal obec,
aby provedla asanaci místa a aby se zřídila velká ložnice na
jižní straně. Obec však tvrdila, že místo je zdravé a k ni-
čemu se neměla. K tomu si ještě na radnici usmyslili nutit
salesiány, aby si pospíšili s dosažením práva veřejnosti pro
své gymnazijní třídy, což ale salesiáni nebyli podle smlou-
vy povinni. Don Bosco tak jako tak všude usiloval o získá-
ní práva veřejnosti pro své školy, ale nechtěl se ukvapovat.
Proto i pro tento rok držel ústav otevřený a jen se poohlížel
po něčem jiném, vhodnějším, nezlepší-li se hygienické pod-
mínky. Během roku se pilně korespondovalo. Cherasco tvr-
dilo, že se Don Bosco zavázal dosáhnout práva veřejnosti,
Don Bosco zase na základě smlouvy říkal, že to není prav-
da. Přitom hygienické podmínky byly v roce 1871 horší,
než tomu bylo v minulém roce. Tu Don Bosco prohlásil, že
smlouvu ruší a odstupuje. Bylo zle. Cherasští se rozhodli dát
věc k soudu. Soud se konal a Don Bosco byl odsouzen k pl-
nění smlouvy. On se proti tomu odvolal a odvolací soud pro
změnu dal pravdu jemu. Věci se táhly až do roku 1877, kdy
došlo k přátelskému ujednání a nakonec i k dohodě.
Varazze. Koncem roku 1870 dostal Don Bosco nabídku
na převzetí nově postaveného konviktu ve Varazze v diecé-
zi savosaské. Novostavba stála na pěkném, vysoko polože-
ném místě města a salesiány doporučovaly chvály, které si
v minulém roce vysloužil jejich ústav v Alassiu, řízený do-
nem Cerrutim. Don Bosco rád přijal jednání, už také proto,
že předvídal opuštění Cherasca. Pozval místního probošta
k návštěvě Oratoře a dal souhlas, aby advokát Fazio udělal
první návrh smlouvy. Fazio napsal Donu Boskovi, jak si
představuje novou kolej. Rozhodně je třeba vzít do úvahy
kraj. Ligursko je kraj s přístavy. Jeho živitelem je moře. V Li-
gursku nepřevládají zemědělci jako v Piemontě, ale námoř-
níci. Zatím lidé musí jezdit za profesí do Nizzy, Curychu,
Londýna, ale potřebovali by mít nějakou odbornou školu
v místě. Rozumí se, že by to nebylo zapotřebí omezit se jen
na to. Vedle takové školy, potřebné pro obchod a námořní
provoz, by bylo dobré otevřít i gymnázium. Advokát si je
jist, že za takový dar by bylo vděčno i náboženství, i rodina,
i vlast, i ekonomie. Doba se mění, je třeba se také změnit.
Don Bosco v zásadě souhlasil a hned hodil na papír
pro začátek svůj návrh. Začne se s třídami gymnazijními
a obecnými. Zatím pošle do Varazze čtyři učitele s kvalifi-
kací pro obecnou školu a dostatečný počet profesorů pro
gymnázium. Také zřídí technický kurz, kde se bude vy-
učovat italština, zeměpis, aritmetika, decimální metrický
systém a kreslení. Vyučování vede podle směrnic státních
škol, administrativu a vnitřní život koleje bude mít ústav
ve svých rukou. Smlouva bude na pět let a po jejich uply-
nutí bude možno od ní odstoupit. Do školy budou mít pří-
stup jak internisté, tak externisté. Začne se ve školním roce
1872–1873.
Don Bosco byl ve Varazze s ekonomem donem Saviem
22. února 1871 a měl rozhovory se starostou města. Upo-
zornil ho, že stavba počítala s kaplí a starosta slíbil, že na
kapli bude upraven velký sál v přízemí. Město sice počíta-
lo s tím, že k náboženskému životu studentů postačí blízký
zavřený kostel kapucínů, ale když se Don Bosco přesvědčil,
že by s tím kapucíni nesouhlasili, hned jasně řekl, že toto
řešení je pro něho nepřijatelné.
Věci šly rychle kupředu. Už 23. března bylo ve varazské
městské radě usneseno odevzdat nový konvikt Donu Bos-
kovi. Brzy přišlo i vyšší schválení. Byla vypracována smlou-
va, ke které Don Bosco přičinil své poznámky. Byly přija-
ty. V červnu byla smlouva schválena, přišlo i schválení od
provinční školské rady, a tak bylo rozhodnuto začít už od
nového školního roku.
8 Tři sta let od bitvy u Lepanta
V roce 1871 uplynulo 300 let od slavné bitvy u Lepanta, ve
které slabé loďstvo křesťanské zničilo silné loďstvo turecké.
Vítězství bylo připisováno Panně Marii a papež svatý Pius V.
tehdy kázal vložit do loretánské litanie invokaci: „Pomocni-
ce křesťanů, oroduj za nás!“ Přirozeně se vzpomínalo i další
veliké vítězství křesťanů u Vídně v roce 1683, které zlomilo
tureckou moc pozemní a zachránilo Evropu od pomoha-
medánštění. A do třetice se vzpomínalo i osvobození pape-
že Pia VII. z napoleonského zajetí v roce 1814. V roce 1871
už stál v Turíně nádherný chrám Panny Marie Pomocnice
křesťanů, ale nálada křesťanů byla poněkud pokleslá. Rok
předtím se čekalo, že Panna Maria zabrání pádu papežského
státu, ale nestalo se tak. Papežský stát byl zabrán Itálií a pa-
pež se stal prakticky vězněm ve vatikánském paláci.
Don Bosco neměl skleslou náladu. Jemu bylo jasné, že
cesty Boží nejsou cesty lidské a věřil, že se časem římská
otázka srovná v zájmu státu i církve. Proto věnoval svát-
ku Panny Marie Pomocnice 24. května velikou pozornost.
Snad nikde na světě se neslavil toho roku ten den tak jako
v Turíně. Devět dní před 24. květnem se konala slavná deví-
tidenní příprava. Každý den od samého rána až do poledne
se v kostele sloužily mše svaté, zpovídalo se a podávalo svaté
přijímání. Každý večer v 7 hodin bylo kázání a svátostné po-
žehnání. V neděli bylo mimo normální program svaté biř-
mování. Svátek připadl na středu, ale už v neděli teploměr
553

2.2 Page 12

▲back to top
nálady šel prudce vzhůru. Při pontifikálce hoši z Oratoře
zazpívali v doprovodu orchestru novou velkolepou mši slo-
ženou donem Caglierem. Zpívalo ji na 200 zpěváků. Večer-
ní nešpory byly ještě slavnější. Zpívala se Caglierova sklad-
ba zvaná „Bitva u Lepanta“. Při ní účinkovalo dokonce 300
zpěváků, provázených orchestrem. K turínským hochům se
přidali ještě hoši z Lanza, Cherasca, Alassia a z Borga San
Martino. Přítomna byla mezi zpěváky a mezi publikem řada
profesorů a učitelů hudby a jiných odborníků. Byla to pro-
stě kulturní událost v Turíně. Hoši z venkovských salesián-
ských ústavů měli příležitost vystoupit se zpěvy také v dal-
ších dnech. Nebylo jen to. V pondělí a v úterý před svátkem
byl na prostranství Oratoře veliký jarmark s řadou atrakcí.
Lístky prodávali ve zvláštních stáncích šlechtičtí synci. V di-
vadle byly koncerty a divadelní představení. Ty dny byla
Oratoř zcela otevřena veřejnosti, a přece nedošlo k žádným
nepořádkům. Předtím zasedala v domě zvláštní komise
v čele s generálním prefektem donem Ruou a všechno bylo
do nejmenších detailů připraveno a pak provedeno. Tak si
tisíce poutníků přišlo v ty dny na své. Dokonce se stal zá-
zrak. Don Bosco uzdravil slepého hocha. Ctitelé Panny Ma-
rie Pomocnice ještě i o další neděli přišli ve velkém počtu.
Don Bosco měl plnou hlavu velikých plánů. Nedal se od-
radit dílčími neúspěchy. I ty zde byly. Když něco nevyšlo,
díval se na to jako na projev Boží vůle a dal se do jiné prá-
ce. Monsignor Manacorda, který mu dělal v Římě generál-
ního prokurátora, mu psal, že salesiáni nedostanou v Římě
ani kostel svatého Jana della Pigna, ani kostel zvaný Santo
Sudario, ačkoliv Svatý otec o to tolik stál. Sešlo i z Mana-
cordova plánu usadit salesiány v Palombaře blízko Říma.
Zabránili tomu nepřátelé církve, kteří po pádu církevního
státu pilně hlídali své pozice a neradi by viděli podnikavého
Dona Boska na této půdě. Don Bosco si z toho nic nedělal,
ale spěchal znovu do Říma, aby přispěl k manifestaci lásky
k papeži při oslavě 25ti let jeho pontifikátu. Nejen to. Le-
želo mu na srdci, aby přispěl také k řešení svízelné záleži-
tosti obsazení biskupských stolců. I proto spěchal do Říma.
Měl úmysl zastavit se ve Florencii, kde ještě sídlila některá
ministerstva, aby si promluvil o tomto bolestném problé-
mu s ministrem Lanzou, o němž věděl, že je mu nakloněn
a s ochotou ho přijímá na audience.
Chtěl jet až po svátku svatého Jana Křtitele, tedy po svých
jmeninách, ale ministr ho chtěl přijmout o něco dříve. Tak
odjížděl z Turína už 22. června. Mluvili spolu a Don Bosco
hned nato jel do Říma a měl audienci u Svatého otce. Ten
byl rád, že má po ruce člověka, který slouží věrně církvi
a může mnoho i u lidí ze státní administrativy. Ale o tom
budeme mluvit ještě zvlášť.
Cesta do Říma byla tentokrát omezena jen na málo dní,
takže se Don Bosco brzy vrátil. Zakázal si ovace na přiví-
tanou, ale salesiáni a hoši mu vše vynahradili hned v nedě-
li oslavou jeho svátku. Pak se blížil závěr školního roku se
vším všudy, co jej tradičně provázelo.
O prázdninách stálo v popředí zájmu salesiánského svě-
ta otevření koleje ve Varazze. Ředitelem tam Don Bosco
jmenoval dona Francesiu. Pěkně zněl na seznamu vyučují-
cích jeho titul „Dottore in lettere – Doktor literatury“. Pro
Dona Boska však bylo důležitější, že mohl jít zase jako jiná
léta v srpnu na duchovní cvičení pro laiky k svatému Ignáci
nad Lanzem. Šel tam s donem Golziem, rektorem Kněžské-
ho konviktu a po čtrnáct dní se věnoval hlavně zpovídání.
K němu se chodilo jako ke světci, takže měl stále co dělat.
Ani ve volných chvílích nezahálel. Psal dopisy, vyřizoval si
věci, které nestihl doma. Mezi jiným tam přichystal pro-
gram pro založení dalšího domu v Marassi. Jednalo se o ote-
vření domova pro chudé hochy s nějakými dílnami. Bylo to
poblíž Janova, také v Ligursku. Don Bosco, pokud měl lidi,
byl ochoten jít všude, kde mohl rozvinout své poslání.
Zajímavou epizodku vypravoval deset let po smrti Dona
Boska kaplan z Buttigliery jménem Guanti, který o těch
prázdninách dělal jako laik u svatého Ignáce duchovní cvi-
čení. Don Bosco ho jako svého souseda v bydlení popro-
sil, aby mu přepsal jeden jeho rukopis na čisto. Guanti byl
ochoten, ale Don Boskovy opravy na nečistopisu se někdy
podobaly čmáranici, takže co chvíli musel zaklepat na jeho
dveře a ptát se, co to tam je. Někdy klepal, když Don Bosco
právě někoho zpovídal. Nakonec mu Don Bosco řekl: „Víš
ty co? Abychom ty i já mohli klidně pracovat, udělej to tak!
Vždycky, když něco po mně nebudeš moci přečíst, řekni
‚Maria, Pomocnice křesťanů, oroduj za nás‘ a uvidíš, že to
přečteš.“ A skutečně to pomohlo.
Don Bosco se vrátil do Turína 20. srpna a zrovna ten den
přišli za ním mezi obědem do Oratoře dva biskupové z cizi-
ny. Jeli do Říma. Don Bosco zrovna opožděně jedl, ale hned
je přivítal a pozval je k jídlu. Oni ho přinutili, aby zůstal se-
dět na svém místě a aby mu při jídle ministrovali. Ten den
odjížděl z Oratoře hoch Alžířan, umístěný tam biskupem
Lavigierim. Jmenoval se Ali. Monsignor ho vyzval k návratu
do vlasti. Vracel se jako křesťan a loučení s ním bylo velmi
dojemné.
Druhý den Don Bosco odjížděl do Nizzy Monferrato ve
věci svěřené mu Svatým Otcem, kterou on prostě nazýval
jen „důležitá věc“. My už víme, že se jednalo o obsazení
biskupských stolců. Tehdy ho pozvala do Nizzy hraběnka
Gabriela Corsiová, prý aby pobyl nějaký den v jejím kasinu
(letovisku) a odpočal si. Don Bosco rád přijal. Právě ho moc
bolely nohy a potřeboval odpočinek. Také potřeboval pení-
ze. Hraběnka mu nabídla 3 000 lir, zůstane-li u ní pár dní.
Do Nizzy za Donem Boskem přijel jeden z pánů, kteří
s ním vyjednávali ve věci Marassi, aby mu blíže vyložil si-
tuaci. Don Bosco se dověděl, že Marassi leží několik kilo-
metrů od Janova v pěkném, příjemném, zdravém a klidném
údolí. Dům patřil senátorovi Cataldimu, který chtěl jen 500
lir nájemného. Už mu byly peníze proplaceny. Don Bosco
jen namítl, že takové soukromé letovisko se moc nehodí pro
zřizování domova s přidruženými dílnami, ale doufá, že se
později najde něco jiného, účelnějšího.
28. srpna dorazil za Donem Boskem do Nizzy don
Francesia, určený za ředitele do Varazze. Přijel tam také don
Cerruti z Alassia. Sděloval mu, že totiž město žádá, aby sa-
lesiáni otevřeli v ústavě ještě i vyšší třídy. Lyceum. Přišel se
poradit, co dělat. Don Bosco řekl, že nejsou peníze. Zřízení
dalších tříd by znamenalo další výlohy. Musel by se pořídit
řádný fyzikální kabinet a podobně. A navrhl: dát na vědo-
mí rodičům, kteří nechtějí své synky posílat do vzdálených
měst, aby se uvolili dát salesiánům jisté procento z peněz,
které by jinak padly za pobyt jejich synů daleko od domo-
va. Návrh se zdál rozumný a tak se i stalo. Don Bosco tehdy
s úsměvem přikázal v přítomnosti hraběnky donu Cerru-
timu: „Napíšeš do kroniky ústavu, že rozhodnutí otevřít
v Alassiu ještě lyceum bylo učiněno u hraběnky Corsiové.“
Don Boskovo dílo tedy v Ligursku začalo být populární.
Brzy nato musel korespondovat s nějakým farářem, který
chtěl dostat salesiány do San Pier d’Areny, blízko Janova.
554

2.3 Page 13

▲back to top
Donu Boskovi se v Ligursku zřejmě líbilo. Byl tam ještě za-
čátkem září. Také do Marassi si zajel podívat se osobně na
nabídnutý objekt. Ale na svátek Narození Panny Marie už
byl v Turíně a chystal se jet do Lanza na první turnus du-
chovních cvičení pro salesiány. Nedostal se tam. Přišel te-
legram od ministra Lanzy, aby přijel do Florencie. Nezbylo
než v zájmu oné „důležité věci“ nechat všeho a jet. A když
už byl ve Florencii, musel jet do Říma za papežem. A zase do
Florencie k Lanzovi říci, jaké je mínění Svatého Stolce v té
„důležité věci“. Starostí měl tedy dost a dost a ještě přichá-
zely zbytečné starosti. Ve Varazze ještě salesiáni neotevřeli
ústav a už se tam zvedla mezi lidmi nespokojenost. Způso-
bily ji řeči, že salesiáni chtějí zabrat pro své účely kapucín-
ský kostel. Don Bosco se to dověděl ve Florencii a hned psal
kapucínskému provinciálovi ujištění, že se postaral o jiné
řešení. Pro studenty bude na kapli upraven jeden sál v no-
vém konviktu, externí mládeži bude sloužit malá svatyně
Nanebevzetí blízko konviktu.
V těchto starostech se vrátil do Turína, pak šel na druhý
turnus duchovních cvičení do Lanza a už zde byl říjen s tra-
diční růžencovou poutí v Becchi. Tam také musel jít. Na od-
počinek nebylo pomyšlení.
V půli října odjížděl don Francesia do Varazze připravit
zahájení školního roku v novém objektu a o něco pozdě-
ji odjížděl do Marassi don Albera, aby zahájil tamní dílo.
K jeho odjezdu se váže milá epizodka. Don Albera si jako
externí prefekt oratoře ušetřil 500 lir a chtěl si je vzít do za-
čátků s sebou. Ale Don Bosco mu dal jen tolik, kolik po-
třeboval pro sebe a pro dva kleriky na cestu, ostatní musel
odevzdat donu Ruovi. Prý se pán Bůh postará! Evangelijní
pracovník si podle slov Páně nemá brát s sebou zbytečné
věci. Bylo to pěkné poučení pro budoucího Don Boskova
nástupce, který je svým časem neopomene předávat dru-
hým.
9 Těžké onemocnění
Začal školní rok 1871–1872. Don Bosco se chystal vyrazit
do Ligurie navštívit své salesiány, hlavně ty v nových do-
mech v Marassi a ve Varazze. Ale do toho spadla slavnost
uvedení do funkce nového turínského arcibiskupa Vavřince
Gastaldiho, kterou nový arcipastýř stanovil na neděli 26. lis-
topadu 1871.
Doba byla pohnutá. Gastaldi nebyl zrovna populární
osobou ve vládních kruzích. Gazzetta del popolo si pospíši-
la s tvrzením, že Vatikán jmenoval nového Fransoniho. Ar-
cibiskup napsal starostovi města hraběti Valpergovi a dostal
odpověď, že městská rada nepovažuje za vhodné v té době
zúčastnit se intronizace. Král na Gastaldiho dopis vůbec ne-
odpověděl. Přesto měla mít intronizace slavnostní průběh.
Mělo se vyjít z kostela svatého Filipa, kam měl přijít arcibis-
kup z nádraží Porta Nuova soukromě, ale pak odtamtud do
katedrály svatého Jana Křtitele se mělo jít v průvodu. Do-
padlo to jinak, než si to pan arcibiskup představoval. U sva-
tého Filipa se sice sešly všechny korporace duchovenstva,
ale chystala se tam také antiklerikální demonstrace. Mezi li-
dem se pohyboval v naší knize už jmenovaný odpadlý kněz
don Ambrogio a štval lidi k projevům nelibosti. Policie mu
sice pohrozila, že ho zatkne, bude-li pokračovat v řečnění,
ale už nebylo jisté, že nic nevypukne. Bylo to oznámeno
také panu arcibiskupovi a ten dostal strach. Rozhodl se, že
pojede do katedrály soukromě, aby prý průvod přišel za
ním. Demonstrace se tedy nekonala.
I Don Bosco byl v průvodu, který se valil neuspořádaně
ke katedrále, ale šlo se mu špatně. Rozbolelo ho silně rame-
no a měl velké potíže s tlukotem srdce. Avšak zdolal to a byl
na celé pontifikální mši. Jedno mu bylo nápadné. Pan arci-
biskup skoro doslovně opakoval v kázání to, co už přinesl
článek v Unità Cattolica, a až nápadně zdůrazňoval, že jeho
zvolení do čela turínské arcidiecéze není výsledkem lidské-
ho přispění, ale nenadálým zásahem Boží Prozřetelnosti do
lidských věcí, že sám Duch svatý ho postavil na to místo.
Toho si všimli i jiní a nejeden zasvěcený do událostí si řekl:
„Don Bosco to má špatné.“ Tak to dosvědčoval později ka-
novník Sorasio. Prostě nějak se rozkřiklo mezi kněžími, že
to byl Don Bosco, který se přičinil o jmenování přítele Gas-
taldiho turínským arcibiskupem.
Slavnosti přešly a Don Bosco se 2. prosince rozjel do Li-
gurska. Na první adventní neděli 3. prosince byl v Janově
a navštívil Marassi. Druhý den 4. prosince přijel do Varazze.
Na svatého Mikuláše 6. prosince byl návštěvou u hraběnky
v Castello d’Ivrea a další den jel s ředitelem Francesiou do
Albisoly navštívit dobročinnou dámu Zuzanu Saettonovou,
na jejíž adresu chodil celý balík Katolického čtení, které pak
osobně rozdávala lidem. Byla naděje, že se tato paní sta-
ne dobroditelkou varazského ústavu. Bohužel, Don Bosco
zmeškal zpáteční vlak, na nádraží foukal silný, mokrý vítr,
znovu mu začala bolest v rameni a, když přijel zpět do Va-
razze, ještě na nádraží prožil něco jako mrtvicový záchvat.
Do ústavu ho museli takřka donést, tam talár rozpárat, aby
ho mohli svléci a uložit do postele. Hned zavolali lékaře
Dr. Carattiniho, který se mu velmi věnoval a snažil se mu
ulevit. O půlnoci mu podle tehdejšího lékařského umění
pustil žilou a pak ještě jednou.
Druhý den se měl Don Bosco vrátit do Turína, ale mís-
to toho dostal don Rua z Varazze telegram: „Otec odkládá
návrat. Revma se zhoršilo. Pouštění žilou. Nic vážného.“
Zpráva se rozkřikla také po Varazze a oběd, který chtěla
uspořádat obecní správa, se nekonal. Druhý den se stav ne-
mocného ještě zhoršil. Osobně byl klidný, nenaříkal, spíše
litoval ty, kdo se kolem něco točili. Říkal, že lenoší, kdežto
oni musí vedle svého zaměstnání sloužit ještě jemu. Ale oni
nedbali. Pořád byl někdo u něho, hlavně klerik Petr Guida-
zio. Měl chudák denně devět hodin vyučování, a ještě řadu
nocí hlídal milovaného otce, kterému zalhával, když ho ujiš-
ťoval, že za dne odpočívá.
Nemoc vůbec nebyla něco jen tak. První dny byla dokon-
ce obava o Don Boskův život. Dr. Carattini nebyl ve městě
dlouho, nebyla tedy plná důvěra v jeho schopnosti, i když se
krajně obětoval. Don Rua poslal z Turína do Varazze docen-
ta Dra Fissoreho na konsultaci, ale ten vydal Carattinimu
dobré vysvědčení, takže se salesiáni uklidnili. Nemoc měla
těžký průběh. Střídaly se chvíle poměrného klidu, ale hned
zase přicházely horečnaté stavy. Na těle vyskočila Donu Bo-
skovi několikrát vyrážka a puchýře byly veliké. Pacient se
nemohl obrátit na posteli, měl veliké bolesti. A když viděl,
že Guidazio očividně schází, prosil, aby mu poslali z Turína
na pomoc koadjutora Enriu. Enria přichvátal jak na koni,
555

2.4 Page 14

▲back to top
šťasten, že může otce opatrovat v jeho bolestech. Pak si
s Guidaziem službu rozdělili tak, aby Guidazio nemusel ve
dne pracovat a v noci bdít.
O Dona Boska byl neutuchající zájem. Denně docháze-
ly z Varazze do Turína dopisy, někdy i dvakrát denně. Ko-
respondenci obstarávaly hlavně čtyři osoby: don France-
sia a don Rua a koadjutoři Enria a Buzzetti. Enria vydával
hotové lékařské bulletiny. Z Turína denně odcházely zase
zprávy do ústavů, aby ředitelé byli informováni a mohli in-
formovat další. A že zprávy se střídaly, a třeba odpoledne ří-
kaly něco jiného, než zprávy ranní, žili všichni synové Dona
Boska v neustálém napětí.
Nechyběly modlitby, to je samozřejmé. I když zde zrovna
nebylo nebezpečí smrti, přece to vypadalo na dlouhé trápe-
ní. V každém případě se mohla přidat komplikace a Don
Boskův život mohl skončit. Někteří nabízeli Pánu Bohu svůj
život za život a zdraví milovaného otce. Znají se konkrétní
jména lidí, kteří udělali Pánu Bohu takový slib. Mezi nimi
byl don Pestarino z Mornese, který pak za dva roky zemřel.
Byli i jiní, kteří také brzy odešli na věčnost. „Nikdo nemá
větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.“
Nemoc se prodlužovala a sám Don Bosco měl chvíle, kdy
myslel na smrt. Jednou prosil dona Francesiu, aby mu za-
volal notáře, že chce sepsat závěť, aby byly věci kongrega-
ce pro každý případ v pořádku. Don Francesia se rozplakal
a odešel pryč. Neudělal, co mu bylo řečeno. Někdy se v po-
koji Dona Boska vedly melancholické řeči. Hlavně Enria
pořád vzpomínal, jak bylo před léty, když začínal turínský
Domov, jak maminka Markéta hudrala, když Don Bosco
přiváděl stále nové opuštěné a hladové kluky, a jak ji on
z toho vždycky vyváděl. Vzpomínalo se, jak leželi ti první
na suchém lupení, jak byla v noci zima a oni měli na sobě
jen tenkou deku, jak Don Bosco s maminkou zašíval po
nocích chlapcům roztrhané kalhoty, i staré kabátky, ale jak
bylo v Oratoři dobře, kolik lásky tam bylo. Oba rozmlouva-
jící – Enria a Don Bosco, potichu plakali.
Byly dny, kdy stoupala naděje, ale byly dny, kdy stoupaly
obavy. V neděli 17. prosince měl Don Bosco celý den horeč-
ku, pak byla klidná noc a on spal až do rána, ale během dne
šla horečka zase vzhůru. V dopisech se vyskytovaly i znač-
né rozpory, hlavně proto, že ty oficiální diktoval Don Bosco
sám a nechtěl trápit své syny poplašnými zprávami. Jiní zase
psali bez těchto ohledů. I to patřilo k oněm smutným dnům
celého salesiánského díla.
Dona Boska v ty dny hodně vysilovaly dopisy, které do-
stával a které mu nebylo možno zatajit. Byly to listy plné
lásky, některé dojímající k slzám. Psali mu kněží, psali mu
salesiáni, psali mu dobrodinci. Jiní lidé se ptali na jeho zdra-
votní stav, žádali telegrafickou odpověď a podobně. A to
Don Bosco nečetl ani dopisy, které byly až příliš dojemné.
Psal don Pestarino z Mornese: „Svolal jsem všechny Dcery
Neposkvrněného Početí a sdělil jsem jim smutnou novinu.
Všechny slíbily modlit se za jeho uzdravení. Dohodly se, že
uspořádají třídenní pobožnost k Panně Marii Pomocnici
a že přistoupí k svatému přijímání. Jedna dcera přišla a žá-
dala mne, aby směla nabídnout Bohu svůj život za život otce
a já jsem jí to dovolil. Musím vyznat, že zmíněný případ měl
vliv i na mě, že jsem také při svatém přijímání nabídl Bohu
za něho svůj život.“
Biskup z Alby monsignor Galletti psal: „Nemohl jsem
si představit, že by Don Bosco měl zemřít, a proto jsem se
vrhl na kolena, zvedl ruce k nebi a řekl jsem: ‚Pane, chceš-li
nějakou oběť, jsem připraven, jen nenech Dona Boska ze-
mřít.‘“
Milý otec při všem svém utrpení nezapomínal na Oratoř.
Enria seděl jednou k půlnoci při světélku u stolu a psal do-
pisy, když tu Don Bosco najednou začal křičet: „Co to děláš?
Kdo ti dal povolení vstoupit do Oratoře?“ Enria vyskočil
a pozoroval ho. Celý se chvěl. Pak otevřel oči a vypravoval
mu, že viděl ďábla, jak chce vstoupit do jeho domu. Musel
ho zakřiknout.
20. prosince přijel z Turína Dr. Fissore. Prohlédl zno-
vu nemocného v přítomnosti hraběnky Calloriové, která
ho doprovázela se svou dcerkou, prohlásil, že možná Don
Bosco brzy vstoupí do rekonvalescence. Ovšem do Turína
se nebude moci hned vrátit. Bylo vidět, že Donu Boskovi
tato návštěva z Turína udělala dobře. Paní hraběnka se ho
ptala, zda by mu mohla poslat teplý kobereček, který by ho
hřál v nohách, aby ho přestala bolet hlava. Ale on nikdy nic
takového neměl a nechtěl nic takového ani na zemi ani na
zdi za postelí. Řekl jí žertem: „Milá paní hraběnko, budu
vám vděčný, když mi přichystáte pěkně naditý polštářek pa-
pírků po dvou lirách. To mi jistě pomůže od bolení hlavy, až
se vrátím do Turína a budou mě zase čekat starosti.“
S rekonvalescencí to nebylo tak náhlé. Psal Enria 23. pro-
since do Oratoře přátelům Buzzettimu a spol.: „Bolí mě, že
vám dnes nemohu dát dobré zprávy. Dnes ho horečka vů-
bec nenechala na pokoji. Miliárka se mu zase vyhodila, už
pošesté nebo posedmé. Celý den se topil v potu. Ještě ne-
zamhouřil od večera oko. A když na chvíli zdřímne, má
hrozné sny, vykřikuje, já pak vyskakuji a on mi říká, že to
nic. Milý Buzzetti! Už nemám sílu dále psát. Už si nemohu
pomoci a musím plakat. Kdo by také neplakal, když vidí tak
dobrého otce trpět. Jeden den je to dobré, druhý den je to
zase zlé. Jen co přestane vyrážka, zas ho trápí horečky. Jsou
dvě hodiny s půlnoci. Zdá se, že na chvíli usnul. Pěkné svát-
ky! Já je budu mít u lůžka mého a vašeho otce. Doufejme…
doufejme! Pán Bůh pomůže.“
Teprve o Vánocích se začaly projevovat příznaky zlepšo-
vání zdraví. Z Turína přijel don Rua a pro Dona Boska to
byla veliká úleva. Už pomalu začínal něco jíst. Hlavně ho-
rečky už nebyly tak veliké a únavné. Také dostával chuť na
spaní. Spánek ho posiloval.
Don Cagliero nebyl v prosinci v Oratoři. Kázal svaté mi-
sie v Nizze po dva týdny před Vánocemi. Ale když se vrá-
til, organizoval všude v ženských komunitách modlitbu za
Dona Boska. Z dopisu, který psal Enriovi 27. prosince, se
dovídáme, že byl také u nového arcibiskupa a ten ho ujistil,
že se za Dona Boska modlí. Ale také při té návštěvě arcibis-
kupského paláce se dověděl něco, co mu začalo vrtat hlavou.
Monsignor Gastaldi se ho vyptával, kolik salesiánů by zů-
stalo věrných Don Boskově kongregaci, kdyby Don Bosco
zemřel. Cagliero odpověděl, že všichni ředitelé. „A co ostat-
ní?“ zeptal se monsignor. „Víc než sto padesát by zůstalo
věrných!“ dodal Cagliero. „A co kdyby Don Bosco oprav-
du zemřel?“ Cagliero odpověděl: „Pak bychom museli najít
nějakého strýčka, který by nás vedl místo něho.“ „Dobrá,
dobrá,“ pokýval pan arcibiskup hlavou, „ale doufejme, že ho
Pán Bůh ještě zachová.“
Cestou z arcibiskupského paláce narazil don Cagliero
na kanovníka Marenga a řekl mu také, co monsignor ří-
kal o eventualitě Don Boskovy smrti. Marengo znal dobře
smýšlení monsignora. Jen se usmál a řekl: „Vy jeden! Vaše
odpověď zabránila všem nabídkám, které by mohly být na
556

2.5 Page 15

▲back to top
škodu vaší kongregaci.“ Cagliero odcházel z paláce bohatší
o myšlenku, že by možná pan arcibiskup sám chtěl vzít Don
Boskovo dílo do svých rukou. Pozdější události ukážou, že
asi nebyl daleko od pravdy.
Don Bosco se zatím uzdravoval. Kůže se mu celá lou-
pala po kusech dlouhých pět až šest centimetrů. Nemocný
žertoval s Enriou. „Podívej se, jaká jsem já kůže! Uvidíme,
jaká bude ta druhá, jestli snese víc než ta první, jestli vydr-
ží v těch bouřích, kterými prochází svět. Doufám, že ji Bůh
udělá dost silnou pro své dílo a k větší své slávě. Víš, všech-
ny naše schopnosti, nadání, práce, bolesti, pokoření, všech-
no v nás musí směřovat jen a jen k slávě Boží. Běda, když
někdo pracuje pro svou slávu. Svět špatně odplácí!“ Po del-
ším mlčení dodal: „Kdo je Don Bosco? Chudý syn chudých
rodičů, zemědělců, kterého Bůh povýšil k hodnosti kněze
bez jeho zásluh. Ale podívej se, jak velká je Boží dobrota!
Posloužil si obyčejným knězem, aby učinil ve světě veliké
věci. Všechno se dělalo a bude dělat k slávě Boží a k slávě
jeho církve!“
Hned po Vánocích se v turínské Oratoři konala veliká
novéna za Don Boskovo uzdravení. Ranní mše svatá byla za
něho a všichni se snažili jít k svatému přijímání pro něho.
Chodili skoro všichni, i řemeslníci byli zbožnější než jin-
dy. Na konci prosince se Don Bosco už živě zajímal o chod
ústavu a dokonce řekl shromážděným spolubratřím pár slov
do nového roku. Dal jim i heslo: dva citáty z Písma svatého:
„Ukaž se jako příklad dobrých skutků“ a „Buďte poslušni
svých představených a podřizujte se jim, protože oni musí
bdít a budou muset vydat počet z práce pro vaše duše.“
3. ledna bylo zase smutno. Don Boskovi se znovu vyra-
zil opar. I v dalších dnech mu bylo hůř. Dopis dona Cerru-
tiho z Alassia, že si brzy přijede pro Dona Boska a odveze
si ho k nim, působil – podle slov Enriových, jako veselá
muzika při smutném pohřbu. Přišlo i požehnání od Svaté-
ho otce Pia IX. z Říma. Poslal je kardinál Antonelli. Zdálo
se, že toto požehnání zahnalo nemoc zase trochu dál a že
začala opravdová rekonvalescence. Na Tři krále přijela sku-
pina mužů z Mornese pozdravit Dona Boska. Každý přivezl
něco. Složili mu k nohám čerstvé máslo, dokonce hrozny,
ovoce, vajíčka, med, kuřata, zajíce. Nescházel ani demižon
muškátového vína. Don Pestarino byl s nimi a dal Donu
Boskovi víno staré 50 let, to nejlepší, jaké se mohlo ve vsi
najít. Byla to scéna podobná tomu, co obdivujeme v lido-
vých betlémech. Don Bosco byl hluboce dojat a pronesl
k nim pěknou řeč – pro ně a pro jejich rodiny.
Zpráva o nové vyrážce uvedla Turín zase do poplachové
atmosféry a don Cagliero neodolal, aby nezajel do Varazze.
Přivezl s sebou hodně dopisů. Ale to už byly opravdu po-
slední výbuchy překonané nemoci. Lékař dokonce začal
pacientovi doporučovat, aby vždy na chvíli vstal z lůžka.
V polovici ledna už vstával na delší čas. 17. ledna psal donu
Ruovi don Francesia, jak vypadala návštěva koadjutora Jo-
sefa Rossiho u Dona Boska. Don Bosco prý seděl na kana-
pi se zarostlou tváří, když Rossi vešel. Ten, jen se na Dona
Boska podíval, nebyl schopen slova. Prý aspoň patnáctkrát
za sebou zvolal: „Oh, Don Bosco, Oh, Don Bosco!“ Rossi
byl v Janově za nákupem a za Donem Boskem přišel jako
zástupce koadjutorů.
Zatím ještě nebyli za Donem Boskem ředitelé don Bo-
netti a don Lemoyne. Setkání tohoto s Donem Boskem
bylo zajímavé. Předtím psal Don Bosco Lemoyneovi, že by
ho rád viděl, aby hned přijel. Donu Cuffiovi, ekonomovi,
řekl, aby všechno připravil pro jeho uvítání. Detailně mu
řekl i to, kterým vlakem vyjede a kdy přijede, aby mu po-
slal někoho naproti, kdo by mu vzal cestovní tlumok a aby
mu také připravil oběd. Cuffia opáčil, že jak zná dona Le-
moynea, nepřijede v pondělí, ale až v úterý, protože se jistě
zastaví u své maminky v Janově. Don Bosco ale řekl: „To
neznáš dona Lemoynea. Když jsem mu napsal, aby přijel
hned, tak přijede v pondělí, a sice v tolik a tolik hodin.“
Nu, a stalo se. Don Lemoyne přijel skutečně v pondělí přes-
ně na hodinu. Don Bosco se ho hned ptal, jestli mu někdo
přišel naproti, ale on, že ne. „Nechtěl jsi navštívit maminku
v Janově?“ ptal se ho. „Jak bych mohl, když jste mi napsal,
abych přijel hned?“ zase on. „A neměl jsi strach, že umřu?“
„Jak bych mohl?“ „Jak to?“ „Přece jste nám vypravoval sen
o desíti kopcích. Tam jste viděl sebe jako starce shrbeného
a došel jste až před osmý kopec. Ještě nechodíte shrbený
a ještě nemáte sedmdesát let! Přece jsme počítali každého
dalšího kopce 10 let.“ „Vidíš, a tady ve Varazze si už mysle-
li, že umřu. Když jsem chtěl, aby mi don Francesia zavolal
notáře, že chci udělat novou závěť, dal se do pláče a utekl,“
smál se. Obědvali pohromadě: Don Bosco, don Francesia,
don Lemoyne, don Cuffia a přednosta stanice. Don Bosco
řekl, že předtím jedl, jen aby dostal sílu, tentokrát jí proto,
že má na jídlo chuť.
24. ledna začal chodit po schodech. Byl v jídelně a učil se
tam pochodovat. Enria ho oholil a zkrátil mu vlasy. Tvář se
mu začala kulatět a měla lepší barvu. Dokonce dovolil, aby
k němu do pokoje přišel malý orchestr mužů z města spolu
s panem farářem a aby mu zahráli. Večer měl malou konfe-
renci pro spolubratry. 26. ledna byl v kapli a pak byl hodi-
nu na dvoře s donem Bonettim, který konečně také mohl
přijet a pozdravit ho jménem svého domu. Pak – 30. ledna,
byl v Alassiu. Cestu snesl dobře. Na 5. února byl očekáván
jeho příjezd do Turína, ale bylo třeba ještě trochu počkat.
Počasí nebylo ještě ustálené. V Ligursku u moře sice začí-
nalo jaro, ale Turín, v blízkosti Alp, má chladnější podnebí.
Nikdo s jeho návratem nepospíchal. Báli se o něho. On také
nepospíchal. Nebyl ještě zcela zdráv a sám cítil, že se musí
šetřit. Přesto nezahálel a vykonal i některé návštěvy v kraji.
Návrat byl stanoven na 15. února 1872. Na 16. února byla
stanovena tradiční, pro otcovu nemoc odložená výroční
konference, na sobotu 17. února byla stanovena slavnostní
akademie k poctě milovaného otce a 18. února na 1. neděli
postní se měl slavit svátek svatého Františka Saleského. Don
Bosco přijel podle programu. Na nádraží ho čekal kočár,
poslaný hraběnkou Corsiovou. Do kostela Panny Marie Po-
mocnice vstoupil, jak si přál, bez nějakých ovací a, když hoši
zapěli pod vedením Buzzettiho žalm „Chvalte, hoši, Pána“,
Don Bosco setrval hodnou chvíli v děkovné modlitbě před
obrazem Panny Marie Pomocnice křesťanů. Pak se obrátil
a od mřížky chtěl něco říci shromážděnému množství svých
drahých. Mluvil, ale těžko. Co chvíli se mu hlas zadrhával
a nechtěl ho poslouchat. Děkoval všem a pak jen mávl ru-
kou na pozdrav a odcházel. Všichni se dali do pláče a ani
nemělo cenu něco přidávat. Teprve na dvoře přetrhl Don
Bosco smutnou náladu humornou větou, se kterou se ob-
rátil na dona Bonettiho: „Mám hlad. Nedáš mi něco jíst?“
Enria zatím klečel jako v extázi v presbytáři. Buzzetti musel
jít a vzít ho za rameno a dovést ho do jídelny. Když ho Don
Bosco uviděl uplakaného, zeptal se ho: „Copak, Enrio, plá-
češ? Nejsi snad spokojený?“ „Ale jsem, jsem arcispokojený.“
A dal se znovu do pláče. Také Don Bosco měl oči plné slzí.
557

2.6 Page 16

▲back to top
Tklivá byla druhý den také generální konference. Další
den, ten byl věnován poděkování v kostele. Píše kanovník
Anfossi: „Této funkce se zúčastnil pan arcibiskup mon-
signor Gastaldi. Měl požehnání. Po požehnání byl pozván
na občerstvení do domu, zatímco se na dvoře chystala malá
akademie k jeho poctě a k poctě Dona Boska. Byl jsem při
tom. Viděl jsem pana arcibiskupa sestupovat dolů nervóz-
ním krokem, že mu Don Bosco sotva stačil. Když kráčel
pod portikátem, ozvalo se hlučné: ‚Ať žije pan arcibiskup!‘
Muzika začala hrát. Byl pozván, aby si sedl na křeslo vedle
Dona Boska spolu s jinými kněžími tam přítomnými. Ale
on odmítl. Ani neodpověděl na pobídku. Šel přímo ke ko-
čáru, aniž Donu Boskovi opětoval pozdrav. Přiblížil jsem se
k Donu Boskovi a ptal jsem se ho: ‚Nelíbí se mi ten odjezd.
Skončilo to špatně. Stalo se něco?‘ On odpověděl: ‚Co chceš?
Pan arcibiskup by chtěl být sám v čele kongregace, ale to
není možné. Uvidíme…‘“
Po pobožnosti v kostele byla rodinná akademie. Hlav-
ním bodem byl hymnus složený donem Caglierem na slova
dona Francesii a navíc doprovázený hudbou, složenou mis-
trem De-Vecchim.
10 Zase do práce
Na začátku roku 1872 měla Salesiánská společnost již cel-
kem 189 členů. Počet se blížil ke dvěma stovkám. Kněží bylo
35, kleriků, to je budoucích kněží 81, koadjutorů 50 a zatím
studentů 23. Bylo to hodně. Don Bosco připsal k této statis-
tice: „Naše Společnost se mocně rozvíjí. Snažme se být hod-
ni Boží přízně tím, že budeme přesně konat své povinnosti.“
Poslušnost k představeným, vzájemná láska, to jsou ctnosti,
které je třeba zvlášť doporučovat, aby je všichni praktikova-
li. Sám dával dobrý příklad.
Spolubratři a přátelé sice Dona Boska stále prosili, aby
se šetřil, protože rekonvalescence ještě nebyla dokonalá, ale
on začal normální život. Přestože se mu ještě vyhazoval na
těle sem tam opar, bolela hlava, oči i zuby a dostavovaly se
mírné horečky, snažil se být každý den v kostele a zpovídat.
Odpoledne nešel ani jednou do postele, ale spokojoval se
s půlhodinkou podřimování na židli a zase do práce. Nej-
horší bylo, že mu opět začaly otékat nohy, takže si musel
oblékat elastické punčochy. To už bude dělat až do konce
života. Zvláštní jídlo nechtěl, jen na radu lékaře vypil po
obědě trochu vína, i když smíchaného s vodou. Víno za tím
účelem posílala do Oratoře hraběnka Laval-Montmoren-
cy. Asi tři měsíce sloužil Don Bosco mši svatou vedle své-
ho bytu. Oltář byl uzavřen jakoby v nějaké skříni. V koste-
le Panny Marie Pomocnice měl Don Bosco po své nemoci
mši svatou teprve na začátku přípravné novény 14. května.
Tehdy uzdravil z hluchoty starou ženu. Čtrnáct dní před tím
uzdravil asi sedmiletého hošíka, který nebyl schopen sám
chodit.
V IX. svazku Memorií byly popsány dohotovené oltáře
kostela Panny Marie. Nyní Don Bosco vlastně kostel dokon-
čoval. Dostavěla se přístavba kolem presbytáře, nová sakris-
tie a další. Amadei hovoří o dokončení kaplí Nejsvětějšího
Srdce Ježíšova, nyní svatého Františka Saleského, a na pravé
straně kaple svaté Anny, později svatých mučedníků Téb-
ské legie, nyní svaté Dominiky Mazzarellové. (Přesné místo
mučednictví svatých Solutora, Adventora a Oktavia je dnes
pod bazilikou v kryptě a je tam příslušné zobrazení.) V kos-
tele se na stropě dokončovaly fresky s motivem Nejsvětější
Svátosti oltářní. Maloval Rollini, který byl také kdysi cho-
vancem Don Boskova Domova. Oltář svatého Josefa ještě
nebyl dokončen, to bude až v roce 1874. V roce 1872 dostal
kostel ještě přesně jdoucí hodiny.
Že byl svátek Panny Marie Pomocnice zase krásný a slav-
ný, to je samozřejmé. Totéž můžeme říci o jmeninách Dona
Boska o měsíc později. Nechyběly ani stíny. V jarních mě-
sících nějaký žurnalistický plátek přinášel seriál článků,
které tupily Dona Boska a jeho dílo. Don Bosco musel brá-
nit též ústav v Borgo San Martino proti nařčení školního
inspektorátu, že tam nejde o malý seminář, pro který by pla-
tila výjimka, co se týče diplomovaných učitelských sil. Bylo
tam i úřední vyšetřování. Nakonec však zvířená otázka zase
utichla, ano, některými činiteli byl ústav dokonce označen
za naprosto vzorný.
Do doby Don Boskovy rekonvalescence patří další ne-
příjemná záležitost. Don Bosco se už delší dobu zanášel
myšlenkou, jak čelit úbytku diecézních kněžských povolání
a pojal plán: zainteresovat všechny biskupy Piemontska, pří-
padně Ligurska a Lombardska, aby se zřídil velký kněžský
seminář na mezidiecézní úrovni, čímž by se usnadnilo sou-
středění vyučujícího personálu s patřičnými legálními titu-
ly, což není snadné docílit v malých diecézních seminářích,
kterých je velmi mnoho a kde nikdy nebude dostatečný
počet vyučujících se stáními diplomy. Šlo by o ústav, který
by měl třetí až pátou třídu gymnazijní, dále filosofii a teo-
logii. Po vysvěcení by se novokněží vrátili do svých diecé-
zí. Don Bosco už dříve o tom s některými biskupy hovořil
a viděl, že by bylo celkem snadné plán uskutečnit. Ovšem
také mu bylo naznačováno, že by to musel vzít aspoň pro
začátek do rukou on sám, protože jiný by to nezvládl. Don
Bosco při návštěvě u pana arcibiskupa Gastaldiho, který byl
přece jen jeho přítelem, začal o věci mluvit, ale hned se pře-
svědčil, že nepřišel vhod. Gastaldi neměl Don Boskovo ši-
roké srdce a vždycky se cítil povolán mít vrchní velení. Don
Bosco s ním měl potíže už v době, kdy zápasil o existenci
svých externích oratoří. Tehdy byl Gastaldi ještě kanovní-
kem a navrhl, aby se všechny farní oratoře v Turíně daly
dohromady. Don Bosco byl šikovný, osvědčil se, mohl být
ředitelem tohoto ústavu, ovšem pod dohledem a pravomocí
arcibiskupa. Don Bosco tehdy odmítl a mezi ním a panem
kanovníkem nastala první kyselost, kterou nevymazala ani
skutečnost, že maminka pana kanovníka velkodušně nabí-
zela své služby Don Boskovým kluků, když tento budoval
svůj Domov pro mládež. Odchod Gastaldiho do Anglie
uvedl vše jaksi do normálu, ano, Don Bosco ho později na-
vrhl za biskupa saluzského a Gastaldi stál při něm, když pro
zajištění svého díla založil kongregaci řeholníků, ale narážel
na potíže ze strany turínské kurie. Nyní byl však turínským
arcibiskupem Gastaldi sám, ovšem jeho základní tendence
mít všechno pevně v rukou zůstala nezměněná. Proto s ne-
libostí zavrhl Don Boskův návrh na zřízení oblastního se-
mináře, který by sice čítal na 500 studentů, ale musel by tam
respektovat ostatní biskupy. To Don Boskův plán pohřbilo.
Bylo zde ale něco horšího. Pan arcibiskup hned vyruko-
val s náhradním plánem. V Turíně existoval za řekou Pá-
dem v údolí zvaném Val Salici (Údolí vrb) ústav, založený
školskými bratry, kde studovali většinou synci z lepších
558

2.7 Page 17

▲back to top
rodin. Ústav byl administrován Kněžským spolkem tu-
rínským, který měl zpočátku velké plány. Chtěl soustředit
všechny katolické podniky, počínaje přípravnými kurzy pro
1. přijímání, organizací náboženské výuky na farách, misijní
činnosti atd. Ovšem, jak to mezi lidmi bývá, velké počáteč-
ní nadšení brzy pohaslo a zmíněný spolek byl rád, že udržel
aspoň ten valsaličský ústav. Ale spolek už neměl ani na to
a jeho předseda doktor teologie Barone, spolužák arcibisku-
pa Gastaldiho, poctivě řekl církevnímu představenému, že
Kněžský spolek nadále valsaličskou kolej nebude moci udr-
žet. Co pan arcibiskup? Jednoduše požádal Dona Boska, aby
vzal kolej do svých rukou. Nejen požádal, ale na jeho námit-
ku mu to skoro přikázal.
Don Bosco přišel domů a svolal hlavní radu, co ona na
to. Rada po slovní výměně názorů přistoupila k hlasování
a výsledek byl špatný. Všichni hlasovali proti přijetí koleje,
a sice z toho zcela prostého důvodu, že v koleji studovali
hoši z lepších rodin, kdežto salesiáni měli ve stanovách, že
se budou zabývat výlučně mládeží z nižších sociálních vrs-
tev. Nemohou teď před celým světem ukázat, že odstupují
od svého původního záměru. Don Bosco takové rozhodnu-
tí předvídal, ale poznamenal, že si to salesiáni momentál-
ně nesmí rozházet s panem arcibiskupem. Bylo tedy nové
hlasování a všichni s úsměvem ve tváři dali bílou kuličku.
To se stalo v březnu 1872. Krátce nato se Don Bosco potkal
s ředitelem Lemoyneem v Lanzu a vypravoval mu, jak došlo
k hlasování o Valsalice. Ten mu řekl, že si může gratulovat,
protože hlasování ukázalo, že má kolem sebe jen samé zra-
lé lidi. Něco jiného je vlastní názor, něco jiného poslušnost
vůči představenému.
Aby arcibiskup přijetí koleje Donem Boskem napomohl,
vyžádal si k tomu požehnání od samého papeže. Jak mohl
Don Bosco nepřijmout?
Po ekonomické stránce bylo přijetí koleje ztrátou pro sa-
lesiány, protože odstupující správa si nechala všechen náby-
tek pěkně zaplatit. Cennější věci dala zavčas odvézt. Ale to
už se nedalo nic dělat. 3. července Unità Cattolica zvěstova-
la veřejnosti, že valsaličská kolej přechází do správy Dona
Boska a že se nic nebude měnit. Pro žáky obecné školy se
bude platit 100 lir, pro gymnazisty 110 lir, pro lyceisty 120
lir. Ředitelem gymnázia bude salesián profesor Celestin Du-
rando.
Ředitelem nového školního domu byl Donem Boskem
jmenován František Dalmazzo. Jeho úkolem bylo vést ko-
munitu tak, aby kolej prosperovala. Nebylo to lehké. Růz-
ní páni se starali, aby ve veřejnosti kolovaly pochybnosti
o kvalitě salesiánských učitelů a profesorů, a fakt je, že první
rok nastoupilo jen asi 20 žáků. Ale pak začal počet stoupat
a pílí salesiánů stoupala i kvalita vyučování. Pomluv bylo
na začátku dost, až z nich bylo špatně. Nakonec v roce 1887
rok před Don Boskovou smrtí, salesiáni celý objekt koupili
za 120 000 lir a Don Bosco jej určil za studentát pro své kle-
riky, určené nebo hodlající odejít do zahraničních misií. Na
Valsalice bude také odpočívat 40 let Don Boskovo tělo, než
bude moci být po jeho blahořečení převezeno do baziliky
Panny Marie Pomocnice. Na Valsalice budou později stu-
dovat v letech 1925–1929 jako klerici první čeští hoši, přišlí
v těch letech do Perosy Argentiny.
Zatím pořád visela ve vzduchu záležitost stavby koste-
la svatého Jana Evangelisty s přilehlým ústavem a školami
na ulici Madama Cristina u Porta Nuova, na místě orato-
ře svatého Aloise. Don Bosco se nenechal odradit tím, že
celé měsíce nikdo na radnici nehnul ani prstem, ale urgoval
rozhodnutí v té věci… Teprve 10. dubna 1872 město žádost
kladně vyřídilo, jen při tom odmítlo prohlásit, že jde o stav-
bu veřejně prospěšnou. Náš světec se odmítnutím nenechal
odradit, ale poslal v té věci žádost přímo králi. K žádosti
připojil znovu historii oratoře, která nebyla Jeho Královské
Výsosti z minulých let neznámá. I to přišlo na konci červen-
ce 1872 šťastně vyřízeno. Teď bylo třeba dosáhnout toho,
aby Morglia, majitel onoho kousku pozemku, který byl nut-
ný ke stavbě kostela, pozemek skutečně odstoupil. Ten za-
tím pořád odmítal.
Don Bosco byl zvyklý vždycky čekat, až se překážky
uvolní. Tak čekal trpělivě i v této věci. Zatím se věnoval zá-
ležitosti stavby farního kostela svatého Sekunda, jak to slí-
bil městu. I to bylo plné těžkostí. Musel se zavázat, že bude
stavět podle již schváleného projektu. Teprve potom dostal
povolení obehnat pozemek oplocením, aby se mohlo začít.
Bylo třeba vyjednat s železnicí slevu pro dovoz materiálů
a tolik jiných věcí. Pracovat se začalo v květnu 1872 a po-
čítalo se s tím, že by za tři roky mohl být kostel dostaven.
Město se tvářilo, že postavením kostela vše končí a vůbec
nebralo v úvahu Don Boskovu prvopočáteční podmínku, že
při kostele musí být vybudováno také dílo pro opuštěnou
mládež. Možná, že Don Bosco neznal dopodrobna stavební
předpisy, ale při dobré vůli se vše dalo dohodnout ke vzá-
jemné spokojenosti. Jenže na radnici seděli pánové, kterým
se nezdálo, že by při kostele měla být oratoř pro mládež.
Donu Boskovi zase nesedělo, že by se měl stavět kostel bez
ohledu na mládež, které chtěl věnovat celý svůj život. Ne-
ústupnost radnice považoval za podstatnou změnu v uza-
vřené dohodě. Radnice tedy žádala, aby hned zastavil práci,
a tak celá věc uvázla na mělčině. Uvidíme proč.
11 San Pier d’Arena
Když jsme hovořili o přijetí letoviska v Marassi, řekli jsme,
že se to místo přijímalo jako provizorium, než se najde něco
lepšího v Janově nebo poblíž Janova. Od 2. do 6. července
měli hoši v Turíně duchovní cvičení a v kostele Panny Ma-
rie se konala pobožnost 48 hodin ke cti Nejsvětější Svátosti.
Don Bosco byl doma. Ale hned 6. července se vydal na ces-
tu do Alassia. Necítil se ještě dobře, ano, v Alassiu byl s ním
znovu Enria a ošetřoval ho, hlavně v noci. V ty dny dostal
zprávu, že je vše připraveno pro převzetí kostela a kláštera
svatého Kajetána v San Pier d’Areně. Trochu historie už znal
z jednoho článku, který se týkal toho místa a který si s chu-
tí přečetl. San Pier d’Arena se stalo teprve v poslední době
městem. Přispělo k tomu, že se stalo železničním uzlem,
a to už se tam hrnuli podnikatelé se svými manufakturami,
obchodníci a jiní lidé víceméně odcizení náboženství. Sa-
motný Janov měl hlubokou katolickou tradici, ale San Pier
se jen hemžil anglikány, protestanty, nevěrci nebo nijaký-
mi katolíky. Obyvatelstvo vzrostlo o devět desetin a město
čítalo 25 000 lidí. Přitom tam byl jeden jediný farní kostel,
který nemohl stačit. Ani kněží nebylo, kteří by tam šli. Byla
to malá italská Ženeva. Svobodní zednáři tam pilně střežili
své pozice a všude měli lidi, kteří hlídali jejich zájmy. Ale
Boží Prozřetelnost dovedla najít cestu, aby se tam salesiáni
dostali.
559

2.8 Page 18

▲back to top
Zmíněný kostel měl za sebou historii starou 200 let. Pat-
řil kdysi tetinům a hodně vytrpěl. Několikrát byl zpustošen
a sloužil jako skladiště nebo za lazaret pro nemocné cho-
lerou a podobně. V současné době byl v majetku markýze
Martorelliho, ale ten už se chystal objekt prodat k světským
účelům. Přišlo to na veřejnost, chytli se toho někteří kně-
ží, Martorelli za to chtěl 36 000 lir a ty se našly. Třicet tisíc
byla ochotna dát příbuzná senátora Cataldiho, který salesi-
ánům propůjčil Marassi, 5 000 nabídl janovský arcibiskup.
Zbytek nebylo těžké nalézt. Záležitost šla rychle kupředu.
Don Bosco se tam jel z Alassia podívat a uznal, že klášter
je prostorný a dá se využít. Kostel také nebyl nejhorší. Don
Bosco dokonce řekl: „My stavíme nové kostely a staré by-
chom měli nechat spadnout?“ Tak bylo rozhodnuto nechat
Marassi a přestěhovat se do San Pier d’Areny.
Donu Boskovi pobyt na Riviéře prospěl a po odpočin-
ku se zase vrátil do Turína, kde ho čekaly zmíněné tahani-
ce kolem kostela svatého Sekunda. Z Turína si odskočil do
Mornese, kde měly sestry skládat svaté sliby, pak se hned
vrátil a 6. srpna odjížděl do Lanza a odtud nahoru k svaté-
mu Ignáci na duchovní cvičení. Neodpustil si ani obvyklou
účast na růžencové slavnosti (pouti) v Becchi. Zdraví bylo
opět dosti dobré, jen vleklá únava ho vedla k tomu, aby se
přece jen více šetřil. Tak týdny a měsíce utíkaly a přiblížil se
nový školní rok. Don Bosco vydal znovu své Církevní ději-
ny. Pak se rozhodl, že ještě navštíví ústavy v Lanzu a v San
Pier d’Areně. Zvláštní zpráva se nám dochovala z jeho ná-
vštěvy v Lanzu. Přijel tam odpoledne 29. listopadu. Před
odchodem na večeři byl obklopen hochy, když tu se na ob-
loze ukázal mimořádný, nevídaný přírodní jev. Obloha byla
čistá a tu po ní začaly sjíždět k obzoru meteority. Podívaná
trvala skoro do půlnoci. Astronomové napočítali těch svě-
telných bodů na 3 400. Když to začalo, hochů se zmocnila
panika, ale jeden z nich vesele prohodil: „Andělíčci zahájili
ohňostroj na počest příchodu Dona Boska.“ A hned všichni
vesele volali: „Ať žije Don Bosco!“ A bylo po strachu.
Do San Pier d’Areny Don Bosco přijel v prvním týdnu
prosince. Domov se tam přestěhoval už na svatého Marti-
na 11. listopadu. Všem se tam líbilo a Don Bosco byl také
spokojen zprávami, které mu dal ředitel don Albera. Bylo
tam dosti romantiky. Kostel i klášter byly v zuboženém sta-
vu, kuchyně malá, dvůr zatím žádný, ale těch prvních čtyři-
cet chovanců mohlo běhat po náměstí před domem a vládla
tam veselost. Začala se sloužit mše svatá v kostele a okolní
obyvatelstvo to zaregistrovalo velmi kladně. Ostatní přijde
časem. Kostel a dům se opraví, vedle ležící hřbitov – už léta
nepoužívaný, poslouží za hřiště živým hochům a, co bylo
mrtvé, vstane k novému životu. Život vlastně už začal.
Stala se i humorná příhoda. Don Bosco v předvečer svát-
ku Neposkvrněného Početí Panny Marie zpovídal ve svém
pokoji. Tísnilo se kolem něho hodně chlapců, takže neby-
lo možné ani vyjít. Jeden malý špunt se vyzpovídal a, ať se
namáhal, jak namáhal, ne a ne davem prorazit. Co neudě-
lal? Stoupl si na stupátko zpovědnice a pak, jako by skákal
do vody, vymrštil se na semknuté hochy. Ale ti neustoupili,
naopak semkli se ještě více. Kluk sebou mrskal, oni ho po-
hazovali přes hlavy, až konečně spadl dolů – ale běda, bez
kalhot! Ty si držel v rukou. Don Bosco byl svědkem této
scény a měl co dělat, aby se nerozesmál. Zdržel se jen proto,
že ostatní hoši zachovali naprostou vážnost, jako by se nic
nestalo.
12 Zvláštní poslání
V předešlých kapitolách jsme hodně předběhli dobu a nyní
se musíme chtě nechtě vrátit zpět, abychom si povyprávěli
o mnohem důležitější Don Boskově práci, než je zakládání
nových ústavů, výchova hochů, šíření kultu Panny Marie
Pomocnice a podobně. Sem tam jsme se již toho dotkli, ale
nyní je třeba uvést ještě podrobnosti k jeho činnosti, která
měla světový dosah.
Okupace církevního státu ze strany italského králov-
ství přivodila zcela novou situaci. Papež neuznal nový stav
věcí a prohlásil se za vatikánského vězně. Nemohl ve svě-
domí uznat vytvoření stavu, který ho činil pouhým obča-
nem Itálie. Svět by to byl asi nepochopil. Italská národní
revoluce byla výsledkem činnosti podzemních sekt, hlavně
zednářů a karbonářů, to oni byli pravými dirigenty revoluce
a v ohledu církevně–náboženském směřovali k úplné likvi-
daci církve a náboženství vůbec. Jak se jim mohl papež vy-
dat na milost a nemilost?
Don Bosco byl hluboce zarmoucen tím, co se stalo, ale
nebyl z těch, kteří jen naříkali. Osobně nevěřil, jak věři-
li mnozí biskupové, kněží a obecně katolíci, že se vše brzy
obrátí. Ano, nabyl přesvědčení, že připojení církevního stá-
tu k Itálii a prohlášení Říma za hlavní město sjednoceného
království je trvalou věcí. Jen bylo třeba vyvodit z toho dů-
sledky a nečekat, až bude pozdě. Začít se musí od absolutní
věrnosti k papeži a k církvi.
Pius IX. 16. června 1871 dovršoval svých 25 let ponti-
fikátu. Jako první z papežů překonal rekord svatého Pet-
ra, jak mu to Don Bosco předpověděl. Celý svět byl samá
oslava. Katolíci všech národů chtěli dát papeži ujištění, že
jsou s ním a posílit jeho postavení. Také Don Bosco naří-
dil, aby bylo ten den v salesiánských domech prázdno a aby
bylo cítit, že jsme s papežem. Ani italská vláda nemohla ten
plebiscit pro papeže bez vlastní škody ignorovat a už v jar-
ních měsících svět věděl, že byl v Itálii odhlasován takzvaný
„Záruční“ zákon. Říkalo se v něm, že papežova osoba je po-
svátná a nedotknutelná, každý atentát na něho bude potres-
tán stejně, jako by byl spáchán na krále. Zákon zakazoval
veřejně urážet papeže a bylo stanoveno, že papeži v Itálii
přísluší stejné pocty, jaké přísluší hlavám států. Král dal do-
konce příkaz ministru Lanzovi, aby byl 16. června v Římě
vztyčen národní prapor a aby dělostřelectvo vypálilo tradič-
ní salvy k papežově poctě. Řekl, že by to byl vysoce politický
čin.
Všechno to mohlo být pěkné, ale skutečnost byla docela
jiná. Zákon nezákon, sektářské podzemí chtělo dát papeži
najevo své pohrdání, a tak se Řím v ty dny stal dějištěm pro-
tichůdných manifestací. Do Říma proudily veliké zástupy
poutníků a papež vyslechl obrovské množství projevů sym-
patie, ale ulice poutníky urážela a plivala po nich. Protikle-
rikální bojůvky procházely městem, přepadaly domy, kde
byla papežská výzdoba a i v jiných městech Itálie docházelo
k nedůstojným projevům. Mnohde se ozývalo „Pryč s pape-
žem!“ „Smrt katolíkům!“ Ve Florencii, kde ještě sídlily vlád-
ní úřady, došlo dokonce v katedrále k výbuchu bomby, kte-
rá zranila řadu kněží. Ale ani ministerstva nebyla nevinná.
Dávala tajné příkazy, jak bránit pravidelné dopravě vlaků
560

2.9 Page 19

▲back to top
a podobně. Papež byl o všem informován a 21. června v už-
ším kruhu poutníků jasně řekl, co si o tom myslí. Zajímavé
je, že při té řeči výslovně vyjádřil radost nad tím, že právě
z Turína, odkud zlo vzešlo, dostal nejvíce důkazů o věrnosti
tamních katolíků.
Co dělal v ty dny Don Bosco? Přemýšlel, jak by využil
politické situace aspoň k zmírnění největší bolesti círk-
ve. Tou dobou bylo přes sto italských diecézí bez bisku-
pů. Vypracoval promemoria, ve kterém jasně vyjádřil své
přesvědčení, že se situace v brzké době nezmění, a zároveň
ochotu pokusit se navázat aspoň v této otázce rozhovor
s vládou. Chápe, že nemůže jednat oficiálně, ale snad by
mohl aspoň neoficiálně udělat pokus. Promemoria poslal
po důvěrné osobě Svatému otci, který mu dal k tomu beze
všeho povolení, ano skoro příkaz. Rozhodl se navázat touto
cestou styk s vládou, která si sice byla jista, že jí momen-
tálně nemůže nikdo vyrvat kořist, ale pro budoucnost si už
tolik jistá nebyla. Pořád ještě nebyla zrušena úmluva mezi
císařem Napoleonem III. a Itálií, že Itálie zaručí papeži sa-
mostatnost. Pravda, zatím byla Francie poražena Pruskem,
ale už se vzpamatovávala a pod presidentem Thiersem se
strojila k odvetě. Přitom se nevědělo, jaká bude další po-
litika Francie. V parlamentě ve Versailles musela vláda
vyslechnout četné dotazy poslanců, jak se míní Francie
zachovat ve věci „římské otázky“. Zprávy o tom docháze-
ly také do Itálie a znepokojovaly. Rakousko sice neprotes-
tovalo proti obsazení Říma, ale vědělo se, že jí čin italské
vlády nebyl sympatický. Přece snaha o sjednocení Itálie
vedla už ke dvěma krvavým válkám mezi Rakouskem a jí.
Don Bosco nedělal politiku, ale věděl, že vláda potřebuje
klid, aby mohla sousto jaksepatří strávit a nějak svět ujistit
o snaze nastolit s církví aspoň slušné vtahy. Na tom založil
svou akci. Rozhodl se přesvědčit vládu o vhodnosti udělat
nějaké gesto. Napsal ministru Lanzovi, který byl zároveň
předsedou vlády, dopis, v němž mu nadhodil své myšlenky.
Lanza se s ním znal a, ač byl liberál, nebyl zrovna liberální
fanatik. Jako víceméně všichni ministři měl určitou sym-
patii pro Don Boskovo sociální dílo a ze zkušenosti se na
něho díval jako na člověka rozumného a smířlivého.
Don Bosco byl rozhodnut 20. června vyrazit z Turína
do Říma a pokusit se dostat se k papeži pro bližší informa-
ce. Cestou se chtěl zastavit ve Florencii a získat si audien-
ci u Lanzy. Ten mu napsal, že ho čeká k večeru 22. června.
S tím Don Bosco odjížděl. Byl ve Florencii v 19.35 a hned
šel na smluvenou schůzku. Lanza ho už čekal a přivítal ho
velmi korektně. Don Bosco, než se posadil na nabízené
křeslo, považoval za svou povinnost říci: „Excelence, dě-
kuji vám, že jste mě pozval na tuto audienci. Jistě víte, jaký
důvod mě k vám přivádí. Přeji vše dobré církvi i státu, ale
doufám, že vaše Excelence dobře zná Dona Boska, že je pře-
devším katolík.“ „To vím,“ odpověděl Lanza. „Vím dokon-
ce, že je Don Bosco katoličtější než sám papež.“ A začalo
se mluvit k věci. Také se mluvilo o francouzsko-italském
ujednání a Don Bosco poznamenal, že bylo z italské strany
porušeno. Lanza na to: „Ale, Done Bosco, kdybychom byli
nedali armádě příkaz obsadit město, byl by Řím lehl pope-
lem.“ A Don Bosco: „To věru asi není pravda. Znám Řím
a Římany. Mohu vás ujistit, že ani zdaleka takové nebezpe-
čí, o jakém mluvíte, městu nehrozilo. Raději se snažme teď
nějak zmírnit trapný dojem, který z toho měl celý svět.“
„Co byste doporučoval?“ „Máme přece Garanční zákon.
Tam je jasně řečeno, že papeži nebude bráněno ve výkonu
jeho duchovní pravomoci. K této pravomoci patří svobod-
né jmenování biskupů a ze strany státu, aby dal biskupům
všechno, nač mají po světské stránce právo.“ „Dnes je i v zá-
jmu státu, aby to nebyla jenom prázdná fráze.“ Don Bosco
v té souvislosti nadhodil další otázku. Všeobecně se ví, že by
vláda chtěla zredukovat počet diecézí, a také se ví, že účelem
tohoto omezení je zabrat další církevní majetek. Jinak by se
to nemohlo chápat. Stát jistě nemá v úmyslu vylepšovat du-
chovní správu církve.
Vtom byl Lanza volán pryč, jelikož se zatím shromáždila
vláda, aby projednala nějaké záležitosti. Poprosil tedy Dona
Boska, aby laskavě počkal, že se bude snažit brzy se vrátit.
Porada trvala asi hodinu a Don Bosco se mohl zatím mod-
lit. Když se ministr vrátil, oznámil Donu Boskovi, že kole-
gové z vlády nemají nic proti jmenování nových biskupů,
ale trvají na snížení počtu diecézí. Don Bosco řekl, že je mu
líto, ale k tomu se nemůže propůjčit. Jde mu o to, aby věřící
měli své pastýře, a nemůže ve svědomí souhlasit, aby někte-
ré diecéze byly zbaveny svých práv. Jestliže vláda chce trvat
na svém požadavku, jemu nezbývá než se vzdát pověření
a od pokusu upustit. Lanza se tedy vrátil do schůze a přišel
zpět s tím, že tedy kolegové ministři zatím souhlasí s tím,
aby se ten druhý požadavek nechal na pozdější dobu, a za-
tím aby se jednalo jen o prvním bodu: jak obsadit diecéze
za zprostředkování Dona Boska.
Vypadalo to růžově, ale růžové to zdaleka nebylo. Audi-
enci u ministerského předsedy měl Don Bosco 22. června,
ale už za tři dny nato král Viktor Emanuel II. podepsal de-
kret, podle kterého všechny papežské buly, dekrety, breve,
reskripty a provize diecézních ordinářů, týkající se církevní-
ho majetku, podléhají královskému Exequatur, kdykoliv jde
o rozhodnutí papeže, v ostatních případech královskému
Placet (pozn. Exequatur = budiž provedeno, Placet = schva-
luje se). Lanza skončil otázkou: „Pojedeme do Říma?“ Teh-
dy se totiž ještě pendlovalo mezi Florencií a Římem. Don
Bosco měl beztak namířeno do Říma a museli jet stejným
vlakem: pan ministr s několika pány jel ve vagonu 1. třídy,
Don Bosco ve vagonu 2. třídy. Lanza mu slíbil, že mu vzká-
že, kdy bude mít pro něho v Římě čas. Don Bosco se mínil
ubytovat u hraběte Vimercatiho.
Když se Svatý otec dověděl, že Don Bosco přijel, hned
mu stanovil audienci na 28. června na svátek svatých Petra
a Pavla.
Don Boskův příchod do Svatého města byl skromný a on
sám neměl žádný zájem ukazovat se. Je třeba také říci, že
mezi jeho návštěvou Říma v roce 1867 a návštěvou v roce
1871 byl veliký rozdíl. Už před rokem v době vatikánské-
ho koncilu bylo cítit značné ochlazení. V roce 1867 ho Řím
nosil na rukou a šířila se kolem něho fáma divotvůrce. Jak
jsme už slyšeli, Římané se tehdy obávali nejhoršího a dělalo
jim dobře, když „světec“ někde řekl: „Nebojte se, nevstoupí
do města. Spíše kameny římské dlažby se mezi sebou pope-
rou, než by revoluce vstoupila do Říma.“ Mnohým to doda-
lo náladu, hlavně bohatým. Ale Don Bosco mluvil o situaci
tehdejší a o tehdejším roku a měl pravdu. Nebylo to pro-
roctví platné do konce světa. Už 19. října toho roku napsal
v dopise hraběnce Calloriové doslova: „Buďte klidná, kniha
bude vydána, ještě než bude dokončeno sjednocení Itálie,
a to bude brzy.“ Ani za své přítomnosti v Římě v době kon-
cilu nedal nikomu ujištění, že věci skončí tak, jak by si to
lidé přáli. Ale on ani neměl zájem chodit nyní na návštěvy
do aristokratických rodin. Nebylo to v zájmu jeho poslání.
561

2.10 Page 20

▲back to top
Papež na něho už čekal, i když pořád ještě musel přijímat
spousty lidí, proudících do města ze všech končin země.
Když ho měl u sebe, nechtěl, aby zůstal stát jako jiní, ale po-
sadil ho vedle sebe. Don Bosco mu vyprávěl do všech po-
drobností, co zatím zvěděl. Netajil se tím, že věci nepůjdou
dopředu hladce, i když Lanza osobně se ukazuje jako uváž-
livý a ochotný jednat. Ovšem Lanza není sám. Ve vládě je
mnoho lidí nekompromisních. Lanza je ochoten spokojit se
s tím, že mu biskupové oznámí své jmenování. Papež Don
Boskovo jednání schválil, ale též mu řekl, že nemíní dělat
ústupky. Don Bosco ho zase upozornil, že příliš tvrdý po-
stoj by mohl přinést ještě větší zhoršení, což papež uznal.
Pak se mluvilo o obvyklých věcech a mimo jiné Don Bosco
naznačil, že se zabývá zakládáním ženského institutu, jehož
členky by dělaly pro děvčata to, co dělají salesiáni pro ho-
chy. Papež řekl, že se k té věci budou muset ještě vrátit. Co
se týká jmenování nových biskupů, řekl, že se bude jednat
bez velkého hluku. Prostě oznámí jejich jmenování, aby
svět věděl, že si zachoval svou pravomoc. Už měl v té věci
porady s některými preláty a výsledek byl, že se v každé
diecézi provede tajná konzultace, kdo by se nejlépe hodil za
biskupa. Don Bosco upozornil, že by možná tento způsob
byl příliš zdlouhavý. Nebylo by lepší jednoduše připravit
seznam vhodných osob, s nikým se nedomlouvat a poslat
jednotlivé biskupy tam, kam papež uzná za vhodné? Papež
řekl: „Dobrá. Připravte vy sám seznam. Dávám vám k tomu
pověření.“ Na konci audience Don Bosco ještě řekl, že ho
mrzí, že když některým římským prelátům navrhoval v po-
sledních návštěvách, aby některé kněze poslali na zkoušky
na státní školy, aby měli diplomy opravňující k vyučování,
nechtěli o tom slyšet. Považovali to za uznání revoluce. Teď
se to projeví. I kardinál Antonelli byl takový. Papež v té věci
dával nyní Donu Boskovi za pravdu.
30. června se všechna ministerstva stěhovala z Florencie
do Říma a 2. července tam Viktor Emanuel slavil oficiální
vjezd. Don Bosco měl ještě jednu audienci u Lanzy a prosil
ministra, aby se nesnažil vnutit papeži ponižující podmín-
ky pro výkon jeho duchovní pravomoci. Byl velmi unaven
a během audience dokonce usnul. Ministr ho nechal a, když
se probral, srdečně se tomu oba zasmáli. Při jedné audien-
ci přišla řeč také na to, že by měl Don Bosco převzít něja-
kou polepšovnu, nebo ji zřídit. „Kde?“ ptal se Don Bosco.
„Cožpak není dosti nevyužitých klášterů?“ řekl Lanza. „A to
myslíte, že bych měl vyhnat ty řeholníky a usadit se v jejich
domě? Proč mi nenabídnete raději nějaká kasárna?“ Lanza
se odmlčel. Vážil si Dona Boska pro jeho jasné postoje.
Po návratu do Turína začal světec hned pracovat na svě-
řeném úkolu, ale viděl, že nebude dobré moc cestovat. Mohl
by na sebe upozornit. A tak se domluvil s hraběnkou Corsi-
ovou, že odjede na týden na rekreaci do jejího kasina u Niz-
zy Monferrato, kde se bude moci spíše stýkat s návštěvami.
Mělo to být poslední týden v srpnu. Napřed byl – jak víme,
na duchovních cvičeních, ale 21. srpna byl už na místě
a pak tam začaly proudit návštěvy vynikajících osobností
z Piemontu, Ligurska, Lombardska, ano i ze Sardinie. Jeden
den se tam sešlo k obědu 18 generálních a kapitulních vik-
ářů. Do Turína se vrátil 8. září. Byl při udílení cen v Oratoři
a pak jel s členy salesiánské rady do Lanza radit se o věcech
kongregace. Tam ho zastihl prostřednictvím nového turín-
ského prefekta Zoppiho telegram od Lanzy, aby k němu
přijel do Florencie. A on, ačkoliv se zdravotně cítil špatně,
hned jel. Mluvil s ministrem, ukázal mu seznam kandidá-
tů na biskupské stolce, obhájil ty, proti kterým byly výhra-
dy, a jel dále do Říma jednat s papežem. Nás z toho zajímá
hlavně jedna věc. Pro Turín Don Bosco navrhl monsignora
Vavřince Gastaldiho. Papež napřed nechtěl – počítal s Gast-
aldim pro nějaký úřad v Římě, avšak ani Lanza nebyl s jeho
jménem nadšen. Ale Don Bosco žádal a orodoval, až mu
papež řekl: „Chcete monsignora Gastaldiho, dám vám ho!
Oznamte mu to ale vy sám a řekněte mu, že prozatím půjde
do Turína, pak ho zavolám k něčemu vyššímu!“ Asi tím my-
slel kardinálskou hodnost. Don Bosco se zaradoval a rozkaz
provedl. Gastaldi byl volbou rozradostněn. Zatím se dokon-
čovaly konzultace i jinde na poloostrově a papež oznámil na
27. října konzistoř. Některé noviny už i psaly o Donu Bos-
kovi jako o jednateli v této záležitosti, tak například časopis
Fanfulla v čísle z 16. října.
Don Bosco oznámil v dopise donu Ruovi, že 11. října
chce být zase v Turíně. Při audienci na rozloučenou se ho pa-
pež ptal: „Done Bosco, vy jste tolika lidem vyžádal povýšení.
Co si žádáte pro sebe?“ Don Bosco na to: „Svatosti, nic jiné-
ho, než abyste mi zachoval svou přízeň.“ Nakonec přijel Don
Bosco do Turína až 16. října. Naproti mu byl na nádraží don
Rua. Saluzský biskup, vlastně nyní už turínský arcibiskup
Gastaldi, přijel do Oratoře o něco dříve. Don Lemoyne s ním
na terase u kostela svatého Františka vyhlížel Don Boskův
příchod. Na Gastaldim bylo vidět určitou nervozitu. Don
Bosco se objevil ve dveřích vrátnice a bylo „haló“. Hoši se
všichni vrhli směrem k němu. Každý mu chtěl políbit ruku.
Monsignor se na to díval a pořád jen říkal: „To to trvá, to to
trvá!“ Vtom Don Bosco zvedl hlavu a, když uviděl návště-
vu, hned vykročil a za chvíli se už oba přátelé vítali. Gastaldi
vedl Dona Boska do jeho světničky, tam spolu dlouho mlu-
vili a Don Bosco mu znovu vyřizoval, že snad za dva roky
ho papež povolá do Říma. Večer toho dne Don Bosco na-
plno oznámil komunitě jmenování monsignora Gastaldiho
turínským arcibiskupem a vybídl všechny, aby si ho vážili,
protože Gastaldi byl vždy velkým přítelem salesiánů. Kněží
a klerici hned obklopili milovaného otce a chtěli vědět, jak
bude dál, zda vláda uzná biskupy, zda jim poskytne tempo-
ralia, zda budou muset biskupové vždycky o všechno žádat
atd. Don Bosco jen opakoval: „Pán Ježíš řekl: ‚Jděte do celé-
ho světa a kažte evangelium.‘ Papež jedná podle toho. Nevá-
že se na žádnou světskou moc.“ Papež pak 27. října mluvil
stejně jasně. Ustanovil biskupy zcela svobodně, protože na to
má právo a žádný mu je nemůže upřít.
13 Trampoty s „Exequatur“
Papež byl pevně rozhodnut počínat si, jak mu svědomí
kázalo. 27. října měl v Římě první konzistoř a při ní bez
bývalých ceremonií oznámil jmenování prvních 15 bisku-
pů. Téhož dne zasedal v Římě na Quirinale poprvé italský
parlament. Papež mluvil dosti ostře k novým biskupům.
Neváhal říci, že je posílá jako ovce mezi vlky. Poslanci tím
byli popuzeni, ale zatím nemohli nic dělat. Garanční zákon
přiznával papeži právo jmenovat svobodně biskupy. Ještě té-
hož měsíce jmenoval papež dalších 14 biskupů, mezi nimi
monsignora Emiliana Manacordu, velkého římského přítele
Dona Boska. I je papež vybízel, aby šli do svých sídel bez
bázně a s odvahou. Dne 2. prosince se držela v Římě třetí
562

3 Pages 21-30

▲back to top

3.1 Page 21

▲back to top
konzistoř. Dalších 18 biskupů nastoupilo cestu do diecézí.
Státní sekretář všem kladl na srdce, aby v žádném případě
nežádali o státní souhlas. Je to vůle papeže, musí se poslou-
chat. Do 26. května dalšího roku bylo 107 biskupů u svě-
řených stád. Horší bylo s temporaliemi – to je s hospodář-
ským zabezpečením. Nejeden biskup se musel ubytovat
v semináři, někdo v soukromém domě nebo dokonce v ná-
jmu. Něco peněz dostali od papeže, něco od věřících, prostě
začínala nová doba. Co nejvíce těšilo, bylo nadšení, s jakým
všude přijímali jmenované pastýře. Itálií vanul nový svěží
vítr.
Don Bosco ty nejhorší měsíce proležel ve Varazze těž-
ce nemocen, ale už 11. února psal ministru Lanzovi dů-
věrný dopis, ve kterém předsedovi vlády kladl otázku, zda
je opravdu v zájmu státu, aby se po světě říkalo, že v Itálii
biskupové nemají kde bydlet. On sám se cítí stejně věrným
občanem jako věrným katolíkem a k dopisu připojuje ur-
čité myšlenky, ze kterých by se mohlo vyjít k urovnání si-
tuace. Lanza na dopis pravděpodobně neodpověděl, proto
Don Bosco za tři měsíce psal znova. Navrhoval, že by snad
mohlo stačit, kdyby Svatý Stolec prostě oznámil státu, že byl
ten a ten, v tom a tom konzistorním sezení jmenován bisku-
pem a poslán tam a tam, bez toho, že by to znělo jako žádost
o souhlas. Z 20. května je dopis Svatého otce Pia IX., v němž
papež děkuje Donu Boskovi za vykonanou práci, blahopřeje
mu k uzdravení, ale zatím si myslí, že je třeba modlit se a če-
kat, jak se poměry vyvinou. Zřejmě neměl důvěru v dobré
úmysly vlády.
Poměry, do kterých přicházeli noví biskupové, byly
opravdu zlé a žádaly velikou ochotu k osobním obětem.
Kterýsi biskup to nevydržel a oklikou předložil úřadům své
pověření. Kardinál Antonelli nazval takové počínání „neu-
váženým“. A dotyčný dostal za to napomenutí. Byla to sví-
zelná situace, nepříjemná i samotným úřadům. V březnu
začalo ministerstvo poněkud zmírňovat své požadavky, ale
Vatikán návrhy odmítal. Ještě bylo všechno příliš čerstvé
a ani jedna ani druhá strana se nemínila k něčemu zavázat.
Don Bosco na sebe přitahoval nenávist svobodných zedná-
řů. Kriticko-satirický časopis Ficcanaso („Strčnos“), známý
vyhledáváním skandálů, začal dokonce vydávat románový
seriál pod názvem Don Broschi. Každý však věděl, kdo je
tím míněn. Don Bosco se nehájil, ale našel se v Turíně kněz,
který z kazatelny i tiskem pamflet tak dokonale vyvracel, že
vydavatelství seriál přerušilo.
17. června 1872 si Pius IX. pochvaloval, že se mu podaři-
lo obsadit biskupské stolce, ale bylo pořád jasnější, že bude
třeba pohnout také otázkou temporálií. Don Bosco byl sice
pořád ještě se zdravím na štíru, ale přesto se rozhodl rozjet
se 18. února roku 1873 znovu do Říma za Lanzou i za pa-
pežem. Cestou si chtěl vyřídit mnoho dalších věcí a počítal
s tím, že bude mimo domov delší dobu. Provázel ho opět
jeho sekretář don Berto. V jeho zápiscích z cesty je zachy-
cen úsudek Dona Boska, pronesený před učeným jezuitou
P. Frankem. Řekl, že podle jeho soudu, ať už se stalo, co
stalo, církev je nyní svobodnější než předtím. „Co na tom,
že biskup musí bydlet v semináři a nemá k dispozici palác!
Aspoň je blíž bohoslovcům a může jim lépe rozumět a vy-
chovávat je. Dřív si nemohl získat jejich důvěru, teď ano.“
Když jeli přes nejvyšší bod Apenin, ocitli se ve velikém
nebezpečí. Měli projet tunelem. Po jedné straně zela veli-
ká propast. Tu vlak náhle zastavil. Co se stalo? Maličkost.
Uvolnila se veliká matice u kola lokomotivy a kolo odpadlo.
Bylo třeba závadu odstranit. Jelo se dál a nové dobrodruž-
ství! Kolejnice vyšinutá z řady. Zase se muselo čekat. Lidé
už propadali panice, ale Don Bosco vše obrátil v žert. Řekl:
„Jsme tady dva kněží. Kdyby něco, tak se napřed vyzpoví-
dáme navzájem my dva a pak vám též budeme k službám.“
Žert zapůsobil konejšivě a další cesta do Florencie proběhla
dobře. Z Florencie odjížděl Don Bosco 24. února a večer byl
ve Svatém městě. Na nádraží na něho čekal biskup Mana-
corda. Ubytoval se u nějakého vatikánského zaměstnance
pana Colonny.
25. února byl Don Bosco časně ráno na nohou a po mši
svaté se vydal ke kardinálovi Berardimu, který mu v Římě
prokazoval služby neoficiálního protektora u Svatého Stol-
ce. Asi tam mu bylo řečeno, že Svatý otec nemá nic proti
tomu, aby pokračoval ve svém neoficiálním jednání s vlád-
ními místy. Šlo hlavně o velikou otázku: „Když už byla bis-
kupství obsazena novými biskupy, jak to udělat, aby mohli
biskupové dostat také svá temporalia – rezidence a podob-
ně, aniž by jejich žádost vyzněla jako uznání nového po-
litického uspořádání Itálie?“ V Římě byla většina prelátů
proti jakémukoliv jednání s vládou a mezi ně patřil i ten
nejhlavnější – státní sekretář kardinál Antonelli. Don Bosco
ho navštívil 26. února a mluvil s ním dvě hodiny. Byl to
rozhovor klidný a věcný. Kardinál zřejmě rád poslouchal
uvážlivá slova světce. Na druhý den 27. února byl na třetí
hodinu odpoledne Don Bosco na audienci u papeže. Trvala
půldruhé hodiny. I z ní se Don Bosco vrátil uspokojený, ale
mnoho toho svému sekretáři nesdělil. 4. března měl audien-
ci u pana ministerského předsedy Lanzy. Byla těžká, protože
Lanza nebyl sám. Byli s ním ministr války a ministr milosti
a spravedlnosti De Falco, od něhož teď závisely kultovní zá-
ležitosti. Páni si vzali Dona Boska jakoby do křížové palby
všelijakých otázek, takže náš světec měl co dělat, aby udržel
rovnováhu. Odcházel z této audience vysílený, takže ho mu-
sel sekretář přidržovat, aby se nesvalil. Pak se však uklidnil
a řekl donu Bertovi: „Víš, kdyby tam někdo byl, asi by mi
řekl, abych tu sebranku nechal být a nestýkal se s nimi. Ale
já mám svou metodu. Nedělám žádné umělé konstrukce,
raději v rozhovoru stavím proti sobě protiklady a ptám se,
co je lepší a užitečnější, co přináší více dobrého všem.“
6. března byl Don Bosco znovu u kardinála Antonelliho
a pobyl tam dvě hodiny. Některý další den byl zase u Lan-
zy. V té době mu kdosi v Římě nadhodil: „Usaďte se tady
v Římě. Máte to u Lanzy dobré.“ Don Bosco se zasmál a od-
pověděl: „Buď mě máte za naivního, nebo jste sám naivní.
Cožpak se dnes může piemontský buzzurro (tak se říkalo
okupantům) usadit v Římě pod ochranou vlády? Co by
tomu řekli římští kněží a co by tomu řekl papež?“ (Pozn.
Buzzurro = hrubec.)
Z jednání mezi Vatikánem a ministerstvem vzešlo něko-
lik dílčích návrhů na jakýsi „modus vivendi“ (způsob, jak žít
vedle sebe), ale zatím z toho nic nebylo. Jedna strana žáda-
la moc, druhá zase nechtěla v ničem povolit. Jak také, když
byla otázka ještě žhavá?
Spolubratři salesiáni dostávali informace o římské cestě
Dona Boska od dona Ruy, který informace čerpal z dopisů,
psaných donem Bertem. Tak se dovídáme, že Don Bosco
v Římě přijal také nějakou deputaci z Anglie, která ho moc
prosila, aby založil salesiánský ústav také u nich. Don Bosco
nemohl zatím nic jistého slíbit. Ve svých setkáních s růz-
nými církevními i necírkevními lidmi byl Don Bosco stále
dotazován, jak dlouho bude ten stav trvat. Přišel i generální
563

3.2 Page 22

▲back to top
představený dominikánů a chtěl vědět něco určitějšího. Don
Bosco jen opakoval, co už řekl vícekrát: „Do roku 1875 se
nedá nic čekat, pak do skoro celého roku 1878 opět více
méně nic, na trochu lepší časy se začne blýskat snad od roku
1878.“ Mluvilo se také o tom, jaká by musela vzniknout po-
litická situace, aby mohl být papež zase uveden do svých
práv. To by snad musel nastoupit na španělský trůn Don
Carlos, hrabě ze Chambordu by se musel stát francouzským
králem pod jménem Jindřich V. a oba by se museli spojit
ve prospěch papeže. Ale po lidsku řečeno, taková naděje
nemá žádný pevný základ. Platí tedy, že do roku 1878 ne-
bude lépe, a později – kdož to ví. Don Bosco musel slyšet
i různé řeči o tom, co sám kdysi řekl a co se mezi lidmi pře-
krucovalo. Musel své výroky vysvětlovat a říkat, že proroc-
tví jsou někdy jen Božími radami, ukazovateli cesty, hodně
záleží od toho, zda budou lidé plnit podmínky pro splnění.
Takové řeči se vedly v Římě už předtím, než měl Don Bosco
námi uvedené osvícení ve věci evropského míru a než psal
rakouskému císaři Františku Josefovi I.
Z Říma Don Bosco odjížděl 22. března. Chtěl se zastavit
znovu ve Florencii, v Modeně, v Bologni a snad i v Miláně.
Ve vlaku donu Bertovi vysvětloval, proč má takové úspěchy
u lidí, kteří jsou nepřátelsky naladění vůči církvi. Je to tím,
že mluví pravdu a ti, kdo ho poslouchají, cítí, že nemá žádné
postranní úmysly. Nehraje si s nimi, ale chce sloužit oběma
stranám k vzájemnému prospěchu. Občas mu říkají: „Kdy-
by byli všichni kněží jako vy, všechno by bylo lepší.“
Do Turína se Don Bosco vrátil buď 29. nebo 30. března
roku 1873.
Přešly Velikonoce, čas plynul dál a o vzrušující zprávy
nebyla nouze. Už od minulého roku byl připraven vládní se-
znam klášterů v Římě a v provincii, které měly propadnout
stejnému osudu jako kláštery v jiných zabraných částech
Itálie. Šlo o 311 domů mužských se 4 326 řeholníky a o 156
domů ženských s 3 825 řeholnicemi. 2. června všichni gene-
rální představení podali společně králi Viktoru Emanuelovi
protest proti chystanému záboru, ale všeobecně se vědělo,
že to nebude nic platné. Papež přijal tyto zástupce řeholí
15. června na audienci, ale mohl jen vyjádřit zármutek nad
chystaným zákonem a vybídnout řeholníky a řeholnice, aby
přijali křížovou cestu Spasitele v jistotě, že bolest má výkup-
nou cenu pro spásu světa. 25. června oznámil Úřední věst-
ník vydání příslušného královského dekretu a od toho dne
byly další tisíce řeholníků a řeholnic na dlažbě. Záležitost
biskupských temporálií spala.
9. července 1873 Lanzova vláda padla a novou vládu se-
stavil ministr financí Marek Minghetti. Don Bosco mu hned
psal, jak bude dál, a Minghetti odpověděl 16. července, že
mu během několika dní dá vědět. Také napsal kardinálu
sekretáři Antonellimu, zda může jednat dále, a ten mu od-
pověděl, že může. Současně mu však znovu vymezil pole,
v němž se může pohybovat, a sice v tom smyslu, že kdyby
vláda žádala, aby jí sekretář kongregace pro záležitosti bis-
kupů vždy oznámil jména jmenovaných biskupů, tento je
může jmenovat, i kdy, a dost o schválení, pouze sdělí jméno,
diecézi, pro kterou byli jmenováni a že jim byla poslána pří-
slušná bula. Don Bosco věděl, že vládě prosté oznámení ne-
bude stačit, ale chystal se jednat dál. Znovu psal Antonelli-
mu, ale ten trval na svém. Dona Boska jeho tvrdý postoj
nezneklidnil, nýbrž rozhodl se obrátit na nového ministra
milosti a spravedlnosti Viglianiho, o němž se vědělo, že je
nakloněn smírnému zakončení věci a který už v roce 1871,
když se jednalo o garanční zákon, upozorňoval, že by se ne-
měl nadále uplatňovat zákon o Exequatur a o Placet, proto-
že právě to by dokázalo, že slibovaná svoboda církve je jen
na papíře.
Vigliani odpověděl Donu Boskovi slušným dopisem 15.
října 1873. V něm ho ujišťoval o své opravdu dobré vůli.
Psal, že se o otázce Exequatur poradí se svým přítelem Lan-
zou, a prosí Dona Boska, aby udělal všechno pro to, aby
dobrá vůle byla na obou stranách. Ministři nemohou jednat
mimo rámec daný zákonem, ale vždy se při dobré vůli najde
cesta, jak se dohodnout. Uvedl příklad biskupů alexandrij-
ského, saluzského a aostského, kteří Exequatur snadno do-
stali, a pokračoval: „Proč není jejich dobrý příklad následo-
ván jejich spolubratry? Proč noví biskupové nemohou najít
způsob, jak dodat aspoň výtah z jejich bul prostřednictvím
jejich kapitul, nebo místních starostů, nebo aspoň prostřed-
nictvím důvěryhodné osoby, aniž by hráli roli žadatelů? Já
opravdu v takovém jednání nevidím nic, co by bylo urážkou
našeho svatého náboženství.“ Nakonec tento kompromisní
návrh začínal být přijímán i v samém Vatikánu. Monsignor
Sciandra dostal k tomu dokonce přikývnutí samého Svatého
otce. Tento biskup se totiž pro jistotu tázal vatikánského ka-
novníka Peirana, co tomu říká a on mu odpověděl, že není
důvod, proč by nesměl být dokument, který se normálně
vystavuje v sakristii, předložen také vládním místům. Don
Bosco dopisy od Sciandry ukázal kardinálovi Antonellimu,
ale ten nepovolil. „Ať si vláda vyžádá přímo od sekretáře
konzistoriální kongregace dobu jmenování, jména a diecé-
ze nových biskupů!“ Don Bosco se ptal Antonelliho, má-
-li přijet do Říma, ale dostal odpověď, že věru neví, zda by
byla jeho přítomnost v Římě užitečná, když se zdá, že vláda
nemá vůli něco dobrého udělat. Dopis měl datum 1. listo-
padu 1873. Ale kardinál v něm dodal, že tím nemíní Donu
Boskovi zakazovat příchod do Říma.
14 Druhý poločas
Přešly Vánoce a přede dveřmi byl rok 1874. Don Bosco po-
třeboval jet do Říma také ve věci schválení stanov a rozhodl
se k další cestě. Vyrazil na cestu s donem Bertem 29. pro-
since 1873. Zastavil se jen ve Florencii a následujícího dne
30. prosince večer byl na místě. Na Silvestra měl mši svatou
v Tor de’ Specchi. Pak chtěl navštívit kardinála Berardiho,
ale ten nebyl doma. Ke čtvrté hodině odpoledne byl u mini-
stra Viglianiho a mluvil s ním asi hodinu. Pak byl půldruhé
hodiny u kardinála Antonelliho a večer ještě zastihl kardi-
nála Berardiho. A ještě ten večer psal do Turína arcibiskupu
Gastaldimu, že Vigliani od něho nechce žádost o Exequatur,
ale jen žádost o temporalie. Ovšem musí ho upozornit, že
kardinál Antonelli je i proti tomu. Ať tedy počká, až se věci
vyjasní.
Byl Nový rok 1874. Don Berto doprovodil světce znovu
ke kardinálu Antonellimu, protože včerejší silvestrovský
rozhovor nebyl zrovna klidný. Novoroční návštěva byla od-
poledne. Dopoledne Don Bosco pendloval mezi papežem
a Viglianim. Všude ho přijímali přednostně, takže nemu-
sel ztrácet čas čekáním. Druhý den 2. ledna nesl don Berto
na ministerstvo Don Boskův dopis. Napřed se tam k němu
chovali chladně, ale když poznali, že přináší věci od Dona
564

3.3 Page 23

▲back to top
Boska, hned změnili chování. Večer byl u ministra sám Don
Bosco, ale unavilo ho to. Řekl, že už nemůže na nohy. Prý to
řekl také ministrovi a ministr to vzal rád na vědomí.
5. ledna. Náš světec byl u Svatého otce. Pomalu se ujas-
ňovaly pojmy a formuloval se postup, jak zajistit biskupům
jejich časná práva. Svatý otec prý řekl Antonellimu: „Don
Bosco jedná, jak by nejednal žádný z našich kardinálů. Šel
vždy jen tak daleko, kolik směl, ale pak se včas zastavil.
Opravdový mistr!“
Bohužel, do tohoto vyjednávání brzy zazněly nepřízni-
vé hlasy. Gazzetta di Torino začala uveřejňovat dopisy od
svého římského dopisovatele, který chodil Donu Boskovi
v patách a referoval o jeho římském poslání. Nebyly to sice
sprostoty Ficcanasa, ale nebylo vůbec příjemné, že věci, po-
třebující klid, byly zveřejňovány. Zvláště zdůrazňování, že
má Don Bosco otevřené dveře jak ve Vatikánu tak na mi-
nisterstvu vzbuzovaly zvědavost. Či to mělo být volání na
poplach? Věci neprospěl ani článek uveřejněný v Turíně ča-
sopisem Unità Cattolica, v němž se neprozřetelně naznačo-
valo, jak by se mělo postupovat, aby biskupové dostali tem-
poralie, aniž by uznávali stát. Stál za těmito indiskrétnostmi
sám pan arcibiskup Gastaldi? Don Bosco mu přece v dopi-
sech z Říma všelicos důvěrně naznačil.
Ony krátké řádky v Gazzettě způsobily nelibost ve vlád-
ních kruzích. Někdo mě zájem míchat se do jednání. Také
noviny Fanfulla začaly psát a hned se tam mluvilo o peně-
zích. Papež prý není proti tomu, aby vatikánská pokladna
dostala od státu odškodnění a podobně. Noviny už jsou
takové, že přebírají senzace jedny od druhých. Napřed se
začalo mluvit o nějakém turínském prelátovi, pak už se vě-
dělo, že ten prelát je Don Bosco, v Gazettě d’Italia se 13. led-
na objevil dokonce jedovatý článek o dlouhé audienci Dona
Boska u papeže. Prý ho papež přijal zrovna ve své ložnici
a kdo ví, jaký vliv má Don Bosco na něho? Prý spolu mluvili
celé dvě hodiny. Papež je podezřívavý, nikdo neví, co a jak
bude, Don Bosco dostal prý pozvání od komisaře Posvát-
né kongregace inkvizice, aby se k němu dostavil. Kdyby prý
to bylo před nějakým stoletím, mohl se připravit na muče-
ní a třeba by byl i upálen na hranici. Teď sice dominikán
Sallua, který je oním sekretářem, nemá snad takové úmy-
sly, ale tolik je jisté, že Don Bosco vydal před časem nějaký
spis o přítomnosti svatého Petra v Římě a měl z toho veliké
potahování. Tak tak, že mu nedali knihu na index zakáza-
ných knih. Turínský kněz má pověst proroka, ale z proroka
se snadno vyklube bludař. Don Boskova kniha prý nemě-
la daleko od herezí Giobertiho a Rosminiho. Byly to samé
sprosté lži. Pravda byla, že byl Don Bosco 9. ledna u sekre-
táře Salluy, ale ten ho přijal velmi laskavě. Jak se vůbec moh-
lo vědět, že Don Bosco byl u něho? Bylo to přece v noci. Že
by komorník?
13. ledna se pro změnu o jednání s Vatikánem rozepsaly
také lombardské noviny Secolo (Svět). Jejich římský dopiso-
vatel se rozhovořil o tom, že je přece jen severoitalské kněž-
stvo pokrokovější než je tomu jinde. Rádo by se prosadilo
usmíření mezi církví a státem. Snad turínská kurie vyslala
do Říma Dona Boska, známého širokým rozhledem, vědou,
také bezúhonností života a hlavně velmi církevním smýšle-
ním. Takového může potřebovat jak Vatikán, tak vláda. Neví
se, jaké tam předkládá návrhy, ale je stále v pohybu a jedná.
Svoboda je ve velikém nebezpečí. Tolik to stálo, ale mohlo
by se stát, že úmluvou s církví by se nepřítel dostal přímo do
nově postavených zdí a mohl by je časem zdemolovat. Není
prý zanedbatelná ani otázka peněz. Mnozí vatikánští pap-
rikové (papaveri) pociťují nedostatek peněz. Také státní se-
kretář Antonelli by rád inkasoval miliony, které má stát při-
pravené pro usmíření s Vatikánem: papež byl napřed tvrdý,
ale zdá se, že se poslední dobou viklá. Už prý je připravena
bula, která ruší dosavadní předpisy pro volbu papeže. Petro-
va mystická lodička pluje po rozbouřeném moři. Může být
pravdou to, co psaly německé noviny Kölnische Zeitung,
že se volba papeže bude konat v Mnichově, nebo na Maltě.
Německo se prý už dalo slyšet, že by neuznalo papeže zvo-
leného mimo Řím. Anglie zase nemíní uznat papeže zvole-
ného v Římě. Takových článků proběhlo novinami mnoho.
Don Bosco v nich nebyl osobě tupen, spíš byl vyhlašován za
zkrachovalého idealistu, který by chtěl usmířit stát s církví,
ale nepodaří se mu to.
Něco se Donu Boskovi opravdu dařilo. Byl přijatelný
oběma stranám a všude mu projevovali svrchovanou úctu.
On sám řekl, že mu jeden z velkých zednářů ukázal návrh
na pronásledování církve v podobném stylu, jak tomu bylo
v těch letech v Prusku. Ale jeho poslání a způsob jednání
prý tomu zabránily.
19. ledna poslal kardinál Antonelli monsignorovi Gast-
aldimu do Turína instrukce, jak má postupovat: Svatý Sto-
lec si přeje, aby byly odstraněny potíže, v nichž se nacházejí
nově jmenovaní biskupové a italská vláda je také ochotna
jejich situaci uvést do pořádku, když sekretariát konzisto-
riální kongregace udělá prohlášení, ze kterého bude patrno,
kdo byl na který biskupský stolec jmenován, a když budou
ministerstvu předloženy příslušné buly. Proto se nevidí dů-
vod, proč by se mělo připustit zprostředkování třetích osob.
Gastaldi ovšem tento postup nezachoval a jakmile mu Don
Bosco sdělil Antonelliho instrukci, hned to řekl svému pří-
teli královskému prokurátorovi a pověřil ho, aby on sám po-
dal ministrovi hlášení. Celá věc byla také hned zveřejněna
v novinách.
20. ledna byl Don Bosco u Viglianiho. Ten byl dotčen
jednáním turínského arcibiskupa a prosil Dona Boska, aby
mu vyřídil, že je neopatrný. Neměl jednat s královským
prokurátorem, ale podle přijatých instrukcí. Don Bosco
mu měl v tom smyslu napsat, aby podruhé jednal výlučně
s kardinálem Antonellim anebo s ministrem, protože přišli
na ministerstvo někteří poslanci a ptali se ho, co je na tom
pravdy, co psaly noviny. „Zkrátka ďábel do toho vložil svou
pracku,“ psal Don Bosco Gastaldimu. „Bude-li něco hoto-
vého, buď vám to sdělím já nebo kardinál Antonelli.“ Kardi-
nál Antonelli byl také na monsignora rozezlen.
Jakkoliv se celá věc blížila k šťastnému zakončení, ďábel
opravdu dělal všechno, aby jednání mezi státem a církví
zmařil. Proti Donu Boskovi psaly dokonce i některé katolic-
ké noviny. Tak svoboda tisku dovolila jistému monsignoru
Nardimu psát články, které ho vinily, že prý přišel do Říma
dávat papeži rady. Papež si Nardiho zavolal, pokáral ho a on
musel urážky Dona Boska odvolat, ale on to pak dělal jen
opatrněji, zato jedovatěji, protože beztak každý jen trochu
poučený věděl, o koho se jedná.
Don Bosco zůstával klidný. Monsignor Gastaldi se v do-
pise Donu Boskovi trochu omluvil, že prý dopisu kardiná-
la Antonelliho porozuměl tak, že je dovoleno postupovat
tak, jak on postupoval. Z toho, co jsme uvedli, je patrno,
že Don Bosco byl v té době hodně kritizován, a to z jedné
i z druhé strany. To mu nedělalo žádnou radost. Nedalo se
upřít, že i když jednal jen o biskupské temporálie, nutně tím
565

3.4 Page 24

▲back to top
upravoval cestu k smíření církve se státem, ale k tomu ještě
nedozrál čas. Emoce byly na obou stranách příliš silné. Ale
on nedbal, nesměl dbát, ať mu to vynese, co vynese. A tak
chodil trpělivě i dvakrát denně na ona určitá místa, chodil
i k papeži, který už také viděl, že okupace Říma je trvalou
záležitostí a nakláněl se na stranu smíření. Konečně Pius IX.
jednoho dne řekl Donu Boskovi: „Udělejme tomu konec!
Má-li vláda opravdu dobré úmysly a chce se dohodnout,
dohodněme se, ale ať nám dá trvalé záruky!“ Don Bosco to
referoval Viglianimu, ale právě zde záležitost usmíření na-
razila na velikou překážku. Vigliani řekl: „Právě zde je za-
kopaný pes. Jak můžeme dát trvalé záruky, když jsme v par-
lamentním systému? Dnes jsme zde my, zítra přijde jiná
vláda, a ta udělá pravý opak…“
Tanec roztočený v denním tisku byl nepříjemný. Dokon-
ce i Gazzetta di Torino vzala Dona Boska v ochranu proti je-
dovatému monsignoru Nardimu. Psala: „Don Bosco je ještě
v Římě a víte dobře, že tam pracuje ve prospěch biskupské-
ho sboru, aby tito dostali, co jim patří k obživě, aniž by o to
museli žádat. Ale Don Bosco tam upadl do podezření. Ano,
je podezřelý z liberalismu a z jakobínství, protože se musel
v zájmu biskupů přiblížit k Viglianimu, který se rád točí
kolem prelátů. Toto podezření jasně vyjádřil Nardiho Hlas
Pravdy, kde se objevil velice útočný a sprostý článek a kde se
o Donu Boskovi mluvilo jako o farizeovi. Autor článku ho
dokonce vybízel, aby odjel z Říma. Článek zapůsobil jako
bomba. Byl z toho skandál. Ale kdo k tomu Nardiho inspi-
roval? Vatikán nebo jezuité? Gazzetta psala, že je zde snaha
ponížit Dona Boska, kterého si papež velice váží. Nu, prý
účel světí prostředky, a tak se sáhlo k pomluvě a hospod-
ským výrazům proti knězi, který si jistě zaslouží úctu a je
znám jako jeden z nejpilnějších na vinici Páně. Ale co prý
je jezuitům do vinice Páně? Oni chtějí vládnout a mají své
spekulace s církví a s jejím neštěstím. Pro jezuity je Don
Bosco jakobín. Don Bosco jakobín! Kdo by to byl řekl? Jo,
na světě se dějí všelijaké věci.“ Co na to Don Bosco? Don
Bosco šel dál, jako by se ho ta žurnalistická vřava netýkala.
V neděli 8. února byl Don Bosco s různými osobnostmi
na audienci u Svatého otce. Byla to spíš zdvořilostní záleži-
tost. Hlavně tam figuroval rytíř Occelletti z Turína, kterému
pak večer před odjezdem Don Bosco dal dopis pro turín-
ského arcibiskupa Gastaldiho s důvěrnými sděleními tohoto
druhu:
„Když už bylo všechno hotovo a ministr milosti a sprave-
dlnosti už vlastnoručně napsal formulář, který byl po přijetí
Svatým Stolcem odeslán Vaší Excelenci, zdálo se, že je vše
v pořádku. Zdálo se. Místo toho jsem však byl narychlo vo-
lán a bylo mi sděleno mnoho poznámek na turínského ar-
cibiskupa, který prý zveřejnil věci, kterých se pak zmocnil
tisk. Poslanci prý hrozí interpelacemi v parlamentě, Státní
rada má neurčitý postoj atd. atd… Ale to všechno je jen
pláštík, který má zakrýt jednu novou skutečnost. Fakt je, že
den předtím přišel dopis od Bismarcka, kde tento protestuje
proti řečem, že má dojít v Itálii ke smíru s církví. Jednání
není přerušeno, ale je odsunuto. Doufám, že vám ještě před
koncem týdne budu moci opět napsat. Kněz Jan Bosco.“
Turínská zveřejnění a dopis z Berlína způsobily přeru-
šení jednání. Nyní už bylo možno jednat jen v naprostém
mlčení. I Don Bosco zmlkl a nikomu nic bližšího nesdělo-
val. Tisk ovšem nepřestával o věci mluvit. K vysvětlení ně-
meckého zásahu do italských věcí je třeba vědět, že v Ně-
mecku – také sjednoceném, kancléř Bismarck zahájil tažení
proti katolické církvi a to brzy přerostlo v úplné pronásle-
dování katolíků. Takzvané májové zákony tomu dávaly zá-
konný podklad. Mnoho katolíků se ocitlo ve vězení, bisku-
pové a faráři byli pokutováni, kdo neměl státní souhlas, byl
z fary jednoduše vyhnán. Sňatky byly uznávány za platné,
jen když byly provedeny se souhlasem státu atd. Kdyby bylo
v Itálii došlo ke smíru s církví, byla by politika bezohled-
ného kancléře narazila na větší odpor. V té věci podzemí
evropské politiky muselo být ve střehu a, jak vidět, zedná-
ři a podobní lidé nelenili. Svoboda tisku dovolovala, aby se
v celé Evropě mluvilo o jednání, které vedl Don Bosco, a va-
riant názorů i falešných zpráv bylo velice mnoho. Jednou
se dokonce rozkřiklo, že se Don Bosco vrátil do Turína a to
vůbec nebyla pravda. Jen se trochu vzdálil z Říma a hned se
zase vrátil. K tomu se začalo psát, že je Don Bosco v Římě
také za účelem schválení stanov své nové Společnosti.
Tak se uprostřed hluku a intrik vlekly dny. Už byl březen
a Don Bosco byl pořád ještě v Římě. Návštěvy u Vigliani-
ho a Antonelliho se stávaly vzácnějšími. Vigliani byl nějak
melancholický. Když se ho Don Bosco jednou ptal, co mu
je, zeptal se on jeho: „Nečtete noviny?“ Don Bosco řekl, že
je nečte. Vigliani: „Ve Španělsku zase teče krev.“ Ale Don
Bosco přesto věděl mnoho. Právě 5. března si vyšel s donem
Bertem na vycházku do parku Pincio. Řeč se stočila na do-
pis, která psal v měsíci červenci rakouskému císaři Františ-
ku Josefovi I. Světec řekl, že císař dopis dostal, přečetl ho
a vzkázal poděkovat jeho pisateli s ujištěním, že si asi obsah
dopisu vezme k srdci. Právě v ty dny, přesně 11. února roku
1874, byl císař návštěvou u ruského cara. Obecně se psalo,
že se jednalo o obchodní záležitosti, ale katolíci byli pře-
svědčeni, že šlo i o něco důležitějšího. Don Berto využil pří-
ležitosti k dotazu, odkud Don Bosco ví věci budoucí. Ten se
usmál a řekl: „No přece Otis, botis, pia, tutis, ne?“ Ale když
sekretář nebyl spokojen, zvážněl a řekl: „Ne. Na určité věci
není dobré naléhat. Nejde to, ano, nesmí se to.“
V ty volnější dny byli Don Bosco a don Berto několikrát
trochu venku na procházce. Don Bosco to potřeboval. Pan
sekretář neopomenul doma pohotově některé věci zapsat.
Tak se ho ptal na turínského pana arcibiskupa. Mluví se,
že papež bude brzy jmenovat nové kardinály. Bude Gastal-
di mezi nimi? Don Bosco odpověděl: „Je pravda, že Svatý
otec mu po mně vzkázal, že ho za dva roky povýší, ale teď
to nebude pravda. Až se s ním sejdu, řeknu mu otevřeně, že
se vybírali noví kardinálové, ale že jsem neměl odvahu ho
doporučit, protože nyní vede boj proti mé kongregaci. Ani
by mému doporučení nevěřili a neposlechli by mě.“ O zále-
žitosti temporálií se v ty dny nemluvilo, ale něco přece.
Jednoho dne byl Don Bosco zase u Viglianiho. Ten byl
smutný. Řekl Donu Boskovi: „Vidíte, plujeme v kalných vo-
dách. Vy jste tolik naléhal, aby se udělily temporálie turín-
skému arcibiskupovi, ale on neopatrně psal několika hod-
nostářům. Tak se to dostalo na veřejnost a šlo to za hranice.
Bismarck mi píše tvrdé dopisy. Myslel si, že Itálie a Němec-
ko půjdou ruku v ruce a zatím si jdeme jinou cestou než on.
Máme to pořádně nadrobené.“
Don Bosco se znovu namáhal najít nějakou formuli. Jed-
nou se dostal až do předsíně parlamentu a tam čekal na Vig-
lianiho. Chtěl od něho slyšet nějaké definitivní slovo. Chvíle
využilo několik poslanců a obklopili ho. Mezi nimi byl i po-
slanec Crispi, o kterém později ještě hodně uslyšíme. Crispi
chtěl možná vejít do přízně královského dvora a řekl Donu
Boskovi: „Vy máte veliký vliv u Svatého otce. Nemohl byste
566

3.5 Page 25

▲back to top
dosáhnout toho, aby se v quirinálském paláci mohla sloužit
mše? Kněžna Markéta by si tolik přála, aby mohla být v ne-
děli na mši doma.“ Don Bosco odpověděl, že to zatím není
možné, protože je král podle církevního zákona stižen inter-
diktem. Crispi naléhal. Přece by mohl Don Bosco vyjednat
výjimku. Don Bosco, tlačen jakoby ke zdi, se zamyslil a pak
řekl: „Byl by zde jeden prostředek, ale opravdu jen jeden.“
„Jaký?“ „Ale, pánové, já bych vás nechtěl urazit.“ „Nás? My-
slíte, že bychom nebyli schopni jít také na mši?“ „Ne, to ne-
myslím.“ „Tak co myslíte?“ „Doopravdy se neurazíte?“ „Ne.
Mluvte bez obalu.“ „Tak vám to řeknu. Museli byste opus-
tit quirinálský palác vy.“ Páni byli zaražení, ale pak spustili
chválu na jeho otevřenost. Nato přišel Vigliani a i on se za-
míchal do rozhovoru a vtom nastala další dramatická vsuv-
ka. Přišel sekretář pruského velvyslanectví a odevzdával
Viglianimu telegram od Bismarcka. Vigliani si ho přečetl
a pak řekl Donu Boskovi a těm ostatním: „Pánové, záležitost
temporálií skončila. Bismarck telegrafuje, že se diví, jak mů-
žeme vést rozhovory s knězem, zatímco on ze všech sil pod-
poruje Itálii. Císař prý je velmi popuzen a hrozí, budou-li
snahy o smíření s církví pokračovat.“ Chvíli bylo ticho a pak
Vigliani řekl: „Co dělat? Prusko má náš osud ve svých ru-
kou.“ Krátce nato se objevila v humoristickém časopise Fis-
chietto karikatura. Vigliani s otevřenými ústy naslouchá slo-
vům Dona Boska. Bismarck si kopnutím nohou otvírá dveře
a vstupuje, aby uchopil Viglianiho. Don Bosco dělá pravou
rukou gesto, jako by chtěl všechno uklidnit, v levé drží kro-
páč se svěcenou vodou a chce jí Bismarcka pokropit.
Tak skončilo Don Boskovo namáhání. Něco přece zůsta-
lo. Někteří biskupové dostali temporália a jiní ještě dosta-
nou. Nyní měly všechny diecéze biskupy, to bylo také k ne-
zaplacení. I mnoha farářům se pomohlo. Zatím bylo vše bez
ponižujících závazků. Dona Boska to stálo veliké utrpení.
Řekl: „Hodně jsem se musel namáhat a hodně jsem vytrpěl.
Už nikdy se nedám do takové práce! Stáhnu se zase mezi své
hochy a budu pracovat pro ně.“
Mezitím oznamovaly noviny světu, že byla definitivně
schválena Společnost svatého Františka Saleského. 10. dub-
na časopis „La Riforma“ hlásil: „Včera byl známý kněz Don
Bosco připuštěn k audienci u Pia IX. Předložil mu pravidla
nové mnišské instituce, která má nahradit zrušené. Kar-
dinálská kongregace je schválila a papež je potvrdil.“ „La
Capitale“ zlomyslně napsala: „Zatímco italská vláda ruší ře-
holní kongregace, papež vytváří nové.“ Bylo mnoho dalších
řečí kolem Don Boskovy mise i kolem schválení jeho Spo-
lečnosti. Turínský Fischietto nešetřil slinami a sprostými
narážkami. Na to se dalo odpovědět jen klidem, mlčením
a další prací pro spásu duší.
14. dubna odjížděl Don Bosco z Říma. Byl deštivý den.
Jednu bolest si nesl v srdci. Kdyby byl všechen katolický
tisk jednotný v hodnocení jeho činnosti, mohlo se všechno
udělat v užitečném čase. Neúspěch bohužel zavinili lidé
církve. Však onen monsignor Nardi přijel do Turína a na-
vštívil Dona Boska. Ten mu bez obalu řekl: „Monsignore,
vaše psaní bylo opravdu vražedné.“ Nardi se omlouval, že
chtěl bránit princip, ale fakt je, že při tom zapomněl na lás-
ku a poškodil velice jak věc samotnou, tak čest Dona Boska.
Do Oratoře přišel také redaktor milánského Osservatore
Cattolico. Don Bosco právě zpovídal. Don Sala provedl hos-
ta dílnami na Valdoku. S Donem Boskem se sešli, až když
byl Don Bosco na dvoře mezi kluky. Don Sala mu hosta
představil a Don Bosco, když uslyšel jméno a kvalifikaci,
zastínil si rukou oči a svým pronikavým zrakem si pána
dobře prohlédl. „Ach, don Massara! Ten, který Dona Boska
tak pěkně obsloužil!“ Massara cosi blekotal, že prý všechno
způsobil monsignor Nardi, ale už své dostal. Don Bosco ob-
rátil řeč na něco jiného a hned se k němu choval přátelsky.
Také Gazzetta del Popolo mu na přivítanou do Turína na-
psala článek samou škodolibost a lež. Peklo se zřejmě rado-
valo, že nedošlo k zlepšení vztahů mezi novou Itálií a církví,
ale to už je normální.
Brzy po smrti Dona Boska, přesně 14. března 1888, psal
jeho nástupci donu Ruovi profesor Jan Lorini, že byl v dub-
nu 1874 v Římě a spolu s přítelem markýzem Augustem
Bavorským navštívil kardinála Antonelliho. Přišla řeč na
Dona Boska a on si dovolil zeptat se, proč Řím ještě neudě-
lal Dona Boska kardinálem, když má tak mimořádné vlast-
nosti. Antonelli se zasmál a řekl: „Už jsme mu několikrát
psali, ale on vždycky odmítl.“ Pak se Lorini sešel s Donem
Boskem přímo na nádraží v Alexandrii, když jel Don Bosco
z Říma domů. Lorini ho pozdravil a neopomenul mu říci,
jak se o něm vyjádřil kardinál Antonelli. Don Bosco zůstal
klidný a jen poznamenal: „Milý profesore, kdybych byl kar-
dinálem, byl bych nula. Jako kněz mohu udělat pro církev
mnohem více.“
Don Bosco si osobně získal svou otevřeností a laskavos-
tí úctu mezi mnoha liberály. Vigliani mu psal ještě v říjnu
1874 jako přítel. Dopis začínal slovy „Důstojný a milý Done
Bosco“ a končil: „Nebe ať žehná vašim mnohým dílům lás-
ky a zachovej Vás pro dobro církve a státu.“ Nebyli všichni
liberálové zlí a nejeden by byl rád viděl usmíření církve se
státem. Ovšem jedinec nic nezmůže, když je v zajetí tolika
jiných, kteří mu svazují ruce. Vláda ministra Minghettiho
pokračovala ještě do 18. března 1876 a pak ustoupila vládě
ministra Depretise. Namísto Viglianiho nastoupil do funkce
ministra milosti a spravedlnosti Mancini, který zostřil kurs
církevní politiky. Nakonec pod tlakem biskupů, kteří ne-
mohli dobře konat své pastorační povinnosti bez státního
souhlasu, i sama posvátná kongregace svaté a obecné řím-
ské inkvizice prohlásila za únosné, aby biskupové vzhledem
na mimořádné poměry žádali Exequatur. Tím celá záleži-
tost skončila faktickou kapitulací církve.
15 Ženská větev Don Boskova díla
Když probíráme život Dona Boska v letech 1871–1874, mu-
síme se nutně věnovat založení ženské větve jeho díla pro-
střednictvím dnes svaté Marie Dominiky Mazzarellové.
Tajemné jsou cesty Páně. V roce 1837, když byl Don
Bosco alumnem chierského semináře, narodili se dva jeho
nejdůležitější pomocníci: blahoslavený Michal Rua a svatá
Marie Dominika Mazzarellová. Rua se narodil kousek od
domu pana Pinardiho, který se stal základním kamenem
pro světové dílo Dona Boska, Mazzarellová se narodila na
kopci na samotě kousek od Mornese v monferratském kraji.
Marie se projevovala od mládí jako inteligentní děvče,
plné náboženské horlivosti. Rodiče se přestěhovali na dru-
hý kopec do chalupy zvané Valponasca a tam odtud bylo
do farního kostela v Mornese zkratkou půl hodiny, po sil-
nici hodinu cesty. Ale děvče si zvyklo chodit neomylně
každý den, jen aby mohlo jít k svatému přijímání, jak pro
567

3.6 Page 26

▲back to top
to horoval tamní rodák don Dominik Pestarino, který se
v Mornese narodil, usadil a rozvinul tam nádherný apošto-
lát. Marie žila duchem víc u svatostánku než doma při práci
nebo jinde. Z jejich domu bylo vidět na kostel a bylo možno
pozorovat, jak se tam večer svítí při rozjímání, při růženci
a večerní modlitbě, jíž se zúčastňovalo hodně Mornesanů.
U Mazzarellových seděla večer celá rodina (rodiče, Marie
a její tři bratři a tři sestry) u stolu a modlili se s farní obcí.
Do školy Marie nechodila, ale svou pílí se naučila číst
a psát podobně, jako kdysi Don Bosco doma v Becchi. Hod-
ně jí byl nápomocen don Pestarino, za něhož si farníci zvy-
kali na časté svaté přijímání. Tento kněz vystudoval teologii
v Janově, kde se důvěrně seznámil s kanovníkem Alimon-
dou, který bude v posledních letech Don Boskova života
turínským arcibiskupem a kardinálem, a také s ctihodným
služebníkem Božím Josef Frassinettim. Tam je třeba hledat
kořeny jeho spirituality a nakonec i díla, které převezme do
své režie Don Bosco, až přijde čas, aby založil pro děvčata
něco, co by bylo šťastným protějškem salesiánů.
V Mornese žila jistá Angelina Maccagnová, která s po-
mocí dona Pestarina napsala jakási pravidla pro Bohu za-
svěcené dívky, žijící ve světě bez toho, že by byly řeholni-
cemi. Bylo to zbožné sdružení, odvozené od podobných
seskupení Nových voršilek Neposkvrněného Početí Panny
Marie pod ochranou svaté Voršily a svaté Anděly Merici, ale
přece jen poněkud odlišné. Don Frassinetti, jemuž don Pes-
tarino poslal pravidla Maccagnové k revizi, je vrátil po dvou
letech beze změn.
Když Maccagnová dostala pravidla, hned se domluvila
s pěti děvčaty, mezi nimiž byla i Mazzarellová, která dovrši-
la 18 let života a v neděli po svátku Neposkvrněného Početí
Panny Marie roku 1855 se zahájilo. Dva roky nato schvá-
lil sdružení také pan biskup Contratto a přijal osobně od
děvčat v Mornese slib. Podle pravidel měly členky sdruže-
ní praktikovat evangelijní rady, varovat se hříchu, starat se
o děvčata kolem, vést je k zbožnému životu, doplňovat je-
jich náboženské vzdělání a podobně.
Naše Marie nemohla plně rozvinout tento apoštolát, pro-
tože pomáhala v hospodářství a žila daleko od farního cen-
tra. Pak celá rodina onemocněla tyfem a ona všechny ošet-
řovala, až nakonec i sama onemocněla. Když se vystonala,
byla tak slabá, že nebyla schopná dělat těžkou zemědělskou
práci a rozhodla se vyučit se švadlenou. Mezitím měla něco
jako vidění. Viděla veliký dům a v něm plno děvčat, jak si
hrají. Rozrušilo ji to, ale don Pestarino jí zakázal na to mys-
let. Ať prý se raději vrhne na šití. Marie poslechla a s přítel-
kyní Petronillou Mazzarellovou se svolením rodičů se zača-
ly učit švadlenami. Za šest měsíců byly vyučené a pak začaly
v Mornese kolem sebe shromažďovat děvčata. Bylo to v roce
1861–1862. Pak už to šlo, jak Pán Bůh chtěl a dával. Přítel-
kyně držely při sobě a jejich apoštolát se stále více rozšiřoval
a z Božího vnuknutí se přibližoval k apoštolátu turínského
Dona Boska, i s tím neustálým stěhováním z místa na mís-
to. Byl zde však don Pestarino, který, ač ještě neznal Dona
Boska, choval podobné úmysly. Pocházel ze selského rodu,
rodina nebyla chudá a on se začal zanášet úmyslem postavit
v Mornese nějaký dům s kaplí, který by sloužil mládeži. Pak
v roce 1862 poznal ve vlaku z Acqui do Alexandrie Dona
Boska a už šly věci dopředu. Don Bosco mu prozradil, že
má v úmyslu udělat něco pro děvčata, on mu zase nadše-
ně vyprávěl o svém Sdružení dcer Neposkvrněného Početí.
Slovo dalo slovo a od slova nebylo daleko k činu.
Myslel Don Bosco někdy dříve na založení Dcer Panny
Marie Pomocnice? Je známá jeho rezervovanost vůči dív-
čímu světu v době jeho chlapectví, ale jsou zde i náznaky,
že se zabýval v myšlenkách také tímto apoštolátem. V jed-
nom snu z roku 1862 prohlásil markýze Barolové: „Cožpak
Pán Ježíš přišel na svět vykoupit jenom hochy, a děvčata ne?
Mou povinností je postarat se, aby jeho krev nebyla proli-
ta nadarmo jak za hochy tak za dívky.“ Rok nato, když se
Karolina Proverová rozhodovala, do kterého ženského řádu
má vstoupit, nadhodil jí, že kdyby chtěla posečkat nějaký
rok, také on bude mít sestry, jako má kleriky a kněze.
Don Pestarino brzy po seznámení jel do Turína, aby vi-
děl Don Boskovo dílo na vlastní oči a tak se mu v Oratoři
zalíbilo, že byl ochoten tam zůstat. Don Bosco však nechtěl.
Řekl, aby se vrátil domů a dal mu dvě medailky pro obě Ma-
zzarellové. Na průvodní lístek napsal: „Jen se modlete a co
nejvíce pracujte pro mládež. Snažte se zabránit i lehkým
hříchům.“ Děvčata vzala jeho vzkaz vážně, a tak se jejich
dílna a maličký dvůr proměnily v maličkou dívčí oratoř.
Práce těchto dvou „Dcer Panny Marie“, jak se jim ve vsi ří-
kalo, byla brzy lidmi ceněna a dětí jim svěřovaných přibýva-
lo. Ale to už se začala tvořit komunita se společným bydle-
ním – čtyři dcery a několik chovanek.
V roce 1864 podnikl Don Bosco se svými chlapci po-
slední veliký výlet. Jelo se vlakem do janovského kraje
a byla také zastávka v Mornese. Don Bosco tam měl večer
obvyklé slovíčko na dobrou noc. Marie Mazzarellová se do-
vedla množstvím hochů protlačit až do jeho blízkosti a byla
okouzlena jeho slovy tak, že opakovala: „Don Bosco je sva-
tý, Don Bosco je svatý!“ Také Don Bosco byl okouzlen mor-
neskou farností. Podle jeho slov se podobala „klášteru lidí,
zasvěcených Bohu“.
Rok nato, 27. dubna 1865, se kladl v Turíně základní ká-
men ke kostelu Panny Marie Pomocnice. 13. června toho
roku se kladl v Mornese základní kámen k novému salesi-
ánskému ústavu. Stavbu vedl don Pestarino. V téže době na-
stávalo jakési diferencování ve Sdružení dcer Panny Marie
Neposkvrněné. Některé, v čele se zakladatelkou Angelinou
Maccagnovou, dávaly přednost životu v rodině, jiné společ-
nému životu v nějakém domě. Svobodné zůstávaly všechny.
Těm se společným životem obstaral don Pestarino samo-
statný dům v blízkosti farního kostela.
V prosinci 1867 byl ústav skoro hotový a byla také hoto-
vá přilehlá kaple. K slavnosti posvěcení přijel Don Bosco.
On v ní také jako první sloužil mši svatou. Při té příležitos-
ti pobyl v Mornese čtyři dny a tehdy měl pro družky Marie
Mazzarellové zvláštní konferenci, ve které mimo jiné mluvil
o úctě k Panně Marii Pomocnici křesťanů, jíž právě stavěl
v Turíně kostel.
Zde je dobré připomenout, že kult Pomocnice křesťanů
nebyl v Mornese neznám. V celém okolí tehdy existova-
ly obrazy Panny Marie Pomocnice, jak je šířilo z Bavorska
mnichovské arcibratrstvo pod stejným názvem, založené
v době, kdy Turci ohrožovali střední Evropu. Pár metrů od
domku, kde se narodila Marie, byla také taková kaplička
Pomocnice a ona jistě zdravila Pannu Marii tímto jménem.
Také po přestěhování do Mornese naproti domu, kam se
nyní přestěhovaly Dcery Panny Marie, byl obraz Pomocni-
ce, před nímž se každou sobotu rozsvěcovala lampa.
Ústav, budovaný za přispění Morneských, byl před do-
končením, ale nespěchalo se. Vyvstaly totiž hlasy, které vy-
jadřovaly obavy, aby snad nový ústav nekonkuroval novému
568

3.7 Page 27

▲back to top
malému semináři v Acqui. Pan biskup Contratto zemřel
a během uprázdnění biskupského stolce nebylo radno ústav
otevírat. Nástupce by to mohl považovat za podraz.
Zatím Don Bosco o svém úmyslu proměnit Sdružení
dcer v řeholní společnost nemluvil, ale, jak to udělal dříve
se salesiány, napsal dcerám vlastnoručně sešitek s pravidly
zbožného života. Měly chodit každý den do farního koste-
la na mši svatou, modlit se tam s lidmi a pobýt tam půl až
tři čtvrtě hodiny, ne víc. Společná práce a jídlo podle pra-
videlného rozvrhu, mezi tím trochu rekreace. Odpoledne
duchovní četba, k večeru svatý růženec, při práci sem tam
zbožnou píseň. Večer společná modlitba s celou farní obcí,
před spaním pomodlit se sedmkrát Zdrávas Maria ke cti
Bolestné Panny Marie, to u lůžka. Naučit se žít v Boží pří-
tomnosti, zvyknout si na zbožné povzdechy, mít laskavé,
trpělivé a přívětivé jednání – dohlížet pozorně na děvčata,
hledět, aby byla stále zaměstnána, aby žila zbožně, prostě,
upřímně a přirozeně. Program prostinký, ale účinný.
V roce 1871 byl don Pestarino účasten výroční konferen-
ce salesiánů v Turíně o svátku svatého Františka Saleského.
Don Bosco ho vyzval, aby něco pověděl o Mornese. Nikdo
neměl tušení, že Don Bosco už má v hlavě plán na založení
ženského protějšku salesiánů. Don Pestarino mluvil krát-
ce a šlo mu hlavně o založení ústavu pro chlapce. Pak měl
dlouhý rozhovor s Donem Boskem mezi čtyřma očima,
a ten mu kladl na srdce, aby prostor kolem ústavu hodně
zvětšil. Nemáme naprostou jistotu, že ho už tehdy seznámil
se svým „ženským projektem“. Vyloučeno to není, ale v tom
případě ho zavázal k mlčení. V blízkosti nového ústavu bylo
nějaké hospodářské i obytné stavení a Don Bosco dona Pes-
tarina pověřil, aby je odkoupil. To se také stalo 31. března
roku 1871. Bylo slíbeno, že v červnu bude vše k dispozici.
Zatím Don Bosco cítil potřebu světla shůry. Nešlo přece
o žádnou maličkost. Už v roce 1869 bylo stanoveno, že se
bude v Oratoři v Turíně mariánský měsíc slavit vždy od 24.
dubna tak, aby mohl skončit slavností Panny Marie Pomoc-
nice. Teď v roce 1871 si před zahájením tohoto měsíce svolal
hlavní radu a řekl shromážděným, že jde o velice důležitou
věc. Už mnoho lidí prosilo, aby rozšířil salesiánský apošto-
lát také na děvčata. Kdyby měl hledět ke svým přirozeným
sklonům, nepouštěl by se do tohoto díla, ovšem nechce se
stavět proti plánům Boží Prozřetelnosti. V každém přípa-
dě potřebuje světlo a prosí o modlitbu. „Celý letošní měsíc
máj bude věnován tomuto účelu,“ řekl, „pak se každý člen
rady k projektu vyjádří.“ Sám se Don Bosco ještě v dubnu
vypravil do Mornese přesvědčit se, jak dcery žijí a jak se
snaží praktikovat jeho rady. Nebyl zklamán. Dívky jevily
velmi dobrého ducha. V domě vládla veliká chudoba – ně-
kdy nebylo co jíst a čím topit, takže se muselo chodit na dří-
ví do lesa. Ale v domě vládla spokojenost a vzájemná láska.
Panna Maria poctila tuto Don Boskovu návštěvu zázrakem.
Don Bosco dal požehnání Panny Marie hošíkovi, který měl
ze dvou stran do hloubky zhnisaný loket ruky a lékaři po-
mýšleli na její amputaci, ale matka to odmítla. K uzdravení
došlo náhle, během polední modlitby Anděl Páně – a bylo
naprosté.
Když končil měsíc Panny Marie, Don Bosco svolal salesi-
ánskou radu znovu a každý jednotlivý člen se musel vyjád-
řit. Všichni byli toho mínění, že je vůle Boží, aby se salesiáni
zajímali také o děvčata. Don Bosco hned navrhl, aby se za
první dům sester použil ústav, který don Pestarino postavil
v Mornese pro hochy. V půli měsíce června bylo rozhodnutí
sděleno i jemu samému. Stalo se to při soukromém rozho-
voru Dona Boska s donem Pestarinem v Turíně. Tam bylo
také jasně řečeno, že se nový institut bude jmenovat Insti-
tut dcer Panny Marie Pomocnice. Stanovy vypracuje Don
Bosco a on si též vezme řízení nového založení. Don Pesta-
rino bude zástupcem.
Morneských dcer bylo v té době šest. K nim se sdru-
žily ještě tři dívky. Když don Pestarino odcházel od Dona
Boska, byl pevně přesvědčen, že Don Bosco jedná z vyššího
úradku Božího, ale také viděl před sebou obrovské překáž-
ky. Co tomu řeknou Mornesští, kteří už vidí v ústavě hochy
studenty z celého okolí? Jak se zachovají děvčata, která ne-
mají ani potuchy o tom, jaké úmysly s nimi Don Bosco má?
Tuto druhou otázku položil už Donu Boskovi. Chtěl vědět,
jak bude moci vůbec poznat, která má povolání a která ne.
Don Bosco odpověděl: „Ty, které dovedou poslechnout
i v malých věcech, které se neurážejí, když jsou napomenuty
a mají ducha sebezáporu.“ Neví se přesně, kdy don Pesta-
rino děvčatům sdělil Don Boskovo rozhodnutí, ale když se
vrátil do Mornese, nebyl tak usměvavý jako jindy. Pak mu-
sel s pravdou ven. Řekl, že se Don Bosco rozhodl místo ho-
chům dát nový ústav jim. A pak jim sdělil pomalu i ostatní.
V červnu byl Don Bosco v Římě na soukromé audienci
a tam mezi jiným předložil Svatému otci svůj záměr. Papež
si vyžádal nějaký čas na rozmyšlenou, ale při další audienci
záměr plně schválil a řekl, že si přeje, aby nová ženská kon-
gregace byla obměnou toho, proč byli založeni salesiáni.
Co se týče vzájemného vtahu, mělo to být něco podobné-
ho, jako je to mezi Dcerami lásky svatého Vincence z Paoly
a jeho lazaristy. V tom smyslu je třeba koncipovat jejich sta-
novy. Ostatek se uvidí.
Když se don Cerruti, ředitel z Alassia, dověděl tuto novi-
nu, ptal se Dona Boska: „Vy tedy chcete založit ještě kongre-
gaci sester?“ On na to: „Vidíš, revoluce si posloužila ženami,
aby vykonala mnoho zlého, my zase jejich prostřednictvím
vykonáme mnoho dobrého.“ Také řekl, že dcerám dává ná-
zev Dcery Panny Marie Pomocnice, aby byly monumentem
jeho vděčnosti Pomocnici za všechno, co pro nás vykonala.
Pokud šlo o stanovy nových sester, nebyla to jednodu-
chá záležitost, jak je vidět z několika po sobě následujících
zpracování. Don Bosco na nich pracoval osobně, protože
už měl se sestrami určité zkušenosti. Když byl jako mladý
kněz u markýzy Barolové, zakládala právě sestry svaté Anny
a Don Bosco měl účast i na vypracování jejich stanov. Tyto
stanovy měl po ruce, když psal stanovy pro Dcery Panny
Marie Pomocnice a hodně z nich převzal. Ale bylo třeba
i všelicos nechávat zrát a vyzkoušet v praxi. Ve všech řeho-
lích sester byly do té doby prvky převzaté z minulosti a ne-
bylo možné je pominout. Tak se v prvních náčrtcích hovo-
řilo i o kajícím bičování, ale brzy tato stať padla, protože to
nedovolovaly poměry. Také se mluvilo o sobotním postu
k poctě Panny Marie Bolestné. I tam se tápalo, měnilo, nově
formulovalo. Don Bosco musel počítat s tím, že až bude
žádat acquijského biskupa, aby stanovy diecézně schválil,
bude třeba neopouštět zcela dosavadní tradici. Ale to pře-
necháváme hlubšímu studiu dějin základního textu stanov
Dcer Panny Marie Pomocnice.
Co dívky, které nevstoupily do společného života? Bý-
valé členky Sdružení dcer Panny Marie Neposkvrněné pod
ochranou svaté Voršily a svaté Anděly Merici zůstávaly na-
dále v duchovním spojení a v přátelství s těmi, které se nyní
rozhodly jít pod vedením svatého Dona Boska salesiánskou
569

3.8 Page 28

▲back to top
cestou. Teprve nyní si však uvědomily, že patří do širšího
svazku podobných skupin, které odvozovaly původ od dona
Frasinettiho. Myslely si, že by se dalo všechno nějak sladit
dohromady, a tak převzaly jakási nová pravidla, vyšlá v Ja-
nově, kde se mluvilo o diecézních generálních ředitelích
a o generálních ředitelkách. Myslelo se, že by generálním
ředitelem mohl být sám Don Bosco, který by pro jednotlivé
skupiny jmenoval místního ředitele a podobně. Bylo v tom
mnoho dobré vůle, ale také mnoho nejasnosti. Don Bosco
nechtěl nic uspěchat, ale také se nechtěl nechat vázat. Měl
už svůj projekt a viděl dál než ony dobré duše kolem.
Aspirantky jeho nového institutu měly v rukou stanovy
už v roce 1871, ale zatím bylo vše nehotové. K tomu Don
Bosco na podzim ve Varazze onemocněl a dlouho se všich-
ni třásli o jeho život. Pak za ním přijela v době rekonva-
lescence deputace morneských sedláků v čele s donem Pes-
tarinem. Don Bosco se ho vyptával, co dělají dcery. Slyšel
o nich jen dobré zprávy a o těch, které vedly společný život
se vyjádřil, že se za ně může zaručit, že budou jistě poslou-
chat a vynaloží všechny síly, aby sloužily duším a pomáhaly
bližním. Don Bosco řekl: „Tak by se mohlo začít, jak jsme si
to ustanovili v Turíně. Svolejte si je a ať si zvolí podle stanov
kapitulu, to je představenou, asistentky atd. Ale zavolejte
k tomu také ty ze vsi z Družiny Neposkvrněné. Ať se všech-
ny modlí. Já se budu také modlit k Pánu a k Panně Marii,
zde na posteli. A řekněte jim, že žehnám novému institutu.“
Zatím ještě nebyla zcela vyřešena otázka oděvu nových
řeholnic. V prvních stanovách se říkalo, že mají mít stej-
ný oblek, skromný, jak se sluší a patří na řeholnice. Barva
a tvar se ještě určí. V pozdějších formulacích stanov se už
říkalo: „Oblek bude černý, rukávy dlouhé až po prsty a ši-
roké 46 cm, pláštík dlouhý po pás.“ Don Bosco si předsta-
voval jejich oblek takový, jaký nosí zbožné ženy středního
postavení, žijící ve světě, pro všechny stejný, hnědé barvy,
s pláštíkem navrch a s malou hedvábnou černou kraječkou
na rukávech. Když by šly do kostela nebo na vycházku, měly
by na hlavě šátek modré barvy. Don Pestarino už přinesl
s sebou od Marie Mazzarellové zhotovený vzor a Don Bosco
si jej prohlédl. Ale pak řekl: „Měl by si to někdo na sebe ob-
léknout.“ A vyzval koadjutora Enriu, aby se do toho navlékl.
Enria to udělal a Don Bosco se dal do smíchu: „Jsi štramák!
Opravdu jsi štramák!“ Proti oblečení nebylo námitek, jen
Don Bosco myslel, že by barva mohla být tmavší. Ale pro
velikou chudobu tak jako tak ještě uplyne pár let, než budou
mít sestry jednotné šaty.
16 Zrození nové kongregace
Don Pestarino, jakmile se vrátil z Varazze do Mornese, svo-
lal děvčata a řekl jim, co mu Don Bosco přikázal udělat.
Souhlasily, a tak se 29. ledna 1872 na svátek svatého Fran-
tiška Saleského konaly volby. Jako představená z nich vyšla
Marie Mazzarellová. Byla zvolena jedenadvaceti z dvace-
ti sedmi hlasů hned v prvním kole. Ale nechtěla funkci za
živý svět přijmout. Nakonec bylo rozhodnuto, že poslední
slovo v té věci řekne Don Bosco. V každém případě bude
Marie zatím aspoň první asistentkou s titulem vikářky-zá-
stupkyně. Jako druhá asistentka byla zvolena Petronilla Ma-
zzarellová. Dostala 19 hlasů. Pak Marie a Petronilla – neví
se proč, odešly z místnosti a volba pokračovala. Jako ma-
gistra novicek byla zvolena Mariina rodná sestra Felicina,
jako ekonomka Jana Ferrettinová a vikářkou pro dcery žijící
mimo komunitu se stala učitelka Angelina Maccagnová.
V únoru se Don Bosco vrátil z Varazze do Turína a při
výroční konferenci salesiánů vyslechl s velkým uspokoje-
ním referát dona Pestarina. Je možné, že byl také v Mor-
nese, kde byl toužebně očekáván, ale to není zcela jisté. Ještě
existuje skladba, objednaná donem Pestarinem od klerika
učitele v Lanzu Jakuba Costamagni, připravená pro jeho
uvítání.
Teď bylo třeba udělat druhý důležitý krok. Obsadit nový
ústav. Boží Prozřetelnost to zařídila sama. Fara, kde don
Pestarino bydlel, byla stejně na spadnutí a obec se rozhodla
postavit po zboření staré fary novou. Navrhovala panu fará-
ři, aby se po čas práce přestěhoval do sousedního domu, kde
bydlely Dcery Panny Marie Pomocnice. Nikdo ve vsi nevě-
děl, jak to s nimi je a lidé si mysleli, že by se ta děvčata moh-
la zatím všelijak odbýt. A tu don Pestarino s radostí slyšel,
že padl i návrh, že by se děvčata mohla nastěhovat prozatím
do prázdné novostavby ústavu. Rád přijal návrh a 25. května
odevzdal klíče od fary obecní radě. Neví se přesně, kdy dce-
ry odešly do nového bydliště. Bylo to všelijaké. Do ústavu
samotného se přestěhoval don Pestarino se svou domácnos-
tí, dcery se zatím musely spokojit s tím domem vedle a něco
měly v přízemí ústavu. Moc toho nebylo, ale pomalu se pro-
stor upravoval a rozšiřoval. Přišlo i obávané. Když se lidé ve
vsi dověděli, že dcery vytvářejí novou kongregaci řeholních
sester, bylo z toho všeobecné pobouření. Jen veliká úcta
k Donu Boskovi uchránila dona Pestarina, že se proti němu
nezvedla nějaká větší nevole. Ale jak v duchu zajásala Ma-
rie Mazzarellová, když si uvědomila, že ústav, který začínají
obsazovat, je vlastně ono stavení, které kdysi viděla ve snu
hemžit se děvčaty. Že lidé nedělali příliš veliký povyk bylo
třeba připsat také skutečnosti, že nikdo nevěřil, že by dce-
ry byly schopné zamýšlenou ženskou kongregaci dooprav-
dy vytvořit. Ty ze začátku opravdu jen živořily. Než Marie
ukázala, že není ledajaká žena, ale žena statečná. Ústav ještě
nebyl dokončen, ale ona celé dny sbírala se svými družkami
kameny po mezích, aby bylo z čeho stavět. Když přišel den
prádla, dcery pod jejím vedením dovedly celý den víceméně
o hladu u vzdálené řeky Roverna prát a sušit. Přitom Marie
zůstávala veselá a všechny povzbuzovala k vytrvalosti. Tak
se stále více stávala matkou společenství a ono se stále více
zocelovalo ve ctnosti.
Zatím diecéze Acqui dostala nového biskupa v osobě
monsignora Sciandry, Don Boskova přítele a obdivovatele.
Don Bosco se s ním dohodl, že se vykonají obláčka a první
sliby nové kongregace. Předcházet jim měla od 31. července
do 8. srpna duchovní cvičení. Kázat je měli acquijský kate-
drální arcikněz don Olivieri a děkan don Marek Mallarini.
Don Bosco slíbil, že na zakončení cvičení přijde sám. Vzká-
zal do Mornese: „Řekněte našim dobrým dcerám, že přijdu
a spolu podepíšeme slib, že budeme žít a že zemřeme pro
Pána pod ochranou a s krásným jménem Panny Marie, Po-
mocnice křesťanů.
Pan biskup, který se ujal diecéze na svátek Zjevení Páně,
ale po svátku Božího těla dostal zánět pohrudnice a potře-
boval zdravý venkovský vzduch, rád přijal pozvání a přijel
do Mornese k Dcerám Panny Marie Pomocnice na dovole-
nou. Don Pestarino mu upravil bydlení v druhém poschodí
570

3.9 Page 29

▲back to top
a biskup byl rád, že může asistovat při zrodu nové kongre-
gace. Funkci měl původně vykonat Don Bosco, ale ten byl
zrovna po vysilující cestě po Ligursku a necítil se dobře.
K tomu měl před sebou namáhavou cestu na duchovní cvi-
čení u svatého Ignáce a v domě umírajícího mladého spo-
lubratra Jana Camisassu. I vzkázal panu biskupovi, aby vše
udělal sám, že bohužel nebude moci přijet.
Dcery byly Don Boskovým rozhodnutím samozřejmě
zarmoucené a pan biskup mu psal, aby přece jen přišel as-
poň se ukázat, a tak se stalo, že světec 4. srpna opravdu k ve-
čeru přijel. Aby nemusel být dlouho v Mornese, pan biskup
rozhodl, aby se obláčka a sliby uspíšily a duchovní cvičení
aby se dokončila až po nich. A tak byl Don Bosco v Mor-
nese, ano, i konferenci sestrám udělal. Obláčku provedl
a sliby přijal pan biskup, ale Don Bosco musel mít aspoň
ještě závěrečný proslov. Oblečeno bylo napoprvé 15 děvčat
a 11 z nich včetně Marie Mazzarellové složilo první sliby.
Novicky dostaly medailku Panny Marie Pomocnice, sest-
ry náprsní křížek. Jedna žadatelka nedělala sliby. Trvala na
svých osobních pobožnostech a nestála o ty společné. Don
Bosco sám řekl, že takové se mezi sestry nehodí. Dívka po
nějakém čase z institutu odešla.
V závěrečném proslovu řekl Don Bosco sestrám mimo
jiné toto: „Máte trápení a já to na vlastní oči vidím, že jste
pronásledované a posmívané. Dokonce vaši příbuzní se
k vám obracejí zády. Divím se, že nedělají ještě hůře. Ale
otec svatého Františka z Assisi se choval k svému synu ješ-
tě hůř. Budete se tedy snažit stát se svatými a časem budete
moci vykonat mnoho dobrého pro tolik duší, ovšem bude-
te-li pokorné. Dodejte si odvahy. Jen tak budete schopné
splnit své nové poslání.
Vesnice se brzy upokojila a místo posměchu nastou-
pil obdiv pro statečné dívky – vesměs morneské rodačky.
Marie byla Donem Boskem potvrzena jako jeho zástupky-
ně (vicaria) a ostatní byly potvrzeny tak, jak byly zvoleny.
Donu Pestarinovi Don Bosco řekl, aby nechal sestry samo-
statně se vyvíjet, aby jim byl nadále jen duchovním rádcem
a ochráncem. Mazzarellová by se byla nejraději zbavila těž-
ké odpovědnosti, ale Don Bosco jí řekl: „Buďte klidná, Pán
Bůh se postará!“
I tato návštěva Mornese byla provázena divem Panny
Marie Pomocnice. Ve vsi byl nějaký Jeroným Bianchi. Tr-
pěl už několik měsíců těžkým zánětem ischiatického nervu
a přibelhal se do ústavu k Donu Boskovi s prosbou o uzdra-
vení. Don Bosco mu dal požehnání a slíbil mu, že na Vše
svaté už bude zcela zdráv. To se stalo do slova a do písmene.
Ten člověk pak byl 10 let zcela zdráv, ale po desíti letech se
nemoc opakovala. Přijel do Turína a Don Bosco mu slíbil,
že v březnu bude zase zdráv (jeho návštěva byla o svátku
svatého Františka Saleského). I to se doslova splnilo.
Donu Boskovi moc záleželo na tom, aby si sestry osvo-
jily opravdového řeholního ducha. Proto prosil sestry svaté
Anny v Turíně u Barolové, aby dvě z nich šly do Mornese
a zaučily dcery do řeholního života. V postní době roku
1873 tam chodila sama jejich generální představená se svou
sekretářkou, pak ji vystřídala jiná sestra. Tím se chtěly se-
stry svaté Anny Donu Boskovi revanšovat za práci, kterou
jim věnoval jako mladý kněz. Dcery byly za to vděčné a vy-
vinulo se svaté závodění ve ctnosti mezi oběma instituty.
V červenci byl pan biskup opět v Mornese v onom soused-
ním domě a přijel tam i Don Bosco. Pan biskup tam pobyl
dosti dlouho a Don Bosco tam jel ještě jednou s donem
Caglierem. Dcery právě dělaly duchovní cvičení a světec
měl příležitost znovu je nadchnout. Byl rád, že mezi nimi
viděl také sestry svaté Anny. Kongregace měla opět přírůst-
ky. Matka Mazzarellová představila Donu Boskovi sotva
patnáctiletou Terezku Mazzarellovou, dívku slabšího zdra-
ví. I ona chtěla obléci řeholní šat, jenže vikářka si netrou-
fala udělat to bez Don Boskova vědomí. Světec se na děvče
podíval a pak řekl: „Jen ji přijměte, přijměte ji! Když zemře,
aspoň bude v nebi výš!“ Obláčka a sliby se konaly na svátek
Panny Marie Sněžné, když už byli Don Bosco a don Caglie-
ro pryč. Všechno vykonal sám pan biskup.
Biskup Sciandra institutu zřejmě přál a nyní mu dekre-
tem udělil potřebné fakulty. Institut začínal být známým
i na veřejnosti. O novém ústavě psala Civiltà Cattolica a do-
poručovala jej. V Mornese se toho roku konaly první závě-
rečné zkoušky. Byl při nich přítomen i pan biskup a něko-
lik turínských profesorů. Byli spokojeni s úrovní. I morální
stav komunity byl velmi dobrý. Sestry svaté Anny pokláda-
ly svou přítomnost za zbytečnou a o prázdninách přestaly
poskytovat sestrám svou asistenci. Jenže sestra vikářka se
pořád necítila schopnou řídit komunitu a Donu Boskovi
nezbylo než požádat o to jistou turínskou paní Blenginio-
vou, vdovu, která však dostala duchovní formaci od svatého
Josefa Cafassa a mohla sestrám hodně pomoci radou. Paní
přijala, ale byla v Mornese jen dva či tři měsíce. Pak pobyt
odřekla. V neposlední řadě nesouhlasila s „přílišnou“ chu-
dobou zdejších sester.
V lednu v Mornese zemřela první Dcera Panny Marie
Pomocnice a, jelikož si Mazzarellová stále ještě netroufala
na představenský úřad, Don Bosco v souladu s ustanovením
stanov, že má jako hlavní představený sester právo nechat
se zastupovat některým knězem, pověřil touto funkcí dona
Jana Cagliera. Panu biskupovi psal o schválení a v dopise
stálo: „Generálním ředitelem bude některý člen salesiánské
hlavní rady, místním ředitelem pak bude ten, komu bude
svěřeno řízení jednotlivého domu nebo ústavu.“ Biskup
toto rozhodnutí Dona Boska schválil a don Cagliero měl už
v postní době v ústavu sester duchovní cvičení. Don Pest-
arino ho představil sestrám jako „Don Boskova zástupce“.
To už byl Don Bosco v Římě a musel tam pobýt poměrně
dlouho. Obvyklá porada ředitelů byla až v dubnu. Z referá-
tu, který připravil don Pestarino, se dovídáme, že sester se
sliby měl Institut 14 – jedna z nich už odešla do nebe, novi-
cek 8, postulantek 8, chovanek 17. Morální stav označil don
Pestarino za skvělý a pěl na něj samou chválu. Jistě nepřehá-
něl, protože každým dalším dnem mohl obdivovat pokroky,
které komunita vedená Marií Mazzarellovou dělala.
Není růže bez trní. Měl to zakusit hned v prvním rozkvě-
tu též institut sester, které Don Bosco založil. Právě v nej-
lepším ztratily dona Pestarina. O svátku Nanebevstoupení
Páně sestry poprvé překrásně zazpívaly polyfonii složenou
donem Caglierem. Don Pestarino měl kázání, ale byl při
něm velice naměkko. Mluvil o květech, které tu rozkvetly
a měl přitom na mysli komunitu sester. Tak ho to dojalo, že
ani kázání nedokončil. Druhý den byl znovu tak nezvykle
disponován. Brzy ráno zpovídal ve farním kostele a podá-
val svaté přijímání, pak měl v ústavě komunitní mši svatou
a po ní četl kratičké rozjímání z Don Boskovy knížky „Mě-
síc máj“. Zrovna to bylo rozjímání o smrti. Byla tam slova:
„Může se stát, že mě smrt zastihne v posteli, nebo při práci,
nebo na ulici nebo jinde. Nemoc, horečka, nějaká příhoda
vzaly život už tolika lidem a mohou jej vzít i mně. Může to
571

3.10 Page 30

▲back to top
přijít za rok, za měsíc, za týden, za hodinu, mohu zemřít
třeba hned, až dočtu tyto řádky.“ Don Pestarino četl s hlu-
bokým dojetím a sestry cítily, že mu není dobře. Pak se však
uklidnil a šlo se na snídani. Kolem jedenácté rozmlouval
s koadjutorem Scavinim a s Vignou, kteří přijeli do Mor-
nese pracovat na nějakém nábytku a při té rozmluvě se don
Pestarino najednou skácel. Podchytli ho a odnesli do jeho
světnice. Byla to mozková mrtvice. Přiběhl jeho bratr – lé-
kař, přiběhl i místní doktor, ale nebylo pomoci. Odpoledne
ve tři hodiny don Pestarino skonal. Bylo mu 57 roků.
Telegrafovalo se hned do Turína a odtud přijel narychlo
zavolaný don Bodrato, který byl kdysi v Mornese učitelem,
než se stal salesiánem. Přijel vyřizovat pohřeb. Pak přijel 17.
května don Cagliero a druhý den 18. května zpíval pohřební
mši svatou. Byl s ním ještě další člen hlavní rady don Lazze-
ro. Pohřbu se zúčastnilo mnoho kněží z okolí a samozřejmě
veliký zástup věřících.
Protože měl don Pestarino salesiánské sliby, byl členem
kongregace. Jen ze zvláštních důvodů zůstával v rodišti.
Don Bosco o něm napsal v příštím roce pěkný nekrolog.
Hlavní myšlenka byla, že sice pocházel ze zámožné rodiny,
ale byl stále pod vlivem slov Písma svatého: „Co vám nad-
bývá, rozdejte na almužny.“ To on také dělal. Zřekl se všeho
a všechno obrátil ve zbožná díla, z nichž poslední bylo po-
stavení ústavu, kde našly svůj první dům Dcery Panny Ma-
rie Pomocnice.
Smrt dona Dominika Pestarina nebyla jediná v té době.
Týden po jeho pohřbu zemřela chovanka ústavu, neteř už
známé paní Blenginiové, a pak 5. června druhá sestra – Co-
rinna Arrigottiová, první učitelka hudby v ústavě sester,
vzorná Dcera Panny Marie Pomocnice.
Don Bosco se postaral, aby sestry nezůstaly bez kněze
a s dovolením pana biskupa jim poslal jako místního ředi-
tele dona Josefa Cagliera, synovce dona Jana Cagliera. Od-
volal ho z ústavu ve Varazze, kde měl funkci duchovního
ředitele domu.
V půli června přijel Don Bosco sám do Mornese v do-
provodu dona Jana Cagliera. Dům byl ještě ve smutku
a dcery se podobaly vyplašeným holubicím, ale přítomnost
Dona Boska vnesla do jejich srdcí klid a důvěru. Byl příto-
men mši svaté za dona Pestarina, jak se slavívá o třicátém
dni od smrti, věnoval se také přípravě další obláčky a slibů.
Bylo také třeba pomýšlet na vyslání sester na různá místa
mimo Mornese. Začínal být o ně zájem. Dílo vůčihledně
rostlo.
Postulantek, které z jeho rukou dostaly řeholní roucho,
bylo 13, novicek, které do jeho rukou složily sliby, bylo 9,
z nich dvě budou velikou oporou institutu v dalších letech.
Můžeme jmenovat sestru Emilii Moscu, která bude plných
25 let generální asistentkou Institutu, dále Jindřišku Sorbo-
novou, která vstoupila do Institutu v roce 1872, v roce 1880
už byla zvolena asistentkou, rok nato generální vikářkou
a v té funkci bude pokračovat přes 58 požehnaných let. 15.
června po mši svaté za dona Pestarina byla volba předsta-
vené. Každá sestra řekla šeptem Donu Boskovi jméno a on
si je zapsal. Všechny hlasy byly dány Marii Mazzarellové.
Pak následovala volba vikářky. Byla zvolena Petronilla Ma-
zzarellová. Ekonomkou zvolily sestry Janu Ferrettinovou,
asistentkou Felicinu Mazzarellovou, sestru Marie, magist-
rou Marii Grossovou. Po volbě představené řekl Don Bosco
s úsměvem: „Jsem rád, že jste byly tak jednomyslné. Já bych
nevolil jinak.“ A schválil, aby Marii i ostatní zvolené nazý-
valy matkami.
Odpoledne Don Bosco shromáždil zvolené a měl k nim
praktickou řeč. Mimo jiné řekl, aby pokud možno respekto-
valy přirozené sklony jednotlivých sester při určování jejich
zaměstnání. Někdy se zdá, že je třeba určovat zaměstnání
prostým rozkazem, ale to není dobré. Škodí to sestře a celku
také. Raději ať se učí sestry dělat všechno s pravým úmys-
lem. Konečně řekl sestrám, že ho bude zastupovat don Jan
Cagliero, protože on sám nemůže mít na očích jednotlivé
potřeby komunit. Monsignor k tomu později řekl v infor-
mativním beatifikačním procesu Dona Boska, že tento
považoval vždy za svůj osobní úkol starat se o hochy. Pro-
to se neuvazoval v duchovním vedení žen, ani když to byly
řeholnice. Tuto svou delikátnost dovedl až k extrému, že si
ani nechtěl vzít přímo na starost řízení Institutu dcer Panny
Marie Pomocnice, který sám založil. Proto vždy pro tento
úkol jmenoval některého ze svých kněží a dával mu titul
generálního ředitele. Stejnou jemnost ukazoval až do pozd-
ního stáří tím, že všem děvčatům vykal, leda že by to byla
jen zcela malá děvčátka. Ani se jim nedíval přímo do tváře,
s výjimkou, když jim dával nějaké svaté napomenutí nebo je
požehnával společně s jejich rodiči.
Don Boskova návštěva zanechala ve všech hlubokou ra-
dost. Krátce nato Don Bosco dostal od sester, novicek, po-
stulantek a odchovanek k svátku krásné přípisy, ze kterých
lze vyčíst lásku, kterou pojaly k tomuto svému otci. Bůh ve
svých nevyzpytatelných úradcích ještě nepřestal zkoušet
mladé dílo. V létě jim těžce onemocněl jejich nový ředitel
don Josef Cagliero. Don Bosco hned nařídil donu Ruovi, aby
poslal do Mornese někoho na zástup. Cagliero zemřel svatou
smrtí 5. září ve věku pouhých 27 let. Stonal přes měsíc, neví-
me nač. Jeho otec si ho chtěl vzít domů, ale on nechtěl.
Don Bosco byl jeho smrtí velice zarmoucen, ale zcela se
smířil s touto novou zkouškou. Po smrti Josefa Cagliera se
stal novým ředitelem sester don Jakub Costamagna, muž
horující pro dokonalé zachovávání pravidel. S ním se v na-
šem vypravování ještě mnohokráte setkáme, protože sehraje
velikou úlohou v zakládání salesiánského díla v Jižní Ame-
rice.
Velikým štěstím pro Institut bylo, že stála v čele žena
opravdu veliká ve ctnosti. V jejím rodišti nebyla škola, proto
neuměla psát. Číst se naučila sama a teprve po svém zvole-
ní za představenou ji naučila psát spolusestra Mosca. Zato
ve ctnosti ji nikdo nepředčil. Ctnost podivuhodně vykvet-
la na základě její zdravé přirozenosti. Byla nadaná a vzácně
soudná. Měla velkodušnou, dynamickou povahu, ale sou-
časně byla naprosto pokorná a poslušná. Co nejvíce pře-
kvapuje, ona si instinktivně od svého řeholního zasvěcení
vzala Dona Boska za svůj vzor a napodobovala ho s příklad-
nou oddaností. Říkala sestrám: „Žijme v přítomnosti Boží
a v přítomnosti Dona Boska. Don Bosco to chce tak a tak,
on k nám mluví jménem Božím, musíme to dělat, jak on
chce.“ Snad právě toto bylo tajemství neobvyklého rozkvětu
Institutu.
Rok 1874 byl korunován založením druhého domu se-
ster, a sice v Borgo San Martino. Toho roku vstoupila do
kongregace jako postulantka Kateřina Dagherová, sestřeni-
ce salesiána dona Josefa Daghera, další to významná žena,
která v roce 1881 nastoupí po zemřelé matce Mazzarellové
a bude po 43 let řídit institut. Ještě za života Dona Boska
vstoupí do institutu tři praneteře Dona Boska: Rosina,
572

4 Pages 31-40

▲back to top

4.1 Page 31

▲back to top
Clementina a Eulalia, dcery jeho synovce Františka. Ty prv-
ní dvě zemřou ještě mladé v roce 1892. Ta poslední – Eula-
lia, vynikne jako ředitelka, inspektorka, ekonomka a gene-
rální rádkyně kongregace.
Při smrti Marie Mazzarellové v roce 1881 čítal institut
26 domů, 139 profesek a 50 novicek. Při smrti Dona Boska
v roce 1888 50 domů, 300 profesek a 99 novicek. K 31. pro-
sinci 1938 – datum vydání X. svazku Memorií – 799 domů,
8 244 profesek a 738 novicek. V tom roce žilo ještě něco
přes sto sester, které znaly svého zakladatele Dona Boska.
Don Bosco měl své duchovní dcery otcovsky rád a ony
jeho lásku cítily. Vážil si jejich povolání. Často jim říkal:
„Řeholní sestřička! To je veliká milost od Panny Marie Po-
mocnice. Máte vůči ní veliký dluh vděčnosti!“ Jindy: „Za-
chovávejte stanovy do nejmenších podrobností. Konejte
dobro! Dělejte všechno dobře! Dobře se modlete, zbožně,
ale konejte dobře také materiální práce, kuchyni, v dílně…“
„Každý bod pravidel považujte za památku po mně. Pra-
cujte, pracujte a nečekejte odměnu od tvorů zde na zemi.
Odměnu vám dá Pán Bůh a ta bude mnohem větší, než si
zasloužíte.“ V Borgo San Martino jednou řekl sestřičkám
zaměstnaným v kuchyni: „Vy, co jste zde, nenaříkejte nikdy
na horko nebo na zimu. Můžete říci, že je horko nebo že je
zima, ale ať to nezní jako nářek. Pamatujte si: Je to myšlen-
ka, kterou vám dává na památku Don Bosco.“
Jednou řekl: „Naučím vás svaté pýše: Každá ať si říká,
že chce být ta nejhodnější. Ale ať si nemyslí, že taková je.
Říkejte si, že nechcete dělat žádný hřích a že chcete zemřít
v práci pro Boží oslavu.“ Doporučoval jim veselost: „Jste
všechny veselé? Doporoučím vám svatost, zdraví, vědění
a… veselost. Ať jste každá jako svatá Terezie. Pamatujte si:
ďábel se bojí radostných lidí. On se vám bude snažit zne-
chutit množství práce, kterou máte, ale když budete napří-
klad spravovat punčošky svým malým uličníkům, myslete
si, že ty nožky budou jednou běhat v ráji! Stejně smýšlejte,
když umýváte nádobí a vůbec při každé práci. I tím můžete
zachraňovat duše!“ Často opakoval: „Všichni musíme nést
kříž Kristův a naším křížem jsou všechna utrpení, která nás
v životě potkají. Některé z vás, to vím, trpí hodně, ale v nebi
se trní změní v růže.“
Dcery si v jednom ústavě stěžovaly, že nakoupily tro-
chu jablek pro hosty, ale děcka jim vlezla do komory a ja-
blka ukradla. Don Bosco: „To je také vaše vina. Řekněte
prefektovi, ať tam dá hned pořídit mříž. Je třeba zabránit
hříchu. V tom je Don Boskův preventivní systém.“ Vůbec
při všech návštěvách světce v komunitách se mohly sestry
od něho učit. V Lanzu jednou sestry připravily kávu pro
něho a pro pana ředitele. Do jeho hrníčku rozšlehaly vajíč-
ko, ale on to nechtěl. Vyměnil hrnky a ten s vajíčkem nabídl
řediteli. Řekl, že je jeho povinností dávat dobrý příklad. Te-
prve, když ředitel nechtěl za živý svět tuto přednost, vypil
vylepšenou kávu sám.
Ještě jedna hezká epizodka: V roce 1874 sestry založily
svou druhou komunitu při salesiánském ústavě v Borgo San
Martino. Ředitelkou se tam stala rodná sestra svaté Mazza-
rellové Felicita. Když je tam Don Bosco přišel poprvé navští-
vit, tato k němu přišla se zasmušilou tváří a předložila mu
vážný morální problém k vyřešení. Ředitel domu rozhodl,
aby sestry dostávaly jako salesiáni dva příkrmy, ale sestry se
proti tomu vzbouřily. V Mornese dostávala každá je jeden
příkrm. Co dělat? Don Bosco naoko zvážněl a pak řekl: „To
je opravdu vážná věc. Když vám řeknu, že máte dodržovat
morneskou zvyklost, bude to podraz na ředitele. Když budu
s ředitelem, bude to zase proti morneským zvyklostem. Co
dělat?“ Pak si dal přinést oba už připravené příkrmy, sesy-
pal je na jeden talíř a zasmál se: „Teď je to vyřešené. Teď se
nebude zlobit ani ředitel, ani Mornese.“ Všichni se tomu sr-
dečně zasmáli.
Sestry vždy s dojetím vzpomínaly, jak je Don Bosco na-
pomínal, aby nezapomněly v dopisech rodičům pokaždé
vyřídit pozdrav od něho s ujištěním, že Panna Maria těm
rodinám, které darují některou dceru jejímu institutu, bude
zvlášť žehnat. Jednou zase řekl: „Jestliže budou salesiáni
a dcery Panny Marie Pomocnice věrní svému povolání, uvi-
díte, jaké zázraky bude Panna Maria skrze ně dělat.“ A jin-
dy: „Napište svým doma, že je Don Bosco pozdravuje a že
je ujišťuje, že příbuzní všech salesiánů a dcer Panny Marie
Pomocnice dojdou spásy svých až do třetího kolena.“ Ov-
šem Don Bosco dovedl říci také tvrdá slova. Tak ho kardinál
Cagliero slyšel opakovat: „Dokud se budou salesiáni a dcery
Panny Marie věnovat modlitbě a práci, dokud budou stříd-
mí a budou mít ducha chudoby, dotud kongregace budou
působit veliké dobro. Kdyby však – nedej Bože, slevili ze
svých povinností, své horlivosti, oddali se nechuti k práci
a začali milovat pohodlí, pak bude s nimi konec. Jejich křiv-
ka začne klesat a oni narazí na zem a zabijí se.“
17 Zbožná společnost definitivně založena
Don Bosco v roce 1874 napsal, že Zbožná společnost sva-
tého Františka Saleského byla založena vlastně již roku
1841 v den Neposkvrněného Početí Panny Marie, když měl
Don Bosco se zednickým učněm první hodinu nábožen-
ství, a měla tedy za sebou 33 let života a působení. Ovšem
další vývoj byl svízelný, protože doba byla zlá. Itálie byla
v moci liberálů, kteří se rozhodli zlomit církev a postu-
povali při tom velmi nelidsky. Jejich zlost byla obrácena
především proti veliké opoře papeže – proti řeholníkům.
Prakticky všechny řehole byly zakázány, řeholníci rozptý-
leni a kláštery zkonfiskovány. Ale pak přišli na řadu bis-
kupové, semináře, prostě liberálům šlo o to vůbec vymýtit
vliv církve ze života národa. A právě v té době Don Bosco
budoval své prozřetelnostní dílo. V roce 1852 turínský arci-
biskup Fransoni schválil dílo Dona Boska jako dílo diecéz-
ní, v roce 1858 pak Don Bosco domluvil s papežem Piem
IX. založení kongregace na nových moderních zásadách,
v roce 1859 došlo k formálnímu založení nové kongregace,
která však pro veřejnost volila nazývat se raději společnost
než kongregace, a v roce 1864 už vydal Řím pro salesiány
takzvané Decretum laudis – pochvalný dekret, což zname-
nalo, že bere Don Boskovo dílo na vědomí a pod ochranu.
Pak uplynulo dalších pět let po vydání Dekretu o schválení
Salesiánské společnosti. To bylo v roce 1869. Celkem tedy
uplynulo od soukromého založení v roce 1859 do římského
uznání v roce 1860 deset let. O tom všem jsme psali v minu-
lých svazcích. Ovšem to nebyl ještě konec, ještě bylo třeba
zdolat veliký problém týkající se stanov Společnosti a hlav-
ně problém svobody od zásahů biskupů do interního života
kongregace. O tom chceme pojednat v tomto svazku.
Don Bosco neměl zpočátku úmysl zakládat řeholní spo-
lečnost. Myslel si, že by pro jeho účel stačilo založit jen
573

4.2 Page 32

▲back to top
volné sdružení kněží a laiků, kteří by pracovali pro chudo-
bu, opuštěnou a velmi ohroženou mládež. Ale už Pius IX.
mu jasně řekl, že bez řeholních závazků zamýšlená Společ-
nost neobstojí. A sám více méně načrtl hlavní zásady, na
kterých měl Don Bosco vypracovat salesiánskou ústavu –
stanovy. To byl také důvod, proč Don Bosco nazýval papeže
Pia IX. spoluzakladatelem Salesiánské společnosti. Ovšem
je třeba říci, že Don Bosco měl už svůj náčrtek a v V. svazku
Memorií se nachází exemplář nadepsaný „Prvotní pravi-
dla Zbožné společnosti svatého Františka Saleského“, což je
elaborát, přepracovaný a předložený papeži. Původní není
k nalezení. Ale to, co Don Bosco předložil papeži, nemohlo
být definitivní. Papež musel zkoumání textu předložit pří-
slušné kongregaci pro řeholníky a tam měli námitky, návrhy
a protinávrhy. Don Bosco musel hodněkrát text přepraco-
vávat, než dospěl k definitivnímu textu. V salesiánském ar-
chivu se nachází asi tucet různých kopií s poznámkami Don
Boskovými, s rukopisnými vsuvkami don Ruovými, než
byly v roce 1867 stanovy poprvé vydány tiskem valdocké
salesiánské tiskárny. Ani tehdy ještě nebyl konec svízelů.
Hlavně zůstávala nevyřešená otázka dimisoriálek, to je
kdo je oprávněn představovat salesiány ke kněžskému svě-
cení. Turínský arcibiskup upíral Donu Boskovi právo dávat
dimisoriální listiny těm, kteří patřili do jeho diecéze a po-
noukal jiné biskupy, aby činili podobně. Tím byl Don Bosco
stále odkázán na milost a nemilost biskupů a při každém
novém případu musel bojovat za dotyčného salesiána, aby
mohl přijmout svěcení. Ještě, že měl v Římě přátele, napří-
klad kardinála Berardiho a monsignora Manacordu, kteří
měli značné slovo u papeže. Bylo velikým úspěchem, když
papež dal Donu Boskovi dovolení dát vysvětit postupně jen
deset nových kněží na vlastní konto, ať byli jakéhokoli věku.
Jinak směl představovat k svěcení jen ty, kteří byli u něho
v ústavě od 14 let, ale ne později přijaté.
Když se Don Bosco po svém uzdravení z nemoci vrátil
z Varazze domů, svěřil záležitost svěcení generálnímu kate-
chetovi donu Janu Caglierovi a ten v té věci hodně spoléhal
na známost s monsignorem Manacordou, i když tento byl
už biskupem ve Fossanu. Asi v tom nebyl zběhlý, protože
v korespondenci s římskými úřady sem tam nějakou forma-
litu opomenul a monsignor ho na to občas jemně upozor-
ňoval. Cagliero zase reagoval tím, že mu otevřeně řekl, co si
myslí o napomenutí. Monsignor nebyl háklivý na Cagliero-
vy poznámky, ale horší to bylo s arcibiskupem turínským,
který ještě jako saluzský biskup býval vůči salesiánům velmi
přátelský, ale nyní si je držel pěkně od těla a žárlivě si střežil
odstup.
První, kdo to zakusil, byl don Costamagna. Kázal du-
chovní cvičení pro polepšovance v Generale a na konci bylo
biřmování. Costamagna vítal pana arcibiskupa a dovolil si
ho podomácku zeptat na zdraví, na jemu známé rodinné
příslušníky, ale pan arcibiskup nehnul brvou a nakonec se
ptal: „Kdopak vy jste?“ „Přece Costamagna, co v Lanzu zpí-
val a hrál, když jste tam přišel na návštěvu.“ A monsignor
Gastaldi: „Tak si pamatuj, kdo jsem já a uvidíš, jaký je roz-
díl mezi mnou a tebou.“ A začal se bavit s druhými. Také
Cagliero zakusil změnu, která nastala v bývalém příteli Ora-
toře. Šel na ordinariát něco oznámit a, když byl oznamován
jako návštěva, slyšel, jak pan arcibiskup řekl, že ho přijímá
jako Cagliera, ale ne jako salesiána. Ten však pohotově řekl,
že nesalesián Cagliero neexistuje a sebral se a šel domů.
Mezi Donem Boskem a jeho bývalým přítelem se nyní vršila
přehrada. Don Bosco musel usilovat o svobodu své kongre-
gace, aby jí mohl dát světový rozměr, arcibiskup si naopak
chtěl nad salesiánskou kongregací uchovat plnou biskup-
skou pravomoc a udržet si ji celou pro svou diecézi. Byla to
stanoviska protichůdná a nesmiřitelná. Donu Boskovi ne-
zbylo, než jít svou cestou a snášet trvalé nepřátelství kurie.
Že kvůli tomu vznikaly neustálé nepříjemnosti a že třeba
všelicos zavinili i lidé kolem jednoho i druhého, je přiroze-
né. Kde není spravedlnost, tam nemůže být ani plná láska.
V této atmosféře psal Don Bosco v létě 1872 kardinálo-
vi Berardimu do Říma, aby se laskavě zeptal Svatého otce,
zde by byl čas začít usilovat o definitivní schválení stanov.
Kardinál mluvil s papežem a koncem srpna mu odepsal, že
papež souhlasí, ovšem aby věc šla normální úřední cestou.
Don Bosco se dal do práce a, protože sekretář kongre-
gace pro řeholní záležitosti Stanislav Svegliati trval na do-
držení známých „třinácti poznámek“ (tredici osservazio-
ni), důkladně zrevidoval již vytištěné stanovy, aby vyhověl
římským požadavkům a zároveň aby také co nejvíce prospěl
své kongregaci. Současně však pracoval i arcibiskup Gastal-
di. Napsal sice Donu Boskovi velmi laskavý dopis, v němž
mu sliboval napomáhat, aby se kongregaci dostalo plného
uznání církve, ale hned žádal, aby mu Don Bosco předlo-
žil všechny dokumenty týkající se svěcení salesiánů a žádal,
aby každý kandidát napřed složil v semináři zkoušku ze
dvou traktátů teologie, a sice každý kandidát z jiných trak-
tátů, aby bylo vidět, že se pořádně studovalo. Dále žádal, aby
se každý kandidát dostavil k němu osobně ne méně než 40
dní před svěcením a každý aby si od Dona Boska přinesl lis-
tinu, kde by bylo dopodrobna vypsáno, o koho jde, jaká je
jeho rodina, kdy přesně vstoupil do salesiánského ústavu, co
a jak tam studoval, kdy a kde složil první sliby, kdy a kde je
obnovil, a připomenul, že by sice mohl žádat, aby Don Bos-
kovi bohoslovci chodili do školy do semináře, ale že se spo-
kojí se zmíněnou zkouškou.
Don Bosco už znal svého arcipastýře a 9. listopadu 1872
mu napsal dopis, v němž si vylil srdce a dal mu cítit, že po-
žadavky, které vyjádřil ve svém dopise, v praxi znamenají,
že Donu Boskovi nezůstává vůbec žádná pravomoc ve věci
připravování a připouštění salesiánů k svěcení. Pan arcibis-
kup mu hned po přijetí dopisu napsal svůj další, v němž mu
klidným, až ledově klidným tónem udělil poučení a proje-
vil své rozhodnutí zabrzdit vývoj kongregace v tom smyslu,
v jakém si jej přál Don Bosco jako zakladatel. Za záminku si
vzal skutečnost, že Don Boskovi salesiáni nemají řádný, od
světa oddělený noviciát. Na tom postavil celou argumentaci.
Tvrdil, že dokud nebudou mít salesiáni v pořádku novici-
át, nebudou dostávat řádnou výchovu a budou se opakovat
nepořádky a stížnosti. Na konci dopisu poučil Dona Boska:
„Přesvědčte se, že nemám v úmyslu bořit, ale stavět. Nechci
brzdit konání dobra, ale podporovat je. Proto si dodejte
mysli a dále dělejte, k čemu se cítíte povolán od Pána. Při-
jdou-li stížnosti, nezneklidňujte se, ale raději se zamyslete,
není-li v nich ukryta pravda, a když se setkáte s pokořením,
neurážejte se, aspoň ne navenek, a ani svým nedovolte, aby
dávali najevo uraženost. Raději je učte, že nejlepším pro-
středkem k dosažení vítězství je mít trpělivost, modlit se
a pokořovat se před Pánem a před lidmi. Tak to dělali sva-
tí zakladatelé řádů a tak to musí dělat všichni, kdo je chtějí
v zakládání napodobovat.“
Záležitost noviciátu byla vážná, ale nebyla pravda, že sa-
lesiáni neměli žádný noviciát. Měli ho a byli také odděleni
574

4.3 Page 33

▲back to top
od ostatních, protože měli ve valdockém domě svůj zvláštní
prostor, kde měli konference a kde vedli komunitní život.
Jenom Don Bosco zatím nepovažoval za vhodné oddálit je
od sebe a vytvořit pro ně samostatný dům. Doba byla ješ-
tě příliš horká, vztahy mezi církví a státem krajně napjaté,
vytvoření samostatného noviciátního domu by neušlo po-
zornosti zlých lidí a mohlo vést k nemilým zásahům proti
celému Don Boskovu dílu. Z toho důvodu Don Bosco o no-
viciátě nemluvil, ale užíval výrazu „doba přípravy“. V Ora-
toři sice byli novici také částečně pověřováni vyučováním
náboženství a podobnými záležitostmi – to přece patřilo
k formaci nových kádrů kongregace, ale vše se dělalo s mí-
rou a s ohledem na to hlavní.
Don Bosco si arcibiskupův dopis přečetl mnohokrát
a dobře nad ním rozvažoval, než mu na něj po dvou týd-
nech odpověděl. V dopise z 23. listopadu 1872 mu vysvět-
lil, jak je to s noviciátem. Napsal mu, že se ho na tuto věc
vyptával už Svatý otec a co mu on o tom řekl. Řekl mu, že
novici mají noviciát v trvání dvou let a každý den mají du-
chovní četbu, rozjímání, návštěvu Nejsvětější Svátosti, zpy-
tování svědomí a večer on osobně má k nim skoro vždycky
večerní slovíčko. Dvakrát týdně je v Oratoři zvláštní kon-
ference pro ty, kdo chtějí vstoupit do kongregace a jednou
týdně pro všechny salesiány. Svatý otec byl spokojen a řekl
mu, aby tak pokračoval, že jistě bude kongregace prospe-
rovat. Také mu řekl, že kdyby se vyskytly překážky, ať mu
vše předloží a on se bude snažit uvést vše do pořádku. To
bylo těsně před zásadním schválením kongregace. Po tomto
vysvětlení Don Bosco přikročil k druhé výhradě monsigno-
ra, k jeho tvrzení, že salesiáni – až na nějaké výjimky, ale
velmi vzácné, nemají žádné ctnosti a že jim chybí pokora.
Don Bosco mu vyjádřil opravdové podivení a psal, že by rád
znal jména salesiánů, kteří jsou negativní, že je ochoten je
napomenout, a kdyby se nepolepšili, vyloučit je z kongre-
gace. Ale jen všeobecná tvrzení přijmout nemůže, protože
mu nedávají možnost, stížnosti si ověřit. V dopise dále uvá-
dí, že v Oratoři většina těch, kteří vstupují do kongregace,
jsou u něho až sedm let, a tedy jsou prověřeni dlouhým po-
bytem u něho. Není pravda, že přijímá kdekoho. Například
v uplynulém roce bylo v Oratoři v rétorice 120 hochů, ale
u něho zůstalo jen dvacet, ostatní odešli do seminářů. Ta-
ková je skutečnost. Na ordinářovy poznámky o jeho vlastní
osobě Don Bosco nereagoval. To ovšem neznamená, že ho
nebolely. Večer toho dne, kdy napsal citovaný dopis, hovo-
řil se svým sekretářem donem Bertou a posteskl si: „Jestli
se Gastaldi stal biskupem saluzským a pak arcibiskupem
turínským, do těch hodností ho prosadil – Don Bosco. Jak
se změnil! Je to tím, že má kolem sebe špatné rádce napří-
klad dona Soldatiho. Lidé jsou měnliví, ale všechno na světě
pomine, pomine i toto. V Římě to máme dobré.“
Byla to veliká zkouška Don Boskovy svatosti. Jednání
Gastaldiho mu bylo nepochopitelné. Nemohl o něm říci,
že ho sužuje z nenávisti. Vždyť pár dní nato mu arcibiskup
poslal dopis, ve kterém ho vyzývá, aby se stal členem jim
zamýšlené a zakládané Akademie církevních dějin. Don
Bosco radostně přijal a byl skutečně jmenován, ale div se
světe! Příslušný diplom zůstal u pana arcibiskupa ležet
a Don Bosco ho dostal teprve po arcibiskupově smrti. Po-
hlazení a hned zase pohlavek! Věru svatí to nemají lehké.
V prosinci roku 1872 vydal pan arcibiskup okružník, kte-
rým zakazoval v Turíně sloužit v kostelích a o Vánocích po
půlnoci za sebou tři mše svaté. Odůvodňoval to nějakými
nepořádky kolem půlnočních. Také tvrdil, že od nepaměti
se měla sloužit jedna v noci, druhá za svítání a třetí ve dne.
Don Bosco měl z Říma dovolení napřed na sedm let, pak
natrvalo sloužit tři mše svaté za sebou. Psal tedy na ordi-
nariát, ale pan arcibiskup rozhodl, že to může, ale jen – při
zavřených dveřích. Nezbylo, než podřídit se a poslat lidem
pozvánky a do kostela je pouštět bočním vchodem ze dvora.
Zatím Don Bosco dohotovil nový exemplář Stanov pro
Řím. Připojil k němu krátký přehled o stavu Společnosti,
jednak jako přílohu k žádosti o definitivní schválení, jed-
nak aby nemusel každému vše znovu opakovat. Potřeboval,
aby mu pan arcibiskup vystavil své doporučení a aby dovo-
lil připojit je k přehledu. V tom smyslu poslal arcibiskupovi
přání šťastných Vánoc a příslušnou prosbu. Pan arcibiskup
nevyhověl a v soukromém rozhovoru mu dal na vědomí,
že nemíní podepřít jeho žádost v Římě bez jasných podmí-
nek. Ano, brzy se Don Bosco dověděl, že napsal všem bis-
kupům kolem dokola a také biskupům z provincií, kde měl
Don Bosco salesiánské domy, aby v případě, že je bude Don
Bosco žádat o doporučení, následovali příklad z Turína a aby
doporučení vázali na turínské podmínky. Jaké jsou, to se do-
věděl teprve tehdy, když mu vigevanský biskup poslal opis
Gastaldiho přípisu. Naplnilo ho to zklamáním a měl strach,
že se celé jeho snažení zhroutí. Zatím měl na deset let do-
volení dávat dimisoriálky a nemusel spěchat, ale což dají-li
v Římě arcibiskupovi zapravdu? Nebude vše horší, než to je?
V tom smyslu prosil biskupa Manacordu, aby věc předložil
kardinálovi Berardimu a zeptal se ho, zda by nebylo lepší ra-
ději nechat věc spát, aby snad nebylo hůř. Z Říma však dostal
odpověď, aby bez bázně pokračoval a aby přijel jednat dál.
18 Znovu do Říma
Než se Don Bosco rozjel do Svatého města, vyžádal si audi-
enci u pana arcibiskupa a ten mu ji povolil. Don Bosco vě-
děl, že byl i on v Římě a že tam jistě jednal proti němu. Ne-
mýlil se. Jeho Excelence ho přijala, řekla, že nepotřebuje nic
po něm poslat, a dala mu žádané doporučení. V něm byly
uvedeny podmínky: 1. Zakladatel předloží schválené stano-
vy ordinářům. 2. Žádný člen nesmí být připuštěn k svěcení
před věčnými sliby. 3. Ve stanovách musí být řádně vykres-
len noviciát. 4. Svěcenci před svěcením podstoupí řádnou
zkoušku u biskupa. 5. Biskup má právo vizitovat všechny
kostely a kaple a zjistit, zda se tam zachovávají předpisy ká-
nonů a zda se plní fundační povinnosti. 6. Nové kongregaci
ať je přiznáno jen minimum vynětí z biskupské pravomoci,
tolik kolik potřebuje nutně k existenci a nic víc, a ať všechna
práva biskupa zůstanou trvale nedotčena.
Pro Dona Boska byla tato návštěva u arcibiskupa tak roz-
rušující, že se už klonil k tomu, prozatím do Říma nejezdit,
protože by to bylo zbytečné. Ale nakonec přece jen jel. To
už monsignor napsal také kardinálovi Caterinimu, prefektu
kongregace koncilu, a k svým podmínkám napsal ještě ko-
mentář, ve kterém Don Boskovu výchovu postavil do velmi
špatného světla.
V únoru 1873 byl Don Bosco v Římě i se svým sekretá-
řem donem Bertem. Znovu byl středem pozornosti Říma-
nů, kteří zatím vystřízlivěli ze svého optimismu a potřebo-
vali povzbuzení. 27. února byl u první audience u Svatého
575

4.4 Page 34

▲back to top
otce. Byl u něho hodinu a čtvrt. Podle Don Boskových slov,
kdyby bylo na papeži, už dávno by bylo vše skončeno. S da-
tem 1. března byla vyhotovena žádost o definitivní schvá-
lení. Pomáhal mu ji sestavit sám sekretář kongregace pro
řeholníky monsignor Vitelleschi. K žádosti byl připojen
krátký přehled a k exemplářům stanov Prohlášení, ve kte-
rém Don Bosco zaujal postoj k oněm třinácti poznámkám
zmíněné kongregace a ke každé poznamenal, jak s ní naložil
a jak jí vyhověl. V některých bodech ještě hájil své stanovis-
ko, ale u každého přidal, že je ochoten zařídit se podle uzná-
ní Svatého Stolce.
Mezitím za ním do Říma přicházela žádaná doporuče-
ní od biskupů. Někteří Gastaldiho výzvy ignorovali, jen ja-
novský arcibiskup, i když chválil salesiánské dílo v San Pier
d’Areně, zčásti se připojil k Turínu. Don Bosco poprosil také
monsignora Manacordu, aby napsal doporučení, a ten tak
učinil s takovým nadšením, že papež, když si to přečetl, řekl
monsignorovi Vitelleschimu: „Slyšel jste? Tak už mi přece
Dona Boska uspokojte!“
Doporučení biskupů udělala své. Bylo stanoveno, že
bude co nejdříve jmenován konzultor, který stanovy pře-
hlédne a dá svůj posudek, třebaže poznámky turínského
arcibiskupa zůstávaly stále s otazníkem. Don Berto psal
donu Lemoyneovi, že věc jde kupředu nadějně. Navenek
tomu tak opravdu bylo. V dopise se píše, že monsignor
Fratejacci před Donem Boskem vyjádřil přesvědčení, že se
i turínský arcibiskup nakonec umoudří. Don Bosco jen po-
chybovačně řekl: „Myslíte?“ On na to: „Přece jste se přiči-
nil, aby byl jmenován napřed biskupem v Saluzzu a potom
arcibiskupem v Turíně.“ „Ano,“ řekl Don Bosco, „dopadl
jsem však jako ta matka Coriolanova, která řekla, že nemít
syna, nebyla by otrokyní. A já musím říci, že kdybych ho byl
neprotlačil na biskupství, měl bych o překážku méně.“ „To
jsem nevěděl,“ řekl zase Fratejacci, „tak monsignor Gastal-
di je proti řeholníkům.“ Don Bosco: „Je. Vyčítá jim chyby.
Jsou chyby, ale ať se napraví, není třeba zrovna bořit.“ „Bylo
by třeba ho napomenout.“ Don Bosco: „Už ho napomenul
papež. Monsignor suspendoval napravo nalevo v Saluzzu,
a teď dělá totéž v Turíně. To víte, nutí nás dávat k církevní
revizi i aritmetiky, kalendáře, drží rukopisy dlouho u sebe
a my musíme přerušovat práci.“ „To mě překvapuje, ale
vzpomínám si, že během koncilu nosil kleriku až skoro na
zem. To zavání jansenismem. Také si vzpomínám, že když
jste mne seznamoval s kandidáty na biskupství, řekl jste mi
o jednom, že to je ten nejsvětější, to byl monsignor Galletti.
A o dalším, že to je ten neučenější, a to byl Gastaldi. Potěš
vás pán Bůh! Je mi Vás líto.“
22. března odjel Don Bosco z Říma a 30. se vrátil do Ora-
toře. Don Cagliero mu vypravoval, že měl malý incident. Šel
k panu arcibiskupovi vyřídit zase nějaká svěcení a při té pří-
ležitosti si pan arcibiskup stěžoval. Pan rektor semináře don
Soldati mu řekl, že do semináře přišel nějaký kněz salesián
a mluvil prý příliš hlučně k pohoršení bohoslovců. Nemělo
by se to opakovat. Cagliero hned řekl, že ví, kdo to byl. To
don Bologna má takový hlas. Je z venkova a ještě se nena-
učil mluvit potichu. Cagliero sliboval, že mu domluví, aby
byl podruhé způsobnější, ale sám nyní také klopýtl, protože
si dovolil nevhodnou poznámku, že don Soldati nemusel
zrovna obtěžovat Jeho Excelenci. Jsou s Caglierem spolužá-
ci, mohl to říci jemu a on by mu domluvil. Ovšem to také
neměl říci. Pan arcibiskup se rozčilil. Vzal seznam s kandi-
dáty svěcení a hodil jím o zem a hodinu se ještě rozčiloval,
co je to za pořádek takto mluvit s představenými. Když
skončil, Cagliero sebral ze země papíry, uklonil se a potichu
odešel. Od té doby se i on učil mluvit diplomaticky.
Don Bosco měl u pana arcibiskupa další vroubek. Byl
u něho, a ten mu na přivítanou řekl: „Tak vidíte, samé ože-
havé případy! Zas musím jednoho suspendovat a zakázat
mu sloužit a udělovat svátosti.“ Don Bosco se ho ptal, kdože
je to a on, že kanovník, a řekl mu jméno. „Z Chieri?“ „Ano,
z Chieri,“ odpověděl monsignor. Don Bosco dotyčného
znal. Byl to dobrý člověk, všichni ho měli v Chieri rádi. Ale
byl trochu tvrdohlavý a měl zase s někým něco kvůli nějaké
kapli. Začal za něho orodovat, ale nic to nepomohlo. Před-
stavený trval na svém. Dotyčný byl vynesením trestu zlo-
men a přišel do Oratoře prosit Dona Boska, aby ho zachrá-
nil od hanby a přijal ho na nějaký čas k sobě. Don Bosco se
nad ním smiloval a poslal ho do Ligurska do Alassia. Ale
zas si to rozlil u ordináře.
Nyní byla každá maličkost dobrá k projevu nelibosti.
Don Bosco měl připravené dva jáhny ke kněžskému svě-
cení. Jednalo se o Aloise Lasagnu a o Jana Baccina. Oba se
stanou výbornými misionáři, Lasagna dokonce biskupem
v Brazílii. Tehdy však byli oba ještě jen obyčejnými sale-
siány a museli počítat s tím, že jejich svěcení neprojde jen
tak. Skutečně. Ordinář si umínil aplikovat stroze své poža-
davky a nemínil dovolit, aby byli ordinováni v jiné diecé-
zi. Na kleriky z Oratoře to působilo neblaze a nejeden byl
zviklán v povolání. Jeho Excelence, kam přišla, všude na-
říkala na Dona Boska a vydávala ho za rozvraceče diecéze.
Neváhala napsat dnes zveřejněný dlouhatánský dopis kar-
dinálu Bizzarrimu, v němž sáhodlouze vykládá své názory
na to, jak mají být salesiáni vychováváni v noviciátě, cviče-
ni v pokoře a sebezáporu, až by byli k sobě zcela lhostej-
ní. Dělala hned konkrétní návrhy na omezení Salesiánské
společnosti a její skoro naprosté podřízení jeho úsudku.
Nechyběly ani zcela nepravdivé zprávy, které bylo snadné
vyvrátit, ovšem pod podmínkou, že by se osočovaný mohl
bránit. Již při čtení tohoto dlouhého dopisu čtenář cítí, na
čí straně byla pravda.
Rok 1873 byl vůbec bohatý na momenty napětí mezi Do-
nem Boskem a arcibiskupem Gastaldim. Bylo těžké držet
rovnováhu. Don Bosco nemohl klidně přikyvovat na poža-
davky, které ubližovaly Bohem naporoučenému dílu. Musel
bojovat. Ale dělal to se světeckou rozvahou, kterou nakonec
církev plně uznala za hrdinskou ctnost. Mluvil jasně, když
mluvil s lidmi, kteří museli znát skutečnost, ale mlčel před
těmi, kdo by mohli mít z takových informací škodu.
Ze semináře vystoupili dva bohoslovci a Don Bosco jed-
noho i druhého přijal pod svou střechu. Jmenovali se Borelli
a Rocca. Nedopustili se ničeho, zač by měli být vyloučeni.
Ale hned se zvedla bouře, která vyvrcholila vzkazem Donu
Boskovi, že pan arcibiskup neudělí kněžské svěcení žádné-
mu salesiánu, dokud nebudou ti dva vyloučeni ze všech sa-
lesiánských domů, a dokud Don Bosco neslíbí, že ani oni,
ani žádný jiný exbohoslovec semináře nebude přijat k sa-
lesiánům. Tentokrát byl Don Bosco tak rozrušen, že si šel
do Borga San Martino udělat tři dny duchovního ústraní,
než napíše panu arcibiskupovi odpověď. Pak mu 14. květ-
na 1873 napsal obšírný dopis psaný tak, jako by měl Don
Bosco předstoupit před soud Boží. V něm položil arcibis-
kupovi otázku, zda může být zakázáno vyloučeného boho-
slovce přijmout pod střechu, aby si mohl v klidu promyslet
svůj život, případně opatřit si studia či připravit se na nějaké
576

4.5 Page 35

▲back to top
zaměstnání, aby se nemusel živit nepoctivě. Může být tako-
vý požadavek vůbec správný? Nedělá si monsignor nepřáte-
le z dotyčných, ano, ještě i ze všech jejich příbuzných a zná-
mých? Existuje vůbec církevní předpis takové povahy? Je
správné potrestat nevinné kleriky Oratoře odmítnutím svě-
cení z důvodů, které se jich osobně netýkají? Kněží Oratoře
přece pracují v diecézi a pro diecézi. Není odmítání svěcení
na škodu samotné diecézi? Nejsou tyto neshody jen příleži-
tostí, aby nepřátelé církve mohli tupit církev poukazem na
ně? Don Bosco musel za poslední dny nejednoho dotěrného
zvídala odbýt neochotou něco mu povědět.
Excelence nepřijala dopis milostivě a setrvala na své po-
zici. Donu Boskovi nezbylo, než dát prohlášení, že tedy ne-
přijme do svých domů žádného, kdo byl bohoslovcem v tu-
rínském semináři, leda že by byl u salesiánů už před svým
čtrnáctým rokem věku, jak to stanoví papežský dekret z 1.
března 1869, anebo by se chtěl jen vyučit řemeslu. Výjimku
činí jen s výslovným svolením Jeho Excelence. Prohlášení
platí v rámci posvátných kánonů, pokud jde o ochranu svo-
body řeholních povolání. Zmínka o posvátných kánonech
se pana arcibiskupa znovu dotkla, ale nemohl nic namítat.
V tom roce 1873 vyšlo už 33. vydání Don Boskovy mod-
litební knížky „Opatřený jinoch“. Byly tam určité úpravy,
a proto bylo třeba kartáčový otisk poslat k cenzuře. Pan
arcibiskup dělal cenzuru osobně a našel tam blud v jedné
písni, k níž složil text svatý Alfons z Liguori, učitel církve.
Na tuto poznámku, že svatý Alfons je učitel církve, odpo-
věděl arcibiskup ústy sekretáře, že byl jenom biskupem,
kdežto on je arcibiskupem. Bylo přirozené, že světec trpěl
těmito věcmi a že si někdy hlavně před svým sekretářem
Bertem postěžoval, aby si ulevil. Dělal to většinou slovy Pís-
ma svatého. Nebylo maličkostí konstatovat, že arcibiskup
už přes rok nepřekročil práh jeho domu. Bylo třeba myslet
na biřmování hochů, ale všechno bylo vždy jako píchnutí
do vosího hnízda. Co nadlehčovalo Don Boskův kříž, byla
vždy vzpomínka na Svatého otce. Jeho blahovůle byla veliká
a dodávala mu naději. Jaký byl vztah Dona Boska k arcibis-
kupovi uvnitř v duši, ukazuje krásně jeden z jeho snů, který
však vypravoval až po arcibiskupově smrti, ale měl ho už na
začátku jeho arcibiskupování.
Zdálo se mu, že jde v hrozném počasí kolem arcibiskup-
ského paláce. Všude bláto, když tu vidí monsignora, jak ob-
lečen v pontifikální šaty chce vyjít z paláce. Don Bosco při-
běhl k vratům a prosil ho, aby nechodil ven, že se zamaže.
Ale ten se na něho jen nadurděně podíval a šel. Don Bosco
za ním a stále prosil. Marně. Pak najednou představený
upadl a zamazal se. Don Bosco stále prosil, ale ten jen po-
puzen říkal, ať jde pryč a stará se o sebe. Čtyřikrát se opako-
val pád do bláta, až byl monsignor celý zablácený, ano utopil
se v blátě a už nepovstal.
13. května slavil Svatý otec své 81. narozeniny. Don
Bosco mu poslal opět kolektivní gratulaci a peněžitý dá-
rek. Bohužel právě v ty dny dostal zprávu, že konzultoři,
to je P. Bianchi z řádu kazatelů, podali písemnou zprávu
k novému textu konstitucí, ale ne zrovna příznivou názo-
rům Dona Boska. P. Bianchi připojil tentokrát dokonce 38
poznámek. Zmínil se o podmínkách, uvedených arcibisku-
pem janovským a „zvláště“ ordinářem salesiánského mateř-
ského domu. Dále uvedl, že prý většinu oněch 13ti prvních
poznámek zakladatel pod víceméně vážnými záminkami
odmítl, a navrhl, aby stanovy řádně opravené podle oněch
třinácti a ještě podle oněch osmatřiceti byly napřed v praxi
vyzkoušeny. Zvláště pak pokud se jedná o noviciát a studia.
Monsignor Vitelleschi vzal hned věc do práce a zredukoval
poznámky na 28 a prosil Dona Boska, aby je beze všeho při-
jal. Zatím pan arcibiskup téhož dne psal do Říma kardiná-
lovi prefektovi a žádal, aby se Řím jednoznačně vyjádřil, zda
je Donem Boskem založená kongregace podřízená přímo
Římu a tedy vyňata z pravomoci biskupa. Kardinál Bizzarri
18. srpna odpověděl, že kongregace založená Donem Bos-
kem je kongregace s jednoduchými sliby a tudíž je podříze-
na biskupovi s výhradou toho, co je stanoveno schválenými
stanovami. Ty se v případě Don Boskovy kongregace teprve
zkoumají. Ale připojil, že Don Bosco obdržel od Svatého
otce nejedno privilegium, například vydat dimisoriálky pro
deset případů, k čemuž nyní přistoupilo dalších šest.
Opozice ordinářů zatím nedovolovala dát Donu Boskovi
více. Tak mu psal kardinál Berardi. Ale tím vše neskončilo.
Vigevanský biskup Gaudenzi si dovolil panu arcibiskupovi
napsat a prosit ho, aby ustal od opozice. Se zlou se potázal.
Arcibiskup mu odpověděl velmi uraženě. V dopise stály
takovéto věty: „Váš dopis je pro mne novým trnem, přida-
ným k těm, které mne bodají. Přichází od toho, který mne
ujišťuje, že mne miluje. Je psán pod vlivem nepravdivých
zpráv a Excelence zapomněla na pravidlo, že když se kriti-
zuje představený, vždycky je křivda na straně těch, kdo ho
kritizují. Takové mluvení, i kdyby bylo pravdivé, pochází od
člověka jen prostřední ctnosti, ano velmi pochybného. Svatí
nikdy nepomlouvali své představené a nevzbouzeli skandály
v jejich neprospěch.“ A končil: „I když je mi to velmi trap-
né, je mou povinností jednat dál, jak jednám, abych udržel
církevní kázeň. Čekám trpělivě na den, kdy Boží Moudrost
a Spravedlnost obnaží všechny důvody a křivdy. A tehdy ka-
ždý dostane od Boha slávu.“ Monsignor byl tedy krajně po-
drážděn odporem Dona Boska a snad byl i přesvědčen, že
jedná svatě a podle svědomí.
Vigevanský biskup nechtěl vést neužitečnou polemiku
a znovu napsal arcibiskupovi dopis, ve kterém vyjadřuje lí-
tost nad tím, že ho zranil novým trnem. Ale řekl také, že
je přesvědčen, že Don Bosco miluje svého představeného
stejně a váží si ho. Don Bosco dostal dopis do rukou a také
napsal panu arcibiskupovi velmi slušně. Vyjádřil v dopise
politování nad tím, že byla Jeho Excelence zraněna trnem,
ale prohlásil, že on to nezavinil. Vždycky se snažil dělat
svému arcibiskupovi radost a tato dobrá vůle trvá. Pak se
vrátil k předhazovaným případům. Klerik Borelli byl v sa-
lesiánském ústavě jen, co by si udělal duchovní cvičení. Po
nich svlékl kleriku a odešel do světa. Druhý klerik odejde
také, když si to Jeho Excelence bude přát. Na jejím místě
by sice Don Bosco nechal hocha u Dona Boska, vždyť Don
Bosco posílá do semináře každý rok nejednoho bohoslovce
pro diecézi, ale když by to mělo být na škodu vzájemných
vztahů, půjde domů. Koncem dopisu Don Bosco psal: „Co
se týče ostatních věcí, o kterých píšete, mohu říci, že budu
muset vydat počet Bohu z jiných věcí, které jsem udělal ve
svém životě, ale jistě ne, co se týče poměru k vám. Co jsem
udělal nebo řekl, v soukromí nebo veřejně, myslím, že po-
tvrzuje, co tvrdím. Už šestnáct měsíců se ptám, co si ode
mne Jeho Excelence přeje, ale marně čekám trochu kon-
krétní odpověď. Jestliže je zde něco takového, řekněte mi to
a já už teď vás za to odprošuji. Ale nevrážejme si navzájem
trny na trny. Vím, že žijete jen pro slávu Boží, ale já také.
Proč bychom nemohli jít svorně vedle sebe? Zkuste mi říci,
co si ode mne přejete.“
577

4.6 Page 36

▲back to top
Výsledek byl nulový. 22. srpna v časovém limitu stanove-
ném arcibiskupem don Cagliero žádal, aby byl zařazen mezi
kandidáty kněžského svěcení Dominik Milanesio, ale přišla
negativní odpověď. Prý musí mít napřed reskript z Říma, že
mu bylo dovoleno složit věčné sliby. Bez nich nemůže být
vysvěcen. Šlo o předepsané věno, ale Milanesio byl chudý
a neměl je. Naproti tomu klerikovi Roccovi bylo dovoleno
představit se k svěcení a už rok nato byl poslán za ředitele
do nového domu ve Spezii.
Povězme ještě něco o odmítnutém Milanesiovi, abychom
mohli posoudit odmítavé postoje turínského arcibiskupa,
abychom tak řekli, z Boží perspektivy. Don Milanesio byl
přes turínské odmítnutí přece vysvěcen, a to v Albenze 20.
prosince toho roku 1873. Byla to jiná diecéze a Don Bosco
mu dal dimisoriálky na základě fakulty, týkající se desíti pří-
padů. On byl jedním z nich. Bylo mu už 23 let, když při-
šel k Donu Boskovi, a 30, když byl vysvěcen na kněze. Za
čtyři roky nato ho Don Bosco pošle s třetí misionářskou
výpravou do Argentiny a stane se velkým misionářem ve
Viedmě. Jeho farnost bude mít rozlohu 800 000 km2 a bude
k ní patřit celá Patagonská Pampa od Rio Negro až po sám
jižní cíp republiky, obývaná výlučně Indiány Araukany, Pa-
tagony, Pampa a Tohulky. Padesátkrát překročí nebetyčné
Andy mezi Argentinou a Chile, celkem urazí pěšky a na
koni 80 000 km, dvakrát tolik, co obnáší obvod zeměkoule.
Pokřtí 12 000 Indiánů, sjedná mír mezi indiánským náčel-
níkem Namuncurá a argentinskou vládou. Bude vyjednávat
čestné podmínky míru, pokřtí náčelníkova syna Zefyrina
Namuncurá, který bude prohlášen blahoslaveným a sva-
tým a tak se stane prvním světcem oné vzdálené země. Don
Milanesio zemřel v roce 1922 jako uznávaný Otec Indiánů.
Kdyby byl monsignor Gastaldi věděl, komu to odmítá svě-
cení, jistě by to byl neučinil.
19 Na lepším vzduchu
Don Bosco opustil se svým sekretářem Bertem po Vánocích
1873 Turín a na Silvestra byl už v Římě. Byl rád, že po mě-
sících duševního napětí, zaviněného neshodami s arcibis-
kupem, mohl dýchat jiný vzduch. V Římě byl přivítán s ra-
dostí a už návštěvy u sekretáře Vitelleschiho a u kardinála
Berardiho jej ujistily, že v Římě není jeho věc ztracena, ale
že má naději na dobré zakončení. Také audience u Svaté-
ho otce, opět hodně dlouhá, ho ujistila, že sympatie hlavy
církve jsou na jeho straně, i když papež též není všemohoucí
a musí respektovat přísný postup svých úřadů. A že byl Don
Bosco srdcem stále mezi svými, využil dní po Novém roce
k dopisům poslaným všem salesiánským komunitám.
8. ledna 1874 byl Don Bosco na návštěvě u kardiná-
la Patriziho, protože mu papež řekl, že kardinál vikář Jeho
Svatosti bude pravděpodobně v komisi, která bude pro-
jednávat otázku schválení salesiánských stanov. Kardinál
ho přijal laskavě a řekl mu naplno, že s turínským arcibis-
kupem nesouhlasí. To ho potěšilo a zašel si ještě za mon-
signorem Salluou, dominikánem, a prosil ho, aby domlu-
vil svému spolubratrovi Bianchimu, aby mu nekladl svými
poznámkami k stanovám takové překážky. Sallua slíbil. Byl
z Piemontu a chtěl se ukázat být dobrým krajanem. Pak
sdělil monsignor Vitelleschi Donu Boskovi, že Svatý otec
rozhodl jmenovat zvláštní komisi pro zkoumání stanov a že
v ní bude z nově jmenovaných kardinálů pravděpodobně
Tarquini nebo Oreglia, bratr bývalého salesiána koadjuto-
ra rytíře Bedřicha a kardinál vikář, kardinál Berardi. A tak
se Don Bosco dal do cestování a navštěvoval římské špič-
ky. Donu Bertovi řekl, že to má velký význam. Není nad
osobní styk. Někdy už pouhý pozdrav, poklona a podobně
stačí k navázání přátelského vztahu. Mezitím dal vytisknout
v Římě nový opravený text stanov a písemně prohlásil, že
přijal velkou většinu oněch 28 poznámek. Některé jenom
upravil a zmínil, což odůvodnil tím, že jinak by vydal své
dílo do nebezpečí, že narazí na nové italské zákony. Živo-
topisné paměti uvádějí rozbor oněch poznámek, ale my se
od něho dispensujeme, abychom nebyli dlouzí. Hodně Don
Bosco věnoval důkladnému popisu salesiánské noviciátní
praxe a studia, na které byly zvlášť zaměřeny útoky turín-
ského arcibiskupa. Nevyhnul se ani choulostivému pro-
blému dimisoriálek, který považoval za klíčový. Kapitolu
o externích salesiánech nechal v dodatku, protože mu zatím
nikdo nevytkl, že ji nevyloučil z textu vůbec.
3. února oznámil Donu Boskovi monsignor Vitelleschi
sestavu komise. Budou ji tvořit kardinál Patrizi, generál-
ní vikář Jeho Svatosti, prefekt kongregace obřadů a děkan
posvátného kolegia, dále kardinál De Luca, dále prefekt
kongregace Indexu kardinál Bizzarri a prefekt kongregace
pro biskupy a řeholníky, kardinál Martinelli, augustinián
a teolog I. Vatikánského koncilu. Don Bosco prožíval če-
kání na setkání Salesiánské kongregace s učící církví, kde
se mělo rozhodnout o salesiánské budoucnosti, se zvláštní
mystickou náladou. Dal jí výraz zvláštním okružním listem
psaným salesiánům, ve kterém jakoby salesiánskou spiritu-
alitu, chráněnou Pravidly, koncentroval do úkolu vychová-
vat mládež v ovzduší bezúhonné mravnosti. V dopise psal:
„Ó čistoto, ó čistoto, ty jsi opravdu veliká ctnost! Dokud ty
budeš zářit mezi námi a dokud se synové svatého Františka
Saleského budou k tobě modlit a přitom zachovávat ústra-
ní, stydlivost a sebezapírání se vším ostatním, co jsme slí-
bili Bohu, bude mít vždy mezi námi slavné místo mravnost
a svatost mravů bude jako zářící pochodeň planout ve všech
domech, které jsou na nás závislé.“
Ale to už bylo třeba jednat. Pro kardinálskou komisi
bylo třeba připravit takzvané positio – podklad pro jed-
nání. Úloha byla svěřena advokátovi Menghinimu a Don
Bosco se s ním musel seznámit a předkládat mu příslušné
dokumenty. Byla jich pěkná řádka. Nejedna věc se musela
znovu přepsat na papír stejného formátu. Do toho zazněla
další zlověstná nota. Arcibiskup Gastaldi poslal kardinálu
Bizzarrimu, prefektovi kongregace pro biskupy a řeholníky,
dopis, ve kterém znovu osočoval Dona Boska a jeho výcho-
vu. Prohlašoval, že sice Don Bosco dovede jedinečně ovliv-
ňovat hochy, ale nedovede vychovávat kněze, vychovatele.
A dokládal to příklady. Prý měl u Dona Boska několik let
jednoho diecézana ze Saluzza, vysvětil ho na Don Boskovo
doporučení na kněze, ale za měsíc po svěcení se ukázalo, že
dotyčný pije. A pije dál k velkému pohoršení! Jiný zase se
dopustil činů proti mravopočestnosti a musel prchnout za
hranice. Je nebezpečí, že bude vydán italskému soudu a že
z toho bude veřejný skandál. Závěr: Donu Boskovi je tře-
ba nařídit, aby měl řádný noviciát jako jej mají jezuité. Ten
musí trvat dva roky. Dále je třeba všem biskupům nařídit,
578

4.7 Page 37

▲back to top
aby každého Don Boskova kandidáta před svěcením pro-
šetřili a aby žádný nemohl být vysvěcen na kněze bez vý-
slovného dovolení diecézního biskupa. Snad by bylo dobré
i to, aby on a ostatní biskupové měli právo podrobit zkoušce
Don Boskovy lidi také před jejich věčnými sliby.
Osobitost pana arcibiskupa byla až trapná a Don Bosco
se musel hodně zapřít. Ale zůstal klidný a rozhodl se vy-
vrátit žaloby ne sám, ale požádat o to některého bývalého
dobře působícího salesiána. Tuto službu mu prokázal jako
očitý svědek, znalý uvedených faktů i lidí, don Jan Anfossi.
Vyvrácení všech uvedených faktů je možno číst v dodatcích
k příslušné stati v X. svazku Memorií na stránce 998. Ten-
to doklad prokázal Don Boskově věci velkou službu. Kar-
dinál Berardi se postaral, aby jak arcibiskupův dopis, tak
také jeho vyvrácení dostali do rukou všichni členové komi-
se a nakonec i sekretář monsignor Vitelleschi. I tento přál
Donu Boskovi a ujišťoval ho: „Buďte klidný, buďte klidný!
Kdyby bylo nějaké nebezpečí, já bych vám to řekl. Všechno
prochází mýma rukama. Arcibiskupovy dopisy zde nehrají
žádnou roli.“
4. března byl nový exemplář stanov již vytištěn a don
Berto jej ihned předal monsignorovi a advokátovi Menghi-
nimu. Pak jej s ostatními doklady dostali do rukou 7. břez-
na i kardinálové, tvořící komisi. Don Bosco byl spokojen.
Zasedání komise bylo stanoveno na 24. března – dnes je
to den v salesiánském světě zasvěcený památce Panny Ma-
rie Pomocnice. Don Bosco poslal do Turína a do ostatních
dvou ústavů dopis s prosbou, aby se salesiáni tři dny před-
tím přísně postili a hoši aby přistupovali horlivě k svatému
přijímání. Bylo doporučeno co nejvíce času strávit před sva-
tostánkem. V tomto duchu se mělo pokračovat ve zbožnosti
ještě tři dny po zmíněném datu.
Jinak zůstával Don Bosco klidný a duchovně spojen se
svou salesiánskou rodinou, jak to vyplývá z mnoha dopisů,
tehdy komunitám napsaných, jakož i jednotlivcům, salesi-
ánům i nesalesiánům, také spolupracovníkům a spolupra-
covnicím.
Ještě v březnu byl Don Bosco podruhé přijat Svatým ot-
cem. Mezitím nastala další komplikace, asi z podnětu pana
konzultora Bianchiho. Ten si vzpomněl, že by kapitola o ex-
terních salesiánech neměla být ani v dodatku, a tak Don
Bosco musel celou věc přepracovat a dát znovu vytisknout.
Bianchi byl dokonce u kardinála Bizzarriho a mluvil pro-
ti Donu Boskovi. Don Bosco se to dověděl a znovu prosil
Bianchiho dominikánského spolubratra, aby mu domluvil.
Ten odepsal Donu Boskovi a navedl ho, aby zašel za Bian-
chim osobně, že doufá, že ho přijme milostivě. Tam dostal
Don Bosco od někoho radu, aby vypracoval ještě důvody,
proč mu jde o brzké schválení stanov a Don Bosco zase šel
a zase psal. A zase odevzdával vykonanou práci. Dělal to
s pocitem, že se snad schválení blíží ke konci.
Myšlenky vyjádřené v žádaném dokumentu ukazují
přesně, jak a proč Don Bosco tolik usiloval o schválení sta-
nov v definitivní formě.
1. Kongregace byla schválena definitivně už 1. března 1869.
Stanovy byly zkoušeny už 33 roků.
2. Když zkouška přinesla tolik užitku, co teprve definitivní
schválení.
3. Výsledky dosažené schválilo 44 biskupských doporučení.
4. 16 domů salesiánské činnosti žádá dobře zakotvené nor-
my pro styk s biskupy.
5. Salesiánů je už na 300 a chovanců na 7 000. Salesiáni jsou
zváni do Jižní Ameriky, do Číny, do Afriky. V nejistotách
ohledně stanov se těžko něco podniká.
6. Je třeba, aby kongregace měla své Direktorium jak po
stránce morální tak pro stránku hmotnou a Don Bosco by
měl všechno v pořádku pro případ, kdyby zemřel.
7. Kdyby bylo třeba něco dodatečně změnit, vyplynulo by to
z revize trojroční zprávy, která se předkládá posvátné kong-
regaci, anebo i generální kapitula má právo stanovy změnit
a doplňovat s tím, že vše bude předloženo Svatému stolci.
8. Je přáním, aby tuto tak důležitou záležitost vykonali ješ-
tě nynější moudří otcové kardinálové, které k tomu vybrala
dobrota Jeho Svatosti.
9. Konečně je žádoucí, aby nynější Svatý a Podivuhodný
Velekněz jakožto milující otec mohl stanovy schválit k větší
slávě Boží a svaté církve katolické k prospěchu duší a k oz-
době Salesiánské společnosti.
Don Bosco se snažil získat si jejich Eminence také návště-
vami. Skrupulózní kardinál Bizzarri odmítal kdeco, i obraz
Panny Marie, i modlitby, aby snad schválení nebylo zatíže-
no nějakou zbožnou simonií. Řekl však, že k definitivnímu
schválení dojde, protože si to přeje Svatý otec, který mu do-
poručil odložit skrupule a otevřít srdce. U kardinála vikáře
Jeho Svatosti byl Don Bosco půldruhé hodiny. Kardinál mu
řekl, že je přesvědčen, že Don Boskovo dílo je dílem Boží
Prozřetelnosti. Probrali spolu všechny námitky pana arci-
biskupa a Don Bosco je zcela jednoznačně uvedl na správ-
nou míru. Kardinál se srdečně zasmál podivnému chování
pana kardinála Bizzarriho a řekl, jen aby se Don Bosco ne-
bál hodně se za něho modlit, že on pak bude tak jako tak
potěšen. Kardinál De Luca ho také přijal velmi srdečně a,
když ho nakonec Don Bosco prosil, aby mu dal nějakou
dobrou radu, řekl: „Dávejte si pozor na turínského arcibis-
kupa!“ Don Bosco na to: „Budu si dávat pozor, ale o tom už
dost!“
Don Bosco v ty dny prokazoval hodně dobrodiní. Dával
almužny žebrákům, že nakonec neměl už ani haléř na dá-
vání. I vůči dobrodincům byl štědrý. Rozdával kopie svých
Dějin Itálie a nového vydání Opatřeného jinocha. Kardi-
nálovi Berardimu poslal za jeho přízeň několik lahví vína,
markýzovi Vitelleschimu také. Markýza Klotylda dostala
talíř sladkostí a pro monsignora krabici sušených fíků. 14.
března měla svátek paní Matylda Sigismondiová, u které
Don Bosco bydlil, a on neváhal složit a při obědě přednést
krásnou humornou báseň, ve které nezapomněl poděkovat
také služce Magdaleně.
Tak se přiblížil den, stanovený pro „Zvláštní setkání“
pánů kardinálů – 24. březen. Setkání se konalo, ale četl se
také dopis turínského arcibiskupa a vznikla kolem něho
dlouhá debata, která se protáhla a to zapříčinilo rozhodnutí
setkat se znovu 31. března. Don Bosco byl tím překvapen,
ale rychle se vzchopil, rozhodnut bojovat dál. Kardinál Be-
rardi ho ujistil, že nakonec všechno dobře dopadne. Práce
s tím byla veliká, protože otcové kardinálové měli zase řadu
poznámek. Žádalo se mimo jiné předložení pravidel pro
noviciát a Don Bosco musel pracovat po nocích a stejně
tak i jeho sekretář–opisovač. Don Bosco teprve teď předlo-
žil námi už uvedené vyvrácení žalob z Turína, ale to už zde
byl zase nový dopis pana arcibiskupa, ještě horší než ten
předešlý. Don Bosco si musel udělat násilí a zase k dopisu
podat své vysvětlení. V tomto napětí přišel 31. březen – den
579

4.8 Page 38

▲back to top
zasedání komise. Jak už to don Berto dělal dříve, i tento den
hned ráno dal zapálit v kostele svatého Ondřeje před obra-
zem Panny Marie Zázračné svíci, která tam hořela celý den.
Výsledek byl dobrý. Diskuse trvala od deváté do půl dru-
hé hodiny a skončila definitivním schválením stanov. Jen
pro dimisoriálky bylo rozhodnuto požádat Svatého otce,
aby je povolil na deset let na zkoušku a to tak, aby byl vy-
svěcený v případě odchodu od salesiánů suspendován, do-
kud by si neopatřil předepsané věno. Don Bosco si pro tuto
chvíli nemohl přát víc. Je třeba povážit, že se napřed hovoři-
lo o schválení celých stanov jen na deset let. Pro definitivní
schválení hlasovali tři kardinálové, jeden hlas pro schválení
na deset let. Když se to dověděl Svatý otec, řekl: „Schází je-
den hlas? Nuže, ten dávám já!“ Učinil tak, když mu sekretář
Vitelleschi oznamoval výsledek hlasování. Don Bosco se to
dověděl večer. Přišel k monsignorovi na zvědy, když byl ten-
to právě doma na večeři. Musel chvíli počkat, ale pak ho Vi-
telleschi hned přijal a oznamoval mu vítězně: „Done Bosco,
zařiďte iluminaci! Stanovy vaší kongregace mají definitivní
schválení. Dimisoriálky také absolutní schválení na deset
let.“ Don Bosco pln radosti mu podal pocukrovaný kando-
vaný zákusek a s dětskou prostotou řekl: „Tu máte, monsi-
gnore.“ Schválení stanov bylo potvrzeno úředně 3. dubna
1874.
Don Bosco znovu obešel všechny zmíněné kardinály.
Každému ze srdce poděkoval. U kardinála De Lucy byl na
obědě. Všichni konstatovali, že rozhodl vlastně papež sám.
8. dubna byl Don Bosco na audienci u Svatého otce. Když
přišla řeč na novice, Svatý otec řekl: „Nenechávejte své novi-
ce v sakristii, aby nezlenivěli, ale dejte jim práci. Ať pracují.“
Na konci audience papež řekl: „Ale teď už po mně nic ne-
chtějte.“ Don Bosco: „Ale já musím ještě něco chtít.“ Papež:
„Řekl jsem, že už nic, opravdu nic.“ Don Bosco: „Ale pak
mi stanovy na nic nejsou.“ Papež byl zvědav a nechal Dona
Boska vyjádřit se. Ten řekl: „Potřebuji dispens pro své rád-
ce. Stanovy žádají, aby měli aspoň 35 let, ale žádný je ještě
nemá.“ Svatý otec se zasmál a řekl: „To zahojí čas. Zatím ne-
chejte všechno, jak to bylo.“
Don Boskův sekretář musel nové stanovy dvakrát pře-
psat na čisto a zapracovat tam poznámky kardinálů. Jedna
kopie měla zůstat v Římě, druhou si mohl Don Bosco od-
vézt domů. V neděli 12. dubna byl Don Bosco na obědě
u sekretáře Vitelleschiho. Ještě řadu návštěv musel udělat,
aby uspokojil římské přátele. Také bylo třeba čekat, až bu-
dou vyhotoveny příslušné doklady. Když měl v rukou de-
kret, jímž byly stanovy schváleny, považoval za svou povin-
nost informovat o tom hned svého arcibiskupa. Uvidíme,
jak ten na to reagoval. A pak už se musel chystat domů do
Turína. Jel jako obyčejně přes Florencii, kde vystoupil, pře-
spal, a pak 15. večer nasedl do vlaku, jel celou noc a ráno 16.
dubna přijel do Turína. Byl čtvrtek a hoši byli na vycházce,
ale vítání bylo přesto hlučné. Don Bosco šel hned do kostela
sloužit mši svatou za dona Proveru, který nedávno zemřel.
Zatím byli zmobilizováni všichni, kdo byli v domě, a když
Don Bosco vyšel z kostela, musel podstoupit nadšené přiví-
tání. „Evviva Don Bosco! Evviva Don Bosco!“ se ozývalo ze
všech stran. A té chvíli – div divoucí, ukázal se nad Oratoří
kruh sahající až k slunci a druhý menší. První byl z bílého
světla, druhý měl duhové barvy. Po obědě byl koncert a zase
se úkaz opakoval. Duha obepínala kostel Panny Marie a ce-
lou Oratoř. Když se Dona Boska ptali, co to znamená, řekl,
že je to možný symbol, kterým chtěl Pán vyjádřit radost
nad vítězstvím, kterého se dostalo Oratoři schválením sta-
nov Společnosti svatého Františka Saleského, a možná také,
že byl don Provera už přijat do nebe. Přítomni byli všichni
ředitelé domů, ke kterým měl Don Bosco v následujících
dnech konference.
Odpoledne 18. dubna navštívil Don Bosco pana arcibis-
kupa. Ten se ani nezmínil o schválení stanov salesiánských,
jen mluvil o věci dotování biskupů a slíbil, že přijde druhý
den a bude mít v Oratoři ranní komunitní mši svatou. Don
Bosco mu poslal zprávu o schválení už z Říma. Arcibiskup
na zprávu, uchovanou v archivu připsal: „1874 – 13. dubna –
Don Bosco – zpráva o definitivním schválení jeho Institutu,
KTERÉ VŠAK NENÍ DEFINITIVNÍ.“ Monsignor Gastaldi
měl slíbenou mši svatou ráno na 2. neděli velikonoční a o půl
11 byla další mše, slavná, k poctě návratu „našeho Dona Jana
Boska z Říma“. U oběda s ním seděli někteří význační dob-
rodinci. Odpoledne se zpívalo Te Deum a v divadle předved-
li hoši drama „Mučednictví svatého Eustacha“.
20 Opozice vzrůstá
Bylo až zázračné, jak rychle bylo dosaženo schválení salesi-
ánských stanov, ale opozice turínské kurie byla teprve v za-
čátcích. Hlavně se to týkalo povolení, aby Don Bosco sám
představoval své salesiány biskupům k svěcení. Fakulta byla
dána na deset let a měla pro Dona Boska cenu zlata. Pří-
slušný reskript neměl být nikomu svěřován, nanejvýš mohl
být dán jen k nahlédnutí. Brzy se naskytla první příležitost
a Don Bosco poslal s věcí k panu arcibiskupovi dona Ruu.
Šlo o dva salesiány – Chialu a Ottonella. A zase bylo zle.
Pan sekretář Dr. Chiuso chtěl listinu vzít, ale don Rua po-
znamenal, že ji může dát jenom k nahlédnutí, ovšem musí
ji vrátit Donu Boskovi. Jeho Excelence odpověděla tím, že
dona Ruu nepřijala v audienci. Ještě dvakrát se to opakovalo
a to už musel světec napsat sekretáři kongregace pro bisku-
py a řeholníky monsignoru Vitelleschimu a ptát se ho, co
má dělat. Ten mu odepsal, aby si vyžádal ještě jeden ověřený
opis a ten aby nechal kurii pro klid a aby se předešlo dalším
nepříjemnostem. Ještě nebyl opis v Turíně a už Chiuso psal
z nařízení pana arcibiskupa Donu Boskovi pokárání, že bez
jeho vědomí zveřejňuje jeho dopisy.
Zase musel Don Bosco písemně prohlásit, že nic takové-
ho neučinil, ale pan arcibiskup vedl svou, prý se to dověděl
od nějaké osoby hodné víry. To už však byl reskript z Říma
v Turíně a mohl být v opisu předán kurii. Bylo na věci něco
pravdivého? Možná biskup z Alby v dobrém úmyslu vyjas-
nit vztahy mezi Donem Boskem a arcibiskupem Gastaldim
něco naznačil, ale ten to vzal zase za konec opačný a za zá-
minku pro další šikanování světce. Nemáme v úmyslu vidět
v jeho počínání nenávist, ale něco v jeho mysli a srdci se
zkomplikovalo tak, že se už nedovedl zbavit představy, že
se Don Bosco proviňuje proti němu a proti jeho arcibiskup-
ské důstojnosti, s čímž on nemůže ve svědomí souhlasit. To
ostatní muselo pak za přispění lidí z jeho okolí logicky ná-
sledovat. Don Bosco zase byl ve svědomí vázán chránit svo-
bodu své kongregace, a tak nepříjemností přibývalo a utr-
pení pro jednoho i druhého rostlo.
580

4.9 Page 39

▲back to top
V srpnu 1874 chtěl Don Bosco uspořádat duchovní cvi-
čení pro profesory a učitele v Lanzu. Redaktor Margotti to
oznámil v Unità Cattolica a zase bylo zle. Monsignor se pídil
po každé zprávičce, ze které by mohl usoudit, že Don Bosco
nerespektuje předpisy a dělá si, co chce. Dával si zjišťovat,
kdo byl na duchovních cvičeních a tak dále. Biskup z Alby,
monsignor Galletti, se pokusil dlouhým dopisem z titulu
přátelství svému představenému domluvit, aby už ustal od
takových způsobů, ale Gastaldi věděl své a jako vždy „měl
pravdu“. Do vyšetřování, kdo byl na duchovních cvičeních,
byl zapleten i děkan z Lanza, dnes blahoslavený don Albert.
I on se marně snažil pana arcibiskupa udobřit: a málem
na to sám doplatil. V jednom dopise mu monsignor psal:
„Vy jako děkan byste s ním mohl promluvit mým jménem
a upozornit ho, že takovým jednáním na svou kongregaci
nesvolá Boží požehnání. Jen si přečtěte, jaká zlořečení bis-
kup při svěcení svolává z nebe na toho, kdo se opováží být
neuctivý k posvěcenému biskupu. Znal jsem jednu řeholní
rodinu, ta urazila biskupa Fransoniho. Od toho dne usycha-
la, až se rozešla. Já přeji zmíněnému knězi všechno dobré,
ale mám povinnost žádat, aby zatímco koná dobro, nekazil
na druhé straně mou diecézi. V té věci je bezprostředním
soudcem arcibiskup a ne on. Jestliže si myslí, že je poško-
zován, ať se obrátí na papeže, ale ať se nepovyšuje sám na
soudce.“ Blahoslavený Albert byl muž spravedlivý a napsal
panu arcibiskupovi dopis uctivý, ale jasný. Sám spolu s Do-
nem Boskem ta duchovní cvičení kázal a ví, jak to bylo. Don
Bosco zval učitele a profesory na cvičení soukromě a nemů-
že za to, že druhý v horlivosti o tom psal v novinách. Dávat
duchovní cvičení je samo o sobě normální pro kněze stejně
jako pořádat třídenní a devítidenní pobožnosti.
Ale ani jeho jasná slova církevního hodnostáře nepře-
svědčila. Chudák měl Dona Boska plnou hlavu stejně jako
Don Bosco arcibiskupa. Arcibiskup napsal dokonce samé-
mu Svatému otci Piu IX. dlouhatánský dopis, ve kterém mu
se synovskou úctou vykládá své názory. Z dopisu pak je jas-
ně vidět, co leželo mezi těmito dvěma muži. Především to
byl zcela odlišný názor na výchovu budoucích kněží. Mon-
signor se stále odvolával na svatého Karla Boromejského
a tvrdil, že jen odloučení bohoslovců od světa může zajistit,
že budou vycvičeni v odříkání a v pravé duchovnosti. Don
Bosco byl naopak toho názoru, že salesián, určený pro práci
mezi mládeží, musí se vycvičit ve ctnosti při styku s mlá-
deží. Monsignor si představoval všechny kněze jako zcela
ukázněné a uctivé k duchovní vrchnosti, Donu Boskovi
se osvědčil při výchově systém otcovské přítomnosti mezi
syny, vedoucí k důvěře. Monsignor byl nervózní, když viděl
nějaký přestupek proti slušnému chování, Don Bosco zase
dovedl zavřít oči a čekat, až jeho synové dorostou v celé lidi.
Monsignor byl hned s každým neukázněným bohoslovcem
hotov a dal ho propustit ze semináře, Don Bosco zase trpěl
pomyšlením, kolik povolání se zbytečně ztratí a, když šlo
o nepodstatné věci, byl ochoten i propuštěného ze semináře
přijmout a dát mu příležitost v rodinném prostředí salesi-
ánských domů změnit se a dát se na dobrou cestu.
Šlo také o peněžní otázku. Monsignor byl přesvědčen,
že kdo chce být knězem, musí si opatřit potřebné peníze
na studium a pobyt v semináři, aby diecéze nemusela na
něho doplácet. Don Bosco měl veliké srdce a chudé kan-
didáty kněžství pro chudobu nikdy neodmítl, i kdyby sám
musel pro ně žebrat. Bohoslovci v semináři, plní elánu, tro-
chu záviděli těm Don Boskovým, že se mohou uplatňovat
v poměrně velké svobodě ve vyučování a asistenci u hochů.
Něco zavinili i bohoslovci sami nerozvážnými výroky. Tak
monsignor uváděl, že kterýsi bohoslovec řekl: „Já mám kam
jít. Když budu vyhozen ze semináře, Don Bosco mě vez-
me. Ať si říká arcibiskup, co chce, uvidí mě jednou u oltáře,
ve zpovědnici a na kazatelně.“ Do jaké míry zůstal výrok
zkreslený, nikdo neví, ale takové věci se ukládaly v duši ar-
cipastýře jako trny a on nebyl z těch, kteří by dovedli nad
maličkostmi mávnout rukou.
Jak na dopis reagoval Svatý otec? Jistě o něm hovořil buď
se sekretářem Vitelleschim nebo s prefektem kongregace
pro řeholníky kardinálem Bizzarrim. Všem bylo jasné, kde
jsou kořeny nedorozumění, ale nemohli pomoci. Arcibis-
kup nemohl být viněn ze svévolného arcibiskupování, ani
Don Bosco z nespravedlnosti vůči diecézi, ve které se zrodi-
lo jeho dílo. Muselo se čekat, až se rána časem zahojí a zatím
Dona Boska vybízet k trpělivosti a arcibiskupa k umírně-
nosti. Našli se v Římě i přátelé, kteří v té diskusi stáli věr-
ně při Donu Boskovi a nedovolili, aby jeho dílo „pro klid
v domě“ bylo obětováno. Takový byl kardinál Berardi. Mezi
Římem a Turínem proběhla řada dopisů, které to dokumen-
tují, ale nebudeme je uvádět, abychom tuto práci příliš ne-
zatížili.
Těžkosti pokračovaly. Monsignor byl neústupný a na-
prosto odmítal světit Don Boskovy kandidáty, dokud – jak
pořád říkal, budou do salesiánských domů přijímáni klerici,
kteří byli už v semináři. Donu Boskovi nezbylo, než prosit
v Římě, aby mu dali dovolení posílat jeho lidi k svěcení „ke
kterémukoli biskupovi“.
Začátkem prosince se turínský monsignor dověděl, že
chce vstoupit k salesiánům nějaký kněz z diecéze Como.
Jmenoval se Alois Guanella. Hned psal tamnímu biskupo-
vi, aby dotyčného varoval. Přijde-li do turínské arcidiecéze,
nedostane povolení k pobytu a tím méně zpovědnickou ju-
risdikci. O koho šlo? O pozdějšího zakladatele kongregace
Služebníků lásky a Dcer Panny Marie od Boží Prozřetelnos-
ti, dnes blahoslaveného. Comská kurie už mu dala souhlas
odejít k Donu Boskovi, ale po arcibiskupském zákazu mu
zas dovolení odňala. Guanella napsal Donu Boskovi dopis,
ve kterém vyjadřuje podivení nad tím, co se stalo. To ještě
nevěděl, jaký je vztah turínského arcipastýře k Don Bosko-
vu dílu. Myslel si, že se to stalo na zásah policie, která ho
měla pod dohledem kvůli nějaké knížce, kterou napsal.
24. prosince, zrovna na Štědrý den 1874, dostal Don
Bosco od pana arcibiskupa dekret, jímž se salesiánům od-
nímaly všechny fakulty, milosti a privilegia, kterých se jim
dostalo od něho a od všech jeho předchůdců. Co měl Don
Bosco dělat? Napsal Svatému otci a vypsal mu, co všechno
ho tíží, aby aspoň věděl, co se děje…
Uzavřeme toto bolestné vypravování dvěma prohlášení-
mi. Don Rua v Don Boskově beatifikačním procesu k této
věci vypověděl: Na Donu Boskovi bylo znát, že trpí. Někdy
jsem ho viděl plakat nad tím, v jakém konfliktním stavu se
nachází se svým církevním představeným, kterého by byl
rád uspokojil, aby mohli oba pracovat k větší slávě Boží. Ně-
kdy jsem ho slyšel volat: „Tolik dobrého by se dalo vykonat,
ale já jsem znemožněn. Nemohu to udělat!“ Druhý výrok je
od Dona Boska samého. Když se ho někdo ptal, jak mohl
monsignora Gastaldiho navrhnout na turínského arcibis-
kupa, prohlašoval, že si myslel, že v něm bude mít velikého
pomocníka při zakládání kongregace. A pokorně vyznával:
„Asi jsem skládal větší důvěru v lidi než v Pána Boha.“
581

4.10 Page 40

▲back to top
Pisatel X. svazku Životopisných pamětí svatého Jana
Boska don Amadei končí kapitolu o definitivním schválení
Zbožné společnosti výzvou k pilnému zachovávání Stanov,
které Dona Boska stály tak veliké utrpení, než mohl říci, že
má text konečně pečeť církevní autority. Uvádí několik ci-
tátů, týkajících se věrnosti k stanovám. Připomíná, co Don
Bosco napsal ve svých důvěrných připomínkách ředitelům:
„Jako jedu se chraň měnění Pravidel. Přesné jejich zachová-
vání má větší cenu než jakákoliv změna. Lepší je nepřítelem
dobrého.“ Dále připomíná, co Don Bosco napsal salesiá-
nům, když jim předkládal schválené stanovy: „Snažme se
zachovávat naše Pravidla a nesnažme se je vylepšovat nebo
reformovat. Náš veliký dobrodinec Pius IX. řekl: ‚Budou-li
salesiáni bez snahy po vylepšení své stanovy dokonale znát
a zachovávat, jejich kongregace pokvete stále bohatěji.‘“
Dnes – v roce stého výročí smrti svatého Jana Boska, kdy
mají salesiáni v rukou obnovený text Stanov, bude dobré
připojit k tomu nějakou myšlenku.
Stanovy, které byly v roce 1874 schváleny a podle nichž
se utvářel život Don Boskova díla až do doby II. Vatikánské-
ho koncilu, neodpovídaly, jak jsme viděli, v každém ohledu
Don Boskově představě. Musel někdy hodně bojovat o své
myšlenky s lidmi, kteří neměli jako on vhled do problemati-
ky měnící se doby a nutili ho přijmout některé zastaralé for-
mulace řeholních závazků. Přesto Don Bosco z úcty k cír-
kevní autoritě nechtěl, aby salesiáni schválený text přijímali
s výhradami. Sám přijímal rozkazy magisteria bez výhrad
a tedy chtěl, aby i jeho synové měli potřebného ducha. Od-
tud ty výzvy k pilnému zachovávání a nepodléhání touhám
po reformě. Po II. Vatikánském sněmu (1962–1965) se
mnohé změnilo. Církevní autorita sama poručila všem ře-
holním společnostem, aby přepracovaly své regule a stano-
vy a to tak, aby odzrcadlovaly v podstatě odkaz zakladatelů,
ale v nepodstatných věcech aby se přizpůsobily změněným
poměrům v církvi a společnosti. Co se týká salesiánských
stanov, text schválený v roce 1874 byl poprvé revidován po
roce 1917, když vstoupil v platnost nový Kodex církevní-
ho práva, a podruhé po dvanáctileté zkoušce v roce 1984.
Text je věrný Don Boskovu odkazu a světec by měl z něho
radost, protože nejedna jeho představa, která tehdy musela
padnout, nyní mohla bez zábran vstoupit. Ano, lze říci, že
nový text je Donu Boskovi a jeho duchu bližší, než byl ten
z roku 1874.
V X. svazku Memorií je uveden text předložený k schvá-
lení v roce 1873, dále krátká zpráva o dějinách Společnosti,
Prohlášení o pravidlech Společnosti, Stanovy předložené
k schválení v roce 1864, Podklad pro jednání ve zvláštním
shromáždění čtyř kardinálů, Historický přehled o Salesián-
ské kongregaci, I. vydání schválených stanov a Poznámky
svatého zakladatele k nim a jiné dokumenty. To pro pohod-
lí těch, kdo by chtěli otázku Salesiánských stanov studovat
z pohledu historika. My se nyní vrátíme do praktického ži-
vota a budeme charismatického světce sledovat na jeho dal-
ší cestě.
21 Otec a učitel
V minulé kapitole jsme spolu s Donem Boskem prožíva-
li celkem nechutné věci, spojené s jeho snahou vybudovat
v církvi účinné dílo ve prospěch opuštěné mládeže. Nor-
málně o těch věcech on nikdy před chlapci nemluvil a ani
všichni salesiáni nevěděli o těžkostech, které mu z Božího
dopuštění neustále působil jeho někdejší přítel arcibiskup
Gastaldi. Mezi hochy byl Don Bosco pořád milý, otcovský,
vtělená dobrota. Myslel na každého zvlášť a snažil se to ka-
ždému dát cítit. Uvedeme si na tomto místě některé životo-
pisné momentky, jak je uváděli ti, kteří je prožili. Jsou po-
sbírané z let 1871–1874, o kterých hovoří tento svazek.
V roce 1871 začal navštěvovat valdockou sváteční oratoř
František Alemanno, jehož rodina se přistěhovala nedávno
do Turína. Otec se stal kostelníkem ve farním kostele svaté-
ho Donáta a hoch začal ministrovat v Ústavě Dobrého Pas-
týře. Tam byl vybídnut, aby začal chodit do Oratoře. S Do-
nem Boskem se setkal poprvé, když byla v Oratoři malá
loterie a on vyhrál pěknou vázanku. Světec se ho vyptával
a hned se mezi nimi vytvořila důvěrná nálada. Rozhovor
skončil větami: „Poznáš lépe Dona Boska, když ho necháš,
aby se staral o tvou duši.“ „To bych chtěl i já.“ „Dobrá tedy.
Dnes jsi získal v oratoři kravatu a za tu kravatu já tě při-
poutám k Oratoři, že ji už nebudeš moci opustit.“ Stalo se,
Alemanno vstoupil mezi salesiány a udělal hned věčný slib.
Když v roce 1885 zemřel, don Francesia zvěčnil jeho pa-
mátku krátkým životopisem, který vyšel v Katolickém čtení
roku 1893.
V témže roce 1871 přišel do Oratoře mezi studenty jede-
náctiletý Pavel Perrona. Byl bázlivý a ze začátku jen postával
na dvoře a netroufal si zúčastnit se hry spolužáků. Jednoho
dne o přestávce po snídani zase tak postával, když tu vyšel
z kostela nějaký kněz, kolem kterého se kupili hoši. Byl to
Don Bosco. Don Bosco zastavil jiného takového nováčka
a ptal se ho, zda chce dělat Donu Boskovi radost. Ten při-
svědčil a světec hned: „Vidíš, k tomu je třeba umět sečítat
a odčítat. Víš, co znamená a + b – c? (zde je třeba vědět, že
veselý se italsky řekne Allegro, dobrý Buono, zlý Cattivo).
A hned mu to vysvětlil. „Musíš být allegro = veselý, buono
= hodný a nesmíš být cattivo = zlý.“ Pavel se zatím přiblí-
žil a poslouchal. A tu se už Don Bosco obrátil také na něho
a zase stačilo pár laskavých slov a přátelství bylo uzavře-
no. Ovšem nesměl chybět slib, že budou přátelé navzájem.
V tomto případě ještě Don Bosco dodal, že si přeje, aby za
ním přišel. A šel pryč. Ale už zde byl kamarád a vysvětlil
mu, že k Donu Boskovi se chodí ke zpovědi.
František Picollo vstoupil do Oratoře začátkem srpna
1872. Don Bosco nebyl doma, ale hned si ho všiml don Petr
Racca a hoch se začal točit kolem něho. Přijel Don Bosco
a moudrý salesián šel hned hocha dobrému otci představit.
Hoch byl ostýchavý a schoval se za dona Raccu. Don Bosco
ho ujistil, že bude rád, když bude chodit s donem Raccou.
Pak se stalo, že za chlapcem přišla na návštěvu jeho ma-
minka a řekla mu, že mluvila s panem prefektem Bolognou
a ten jí řekl, že bohužel si budou muset syna vzít domů, pro-
tože už dlouho neplatili, co slíbili. A plakala. Hoch musel
do vyučování, ale hned po škole šel zase za matkou a nale-
zl ji v radostné náladě. Vypravovala mu, že byla za Donem
Boskem a ten ji potěšil. „Řekněte Františkovi, ať se nebojí.
Kdyby ho don Bologna vyhnal jedněmi dveřmi, ať se vrátí
druhými a přijde ke mně. Já ho nikdy nevyhodím.“
Podobně se stalo Eusebiovi Calvimu z Palestra. Šel za
Donem Boskem sám a ptal se ho, co má dělat. Don Bosco
se ho zeptal: „Jsme, nebo nejsme přátelé? Napiš tatínkovi,
že to, co je dlužen, už nemusí posílat, a pro další, když platil
582

5 Pages 41-50

▲back to top

5.1 Page 41

▲back to top
nebo měl platit 12 lir, snížíme to na 5.“ Calvi se stal také
salesiánem.
Podobně se stalo i jindy. Nebyl otcovský jen k malým
hochům. Na podzim 1872 se rozhodl vstoupit do Orato-
ře lékárník z Peveragna Angelo Lago. Prodal svou lékárnu
a peníze dal Donu Boskovi s tím, že nepřijde sám, ale při-
vede ještě jednoho hocha. Lago se stal salesiánem a na radu
Dona Boska začal studovat teologii. Byl vysvěcen na kně-
ze, když mu bylo 43 roků. Velmi prospěl kongregaci. Dělal
donu Ruovi sekretáře a, když zemřel, šel kolem hlas, že ze-
mřel světec. Každý říkal: „Nešel-li přímo do nebe Lago, tak
kdo jiný?“
Klerik Josef Giulitto složil sliby na první tři roky. Prosil
ale Dona Boska, aby směl navštívit rodiče. Don Bosco mu
odepsal: „Milý Giulitto! Dovoluji ti jít na týden domů, ale
pod podmínkou, že budeš doma studovat, že se budeš sna-
žit posvěcovat svou rodinu a přátele, že získáš nějakého no-
vého hocha a zase se vrátíš hodný. Pozdravuj rodiče a zvláš-
tě pana kanovníka, který tě k nám doporučil. Bůh ti žehnej
a pomodli se za mne.“ Kolik lásky je v takových řádcích! Jak
by mohl někdo zneužít dovolené k vykolejení?
Klerik Josef Ronchail byl v Allasiu a už přijal nižší svěce-
ní. Teď však začal mít pochybnosti, zda je hoden přijmout
jáhenství. Don Bosco mu napsal: „Nedělej si starosti. Utekl
jsi ďáblovi a on tě teď chce dostat na jinou cestu. Neboj se
a klidně přijmi svěcení, jak už jsem ti to řekl ústně. Dopo-
roučím tě Pánu. Pozdravuj pana ředitele.“
Salesiánský biskup monsignor Costamagna později řekl:
„Kdyby všichni salesiáni chtěli vypsat všechno, co pro ně
Don Bosco udělal, byly by toho celé knihy. Jako Pán Ježíš
chodil a dobře činil. Měl zájem o všechno, co se nás osob-
ně dotýkalo, ať to byly radosti nebo bolest a rád povoloval
všechno, jen když to nebylo na škodu naši nebo kongre-
gace. Rád říkal ‚ano‘, a když řekl ‚ne‘, řekl to raději hned,
abychom netrpěli nejistotami. Věděl, že nerozhodnost bolí
jak představeného tak podřízené. Hleděl nám nadlehčovat
břemeno studia nebo práce slavnostmi, procházkami nebo
výlety, divadlem a jinými radovánkami, vždy rozmanitými,
ale nevinnými. Dbal, abychom si hleděli zdraví, které není
naše, ale patří kongregaci. Napomínal nás, abychom nestá-
li v průvanu, ve vlhku, nebo bez pohybu na slunci, zvláště
v určitých měsících. Říkal, abychom nestřídali horko a zimu
bez toho, že bychom se podle toho oblékli, abychom nestáli
v zimě, když jsme upocení, také abychom nejedli ani moc
ani málo a abychom se nevěnovali hned po jídle duševní
námaze. Spát sedm hodin stačí mladému i starému, ale ře-
ditelé mají právo hodinu přidat nebo ubrat, to podle okol-
ností. Oddávat se smutku považoval za něco, co podlamuje
zdraví, ale totéž říkal o přílišném strachu z nemoci. Přílišné
požívání léků, říkal, vede k zničení zdraví. Jsou to drogy.
Někdy opakoval přísloví: ‚Qui medice vivit, modice vivit –
kdo žije z léků, žije krátce.‘“
Velikým apoštolátem dobra byly jeho návštěvy domů.
Bylo to břemeno, ale on je podstupoval. Hnala ho do toho
láska a starost o syny. Nepřál si akademie a slavnostní vítá-
ní, ale nemohl se jim vyhnout. Raději by byl hned šel po
práci, aby si vše prohlédl a aby mohl s každým mluvit. Jak-
mile překročil práh domu, už se ptal, jestli někdo neleží
nemocen, a když ano, hned ho šel navštívit. Také se infor-
moval, zda nemocným něco nechybí. Zajímal se i o ty, kteří
byli jen churaví, ano i o zdravé se zajímal. „Šetřit ano,“ říkal,
„ale s velkou láskou.“
Byl zvyklý mluvit se srdcem na dlani. Jednou v Lanzu za-
čal na večerním slovíčku takto: „Byl jsem v Borgu San Mar-
tino a tam se mne chlapci ptali: ‚Mají kluci v Lanzu Dona
Boska tak rádi jako my?‘“ A pak pokračoval: ‚Modlí se za
Dona Boska jako my? Snaží se dělat mu radost jako my?‘“
A pak mluvil dále. Miloval a chtěl, aby ho měli rádi i druzí.
Pro něho to nebylo vtírání se do přízně, ale styl jeho výcho-
vy, proniknuté laskavostí. Hoši reagovali na tento jeho styl
pozitivně a, když bylo druhý den cvičení šťastné smrti, jeho
zpovědnice byla obležená kajícníky.
Při takových návštěvách chtěl mít spolubratry shro-
mážděné a po večerní modlitbě pro ně bývala konference.
Všichni se shromáždili, jen někdo rozumný se musel oběto-
vat a dohlédnout na ložnice.
Takové konference byly školou života a máme po ruce
zápisy mnohých jeho úvah, rad, pokynů, třeba i napomenu-
tí. Uvedeme si něco z toho: „Klerici ať vedou hochy k úctě
k představeným tím, že sami jsou k představeným uctiví,
zdraví je a mají k nim důvěru. Představení ať nejsou hned
pro maličkost naježení. Ať jsou klidní, ať dovedou čekat,
prošetřit si věc, než řeknou tak nebo tak. Učitelé ať pama-
tují, že škola je pro nás prostředek, jak konat dobro. Oni
jsou jakoby faráři ve farnosti nebo misionáři na svém poli.
Ti musí učit Božím pravdám, povinnostem k Bohu, získávat
pro svátosti, vštěpovat úctu k Panně Marii. Zkrátka hodiny
naší školy mají být náboženské. To je veliké tajemství úspě-
chu. Kdo se stydí projevit před hochy svou víru a zbožnost,
neměl by být učitelem. Takový nadělá víc škody než užitku.
Žádný spolubratr ať si nedovolí před hochy nějaké pohrdli-
vé výroky o druhém spolubratrovi. Regnum divisum deso-
labitur. Rozdělené království zpustne. Je třeba umět přikrýt
chyby a nedostatky. Je škodlivé, když si někdo opatřuje po-
pularitu na účet druhého. Také ať nikdo nekritizuje předsta-
vené a jejich rozkazy. Jinak se naučí i oni mít pořád výhrady
k rozkazům. Z reptání vychází nemravnost a zkáza duší.
Kdo si to zodpoví před Pánem Bohem? Jaký bychom pak
dávali příklad poslušnosti, lásky a sebezáporu? Dochvilnost
a poctivá asistence v kostele, ve studovně, když jdou hoši
v řadě, v ložnici, na vycházce, na rekreaci.
V kostele ať jsou všichni klerici i kněží bez vymlouvání.
Kněží ať slouží mši svatou buď před nebo po komunitní
mši. Ti, kdo už sloužili, ať konají poděkování. Ti, co tepr-
ve budou sloužit, přípravu. Anebo ať se modlí breviář. To je
jejich vážná povinnost také proto, aby se i hoši dobře cho-
vali a dobře se modlili. V měsíčním zpravování ať je o tom
zmínka. Asistence ve studovně. Nejde tolik o mlčení jako
o mravnost. Jak může nad několika sty hochy mít dohled
jediný člověk? I zástupci mají zůstávat na svých místech
a platí to i o těch, kdo studují. Kolik zlého může zapříčinit
nedostatek dohledu! Asistence v řadách. Jeden ať se nachází
vpředu a jeden vzadu. Ostatní kolem ať nemluví, protože ji-
nak se i hoši začnou potichu domlouvat. Asistence v ložnici.
Ať žádný asistent nemá v ložnici velkou celku a v ní knihov-
nu a ať tam nestuduje. Ložnice nejsou studovny. A pak, jde
také o světlo. Zachovávejme pravidla, jinak na to doplatí
mravnost. A v ložnicích ať je ticho a ať nejsou hoši v ložni-
cích nikdy sami.
Asistence na vycházce. Hoši ať chodí pokud možno ve
čtyřstupech. Ať se jim nedovoluje kupovat ovoce, potraviny
a podobně. To by se jim pak muselo dovolit držet u sebe pe-
níze. A množily by se krádeže a posílaly by se dopisy, někdy
všelijaké. Když už někdo musí opustit řadu, tak ať jde sám.
583

5.2 Page 42

▲back to top
Ve čtvrtek mimo ty, kdo musí s hochy na vycházku, ať ostat-
ní nevycházejí z domu bez dovolení ředitele nebo prefekta
a ať se nechodí do hospod nebo do soukromých domů. Asi-
stence na rekreaci. Dívat se na hloučky hochů a šikovně se
hledět dostat se mezi ně. Tvořící se hloučky hledět rozptýlit.
Může se někdo poslat něco vyřídit, poslat pro knihu. Ani
klerici ať netvoří na rekreaci hloučky. O čempak potřebují
hovořit? Budou to beztak příležitosti k reptání. Asistence ve
třídě. Ať mají hoši ruce na lavici, ať nejsou nikdy bez dozo-
ru. Když má někdo hodinu za sebou a zatím nepřišel druhý,
ať má trpělivost a počká, až přijde. Tyto rady a pokyny, kdy-
by se uspořádaly, byla by z toho celá pedagogická příručka.
Přidejme ještě několik rad a pokynů ohledně trestání.
Asistenti ať nikdy netrestají sami, ale ať uvědomí předsta-
vené. Jednak na sebe neuvalí nenávist, jednak se vyhnou
omylům. Žádný asistent ať nikoho netrestá pro přečiny spá-
chané ve třídě, aniž by o tom uvědomil učitele. Přestupky
spáchané mimo třídu jsou v kompetenci prefekta. Projevy
neúcty k asistentům ať se však netrestají přísně. Když je ně-
který hoch pro těžké provinění vyloučen ze třídy, ať prefekt
nebo školní rádce přesvědčí učitele, aby byl ochoten hocha
vzít na milost, ale ať hocha patřičně napomene. Ať se nekri-
tizují hoši nebo spolubratři v přítomnosti druhých hochů,
ale raději ať se napomenutí dělá soukromě. Ať se hochům
neprozrazují rozhodnutí, která představení udělali důvěrně.
Ať se nesděluje služebnému personálu, co se stalo v jiných
ústavech nebo v některé třídě. Neptat se hochů na záleži-
tosti svědomí, neptat se, zda chodí ke zpovědi, k přijímání.
Také ať nikdo nepředhazuje provinilcům, že chodí k přijí-
mání. Ať se neprozrazuje ten, kdo představené upozornil na
nějakou vážnou věc. Nanejvýš se může říci, ať si nikdo ne-
myslí, že zlé činy nevyjdou najevo. Ať se hoši nechválí před
spolubratry, protože ti snadno chválu opakují a hoch je jen
ponoukán k marnivosti.
Jednomu prefektovi řekl Don Bosco: „V domě musí být
ředitel ten první. Ty jsi jen jeho zástupce, řiď se vždy podle
toho.“ Naléhal, aby se každý týden konal s hochy pohovor
o slušném chování. Když se nastupuje do ústavu, je u každé-
ho hocha třeba pořídit seznam všech věcí, jeho prádla a lůž-
kovin. Zvlášť ať se dohlíží na malé kluky, aby chodili čistí
a aby byli učesaní. Jednomu asistentovi pak řekl: „Chceš-li být
milován, buď milý.“ První dojmy každého se týkají výchovy.
Nesmíme je dráždit tresty a špatným zacházením, jinak za-
čnou nenávidět černé kleriky. Už je dost těch, kteří nenávidí
kněze. V Lanzu jednou řekl generálnímu asistentu studov-
ny, kde studovalo 200 hochů: „Měj vždy otevřené oči a buď
dalekozraký. Pán Bůh nám poslal hodné synky, ale je dobré
někdy je trochu podezřívat. Dávej pozor, ptej se, zařizuj a po-
važuj za velké provinění i malé, ze kterého by mohlo velké vy-
růst. Dohlížej zvláště na knihy. Dávej znát každému, že si ho
vážíš, ale neúnavně bdi, pozoruj, chápej, pomáhej, měj útrp-
nost. Řiď se vždy rozumem a nedej se strhnout vášní.“
Don Boskova láska byla provázena vždy velkou umírně-
ností. Někteří rodiče byli liknaví v placení smluveného mě-
síčního. Don Bosco radil upozornit je písemně. Když se do
týdne neozvou, napsat jim znovu a vyzvat je, aby sami na-
vrhli termín, do kdy zaplatí. Kdyby ani pak nijak nereagova-
li, ať se jim napíše potřetí a stanoví se jim termín a ať se jim
jasně řekne, že jinak si budou muset vzít syny domů. Ovšem
nechtěl, aby se to dělalo podle šablony. Byl vždycky ochoten
udělat rozumnou výjimku, zvláště když šlo o hochy dopo-
ručené některým farářem. Někdy, když šlo o hochy studující
v kolejích, kde rodiče nemohli platit, navrhl na konci roku,
aby si podali žádost o přeložení přímo do valdockého Do-
mova, kde byli hoši jako v dobročinném ústavě s platebními
podmínkami, odpovídajícími dobročinné instituci. Rozumí
se, že přitom chránil také zájmy Oratoře, vyžadoval vysvěd-
čení o chování a také o prospěchu.
Ředitelům často kladl na srdce: „Modlíš se za své žáky?“
Někdy řekl: „Chceš, abych ti prozradil jeden velmi účinný
prostředek k povzbuzení? Řekni hodnému hochu, že jsi
s ním spokojen a že to napíšeš rodičům. Uvidíš, jak blaho-
dárně taková věta zapůsobí.“
Všem doporučoval naprostou upřímnost a otevřenost.
Chtěl znát i tužby svých synů, aby je mohl podle možnosti
uspokojit. Někdy došlo k nepříjemnostem ve vztazích mezi
lidmi. Don Bosco se snažil vždy věci uhladit a velmi často
se nakonec vidělo, že z malých nedorozumění vyrostla vel-
ká. Svou otcovskou dobrotou a otcovským vedením dokázal
nejednoho napravit. I on musel toho či onoho přeložit do
jiného domu, nebo mu přidělit jinou práci, ale vždy se sna-
žil udělat to tak, aby neutrpěla čest postiženého. Monsignor
Cagliero vypravoval, že si ho Don Bosco jednou zavolal do
bytu a řekl mu, že už nemůže jinak než kohosi potrestat, ale
že se chtěl ještě dotázat jeho, co on tomu říká. Cagliero se za
dotyčného přimluvil a skutečně se dotyčný polepšil a stal se
z něho dobrý salesián.
Otcovský přístup ke všem problémům poznamenával
celý život a činnost Dona Boska a od něho se tomu učili
i jeho salesiáni. V tom byl Don Bosco nepřekonatelným uči-
telem. Budeme na toto téma pokračovat ještě v další hlavě
našeho vypravování.
22 Rodinný duch
Don Boskova láska k synům a jeho ohleduplnost je bohatě
dokumentována různými epizodami, které byly zachyceny
během jeho kanonizačního procesu a dokreslují jeho otcov-
skou tvář.
Novopečený klerik Erminio Borio byl Donem Boskem
poslán vyučovat do Borga San Martino, ale necítil se tam
dobře. Hle, jak jemně mu napsal Don Bosco: „Milý Borio!
Potřebuji ti svěřit nějaké zaměstnání a také pro tvůj klid ke
studiu mám ti v úmyslu říci, aby ses vrátil do své staré klíc-
ky a mohl být se svým vytrvalým přítelem Donem Boskem.
Přijeď kdykoliv, lůžko máš již připravené. Bůh ti žehnej!
Tvůj v Ježíši Kristu nejoddanější kněz Jan Bosco. Pozdravuj
pana ředitele a sděl mu mou žádost. Na shledanou.“
Někdy měl co dělat s různými vrtochy synů, než se usa-
dili a byl na ně spoleh. Tak v roce 1863 byl oblečen do du-
chovního roucha Jan Tamietti. Udělal sliby na tři roky, ale
pak po jejich vypršení přišel k Donu Boskovi, že se v kon-
gregaci necítí, aby prý mu našel nějaké místo, kde by jinde
mohl pokračovat ve studiích. Mluvil o tom vícekrát a Don
Bosco mu vždy řekl, že se postará. V červnu 1871 přišel
klerik trochu s bandurskou, že prý nadešel čas, aby se věc
vyřešila. Don Bosco na to: „Tak mě chceš opravdu opustit?“
Tamietti viděl v jeho očích slzy, ale trval na svém a Don
Bosco mu vyjednal místo učitele v koleji na Valsalice, která
tehdy ještě nepatřila salesiánům. Tu se stalo, že ze salesián-
ských ústavů odešlo najednou několik učitelských sil a Don
584

5.3 Page 43

▲back to top
Bosco neměl náhradu. Tamietti se to doslechl a přišel s ji-
nou: „Slyším, že nemáte vyučující. Jsem ochoten ještě rok
zůstat a být vám k službám.“ „Jen rok?“ tázal se světec. „Já
jsem s tebou vždy počítal a dnes ti mohu říci, že od příští-
ho roku přebíráme Valsalice my.“ Hoch se zamyslil a zůstal
na Valsalice. Pak onemocněl a musel na čas studia přerušit.
V klidném uvažování nakonec přišel k závěru, že by měl
přece jen zůstat salesiánem. Napsal Donu Boskovi, a dobrý
otec mu odepsal pěkným dopisem, kde s ním probral jeho
potíže a ujistil ho, že mu ve všem pomůže. Tamietti se vrátil
na Valdocco, složil sliby na další tři roky. Světec ho poslal na
Valsalice, kde se vypracoval na skvělého salesiána. Byl po-
slán založit salesiánský dům v Este a zemřel jako salesiánský
inspektor v ligurském kraji. Vzpomínal vždy s vděčností na
Don Boskovu trpělivost s ním.
Monsignor Costamagna se rozepsal jednou o salesiánské
poslušnosti a vyjádřil se, že v tom byl Don Bosco oprav-
dovým mistrem. Nepamatoval si, že by byl někdy někomu
něco poroučel „pod poslušností“. Raději využíval přiro-
zených schopností jednotlivců, aby jim dával zaměstnání
odpovídající jejich osobnímu vkusu. Neporoučel, ale raději
říkal: „Prosím tě, nemohl bys mi udělat to a to – potřeboval
bych, abys mi pomohl, abys vzal na sebe nepříjemný úkol.
Nemám jiného, ale věřím, že ty to dokážeš.“ Na takový způ-
sob poslušnosti zvykal své hochy v době, kdy nemohl mlu-
vit o nějakém slibu poslušnosti, ale mohl mít hochy v rukou
v důsledku jejich lásky k němu a k dílu, které budoval. Než
by byl dal někomu formální rozkaz, raději ho nechal nějaký
čas mračit se a vařit „ve vlastní šťávě“, až dotyčný sám přišel
k rozumu a sám přišel Donu Boskovi říci své ano. Tato me-
toda se stala u salesiánů zvyklostí, vyjadřující salesiánského
ducha.
V pokladnici materiálů, shromážděných pro beatifikač-
ní proces Dona Boska, najdeme spoustu dokladů o tom,
jak Don Bosco přenášel na své syny své myšlenky a jak je
formoval podle svého srdce. Když hoši odcházeli v létě na
prázdniny, dával jim neomylně do rukou několik natiš-
těných stráneček s „Myšlenkami pro ty, kdo chtějí prožít
prázdniny s užitkem“. Kolik dobrého způsobily Don Bosko-
vy rady a kolik povolání zachránily, to ví jen sám Bůh.
Co říci o Don Boskových slovíčkách na dobrou noc? To
byla teprve účinná škola duchovního života, spojená pev-
ně s životem. Vždyť slovíčka začínala obyčejně tím, že Don
Bosco ukazoval zapomenuté věci, aby si je majitelé odebrali.
Teprve potom Don Bosco začal pomalu rozvíjet dobře pro-
myšlené myšlenky. Každé večerní slovíčko bylo ukázkovou
katechezí, šitou na všední život posluchačů. Totéž, a ještě
ve větším měřítku, platilo o oněch mimořádných, poměr-
ně dlouhých, ale dychtivě očekávaných projevech na závěr
občanského roku. To byly programové řeči na zcela určité
programové body, ke kterým bylo třeba vracet se po celý
nastávající rok. Žádné plané řečnění, ale jasný program pro
komunitu a každého jednotlivce. Ve stejném otcovském
duchu byly psány jeho dopisy adresované chlapeckým ko-
munitám jednotlivých salesiánských kolejí. Každé komunitě
psal zvlášť a v každém dopise se zrcadlila skutečnost toho či
onoho domu. Tyto dopisy byly pro rodící se salesiánské dílo
něčím podobným, jako byly pro křesťanské komunity dopi-
sy svatého Pavla.
Donu Boskovi šlo také o formaci těch, kteří byli po-
staveni do čela komunit – ředitelů domů. V tom je nejvý-
mluvnější jeho spisek „Důvěrné rady ředitelům, vysvětlující
normy a doplněk.“ Don Bosco napsal tyto rady (Ricordi)
v roce 1863 donu Ruovi, když ho posílal za ředitele do Mi-
rabella. Existují tři exempláře těchto rad, ke kterým Don
Bosco přidal několik menších změn a dal je rozeslat všem
ředitelům salesiánských domů. O něco později byl svazek
vytištěn v tiskárně a od té doby lze říci, že je to oficiální pří-
ručka salesiánských ředitelů. Kdo by chtěl Don Boskův text
číst v původním znění, najde jej na stránkách 1040–1050 X.
svazku Memorií. Od zachovávání těchto norem Don Bosco
očekával správný chod salesiánských domů a uchovávání
salesiánského ducha v nich.
Další materiály uložil světec v privátních pokynech, da-
ných ředitelům Lemoyneovi a Bonettimu v letech 1871–
1873. V roce 1874 psal blíže nejmenovanému řediteli: „Při
duchovních cvičeních jsem mluvil s některými účastníky
exercicií a poznamenal jsem si věci, které považuji za dobré
vytknout vašemu domu. Zavolej si tedy prefekta a přečtěte
si to: 1. Nezapomeňte, co jsem vám vřele doporučoval, když
jste mne provázeli do… 2. Jeden jako druhý se příliš snadno
vzdalujete z domu, navštěvujete rodiny chlapců nebo pri-
vátních osob. 3. Jsou vážné stížnosti na osobní čistotu šatů
a obytných místností, vážné stížnosti na kázeň. To jsou dvě
základní věci. Kdo je má na starosti? Konají ředitel a prefekt
své povinnosti? Dávají jim přednost před každým mimo-
ústavním zaměstnáním? 4. Mnozí rodiče si stěžují na ad-
ministraci. Je hodně nespokojených chlapců. Jiní jsou zase
rozmazlováni atd. atd. – Pán Bůh pomáhej! Pracujte pro
duše a zvláště pro duši vlastní. Amen. V předvečer svátku
Nanebevzetí 1874. Kněz Jan Bosco.“ Jak vidět, Don Bosco
dovedl také projevit nespokojenost.
V Pochvalném dekretu, datovaném dne 25. července
1864 se doporučovalo, aby hlavní představený jednou za
rok svolal kapitulu a ředitele jednotlivých domů a pro-
jednal s nimi stav a budoucnost Společnosti. Od té doby
se vždy kolem svátku svatého Františka Saleského konaly
v Oratoři generální konference, kterých se ve veřejných za-
sedáních zúčastňovali všichni ostatní spolubratři. O těchto
konferencích dával Don Bosco pořídit něco jako protokol
nebo zápis.
V roce 1871 byla generální konference 30. ledna. Byli na
ní všichni ředitelé filiálních domů, to je z Borga San Mar-
tino, z Lanza, Cherasca, Alassia a byl tam také don Pesta-
rino z Mornese. Na závěr promluvil Don Bosco o Oratoři
na Valdoku. Nazval ji mateřským domem a vyjádřil radost,
že tam jdou věci lépe než v minulosti. Zvláště ho potěšilo,
že se mezi učni zavedl lepší pořádek a že se více hochů při-
hlásilo do kongregace. Dříve byla nekázeň pohromou pro
dům. Obecně vyzvedl, že je mezi salesiány dobrý duch. Pro-
jevuje se to v tom, že každý je ochoten dělat cokoliv – učit,
asistovat a ještě si najít čas ke studiu. Hodně se pracuje a to
mu dělá radost. Dokud se bude pracovat, ďábel nebude mít
mezi námi své království. Zkáza řeholí byla vždy zapříčině-
na zahálkou. Zahálka je matkou všech neřestí. Dále řekl, že
by potřeboval, aby všichni hledali pro dílo peníze. Jak? Tím,
že budou šetřit všude, kde se šetřit dá. Výlohy jsou veliké,
dělají nejméně 200 000 franků. Kostel potřebuje peníze,
brzy se začne budovat před kostelem náměstí. Na jaře za-
čneme stavět další kostel, staví se v Lanzu, muselo se přesta-
vovat v Borgu San Martino, v Alassiu, a já nemám krejcar.
Přesto jsem stanovil stavební lhůty, dělám smlouvy, slibuji,
že zaplatím včas a jsem si jist, že Pán mi pošle peníze. Všiml
jsem si jedné věci: Když máme kus pozemku jen do rezervy,
585

5.4 Page 44

▲back to top
peníze nepřicházejí a nepřijdou, dokud ten majetek nedáme
do pohybu. My musíme podnikat.
Zde na Valdoku nemůžeme dosáhnout jednoty v pořád-
ku, jak je to možné jinde. Máme zde ještě hodně lidí, kteří
nepatří ke kongregaci. Je to z mnoha různých důvodů, ale
budeme se snažit, aby zde byli jen členové kongregace. Co
se těch peněz týká, teď na nás dolehla velká metla: je to od-
vod k vojsku. Každý hoch nás stojí mnoho, než je schopen
pracovat, ale pak ho musíme ještě vykoupit z vojny.
Jedna věc se musí dát také do pořádku. Je to divadlo. Za-
tím jsem to trpěl, ale musíme docílit toho, aby naše divadlo
sloužilo jen hochům a ne publiku z venku. Už to není jako
dříve. My potřebujeme hrát „divadélko“, ne divadlo. Potře-
bujeme poučovat a zároveň pobavit. Nelíbí se mi kusy, kde
jsou drastické scény. Potřebujeme jednoduché věci, třeba
veselé, ale musí mít mravní myšlenku. Zpívejme, recitujme
úryvky krásné poezie od dobrých autorů a ukažme přítom-
ným dobrodincům, že vychováváme. Také dbejme, aby ob-
lečení na našich scénách bylo zcela bezvadné, co se týče stu-
du. Nechci, aby se naše divadlo stalo veřejným, ani nechci,
aby se dávala představení na vstupenky. Také jsem si všiml,
že v našem sále byla sem tam nějaká osoba nedostatečně
oblečená. Nejraději bych byl takovou vyhnal, kdyby se slu-
šelo to udělat. Také nemohu trpět určitá slova na jevišti jako
například „zlořečený“ a podobně. Je pravda, měl jsem to říci
ředitelům, ale říkám to zde, aby se vědělo, jak to má být.
Jinak je třeba jen se navzájem povzbudit k práci. Žádostí
o vstup přibývá, ale také přibývá žádostí o otevření domů.
Žeň je veliká, ale dělníků je málo. Podivuhodný vzrůst
kongregace je opravdovým zázrakem, povážíme-li, jak zlá
je doba a jaký boj se vede proti dobrým. V této době, kdy
se ruší řády a ani řeholní sestry nemají ve svých klášterech
pokoj, je slovo „frati“ v opovržení, my se shromažďujeme
a rosteme, zakládáme domy a konáme dobro, jak jen mů-
žeme. Zákony nesnášejí mnichy. Nevadí. My měníme šat
a v šatě, který nosí obyčejní kněží, děláme totéž. Máme
proti sobě zednářstvo, všichni nás nenávidí a pronásledují,
ale my si žijeme klidně a máme Pána Boha na své straně.
Proti nám stojí veliký počet novinářů a přesto naše domy
získávají na dobrém jménu u lidí a přihlášek je tolik, že je
nemůžeme uspokojit. Don Bosco skončil svou řeč výzvou
k poslušnosti. Ta v sobě obsahuje všechny ostatní ctnosti.
Kde není poslušnost, tam vládne nepořádek a vše se mění
v trosky. Také vyzýval, aby se nedělaly zbytečné výjimky
a aby se pilně pracovalo. Řekl: „Co se mne týče, chci zbytek
života strávit jen pro dobro mládeže. Víte, že jsem si před
časem myslel, že se nedožiji padesáti let. Ale skupina hochů
se modlila a vymodlila mi prodloužení života. Já jsem za to
vděčný Pánu Bohu a věnuji své dny těm, kteří mi je vyprosi-
li. A vy to dělejte také tak.“
Co se týče salesiánského divadélka (teatrino, jak říkal
Don Bosco), právě toho roku 1871 napsal pro ně zvláštní
pravidla, ze kterých snadno vyčteme jeho názory na tuto
formu salesiánské výchovy.
V roce 1872 byla generální konference po návratu Dona
Boska po těžké nemoci, kterou prodělal ve Varazze. Měla
zpoždění a bohužel nezachoval se žádný zápis o jejím prů-
běhu až na něco, co se týkalo založení Dcer Panny Marie
Pomocnice a co ve svých poznámkách zachytil morneský
farář – salesián don Pestarino.
V roce 1873 se ještě více schůzovalo. Už 12. ledna se
shromáždili salesiáni, aby provedli volbu členů hlavní rady.
Byli zvoleni dosavadní rádcové, ale Don Bosco v následují-
cím proslovu naznačil, že zatím většina členů hlavní rady je
současně v místní radě Oratoře, což se musí časem změnit.
Žertem prohodil, že musí brzy nastat odloučení generální
kapituly od domácí a v tom případě bude třeba postavit na
dvoře nějaký barák a tam úřadovat. Kongregace roste, mno-
zí chtějí do ní vstoupit. Brzy bude třeba jít do Francie, do
Afriky, do Ameriky… Ovšem papež chce, abychom zatím
zůstali v Itálii, která to velmi potřebuje, ale rozhodující bu-
dou Boží úmysly. Zatím je třeba povzbuzovat se navzájem
a pracovat, neúnavně pracovat. Každý byl měl vstoupit do
nebe doprovázen zástupem zachráněných duší.
O svatém Františku Saleském byla zase tradiční kon-
ference, na které každý ředitel podal zprávu o svém domě
a o komunitě, kterou vede. Don Bonetti, ředitel v Borgo San
Martino, nebyl přítomen. Don Lemoyne promluvil za Lan-
zo, don Cerruti za Alassio, don Francesia za Varazze, don
Albera za San Pier d’Arena. Všichni říkali, že mají hodně
přihlášek a málo prostoru, Francesia mluvil o těžkostech
zaviněných dvěma salesiány, kteří neměli povolání a odešli.
Don Dalmazzo na rozdíl od předchozích musel říci, že kolej
na Valsalice nemá přihlášky a je tam jen 22 studentů. Těž-
kost je v tom, že je to kolej pro lepší rodiny, bude se s tím
muset něco udělat. Don Pestarino mluvil o sestrách v Mor-
nese. Don Bosco také mluvil a doporučoval šetření, pokud
to není na škodu zdraví spolubratří.
V roce 1874 se výroční konference konala až po návra-
tu Dona Boska z Říma po schválení stanov, a to ve dnech
17. a 18. dubna. Don Bosco na ní vroucně děkoval Pánu
Bohu za velikou milost, které se dostalo Kongregaci schvá-
lením stanov v definitivní podobě. Nenechával nikoho na
pochybách, že teď tomu bude muset odpovídat také život
salesiánů. Nyní se musí postupovat podle přesného řádu.
Bude třeba, aby každý byl ochoten nechat sebou disponovat
a zřeknout se osobních chutí tak, aby kongregace byla jedno
tělo. Nikdo si nesmí zaměstnání vybírat podle svého uzná-
ní – chuti nebo nechuti. Nejen být jednotní s ředitelem, ale
opravdu ho poslouchat. Nerespektovat kongregaci jen všeo-
becně, ale i v jednotlivých spolubratřích. Nenechat se spou-
tat láskou k rodině a k příbuzným. Vytrvat. Neobracet se
zpět, ale jít odvážně dopředu. Nehledat zájem svůj, ale Ježíše
Krista – Konat konference a na nich pojednávat o slibech.
Další dvě konference byly na podzim. Jedna byla pro
kapitulu (hlavní rada). Pro poměrně malý počet salesiánů
a dále z důvodu, že v praxi nebyly odděleny místní rady od
té generální, terminologie ještě nebyla ustálená. Zvláštní
shromáždění neboli konferenci měli prefekti, to je – zástup-
ci ředitelů. Ve všech poradách se projevovala snaha zavést
pokud možno řád do ústavního života, aby to odpovídalo
definitivním stanovám.
Také duchovní cvičení pro salesiány byla v těch letech
1871–1874 ještě neustálená. Začínalo se v pondělí večer
a skončilo se v sobotu ráno, protože pro malý počet kněží
bylo třeba v neděli obstarávat bohoslužby v kostelích. Sliby
se skládaly v pátek večer, aby se sobotní závěr exercicií pří-
liš neprotahoval. Turínská Oratoř byla v době obou turnusů
konaných v Lanzu jakousi průchodní nebo přestupní stanicí
(NB. Lanzo bylo v předhůří Alp). Snad prospěje uvést téma-
ta duchovních cvičení z roku 1871, jak je zaznamenal don
Rua. Zahajovací promluva v pondělí večer: Jak Bůh povolal
Abraháma, aby šel za jeho hlasem. 1. instrukce O svaté zpo-
vědi. 2. instrukce O modlitbě. 3. instrukce O sebezapírání.
586

5.5 Page 45

▲back to top
Škoda, že víc don Rua nezaznamenal. O těch duchovních
cvičeních Don Bosco vykázal vysoký stupeň umrtvenos-
ti. Jako obyčejně skoro všichni byli u něho u zpovědi, ale
co zkusil! Kostelník mu z opomenutí dal rozviklanou židli
a klekátko velmi nepohodlné. Až do konce to snášel, ale pak
si dal zavolat dona Cagliera a s úsměvem mu řekl: „Měl by
sis to přeměřit a dát takových židlí a klekátek nadělat víc.
Podívej se, jak vypadají!“ Oba se zasmáli.
Z duchovních cvičení v roce 1872 se dochovaly v po-
známkách některé epizodky. Don Berto jednoho dne řekl
Donu Boskovi, že kdyby zemřel, mnohý by byl nepotěši-
telný. Don Bosco na to, že by si dobří lidé poplakali a pak
by šel život dál. Jen ďábel by se radoval, že má o jednoho
nepřítele méně. Jiný den don Berto v řeči napomínal Dona
Boska, aby se začal šetřit. A uslyšel odpověď: „Víš, já jsem
měl odměřený život na padesát let. Ale pak mi hoši vypro-
sili přídavek a to už je na úvěr. Čím větší úvěr, tím více se
člověk musí snažit, aby jej zužitkoval.“
Když se jednalo o rozdělení personálu pro další škol-
ní rok, Don Bosco řekl, že ředitelé a ti, kteří jsou v domácí
radě, musí být všichni vzorní. Jen tak mohou vzorné za-
chovávání stanov vyžadovat od druhých. Když komunita
ochabne, je to vždy vina představených. Mnoho jiných my-
šlenek pronesl náš světec, hned zde, hned jinde. Kdo s ním
žil, byl stále v nejlepší škole a mohl se mnohému přiučit.
Don Bosco byl nejen otcem, ale i moudrým učitelem, který
na každém kroku rozdával ze své moudrosti drobná nauče-
ní a rady vzácnější, než je zlato.
23 Don Boskovy okružní listy
V roce 1896 vyšly péčí dona Albery Okružní listy Dona
Boska spolubratřím salesiánům. Kdož ví, proč tam chybě-
ly listy, psané před rokem 1876. Snad nebyly po ruce. Něco
bylo už použito v VIII. a IX. svazku Memorií. V VIII. to
byl list nadepsaný „Jaký cíl má mít na mysli ten, kdo chce
vstoupit do salesiánské Společnosti“. V IX. to byl list nade-
psaný „O důvěře, jakou má mít každý k představenému“.
Zde nyní uvedeme obsahově dalších sedm.
1. Jednota ducha a administrativy. Nevíme, kdy byl tento
oběžník odeslán do ústavů, ale asi před rokem 1870. V ar-
chivu existuje přímo originál, psaný Don Boskovou rukou.
Don Bosco v něm vybízí salesiány, aby vytrvali v předse-
vzetí spasit mnoho duší a především svou vlastní. K tomu
je třeba svědomitě zachovávat stanovy Společnosti, protože
jsou ochranou společného ducha a administrativy. Jedno-
tou ducha se rozumí pevné předsevzetí chtít to, co považu-
je představený za důležité pro větší čest a slávu Boží. Toto
rozhodnutí musí být tak pevné, že se nezastaví před žád-
nou překážkou, která by byla na škodu duchovního dobra.
Láska všechno snese, všechno přetrpí. Spolubratr, který má
ducha, je přesný ve svých povinnostech a čerpá sílu z pravi-
delného konání předepsaných pobožností. Koná rozjímání,
návštěvy Nejsvětější Svátosti, zpytování svědomí, duchovní
četbu. Je to předpis, ale máme jej vykonávat z nadpřiroze-
ných pohnutek. K uchování našeho ducha přispívá mocně
přijímání svátostí. Kněží ať řádně a zbožně slouží mši sva-
tou, ostatní ať přistupují co možná nejčastěji k svatému při-
jímání. Základem je však častá zpověď. Ať každý zachovává,
co se o tom říká v pravidlech. Absolutně nutná je důvěra
k představenému domu, kde bydlíme. Někdo má tendenci
nesprávně si vykládat rozhodnutí představeného, nebo je
pokládat za něco méně důležitého, ale tím se duch posluš-
nosti vůči pravidlům umenšuje, zmenšuje se také radost
představeného i radost vlastní a opomíjí se to, co by mohlo
mocně sloužit dobru duší. Hledejme větší slávu Boží a ne-
hleďme tolik na sebe.
Někdy se zdá, že větší prospěch by přineslo, kdyby se
něco dělalo jinak, než řekl představený, ale to je klam. Lepší
je vždycky poslouchat a zařizovat se podle toho, jak pravidla
interpretoval představený. Tito poslušnost považují za zá-
kladní věc pro řeholní život ve Společnosti.
Dále je třeba zachovat jednotu administrativy. Řehol-
ník opustil otce, matku, bratry a sestry, ano vše, ale má své
lidské potřeby. Proto vstupuje do společnosti, která mu ty
věci zajišťuje. K tomu máme Pravidla, v nichž jsou tyto věci
popsány. Řiďme se pravidly a budeme mít vše, co potřebu-
jeme: oblečení, kus chleba a to stačí. Kdyby to nestačilo, ať
se to řekne představenému a on se postará. Ale ať se všichni
postarají, aby Společnost měla do společné pokladny. Jako
je jedna vůle, tak ať je jedna kapsa. Kdo kupuje, prodává,
mění a nechává si pro sebe, podobá se sedlákovi, který, za-
tímco ženci shromažďují vymlácené zrno, on je rozhazuje
do písku. Ať si nikdo nemyslí, že může hospodařit osobně
s penězi, třeba za účelem společného dobra. Nejdůležitější
je hledat prospěch Společnosti tím, že zachováváme pravi-
dla.
Oblečení, světnice, zařízení ať jsou společné. Řeholník
má být připraven kdykoliv opustit celu a předstoupit před
Stvořitele bez toho, že by něco oplakával nebo si zasloužil
jeho pokárání. Všechno ať jde tedy podle poslušnosti, ov-
šem pokorné a důvěřivé. Ať se nic netají před představený-
mi. Ať je k nim každý otevřený jako syn vůči otci.
2. Ekonomie ve všem bez přehánění. Každý ať šetří, jak
může. Tento okružník byl poslán domům, zatímco schvá-
lení stanov se blížilo ke konci. Tento dopis jako i dva další
obsahuje tři nejdůležitější doporučení světce. Datum bylo
4. června 1873. Don Bosco vyšel ze skutečnosti, již nabyl
na svých cestách za účelem návštěvy salesiánských domů.
V tomto dopise se zmiňuje o stavu naší ekonomie. Říká,
že v poslední době stavby, rekonstrukce a vybavení no-
vých domů pohltily velké sumy. Také položky za potraviny
každý měsíc daleko překročily položky znamenající zisk
z měsíčních platů. Je třeba vážně přemýšlet, v čem by se
dalo ušetřit. Především tento rok nestavět, leda co je nut-
ně zapotřebí. Totéž platí o přestavbách. Ve všem je třeba
obracet se na hlavní radu Společnosti. Cestování omezit
na nejmenší míru. Omezit na nejmenší míru nákup knih,
šatstva, prádla, lůžkovin. Co je možné opravit, opravit. I co
se týče stravy, je možno zavést určité šetření. Nekupovat
v malém, protože tím se cena prodražuje. Nekupovat dra-
hé maso a víno. Neplýtvat chlebem, nevyhazovat příkrmy,
šetřit vínem, topivem, světlem. Nedělat zbytečná pozvání
ke stolu a i tam ukázat, že jsme chudí a žijeme z Boží Pro-
zřetelnosti. Pokud možno pomáhat si s nákupem. Někde je
zboží o hodně lacinější než jinde. Don Bosco připomenul,
že tímto okružním listem však nemíní zavádět ekonomii
škodlivou zdraví a mravům, jde jen o to, aby se nevyhazo-
valy peníze zbytečně.
587

5.6 Page 46

▲back to top
3. O kázni neboli přesném zachovávání všech pravidel, ať
jde o stanovy nebo o zvláštní povinnosti plynoucí z úřadu.
Je to pokračování v myšlenkách z předchozího listu. Ten-
to list byl rozeslán před začátkem nového školního roku
1873–1874. Don Bosco v něm uložil to, čemu ho naučila
zkušenost za uplynulých 45 let života (Poznámka: od jeho
víceméně 10ti let). Chce mluvit o kázni, která je nutným
předpokladem správné výchovy. Nemíní kázní tresty, rákos-
ku a podobně, ale „způsob života podle pravidel a zvyklostí
ústavu“. Bez toho neobstojí žádná rodina a tedy ani ústav
ne. Pravidlům se musí podvolit jak spolubratři tak hoši. Od
toho závisí mravní a vědecký pokrok všech. Jak toho dosáh-
nout? Zachovávání pravidel ve všeobecnosti, zachovávání
pravidel svého úřadu. A vyžadovat to od ostatních.
Ředitel má znát povinnosti své i druhých. Nemusí sám
mnoho pracovat, ale má bdít, aby každý dělal své. S každým
dnešním domem je to jako se zahradou. Vrchní zahradník
nepracuje sám, ale poučuje, rozděluje práci, dohlíží na ni,
pomáhá řešit nesnáze. Zahradník je ředitel, personál jsou
spolubratři, hoši jsou slabé rostlinky, kolem kterých je třeba
stále chodit. Ředitel dobře dělá, když se co nejméně z domu
vzdaluje. A když už musí, ať se postará o zástup. Se vší lás-
kou ať obchází ložnice, kuchyň, ošetřovnu, třídy, studovny
a všude ať si počíná jako dobrotivý otec, který chce všem
prospět a nikomu uškodit.
Prefekt má bdít nad tím, aby se zachovával rozvrh, ne-
nechat, aby byl nekontrolovaný styk s vnějškem, a má dávat
pozor, aby každý, kdo má nějakou povinnost k chlapcům,
byl na svém místě, aby byla asistence při rekreaci, a aby se
na vycházkách nedělaly zastávky, které by dávaly příležitost
rozcházet se, chodit do kaváren nebo do hospod. Také má
dohlížet, aby do domu nepřicházely špatné knihy, noviny,
ale aby všechno šlo rukama představených.
Katecheta ať pamatuje, že duch a mravní prospěch v na-
šich domech závisí od malého kléru, od Družiny Panny
Marie Neposkvrněné, Nejsvětější Svátosti a svatého Aloise.
Ať se stará, aby všichni, hlavně koadjutoři, měli možnost
zpovídat se a přijímat. Kdyby někdo z obyvatel domu potře-
boval náboženské poučení, ať se mu ho dostane, aby mohl
chodit ke stolu Páně, aby byl biřmovaný, aby uměl minist-
rovat a také o slavnostní průběh svátků a jejich přípravu ať
se postará.
Učitelé ať vždy vcházejí do tříd první a poslední ať z nich
vycházejí, ať mají všechny žáky stejně rádi a ať se zvlášť vě-
nují těm, kteří to nejvíce potřebují. Ať pamatují na méně
nadané, ať je často vyvolávají, případně ať se jim postarají
o nějaké doučování. Dále ať učitelé nezapomenou, že jsou
křesťanskými učiteli a ať i během vyučování a před svátky
povzbudí své žáky ke křesťanskému životu.
Asistenti. Všichni, kdo mají nějakou zodpovědnost za
školu, studium, kuchyň, vrátnici atd., ať vzorně postupují
podle pravidel, zvláště, co se týče pobožností, a ať zabrání
každému reptání proti představeným a proti ústavnímu po-
řádku a nade všechno ať nedovolí špatné řeči.
4. Jak pěstovat a zachovávat mravnost u hochů, které nám
Boží Prozřetelnost posílá. S datem 5. února 1874 poslal Don
Bosco z Říma do všech domů kongregace následující dopis,
ve kterém pojednal o mravnosti a výslovně hned na začátku
řekl, že jde o jedno z nejdůležitějších témat. Řekl, že obec-
ně moralita u hochů závisí od morality spolubratří, kteří je
učí, asistují a řídí. Nikdo nedá, co nemá. Prázdný pytel nedá
obilí, prázdná láhev nenalije dobré víno. Slova Pána Ježíše
jsou jasná: „Vy jste světlo světa. Vy jste sůl země!“ Svatý Je-
roným říká, že je špatný lékař, který nedovede poradit sobě.
Takový by si zasloužil výtku: Lékaři, léč se sám! Jak bychom
mohli nabádat k mravnosti hochy, kdybychom sami byli ne-
dbalí v církevních věcech, pozdě vstávali, nedělali rozjímá-
ní, zanedbávali mši svatou, nezpovídali se, nechodili k při-
jímání. Jak by mohl vyžadovat poslušnost salesián, který by
sám byl samá pochybná výjimka, chodil by bez povolení
z ústavu a zaměstnával se věcmi, které nemají nic společné-
ho s jeho povinnostmi. Jak by mohl druhé učit lásce, trpěli-
vosti, uctivosti, kdyby byl každou chvíli navztekaný, tloukl
by chlapce, kritizoval by rozhodnutí představených, rozvrh,
a třeba i jídlo a ty, kdo je připravují. Jistě bychom mu svorně
řekli: „Medice, cura teipsum – Lékaři, léč se sám!“ List uvá-
dí příklady nesrovnalosti mezi učením a vlastním chováním
a jaké to má následky.
Don Bosco v listě přechází od normálnějších špatných
příkladů k věcem spadajícím pod 6. přikázání. Ve světě se
rozmáhá nemravnost v tomto smyslu a Don Bosco neváhá
v dopise tvrdit: „Je to veliké zlo, katastrofa a já se modlím
k Pánu Bohu, aby raději zavřel naše domy, než aby se v nich
někdy dály takové věci. Dnes je svět zlý a chce všechno vě-
dět. Kdyby se domákl něčeho takového, představte si, jaké
by to bylo haló. Ovšem, hledáme-li nestranně příčinu ta-
kových neštěstí, většinou je to tím, že sůl zvětrala, lucerna
zhasla a že svatost těch, kteří měli povinnost poroučet, pře-
stala fungovat, a tak došlo k událostem, které se staly mezi
podřízenými.“ Na tomto místě Don Bosco pateticky volá:
„Ach, čistoto, čistoto, jak jsi veliká! Dokud ty budeš mezi
námi zářit, to je, dokud synové svatého Františka Saleské-
ho si tě budou vážit a praktikovat ústraní, skromnost, stříd-
most a co jsme slibem nabídli Bohu, bude mezi námi mít
slavné místo mravnost a svatost mravů bude jako planoucí
pochodeň zářit ve všech našich domech.“
Světec si sliboval, že bude moci brzy napsat další dopis
o prostředcích, jak zajistit zavedení a chránění mravnosti
mezi námi. Závěrem dopisu prosil, aby se uspořádaly tři od
sebe oddělené konference, nebo lépe tři praktická zpytová-
ní, jak se mají uskutečňovat zásady a odstraňovat nedostat-
ky ohledně chudoby, čistoty a poslušnosti. Každý ať apliku-
je na sebe, co je psáno v příslušných hlavách stanov a ať se
rozhodně všichni zřeknou všeho, co by bylo v jejich slovech
a činech proti slibům chudoby, čistoty a poslušnosti. Ať se
přečte také hlava pojednávající o pobožnostech a pak ať se
každý na kolenou před křížem rozhodne konat je vzorně za
cenu jakékoliv oběti. Já tak učiním také v duchovním spoje-
ní s vámi. A Don Bosco končil: „Moji drazí synové, nachá-
zíme se ve velmi důležitém úseku života naší kongregace.
Pomozte mi modlitbou a dokonalým zachováváním stanov.
A Bůh způsobí, že naše úsilí bude korunováno úspěchem
k větší slávě Boží, k prospěchu duší našich i našich žáků,
kteří budou vždy slávou Salesiánské společnosti. Milost na-
šeho Pána Ježíše ať je vždycky s námi a ať nás všechny ucho-
vá na cestě do nebe. Amen.“
5. Triduum modliteb a cvičení křesťanské zbožnosti za
účelem vyprošení světla Ducha svatého pro kardinálskou
komisi, které bylo svěřeno schválení stanov naší Zbožné
Společnosti. S datem 16. března 1874 poslal Don Bosco
okružník všem salesiánským domům a také Dcerám Panny
588

5.7 Page 47

▲back to top
Marie Pomocnice v Mornese, aby se přidaly k třídennímu
přísnému postu, vyhlášenému pro salesiány.
Don Bosco vzpomenul památné datum 1. března 1869,
kdy byla Salesiánská společnost definitivně schválena
a oznámil, že teď jde o definitivní schválení jejích Stanov.
Svatý otec jmenoval příslušnou kongregaci kardinálů a je
na salesiánské rodině modlit se za příznivý výsledek jejich
rozhodování. Aby se všude postupovalo jednotně, všichni
salesiáni po tři dny začínaje 21. březnem zachovají přísný
půst. Kdo by z rozumného důvodu nemohl, ať se pomodlí
žalm Smiluj se nad námi, Bože, třikrát Zdrávas Královno
a invokaci Maria, Pomocnice křesťanů, oroduj za nás! Kaž-
dý může libovolně přidat další úkony zbožnosti a sebezápo-
ru podle svých sil. Hoši ať jsou vybídnuti, aby v ty dny cho-
dili hodně k svatému přijímání. Ráno ať se začne vzýváním
Ducha svatého, modlitby, růženec, mše svatá a rozjímání ať
se zaměří na tento účel. Během dne ať salesiáni tráví volný
čas před Nejsvětější Svátostí oltářní. Breviář, duchovní četba
a všechny řádné modlitby ať se konají v kostele. Hoši z Dru-
žiny Panny Marie, svatého Josefa, svatého Aloise a Nejsvě-
tější Svátosti ať dělají totéž. Večer ať je zase vzývání Ducha
svatého, podle možnosti odpros za urážky, jichž se Pánu
Ježíši dostává v Nejsvětější Svátosti, nato ať se zazpívá Zdrá-
vas, Hvězdo mořská a udělí se svátostné požehnání. To ať
se dělá od 21. do 24. včetně, pak ve dnech 25.–26.–27. ať se
ranní a večerní pobožnosti konají stejným způsobem, a to
za přítomné potřeby církve a na úmysl Svatého otce.
6. Doporučení v zájmu dobrého chodu ústavů. Hlavní kapi-
tula Společnosti a kapitula hlavního domu v Turíně ať uvá-
ží a zařídí tyto věci: Propagandu družiny Neposkvrněného
Početí Panny Marie, do které by měli patřit také salesiánští
aspiranti, Malého kléru pro ministrování, Družiny svatého
Aloise, Nejsvětější Svátosti a pro řemeslníky svatého Josefa.
Zvážit, co dělat, aby se nedělaly kritiky a aby se nereptalo
proti chodu Oratoře a proti nařízením představených. Vě-
novat zvláštní péči nemocným. K obědu ať je normálně jen
jeden chod s masem a k večeři smíšený příkrm. Školní rád-
ce ať denně věnuje hodinu času škole, prefekt dvě hodiny
návštěvě kuchyně, ložnic a jiných částí domu, katecheta ať
pamatuje, že je mu zvlášť svěřen dohled na mravnost a ne-
mocné. Dáno v Lanzu 27. září 1874.
7. Pro studium posvátné teologie. Don Bosco nadiktoval
donu Caglierovi pokyny, které pak do maličkostí ještě upra-
vil. Adresovány byly řediteli a klerikům bydlícím v Orato-
ři svatého Františka Saleského. Pán Ježíš doporoučel svým
učedníkům, aby byli světlem světa a solí země. Proto Don
Bosco doporučuje pořádné studium teologie, především
pastorálky. Ředitel se vybízí, aby dbal, aby všechen čas
mimo nutná zaměstnání byl věnován studiu teologie. Kaž-
dý rok budou tři zkoušky: Jedna v březnu, druhá v červen-
ci a třetí na začátku listopadu. Na tento rok budou traktáty
O milosti, O svěcení kněžstva, O manželství a podle mož-
nosti O ctnosti nábožnosti a O Desateru přikázání. Zkoušky
budou v termínech stanovených zkoušejícími, kteří k tomu
budou delegováni představeným.
Tímto okružníkem končí řada shromážděných dokumentů,
které si Don Bosco přál mít uložené v archivu. V dokumen-
tech se zračí úsilí Dona Boska dát kongregaci jak potřebnou
morální, tak intelektuální úroveň. I v tom chtěl být zároveň
Učitelem a Otcem.
24 Vše s naprostým klidem
Na začátku roku 1873 měla Salesiánská společnost 138 pro-
fesí, 40 s věčnými sliby a 98 s tříletými a 92 noviců. Dohro-
mady to bylo 230 členů. Z nich bylo 42 kněží, 97 kleriků,
63 koadjutorů a 28 studentů. Domů měla Společnost osm:
Hlavní dům, pět kolejí: na Valsalice, v Lanzu, v Borgu San
Martino, ve Varazze a v Alassiu, jeden hospic v San Pier
d’Areně a dům Dcer Panny Marie Pomocnice v Mornese.
V Turíně měla Společnost mimo to ještě čtyři sváteční ora-
toře: ve Farnosti apoštolů Petra a Pavla oratoř pod názvem
svatého Františka Saleského, další svatého Josefa, ve farnosti
svatého Maxima oratoř svatého Aloise, ve farnosti svaté Ju-
lie oratoř Andělů strážných. Oratoře se nevedly jako samo-
statné domy, nýbrž jako díla pro externí mládež.
Na Nový rok 1873 byla volba členů hlavní rady. Hlav-
ním představeným byl zvolen znovu Don Bosco, zástupcem
don Rua, další členové rady byli don Cagliero, don Provera,
don Durando a don Ghivarello. V domácí řadě valdockého
domu figuroval jako ředitel Don Bosco a don Rua jako vice-
ředitel, don Provera jako prefekt a don Bologna jako vice-
prefekt, don Lazzero jako katecheta, don Sala jako ekonom
a don Cuffia jako viceekonom, don Barberis, don Bertello
a don Cibrario byli rádci bez zvláštního pověření. Z přehle-
du je vidět, že kongregace jen pomalu nabývala regulérní
podoby. Don Bosco byl muž více praxe než teorie a na roz-
díl od lidí, kteří seděli v kancelářích, tvořil teorii teprve na
základě každodenní praxe.
Rok 1873 byl rokem veliké finanční nouze. Don Bosco
se znovu utekl k osvědčenému prostředku. Obrátil se na
provinční autority se žádostí, aby mu poskytly finanční
podporu. Podobně se obrátil na ministerstvo vnitřních zále-
žitostí. Mnoho nedostal, ale každá kapka byla dobrá. Také se
znovu obracel na osvědčené dobrodince a uspořádal jakousi
soukromou loterii mezi nimi. Několik tisíc výzev rozeslal
v zalepených dopisech a prosil o podporu desíti franků.
Hlavní cenou při tahu měl být vzácný obraz – kopie Mado-
ny z Foligna, který visel v sakristii. Salesiáni byli překvape-
ni a dobrák Buzzetti si dovolil proti tomu protestovat. Don
Bosco se na něho podíval a řekl: „Víš ty co? Až bude zvonit
k obědu, řekneš, že místo do jídelny se má jít do sakristie
pomodlit se k folignské Panně Marii.“ Věcná poznámka
protestujícího uzemnila. Tentokrát posílal Don Bosco i ně-
které své syny do světa zkusit slast spojenou s žebráním.
V roce 1873 vedle jednání o udělení temporálií bisku-
pům a o schválení salesiánských stanov bylo uplatňování
loterních lístků mezi římskými dobrodinci třetím účelem
jeho únorové a březnové cesty do Svatého města. V Turíně
akce nešla tak dobře kupředu, jak se předpokládalo. Mnohé
lístky byly vráceny. Don Bosco psal domů do Turína, aby
mu poslali ještě asi sto lístků a byl překvapen, když mu jich
poslali nakonec celkem 1 200. Ale on uměl žebrat, rozdal je
všechny. A ještě získal od Svatého otce dva cenné předmě-
ty. Shánění peněz stálo Dona Boska velké osobní utrpení,
zvláště v Římě, protože, chtěl-li od lidí dostat, musel jim být
k službám a vyhovovat jejich přáním. Být od časného rána
do noci na nohou nebylo pro něho žádnou maličkostí. Cel-
kem akce vynesla 62 618 lir.
589

5.8 Page 48

▲back to top
Akce rozprodávání lístků s prosbou o dobrovolnou al-
mužnu málem přivedla Dona Boka do velkých nesnází.
Někdo ji sledoval a považoval za svou povinnost udat ho
z ilegálního pořádání loterie. V dubnu přišla jednoho dne
policie do Oratoře – Don Bosco byl právě v San Pier d’Are-
ně, a zabavila salesiánům předměty, o které se mělo losovat
a pídila se po registrech, ale nic nenašla. Když se Don Bosco
30. dubna vrátil, šel hned ke královskému viceprokurátorovi
Migliorovi, kterého znal. Dotyčný mu doporučil nějaké ako-
rotuberkulozní děvčátko a Don Bosco je uzdravil. Zabavené
věci byly pod jeho mocí, ale bohužel věc byla předána přímo
do rukou prokurátora Eula. Nezbylo, než hledat šikovného
advokáta, který by vzal záležitost do svých rukou. Našel se
v osobě advokáta Villy, sice velkého demokrata, ale jinak po-
ctivého člověka, kterému se dokonce zalíbilo hájit věc, v níž
nešlo o žádnou zištnost, ale o dobročinnost. Byla sice prav-
da, že v podstatě šlo o loterii a že loterie podléhaly zákonu,
ale také byla pravda, že to byla akce na sbírání dobrovolných
almužen. Don Bosco se sám ukazuje jako skvělý advokát.
Svou argumentaci stavěl na tom, že loterie je veřejné sbírá-
ní peněz, kdežto on posílal prosby v zavřených obálkách a se
známkou, případně jen od člověka k člověku a mezi přáteli.
Proti námitce, že si měl vyžádat příslušné povolení, namítl
zase on, že nebyl čas čekat, protože měl na krku 800 chlapců,
byla jim zima, nebyli dostatečně oblečeni, měli hlad a Don
Bosco nesháněl peníze pro sebe, ale pro ně. On dovedl za-
hrát na strunu srdce a i tentokrát svou věc vyhrál, i když ne
hned. Kdo měl zájem ho udat? Podle jeho slov, měl v rukou
jména některých svobodných zednářů, kteří, kde mohli,
rozvíjeli zostuzovací akce v neprospěch církevních institucí.
Udání šlo k soudu a táhlo se celé měsíce. Nakonec vše skon-
čilo, když král Viktor Emanuel tomu udělal konec udělením
milosti. To bylo až v listopadu roku 1875.
Stalo se něco horšího. V 65 letech zemřel 27. března dok-
tor Golzio, velký přítel Dona Boska, kterého si Don Bosco
po smrti dona Cafassa zvolil za zpovědníka. Prokazovali
si tuto službu navzájem. Nuže Dr. Golzio byl světský kněz
a měl majetek a rozhodl se udělat svou sestru Eurosii svou
dědičkou s tím, že ona užije peněz na vykupování Don
Boskových kleriků z vojenské služby. Ale stalo se, že závěť,
peníze na hotovosti a rodinná korespondence při otevření
jeho skříně nebyly k nalezení. Zmizely. Povídalo se, že kněz,
který byl před smrtí dona Golzia u něho v bytě, hledal něco
v jeho skříni, ale to byla jen řeč, nikdo nemohl nic určité-
ho říci. Paní Eurosie byla samozřejmě pobouřena a chtěla
to dát policii. Bylo třeba ji chlácholit, aby nedělala veřej-
ný skandál. Mezi ztracenými věcmi byl i nějaký obnos pro
Svatého otce a to byla další komplikace. Rozvinula se široká
korespondence mezi paní Eurosií, Donem Boskem, arcibis-
kupstvím turínským a Římem. A že je těžko takovou věc
ututlat, začala záležitost pronikat na veřejnost. Don Bosco,
aby všemu udělal konec, než aby dovolil, aby nepřátelé měli
příležitost špinit církev, raději se zřekl nároků a přesvědčil
paní, aby vše ponechala Pánu Bohu a už nic dále nepodni-
kala. I tak hnusný plátek jménem Pulce (Blecha) uveřejnil
nějaký článek, kde se věc rozmazávala.
Don Bosco žil stále v jednom kole. Střídaly se události –
některé radostné, jiné zarmucující. Nebylo jiného východis-
ka než zachovávat uprostřed tolika změn rovnováhu, držet
se Boha a jít svou cestou, ať lidé chválili nebo hanili. On to
se světeckou lhostejností dokázal. Kdo čte korespondenci
z těch dob, vidí, že byl světec denně utápěn starostmi zcela
pozemskými, ale jeho srdce bylo stále u Boha, v jehož služ-
bách stále pracoval s důvěrou opravdu hrdinskou.
S klidem přijímal Don Bosco i rány, zapříčiněné odcho-
dem drahých osob. Tak zemřel 9. září 1873 ve věku 75 let
jeho velký přítel Dr. Jan Borel. Jeho jméno bylo a je na věky
spojeno se vznikem Don Boskova díla. Byl duchovním ře-
ditelem Útočiště Barolové, a v prvních létech, kdy byl Don
Bosco pronásledován a považován za blázna, on ho pode-
píral a propůjčoval své jméno spolu se svatým Cafassem na
listiny, když Don Bosco zakupoval pozemky pro svůj prv-
ní dům na Valdoku. Byl drobný postavou, ale obr duchem.
Jestliže don Cafasso byl považován za apoštola Turína,
Dr. Borel byl v té době hned za ním. Teprve Don Bosco je
oba časem přerostl svým salesiánským světovým dílem. Po-
hřeb měl veliký a nesli ho k hrobu salesiáni. Také hoši se zú-
častnili pohřbu tak velikého dobrodince. Odpočívá na hřbi-
tově v Turíně v areálu markýzy Barolové hned vedle hrobu
básníka Silvia Pellica.
Další ranou pro Don Boskovo citlivé srdce byla smrt
mladého kněze dona Petra Raccy, katechety v San Pier d’A-
reně. Zemřel v rodišti ve Volveře. Byl to velmi zbožný kněz,
následovník Dominika Savia. Don Bosco zamýšlel napsat
jeho životopis, ale pak se k tomu nedostal. Jeho životopisné
údaje zaznamenal aspoň don Amadei v X. svazku Memorií.
Byl sotva třicetiletý.
Další velikou zátěž způsobilo Donu Boskovi dědictví po
hraběti Belletruttim. Hrabě učinil Dona Boska univerzál-
ním dědicem, ale o peníze se hádali jeho nemanželský syn,
dva synovci a nakonec i pan arcibiskup Gastaldi, který měl
také dostat pár tisíc a potřeboval dostavět kostel svatého
Sekunda v Turíně. Nebudeme rozvádět tuto historii, která
už patří minulosti a nemá vztah k přítomnosti, leda tím,
že i v tom se ukázalo, jak pracně musel Don Bosco shánět
peníze a tlačit své dílo kupředu. Každý den přinášel nové
problémy, a tak světec, kráčející podle mínění diváků po sa-
mých růžích, musel denně zakoušet, jak chutnají pod růže-
mi skryté trny.
Jedním z velkých trnů bylo jmenování blahoslaveného
dnes Alberta, děkana v Lanzu, biskupem v Pinerolu. Albert
byl upřímný přítel Dona Boska a salesiánů, ovšem v Lanzu
od začátku seděli lidé, kteří chtěli, aby Don Bosco vzkřísil
jejich upadlý konvikt, ale současně mu kladli podmínky
a chtěli sami poroučet. Během let Don Bosco udělal v Lanzu
velikou práci. Postavil vedle obecního konviktu kolej vlast-
ní a poslední dobou jej ještě podstatně rozšířil. Albert mu
v tom mocně pomáhal. Ale co se nestalo? Jakmile se roz-
křiklo, že papež jmenoval jejich děkana biskupem, někdo
pustil do větru pomluvu, že to papeži poradil Don Bosco,
aby se mohl zmocnit Hospice Neposkvrněné, založeného
panem děkanem. Zajímavé – před rokem se povídalo, že Al-
bert nebude nikdy biskupem, protože ho Don Bosco potře-
buje, teď zase, že se ho chtěl zbavit. Děkan byl opravdu svatý
muž a biskupem nechtěl být za žádnou cenu. Prosil pape-
že, aby mu nedával tak velikou zodpovědnost a papež přijal
jeho rezignaci a své rozhodnutí odvolal.
Přidejme ještě k této kapitole, jaké knížky vydal Don
Bosco uprostřed jiné práce v Katolickém čtení. Leden až
březen: Kryštof Kolumbus a objevení Ameriky. Duben: Ži-
vot svatého Řehoře VII. Květen: Mučedníci Pavel Reynaud
a Jan Pinna, misionáři. Červen a červenec: Serapie, epizo-
da z II. století. Srpen: Katolík v 19. století. Září: Ježíš Kris-
tus a církev. Zjevení, kterých se dostalo sestře Od Narození
590

5.9 Page 49

▲back to top
Páně. Říjen a listopad: Velká šelma, zjevená mládeži. Pro-
sinec: Divy Panny Marie Lurdské. Velice se líbil Kolumbus.
Vyšlo pak několik vydání. Don Bosco měl veliké vzdělání
a mohl se stát plodným spisovatelem, ale dal přednost prak-
tickému apoštolátu, a když už psal anebo druhým vydával,
činil to vždy pro lid a na úrovni lidu. Všechno, co vycházelo
v Katolickém čtení, bylo populární a sloužilo upevnění pro-
stého lidu ve víře. To byl jeho styl.
V prosinci roku 1873 stal se don Cagliero jako první ze
salesiánů doktorem teologie na turínské univerzitě. Don
Bosco měl z toho radost a žertovně říkal: „Tak vidíš. Ty
jsi doktorem a Don Bosco nemá ani diplom učitele obec-
né školy. Nevím, nevím, jak dopadnu, až přijdu k nebeské
bráně a nebudu mít žádný titul. Ale snad přece něco. Jsem
Bosco, to znamená dřevo, to je také nějaký titul!“ Nějak po-
dobně si zažertoval jednou před školním inspektorem Ga-
rellim, a ten se pohoršoval: „Jak že? Don Bosco nemá žádný
titul, ani učitele obecné školy? To se musí napravit. Cožpak
je vláda slepá? Hned napíši na ministerstvo a musí se to
dát do pořádku.“ Don Bosco se musel hodně namáhat, aby
pana inspektora přesvědčil, že to říkal jenom žertem a že
chce zemřít bez titulu.
25 Drobné události
V katalogu Zbožné společnosti se na rok 1874 četla jména
42 salesiánů s věčnými sliby, 106 s tříletými a 103 noviců.
Dohromady to bylo 251 salesiánů. Statistika tam byla ješ-
tě dále rozvedena podle toho, zda šlo o kněze, kleriky nebo
koadjutory a kolik jich mělo sliby věčné a kolik dočasné
nebo kolik jich bylo teprve v noviciátě. Tento katalog vyšel
až koncem roku a Don Bosco v dodatku na způsob před-
mluvy označil ten rok za výjimečný pro události, které se
staly, zejména proto, že toho roku dne 3. dubna Jeho Sva-
tost Pius IX. podepsal definitivní text salesiánských stanov.
Také vzpomenul zemřelých salesiánů v tom roce: dona Pro-
very, dona Pestarina, klerika Ghiona, dona Josefa Cagliera.
Všichni odešli během pouhých čtyř měsíců. Všem vzdal
chválu, že to byli opravdoví evangelní pracovníci s věčnými
sliby a všichni pilně zachovávali stanovy. Žili krátce, ale na-
plnili dlouhý čas.
Rok 1874 byl rokem „hlučícího úlu“. Když se Don Bosco
v roce 1871 ptal, zda má otvírat nové domy v Itálii nebo ve
Švýcarsku, v Indii, Alžíru, Egyptě nebo Kalifornii, Svatý
otec mu řekl, aby byl opatrný a hleděl dílo co nejvíce kon-
solidovat, ale hned po definitivním schválení mu řekl, jen
aby rozšiřoval činnost, jak to bude považovat za vhodné. On
se hned snažil. Tak už za svého pobytu v Římě začal zase
znovu vyjednávat o získání kostela Santo Sudario, kam cho-
dil často sloužit mši svatou. Rektorem toho kostela byl jeho
přítel, jeden kanovník z Pinerola. Kostel patřil Savojskému
rodu a ministr královského domu sliboval, že se přimluví
u krále. Don Bosco napsal hned příslušnou žádost. Ale mě-
síc potom mu ministr řekl, že jsou všichni pro – král i mi-
nistr Vigliani, také kardinálové a papež, ale…, je zde jedna
věc, která nesedí. Jak by to vypadalo a co by se řeklo, kdyby
se najednou veřejnost dověděla, že je savojský kostel v ru-
kou nové řeholní společnosti. Don Bosco namítl, že přece
salesiáni jsou před státem jen občanskou společností, ovšem
taková argumentace mohla platit jen před úřady, ale ne před
ulicí. Don Bosco tedy přestal naléhat.
Ztroskotal i další pokus, který se týkal kostela svatého
Jana della Pigna. Podobně to bylo i se stavbou kostela svaté-
ho Jana Evangelisty v Turíně. Vše bylo připraveno, jen bylo
třeba ještě koupit ten kus pozemku, který vlastnil protestant
Jindřich Morglia, ale ten zatím nechtěl povolit. Překvapuje,
jak Don Bosco hlídal dobu, jak čekal, odkládal, ale jen co se
překážka uvolnila, už byl v pohotovosti a znovu tlačil svou
myšlenku dopředu. Bylo příznačné pro jeho ducha, že byl
reálný a optimistický zároveň. Don Berto si poznamenal je-
den rozhovor s Donem Boskem za onoho římského pobytu.
Šli spolu po ulici, když tu mu najednou řekl: „Víš, co mi teď
právě šlo hlavou?“ „To nevím,“ řekl on. „Když vidím, kolik
nepořádku je v Římě, tak si myslím, že by zde člověk snad-
no ztratil víru.“ „A já mám zase opačný dojem,“ opáčil Ber-
to, „když vidím tu bídu všude, vidím v tom důkaz, že Bůh
až zázračně drží víru. Už všechny ty pomníky víry kolem
dokola mne v tom utvrzují.“ A Don Bosco: „Máš pravdu.
Víra je božská, ale lidé jsou přece jen synové Adama a Evy.“
A jednal se všemi s láskou a trpělivostí, ano i s úctou.
Jindy zase šli po Římě a na jednom místě stal hlouček ně-
jakých nevychovaných klacků. Bylo vidět, že nemíní s chod-
níku uhnout a pustit je dál. Co neudělal Don Bosco? Naladil
se k úsměvu, zvedl klobouk a uctivě je pozdravil. A stal se
div. Překvapení výrostci hned uhnuli z cesty. Berto obdivo-
val svého duchovního otce, kolik vydržel. Pořád jen chodil,
šlapal schody, utíral kliky, mnohdy odcházel s nepořízenou,
ale zkusil to znovu jindy, bez netrpělivosti a neklidu v duši.
Když mu jednou don Berto řekl, že by kluci doma koukali,
kdyby viděli, kolik jejich otec pro ně zkusí, prostě odpově-
děl: „To všechno jen proto, abych spasil svou ubohou duši.
Pro ni je třeba všemu se podvolit.“
Monsignor Manacorda si jednou umínil, že přivede
Dona Boska k zlosti a schválně vedl hovor tak, aby mu na-
pínal nervy. To ještě Don Bosco nebyl prohlášen za svatého,
a tak si to mohl vůči němu dovolit. Rozčiloval se, protiřečil,
ano dovolil si ho kárat a dokonce mu říkal, že je hloupý. Ita-
lové to dovedou. Ale Don Bosco zůstal klidný. Usmíval se,
odpovídal, možná prohlédl monsignorův úmysl, ale bylo to
uprostřed hostí, příjemné to rozhodně nebylo. Bůh však byl
s ním a odměňoval ho za hrdinskou věrnost.
Jak se Don Bosco dovedl přizpůsobovat i společenským
chutím, jen když v nich bylo možno udělat něco pro nábo-
ženství, ukazuje jeho jmenování za člena Arkádské akade-
mie. Arcadia byla krajina v hornatém středu Peloponéské-
ho poloostrova v Řecku a měla na konci starověku pověst
ideální země básníků podobně, jako byl v Athénách místem
filosofů Areopag, kde řečnil svatý Pavel. V 18. století vznikl
tehdy v Itálii jakýsi křesťanský klub literátů a umělců zvaný
Arkádská akademie. Existovaly celé kolonie „Arkáďanů“ po
různých větších městech a v Římě se dochovala celkem kve-
toucí Arcadia ještě po pádu Města. V roce 1873 se stal jejím
členem Don Boskův přítel monsignor Fratejacci, o kterém
jsme už vícekrát psali. Ten Dona Boska v lednu 1874 pozval
na setkání „Arkáďanů“ a Don Bosco tam s donem Bert-
em šel. Římská Arcadia byla nastrojená, všude samé snít-
ky myrty a vavřínu, byl tam i koncert a přednášely se tam
básně. Dvě slavné sopranistky zpívaly spolu s vynikajícími
basy a tenory krásnou vánoční pastorelu, u klavíru seděl
varhaník svatopetrské baziliky, deklamovalo se italsky, la-
tinsky, francouzsky, španělsky, německy, řecky. Don Bosco
591

5.10 Page 50

▲back to top
byl hned obklopen mimořádnou pozorností a Fratejacci
se přičinil, aby on, Francesia a Cagliero byli přijati za čle-
ny Arcadie. Skutečně dostali diplomy a Don Bosco hned
s monsignorem byli zajedno, že se musí vzkřísit znovu tu-
rínská Arcadia a že její sídlo bude v Oratoři. Skutečně došlo
k jejímu založení, zatím jen tajnému ze strachu před panem
arcibiskupem. Don Bosco hned jmenoval řadu asi dvacíti
salesiánů, schopných vládnout perem nebo skládat muziku
a každý dostal řecké jméno. Pro zajímavost Don Bosco měl
jméno Clistene Cassiopeo, don Bonetti Geriseo Temiden-
se, Cagliero Egisco Spodanico, Lemoyne Ersindo Geresteo,
Francesia Nigazio Pirgense.
Nevíme, jak šly věci dál, ale fakt je, že poetů měla Oratoř
hodně a skladatelé dobré hudby tam byli také. Kultura měla
v Don Boskových domech vždy význačné místo. Jako pří-
klad můžeme uvést, že když se roku 1874 Don Bosco vrátil
z Říma, don Lemoyne složil a dal vytisknout na jeho návrat
ódu o desíti strofách, která vyjadřovala nadšení pro milé-
ho otce, ovšem od pana biskupa byla přijata s kyselou tvá-
ří. Můžeme si představit, jak bylo monsignoru Gastaldiovi,
když v jedné strofě byl Don Bosco přirovnán k Mojžíšovi,
jak se vrací po rozhovoru s Bohem se Zákonem. Don Bosco
se vrátil se schválenými stanovami, které se monsignor mar-
ně snažil v Římě zošklivit těm, kteří se o nich měli vyjádřit.
26. dubna byl svátek Ochrany svatého Josefa a v Oratoři
byla zase sláva. Don Bosco posvětil v bazilice Panny Marie
Pomocnice na příslušném oltáři obraz svatého Josefa. Foto-
grafie krásného obrazu, který namaloval podobně jako hlav-
ní obraz Pomocnice Lorenzone, vyšla tiskem. Na obraze sva-
tý Patriarcha sype na zem červené a bílé růže. Ptal se Dona
Boska don Giacomelli, jeho spolužák ze semináře a po smr-
ti dona Golzia jeho zpovědník, co znamená ta dvojí barva.
Don Bosco neodpověděl, ale on to uhádl. Bílé jsou ty, které
se více líbí na zemi, červené ty, které se více zamlouvají nebi.
V té době prožíval Don Bosco v duchu osudy Španělska,
kde byl ustavičný nepokoj. Před dvěma roky, v roce 1872,
k němu přišel na návštěvu nějaký pán v doprovodu hraběte
Servanziho ze šlechtické stráže Jeho Svatosti. Bylo to krát-
ce před tím, než přívrženci Dona Carlose povstali, aby ho
dosadili na královský trůn. Hrabě se zeptal Dona Boska:
„Víte, kdo je tento pán?“ A Don Bosco pohotově: „To je
Don Carlos.“ „Co říká Don Bosco? Jak to dopadne?“ A on
zase: „Bude-li vůle Boží, aby zasedl na trůn, zasedne na něj.
Ovšem samotnými lidskými prostředky se to sotva stane.“
Don Carlos na to: „Buď teď, nebo nikdy. Mám mnoho přá-
tel a pak – mám na trůn právo.“ „Dobrá,“ řekl Don Bosco,
„chcete-li mít aspoň naději, jděte s dobrými úmysly, aby
vám mohl Pán Bůh požehnat.“
Don Carlos odešel a začala válka, napřed proti Amedeo-
vi Savojskému, pak proti republikánům, pak proti Alfonsu
XII. Don Bosco měl jednou kolem osmé vidění. Ocitl se
uprostřed bitvy mezi republikány a karlisty. Už chtěl někoho
zavolat, když vidění náhle ustalo. Válka trvala do roku 1876.
Don Carlos ji prohrál. Pak se uchýlil do Itálie a tam v roce
1909 zemřel.
Toho roku 1874 o svátku Pomocnice křesťanů se stal dal-
ší zázrak. Představili mu děvče, které bylo chromé a už čtyři
roky se nepostavilo na nohy. Don Bosco mu požehnal a po-
ručil, aby berličky odložilo. Stalo se a od té doby visely berle
v sakristii kostela na památku jako ex-voto.
Rok 1874 přinesl i nejednu hořkost. Tak školské úřady
hrozily zavřením salesiánské koleje ve Varazze. Podobně
se mluvilo o Alassiu. Byly to řeči, za kterými nenásledovaly
žádné skutky, ale bylo vidět, že na jedné straně dobří lidé
viděli rádi Dona Boska a přáli jeho dílu, na druhé zlí zuři-
li a hledali záminky, aby je znemožnili. Don Bosco zůstával
klidný a rád si i zažertoval. Tak jednou ve vlaku druhé třídy
mezi Varazze a San Pier d’Arenou se setkal s monsignorem
Bianchim, papežským komorníkem. Ten, když viděl, že
Don Bosco má v ruce sukovatou hůl, podivil se, kde to vzal.
A Don Bosco vážně řekl: „To je hůl Adama.“ Monsignor
na to: „Ta musí být pořádně stará. Nebojíte se o ni opřít?
Není prolezlá červotočem?“ Don Bosco s úsměvem ukázal
na svého průvodce, staršího to člověka, který byl nedávno
přijat za sluhu do ústavu v Alassiu a řekl: „To ne. Tady ten
pán je vlastníkem té hole a jmenuje se Adam.“ Všichni se ze
srdce zasmáli.
Po schválení salesiánských stanov Don Bosco velice dbal
na to, aby ve všech domech vládla naprostá kázeň v zacho-
vávání stanov a všeho, co z nich vyplývalo. Svědčí o tom
například osobní zápisky jeho místoředitele dona Michala
Ruy, který už tehdy byl nazýván „Živá pravidla“. Týkalo se
to vizitace, kterou vykonal z Don Boskova pověření v ústa-
vech v San Pier d’Areně, ve Varazze a v Alassiu. Připravil
se na ni důkladnými, dopodrobna sestavenými otázkami
ohledně všech aspektů tamního života. Nic nebylo vyne-
cháno, jak v ohledu hospodářském tak v ohledu mravním,
studijním a náboženském. A pak po návratu ještě každému
řediteli napsal celou řadu poznámek z vizitace s prosbou,
aby byly věci uvedeny do pořádku.
Donu Boskovi ležela na srdci také záležitost řádného no-
viciátu. Ještě nebylo možno mít pro novice samostatný dům,
ale už 7. listopadu 1874 byl zvolen v radě novicmistrem don
Julius Barberis, který se ujal svého úřadu velmi zodpověd-
ně, jak ukazuje jeho „Vade mecum – Pojď se mnou“, vyda-
né roku 1900 a obsahující možno říci základní formační
látku pro novice. Don Barberis dbal o to, aby novici, i když
žili v hlavním domě, měli pocit, že nejsou přenecháni sobě,
ale mají svůj vlastní solidní režim. Pět roků nato roku 1879
bude noviciát přenesen do San Benigna Canavese.
26 Obzory se rozšiřují
Málo svatých mělo cestu tak mimořádně předem vytyčenou
jako Don Bosco. Začalo to v devíti letech snem, ve kterém
mu byla svěřena péče o mládež, pokračovala pak v mno-
ha dalších snech, které mu pole dokreslovaly. V roce 1861
poprvé viděl množství mládeže různých barev a mravů
a bylo mu řečeno: „Ti všichni jsou tvoje děti. Podívej se jen.
Mluví o tobě a o tvých synech, svých představených, kteří
jsou již po smrti, a vzpomínají, čemu jsi je ty a oni učili.“
V roce 1871 nebo 1872 měl další podobný sen, ale v něm
viděl zástupy lidí tmavé pleti, velkých postavou, divokého
vzhledu, s hrubými dlouhými vlasy. Byli skoro nazí, měli
přes sebe přehozené jen něco jako plášť ze zvířecí kůže, kte-
rý jim splýval s ramenou dolů. Don Bosco v roce 1876 říkal,
že po tom snu se v něm probudily misionářské touhy, ale
nedovedl teď určit, o jaké národy jde. Napřed si myslel, že to
jsou obyvatelé Etiopie, sousedící s Egyptem. V té souvislos-
ti si vzpomněl na návštěvu biskupa Comboniho, který před
léty navštívil Oratoř, a na podniky Společnosti Zámořských
592

6 Pages 51-60

▲back to top

6.1 Page 51

▲back to top
misií Synů Nejsvětějšího Srdce, která vznikla v roce 1871
v semináři, který monsignor Comboni založil, aby měl mi-
sionáře pro Střední Afriku, ale když se ptal a četl zeměpisné
knihy, odložil tuto myšlenku.
Pak myslel na čínský ostrov Hongkong. Přišel tam odtud
do Turína biskup Raimondi a Don Bosco se nechal na chvíli
strhnout úvahami, zda by s ním nemohl spolupracovat. Ale
monsignor si kladl podmínky, které by v praxi znamenaly
ztratit svobodu podnikání a jen nabídnout pracovní síly pro
jeho podniky.
Pak jeden čas snil o Austrálii, to zase bylo po příchodu
biskupa Quinna do Oratoře, ale jeho popis tamních divochů
se neshodoval s tím, co viděl ve snu, který v něm zanechal
hodně jasných dojmů. Pak v jeho mysli zaujal místo Man-
galore, indický ostrov. Don Bosco četl knihy a vyptával se
anglických misionářů a již již byl přesvědčen, že jde o Indii
nebo také o Austrálii, která se znovu hlásila o slovo. Skoro
čtyři roky mluvil Don Bosco o těchto zemích, ano, šel tak
daleko, že uložil donu Bolognovi a klerikovi Quirinovi, aby
se učili anglicky. V té době se v Oratoři pohyboval chemik
Ferrero se svými mapami křesťanské Indie a v Římě se něco
mluvilo o svěření apoštolského vikariátu v těch zemích sa-
lesiánům.
Konečně přišlo v roce 1874 to pravé. Argentinský konzul
v Savoně Gazzolo, který poznal Dona Boska a salesiánský
duch ve Varazze, hovořil o jeho díle s arcibiskupem v Bue-
nos Aires a ještě s jinými kněžími, a ti se začali zasazovat
o to, aby Don Boskovo dílo založilo nějakou kolonii v je-
jich zemi. V tom smyslu pak napsal arcibiskupský sekretář
Donu Boskovi a vyjadřoval přání Argentinců, aby salesiáni
přišli k nim. Spolu s tím dopisem přišel ještě jiný od faráře
Ceccarelliho ze San Nicolás de los Arroyos, města vzdále-
ného od Buenos Aires asi den cesty lodí. On sám byl ocho-
ten přenechat salesiánům svou farnost a jít jinam. Už tam
postavil ústav. Ještě nebyl otevřený. Městské instance nemají
nic proti předání. Předtím se s nikým nejednalo. Savonský
konzul zná situaci a je ochoten dělat prostředníka.
Don Bosco byl překvapen a hned si opatřil zeměpisné
knihy o Argentině a celé jižní Americe a – podivuhodná
věc! Našel tam přesný popis divošského obyvatelstva jižní
části Argentiny – takzvané Pampy. Už neměl pochybnosti
o tom, kam ho Bůh volá.
Byly zde však také svůdné hlasy. Tak se Don Bosco se-
tkal v Římě s misionářským knězem ze Spojených států
severoamerických Johnem Bertazzim, který mu růžovými
barvami líčil nabídku svého biskupa Grosse, který hledal
řeholní kněze pro svůj seminář v Savannaku s velmi výhod-
nými podmínkami. Bertazzi pobyl nějaký čas v Turíně a byl
ochoten stát se sám salesiánem. Navrhoval též, kdo by s ním
jel do Ameriky: Buď don Rua, nebo don Cagliero nebo don
Savio. Pak zase nějaký anglický kněz Halinan ho chtěl zís-
kat pro svůj plán poslat salesiány do anglických dominií. Je
třeba říci, že nabídky přece jen Dona Boska poněkud mátly,
že nevěděl, kam se opravdu obrátit. Ale koncem roku 1874
přijel konzul Gazzolo do Turína a oficiálně zval jeho syny
do Argentiny. Ale o tom trochu dále.
K trvalým starostem Don Boskovým patřila stavba kos-
tela svatého Jana Evangelisty u Porta Nuova. Majitel onoho
již zmíněného potřebného kousku pozemku ne a ne ustou-
pit. Nakonec se Don Bosco obrátil na ministerstvo a dosáhl
toho, že stavba byla prohlášena za veřejně prospěšnou, čímž
dotyčný ztratil legální možnost stavět si hlavu a stavbu zne-
možňovat. Celé tři roky budou ještě trvat tahanice, než věc
dostane normální průběh.
Don Bosco byl jistě rád, když si mohl o prázdninách do-
přát duchovní cvičení u svatého Ignáce nad Lanzem, ale asi
tam byl jen na první turnus, protože čas mu už byl velice
drahý a nemohl si dovolit delší přestávky. Přicházely další
nabídky, jako by se s nimi roztrhl pytel. Ani je nebudeme
všechny jmenovat, abychom snad příliš nezatěžovali čtenáře
těchto salesiánských análů. Vrátíme se raději k Argentině.
První dopisy tam odtud přišly ve vánoční novéně roku
1874 a Don Bosco je četl v hlavní radě. Buenosaireský pan
arcibiskup Aneiros navrhl, aby se salesiáni ujali v hlavním
městě kostela arcibratrstva Matky milosrdenství, kterému
se tam říkalo „Italský kostel“. Učinil tak dopisem, posla-
ným panu Gazzolovi a podepsaným biskupským sekretářem
Espinosou. Současně se vyřizovala záležitost San Nicolás de
los Arroyos, kde spolek, jemuž předsedal velmi dobročinný
pán již osmdesátiletý František Benitez, dokončoval ústav
pro hochy. Pan arcibiskup i s tím plánem plně souhlasil, na-
čež se rozvinula korespondence. Pan konzul byl v tomto jed-
nání hlavní osobou, a že byl voják, šlo to ráz na ráz. Žádné
stíny, žádná opozice, pan Benitez se dokonce Donu Boskovi
zavázal zaplatit pěti misionářům cestu po moři až do Buenos
Aires. Ani Don Bosco si nekladl podmínky. Souhlasil s přije-
tím obou míst, jak v Buenos Aires, tak v San Nicolás. Kore-
spondence mezi ním a Argentinou mu nyní poskytla množ-
ství podrobných údajů, takže měl o čem uvažovat a z čeho se
těšit. Vše mu připadalo, jako by mu spadl poklad do klína.
27 Třetí rodina
Po schválení stanov Salesiánské společnosti se Don Bosco
pustil hned do uspořádání jejího vztahu k spolupracovní-
kům. Leželi mu na srdci a v jeho představách patřili bytost-
ně k jeho dílu. Přece už v roce 1841 na začátku své práce
s turínskou mládeží se opíral o pomoc přátel – kněží i laiků.
Nazýval je svými spolupracovníky. V roce 1845 dosáhl od
papeže Řehoře XIV. pro padesát z nich plnomocné odpust-
ky pro hodinu smrti. V roce 1850 už pomýšlel na založení
Zbožné jednoty pod ochranou svatého Františka Saleského
a to ještě neměl jasno o tom, zda bude zakládat řeholní spo-
lečnost. Ta vznikla teprve potom, až mu to bylo takřka vnu-
ceno ministrem Rattazzim a papežem Piem IX. Jak by byl
mohl jednoduše pustit po vodě všechny ty lidi – diecézní
kněze a dobročinné laiky, muže a ženy, kteří zde byli dříve
než byli založeni salesiáni s řeholními sliby. Nic divného, že
ještě v poslední redakci stanov společnosti svatého Františ-
ka Saleského měl v dodatku články o externích příslušní-
cích kongregace a o nich se vyslovoval takto:
Kterákoliv osoba, i žijící ve světě, doma nebo v rodině,
může patřit k této Společnosti. Nebude dělat žádný slib, ale
bude se snažit zachovávat ze salesiánských pravidel vše, co
bude slučitelné s jejím věkem a životními podmínkami. Aby
však mohla mít účast na duchovních dobrech Společnosti,
bude třeba, aby aspoň udělala příslib hlavnímu představe-
nému, že bude užívat svého majetku a svých sil tak, jak on
bude pokládat za správné pro větší slávu Boží. Tento příslib
nebude vázat ani pod lehkým hříchem.
593

6.2 Page 52

▲back to top
Jak známo, myšlenka nebyla přijata římskými úřady
a musela být před schválením stanov z textu vyloučena, ale
Don Bosco měl po ruce náhradní plán: založí pro své exter-
ní salesiány zvláštní rodinu, která půjde ruku v ruce se sale-
siány a s dcerami Panny Marie Pomocnice a bude mít pra-
vidla hodně přiblížené pravidlům salesiánským. Také hned
načrtl její ideový program s příslušnými pravidly a napsal
provolání „Ke katolickému čtenáři“, v němž hovoří o „oso-
bách přidružených ke kongregaci svatého Františka Saleské-
ho. Uvedeme si zde Don Boskovy základní myšlenky:
Když jde lidem o nějaké důležité podnikání, sdružují se
navzájem, aby dosáhli svých cílů. Když lidé světští jsou tak
podnikaví v světských věcech, proč by neměli podobně jed-
nat děti světla a neužít v záležitosti věčné spásy všech do-
sažitelných prostředků? Když se silný člověk spojí s jiným
silným, stává se silnějším. Provázek spojený s dalšími dvě-
ma provázky může být jen stěží přetržen. To je právě účel
tohoto sdružení: Sjednotit dobré katolíky kolem společné
myšlenky k společnému konání, směřujícímu k spáse vlast-
ní a k spáse druhých podle pravidel Společnosti svatého
Františka Saleského. Kolik je lidí, kteří se z různých důvodů
nemohou stát řeholníky, a právě jim v jejich touze vychází
vstříc Zbožné sdružení svatého Františka Saleského, které
má dvojí účel:
1. Nabídnout prostředek k dokonalosti těm, kdo se z ro-
zumných důvodů nemohou stát řeholníky.
2. Dát jim možnost, aby se podíleli na dílech zbožnosti
s členy Salesiánské společnosti, které oni konají soukromě
i veřejně ke cti Boží a k spáse duší. Stačí, když budou spolu
s nimi zachovávat to, co je slučitelné s jejich stavem. Je zde
ještě další důvod. Zlí dělají všechno možné, aby kazili mlá-
dež. Mají ale stát stranou dobří katolíci? Rozhodně ne! Spoj-
me se všichni v zachovávání salesiánských pravidel a buďme
všichni, ať interní nebo externí, jako opravdoví bratři. Dob-
ro jedněch ať je dobrem všech a zlé ať nesou všichni spo-
lečně. Toho dosáhneme, když se přidružíme ke kongregaci
svatého Františka Saleského.
Účel tohoto sdružení je tedy v tom, aby se dobří katolíci
spojili a společně pracovali k prospěchu náboženství a záro-
veň tím zajišťovali vlastní spásu. K čemu jsou vybízeni?
1. Ve snaze po vlastním prospěchu ať se starají o bližního,
zvláště o chudé a opuštěné děti.
2. Ať je shromažďují, učí je doma, chrání je před nebezpe-
čím nebo vedou tam, kde by se mohli poučit o náboženství.
Kdo nemůže osobně, ať k tomu nabádá druhé, nebo aspoň
ať se modlí za ty, kdo pracují a ať jim nabídne materiální po-
moc.
3. V této době, kdy nastává krize duchovních povolání, ať
je pomáhá vyhledávat, usměrňovat tam, kde by mohla být
pěstována.
4. Každý člen ať považuje za svou povinnost bránit papeže
a biskupy, také vzorně plnit jejich příkazy, šířit vyučování
náboženství, propagovat novény, tridua a duchovní cvičení.
Také poslech slova Božího.
5. V této době se šíří špatný tisk. Nuže, jako salesiáni tak
i jejich spolupracovníci ať se činí na poli dobrého tisku.
Dále Don Bosco v Provolání ohlásil, jaké jsou povinnosti
členů Sdružení:
1. Věk aspoň 16 let, mravné chování, být dobrým katolíkem,
poslušným církve a římského papeže.
2. Vyznačovat se slušným odíváním, střídmostí v jídle,
umírněnou bytovou kulturou, ušlechtilostí řeči a přesným
plněním stavovských povinností.
3. Každý rok duchovní cvičení buď v kostele nebo doma
nebo v nějakém k tomu zařízeném prostředí. Doba trvání
se neurčuje, ale patří k nim generální svatá zpověď život-
ní nebo, kdo si ji už udělal, celoroční. Každý měsíc cvičení
šťastné smrti, to je zpověď a přijímání, jako bychom měli
zemřít. Kdo má nějaký majetek, dá si do pořádku posled-
ní vůli a uspořádá si domácí záležitosti, jako by měl ihned
odejít na věčnost.
4. Každý den se pomodlit Otče náš a Zdrávas Maria ke cti
svatého Františka Saleského za rozmach svaté katolické
církve. Kdo se modlí mariánské hodinky nebo breviář, ať
jim aspoň předešle zmíněný úmysl.
5. Ranní a večerní modlitba, svěcení svátečního dne napros-
tým klidem od služebních prací, přítomnost na mši svaté,
kázání a požehnání. K zpovědi a přijímání jít každých čtr-
náct dní nebo aspoň jednou za měsíc. Svatý Filip Neri do-
poručoval týdenní svatou zpověď.
6. Každý člen udá rektorovi chrámu Panny Marie Pomocni-
ce v Turíně své jméno, příjmení, zaměstnání a adresu. Kde
existuje salesiánský dům, tam lze přihlášku poslat do ústře-
dí prostřednictvím tamního salesiánského ředitele.
7. Každý člen bude považovat Salesiánskou kongregaci za
svou matku a bude se snažit pomáhat jí modlitbou a spolu-
prací na oznámených akcích. Když bude moci přispět mimo
duchovní pomoci také materiálně, bude vítán.
8. Představený kongregace zařídí, aby se konaly za spolupra-
covníky modlitby, a má úmysl učinit je účastnými na všech
zásluhách, které si salesiáni získávají svou prací pro Boha
a pro duše. V den po svátku svatého Františka Saleského
bude každý kněz kongregace sloužit mši svatou za zemřelé
spolubratry. Nekněží přistoupí k svatému přijímání a po-
modlí se růženec.
9. Hlavní představený salesiánů je také hlavním představe-
ným Sdružení. Zastupuje ho rektor chrámu Panny Marie
Pomocnice v Turíně. Na něj se může každý spolupracovník
obracet. Kde jsou salesiánské domy, tam se může každý ob-
racet na tamního ředitele.
10. Když někdo z členů zemře, ať se to dá vědět představe-
nému, aby se mohla zpráva publikovat. Když onemocní, aby
se mohly konat veřejné modlitby za nemocného.
11. Představený každý rok oznámí, kdo v minulém roce
zemřel a také oznámí, co důležitého se bude v dalším roce
podnikat.
12. Hlavní svátky Společnosti jsou tři: Svatého Františka Sa-
leského, Panny Marie Pomocnice a svatého Josefa. Vedlej-
ší svátky jsou: svátky Panny Marie, apoštolů, svatého Jana
Křtitele, Vánoce, Velikonoce, Ducha svatého, Božího Těla,
Všech svatých a Dušiček.
13. Aby se mohly uhradit výlohy za knihy, časopisy a expe-
dici, každý člen zaplatí ročně jeden frank. Kdyby nemohl,
ať si nemyslí, že je tím zbaven duchovních výhod, hlavně
modliteb v nemoci nebo v případě smrti.
14. Všichni spolubratři ať si pomáhají dobrým příkladem
a také hmotně. Kdo může, ať je ochoten v případě potřeby
nabídnout také pohostinství členům kongregace. Jde o sku-
tek tělesného milosrdenství „pocestné do domu přijímat“.
594

6.3 Page 53

▲back to top
15. Zachovávání těchto pravidel neváže ani pod těžkým ani
pod lehkým hříchem, leda že by šlo o věci spadající pod
Boží nebo církevní přikázání.
Z tohoto náčrtu je jasně vidět, jakou měl o spolupracovní-
cích Don Bosco krásnou představu a jak blízké spojení měli
mít se salesiánskou kongregací. Byl to zatím náčrtek a svě-
tec jej musel teprve dále rozpracovávat. Další, už propraco-
vaný program života měl nadpis „Křesťanská jednota“. Ale
ani to ještě nebyl definitivní tvar. V dalším náčrtku nadpis
zněl „Sdružení pro konání dobra“. Až v roce 1875 se ustálil
název „Zbožné sdružení salesiánských spolupracovníků“.
28 Don Bosco myslí na smrt
Jsme ještě pořád v roce 1874, ale už na konci. Na pod-
zim byl Don Bosco jako obyčejně na růžencové slavnosti
v Becchi. Vložme sem v této souvislosti několik pozná-
mek od jeho neteře, sestry Eulalie Boskové. Byla rodačka
z Becchi a vzpomínala, jak strýček přijíždíval na bryčce buď
z Chieri nebo z Buttigliery se svým sekretářem donem Ber-
tou nebo s jiným knězem. Vzpomínala, jak jako děti čekaly
na jeho příchod, protože vždycky přivezl nějaké ovoce nebo
cukrdlata a nerozdával je dříve, dokud všechny nevyzkoušel
z katechismu. Když jí bylo osm let (narodila se v roce 1866),
vytrhla ho jednou z rozhovoru se svým otcem a dala mu
otázku: „Strýčku, budu sestřičkou?“ Třikrát se ho ptala a on
jí nakonec řekl: „Budeš. Budeš sestřičkou, ale musíš napřed
sníst mnoho paňotek.“
V roce 1881 – to už jí bylo 15 let, byla na duchovních
cvičeních v Nizze Monferrato, v novém domě Dcer Panny
Marie Pomocnice. Byl tam také strýček Don Bosco a hned,
jak ji uviděl, jí řekl: „Tvá sestřička Mařenka sem chtěla letos
přijít jako postulantka, ale už nepřijde. Panna Maria ji chce
mít u sebe v nebi a od tebe chce, abys ji sem přišla zastou-
pit.“ Eulalie už v osmi létech hodila myšlenku stát se řehol-
nicí za hlavu a teď měla myšlenky jen u sestry. „Ne, ne, Ma-
řenka nesmí zemřít. Maminka psala, že je jí už lépe.“ Dala
se do pláče a jela hned domů. Přišla ještě včas, ale sestra jí
za tři dny zemřela. Když však viděla, že se splnila první část
strýčkovy předpovědi, rozhodla se jít do Nizzy místo sestry.
Nešlo to hned, rodiče bránili, ale rok nato přece jenom ode-
šla a stala se Dcerou Panny Marie Pomocnice. Don Bosco si
přál, aby se některý synovec stal knězem nebo některá neteř
sestrou. Jednou řekl Eulalii: „Eulalie, ty jsi má útěcha!“
Poslední měsíce roku 1874 přeběhly v normálních sta-
rostech, Don Bosco byl jako obyčejně návštěvou u rodiny
Fassatiové a Calloriové, pak jel do Nizzy a všude vyřizoval
záležitosti a sháněl prostředky pro své dílo. Při tom vymýš-
lel nové a nové iniciativy. Sem patří takzvaní „Synové Panny
Marie Pomocnice“. Už od samého začátku v Don Boskově
Domově bydleli také hoši už postarší, trochu zaostalí, ale
plní dobré vůle. Neměli předběžná studia, ale byli by rádi
také studovali na kněze. Mělo se jim bránit, když se ukazo-
valy těžké časy? V roce 1873–1874 pro ně Don Bosco zřídil
na Valdoku zvláštní třídu, která dostala brzy trochu po-
směšný název „Ohnivá škola“. Ne jen to. Našli se spolubrat-
ři, kteří se na Don Boskovu iniciativu dívali skepticky. Měli
třeba trochu pravdy, ale chyběla jim velkorysost, kterou měl
Don Bosco.
Ale abychom měli solidní informaci, uveďme si zde svě-
dectví, které o tom podal v informativním procesu pro Don
Boskovu beatifikaci jeho zástupce don Rua. Psal: „Od samé-
ho začátku, co Don Bosco začal pěstovat hochy na studi-
ích, měl mezi nimi některé poněkud starší, kteří z různých
důvodů nemohli studovat na kněze od mládí a začali s tím,
až se jim uvolnila cesta. Don Bosco vypozoroval, že to jsou
většinou hoši usilovní, opravdu zbožní a ochotní s dobrou
vůlí poskytovat druhým službu tím, že je pomáhali asisto-
vat, posluhovali v jídelně a podobně. Zjistil dokonce, že jsou
v povolání vytrvalejší než mladší hoši a že asi osm z desíti
dojde k cíli. Z toho důvodu z nich vytvořil zvláštní skupinu,
jednak aby je uchránil od různých zahanbení, jednak aby
jim pomohl ve studiu tím, že vynechá některé méně důležité
předměty, aby mohli rychleji postupovat. Tak začala v roce
1874 veliká iniciativa zvaná ‚Dílo Panny Marie Pomocnice
pro povolání ke kněžskému stavu‘, které časem vydalo ve-
likou úrodu. V něm se zachránilo mnoho povolání, sice
pozdních, ale dobrých, opravdu solidních, která by byla ji-
nak zapadla ke škodě církve a duší.“
V té době Don Bosco často myslel na smrt. Byl přepraco-
vaný, měl za sebou těžkou nemoc, práce se rozrůstala a ne-
mohl od ní ustat. Byly i jiné důvody, proč na ni myslel. Kon-
cem listopadu se stalo, že večer měl na vrátnici službu hoch
jménem Alois Deppert, když tu tam vnikli tři výrostci a že
prý chtějí mluvit s Donem Boskem. Deppert jim řekl, že už
nesmí do domu nikoho pouštět, že na audience je dopoled-
ne. Vznikla tam dokonce rvačka. Deppert jim chtěl zatarasit
cestu dál, ale jeden z nich vytáhl z kapsy nůž, nasadil mu
jej na srdce a bodl. Pak darebáci utekli. Deppert pocítil, že
mu po těle teče krev a jen tak tak, že se vypotácel z vrátnice,
dostal se na ošetřovnu a z ošetřovny do nemocnice, kde mu
lékaři zachránili život. Komu byla ta rána do srdce určena?
Deppertovi? Anebo Donu Boskovi? Nebylo to poprvé, co se
na něho připravoval atentát.
V archivu salesiánského ústředí existuje několik závětí
Dona Boska. První je z července 1856. V ní udělal pořízení
ohledně toho, co mu patřilo v rodišti, dále ohledně Oratoře
samotné. Dědicem udělal klerika Ruu a kdyby tento snad
zemřel, tak dona Alasonattiho. Co se týče hrobu, zakázal jim
nějaké zvláštní texty. Prý mu tam mají napsat jen: „Kněz Jan
Bosco“. Před smrtí řekl svým přátelům: „Homo – humus,
Fama – fumus, Finis – cinis“ (česky to znamená: Člověk –
hlína, Sláva – kouř, Konec – popel). K závěti připojil též se-
znam svých spisů a vyjádřil přání, aby se při eventuálním
dalším vydávání hledělo vždy k poslednímu vydání. Závěť
končila slovy: „Ať Bůh laskavě přijme moje spisy na odčině-
ní pohoršení, která jsem dal v životě, ať mi ve svém velikém
milosrdenství odpustí mé hříchy, ať mi dopřeje žít a zemřít
ve své milosti a ať požehná chlapcům, které mi svěřila jeho
Prozřetelnost. Doporučení mým synům, aby se mohli spa-
sit: 1. Choďte rádi poslechnout si Boží slovo. 2. Chraňte se
hříchu nemravnosti. 3. Snažte se co nejlépe zpovídat. Odpo-
činutí věčné dej mi, Pane, a světlo věčné ať mi svítí.“
Další závěť je z roku 1869. V ní ustanovil univerzálním
dědicem dona Ruu a, kdyby ten byl mrtvý, pak dona Caglie-
ra.
Během nemoci ve Varazze na malém lístku potvrdil svá
předešlá ustanovení. V Turíně po svém uzdravení napsal
21. listopadu 1874 další závěť a později ještě jednu a další
595

6.4 Page 54

▲back to top
zpřesnění, která se však nedochovala. Jak je vidět, leželo mu
na srdci, aby bylo vše v naprostém pořádku.
V roce 1874 začala tlačit Dona Boska také Francie.
V městě zvaném Nizza Marittima (Přímořská Nizza) existo-
valy konference svatého Vincence a tam začal zájem o uve-
dení Don Boskových salesiánů do Francie. Náš světec tam
byl už znám. Události se vyvíjely takto:
O 50. výročí založení Spolku svatého Vincence v Nizze se
spolku podařilo otevřít v městě něco jako oratoř. Ve Francii
se říkalo raději Patronato. Bohužel ten, kdo ji řídil, upadl
do nemoci a dílo se zastavilo. Tu přijel do Turína předseda
spolku a zastavil se také v Oratoři u Dona Boska. Prosil ho,
aby se ujal díla, které už málem utonulo. Don Bosco byl
ochoten a překvapil ho svou velkorysostí. Řekl mu, že pošle
do Nizzy dva kněze a nežádá pro ně nic jiného, než aby měli
střechu nad hlavou a aby dostali každý den trochu polévky.
Don Bosco si tam pak zajel ještě osobně zjistit vše na mís-
tě. Bylo to po svátku Neposkvrněného Početí Panny Marie
1874. Provázel ho prefekt z Alassia don Ronchail. Zde kon-
čím X. svazek Memorií nebo lépe naší cesty „Po stopách
charismatického světce“. Na shledanou ve svazku jedenác-
tém.
596

6.5 Page 55

▲back to top
XI. DÍL
1 Představuje se don Ceria
Salesiánská kongregace měla dva zasloužilé životopisce Don
Boskovy a zároveň dva historiky salesiánského díla. První
byl nám již dobře známý don Jan Křtitel Lemoyne, který do-
vedl životopis Dona Boska do roku 1871, ale za světové vál-
ky roku 1916 zemřel. Z jeho pera vyšlo prvních devět svaz-
ků Životopisných pamětí, ale zůstalo po něm také mnoho
cenného materiálu, protože byl neúnavným sběratelem vše-
ho, co se týkalo našeho velikého světce. V jeho sběratelské
práci mu vydatně pomáhal don Jáchym Berto, který dělal
Donu Boskovi přes dvacet let sekretáře, provázel ho na jeho
cestách a mnoho věděl i pověděl, případně zapsal. Zemřel
dva roky před donem Lemoyneem v roce 1914, ještě před
vypuknutím války.
Válka přerušila práci na vydávání Životopisných pamětí.
Také probíhal proces blahořečení Dona Boska a bylo tře-
ba krajní opatrnosti, protože stále ještě žili lidé, kteří kdysi
za arcibiskupa Gastaldiho potírali Don Boskovo dílo. Tak
se stalo, že přešla válka, přešly i roky po válce a na monu-
mentálním životopise Dona Boska se nepracovalo. Teprve
roku 1929, kdy byl Don Bosco papežem Piem XI. prohlášen
za blahoslaveného, jeho třetí nástupce, Boží služebník don
Filip Rinaldi, rozhodl, aby se pokračovalo. K tomuto dílu
povolal do Turína salesiánského ředitele z Frascati u Říma,
Evžena Ceriu, který se mu zdál pro tuto práci nejschopnější.
Ceria se narodil v Bielle u Vercelli roku 1870 a získán pro
salesiánské ideály vstoupil do salesiánského noviciátu jako
patnáctiletý v roce 1885 a hned následujícího roku 1886,
dva roky před Don Boskovou smrtí, složil věčné sliby. Znal
tedy Dona Boska osobně, ale ještě byl příliš mlád, aby mohl
hlouběji nahlédnout do jeho osobnosti a díla. Byl ale vní-
mavý a, protože měl nadání pro sledování kulturního dění
v salesiánské kongregaci, zajímal se také o její minulost.
Prošel několika ústavy – byl na Sicílii, ve Faenci, v Loretě,
v Římě, na Sardinii, pak jako ředitel v Džencánu u Říma
a kousek dál ve Frascati, až ho zastihl už zmíněný rozkaz vě-
novat se Don Boskovým Memoriím.
V Turíně musel don Ceria napřed rozřešit jeden pro-
blém – odkud začít. S donem Lemoyneem spolupracoval
v poslední době don Angel Amadei a spolu už měli rozpra-
covanou osnovu desátého svazku, která měla zahrnout léta
1871–1874, právě ta nejožehavější v Don Boskově životě.
Zdálo se, že Amadei bude v Lemoyneově práci pokračovat,
ale dostal za úkol zpracovat životopis Don Boskova prvního
nástupce dona Ruy, jehož proces beatifikace byl na pořadu
jednání římských míst. Pak zde byla už zmíněná otázka,
zda je záhodno publikovat předčasně věci, dotýkající se cti
některých pánů na turínském ordinariátě a na konzistoři.
Fakt je ten, že se rozhodlo, že se doba od roku 1871 do roku
1874 zatím vynechá a don Ceria začne rokem 1875. Bude to
svazek XI. a svazek X. se uveřejní, až přijde vhodný čas. My
už víme, že se tak stalo těsně před druhou světovou válkou
roku 1939.
Ceria se pustil do práce salesiánského historika s nevšed-
ním elánem a vytrvalostí. Biografický slovník salesiánů,
vydaný v roce 1969 dobře vystihuje profil tohoto plodného
historiografa. Říká se tam: „Kdo znal dona Ceriu, vybaví si
ho vždy jako člověka ustavičně usebraného a přemýšlející-
ho. Může se říci, že stále přemýšlel, stále tvořil a jen čas od
času opouštěl svůj duchovní svět, aby si jednoduše pohovo-
řil s lidmi, kteří se s ním přišli poradit. Byla to dlouhá me-
ditace a zároveň neměnný klid a prostota, které mu dovolily
napsat tolik věcí a tak jasně. Jeho styl je klidný a má spád,
žádná křivolakost, žádná těžká slova, jen občas nějaká vtip-
ná věta, osobní poznámka, aby se vědělo, že do vypravová-
ní patří i on, třebaže se nesnaží vyniknout, nýbrž zmizet za
čistým a jednoduchým vypravováním dějů. Dovedl v sobě
krásně spojit hlubokého humanistu, zkušeného profesora,
bdělého a svědomitého vychovatele, znalce svatého Františ-
ka Saleského i Dona Boska.“
Měl jsem to veliké štěstí poznat dona Ceriu osobně. Bylo
to v létech 1935–1939, kdy jsem studoval v Turíně teologii.
Chodíval jsem často ve čtvrtek na Valdocco na vycházku
a rád jsem se přibližoval k donu Ceriovi, který byl obyčejně
obklopen zvědavými kleriky. Měl nás rád a myslím, že vždy
ve čtvrtek odpoledne schválně přerušoval psaní, aby nám
mohl všelicos povědět. Dostával stále nové dodatky k his-
torii díla, všelijaké, po létech objevené dopisy Dona Boska,
prostě měl pořád něco nového, co nikdo jiný ještě neměl
v rukou. Protože mě zajímalo všechno, jednou jsem si dodal
odvahy a poprosil jsem ho, aby mi ukázal, s jakou techni-
kou pracuje při psaní. Vzal mě do své pracovny a ochotně
mi ukázal své rukopisy. Byly to archy, na kterých mnohdy
byly vystříhané, nalepené, perem pospojované úryvky z no-
vin a časopisů a myslím i z knih. Chápal jsem, že jeho prá-
ce žádá sem tam obětovat i jinak historicky cenné papíry.
Však rukopisy zůstaly a zmíněné výňatky byly tak aspoň
bezpečně archivovány. Když psal don Ceria poslední svazek
Memorií, žádal mne, abych mu napsal něco o stycích Dona
Boska s Čechy a Slováky. Vyhověl jsem mu a je to v 18. svaz-
ku na stranách 443–446. Bohužel byl jsem tehdy jen boho-
slovec a sám jsem ještě neměl ucelenou představu o minu-
losti našeho díla, takže stať nedopadla zrovna nejlépe, ale
i tak mu musíme být vděčni, že nás v Memoriích zvěčnil.
Zatímco se Amadei odchýlil od Lemoynea v X. svazku
tím, že nepostupoval chronologicky, ale spíš řadil kapito-
ly podle látky, don Ceria se vrátil k Lemoyneově metodě,
i když ne zcela. Pro XI. svazek si umínil vypsat to, co se udá-
lo v roce 1875.
2 Rok 1875
Generální katalog Společnosti svatého Františka Saleského
na rok 1875 uvádí jména 64 členů s věčnými sliby, 107 s čas-
nými, 84 noviců a 32 aspirantů, dohromady 287 salesiánů,
z toho 50 kněží. Tento personál byl rozdělen do 8 domů:
v Turíně to byla Oratoř a kolej na Valsalice, další koleje byly
v Borgu San Martinu, v Lanzu, Varazze a Alassiu, hospic
byl v San Pier d’Areně. Nakonec tam figuroval i Dům Panny
Marie Pomocnice s obecnou školou v Mornese. Mezi aspi-
ranty upoutává naši pozornost blahoslavený don Alois Gua-
nella. Počet noviců byl značný a je to znamení vnitřní síly
salesiánského díla, které chce růst a kvést.
597

6.6 Page 56

▲back to top
Když jsme se zmínili o blahoslaveném Guanellovi, při-
dejme ještě nějakou zprávu o něm. Tři roky za sebou musel
žádat, aby mu comský biskup dovolil vstoupit k Donu Bos-
kovi a než mohl podat formální žádost o přijetí, Don Bosco
mu odpověděl: „Milý done Aloisi, místo máte připraveno.
Až přijdete do Turína, dohodneme se, kam bude nejlepší
Vás poslat. Píši Vám takto proto, že jste mi posledně napsal:
‚Nebudu-li přijat k vám, jsem rozhodnut jít jinam.‘ Jen se
vynasnažte, abyste nenechal u Vás věci ve stavu, že byste se
musel vracet. S Bohem, drahý done Aloisi, šťastnou cestu!
Pán Bůh Vám požehnej. Váš v Ježíši Kristu oddaný přítel
kněz Jan Bosco.“ Nizza Marittima 12. 12. 1874.
Guanella napsal později své vzpomínky. Přišel na Val-
docco, když právě představení vycházeli z porady, ve které
bylo rozhodnuto přijmout misie v Americe. Don Bosco mu
u vchodu do svého pokoje řekl: „Tak co, pojedeme do Ame-
riky?“ Guanella odpověděl: „I já bych chtěl ve své diecézi
založit rodinu řeholních sester a třeba i řeholníků, jak už
jsem se dohodl s některými svými spolubratry.“ Don Bosco
na to: „My zde máme všechno. Máme kněze, máme také se-
stry a vy u nás zůstanete navždy.“ Guanella pokračuje: „Já
jsem zmlkl a po tři roky, co jsem zůstal ve Společnosti, jsem
v sobě nosil rozpor. Nakonec ve mně zvítězila touha založit
vlastní družinu. Když jsem byl s Donem Boskem, cítil jsem
se jako v nebi. S Boží pomocí a s pomocí Don Boskových
modliteb jsem se napravil z chyb, se kterými byl bych mož-
ná sestoupil do hrobu. Myslím, že jsem hlavně získal, co se
týče ducha umrtvenosti, protože jsem se snažil zachovávat
pravidla, jak jsem jen dovedl.“
Katalog na rok 1875 přinesl novinku: krátké životopisy
spolubratří, kteří odešli v minulém roce na věčnost. Byli to
kněží František Provera, Josef Cagliero, Dominik Pestarino
a klerik Alois Ghione. Don Bosco k nekrologům předeslal
své slovo na cestu. V něm vysvětlil důvody tohoto rozhod-
nutí: 1. Tak se to dělá ve všech řeholních společnostech. 2.
Ti, kteří mezi námi žili a praktikovali s námi společné sta-
novy, mohou nám být příkladem. 3. Když si budeme při-
pomínat jejich jména a činy, snadněji si na ně budeme
vzpomínat i v modlitbách. Nechceme být vzpomínáni pro
marnou chválu, ale aby naše jména byla zapsána v nebi.
Máme si také uvědomovat, že, jako naše špatné činy mohou
dále působit pohoršení, tak naše dobré činy mohou působit
dobro i po naší smrti.
V předvečer svátku Zjevení Páně napsal Don Bosco
dlouhý dopis svým milým synům do Lanza. Zachoval se
nám díky uchovatelské vášni tamního ředitele dona Lemoy-
nea. Světec v něm ujišťuje hochy a představené koleje, že
na ně myslí častěji za den a raduje se z vědomí, že i oni na
něho myslí. Pak jim doporoučí, aby si hleděli zdraví, studia
a mravnosti. Zdraví je veliký Boží dar. Ať se hoši chrání na-
chlazení, přílišné námahy, nestřídmosti, náhlého přechodu
z tepla do zimy. V koleji jsou, aby si opatřili co největší vý-
bavu vědomostí, aby si mohli v životě poctivě opatřovat ka-
ždodenní chléb a nemuseli být na přítěž rodičům. Mravnost
spojuje zdraví s učením. Ty dvě věci mají základ v mravnos-
ti. Kdo je mravný, prospívá jak ve zdraví tak v moudrosti
a je ode všech přijímán s úctou a láskou. Naopak nemravný
člověk, lenoch a podobně je společnosti na přítěž a každý se
takovému vyhýbá.
Na konci dopisu Don Bosco uvádí ještě jednu myšlen-
ku: Z dálky je slyšet hlas tolika duší, které volají o pomoc.
Potřebují kněze, misionáře, aby je vyučili cestám spásy. Tře-
ba i mezi Lanzskými studenty jsou někteří povolaní do řad
kněží a misionářů. Svatý Augustin napsal: „Zachránil jsi
nějakou duši? Svou vlastní jsi předurčil k spáse.“ Závěrem
ještě doporučil hochům jejich ředitele, o kterém ví, že není
na tom se zdravím moc dobře.
Zachovaly se také některé osobní dopisy. Donu Ronchai-
lovi, který po jistém váhání složil věčné sliby, vyjádřil radost
z jeho ujištění, že už je v srdci klidnější. Klerikovi Borio-
vi dal tři důležité pedagogické rady: 1. Aby nikdy nekáral
v přítomnosti druhých, 2. Když už musí kárat, ať se postará,
aby pokáraný odcházel s přátelskými city, 3. Aby byl sám
vděčný, když ho někdo upozorní nebo napomene.
Z ledna je také několik dopisů adresovaných římským
hodnostářům, jeho přátelům a dobrodincům. V odpově-
dích čteme nejedno povzbuzení. Kardinál vikář Jeho Sva-
tosti kardinál Patrizi psal: „To, že se někdo nedívá na vaši
Společnost dobrotivým okem a dělá vašemu dílu potíže, to
vás nesmí překvapovat. To Bůh dopouští vždycky, když je
mu dílo milé, a zase to obrací v dobré. Nic si z těch opozicí
nedělejte, ať vás to spíše povzbudí.“ Otevřeněji psal sekretář
kongregace pro biskupy a řeholníky, monsignor Vitelleschi.
Důvěrně mu sděloval, že kongregace připravila dopis pro
turínského arcibiskupa, v němž reaguje na jeho námitky
proti Donu Boskovi. Jemu dá později soukromě opis toho
dopisu, aby věděl, jak se má chovat. Třetí dopis byl od kar-
dinála Berardiho. I on vyjádřil politování nad pronásledo-
váním, které musí Don Bosco trpět ze strany svého arcibis-
kupa.
3 Výroční konference sv. Františka
Konec ledna shromáždil kolem Dona Boska opět jeho nejvý-
značnější syny. Zatím se dodržovalo, že tři dny před svátkem
svatého Františka Saleského se scházeli ředitelé salesián-
ských domů ke společným poradám. Byly to porady domác-
ky vedené a byla při nich příležitost promluvit si v klidu
s Donem Boskem. Některá shromáždění byla soukromého
rázu a týkala se hlavní rady a všech ředitelů, jiná byla otevře-
ná a mohli se jich zúčastnit všichni salesiáni, případně i ti,
kdo aspirovali. Don Bosco byl pro velikou otevřenost a do-
voloval, aby na veřejná shromáždění mohli přijít i hoši z vyš-
ších tříd, aby se i oni dověděli, jak se utváří salesiánské dílo
a mohli se snadněji rozhodnout pro salesiánský ideál.
Toho roku 1875 vedl první tři porady don Rua. Týka-
ly se řádného chodu kongregace a není třeba o nich zvlášť
mluvit. Čtvrtá konference 27. ledna byla veřejná a zúčastnil
se jí i sám zakladatel. Tam převládala radost z definitivního
schválení kongregačních stanov a pohotovost pracovat o za-
vedení pravidelnosti ve všech směrech. Světec rozuměl lid-
skému srdci a rád se otvíral před svými syny, aby je nadchl.
Nic divného, že se v těch dnech zmocňovalo lidí nadšení
a že si zapracovala i fantazie. Don Bosco neváhal seznámit
publikum i s takovými problémy, jako je udělení zvlášt-
ních privilegií, jaká mají jiné řeholní instituce. Možná sám
nevěděl, co ho bude stát jejich dosažení, když byla nahoře
tendence omezovat jejich udělování, aby se nemohli řehol-
níci snadno vymaňovat z pravomoci biskupů. Na oné čtvrté
konferenci Don Bosco četl mimo jiné dopis kardinála stát-
ního sekretáře Antonelliho, kde mu sděluje, že Svatý otec
598

6.7 Page 57

▲back to top
posílá 1 000 lir na salesiánský hospic v San Pier d’Areně.
Don Bosco hned poznamenal, že tento dar považuje za ges-
to papeže vůči salesiánskému dílu, ale že mu peníze pošle
zase zpět v podobě příspěvku na „svatopetrský haléř“. Toho
dne přišel dopis také z Argentiny z Buenos Aires a ještě je-
den: královský dekret, jímž se prohlašuje odprodej námi
už dříve jmenovaného pozemku potřebného k postavení
kostela svatého Aloise u Porta Nuova za veřejně prospěšný,
takže už majitel nebude moci schválně brzdit stavbu a bude
muset ten kousek pole Donu Boskovi odprodat.
Pátá konference byla v kostele svatého Františka Saleské-
ho. Bylo na ní sto padesát lidí – také všichni novici a aspi-
ranti. Na ní povstávali jeden po druhém jednotliví ředitelé
salesiánských domů a „vydávali počet“ z jejich stavu. Větši-
nou měli čím se chlubit, zvláště přeplněností tříd, což bylo
znamením, že veřejnost oceňuje salesiánskou výuku a vý-
chovu. I valsaličský ředitel don Dalmazzo mohl tentokrát
konstatovat, že počet studentů v lyceu (vyšším gymnáziu)
se zdvojnásobil, ale zažehral si na skutečnost, že snad žádný
z těch synků z lepších rodin nejeví zájem o duchovní po-
volání. Studium bylo na výši, vyučovali tam dokonce čtyři
vysokoškolští profesoři. Ten valsaličský ústav byl Donu Bo-
skovi vnucen arcibiskupem a vymykal se z rámce salesián-
ské práce. I referát tamního ředitele napovídal, že se časem
bude muset účel koleje změnit. Pro nás je zajímavý referát
dona Ruy o hlavním domě – o Oratoři. V uplynulém roce
se stalo ranní rozjímání pro všechny povinným a z toho dů-
vodu bylo rozhodnuto uspíšit ranní vstávání o půl hodiny,
aby se všechno stihlo. Salesiáni rozjímali zvlášť a novici také
zvlášť. Don Rua obecně chválil chod domu, což působilo
povzbudivě. Na tomto místě don Ceria znovu připomíná, že
takový byl Don Boskův styl. Vychovával lidi k pravidelnosti
pomalu a citlivě. Kdyby byl chtěl mít hned vše dokonalé, jak
to chtěl pan arcibiskup, byli by mu mnozí odešli ke škodě
věci. Určitou váhu v této věci měl i fakt, že nebylo radno
před světem moc ukazovat, že salesiáni jsou řeholníci.
Don Bosco ten den pro nedostatek času nemluvil ke ko-
munitě, ale druhý den si to vynahradil. Jeho řeč byla zase
volná, rodinná, povzbudivá a nakonec se rozhovořil o ame-
rické misii, protože už byla na cestě a bylo třeba naplnit lidi
misionářským nadšením. Bylo to vlastně poprvé, co Don
Bosco o této věci mluvil veřejně.
4 Pozdní povolání
V roce 1875 Don Bosco zahájil další slovo pro záchranu ne-
smrtelných duší. Doba byla zlá a duchovním povoláním ne-
přátelská. Politické zmatky, laicizující škola, bezuzdný tisk,
tupení církve a kněží, ekonomické potíže, to vše působilo,
že řady kněží řídly. Don Bosco tím byl znepokojen a stále
více se mu líbila myšlenka, že se budou muset evangelijní
pracovníci brát z lidí, kteří pracují „s lopatou a kladivem“.
Ale to ještě nestačilo. Don Bosco si uvědomoval, že hoši
jsou hoši, a čím jsou mladší, tím menší je naděje na jejich
setrvání. Co dělat? Zaměřit se na starší? Don Bosco měl
svou zkušenost. Jako student začal v Chieri připravovat na
studia staršího už kostelníka, a podařilo se mu připravit ho
tak dalece, že se nakonec stal knězem a farářem. I v Orato-
ři mezi menšími studentíky seděli často starší hoši a Don
Bosco jim pomáhal, aby dohonili ztracený čas. Začátkem
roku 1875 byl v těchto myšlenkách ještě více upevněn. Měl
sen. Zase jeden z těch, které mu už nešly z hlavy. Ano, vy-
právěl jej před členy hlavní salesiánské rady.
Zdálo se mu, že sedí v sobotu ve zpovědnici a je roztr-
žitý. Vtírala se mu myšlenka na nedostatek kněžských po-
volání. Kolem klečela spousta chlapců a připravovali se na
zpověď. Jemu pořád bzučela v mysli otázka: „Kdoví, kolik
jich vytrvá na cestě ke kněžství.“ Pak se ocitl jakoby ve své
světnici a nějaký ženský hlas mu říkal: „Prohlédni si sezna-
my obyvatel domu, ty z tohoto roku i z těch minulých let.
Tam se dozvíš, co máš dělat.“ Chtěl se obrátit, aby viděl, kdo
k němu mluví a rychle vstal. Chlapci mysleli, že je mu špat-
ně, a chtěli ho podepřít, ale on že ne, že mu nic není. A zase
si sedl a zpovídal.
Po zpovídání šel do světnice a začal si prohlížet sešity se
jmény obyvatel domu. Hodně sešitů prohlédl, než mu na-
padlo zamyslit se nad jejich věkem. A tu přišel na veliký
objev. Ze sta malých chlapců docházelo ke kněžství jen asi
patnáct. Ze starších připadalo na 10 mnohem více – osm.
To byl veliký rozdíl. U menších to bylo 15 procent, u star-
ších 80 procent. U starších to šlo mnohem rychleji, protože
se od nich žádalo jen nejnutnější, a oni studovali houžev-
natěji. Od té doby Dona Boska neopustila myšlenka, že by
měl zakládat domy pro odrostlejší jinochy a pomáhat jim na
cestě k oltáři.
Když byl Don Bosco v Římě, měl tam 15. března další ta-
kový sen. Zdálo se mu, že je někde v zahradě a stojí u zvlášt-
ního stromu. Měl trojí ovoce: fíky, broskve a hrušky. Ovoce
bylo na pohled pěkné. Vtom se zvedla bouře a začalo kru-
pobití. I on dostal nějakou ránu jako kamenem. Ale někdo
na něho naléhavě volal: „Nenech tu úrodu zkazit. Vem’ koš
a trhej!“ Don Bosco začal trhat, ale koš byl hned plný. Ne-
známý ho pobízel: „Vezmi si větší koš a pospěš si!“ Někte-
rý plod byl už nakažený červem, takové od sebe zahazoval.
Většinou to však bylo krásné ovoce a on si usmyslil třídit je
podle druhu. Nakonec měl tři pěkné hromádky fíků, brosk-
ví a hrušek. A slyšel: „Fíky budou pro biskupy, hrušky pro
Ameriku, broskve si necháš pro sebe.“ Pak neznámý začal
křičet: „Odvahu, výborně, výborně, dobře, výborně!“ Tles-
kal a zmizel. Vysvětlení snu se nabízelo samo. Týkalo se
pozdních povolání a Don Bosco byl povolán, aby tuto myš-
lenku uvedl do církevní praxe.
Don Bosco se už rozhodl jednat a svému novému dílu dal
hned název: „Dílo Panny Marie Pomocnice pro povolání ke
kněžskému stavu.“ Při návštěvě Svatého otce v Římě papeži
vysvětlil své myšlenky. Pius IX. byl nadšen a myšlenku při-
jal hned za svou. Ano, řekl mu, aby si vyžádal doporučení
aspoň některých biskupů, aby mohl i on sám dílo katolické
veřejnosti doporučit zvláštním brevem. Doma Don Bosco
napsal příslušná pravidla. Do tohoto díla se mohli hlásit
hoši od 16 do 30 let, kteří neměli dříve možnost studovat na
kněze. Prostředky k jejich vydržování měli mezi sebou sbí-
rat věřící katolíci. Don Bosco také vysvětlil, proč ten název
a hlavně zdůraznil, že Dílo nepřinese nikomu žádnou ško-
du. Pravidla nebyla určena veřejnosti, také z toho důvodu,
aby nebylo třeba žádat církevní vrchnost o dovolení, aspoň
zatím ne. Poslal je však několika subalpínským biskupům
a brzy měl doporučení sedmi z nich. Když je měl, uvědo-
mil kardinála Berardiho, monsignora Vitelleschiho a jejich
prostřednictvím poprosil Svatého otce o požehnání pro
Dílo. Ti šli rádi k papeži a papež rád požehnání udělil. Oba
599

6.8 Page 58

▲back to top
však také Donu Boskovi radili, aby raději věc nezveřejňoval
v Turíně, aby snad zase nevznikly zápletky, jak tomu bylo
v minulosti. Byla to rada soukromá a nezávazná. Don Bosco
si jí vážil, ale dobře věděl, že se tím nevyhne hněvu pana
arcibiskupa, protože ten, když se to tak jako tak doví, bude
dělat vše, aby Dílo zmařil. Proto, když měl v rukou dvanáct
biskupských doporučení a papežovo požehnání, prostě po-
žádal v Turíně církevního revizora o „Nihil obstat“ (Není
námitek). A bouře hned začala. Odpověď na sebe nechala
čekat osm dní a byla, jak mohl předvídat, zcela záporná. Jde
prý o důležitou věc a pan arcibiskup míní vznést napřed do-
taz na všechny biskupy provincií turínské, vercellské a také
provincií na janovském území.
Don Bosco požádal o audienci u pana arcibiskupa, ale
marně. Rozběhla se korespondence mezi biskupskými ku-
riemi a pan arcibiskup se snažil donutit biskupy, aby pode-
psali protest proti zamýšlenému dílu. Hlavní důvod byl, že
prý Dílo zničí malé diecézní semináře. Bude-li Dílo povole-
no, pak jen pod podmínkou, že bude postaveno pod dozor
turínského arcipastýře a dvou nejstarších biskupů provin-
cie, kteří budou mít právo konat v novém ústavě inspekce,
aby se zabránilo přehmatům. Suzský biskup se tomuto po-
žadavku v dopise arcibiskupovi vzepřel a řekl, že nebezpečí
zneužití je vyloučeno tím, že se žákům Díla zaručuje na-
prostá svoboda volby. Jakmile skončí studia, budou se moci
vrátit do diecéze a vstoupit do kněžského semináře, jak je
uvedeno v článku 5. pravidel. Biskup měl také odvahu upo-
zornit pana arcibiskupa, že takové požadavky jsou v rozpo-
ru s exempcí Don Boskovy kongregace a jejímu podřízení
přímo Římu. Kdyby turínská kurie trvala na svém požadav-
ku, skončilo by to k její škodě, protože by se zmařilo Dílo,
které je zřejmě dobré a církvi užitečné.
Monsignor Gastaldi napsal dlouhý dopis také kardinálo-
vi Bizzarrimu, prefektu kongregace pro biskupy a řeholníky.
V něm uvádí, že už existují podobná díla, například Kolej
apoštolských škol, kterou ředitel koleje, kanovník Ortalda
udržuje jen s vypětím všech sil. Také v ústavě Cottolen-
go existuje něco podobného a je tam asi 60 hochů zdarma
vydržovaných a vycházejí tam odtud výborní kněží. Ať prý
pan kardinál nařídí Donu Boskovi, aby hned ustal od reali-
zování svého projektu, dokud se nevysloví příslušní bisku-
pové.
To už jsme za půlí roku, protože dopis nese datum 25.
července 1875. Pár dní nato psal ještě jiný dopis biskupům
a v něm rozvinul tezi o katastrofálních následcích Don Bo-
skova Díla Panny Marie. Vždyť prý Don Bosco ani nena-
psal do titulu Díla „Nejsvětější Panny Marie“. A tak se náš
světec zatím marně namáhal, aby dostal dovolení vytisk-
nout Pravidla Díla ještě před začátkem školního roku. Bylo
to zase trapné, ale Don Bosco nebyl zvyklý ustupovat, když
šlo o Boží věc. Psal 8. srpna dopis kardinálu Antonellimu
a informoval ho, jaký nátlak dělá pan arcibiskup na bisku-
py a jak tito na to reagují jako na zasahování do jejich práv.
Přece, když papež něco schválí, jak se může žádat od bisku-
pů, aby proti tomu vznášeli protesty. A dal najevo, že snad
bude dobré přerušit s turínskou kurií jednání a začít budo-
vat Dílo v jiné diecézi. Dohodl se již s biskupem Manacor-
dou, že pravidla budou vydána v jeho fossanské diecézi.
Don Bosco musel mít nervy pořád napjaté, ale zůstával
klidný, ačkoliv měl ještě jiné starosti, snad větší než ony
s Dílem pro pozdní povolání. Věděl, že právo je na jeho
straně a těšilo ho, že opozice proti němu není tak silná, aby
nad ním zvítězila. V té době se stalo, že vicerektor seminá-
ře, čestný kanovník Soldati, měl jedné neděle dopoledne
pro všechny bohoslovce nějakou řeč a v ní si bez uvedení
jména stěžoval na jistého kněze diecéze, že prý odvádí své
podřízené od povinné úcty k diecéznímu představenému
a od poslušnosti. Každý věděl, na koho naráží. Odpoledne
o rekreaci se k tomu vrátila řeč mezi bohoslovci posledního
ročníku a jejich prefekt, don Berrone, který byl vychováván
v Oratoři, měl nápad. Vyzval bohoslovce, aby se rozestoupili
na ty, kteří vyšli z Oratoře, a ty, kteří přišli odjinud. A hle.
Z 38 přítomných bylo 35 vychováno u Dona Boska. Berrone
prosil bohoslovce, aby chvíli zůstali v této sestavě a šel za-
volat pana vicerektora. Pan kanovník přišel – neměl tušení,
oč jde, a jak klidně přišel, tak zmokle zase odešel. Jen se tro-
chu omluvil, že to tak nemyslel. Vydal o tom svědectví don
August Amossi, který se později stal salesiánem a zemřel
v Oratoři v roce 1926.
Gastaldi neměl moc přátel mezi sufragány biskupy pro
svůj panovačný postup. V žárlivé snaze uchránit si absolut-
ní moc snadno zasahoval do pravomoci svých kolegů a to
je dráždilo. Ve věci Díla Panny Marie pro duchovní povo-
lání měl na své straně jen ivrejského biskupa Morena, kte-
rý měl podobnou povahu jako on a s Donem Boskem byl
v nedobré vůli od dob, kdy mu Don Bosco nedovolil, aby
neomezeně vládl nad Katolickým čtením, které Don Bosco
založil a redigoval, a které biskupův pověřenec špatně admi-
nistroval. Většina biskupů považovala Don Boskův podnik
za prospěšný pro církev a netajili se svými sympatiemi, jak
o tom svědčí zachovaná korespondence – například kolekce
27 dopisů, které přešly z osobního majetku zemřelého arci-
biskupského sekretáře Chiusa do salesiánského archivu.
Don Bosco se rád vracel k tématu pozdních povolání.
Měl ho plnou hlavu a také musel o Díle uvědomovat své
salesiány. Neprobíral s nimi nepříjemnosti, které měl s ar-
cibiskupstvím, ale o věci samotné mluvil. Některé jeho my-
šlenky zapsal don Barberis, první salesiánský novicmistr.
Psal ve své malé kronice, co mu Don Bosco řekl koncem
ledna 1876: „Dali jsme do pohybu Dílo Panny Marie. Jsou
zde nějaké překážky v tom prvním roce a nejde to, jak by-
chom chtěli. Ale uvidíš, časem to bude jediný zdroj povo-
lání pro biskupy a pro misie. Zatím se vše svádí na zlé časy
a myslí se, že se vše změní a že bude zase povolání dost. Ale
to si můžeme jen přát, ale nemůžeme v to doufat. Jestliže
je pravda, že následky jsou úměrné příčinám, pak příčiny
položené v naší době budou mít následky nedozírné. Ještě
před třiceti, čtyřiceti roky existovaly některé katolické státy.
Jeden stát mohl doufat v pomoc druhého. Ale dnes? Ani je-
den. Ale dodejme si odvahy. Žeň je veliká a ten kamínek do
majestátního pomníku vítězství přineseme také my.“
Ti nejosvícenější biskupové cítili, jak je Don Boskův
program aktuální a podporovali jej s nadšením. Plyne to
z dopisů, které v roce 1875 poslali Donu Boskovi. A on ří-
kal: „Mnozí biskupové, až uvidí dobré výsledky, budou nás
následovat a budou otvírat domy pro pozdní povolání. My
dáme impuls a dobro se rozšíří. Bůh to chce a když jsme
o tom přesvědčeni, musíme jít dopředu, ať se nám staví
do cesty jakékoliv překážky.“ Don Chiala mu namítl: „Ale
v tom je právě nejistota, jestli to Pán Bůh chce.“ A Don
Bosco pohotově: „K tomu není třeba žádného zjevení.
I když máme neomezenou důvěru v Boží Prozřetelnost, ne-
jednáme slepě. Než se pustíme do nějakého podniku, dob-
ře se podíváme, zda máme po ruce reálné prostředky k cíli.
600

6.9 Page 59

▲back to top
A když řekneme, že ano, zkusíme to. Pak se třeba zastavíme
a ptáme se, zda máme pokračovat. Když vidíme, že je zde
naděje, jdeme dále a nečekáme se založenýma rukama. Pí-
šeme napravo, nalevo, posíláme letáčky, pozvánky, otvíráme
loterie, uveřejňujeme subskripce, vzbouříme půl světa. Tak
jsem to dělal vždycky a tento postup se mi osvědčil. Mám
neomezenou důvěru v Boží Prozřetelnost, ale také vím, že jí
musíme napomáhat.“
Dílo Panny Marie se rozbíhalo a ti starší, pokud se hlásili,
začínali se nazývat „synové Mariini“. Hlásilo se jich hodně,
dokonce vojáci se hlásili. Don Bosco část těch starších ho-
chů umístil v San Pier d’Areně, ale to bylo jen symbolické.
Více jich bylo v samotné Oratoři v Turíně. Byli to vlastně
hoši, kteří tam už byli a studovali s menšími. Teď jich však
přibývalo a začátkem roku 1876 v březnu bylo třeba pro ně
otevřít samostatnou třídu se samostatným učebním progra-
mem. Říkalo se jí „ohnivá škola“. Don Bosco ji oznámil na
večerním slovíčku už 8. února. Začal tím, že popsal situaci
v Jižní Americe, kde tolik duší touží po spáse, ale není, kdo
by se jich ujal. Ani v Itálii to není skvělé. Už se lidé ptají:
„Cožpak se už nikdo nehlásí na kněze?“ A řekl naplno, že
kdo má už aspoň 16 let a chce postupovat rychleji ke kněž-
ství, je žákem čtvrté nebo třetí, někdo snad výjimečně i dru-
hé třídy, ať se přihlásí do zvláštní třídy, kde se bude studo-
vat s velikým zápalem a kde budou učit samí dobří učitelé.
Budeme se snažit, aby dotyční hoši už kolem Všech svatých
mohli obléci kleriku. Podmínka je mít vůli doopravdy stu-
dovat. Žádné lajdačení! Další podmínka: Odhodlání zůstat
zde v Oratoři nebo odejít do misií. Nepočítat s tím, že by
někdo mohl být přijat do turínského semináře, když nebude
mít vysvědčení z 5. třídy gymnázia. Zde je to přísné. V ji-
ných diecézích to snad není takové a když my uznáme, že
někdo může přijmout duchovní roucho, uznají to oni také.
Ale to není vůbec jisté. V Turíně je také předepsána zkouš-
ka z celého Velkého katechismu. Také je třeba uvážit, že dát
se do této školy, znamená zřeknout se veřejných zkoušek.
Tam se žádají vědomosti ze všech předmětů. U nás se za-
tím nechají některé předměty stranou a půjde se s italštinou
a s latinou dopředu. Kdo má v úmyslu dosáhnout vysvědče-
ní maturitního, ať se nehlásí. Také musí každý mít odvahu
zřeknout se letních prázdnin. Pár dní odpočinku bude, také
budou duchovní cvičení v Lanzu, to také bez knih, ale pak
se pojede až zase do listopadu. Je březen, to je tedy k dobru
osm měsíců, mohlo by se to stihnout. Pak by začala filoso-
fie a při ní by se všelicos mohlo dohnat. Filosofie u nás trvá
dva roky a při ní se studuje dále latina a bere se italská lite-
ratura. Don Bosco se nakonec v řeči vrátil k myšlence mi-
sií v Americe, kam bude třeba vyslat lidi dobře podkované
v tom hlavním, co musí vědět každý kněz. A vybídl hochy
k odvaze.
K začátku „ohnivé školy“ patří jedna důležitá epizoda.
Tehdejší „ředitel škol“ (později se mu bude říkat „školní
rádce“) si dovolil bez vědomí Dona Boska zavést v „ohnivé
škole“ v latině místo Cornelia Nepota hned Komentáře ke
Galské válce od Julia Caesara, text podstatně těžší. Výsledek
byl ten, že tři hoši, kteří udělali skok do „ohnivé školy“ ze 2.
třídy gymnázia se znechutili a rozhodli se vrátit se do nor-
mální školy. Dověděl se to Don Bosco a ranilo ho to. V roz-
hovoru se skupinou kněží tento počin přísně odsoudil. Do-
tyčný se pokoušel svůj zásah ospravedlnit, ale Don Bosco jej
označil za neposlušnost. Řekl, že to bude tak, a žádný nemá
právo jeho rozhodnutí měnit. Bylo nařízeno, že se bude
brát společně Cornelius, tak se bude brát Cornelius. Pak řeč
ustala, ale kdosi ještě vznesl dotaz, co s těmi třemi hochy.
Don Bosco jen smutně poznamenal, že s nimi už nepočí-
tá. Vzdali to, ať tedy zůstanou ve třídě, kde byli. Ale z tónu
řeči bylo cítit, že všechna vina za jejich ústup padá na hlavu
neposlušného salesiána. Ceria na tomto místě v Memoriích
na obranu Dona Boska uvádí „nejlaskavějšího světce“ – sva-
tého Františka Saleského, který kdysi za nějakou podobnou,
jinak bezhříšnou, neposlušnost pokáral svatou Františku
Chantalovou tak přísně, že se dodnes ukazuje místo, kde se
to stalo. A uzavírá, že i když byla Don Boskova řeč velmi zá-
važná, byla přece v mezích dokonalosti, protože, komu bylo
mnoho dáno, od toho se musí mnoho vyžadovat.
K tomu je třeba dodat, že Don Bosco změnu v dohodnu-
tém programu tak přísně pokáral také proto, že se v Oratoři
z neznalosti věci vytvořila určitá opozice mezi personálem.
Ani zdaleka nebyli všichni nadšeni pro Don Boskovo „Dílo
Panny Marie“. Lidé jsou krátkozrací. Divit se tomu nemu-
síme, protože nejednomu připadalo nerozumné trápit se
s mozky už ztvrdlými. Žáci té zvláštní školy byli včera ještě
hrubými dělníky nebo zemědělci. Teprve budoucnost moh-
la ukázat geniálnost Don Boskova podniku. Dnes můžeme
s klidem říci, že salesiánská kongregace získala pro křes-
ťanství obrovská území Jižní Ameriky a přivedla k civiliza-
ci celé národy právě díky úžasné houževnatosti těch dáv-
ných žáků „ohnivé školy“, kteří pod vedením inteligentních
vůdců, kteří měli úplné vzdělání, osvědčili pracovitost až
hrdinskou. Don Bosco tedy musel čelit nejen opozici tu-
rínské kurie, ale i opozici vlastních synů, kteří měli své ro-
zumy a těžko chápali. Don Bosco z toho vyvodil důsledky
a ustanovil „synům Mariiným“ zvláštního ředitele v osobě
nám již známého blahoslaveného Aloise Guanelly, který
sice u Dona Boska nezůstal, ale svou poslušností a jinými
ctnostmi Donu Boskovi po tři roky skvěle pomáhal.
Brzy nato jel Don Bosco do Říma a chtěl, aby Svatý otec
něco věděl také o podniku s pozdními povoláními. Pověřil
tedy dona Guanellu, aby napsal Svatému otci osobní dopis.
On tak učinil a z něho se dovídáme, že hochů, studujících
tak výjimečným způsobem, bylo asi 100 a 40 jich mohlo
být na podzim oblečeno do duchovního roucha. O všech
se jejich představený vyjadřoval s pochvalou a s obdivem
pro jejich chování a píli. Řekl, že někteří jsou schopni zdo-
lat během 12 měsíců učební látku za pět ročníků latiny, jiní
k tomu budou potřebovat dva roky. Všichni jsou obdivova-
teli Dona Boska a také Jeho Svatosti, papeže Neposkvrněné,
a prosí ho, aby jim udělil své požehnání. Don Bosco dopis
v dubnu osobně předal Svatému otci a ten milerád udělil
požehnání a vyhověl i jiným prosbám pisatele. Dopis, který
pak Don Bosco poslal z Říma donu Guanellovi, tohoto dále
povzbudil a povzbudil i hochy.
Papež ukázal svůj postoj k novému Dílu Dona Boska
také tím, že při jeho návštěvě v Římě nadal Dílo slíbenými
odpustky. Zdálo se, že tím bude opozice ukončena, ale ne-
stalo se tak. Povleče se to ještě celý další rok 1876. V září
dostal Don Bosco dopis od Dra Margottiho, ve kterém mu
tento psal, že dostal přísný zákaz uveřejňovat cokoliv o Díle
Panny Marie pro kněžská povolání, protože se tím ustavič-
ně přestupuje nařízení tridentského koncilu, že se nic ne-
smí zveřejňovat bez dovolení ordináře. Ten však nic neví
o kanonickém zřízení Díla, ani o odpustcích, udělených
mu prý papežem, což je znevažování arcibiskupské autori-
ty. Margotti přiložil k svému dopisu originál dopisu psaný
601

6.10 Page 60

▲back to top
arcibiskupským sekretářem kanovníkem Chiusem. A to už
byl zde další důvod k nelibosti církevní vrchnosti, neboť
před nedávnem odjela první misionářská výprava salesiá-
nů do Ameriky – o tom budeme brzy psát, a salesiáni dá-
vají najevo, že budou absolventy školy, patřící k Dílu Pan-
ny Marie, posílat daleko od Itálie. Skutečně: ze 100 starších
studentů 6 se jich už hlásilo Donu Boskovi na misie, i když
ještě nemohli nikam odjet.
Margotti nechtěl po zákazu hnát věci na ostří nože a sku-
tečně o Díle nic neuveřejňoval. I Don Bosco se zcela odml-
čel a ani se svými nehovořil o protivenstvích, která zde byla,
ale byla držena zatím jakoby pod pokličkou. Nechtěl zby-
tečně vnášet zmatek do myslí svých lidí řečmi o arcibisku-
povi a o jeho útocích na Oratoř. Arcibiskupovi však musel
dát vědět, co podniká, a také musel reagovat na jeho zákazy,
dané redaktorovi katolických novin Unità Cattolica. Učinil
tak uctivým dopisem z 5. října 1876. V něm informoval
Jeho Excelenci, že Dílo pro pozdní povolání přijal úředně
do své diecéze arcibiskup janovský a že sídlem Díla je sale-
siánský hospic v San Pier d’Areně. Tam se staví pro studenty
zvláštní budova a pan arcibiskup již posvětil základní ká-
men. Svatý otec obdařil Dílo odpustky a požehnal mu. Dílo
samo má charakter obecný a netýká se výlučně žádné diecé-
ze. Když Don Bosco žádal Margottiho o uveřejnění progra-
mu Díla, šlo jen o oznámení v rámci informací, které Uni-
tà Catollica podává o církevních událostech o církevním
životě obecně. Pokud by šlo o církevní „Není námitek“, to
Don Bosco ponechal k vyřízení redakci. On osobně v mi-
nulém roce nic nevydal a ani vydat nemíní bez svolení Jeho
Excelence. Kdyby bylo třeba přesto vidět osobně originál
papežského breve, je ochoten vyžádat si pro ten účel v Římě
ověřený duplikát.
Věru nebylo Donu Boskovi někdy do smíchu, když se
musel potýkat s takovými překážkami. Když už jsme v tom
tématu, které přesahuje rok 1875, řekněme hned, že ani
nechuť některých salesiánů vůči „ohnivé škole“ nezmizela.
Don Guanella byl přemístěn ve funkci ředitele do nového
salesiánského domu v Trinità v okrese mondovském a hoši
v něm ztratili svědomitého ochránce. Dále se upevňovalo
přesvědčení, že tato skupina má sídlo v San Pier d’Areně a že
by měli být všichni ti „ohniváci“ soustředěni tam. Začátkem
školního roku 1876–1877 došlo k dalšímu zásahu, který
Dona Boska ranil. Byl právě v Římě, a někomu napadlo, že
by se měli hoši přestěhovat do San Pier d’Areny. Místoředi-
tel valdockého domu don Lazzero věc neuhlídal a nedoce-
nil a dal k tomu souhlas. Nedá se říci, že to byl nějaký útok
proti Donu Boskovi, ale zase ho to moc mrzelo. Měl přece
na mysli americké misie, potřeboval tam poslat další síly
a v duchu počítal s některými těmi „ohniváky“. Jen je potře-
boval mít blízko sebe, aby je mohl naplnit svým duchem.
Ale nemohl každému vysvětlovat své úmysly. Proto ho to
velmi zamrzelo a postaral se, aby byla třída zase obnovena.
5 Salesiánští spolupracovníci
Profil salesiánského spolupracovníka nevyšel z Don Bos-
kovy hlavy najednou. Podstata zde byla už v roce 1841. Už
tehdy cítil, že pro svůj apoštolát mezi mládeží potřebuje
mnoho pomocníků z řad diecézních kněží a laiků. Ovšem
do zformování obrazu potřeboval mnoho let a mnoho zku-
šeností. Můžeme říci, že definitivní podobu dostali spolu-
pracovníci v létech 1874, 1875 a 1876. To už měla definitiv-
ní podobu jeho Salesiánská společnost a on mohl dotvářet
okruh svých neřeholních spolupracovníků, bez nichž ne-
mohl být. Ve zmíněných třech letech vyšly z jeho pera tři
náčrtky Pravidel, z nichž můžeme vyčíst, jak jeho myšlenka
zrála, až dozrála docela.
Zajímavý je název jeho třetí rodiny. V první redakci
zněl „Křesťanská jednota“. Byl tedy velmi obecný a na-
značoval potřebu, aby se katolíci spojili v boji proti zlu ve
světě. V druhé redakci zněl „Sdružení pro konání dobrých
skutků“. Zde už byl položen důraz ani ne tak na modlitbu
a zbožný život, jako na organizovanou činnost. Konečně
v třetí redakci zněl „Salesiánští spolupracovníci“. To už Don
Bosco odhodil obavy, aby svět neviděl v rodící se organi-
zaci kdovíco a jasně řekl, že jde o organizování světských
pomocníků jeho organizace – kongregace. Kdo znal dobře
život církve, mohl si uvědomit, že Don Bosco vytváří něco
jako svůj třetí řád, ovšem s důrazem na činnost, ne jak tomu
bylo u dřívějších třetích řádů, na pouhou zbožnost nebo
spiritualitu. Zůstávala otázka, v čem měla spočívat činnost
jeho spolupracovníků. Stačilo si přečíst Pravidla a tam to
bylo jasně napsáno. Šlo o činnost, jejímž účelem bylo za-
chování mravnosti a její upevňování v lidu, zvláště pak mezi
mládeží. Prostředky měly být stejné, jaké užívali salesiáni
řeholníci a jejich protějšek – Dcery Panny Marie Pomoc-
nice. Navíc bylo zdůrazněno, že mají být salesiánští spolu-
pracovníci absolutně závislí na hlavě církve, to je na papeži
a jeho učitelském úřadě. V praxi měli být k službám bisku-
pům a farářům. Jinými slovy: spolupracovníci podle Don
Boskovy mysli neměli být pouhými dobrodinci a udržova-
teli jeho podniků, ale měli sloužit církvi pod vedením hie-
rarchie. Přitom jim salesiáni měli dávat podněty a výchovu
a jedny i druhé měl spojovat společný duch. Aby vazba mezi
salesiány řeholníky a neřeholníky byla pevná, měli se navzá-
jem považovat za bratry a měli tak tvořit v církvi velikou,
dynamickou rodinu.
Někoho může při studiu původních programů překva-
pit, že se tam mluví jen o mužích. Vše vypadá, jako by Don
Bosco počítal jen s muži. Z minulého čtení víme, že když
Don Bosco předkládal římským úřadům stanovy své řehol-
ní Salesiánské společnosti, měl tam články o externích sale-
siánech a jistě tím mínil jen muže. Články však musely ven
ze stanov, prý jako neslučitelné s povahou řeholní společ-
nosti. Co teprve by bylo, kdyby byl Don Bosco chtěl do své
řeholní společnosti vpašovat ještě ženy! To by byl vůbec ne-
prošel. O řeholní kongregaci ženské se ještě v Římě nemlu-
vilo. Proto přítomnost žen ve Sdružení salesiánských spolu-
pracovníků byla zprvu také problematická, a to hlavně pro
nehotovost toho druhého – ženského protějšku řeholníků
salesiánů. Don Bosco nechával proto otázku žen zatím stát.
Pravděpodobně si myslel, že až bude schválena jeho ženská
kongregace, vytvoří kolem ní ještě sdružení spolupracovnic.
Vyjasnění udělal sám papež Pius IX. Při jedné audienci, ve
které s ním Don Bosco projednával otázku spolupracovní-
ků, se ho zeptal: „A co ženy? Ty nechcete? Nevíte, že ženy
byly vždy aktivnější v apoštolátě než muži? Ženám církev
dluží tolik!“ Donu Boskovi se tímto upozorněním hlavy
církve ulevilo. Měl přece mezi svými dobrodinci a přáte-
li veliké množství žen. Těm hrozilo odříznutí od jeho díla.
Od té doby však už Don Bosco nedělal rozdíl, ale bral mezi
602

7 Pages 61-70

▲back to top

7.1 Page 61

▲back to top
spolupracovníky stejně ženy jako muže. A jestli to nebylo
hned v těch původních programech, v praxi se to rozumělo
samosebou.
Než budeme pokračovat v našem vypravování, uveďme
si ještě něco z Don Boskových myšlenek o salesiánských
spolupracovnících, abychom lépe pochopili velikost jeho
srdce. V roce 1880 měl v San Benigno konferenci, ve které
doslova řekl: „Kdysi stačilo spojovat se v modlitbě. Dnes,
kdy existuje tolik prostředků k demoralizování zvláště mlá-
deže obojího pohlaví, je třeba spojit se v činnosti a praco-
vat.“ Šest let později, když mluvil k bývalým chovancům
kněžím, kteří ho přišli oslavit u příležitosti jeho jmenin,
řekl: „Dílo salesiánských spolupracovníků se rozšíří do
všech zemí a do celého křesťanského světa. Přijde čas, kdy
říci ‚spolupracovník‘ bude totéž jako říci ‚opravdový křes-
ťan‘. Budou to právě spolupracovníci, kdo budou nejvíce ší-
řit katolického ducha. Čím více bude Svatý Stolec napadán,
tím více ho budou spolupracovníci vyvyšovat. Čím více
bude se nevěra roztahovat, tím výše budou spolupracovníci
zvedat pochodeň své činorodé víry.“ A papež Pius IX. rok
před svou smrtí řekl důvěrně: „Salesiánští spolupracovníci
jsou určeni k tomu, aby prokázali církvi a civilizované spo-
lečnosti veliké služby. Jejich práce bude časem tak ceněna,
že se mi už teď zdá, že vidím nejen rodinu, ale celá města
a celé země vstupovat mezi Salesiánské spolupracovníky.“
V létech 1890–1940 byla na vrcholu své činnosti Piem XI.
zorganizovaná a jím jako zornička očí žárlivě opatrovaná
Katolická akce neboli apoštolát laiků pod vedením papeže
a biskupů. Nuže, právě to byl apoštolát, jaký zamýšlel Don
Bosco. Papež, který ho prohlásil za blahoslaveného a sva-
tého, převzal jeho myšlenku a lze říci, že to byla Katolická
akce, která zachránila církev v době po 2. světové válce. Don
Bosco s touto myšlenkou přišel jako první.
Shrňme nyní dohromady hlavní údaje o Sdružení salesi-
ánských spolupracovníků. Papež Pius IX. pochválil poprvé
ústně Salesiánské sdružení v audienci 22. února 1875. Don
Bosco tím povzbuzen zároveň s náčrtem pravidel Díla Pan-
ny Marie Pomocnice pro duchovní povolání žádal biskupy,
aby doporučili i zamýšlené Sdružení salesiánské, které by
bylo jakoby III. řádem nedávno definitivně schválené Spo-
lečnosti svatého Františka Saleského. Došlé pochvalné a do-
poručující dopisy biskupů poslal prostřednictvím kardinála
Berardiho Svatému Stolci. Ještě nemohl žádat o formální
schválení, protože to se dává, až je vydán pochvalný dekret
(decretum laudis). Žádal tedy, aby Svatý Stolec dovolil hlav-
nímu představenému salesiánů udělovat spolupracovníkům
stejné plnomocné odpustky, které byly uděleny salesiánům,
a aby směl k tomu delegovat ředitele jednotlivých domů.
Svatý Stolec dne 30. července 1875 této prosbě vyhověl
ještě bohatěji. Nejvíc Dona Boska dojalo, že v přípise bylo
napsáno, že jsou spolupracovníci považováni za něco jako
III. řád. To byl veliký krok dopředu. A když už byla věc na
dobré cestě, podal 4. března 1876 Don Bosco žádost o další
milosti a s radostí pak četl, že 9. května 1876 papež znovu
vyhověl a tentokrát povolil odpustky přímo Sdružení spo-
lupracovníků. To už byl akt uznání této další větve Don Bo-
skovy rodiny. S tím přišel čas, aby se rozvinula propaganda
kolem nové instituce. Don Bosco napsal brožuru, kterou dal
vytisknout s vynecháním jedné stránky a ještě nevydanou ji
poslal panu arcibiskupu Gastaldimu. A bylo zase zle.
Arcibiskupský sekretář Dr. Chiuso opět vyjádřil Donu
Boskovi zármutek pana arcibiskupa nad tím, že si dovolil
porušit celou řadu ustanovení synody a dokonce tridentské-
ho koncilu. Znovu nebylo možné žádné osobní setkání s vy-
světlením celé věci. Don Bosco, když se nemohl dočkat od-
povědi, už se na turínskou kurii neobracel, ale se svolením
biskupa z Alby vydal zmíněnou příručku pro spolupracov-
níky mimo arcidiecézi. V říjnu pak sekretář konečně ode-
psal, ale Don Bosco už na diktát kurie nedbal, a protože byl
v právu a věděl, že za ním stojí Řím, který se nenechal ome-
zovat ve své pravomoci, jednal dál, jak mu kázala horlivost
o Boží věc a blaho církve. Byly ještě dohry k té věci. Turín
žádal předložení autentického textu schválení a bylo mu vy-
hověno. Ale zase jako obyčejně bylo těžké dostat originální
text zpátky. Don Bosco neměl čas na ztrácení. Už zde byla
práce s vypravením další expedice misionářů do Argentiny
a jiné a jiné věci. Jedna stíhala druhou. K 31. květnu 1876
zapsal don Barberis ve své malé kronice obsah rozmluvy,
kterou měl s Donem Boskem. Světec mu řekl asi toto:
„My se nezastavíme nikdy, pořád jedno tlačí druhé. Zdá-
lo by se, že se teď musíme lépe konsolidovat a nerozpínat se
tolik. A přece já vidím, kdybychom se zastavili, kongregace
by začala chátrat. Ani den zastávky! Ještě neskončila jedna
záležitost a už je zde druhá. Ještě nebyl na lodi druhý sbor
určený pro Ameriku, a už jsem běžel do Nizzy otevřít tam-
ní dům. Ještě jsme jednali s Nizzou a už tlačila Bordighera.
Ještě se neskončila Bordighera a muselo se jednat o otevře-
ní domu Dcer Panny Marie Pomocnice v Turíně. A zase se
muselo jet do Říma. Tam opět zase: jedno a druhé atd. Ještě
neskončilo jednání se Svatým otcem ohledně Synů Panny
Marie Pomocnice a musel jsem předložit plán Salesiánských
spolupracovníků. Ještě nebyl čas uzavřít toto a hrnula se
na nás Patagonie. Patagonii v patách se vynořil velkolepý
plán a návrh kardinála Franchiho a Svatého otce, abychom
převzali vikariát v Indii… a jiné a jiné. Ubohá hlava Dona
Boska. Tíží ji tolik věcí a trpí tím hodně. A přece jen dál
a dál! Musíme se věnovat konsolidaci Společnosti, to vidím,
že se dělá – ovšem současně, bez zastavování.“
Don Ceria na tomto místě uvádí v Memoriích doslovně
Don Boskův popis vzniku Salesiánských spolupracovníků.
Je to veledůležitý dokument. Už od roku 1841 se kolem
Dona Boska formovali laici a diecézní kněží, aby mu po-
máhali. Vytvořili s ním kongregaci svatého Františka Sa-
leského pro výchovu opuštěných hochů. Jako takoví dostali
od Svatého Stolce významné odpustky a jako kongregaci je
schválil arcibiskup Alois Fransoni. Oni spravovali význam-
né turínské oratoře pod vedením Dona Boska, kterého ar-
cibiskup jmenoval ředitelem. Od roku 1847 v těchto orato-
řích působila kanonicky ustanovená družina svatého Aloise.
V roce 1850 ředitel Bosco žádal pro tuto kongregaci široké
milosti duchovní a byly jí uděleny. Tato kongregace salesi-
ánských „promotorů“, ustanovená řádně diecézní autoritou
a také Svatým Stolcem, začala otvírat další oratoře a školy
a arcibiskup za účelem jednoty ducha ustanovil kněze Jana
Boska ředitelem celého díla, takže je třeba mít za to, že tato
kongregace byla kanonicky zřízena. Pak od roku 1852 do
roku 1858 se uvnitř této organizace (kongregace) začaly
tvořit dva kmeny. Jeden tvořili ti, kteří se rozhodli s Donem
Boskem pro společný život, a druhý ti, kteří zůstávali venku
ve světě. Byl to sám papež, který radil dát těm uvnitř název
Zbožná společnost svatého Františka Saleského. Externí čle-
nové bydleli dále ve svých rodinách. Dále udržovali zmíně-
ná díla a byli různě jmenování jako jednota, nebo jako kon-
gregace svatého Františka Saleského, jindy jako průkopníci
603

7.2 Page 62

▲back to top
nebo také spolupracovníci salesiánští. Když byly v roce 1874
schváleny definitivně stanovy Zbožné společnosti svatého
Františka Saleského, externí salesiáni pokračovali ve spo-
lečném díle, až je Posvátná kongregace 30. července 1875
vzala také na vědomí a dala představenému Salesiánské spo-
lečnosti dovolení činit je účastnými na jejich duchovních
dobrech. Jsou to stále ti, kteří byli ve starých stanovách na-
zývání „externisté“.
Uvedený dokument jasně vyjadřuje Don Boskovu myš-
lenku. Dnes po 2. vatikánském koncilu jsou tedy tito exter-
nisté znovu zváni zcela právem „salesiány“, protože všechno
vyrostlo z nich a bez nich se salesiánské dílo ani nemůže
udržet.
6 Zprostředkování vercelského arcibiskupa
Dějepisec má těžkou úlohu psát, aby neuškodil na cti někte-
ré vysoce postavené, třeba i církevní osobnosti, a zároveň,
aby ochránil čest jiné, v hodnosti menší, ale utlačované. Ne-
zbývá, než mluvit pravdu, ale nenadsazovat. Tak je to i v pří-
padě kontroverze mezi turínským arcibiskupem Gastaldim
a zakladatelem Salesiánské společnosti, Donem Boskem.
Monsignor předložil 23. září 1874 Svatému Stolci dotaz
o pěti bodech: 1. Zda jsou stanovy kongregace, kterou Don
Bosco založil, skutečně definitivně schválené; 2. zda nyní
patří tato kongregace do kategorie řádů a je tedy podřízena
přímo Svatému Stolci a vyňata z pravomoci biskupů; 3. zda
je biskupovi odebrána pravomoc vizitovat kostely a domy
této kongregace; 4. zda smí představený této kongregace
oblékat do duchovního roucha a přijímat sliby, ale také jen
prostě přijímat za učitele atd. diecézní kleriky bez předběž-
ného svolení nebo dokonce proti vůli biskupa; 5. zda je ta-
kovému představenému dovoleno přijímat do kongregace
kleriky, které biskup propustil jako neschopné duchovenské
služby, a to bez souhlasu, případně proti vůli biskupa?
Posvátná kongregace pro biskupy a řeholníky bez mešká-
ní vypracovala odpověď, která však nebyla hned odeslána,
protože prefekt kongregace byl skrupulant a začal váhat.
Teprve nátlak kardinála Berardiho jeho skrupule přemohl
a dopis byl 13. ledna 1875 odeslán. Posvátná kongregace
v něm psala, že Salesiánská společnost byla 3. dubna 1874
skutečně definitivně schválena, a to schválením stanov, dále,
že je to společnost vyňatá z pravomoci biskupů ve všem, co
obsahují schválené stanovy. Co se týče přijímání kleriků,
tu platí, že nikomu se nesmí bránit vstoupit do stavu „vyšší
dokonalosti“, tedy do řeholní společnosti. Biskupům není
dovoleno bránit nebo odmítat testimoniálky ke vstupu do
kterékoliv řehole, i do řehole s jednoduchými sliby. Tři dny
poté kardinál Berardi poslal Donu Boskovi opis odpovědi
čistě jen pro soukromou informaci. Přitom vyjádřil nadě-
ji, že „ho tím vysvobodí od kříže, který ho trápí“. Bohužel
nic se nezměnilo a celý rok se pokračovalo ve starém stylu.
V lednu pan arcibiskup zakázal kázat donu Milanesiovi, bu-
doucímu misionáři v Patagonii, v té době řediteli valdocké
oratoře, a donu Guidaziovi, budoucímu zakladateli salesi-
ánského díla na Sicílii. V prosinci udělal totéž dvěma dal-
ším salesiánským kněžím. Nikdo se nikdy nedověděl, jaký
byl důvod těchto zákazů. Stejně se zamítaly všechny žádosti
o vysvěcení kleriků z Oratoře. Důvody, které pan arcibiskup
uváděl, byly stále stejné. Nikdo nežádal o dovolení vstupu
do Oratoře a do Salesiánské kongregace. Trochu dává na-
hlédnout do jeho duše skutečnost, že v té době se jednou
náhle objevil jako na vizitaci v Domově v San Pier d’Areně,
ačkoliv to byla docela jiná diecéze, a udělal tam prohlíd-
ku, které neunikly ani záchody. Byl také v kapli a všiml si
nástěnného obrazu, staré to malby prvního jejího patrona
svatého Jana Evangelisty, a nezdržel se, aby neřekl kousavou
poznámku: „To jste si tam nechali vymalovat Dona Boska?“
Ceria říká, že taková poznámka mohla být diktována omy-
lem s hluboce zakořeněnými předsudky, ale nám se zdá, že
s takovými případy postojů by měl co činit docela lékař psy-
chiatr. V tom případě by nám mohlo být pana arcibiskupa
líto, protože by byl snadněji omluvitelný.
Rozpor mezi turínskou kurií a Oratoří pálil i Řím. Kar-
dinál Berardi jednou nadhodil Svatému otci, nebylo-li by
vhodné pokusit se o nějaké zprostředkování. Papež při-
jal návrh a bylo dohodnuto, že o tuto službu bude z Říma
požádán přítel Gastaldiho vercellský arcibiskup Fissore,
u něhož se předpokládalo, že bude stejně čestný vůči Donu
Boskovi. Řím opravdu monsignora Fissoreho pověřil vyšet-
řením příčin, které vedly k tak velkému odcizení, a povin-
ností referovat a navrhnout lék. Fissore úkol přijal a hned
napsal arcibiskupovi a Donu Boskovi, aby mu každý vyložil
své stanovisko.
Don Bosco zase pokorně poslechl a bránil se. V dopi-
se uvedl některé základní a opakující se žaloby ordináře,
například, že přijímá do kongregace kleriky vyloučené ze
semináře a že dává tisknout věci bez předchozího církev-
ního schválení. Prostě vše popřel. Ještě ani jeden vylouče-
ný nebyl od salesiánů přijat, ani se nikdy nic bez dovolení
nevydalo pro veřejnost. Obžalobu, že pohoršení, které dá-
vají salesiáni, jsou takového stupně, že je obava, že upadli
do církevních trestů, prostě odmítl a zrovna tak další, že
velký počet těch, kteří opouštějí kongregaci, činí nesnáze
biskupům a jemu také. Zase mohl Don Bosco jen žádat,
ať se jmenují konkrétní fakta. Neexistují. Pak uvedl svoje
žaloby. Pan arcibiskup nepřipustil ke zpovědnické zkouš-
ce kněze, který po tři roky navštěvoval Kněžský konvikt,
a to jen z toho důvodu, že prý nemá ještě věčné sliby. Jak
je může mít, když podle stanov se napřed skládají sliby
na tři roky a pak teprve věčné. Na Štědrý den zcela náhle
zakázal v kostele Panny Marie Pomocnice sloužit tři mše
svaté, ačkoliv Don Bosco má na to z Říma dovolení. Donu
Guanellovi zakázal přijít do Turína pod pohrůžkou, že mu
nikdy nedá dovolení k pobytu a ke kázání. Dekretem odvo-
lal všechna dovolení udělená salesiánům jeho předchůdci.
Nesmí se udělovat požehnání s Nejsvětější Svátostí, čtyři-
cetihodinová pobožnost je taky zakázána, totéž platí o tri-
duích a novénách, v salesiánských domech se nesmí konat
pohřby, to všechno po 30 létech dovolenosti. Jen indulty
z Říma zabraňují, aby nebyl vyvolán veřejný skandál. Nej-
horší je, že se vše dělá bez udání důvodu a ani Don Bosco
není připuštěn k rozmluvě, která by mohla věci vyjasnit.
Don Bosco končí své exposé slovy: „Kdybych měl říci, co
si o tom myslím, tak je to ďábel, který předvídal, jaké dobro
by mohl monsignor prokázat naší kongregaci. Zasel kou-
kol a koukol vzešel. Je z toho veliký rozruch, řeči na všech
stranách, umenšení počtu kněží a zpovědníků u nás, velké
nepříjemnosti, které snáší sám pan arcibiskup, který byl po
třicet let mým nejlepším důvěrníkem.“
604

7.3 Page 63

▲back to top
Nebylo možno zabránit, aby se o této nové fázi vyjedná-
vání v Oratoři nemluvilo. Don Bosco musel informovat ve-
doucí představené a byli zde i postižení kněží. Za takových
okolností nelze lidem zavřít ústa a jen mlčením a poloviča-
tými větami mírnit vzniklé zlo. Jednoho dne Don Bosco jen
řekl: „Štěstí pro nás, že jdeme kupředu In nomine Domini –
Ve jménu Páně“. Víme, že Bůh to chce… Všechny potíže po-
cházejí z toho, že věci nejsou jasně vysvětleny, nebo nejsou
jasně pochopeny a je zde nedorozumění.“
4. února přijel monsignor Fissore do Turína a mluvil
zvlášť s Donem Boskem, zvlášť s panem arcibiskupem.
Vrátil se do Vercelli v přesvědčení, že se něco udělalo, ale
pak nastalo ticho. Don Bosco po nějaké době napsal kar-
dinálovi Berardimu pro informaci obsah krátkého setkání,
zprostředkovaného Fissorem, na arcibiskupství. Don Bo-
skův referát má formu dialogu, kde jsou mluvící označeni
jako Don Bosco a Mons. Gastaldi. Z dialogu je patrno, že
arcibiskup víceméně popíral, že by byl něco zakazoval nebo
přikázal, co by bylo mimo jeho pravomoc. Jen si vymiňoval,
že Don Bosco nesmí přijmout do svých řad nikoho, kdo byl
v turínském semináři. Don Bosco jen „pro bono pacis – pro
pokoj“ slíbil, že ani v budoucnosti nikoho nepřijme, kdo
byl vyloučen ze semináře. Podle referátu se rozešli v „dob-
ré shodě, ale všichni tři pokořeni pro to, co všechno se tam
prozradilo“.
Po tomto soukromém referátu dostal kardinál Berardi
referát úřední od prostředníka. Don Bosco si jej mohl pře-
číst v Římě a nelíbil se mu. Pak řekne v dubnu před hlav-
ními představenými, že to je „spis neslaný nemastný“. Nic
konkrétního, vše abstraktní a právě ta abstraktnost spíše
poškozovala věc. Před tím, než to monsignor Fissore napsal,
mluvil s Donem Boskem jinak. Ovšem bylo také znát, že
nechce Donu Boskovi uškodit. Fissorův referát kardinál Be-
rardi napřed ukázal Donu Boskovi a teprve potom jej před-
ložil Svatému otci. Také monsignor Fissore poslal Donu
Boskovi jakýsi souhrn svého spisu. Bylo cítit, že v některých
bodech by byl rád dosáhl od Dona Boska více povolnosti.
Ten v dopise Berardimu jasně řekl, že přání arcibiskupa, aby
se zaručil, že nepřijme do své kongregace nikoho, kdo byl
v turínském semináři, a to ani mimo turínskou diecézi, je
nejen proti církevním zákonům, ale dokonce i proti lásce.
A nemínil z této věci povolit. Také nemínil dávat písemně
eventuální přísliby „jen pro dobrou vůli a klid“. Bál se, že by
se o to později mohla kurie opírat na úkor svobody kongre-
gace. Také se bránil proti žalobám, nedoloženým konkrét-
ními fakty.
Ani Řím neměl chuť přijímat takové obecné stížnosti
bez jmenování osob a faktů. Možno říci, že poslání mon-
signora Fissoreho jako prostředníka ztroskotalo. Vždyť 18.
dubna 1875 arcibiskup znovu žádal od Dona Boska katalog
všech kněží salesiánů, bydlících v salesiánských domech
v diecézi, dále zda mají sliby časné nebo věčné anebo jsou
jen v noviciátě s řadou dalších požadavků na jejich konto.
Don Bosco se pro jistotu obrátil do Říma, odkud mu Be-
rardi psal, že sice arcibiskup nemá právo žádat přesný se-
znam s takovými podrobnostmi, ale aby mu pro klid vyho-
věl, zvlášť co se týče zpovědní jurisdikce mimo salesiánský
dům, protože tam má právo. Arcibiskup Vitelleschi byl
stejného mínění a jen radil, aby se Don Bosco na seznam
nepodepisoval, s odůvodněním, že se seznam může čas
od času měnit, protože jako hlavní představený má právo
posílat své lidi, kam chce. Don Bosco se podle toho zaří-
dil. Při jednání před prostředníkem Gastaldi ujišťoval, že
nebude Don Boskovy kandidáty odmítat od svěcení, ale
skutečnost byla jiná. V korespondenci kolem této věci zase
vystrkuje tvrzení, že pan arcibiskup nikdy nedostal žádné
ujištění, že je Salesiánská společnost definitivně schválená,
nebo že má Don Bosco dovolení deset let dávat sám dimi-
soriální listiny. To už bylo skutečně příliš a jen světec mohl
takové řeči klidně vyslechnout a vést dále dialog. Byla to
řeč vedená naprosto s hluchým. Don Bosco se přesto ještě
pokusil navázat nějaký dialog a protože uplývalo sedm let
od konsekrace kostela Panny Marie Pomocnice, prosil pana
arcibiskupa, aby přišel a udělil svaté biřmování hochům,
mezi nimiž bylo několik, kteří se měli vrátit do Anglie a ne-
měli naději, že by tam mohli přijmout svátost dospělosti.
Odpověď byla zase naprosto záporná, ano, přišel i zákaz
pozvat jiného biskupa, aby v Oratoři biřmoval.
7 Cesty do Říma
Různé duchovní zájmy volaly Dona Boska do Říma znovu
v půli měsíce února 1875. Byly to jeho plány s Dílem Panny
Marie Pomocnice pro duchovní povolání, plány se Sdruže-
ním salesiánských spolupracovníků, záležitost již přijatých
misií v Argentině, záležitosti udělení výsad pro Kongregaci
a fakulty vydávat dimisoriální listiny bez omezení. O prv-
ních dvou záležitostech jsme už řekli dost, o dalších bude-
me mluvit v následujících kapitolách. V této řekneme jen
něco o Don Boskově cestě, pobytu a návratu domů, aby vy-
pravování bylo ucelené.
Nemáme o této cestě mnoho zpráv. Don Berto, jeho
sekretář, se sice ve svých záznamech rozepisuje o mnoha
podrobenostech, ale jsou to věci, které nás tolik nezajímají.
Proč nepsal o závažnějších věcech, o setkáních a podobně?
Asi proto, že Don Bosco, tísněn tolika překážkami, byl veli-
ce skoupý na sdělování informací o svých rozhovorech a se-
kretář byl také nucen být krajně opatrný na slovo.
Don Bosco odjel 14. února o první neděli postní do San
Pier d’Areny. Don Berto přijel za ním, aby se pak spolu
vydali dál. Naštěstí Don Bosco získal volnou jízdenku na
severoitalské železniční síti a měl cestovné pro sebe laci-
nější. Pro jistotu, aby v Turíně v arcibiskupském paláci ne-
mysleli, kdoví za jakým účelem zas jede do Říma, nakázal
donu Bertovi, aby před odjezdem skočil do paláce zeptat se,
nepotřebuje-li pan arcibiskup něco v Římě vyřídit. Nepotře-
boval, ale don Berto měl aspoň možnost při té příležitosti
utrousit něco o tom, co Don Bosco chce v hlavním městě
vyřídit. Do San Pier d’Areny dorazil, jak bylo dohodnuto,
a 17. února o půlnoci se oba rozjeli do Svatého Města. Přijeli
tam 18. odpoledne. Usadili se jako obyčejně v domě apo-
štolského expeditéra Alexandra Sigismondiho, kde mohl
Don Bosco každý den celebrovat doma. Však kalich, který
užíval, dala rodina později do majetku římských salesiánů.
Ten den odpoledne v Římě lilo, a tak Don Bosco nikam ne-
chodil, ale připravoval si doma, co bylo třeba.
Ráno šel don Berto k Vitelleschiům oznámit, že jsou
v Římě, a uctivě se zeptat, kdy by mohl Don Bosco navští-
vit pana arcibiskupa. Schůzka byla stanovena na druhý den.
Jako obyčejně byl světec dochvilný a mohl si s monsigno-
rem pohovořit. Na neděli byl pozván k Vitelleschiům na
605

7.4 Page 64

▲back to top
oběd. Dále byla na programu schůzka s kardinálem Berar-
dim. Před ní se dal Don Bosco u holiče oholit. Rozumí se,
že se hlavně mluvilo o neshodách s turínskou kurií a že mu
Jeho Eminence pověděla něco ze zákulisí jednání mezi Turí-
nem a římskými instancemi.
Nejvíc šlo Donu Boskovi o audienci u Svatého otce. Ta
byla vyjednána na pondělí 22. února na 11 hodinu dopo-
lední. Audience trvala hodinu a tři čtvrtě. Don Bosco na ni
šel s obvyklým seznamem věcí, které chtěl vyřídit a vždycky
si je psal, aby nic nezapomněl. Když pak byli na ulici a Don
Bosco byl celý rozzářený, řekl sekretáři, že mu Svatý otec slí-
bil vyhovět ve dvou věcech: že mu udělí všechna privilegia
některé řeholní rodiny, jak si sám vybere, a za druhé, že mu
dá fakultu dimisoriálek ke kterémukoliv biskupovi. To ještě
nevěděl, co ho bude stát, než bude mít obě fakulty, jak se
říká v kapse, protože zase půjde všechno přes úřady. V téže
audienci se ptal, zda by si směl vyprosit nějakého kardiná-
la za protektora, jak to mají jiné kongregace. Ale Svatý otec
odpověděl, že dokud bude žít, bude mu sám a salesiánům
dělat protektora.
Don Bosco za svého pobytu nedělal jenom to, proč při-
šel, ale papež, který dobře věděl, že Don Bosco je dobře
viděn i u vládních úřadů, poslal ho znovu k ministru Vigli-
animu a Don Bosco tam vyjednal obsazení dalších biskup-
ských stolců.
12. března měl Don Bosco druhou audienci u papeže.
Trvala asi tři čtvrtě hodiny. Zase měl svůj věrný zápisníček
v rukou. Jako první řekl papeži, že by rád, aby Svatý otec
něco jeho salesiánům vzkázal, že jim to bude tlumočit a ví-
cekrát se k tomu vrátí. Papež řekl: „Tak jim doporučujte, aby
zůstali věrni Ježíši Kristu a jeho Náměstku na zemi, papeži.“
Don Bosco se usmál, ukázal na svůj zápisníček a tam bylo
na konci napsáno: „Ujistit Svatého otce, že salesiáni budou
vždy věrni papeži.“ Co slíbil, to splnil. Po svém návratu ve
všech komunitách vyřizoval papežovo přání a široce je roz-
váděl.
Don Bosco pobyl ve Věčném městě 25 dní a vykonal
velikou řadu návštěv. Samozřejmě byl také s monsignorem
Fratejaccim, který byl postava vskutku rázovitá. Nedával si
před ústa šátek, když mluvil. Jeho úsudky o lidech byly ně-
kdy tvrdé. Don Bosco nepovažoval za vhodné napomínat
ho, aby se mírnil. Nebylo by to stejně nic platné. Raději po-
slouchal a usmíval se jeho rozhorlování. Nakonec mu řekl:
„Vidíte, monsignore, Don Bosco je ve stejném postavení
jako ten slavný kapitán Černých banditů. Dívá se napravo,
dívá se nalevo a pak řekne svým: ‚Ne, abyste šli přede mnou.
Všichni půjdete za mnou.‘“
S pobytem v Římě byl Don Bosco velmi spokojen. Nesl
si domů dvě papežské breve a tři dekrety. Týkalo se to větši-
nou různých duchovních milostí, odpustků a podobně. On
si jich velice vážil. Dnes je ovšem jiná odpustková praxe než
tehdy, ale i tehdejší praxe měla mnoho kladů. Mít vlastní
odpustky a výsady povzbuzovalo v salesiánech vědomí, že
něco v církvi znamenají a také že církev od nich něco oče-
kává.
Z Říma poslal Don Bosco řadu dopisů jednotlivým ře-
ditelům i obyčejným spolubratřím, dobrodincům prostým
i šlechtickým. Chová se jich malá sbírka v salesiánském
archivu a všechny svědčí o tom, jak Don Bosco myslel na
všechno a na všechny i ve zcela obyčejných věcech.
Poslední dopis z Říma je datován 15. března. Druhý den,
16. března, Don Bosco odjížděl domů do Turína. Přenoco-
vali v Orvietu. Když byli zase na cestě, don Berto zpozo-
roval, že kolem Don Boskových úst pohrává úsměv, jako
by mu chtěl něco pěkného povědět. Ptal se ho a světec mu
řekl: „Měl jsem krásný sen. Viděl jsem širokánské pole,
zralé ke žni. Překrásné klasy, radost pohledět. A množství
ovcí, jak se pasou.“ Víc neřekl. Byl to pořád stejný motiv,
povzbuzující jeho duši k práci pro spásu duší. Byly i další
zastávky, tak pobyl více než tři dny ve Florencii, něco v Bo-
logni, něco v Modeně. Teprve 25. března ve středu Svatého
týdne stanul znovu na půdě Oratoře, přivítán, jak se slušelo
a patřilo.
Hlavním účelem, proč jel Don Bosco do Říma bylo zís-
kání privilegií pro svou mladičkou kongregaci. Bude ho to
stát ještě hodně námah, než bude u cíle, ale každý rozho-
vor s tamními lidmi ho k němu posunoval blíž. Někdo mu
radil, aby zůstal delší dobu, ale on se bránil poukazem na
to, že jeho hoši „potřebují paňotky“. Ale měl tam věrné zá-
stupce pro každý případ. Monsignor Fratejacci a kardinál
Berardi byli k jeho službám. On sám byl ochoten v přípa-
dě nutnosti okamžitě zase jet. V půli května tam poslal dva
ředitele důležitých kolejí v Borgu a v Lanzu, dva zasloužilé
to salesiány. Dělal to také z toho důvodu, že chtěl ukázat,
že kongregace není sbírka nějakých hlupáčků, ale že má
lidi kultivované a reprezentativní. Tito dva salesiáni jeli
do Říma hlavně proto, aby odevzdali jménem Dona Boska
a Společnosti Piu IX. gratulaci k jeho 83. narozeninám, kte-
ré připadaly na 13. května. Papež potřeboval posilu v těch
těžkých dobách a náš světec hledal každou příležitost, aby
ho potěšil a povzbudil.
Don Bosco dal poutníkům podrobné instrukce, koho
mají navštívit, kdo je kdo a jak se s ním má zacházet. Tyto
instrukce, jež pro ně byly školou diplomatické uhlazenosti,
se dochovaly a jsou školou i pro nás. Obsahují i trefné pova-
hopisy osob, které byly ve spojení s Donem Boskem a bylo
třeba uchovat si jejich přízeň. Všechno zcela reálné, nic po-
tměšilého a neupřímně diplomatického.
Pro naše poutníky byl den papežových narozenin ve-
likým dnem jejich života. Při veřejné audienci, uvádějící
maestro di Camera monsignor Ricci představil oba hlasitě:
„Dva kněží Dona Boska.“ A papež hned přímo k nim se vší
laskavostí. Podíval se na ně s velikou láskou, zvedl oči k nebi
a zvolal: „Zázračná rodina! Roste, roste? Kolik je vás?“ Don
Lemoyne odpověděl: „Čtyři sta a osm tisíc je našich chlap-
ců.“ Rozhovor papeže se salesiány byl vyslechnut všemi
přítomnými. Monsignor Ricci jim vymohl ještě soukromou
audienci, i když o ni nežádali. I ta se neobyčejně vydařila.
Rozhovor s nimi byl ze strany Svatého otce neobyčejně sr-
dečný.
Don Lemoyne a don Bonetti byli také u vikáře Jeho Sva-
tosti kardinála Patriziho. Tam se řeč stočila také na turínské
poměry. Kardinál v jedné chvíli řekl: „Byl to Don Bosco,
kdo chtěl monsignora Gastaldiho za arcibiskupa, tak ať ho
má, ať si ho drží, řekl Svatý otec. A já si myslím, že je to tak
zařízeno Boží Prozřetelností. Nebyl bych rád, kdyby tomu
bylo jinak. Ostatně všechno pomine.“ Říkal to s velkou lás-
kou. 24. května už byli zase zpátky a don Lemoyne zpíval
v kostele Panny Marie Pomocnice mši svatou.
606

7.5 Page 65

▲back to top
8 Definitivní přijetí misií v Americe
Papež Pius IX. jako mladý kněz jel s papežským legátem
monsignorem Muzzim v roce 1823 ve funkci auditora do
Argentiny a prošel s ním Pampu a došel přes Andy až do
Chile, takže znal tamní kraje a ležely mu na srdci. Proto
s radostí slyšel od Dona Boska, že chce přijmout misie mezi
tamními indiánskými kmeny. V X. svazku jsme o tom už
četli a nyní pokračujeme. Dva dny před svátkem svatého
Františka Saleského 1875 přišly tam odtud dopisy, ve kte-
rých stálo, že podmínky salesiánů jsou všechny přijaty a už
jenom, aby přijeli. Tak to sdělil do Turína konzul Gazzolo.
Don Bosco se rozhodl pro větší slavnost dát oznámení ko-
munitě slavnostní ráz. Svolal všechny hochy a salesiány, ve
velkém sále bylo postaveno pódium a z něho konzul četl
španělsky dopisy, načež Don Bosco k nim měl komentář.
Napřed se někteří představení zdráhali zaujmout místa na
tribuně, ale pak strženi všeobecným nadšením podvolovali
se tlaku masy a dali si říci. Krátce potom Don Bosco psal
do všech salesiánských domů, že přišel čas sestavit seznam
prvních dobrovolníků pro odjezd. Výjimečně tam nepůjde
nikdo na základě poslušnosti, ale jen ti, kteří si dobrovolně
podají žádost. Žádosti prozkoumá nejvyšší rada kongregace
a posláni tam budou jen takoví, kteří budou dávat naději,
že jim to prospěje k vlastní spáse a že tam vykonají hodně
dobrého. Půjdou tam ne na konto vlastní, ale jako členové
kongregace. Než odejdou, podstoupí soustředění, ve kterém
budou studovat španělský jazyk a seznámí se s dějinami
a kulturou země, do které půjdou. Odjezd by mohl být v říj-
nu.
Začátkem února psal ještě do Argentiny do San Nico-
las de los Arroyos panu Benitezovi. Svěřoval mu své syny
a prosil, aby nad nimi držel ochrannou rukou. Pak jel do
Říma a teprve tam rozjel věc naplno. Nebylo jeho zvykem
mluvit s papežem jen mlhavě, ale vždy přicházel s věcmi už
zkonkretizovanými. Takový měl zvyk ve všech záležitostech.
Mluvil konkrétně také s kardinálem Franchim, prefektem
kongregace Propagace víry a s jejich sekretářem Simeonim.
Oba byli nadšeni a když Don Bosco odjížděl, už se praco-
valo na dokumentech, obsahujících tradiční list pro arci-
biskupa, do jehož země měli misionáři přijít, a také před-
stavenému Společnosti jako takové, aby měl v ruce oficiální
poslání. V něm byla uvedena i hojná privilegia, s kterými se
v případě misionářů nikdy neskrblilo.
Ještě z Říma psal do Buenos Aires, aby měl ujištění, že
salesiáni budou mít celkem volnou ruku, aby se mohli sa-
mostatně rozhodovat a nestali se jen pomocníky v diecézní
pastoraci. Odpověď byla uspokojující. Pak nastalo částečné
mlčení, to když přišly z Ameriky zprávy, že tamní antikleri-
kálové zapálili jezuitskou kolej v hlavním městě s voláním
„Abajo los Jesuitas! – Pryč s jezuity!“ Bohudík, bouře se zase
uklidnila, jen si salesiáni museli uvědomit, že nejdou zrov-
na do pohádkových poměrů. Don Bosco věděl, že mlčení
po slavnostním zahájení akce by věci neprospělo a byl rád,
když dostal další dopis ze San Nicolas a měl možnost zved-
nout náladu. Psal mu tamodtud tamní alcade (starosta), že
San Nicolas je připraveno. Ústav je rezervován pro salesiány
a k němu patří zahrady a pastviny, které mohou stačit pro
pěstování osmi tisíc kusů ovcí. Don Bosco odtud rozvinul
řeč o tom, že bude třeba poslat do Argentiny opravdové
muže a nejen kněze, ale i laiky. Někdo přece bude muset
ovce pást, stříhat, dojit, vyrábět sýr. Jeho posluchačům lezly
oči z důlků a nejeden hoch si představoval, jak dělá kovbo-
je na koni a jak zachází s lasem. Don Bosco hned přeskočil
na další pole – bude třeba, aby tam salesiáni dělali muziku,
pěstovali zpěv, tamní lidé jsou toho lační. A napínavé večer-
ní slovíčko skončilo zase reálně: „Tak už brzy bude určena
sestava prvních misionářů a začne opravdová příprava. Dál-
ky se nikdo nemusí lekat. Vzdálenosti v 19. století už nejsou
tak veliké jako dříve. Jsou zde parostroje, telegrafy…“
V zmíněném proslovu nezapomněl poznamenat to hlav-
ní. Buenos Aires bude nástupištěm a San Nicolas předsunu-
tým polem. Tam už začínají v blízkosti sídel Indiánů. Na-
štěstí jsou to kmeny už trochu dotčené civilizací a celkem
mírumilovné. Salesiáni se budou snažit jejich syny přijímat
do sannicolského ústavu a pak je posílat před sebou. Dříve
šli misionáři s křížem přímo k divochům, ale skoro všichni
to zaplatili životem. On na to půjde s rozvahou a takticky.
Bude jim nabízet výhody, aby je získal a naladil pro evan-
gelium. Také nemusí být všechno hned. V Argentině žije
mnoho tisíc Italů, i ti mají nesmrtelné duše. Bude třeba se
s nimi sblížit a obnovit v nich víru, kterou možná ztratili.
Co bude dál, to ukáže Bůh.
Nemůžeme vypovědět všechno, co Don Bosco musel ješ-
tě podniknout, aby výprava misionářů byla skutečně dobře
připravena. Jak bylo jeho zvykem, vypracoval všechno do
puntíčku písemně, co má každý mít od prádla, šatstva, obu-
vi, osobních potřeb. Šlo o deset lidí, ale i o nutné věci pro
začínající ústav v San Nicolas, kde nic nebylo, jen holé stěny.
Ale protože informoval o těchto detailech i dobrodince, po-
malu se věci scházely a zároveň rostl i zájem. Přesto v domě
samotném žili všichni, jako by to byla jen hra na vojáky.
Přece měl každý z určených k odjezdu do Ameriky v domě
své povolání, svou práci a nemohl stát se založenýma ruka-
ma a čekat, až přijede vlak. Každý do poslední chvíle konal,
co měl konat. Koadjutor Belmonte dokonce málem že ne-
odvezl s sebou do Ameriky klíče od všeho. Měl přece na sta-
rosti ubytování hostí, a těch v Oratoři bylo!
9 Dubnová konference
Pro nás je poučné vědět co nejvíce o vnitřním životě prv-
ních salesiánů. Myslíme tím, jak se vyvíjel jejich komunit-
ní život, jakými radostmi a starostmi byl provázen a jak se
pomalu kolem schválených stanov dotvářela v salesiánských
domech „regularitas – pravidelnost“. Hodně nám tyto po-
měry osvětlí zápisy z porad, abychom to řekli moderním
výrazem: „na nejvyšší úrovni“. Už jsme si něco pověděli
o tradičních poradách neboli konferencích před svátkem
svatého Františka Saleského. Teď si něco povíme o konfe-
rencích neboli poradách konaných v Oratoři v dubnu 1875.
Trvaly tři dny (od 14. do 16. dubna). Zúčastnili se jich mimo
Dona Boska don Rua, don Cagliero, don Durando, don
Lazzero, don Ghivarello, don Bonetti, don Lemoyne, don
Francesia, don Cerruti, don Albera, don Dalmazzo a don
Barberis, který dělal zapisovatele. Don Costamagna z Mor-
nese a don Savio, ekonom, byli v té době vázáni nějakými
jinými povinnostmi. Jména účastníků jsme už vícekrát sly-
šeli a je dobré pamatovat si je. Byli to mužové nejlepší, na
kterých Don Bosco stavěl své dílo. Sám si je zformoval. Před
léty to byli obyčejní kluci. Dějiny církve zde zaznamenávají
607

7.6 Page 66

▲back to top
zcela mimořádný jev. Zatímco všichni jiní zakladatelé ře-
holních společenství stavěli na dospělých lidech, Don Bosco
stavěl na klucích, kteří ho obklopovali a z nichž si dove-
dl vybrat vhodné pomocníky a formovat je podle své hla-
vy a srdce, až z nich udělal to, co potřeboval. Mělo to svou
velikou výhodu mezi nevýhodami: všichni mu byli oddáni
a v základních názorech se od něho nelišili. To nebývá u lidí
již zralých, kteří se musí v zájmu jednoty teprve svých názo-
rů zříkat. Mluvme ale již k věci.
První poradu zahájil Don Bosco sám. Rozhovořil se o vě-
cech nejhlavnějších – co a jak bylo v Římě, jak veliké sym-
patie má k salesiánům Svatý otec a někteří kardinálové, přes
stížnosti, které přicházejí na salesiány z Turína. Skončil vý-
zvou, aby všichni usilovali o to, aby se kongregace konsoli-
dovala a aby stížnosti nebyly oprávněné.
Druhou poradu řídil don Rua. Čtení zápisu z ledno-
vých porad ukázalo, že zapisovatel don Ghivarello byl vel-
mi skoupý a že zápisy by měly být úplnější. Diskutovalo se
o dvou možnostech – aby don Ghivarello nechal některá za-
městnání a věnoval se práci sekretáře kongregace, nebo aby
tato povinnost byla svěřena jinému, volnějšímu. Jmenovaný
nebyl ochoten nechat ty další věci, a tak bylo dohodnuto, že
to musí rozhodnout Don Bosco sám. Pak přišly na pořad tři
věci: 1. Don Boskovo přání neměnit personál. 2. Zařídit věci
tak, aby divadlo v domě nevedlo k nepořádkům. 3. Nedělat
zbytečné výlohy.
V prvních dvou otázkách se projevila taková rozdílnost
názorů, že bylo rozhodnuto počkat, až se o těch věcech vy-
jádří sám Don Bosco. Třetí otázka byla problematická. Jak
to Don Bosco myslel? Novostavby přece už tak jako tak ne-
mohl žádný ředitel zahajovat bez svolení hlavní rady. A jiné
menší? Bylo dohodnuto, že se ředitelé budou snažit zbyteč-
ně nic nepodnikat, aby se ušetřilo. V souvislosti s šetřením
se rozproudila diskuse kolem oblékání kněží. V poslední
době se rozšířil mezi kněžími i biskupy zvyk místo svrch-
níku nosit jen jakýsi lehký pláštík přes kleriku. Mají si to
zavést také salesiáni? Nebude to luxus? Dosavadní svrch-
níky dovolovaly, aby se pod nimi skryly i všelijaké vybledlé
a ošumělé kleriky. I v této věci bylo dohodnuto, že se to ne-
chá na Donu Boskovi.
Na třetí poradu přišel zase Don Bosco. Vysvětlil, co mí-
nil tím „neměnit personál“. Jistě ne to, že by některý ředitel
mohl kteréhokoliv salesiána poslat do jiného domu. To pří-
sluší jen vyšším představeným. Chtěl jenom říci, že i uvnitř
domu je třeba opatrnosti, když jde o zaměstnání spolubrat-
ří, a ředitelé by si na sebe neměli brát odiozitu, že by snad-
no měnili úkoly. Kdyby to bylo potřebné, ať raději napíší do
Turína a tam se rozhodně uváží i případné přemístění spo-
lubratra do jiného domu. Don Bosco slyšel od pátera Fran-
ca, že u jezuitů jsou také tohoto mínění, že není rozumné
dávat rozkazy, které se příčí jednotlivým spolubratřím. Ře-
ditel si odkazem na Turín ušetří mrzutost se spolubratrem,
který by si mohl myslet, že se ho chce zbavit.
Řeč přešla na korespondenci. Don Bosco dal své normy.
Především musí být absolutní právo spolubratra psát bez
kontroly hlavnímu představenému. Ani nesmí jeho dopis
otevřít. Pokud jde o jinou korespondenci, řekl, že ředitelé
mají dopisy spolubratří přijímat a odesílat otevřené, ale není
to absolutní pravidlo. Jde hlavně o princip, že koresponden-
ce má procházet rukama představeného. Neznamená to, že
ředitel musí každý dopis skutečně číst. Bude-li dopisy přijí-
mat a předávat rozlepené, bude tím princip zdůrazněn.
Don Dalmazzo na to navázal problém vycházení z domu.
Někteří spolubratři si klidně jdou, a neřeknou, kam jdou.
Může to tak být? Podle pravidel by nikdo neměl jít bez toho,
že by někdo šel s ním. Ale jak najít průvodce, když je to-
lik práce a tak málo lidí? „Tím lépe,“ řekl Don Bosco, „tím
snadněji se může říci, že to zatím nejde.“ Ale viděl, že je to
problém těžký a rozhodl: „Já si to promyslím a napíši o tom
okružní list ředitelům, ale přečte se to spolubratřím, aby
jedni i druzí věděli, co je jejich povinnost.“
K věci divadla Don Bosco připomněl, že jeho názor byl
vždycky, že divadlo nesmí narušit pořádek v domě. Hlavně
se mu nelíbí, když se pro herce po představení pořádá malá
hostina. Navrhovalo se všelicos a nakonec byl dohodnut asi
takový postup: „Když se má hrát divadlo, ať se jídlo podává
po francouzsku. Asi v 11 hodin ať je jakési „déjeuné“ a oběd
ať je v 5 hodin odpoledne. Týká se to i herců. Po obědě ho-
dinu rekreace. O půl sedmé večer divadlo. Dvě a půl hodiny
stačí. V 9 je konec divadla a hned se v divadelním sále vy-
koná obvyklá večerní modlitba a jde se spát. A protože se
divadlo hraje obvykle ve větší svátky, pobožnost v kostele ať
se vykoná před obědem. Je to Don Boskův návrh a může se
vyzkoušet v praxi v některém ústavě a pak se teprve zavede
všude.
Čtvrté konferenci předsedal don Rua. Mluvilo se o ve-
řejných zkouškách. Povolení představit se mimořádně ke
zkouškám pro vyučování na technických školách a na gym-
náziích mělo trvat ještě rok. Bylo tedy rozhodnuto vybíd-
nout ty, kdo by si troufali zkoušky podstoupit, aby si podali
žádost u dona Duranda, který zařídí další. Ať se hlásí jen ti,
kteří neudělají hanbu salesiánskému jménu. Bude ovšem
třeba, aby ředitelé dotyčné na několik měsíců uvolnili z prá-
ce, aby mohli studovat. Pro zkoušky, jde-li o gymnázium,
není dobré dělat je v Turíně. Zkušební komise je tam zaujata
proti salesiánskému gymnáziu na Valdoku. Šlo by se do Be-
nátek, do Bologně a ještě jinam. Co se týkalo diplomu pro
vyučování na obecných školách, byla zde nesnáz v tom, že
se žádalo, aby kandidát napřed navštěvoval učitelský ústav.
Ale dávala se od toho úleva, když kandidát prokázal, že je-
den rok zkušebně už vyučoval. Bohužel jiné zase minister-
ské nařízení mluvilo proti této úlevě. Don Rua byl tedy proti
tomu, aby se někdo hlásil ke zkouškám, don Cerruti byl na-
opak pro, ale aby se to dělalo po trochách a bez zbytečného
hluku, jak to bylo v minulých létech. Dříve se chodilo do
Novary, teď bylo dohodnuto, že se půjde do Pinerola.
Jako další bod se ocitla na programu otázka zastávek
spolubratří při cestování v salesiánských domech. Jsou s tím
nepříjemnosti. Některý dům je přetěžován takovými hosty
a ani neví, zda spolubratr podniká cestu legálně. Mohlo by
se také stát, že někdo přijde, kdo se jen vydává za salesiána,
ale není jím. Bylo rozhodnuto, aby v případě takové cesty
dostal každý spolubratr od svého ředitele dopis, kde bude
uvedeno, kam jede a za jakým účelem, případně další po-
drobnosti. Dopis bude v zalepené obálce a ta bude opatřena
razítkem, aby se vyloučilo padělání. Jsou to nemilé věci, ale
musí to být. Stalo se také, že si spolubratr udělal při tako-
vé cestě sportovní výstup na Gran San Bernardo, bude tedy
dobré, i když půjde o pobyt v rodině, aby spolubratr v zá-
jmu obecné kázně měl na různé cesty dovolení a nevyužíval
je ke kdovíjakým exkurzím.
Pátá konference byla zase s Donem Boskem a byla veřej-
ná. Týkala se salesiánů, noviců a aspirantů a musela se konat
v kostele svatého Františka Saleského. Bylo na ní asi 150 lidí.
608

7.7 Page 67

▲back to top
Hovořil Don Bosco. Vylíčil stav kongregace, řekl, že dob-
ré jméno salesiánů se šíří, ale je třeba, aby všude panovala
opravdová řeholní kázeň. Vysvětlil přítomným, po jakých
stupních dochází k definitivnímu založení řeholní společ-
nosti a demonstroval to na příkladu Salesiánské společnosti,
která začala v roce 1841 jako volné seskupení hochů ko-
lem jeho osoby, pak v roce 1858 se začalo v Římě hovořit
o nutnosti vytvořit uprostřed masy hochů a spolupracovní-
ků řeholní společnost, pak v roce 1864 začalo choulostivé
stadium zahájené římským pochvalným dekretem. Jím se
vstoupilo do nejdůležitějšího stádia, které vedlo v roce 1869
k schválení mladé kongregace a udělení výsad na 10 let. Te-
prve nedávno 3. dubna 1874 došlo k definitivnímu schvá-
lení stanov. Tím bylo možno považovat cestu za víceméně
skončenou. Zbývá ještě všelicos, tak například získání pri-
vilegií v trvalé formě a jiné věci. Bylo dobré, že Don Bosco
takto seznamoval své s těžkou cestou, kterou musel projít,
aby si vážili daru, který jim učinil Pán.
Na konci řeči pochválil všechny za úsilí, které vyvinuli,
povzbudil je k bratrské lásce, pracovitosti a prosil je, aby
nedovolili, aby se v domech usídlily kritiky, které narušují
lásku a boří, co se postavilo. Zcela nakonec prosil všechny,
aby si chránili zdraví, které ještě budou potřebovat. „Spojme
se v úsilí konat dobře všechny pobožnosti, zvláště cvičení
šťastné smrti. Nechat, pokud možno, všechno stranou a vě-
novat se jen tomu, co patří k spáse duše. Kdo si zvykne to
dělat, nemusí se bát, že ho potká nenadálá smrt. A nejen to,
je třeba v ten den dát do pořádku všechny věci a záležitosti,
aby mohl být člověk klidný a aby mohl jednou odejít s Pá-
nem.“ Tak mluvil Don Bosco a hlas měl rozechvělý, něco
dojetím, něco únavou. Poslední věta zněla: „Ať vám Bůh
žehná, mé drahé děti.“
Než se rozjeli, sešli se představení ještě k soukromé bese-
dě v Don Boskově světničce. Mluvilo se o Americe, mluvilo
se o celé řadě možností rozšířit se po Itálii. V zemích býva-
lého Sardského království už byla řada salesiánských domů,
ale volalo se po salesiánech z různých končin Itálie, také
z Lombardska. Don Bosco řekl, že se tam zatím nepůjde.
Jsou tam všude jako školní inspektoři „ti nejhorší Piemon-
ťané“, nebyli by ochotni jednat s námi s určitou blahovůlí,
jakou potřebujeme. Mluvilo se o Římu, mluvilo se o tom,
zda je vhodné nechávat lidi, aby skládali věčné sliby hned
po noviciátě, když se to klade jako podmínka ke kněžské-
mu svěcení, jak tomu bylo v Turíně. Byl to vážný problém,
protože tehdy musel mít k svěcení každý řádný titul – buď
věno, které ho zajišťovalo pro budoucnost, nebo věčné sli-
by v řeholní společnosti – takzvaný „titul společného stolu“.
Ale ten měl jen tehdy, když byl přijat do řehole definitivně
věčnými sliby. Don Bosco dobře věděl, že je zde nebezpečí,
že někdo bude vysvěcen jen s časnými sliby, pak třeba ute-
če a bude se domáhat umístění v diecézi. Proto inklinoval
k tomu, aby se dovolovalo těm, kdo jsou opravdu dobří, slo-
žit hned věčné sliby. Říkal, že časné sliby jsou spíše privilegi-
em – výjimkou. Jsou gestem vůči kandidátovi, aby se mohl
ještě lépe ujistit, že je schopen řeholního života, a také vůči
řeholní společnosti, aby se o tom mohl také ještě lépe ujistit.
Jde o výjimku z pravidla, jinak má každý vstupovat do řeho-
le rozhodnut setrvat v ní do smrti.
Schůzka u Dona Boska skončila jeho slovy: „Pozdravujte
ode mne zvlášť vřele salesiány – kněze i laiky. Řekněte jim,
jak si jich vážím. Věřte, že každému dělá dobře, když ví, že
ho představený má rád a váží si ho. I kněží rádi slyší takové
ujištění. I vy jim dávejte najevo, že si jich vážíte a hodně na
ně myslíte. To nás všechny sváže pouty opravdové bratrské
lásky, takže budeme jedno srdce a jedna duše.“
10 První fáze jednání o privilegia a dimisoriálky
První veřejnou zmínku o privilegiích učinil Don Bosco bě-
hem lednových konferencí. Řekl, že bude o ně žádat v Římě.
V dubnu povšechně vysvětlil, oč jde. Bude dobré také si
o tom povědět něco bližšího, jinak nebudeme dalšímu ro-
zumět.
Již od dávných dob, kdy se na západě šířilo mnišství, za-
ložené svatým Benediktem, aby mohly kláštery vůbec žít,
bylo třeba jim udělovat četná dovolení. Když pak začaly
vznikat další formy klášterů, papežové jim privilegia udě-
lovali „ad instar“, to je „na způsob“ těch benediktinských
a případně přidávali i další. Ovšem časem se privilegia roz-
mohla natolik, že výnosy papežů a předpisy římských úřadů
zůstávaly mrtvou literou, protože mniši se vždy dovolávali
svých privilegií, čili výjimek.
Koncem 15. století se už nezřizovaly nové řády a jevila se
potřeba řeholních společenství, která by nebyla vázána na
pobyt v uzavřeném klášteře, věnujících se hlavně modlit-
bě v chóru, aby byla k dispozici pro různé bohumilé účely.
Napřed se jim nedávala žádná privilegia, ale pak se vidělo,
že to bez nich přece jen nejde, a tak nakonec to bylo jako
v případě starých řádů. Bylo to právě za papeže Pia IX., kdy
začala v římské kurii tendence privilegia co nejvíce omezo-
vat. Žádné udělování hromadné, jen v případě, že by vznikl
nový řeholní institut, měl zakladatel žádat, ale jen v mezích,
kolik skutečně potřeboval. A to byl právě účel Don Boskovy
cesty do Říma v únoru 1875.
Na koho se měl Don Bosco obrátit v tak choulostivé věci?
Šel k sekretáři kongregace pro biskupy a řeholníky, k jemu
přátelsky nakloněnému arcibiskupu Vitelleschiovi. Dlouho
s ním o tom diskutoval. Sekretář se ptal, jaká privilegia by
potřeboval. Don Bosco mu předložil seznam asi osmdesáti.
Ten si je přečetl, a nic neříkal. Don Bosco si dovolil zeptat
se, zda je vůbec možné ještě dostat privilegia per assimilati-
onem – jak to dostávaly předešlé kongregace, posledně ros-
miniáni. Prelát řekl: „Papež má nejvyšší moc. On mohl zá-
kon vydat, může z něj udělat výjimky, zeptejte se jeho.“ Don
Bosco: „Monsignore, toto jsou privilegia redemptoristů,“
a ukázal mu dost objemný svazek. „Poprosím Svatého otce,
aby mi je dal per assimilationem.“ Monsignor: „Prosím vás,
jen to nedělejte! Uvidí-li to Svatý otec, nejen, že to nepovo-
lí, ale odejme to ještě jiným.“ Don Bosco pochopil, že bude
třeba postupovat velmi takticky. Proto, když byl na audienci
papeže, jen tak nenápadně načal řeč a zmínil se mu, že by
potřeboval některá privilegia. „Tak si o ně podejte žádost,“
na to papež. „Ale je zde háček,“ zase Don Bosco. „Vím, že
už se neudělují privilegia hromadně. Naposled to udělal váš
předchůdce Řehoř XVI. Institutu lásky 30. prosince 1838.“
„Nu a?“ „Vaše Svatost má plnou moc. Kdo ví, jestli by ne-
mohla udělat poslední výjimku…“ Papež hned: „Udělám ji.
Podejte si žádost na příslušnou kongregaci. Oni to prozkou-
mají a budou mi referovat. Pak uvidíme, co se dá dělat. Co
se mne týče, jsem ochoten udělat výjimku.“
609

7.8 Page 68

▲back to top
Nebylo to tak lehké. Bylo třeba začít od píky. Don Bosco
musel prostudovat celé dějiny privilegií, vypsat si pasáže
z papežských bul, z různých komentářů kanonistů a vědět,
kdy a komu byly uděleny. Byla to zoufalá práce, jak sám
řekl. Výsledkem tohoto krkolomného studia byly dvě žádos-
ti: jedna adresovaná přímo papeži, druhá kardinálům. Se-
kretář Vitelleschi k nim napsal vlastní rozbor a doporučení.
Dona Boska nejvíce pálila otázka privilegia vydávat dimi-
soriálky „ad quemcumque episcopum“ – ke kterémukoliv
biskupovi. To muselo být zvlášť, protože taková výsada se
nikdy neobjevovala zahrnutá do souboru dalších privile-
gií. Výsledek byl, že papež jmenoval hned komisi kardiná-
lů, kteří měli podat své mínění. Byli to kardinálové Patrizi,
De Luca, Bizzarri, Martinelli – stejní kardinálové, kteří měli
v práci schválení salesiánských stanov v uplynulém roce.
Jim Don Bosco předložil svůj rozklad, rozdělený na dvě čás-
ti, z nichž jedna pojednávala o privilegiích, druhá o dimiso-
riálkách.
Pokud šlo o privilegia, Don Bosco se v tomto ohledu vy-
jádřil vděčně o velkorysosti církve a vyjádřil myšlenku, že
každé další privilegium spojuje více řeholní společenství
s církví, takže církev nic neztrácí, spíš naopak. Církev zů-
stává rozhodující instancí a může privilegia podle potřeby
omezit nebo i odejmout. Pokud by šlo o sdělení privilegií
salesiánské společnosti, přednost by dal těm redemptoristic-
kým. Pokud jde o Salesiánskou společnost, důvody k udě-
lení jsou tyto: Společnost nemá žádné hmotné prostředky
a potřebuje pochopení, aby mohla plnit svůj účel. Vznikla
v bouřlivých dobách, kdy se ostatní řeholní společnosti ru-
šily, ale ona se upevnila. Doba je taková, že vlády nerady
vidí, když se často píše do Říma. Když pak přijde nějaký do-
klad, vyžaduje se státní ověření a schválení. Někdy se dokla-
dy vůbec nevracejí. Žadatel po čas svého života zaručuje, že
bude privilegií užívat jen v případech opravdové nutnosti.
Proti námitce, že privilegia mohou dát podnět ke sporům,
odpovídá, že se udělují kongregacím už tři sta roků a nezdá
se, že by kolem nich vznikaly spory. Jsou to věci dnes už ne-
tradiční. Proti námitce, že to může porušovat soulad mezi
řeholemi a kongregací, uvedl, že spíše může vzbudit podiv,
že některá řeholní společnost nemá určitá privilegia, a může
vzniknout dojem, že není vůbec definitivně schválená. Jistý
ctihodný ordinář skutečně stále tvrdí, že Salesiánská spo-
lečnost není definitivně schválená, protože nemá o tom dů-
kazy. Proti třetí námitce, že by některá společnost dostala
globálně privilegia, která ve skutečnosti nepotřebuje, píše,
že beztak se při udělení vždy uvádí klauzule „Pokud to insti-
tut potřebuje a není to proti řeholní kázni.“ Že je skutečně
potřebuje Salesiánská společnost, vyplývá z toho, že v brz-
ké době bude mít základny daleko za mořem – v Argenti-
ně, a že se jedná o založení v dalekém čínském Hongkongu
a v Austrálii.
Než Don Bosco odjel z Říma, navštívil všechny zmíně-
né kardinály a ode všech slyšel, že nebudou proti, když si
Svatý otec bude přát udělit privilegia. Za advokáta si vybral
dona Karla Menghiniho, známého summistu kongregace
pro biskupy a řeholníky, kterému měl být k ruce monsignor
Fratejacci, který požíval velké úcty ve zmíněných kruzích.
Vše vypadalo dosti růžově, ale nebylo. Brzy přišel z Říma
dotaz o dvou věcech: Zda za poslední rok došlo k značnému
rozšíření Salesiánské společnosti a zda pro už dosažená pri-
vilegia došlo k nějakým konfliktům. Don Bosco na každou
otázku odpověděl zvláštním „vysvětlením“. Tolik už věděl,
že někdo do věci šťourá a že záležitost nepůjde dopředu
hladce. Opravdu nešla.
„Vysvětlení“ ze strany Dona Boska neslo datum 12. dub-
na 1875, ale kardinál Bizzarri byl přes celý květen a část
června někde pryč, kardinál De Luca byl vzdálen z Říma
v červenci tři týdny, pak měl každý ještě jiná pověření a na-
konec advokát Menghini na vrcholu léta psal Donu Bos-
kovi, že „předkládat určité záležitosti mimořádně, činí mi-
mořádnými také Jejich eminence – pány soudce“. A tak se
dospělo až k měsíci září.
Zatím Don Bosco potřeboval představit ke kněžskému
svěcení 11 salesiánů s věčnými sliby, které však nemohl
nechat vysvětit v Turíně. Bylo zbytečné se o to i jen pokou-
šet. A tak se 16. července odhodlal obrátit se „na nevyčer-
patelnou lásku a trpělivost“ Svatého otce, aby směl těch 11
dát vysvětit na základě fakulty, poslat je mimo tradiční čas
(extra tempora) ke kterémukoliv katolickému biskupovi.
U čtyřech žádal zároveň o dispens od nedostatečného věku.
Žádost odůvodňoval tím, že bude muset na podzim poslat
deset lidí do Argentiny, z toho bude většina kněží. Papež
žádost předal kongregaci pro biskupy a řeholníky, ale její
sekretář psal Donu Boskovi, že papež jeho žádosti vyhověl
jen „částečně“. Má pověřit expeditéra Sigismondiho, aby pro
něho vyzvedl již vyhotovený reskript, z něhož vyčte další.
Don Bosco Vitelleschimu hned poděkoval a psal, že se po-
dle toho zařídí, ale když dostal reskript do rukou, byl zkla-
mán. Jeho žádosti bylo vyhověno jen minimálně. Má už na
základě dřívějšího dovolení možnost vydávat dimisoriálky
po dobu desíti let, dát vysvětit od kteréhokoliv biskupa na-
jednou může jen pět. O tom, že by to bylo dovoleno učinit
tak „extra tempora“ se tam vůbec nehovořilo, a z dodateč-
ného dopisu monsignora Vitelleschiho se dověděl, že se od
nedostatečného věku dispens vůbec neuděluje.
To bylo v dopisech z poloviny srpna. Don Bosco byl
rozčarován a myslel, že když Vitelleschiho poprosí, aby se
pokusil reskript opravit, dosáhne víc, ale nepořídil. Mon-
signor mu odepsal, že už tak dosáhl maximum a že mu Sva-
tý otec řekl, aby raději požádal sám turínského arcibiskupa,
aby přestal bránit ve věci svěcení salesiánů, když mu je Don
Bosco pošle se svými dimisoriálkami. K jiným biskupům
ať pošle těch zmíněných pět a ať to jsou ti, kteří nebyli tu-
rínskými diecézany. Donu Boskovi bylo jasné, že v Římě
převládl strach z monsignora Gastaldiho a že nechtějí spor
vyhrocovat. Beztak právě v té době přišly nové dopisy od
Gastaldiho a od ivrejského Morena, stavící se proti Dílu
Panny Marie Pomocnice pro duchovní povolání. Co mohl
Don Bosco dělat? Poslal do Říma dvě nové žádosti: Pro tři
žádal dispens od nedostatečného věku, pro pět „extra tem-
pora“. Na obojí dostal indult 27. srpna.
V září byla konečně slíbená předběžná porada kardinál-
ské komise a základní věc se zase dostala trochu do pohybu.
Don Boskova žádost byl čtena v sezení monsignorem Bian-
chim. Během čtení si kardinálové pochvalovali, jak je to po
právní stránce mistrně sestavené, a když jim bylo řečeno,
že si to sestavil Don Bosco sám, byli překvapeni. Napřed
si mysleli, že je to práce Menghiniho, a zamrzelo je, že se
nechali strhnout k takovým chválám. Sezení skončilo roz-
pačitě, ale ne beznadějně. Sice se nevědělo, kdy bude hlavní
jednání, ale summista Menghini dostal výzvu, aby co nej-
dříve připravil podklady. On, protože byl Don Boskovým
obdivovatelem, dal se hned do práce. A zase bylo třeba snést
spoustu dokumentů a mnoho důvodů pro a proti, jak bývá
610

7.9 Page 69

▲back to top
v soudních jednáních zvykem. Necháme právníkům, aby
posoudili vypracovaný dokument sami. Don Bosco s ním
byl spokojen, jen trpěl čekáním, kdy dojde k hlavnímu jed-
nání.
Jaká byla situace? Kardinál Patrizi, předseda komise, přál
Donu Boskovi, ale také řekl, že se podřídí názoru svých ko-
legů. Kardinál De Luca byl člověk rozhodný a zdálo se, že
jeho přítomnost bude Don Boskově věci na prospěch. Kar-
dinál Martinelli psal ještě 9. července Donu Boskovi srdeč-
ný dopis, v němž mu děkoval za krásnou knížečku o Panně
Marii Pomocnici křesťanů a vyjadřoval obdiv nad skoro zá-
zračným vznikem jejího chrámu v Turíně. Tito tři kardiná-
lové však nebyli rozhodující. Největší vliv měl kardinál Bi-
zzarri a na něho měl zase značný vliv monsignor Vitelleschi.
Bizzarri byl prefektem kongregace pro biskupy a řeholníky
a zde šlo o řeholní kongregaci. Protože však byl dosti úz-
kostlivý, úzkostlivě opakoval ustanovení, že sdílení privilegií
s jinou kongregací se jen velmi nesnadno dovoluje. Nemo-
hl říci, že vůbec ne, protože poslední slovo měl vždy papež,
ale jeho tendence byla taková. Menghini měl se skrupulemi
pana kardinála velké obtíže a přitom se s ním musel radit.
Fakt je, že v srpnu i Bizzarri i jeho sekretář Vitelleschi byli
toho mínění, že snad některá privilegia by se mohla Donu
Boskovi povolit, ale všechna ne. A co se týkalo dimisoriá-
lek, to vůbec ne. Jeho advokát Menghini psal Donu Boskovi
do Turína, jestli by nebylo dobré raději dostávat privilegia
po troškách. Don Bosco se však bál, aby se špatně udělená
dobrodiní nestala nakonec škodou. Co se týkalo monsigno-
ra Vitelleschiho, Don Bosco si myslel, že nebude proti, ale
byl na omylu. Vitelleschi sám radil Menghinimu, aby žádost
koncipoval jen hodně obecně, ano řekl, že je Don Boskova
představa „naivní“.
Když se blížil den, kdy se mělo rozhodnout, Don Bosco
udělal ještě jeden pokus. Napsal všem čtyřem kardinálům
a také sekretáři Vitelleschiovi dopis, v němž je prosil o za-
stání. Zdůraznil, že udělení privilegií je jediná možnost, jak
přesvědčit turínského arcibiskupa, že Salesiánská kongrega-
ce je opravdu definitivně schválená, protože má stejná privi-
legia jako jiné kongregace. Dopis nesl datum 11. září 1875.
Sezení bylo stanoveno na 9. září, ale pak bylo odloženo na
16. září.
Co se odehrálo v sezení, to je obklopeno tajemstvím,
a nemůže být předmětem dějin. Něco sice může proniknout
navenek, ale to je těžko brát jako průkazné faktum. Vitel-
leschi právě toho dne 16. září končil svůj úřad sekretáře,
protože byl jmenován kardinálem. Už dva dny předtím pře-
dal záležitost svému nástupci, ale ještě chtěl být osobně pří-
tomen sezení. Jak sezení probíhalo, nevíme. Aspoň úředně
se nemohlo nic říci. Výsledek se měl ještě předložit Svaté-
mu otci, ale že hned druhý den mělo být zveřejnění nových
kardinálů, nemělo smysl chodit za papežem s podřadnou
záležitostí. Tak nastal týdenní odklad a to už měl držet zá-
ležitost ve svých rukou buď nově zvolený sekretář anebo jen
Vitelleschiům zástupce. „Škoda, že tu není kardinál Berar-
di!“ naříkal monsignor Fratejacci, „ten by se do toho obul.“
Ale on byl v Římě. Stalo se nepředvídané. Nově jmenova-
ný kardinál Vitelleschi se ještě toho 16. září dostal k papeži,
ale když se ho pak Fratejacci ptal, jak pořídil, jen suše řekl:
„Kdyby to Don Bosco věděl, jistě by nebyl spokojen.“
Jak to tedy dopadlo? Na první záležitost, týkající se do-
volení dávat dimisoriálky bez omezení, odpověď zněla:
„Záporně s vysvětlením.“ Mělo se napsat turínskému arci-
biskupovi, oč Don Bosco žádal (ke kterémukoliv biskupo-
vi a mimo tempora), ale to bylo zamítnuto s poukazem, že
má Don Bosco na deset let vystavený indult 3. srpna 1874,
ale pan arcibiskup je žádán, aby Donu Boskovi světil kněze,
aby posvátná římská kongregace nemusela řešit záležitosti
jinak. A co se týkalo sdělení privilegií, bylo řečeno: „Tak jak
to bylo žádáno, není záhodno vyhovět.“ Jen bylo řečeno, že
bude doporučeno Svatému otci, aby prohlásil salesiánské
domy, mající aspoň šest členů, za vyňaté z jurisdikce bis-
kupů ve všem, co se týká vnitřního života, a aby biskupům
dále podléhalo jen to, co se týká udělování svátostí a du-
chovní správy.
Dobrák Menghini byl z toho špatný a v tom smyslu i psal
Donu Boskovi, ale protože byl povýšen na kanovníka ko-
legiátního kostela svatého Eustachia, při audienci u papeže
se nějak dotkl Don Boskovy záležitosti a pak psal světci, že
se papež o něho živě zajímal. Po pravdě řečeno, pro Dona
Boska to byla nepříjemná porážka, ale snesl ji jako jindy
s naprostým vnějším klidem. Uvnitř však byl rozhodnutý
nevzdat se.
Ceria se na tomto místě snaží vysvětlit, proč tato první
fáze tak skončila a říká, že na prvním místě proto, že kar-
dinálové byli přece jen v zajetí starého způsobu myšlení
a i když nebyli proti, ani se neodhodlali být pro. A hlavně
zde byl strach, aby konflikt Dona Boska s turínskou kurií
nepřerostl v konflikt arcibiskupa s Římem. V té době, kdy
bylo potřeba udržet mezi biskupy jednotu, to byla závažná
záležitost. Sotva měsíc po tomto závěru dostal nově zvolený
kardinál Vitelleschi tyfus a v několika dnech se odebral na
věčnost. „To jsou věci, to jsou věci!“ zvolal monsignor Fra-
tejacci, když se to dověděl. Ve své roznícené fantazii v tom
viděl prst Boží. Don Bosco v dubnu následujícího roku 1876
bude v Římě a navštíví rodinu Vitelleschiů. Najde ji ješ-
tě zdrcenou žalem nad tajemným odchodem příbuzného.
Kardinál Martinelli dokonce řekne, že největší potíže dělal
právě zesnulý. Don Ceria to nebude vyvracet, ale řekne, že
hlavní příčina byla někde jinde než v Římě.
11 Život v Oratoři v roce 1875
V následujících kapitolách se trochu porozhlédneme po
životě v Oratoři. Nebudeme znovu uvádět, co už bylo na
toto téma řečeno a stále se opakovalo, ale pokud možno si
všimneme toho, co by nám mohlo dále posloužit za poučení
a povzbuzení. Povíme něco o otci té veliké valdocké rodi-
ny – o svatém Janu Boskovi. Dále o domě samotném, o jeho
duchovních synech a konečně o některých postojích, které
jsou hodny pozornosti. Poslouží nám k tomu jako materiál
různé osobní kroniky, zápisy z porad, a dopisy, které ucho-
vává salesiánský archiv.
Valdocká Oratoř byla mateřským domem nové kongre-
gace a slušelo se, aby byla vzorná po všech stranách. Don
Bosco chtěl, aby i nadále chod domu závisel plně od něho
a od hlavní rady kongregace. Nechával volnou ruku všem
nižším představeným, ale žádal, aby nejednali o své hlavě,
nýbrž podle toho, jak věci viděl on. Bylo to dáno také sku-
tečností, že skoro všichni kněží byli mladí a ještě nezkušení.
611

7.10 Page 70

▲back to top
Don Bosco byl tedy nadále ředitelem celého domu a měl
k ruce jako zástupce dona Ruu. Nebyl jen nějakým čestným
ředitelem. Don Rua sice předsedal všem schůzkám vedou-
cího personálu, činil návrhy, rozhodoval, ale stačilo, aby se
vynořil nějaký závažnější problém, nebo se chtěla uplatnit
nějaká nová myšlenka, odložil rozhodnutí, dokud se k tomu
nevyjádří Don Bosco. Kapitula domu, jak se tehdy říkalo,
studovala problémy dopředu, někdy se věci nechávaly zrát
i celé měsíce, a zase se k nim kapituláři vraceli. Zápisy svěd-
čí o tom, že se připisovaly poznámky k rozhodnutím, aby
praxe prověřovala teorii a aby se tradice stávala méně teo-
retickou. Takový byl styl Dona Boska v celém jeho životě.
Můžeme to doložit malou epizodou z toho roku. O svátku
Panny Marie Pomocnice 24. května byl kostel po celou noc
otevřený pro poutníky. Rozumí se, že tito měli tu noc pří-
stup také do ústavu samotného, na dvory a podobně. Ně-
jaká skupinka hochů toho využila a vymkla se z dohledu
a schovala se někde v suterénu a tam vyváděla. Přišlo se na
to a někteří představení navrhovali, aby se pro příští rok ne-
dovolilo přes noc nechávat kostel otevřený veřejnosti. Do-
věděl se to Don Bosco a řekl: „Proč chcete překazit dobro,
jen aby se zabránilo zlu? Je to přece vaše vina. Nehlídali jste
dobře. Pro příští rok se raději postarejte o přísnější dohled
a bude po problému.“
Osobně řídil Don Bosco dům po večeři. Snědl skrom-
né jídlo a pak v půlhodině, která byla ještě před večerní
modlitbou, naslouchal, volal si jednotlivce, dával pokyny.
Jedna drobná kronička nám popisuje jeden takový večer.
Když se vstávalo od stolu, Don Bosco pokynul katechetovi
donu Chialovi, aby setrval. Potřeboval se s ním dohodnout
ohledně tisku některých čísel Katolického čtení. Pak přišel
don Lazzero, prefekt domu. Šlo o nějaký problém s učni.
Jen skončil, už byl na řadě don Barberis, novicmistr. Před-
ložil mu program prázdnin kleriků, aby byly veselé a aby je
to netáhlo domů. Don Durando se potřeboval zeptat Dona
Boska, co s návrhem profesora Rocchii, aby se v Oratoři vy-
tiskla jeho kniha. „Je to školní kniha?“ ptal se Don Bosco.
„Je to sbírka latinských frází.“ „Půjde na odbyt?“ „Scolo-
pi ji také přijmou a budou ji šířit.“ „Dobrá, ale zdá se mi,
že by bylo dobré, kdyby se to tisklo v režii profesora a ne
v naší.“ Jako další byl na řadě don Guanella. Ukázal Donu
Boskovi schéma knížky „O šíření víry.“ Don Milanesio měl
něco ohledně venkovní oratoře. To už nikdo nečekal a Don
Bosco šel pomalu do svého bytu. Don Milanesio jej dopro-
vázel až ke dveřím pokoje. V takovém režimu probíhal život
Oratoře bez zbytečných komplikací. Fungoval mozek, fun-
govaly dobře všechny údy.
Don Boskova pozornost ke všem projevům života v Ora-
toři byla úžasná. V listopadu psal do Oratoře donu Ruovi
dopisy ze San Pier d’Arena, z Alassia a z Nizzy. Spíš než do-
pisy to byly seznamy věcí, které se mají vyřídit. V jednom
je dokonce 30 čísel, a každé se týká něčeho jiného. Tak se
tam jednalo o přechod studenta do dílny obuvníků, o ně-
jaké potvrzení pro rodiče, o přípravě obláčky noviců, o ně-
jaké záležitosti s nábytkem, dále tam byla zmínka o nějaké
peněžní transakci, dále don Rua měl v úmyslu určit jakousi
místnost pro externí školu, jemu se to zdálo příliš daleko,
ale píše s humorem: „Kdyby však Vaše důstojnost myslela
jinak, nemám nic proti tomu.“ To jsme vyjmenovali jen ně-
kolik čísel, aby se vidělo, co všechno procházelo Don Bos-
kovou hlavou.
Don Bosco se během toho roku musel několikrát na del-
ší dobu vzdálit z domu. Někdo může položit otázku, zda
v takových případech neplatilo přísloví: „Když není kocour
doma, myši mají pré.“ K tomu ve své Kroničce poznamená-
vá don Barberis: „Oratoř je tak organizovaná, že se jeho ne-
přítomnost z Turína skoro necítí.“ Kdybychom měli nějak
vyjádřit způsob Don Boskova ředitelování, mohli bychom
říci, že všechno soustřeďoval ve svých rukou, ale nedělal
všechno sám, ani nedovoloval, aby se něco dělalo bez něho.
Byla to vláda pevná, nutná, ale vždy otcovská. Pěkně se
o tom vyjádřil vigevanský biskup monsignor De Gauden-
zi: „Kdo navštíví Oratoř Svatého Františka Saleského a dal-
ší ústavy řízené Donem Boskem a jeho kněžími, brzy ucítí
cosi zvláštního, zbožného, co se necítí tak snadno v jiných
podobných zařízeních. Zdá se, že se v Don Boskových do-
mech opravdu dýchá dobrá vůně Kristova.“
Otec rodiny je povinen rodinu živit. Platilo to také
o Donu Boskovi, který byl otcem rodiny s několika sty synů.
Neuškodí nahlédnout trochu do ekonomických problémů
Oratoře. Naštěstí v roce 1875 se mnoho nebudovalo. Koupí
pozemku poblíž bývalého domu Moretta byl zaokrouhlen
areál Oratoře, bylo postaveno křídlo od vrátnice dále podél
Cottolengovy ulice, ale byly i některé úpravy vnitřní, tak
byla postavena kolonáda podél kostela Panny Marie Pomoc-
nice. I tak bylo potřeba na všechno peněz. Na všechno byl
prakticky Don Bosco sám. Důchody byly maličké. Průměr-
ný měsíční plat hochů činil víceméně jen dvacet centesimů.
Čtvrtině hochů bylo třeba obstarat i osobní výlohy. Nebyli
zde jen hoši. Byli zde také salesiáni, synové Mariini, skoro
všichni chudobní, pak klerici nesalesiáni. Jen tiskárna byla
produktivní, ale ta sotva stačila krýt vlastní výlohy. Něco
vydělali také truhláři. Teoreticky zde byly ještě měsíční platy
v mimoturínských kolejích, ale že byl Don Bosco pro nízké
platy, obyčejně nezůstalo pro turínskou Oratoř nic.
Kritickými momenty byly soboty. Tehdy civilní zaměst-
nanci žádali plat. Proto Don Bosco musel vyrazit do ulic
a shánět peníze. Měl jakýsi styl: chodil na obědy do majet-
ných rodin pod podmínkou, že mu něco dají. Horší bylo,
když byli v domě zedníci. To bylo třeba sám jít doslova že-
brat. Světec nechtěl, aby chodili druzí, sám přece jen dostal
víc. Koncem pololetí přicházely faktury od kupců. Tam bylo
potřeba spoléhat na Boží Prozřetelnost. Ta byla zas taková,
že přicházela na pomoc jen tehdy, když bylo zle. Když byl
Don Bosco mimo dům – a to bylo nyní dosti často, nouze
byla citelnější a don Rua byl někdy hodně ustaraný.
Peněžní otázky přinesly někdy Donu Boskovi velmi těž-
ké chvíle. Vzpomeneme tři případy. Advokát Succi, majitel
parní pekárny v Turíně, muž velmi dobročinný, prosil Dona
Boska, aby přijal ručení v nějaké jeho peněžní záležitosti.
Don Bosco mu z vděčnosti vyhověl, ale běda! Succi zemřel
a dědici odmítli vzít na vědomí, že situace je změněná a vy-
máhali zaplacení směnky na asi 40 000 lir. Když se to Don
Bosco dověděl – don Rua mu to řekl během večeře, ačkoliv
byla zima a v jídelně se netopilo, Don Bosco se začal potit,
až mu kapky potu kapaly do talíře. Tak svědčil v beatifikač-
ním procesu don Cagliero, který seděl vedle něho. Ještě další
pohroma ho stihla pro jeho dobré srdce. Jistý Josef Rua se-
strojil stroj, který dovedl zvednout monstranci s Nejsvětější
Svátostí na místo výstavu a zase ji snížit, takže nebylo třeba
užít stupínků. I biskupové chválili tento vynález a vynález-
ce si sliboval od vynálezu pěkný zisk. Don Bosco doporučil
vynález k schválení posvátné kongregaci obřadů, ale ta jej
612

8 Pages 71-80

▲back to top

8.1 Page 71

▲back to top
zamítla. Pan Rua se pro to na Dona Boska rozzlobil a ža-
loval ho pro nesplnění slibu a žádal odškodnění. Naštěstí
soudní pře, kterou proti Donu Boskovi zavedl, skončila pro
Dona Boska příznivě. Třetí záležitost byla ona s malou „ja-
koby“ loterií, kterou úřady vzaly jako porušení zákona o lo-
teriích. I když v rozsudku uznali dobrý a dobročinný úmysl
Don Boskův, přece ho odsoudili, protože prý mohl mít ne-
kalý úmysl. Zákon je nesmlouvavý. Teprve milost, udělená
Donu Boskovi samým králem, mu pomohla z trapné situace
a zachránila ho od vysoké pokuty.
Jak doopravdy plnil Don Bosco finanční povinnosti, do-
svědčil jeho stavitel Karel Buzzetti, ten, který stavěl chrám
Panny Marie. Když později stavěl kostel Neposkvrněného
početí Panny Marie, kostelní jednota mu nechtěla průběž-
ně platit, ale žádala, aby stavěl na čestné slovo stavebníka.
Buzzetti to odmítl. Oni na to, že Donu Boskovi také stavěl
a úhradu dostával opožděně. On na to: „To je něco docela
jiného. Don Boskovo jméno mi dávalo jistotu, že dostanu
zaplaceno. Za kostel Panny Marie Pomocnice mi nezůstal
dlužen ani haléř.“
12 Don Boskovi „synci“
V piemontským nářečí se řekne hoch „fillio“ (synek). V Os-
travě také říkají hochům „synci“. Nuže, takových synků měl
Don Bosco v turínském domě pět až šest set. Museli se tam
tísnit, ale šlo to. Dělili se na studenty a učně. Synové Panny
Marie tvořili komunitu zvlášť a o nich jsme už hodně řekli.
Někomu může připadnout divné, že až do roku 1875 ne-
existoval žádný prospekt Oratoře, kde by byly uvedeny pod-
mínky pro přijetí a jiné podobné věci. Bylo to tím, že se žilo
ještě v patriarchálním duchu. Teprve v roce 1875 byl na-
psán náčrtek prospektu a jen na okraj na způsob poznám-
ky z pera Dona Boska se v něm žádalo farářovo potvrzení
o dobrém chování a školním prospěchu žadatele.
Rok 1875 znamenal utužení kázně a pořádku vůbec. Díl-
ny pro řemeslníky začaly být opravdovou školou. Napřed
bylo vyučování až ke konci dne, nyní bylo zavedeno vyučo-
vání hned ráno, po mši svaté. Pokud šlo o kázeň, Don Bosco
žádal, aby se zcela zamezil styk učňů s venkem. Zakázal,
aby mohli volně do Oratoře chodit hoši nedávno vylouče-
ní. Stávalo se totiž, že byli například muzikanti často zváni
na pomoc a tak měli styk s internisty. Učni měli dříve kuf-
ry v ložnicích, ale Don Bosco chtěl, aby nyní měli otevřené
skříňky. Byly také zlikvidovány různé skrýše a učni dostali
svého katechetu, to je duchovního ředitele. Don Bosco rov-
něž nechtěl, aby učni snadno přecházeli od jednoho řemesla
k druhému. Říkal, že je to na škodu. Kdykoliv se to povolilo,
vždycky to skončilo špatně.
O studentech povíme jen něco, a hlavně uvedeme něco
z pedagogických názorů Dona Boska. Začneme odvážným
činem Dona Boska. Protestanti otevřeli v blízkosti Oratoře
obecnou školu, přirozeně s úmyslem konkurovat salesiá-
nům. Měli peněz hojnost a to táhlo. Don Bosco měl peněz
málo a musel šetřit. Ale nelekl se. Otevřel toho roku 1875
svou obecnou školu. Vyučování svěřil donu Milanesiovi,
pozdějšímu misionáři v argentinské Pampě. Ten docela
bravurně přivedl v krátké době svěřené třídy do takového
rozkvětu, že konkurence musela vyklidit pole ještě v tom
školním roce. Ale Don Bosco nenechal své nové žáky jen
tak. Pro rok 1875–1876 získal v blízkosti Oratoře dům jis-
tých Catellinů a ač bylo jeho prvotním úmyslem umístit
tam Mariiny syny, zřídil tam třídy obecné školy.
Ani své gymnázium neuzavřel před externími žáky. Ros-
toucí valdocká čtvrť cítila potřebu blízké školy druhého
stupně a Don Bosco několik roků trpěl společné vyučová-
ní externistů s internisty – ale už v roce 1875 v lednu naří-
dil, aby externí žáci přicházeli vždy ráno do Oratoře na mši
svatou a teprve potom na vyučování. Řekl, že z této zása-
dy se nebudou dělat žádné výjimky. Šlo mu totiž o to, aby
externí žáci nekazili morálku internistů. Že mu šlo v prv-
ní řadě o mravní prospěch hochů, plyne také z toho, že se
živě zajímal, co říkají hoši o svých učitelích a profesorech.
Byl například velmi citlivý na to, aby se nedávala přednost
nadaným žákům před méně nadanými. Už jmenovaný don
Barberis zaznamenal ve své Kroničce Don Boskovu řeč
k učitelům na toto téma. Ostře odsoudil praxi věnovat se
nadaným a zaostalé nechávat tak. Aby se nadaní nenudili,
nabádal učitele, aby jim dávali zvláštní učivo, ale ve třídě, ří-
kal, je třeba zkoušet především slabší žáky, mít s nimi trpě-
livost, povzbuzovat je a věnovat se jim případně ještě mimo
vyučování. Nemá smysl vznášet se při výkladu látky kdesi
ve výšinách, ale držet se textu; rozebírat jej do nejmenších
detailů a zkoušet, zase zkoušet. Na Valdoku nejsme na uni-
verzitě a je třeba se držet země. Rozhodně žádal, aby se
nekritizovaly učebné texty. Žáci by si je zošklivili a měli by
z toho jen škodu. Doplnit ledacos, to ano, ale nekritizovat!
Velkým problémem Oratoře byla kázeň. Koadjutor Enria
viděl někdy v tom roce 1875 rozmlouvat Dona Boska se
dvěma pány a vyslechl jejich rozmluvu. Dotyční viděli
množství hochů zcela ukázněně konat své povinnosti a pro-
hodili: „Aby zde byla kázeň, jistě potřebujete hodně asisten-
tů.“ Don Bosco: „Ani ne. Podívejte se, stačí jen jeden.“ „Pak
tedy bude třeba užívat přísné tresty.“ „Nemáme přísné tres-
ty.“ „Tak co tedy?“ „My máme místo strachu a trestů, které
se jinde normálně užívají, svatou bázeň Boží a časté přijí-
mání svátostí. To působí zrovna zázračně.“
Údiv pánů byl přirozený. Zdálo se nemožné, že by v Ora-
toři nebyly takové nepořádky, jaké jsou normálně v jiných
zařízeních. Don Bosco jednoho dne vypočítával sedm ta-
jemství úspěchu své výchovy: 1. Vysoká účast na svátos-
tech, takže se zde uplatňuje především svědomí. 2. Hoši
jsou většinou chudí a vědí, že Don Bosco v případě velkých
provinění beze všeho posílá zlé domů. 3. Všechen personál,
představení, učitelé, asistenti, kuchaři, jsou salesiáni, takže
odpadá problém cizího personálu. 4. Koná se velmi mnoho
drobných konferencí pro hochy, kde si mohou tito své názo-
ry korigovat. 5. Představení projevují vůči hochům velikou
důvěru, mají je rádi a jsou stále mezi nimi, třebaže s určitým
odstupem. 6. Velikým prostředkem k udržení kázně v domě
jsou večerní slovíčka představeného, kde je veliká možnost
předcházet zlému. 7. Konečně veselost, zpěv, muzika, velká
svoboda v zábavě.
Není třeba věřit na přílišný optimismus Dona Boska.
Don Bosco byl velmi reálný a dobře věděl, že by stačilo
málo a dům by se proměnil v Babylon. Byla zde i provinění.
Když šlo o zásadní věci, byl nekompromisní a užil i extrém-
ních prostředků. Ale především měl otevřené oči a mistrně
užíval prevence. Uveďme si příklad:
Při prohlídce starých registrů z těch dob přímo bije
do očí, že u nově přijatých chovanců je jen velmi vzácně
613

8.2 Page 72

▲back to top
připsáno „zcela zdarma“. Měsíční taxa šla od 5 lir po ma-
ximum 24 lir a skoro všude čteme poznámku: „Pro první
pololetí, pak se uvidí.“ To znamenalo, že hoch věděl, že jeho
vydržování je závislé od jeho chování. Věděli to především
jeho rodiče, kteří si mnohdy utrhávali od úst, aby mohli dát
syna studovat. Proto syna neustále napomínali, aby se učil
a byl hodný. Tak si hoch dával od počátku pozor a musel se
snažit. Tím si zvykl a mnohý byl tímto pomocným tlakem
uchráněn pro celý život.
Nadevšecko však bděla nad hochy Don Boskova otcov-
ská láska. Několik momentek ze života: Jednou, když vychá-
zel z domu, řekl vrátnému: „Četl jsem tvůj dopis a udělal mi
velikou radost. Pamatuj si, že Don Bosco na tebe myslí stále,
a bude-li vědět, že něco potřebuješ, jistě to zařídí.“ Jindy byl
na vrátnici zastupovat jistý Deppert. Don Bosco mu řekl:
„Přeji si, abys brzy zaměnil tyto civilní šaty za duchovní.
Máš ve mne důvěru, já ji mám zas v tebe. Rád bych tě učinil
šťastným pro tento čas i pro věčnost.“
Klerik Trivero si podal přihlášku na misie a Don Bosco
s velkou radostí: „Vida našeho borce! Chtěl bych, aby ses
stal malým svatým Františkem Xaverským. Moc s tebou
počítám. Budeme vždy přáteli, že ano! Musíš mi ale pomá-
hat. Pak uvidíme.“ Klerik zemřel svatě v San Benigno v roce
1879.
Skupince chlapců, kteří ráno na dvoře kousali své paňot-
ky, ale běželi mu políbit ruku, řekl: „Snídejte, snídejte, nikdy
se nezapomeňte nasnídat. Hrejte si, běhejte, bavte se, jsem
tomu rád. Hlavně dělejte dobrotu a varujte se zlého.“
Misionář don Vacchina vzpomínal, že byl jednou v tom
roce 1875 nemocný. Don Bosco měl ve zvyku navštěvovat
ošetřovnu a přisedl na židli i k němu. Mluvil, jakoby neměl
nic na práci. Povídal, že se bude muset v ošetřovně zřídit ol-
tář, aby mohli být nemocní na mši svaté. Ptal se dokonce
jeho, kde by měl oltář stát. Pak, když hoch odešel z ošetřov-
ny ještě celý bledý a slabý, Don Bosco mu při setkání řekl:
„Musíš se hodně pohybovat, ale ne zde, nýbrž někde venku
na zdravém vzduchu.“ Pak zastavil kolemjdoucího klerika
Giordatta a řekl mu, aby šel za prefektem a vyřídil mu, že
je pověřen každý den s Vacchinou jít aspoň na hodinu ven
z Oratoře na vzduch. Don Boskova dobrota a pozornost
ke každému působily, že jen se někde objevil, už se chlapci
k němu hrnuli.
Dalším výchovným prostředkem byla zbožnost, kte-
rá vládla v Oratoři. Kronika z roku 1875 poznamenává, že
asi 50 hochů chodilo ke svatému přijímání každý den, asi
200 v neděli a ještě jednou v týdnu, přes 300 hochů každou
neděli a jen málokdo jen jednou za měsíc. Ti poslední oby-
čejně nebyli dlouho v Oratoři a zase odešli. Přitom byla tato
frekvence u stolu Páně v té době ještě nezvyklá.
Rok 1875 byl také rokem velkého rozkvětu domácích ná-
boženských družin. Bylo jich šest. Družina svatého Aloise,
k ní patřila asi polovina hochů a měli schůzi jednou za mě-
síc. Družina Nejsvětější Svátosti byla velmi dobrá a patřilo
k ní asi 100 těch nejhodnějších. Z nich značná část patřila
studentům 5. třídy gymnázia. Z těch dobrých asi 60 tvoři-
lo takzvaný Malý klér – ministranty. Měli zvláštní zasedá-
ní o větších svátcích. Do družiny Neposkvrněného Početí
Panny Marie patřili nejlepší z nejlepších. Bylo jich málo, ale
byli to zralí hoši. Nikdy nehovořili o tom, co se projednává
na jejich schůzkách. Mimo zbožnost měli za účel starat se
o hochy, kteří potřebovali zvláštní péči. Byli to následovní-
ci Dominika Savia. Scházeli se každý čtvrtek. Jejich vedou-
cí s nimi hovořil pokaždé o chodu domu a rozděloval jim
úkoly. Pátá byla konference sv. Vincence. Byli v ní dospělí
z Oratoře a jejich úkolem bylo o nedělích vyučovat hochy
z externí oratoře katechismu. Bylo jich asi 30 a scházeli se
vždy v neděli večer. Konečně pro učně byla družina svatého
Josefa.
Ještě slovo o malém kléru a další o blahodárném půso-
bení družin. Ministranti chrámu Panny Marie Pomocnice
znali bezvadně ceremonie a konali je s příkladnou zbožnos-
tí jak si to představoval Don Bosco. Z celého systému Don
Boskových družin plynuly dva důležité důsledky: hoši se
dostávali do důvěrné blízkosti s představenými, a protože
bylo zvykem postupovat z nižší družiny do vyšší bez toho,
že by někdo přestával být členem předešlých družin, hoši
rostli v ctnosti. Don Bosco je tak vedl ponenáhlu k prahu,
kde začínal život kongregace. Kdo vstupoval do noviciátu,
vstupoval tam už dobře připravený. Družiny vlastně obsa-
hovaly už ve svých pravidlech ducha a pravidla kongregace.
13 Duchovní vůdce
V životě Oratoře hrál velikou úlohu svátek Dona Boska. Byl
zdaleka připravován a živě prožíván. V něm triumfovala
láska k Donu Boskovi.
Dobrý otec vizitoval od 7. června ústavy v Sampierda-
reně, Varazze, a Alassiu. Večer 21. června don Rua vybíral
osazenstvo Oratoře k dobré přípravě Don Boskových jme-
nin. Řekl, že nejlepší kyticí pro něho bude, když bude při
mši svaté o jeho jmeninách hodně svatých přijímání. Otec
přijel do Oratoře, když hoši právě vycházeli z jídelny. Večer
vystoupil na katedru pod portikátem a měl večerní slovíčko.
Řekl, že se ho všude ptali, jak se chovají hoši v Oratoři a on
rád chválil a bylo co chválit. Ovšem nyní v rodinném kruhu
musí říci, že všichni mu nedělají radost. Je v Oratoři malý
hlouček hochů, kteří se nechovají dobře. Už chtěl psát donu
Ruovi, aby je poslal domů, ale nedostal se k psaní. Říká to
teď. Nepolepší-li se dotyční, budou muset opustit Oratoř.
Pak změnil tón a už to dál nerozebíral. Na vigilii svátku
svatého Jana Křtitele pršelo a bylo třeba obvyklou akademii
uspořádat ve velkém sále. Don Bosco až do desíti zpovídal.
Pak vstoupil do sálu uvítán obrovským potleskem. Zpíval se
hymnus na slova dona Lemoyneho a na nápěv, který složil
don Cagliero. Střídala se další a další čísla jako jiné roky.
Akademie trvala necelou hodinu.
Druhý den – 24. června – Don Bosco zpovídal skoro do
10 hodin. V 10 byla slavná mše svatá. Krátce předtím vpo-
chodovala do Oratoře kapela tvořená samými bývalými
žáky Oratoře. Don Bosco měl radost a také novou myšlen-
ku. Řekl, že by rád viděl, kdyby jeho bývalí žáci vytvořili
v Turíně křesťanskou kapelu, jejímiž členy by byli jen bývalí
„oratoriáni“ minus ti, kteří byli z Oratoře vyloučeni. Dal by
této kapele i jakási pravidla. Neměli by účinkovat při svět-
ských zábavách, ale v kostele, a měli by si navzájem pomá-
hat. Myšlenka se ujala a přihlásilo se do nového hudebního
tělesa 30 bývalých žáků. Samozřejmě iniciátorem oslavy ze
strany bývalých žáků byl Gastini. Hoši věnovali Donu Bos-
kovi také nákladný dar: monstranci, vysokou 1 metr. Bývalí
žáci byli Donem Boskem pozváni na oběd a setrvali u něho
až do večera, kdy měla být akademie s účastí širokého
614

8.3 Page 73

▲back to top
publika. Zase se spustil déšť a bylo třeba improvizovat. Na
akademii přišli dobrodinci Oratoře, dále 200 hochů z exter-
ní oratoře a zástupci valsaličského konviktu pro šlechtické
synky. Slavnost se protáhla ještě do dalšího dne, kdy přišlo
Donu Boskovi blahopřát asi 150 oratoriánů z oratoře svaté-
ho Aloise pod vedením svého ředitele, dnes blahoslaveného
dona Guanelly. Don Bosco dostal k svátku toho roku od ho-
chů asi 600 dopisů, obsahujících mimo gratulaci také různé
osobní problémy, dotazy, přání a podobně.
Všechna Don Boskova slova k hochům, veřejná i sou-
kromá, byla namířena k jejich duchovnímu blahu. Vzácný-
mi dokumenty a svědky Don Boskova duchovního vedení
svěřených chlapeckých duší jsou jeho večerní slovíčka. Ně-
kolik jich patří do roku 1875. Některá se týkají duchovních
cvičení, která dávali don Costamagna a don Dalmazzo. Don
Bosco si vyhradil večerní slovíčka a také zpovídal.
Záležitost zpovídání se stala předmětem diskuse, kterou
začal don Costamagna. Don Bosco vzpomněl svého otcov-
ského duchovního vůdce svatého dona Cafassa, který zpo-
vídal bohoslovce a mladé kněze z kněžského konviktu. Don
Bosco to měl od něho, že od samého začátku díla zpovídal
své hochy a činil tak později i jako ředitel domu s několi-
ka sty hochy. Dělal to i během duchovních cvičení. Pokud
šlo o ředitele domů, ti byli také řádnými zpovědníky svých
oveček, ale o duchovních cvičeních Don Bosco neradil, aby
sedali do zpovědnice. Duchovní cvičení dávají možnost dát
duši do pořádku u mimořádného zpovědníka. Jen kdyby si
někdo z důvodu zvláštní důvěry k řediteli přál vykonat si
svatou zpověď u něho, není třeba tomu bránit. Ale měl by
dotyčného vyzpovídat třeba ve svém pokoji a ne tam, kde se
zpovídá normálně.
Hoši se rádi zpovídali u Dona Boska. Toho roku večer
před koncem cvičení odcházel ze zpovědnice velmi pozdě
a ještě prosil zbývající, aby přišli druhý den, že už nemůže.
Sám občas litoval hochů a zároveň je obdivoval. Některý vy-
držel dvě tři hodiny klečet a čekat, až na něho přijde řada.
V květnu měl Don Bosco dvě důležitá večerní slovíčka na
téma duchovní povolání. V prvním hovořil o rozdílu mezi
kněžstvím ve světě a kněžstvím v řeholi. Řekl, že jsou pří-
pady hochů, kteří, pokud jsou v ústavě, vedou velmi dobrý
mravní a náboženský život, ale jen jdou na prázdniny, už se
tam projeví jejich slabost. Padnou. Vrátí se do ústavu a zase
jsou dobří. To je proto, že žijí ve společenství, které jim po-
máhá a nedovoluje jim, aby se vystavovali do nebezpečí.
V takových případech Don Bosco nemá nic proti tomu, aby
se takoví vydali za kněžstvím v řeholní formě, ale nemůže
jim radit, aby chtěli být farářem ve světě a podobně.
Sem tam některý kněz podezřívá Dona Boska, že žene
vodu na svůj mlýn, ale to není pravda. Ke kněžství se musí
jít s jedinou touhou: sloužit Pánu Bohu celým srdcem a ne-
mít boční úmysly, jako by bylo, kdyby například někdo šel
na kněžství, aby mohl podporovat své rodiče a podobně.
11. května měl Don Bosco večerní slovíčko dialogova-
né. Otázky kladl don Barberis, on odpovídal. Don Barberis
se vrátil k tomu čistému úmyslu, když se někdo vydává za
kněžstvím, ale namítl, že každá práce má být honorována.
Je tedy správné, aby kněz dostával nějaký plat. Don Bosco to
nepopřel, ale řekl, že má knězi stačit, co nutně potřebuje, ale
nemusí zrovna hromadit peníze. Tím méně má jít za kněž-
stvím, aby měl z čeho podporovat příbuzné. To mohl jít za
jinou profesí, tam by si také přišel na peníze. Don Barberis
ještě namítl: „Je přece psáno v Písmu svatém: Cti otce svého
i matku svou. V tom je obsažena také povinnost pomáhat
rodičům.“ A Don Bosco zase: „Pomáhat, když to opravdu
potřebují, to ano, ale nesmí se zapomenout, že kněz má ši-
rokou rodinu vlastní a musí myslet především na ni. Vždy
platila zásada: Majetek kněží je majetkem chudých.“ Don
Barberis do třetice uvedl, že i dobří kněží říkají: „Jdi na kně-
ze a budeš se mít dobře.“ Don Bosco odpověděl, že jsou bo-
hužel takoví, snad je jich mnoho, ale jejich smýšlení není
podle evangelia.
Přiblížil se svátek Panny Marie Pomocnice. Bylo zvykem
dávat hochům něco jako domácí bony, aby si mohli koupit
na domácím trhu něco pro radost. V Oratoři se v souvis-
losti s poutí stavěly také stánky. Hoši nedostávali skutečné
peníze, protože by byli sváděni, aby si je schovali, a pak si
kupovali cokoliv. Don Bosco narazil na tuto praxi večer 18.
května, ale aby povznesl mysl hochů k vyšším věcem. Mlu-
vil o tom, že by mohli způsobit Panně Marii o jejím svátku
radost hlavně zachováváním čistoty srdce. Čistota je jí nej-
milejší. Kdo ji má, má spolu s ní všechno. Dva dny na to byl
zase dialog, vedený mezi Donem Boskem a donem Barberi-
sem. Námětem byl výrok „kdo nemá v nenávisti otce a mat-
ku, není mě hoden.“ Don Bosco to vysvětlil tak, že povin-
nosti vůči Bohu jsou důležitější než pouta krve. A ozřejmil
to na scéně, jak za Ježíšem přišla Panna Maria s dalšími pří-
buznými a jak Pán dal přednost těm, kdo poslouchali Boží
slovo.
Svátek Pomocnice křesťanů zase proběhl velmi slavnost-
ně a s velkým užitkem pro obyvatele Oratoře i pro poutníky,
kteří při té příležitosti přispěchali do Turína.
V červnu byly dvě další příležitosti k pozvednutí nálady.
16. června bylo centenarium zjevení Ježíšova Srdce svaté
Markétě Alacoque. Slavilo se také 25 let pontifikátu pape-
že Pia IX. Proto ten den byl zvolen za den cvičení šťastné
smrti, třebaže nedávno byla duchovní cvičení. Večer se
Oratoř v kostele připojila k zasvěcení božskému Srdci Páně.
Don Rua s kazatelny vysvětlil význam tohoto aktu a pak jej
všichni větu za větou opakovali. Bylo také Te Deum za pa-
peže.
V první půlce roku 1875 měl Don Bosco zase sen. Jeho
sny byly vždycky toužebně očekávány malými i velkými.
Poslouchaly se jako pohádky, ale každý cítil, že to nejsou
obyčejné hříčky fantazie. V roce 1876 se ho ptal don Josef
Vespignany, který nedávno vstoupil do Oratoře, a později
hrál v kongregaci významnou roli, jak se má na jeho sny dí-
vat. On mu prostě řekl, že dílo, před kterým stál jako mladý
kněz, bylo takové, že je nemohl vykonat bez zvláštní pomoci
Panny Marie. Jeho sny byly jejím darem a dávaly mu světlo.
Nuže 4. května Don Bosco vypravoval, že se zase ve snách
ocitl v nějakém údolí, ohraničeném kopci, když tu se mu na-
jednou ukázal Buzzetti a Gastini a žádali, aby si sedl na koně.
Kůň se objevil, ale hoši museli Dona Boska nutit, aby si na
něj sedl. Kůň se dal do běhu. Ale divná věc: Don Bosco byl
jakoby ve své světnici, kam se sbíhali někteří salesiáni, všich-
ni vyděšeni. A kůň zase ubíhal, až se zastavil. Kolem stáli sa-
lesiáni, všichni ustaraní, a mlčeli. Pak mu někdo řekl, že je na
vrátnici spousta lidí, velký chaos. Vše napovídalo, že se tam
něco velikého děje. Tu mu kdosi podal trumpetu a řekl mu,
aby zatroubil. On tak učinil a hle: z trumpety se ozvalo: Jsme
v zemi zkoušky. A už se z kopců dolů hrnuly zástupy chlap-
ců, známých i neznámých, pak se obzor zatměl a objevila se
spousta netvorů s velkým tělem a malou hlavou, oči vypou-
lené, krvavé, bylo jich mnoho a podobali se lvům, tygrům.
615

8.4 Page 74

▲back to top
Vrhali se na hochy, ale ti se začali bránit. Don Bosco viděl
v rukou mnohých cosi jako vidlici s dvěma špicemi. Někteří
měli vidlici jen s jedním hrotem, někdo ji měl na červotočivé
násadě a podle toho boj dopadl. Ti, kteří měli vidlici v po-
řádku, vítězili nad šelmami, ti druzí prohrávali.
I Don Bosco musel zápasit. Kolem koně byl samý had,
kůň skákal a rozšlapával plazy. Don Bosco zápasil s vidli-
cí v rukou. Přitom se kohosi ptal, co znamenají ty vidlice
a slyšel odpověď, že je to zpověď a svaté přijímání. Špatná
zbraň znamená špatnou zpověď a špatné přijímání velebné
svátosti. Bojiště na okamžik ztichlo a obludy zmizely. Don
Bosco si mohl prohlédnout mrtvé. Někteří byli jakoby za-
škrcení, krk měli oteklý, jiní měli znetvořenou tvář, jiní ze-
mřeli hladem. Bylo snadné uhádnout, jaké neřesti je přived-
ly do záhuby. Ale už se zase nebe zatmělo, objevily se obludy
větší a zuřivější než byly předešlé a znovu vzplanul boj. Don
Bosco dostal pokyn, aby znovu zatroubil. Z trouby se ozval
hlas: Vítězství, vítězství! „Jaképak vítězství,“ pomyslel si on,
„když je tolik mrtvých?“ Přišel nový pokyn a ozvalo se další
zatroubení a hlas: „Čest vítězům!“ Nebe se rozsvětlilo a nad
údolím se klenula duha jdoucí od Supergy k Moncenisiu.
Don Bosco uviděl spoustu šťastných lidí, slyšel líbezné har-
monie. Ukázala se vznešená Paní a rozprostřela nad hochy
svůj plášť a zvala je, aby se uchýlili pod její ochranu. Mnozí
poslechli a někteří přímo letěli vzduchem. To byli nevinní.
Don Bosco se tou krásou vzbudil.
Brzy na to se Don Bosco znovu vrátil ke snu a řekl, že
kdo by chtěl vědět, v jakém stavu ho viděl, je ochoten mu
to říci. Don Berto, který věc podrobně zapisoval, si dovolil
zeptat se Dona Boska v jeho světnici, jak si může pamatovat
všechny viděné hochy a tak přesně vyjádřit stav jejich svě-
domí. Don Bosco odpověděl: „To je Otis Botis Pia Tutis.“
Tak to říkával vždycky, když nechtěl nebo nemohl uspokojit
zvědavé otázky. Don Berto se ptal i na svůj osobní případ
a dostal tak jasnou odpověď, že by mu prý anděl z nebe ne-
mohl říci věc jasněji. Don Bosco se ke snu vrátil ještě večer
4. června. Byl to opět dialog mezi ním a donem Barberisem.
Byly to doplňky, které působily velmi poučně.
14 Ještě něco o životě v Oratoři v roce 1875
Řemeslničtí učni a studenti nebyly jediné sekce rozsáhlého
Don Boskova Domova. Pod jeho otcovským dohledem tam
žili také novici a mladí spolubratři. Ale naše vypravování by
nebylo úplné, kdybychom nezačali těmi, kteří se na noviciát
teprve připravovali a kteří se nazývali aspiranti.
Turínský ordinář psal do Říma, že Don Bosco sice vy-
chovává mnoho kněžských povolání, ale nechává si ty nej-
lepší, kdežto horší kvalitu posílá do seminářů. Něco pravdy
na tom je, ale kdo by to měl zakladateli nové kongregace za
zlé! Bylo přirozené, že si ty nejlepší vybíral pro sebe, protože
mu byli nejoddanější.
Jednou před svátkem Neposkvrněného Početí Panny
Marie, v prosinci, v oné půlhodince po večeři, věnované
soukromým hovorům s představenými, vyjádřil tyto my-
šlenky: Z pěti set studentů, bydlících v Oratoři, lze říci, že
čtyři sta a možná o padesátku více je ochotno obléci du-
chovní roucho a mají chování tomu odpovídající. Rozumí
se, během času nejeden ochladne a zvláště o prázdninách
se jich dosti ztratí, ale přesto zůstane značný počet a další
ještě přijdou. To dělá přesvědčení, že Oratoř dává možnost
širokého uplatnění pro spásu duší. A jelikož duch Oratoře
díky ředitelům zde vychovaným se přenáší do dalších ústa-
vů, i tam kvetou povolání, jak se může každý přesvědčit při
návštěvě těchto domů. Velikou příležitostí dát povolaným
potřebnou orientaci, jsou každoroční duchovní cvičení.
Co se týká této věci, poměry se hodně změnily. Dříve
bylo třeba velké opatrnosti. Mluvit o řeholním povolání
bylo riskantní a mluvilo se jen v narážkách a zaobaleně. Teď
ne, teď se může mluvit otevřeně a nikdo se nebouří. Don
Bosco uváděl příklady.
Nesmíme si však myslet, že přijímal do kongregace kde-
koho. Také odmítal nebo odkládal rozhodnutí. Byl opatrný
a dobrý zároveň. Zvlášť vyžadoval, aby byl kandidát napros-
to zaručeně mravný a aby se vyznačoval velkou upřímností
k představeným. V té věci se spoléhal na institut těch, kteří
rozhodovali, kdo bude přijat a kdo ne. Pokud šlo o přede-
psané testimoniálky od biskupů, i když některý kapitulář
myslel, že by bylo dobré je žádat. Don Bosco měl od Svatého
otce soukromé dovolení nežádat je pro ty, kteří žili dlouho
v jeho ústavě a biskup je nemohl znát, a dával přednost vy-
užívat tuto fakultu a zbytečně se nedohadovat s ordinariáty,
zvláště ne s turínským a ivrejským. Mohl sice žádat, aby mu
Řím dal k tomu souhlas v podobě reskriptu, ale nepospí-
chal, aby nebudil spící lvy. Ovšem nechtěl postupovat pří-
liš volně, jelikož kandidáti měli být normálně před přijetím
do kongregace vyzkoušeni od ustanovených examinátorů
a Don Bosco chtěl podstatu zákona zachovat aspoň tím, že
ustanovil examinátory vlastní. První takové oficiální při-
jímání do noviciátu bylo při duchovním cvičení v Lanzu.
Bylo přijato 18 kandidátů pro věčné sliby a pak v listopadu
48 studentů bylo oblečeno v duchovní roucho. Byl to zatím
rekordní počet. Don Bosco doufal, že příští rok jich bude
ještě více, protože kvarta a kvinta gymnázia byly hodně po-
četné. Nejvíc ho těšilo, že klerici jevili velmi dobrého ducha.
V minulých letech bylo nutno několika odejmout duchovní
roucho, jiní odešli do seminářů. Mezi nově přijatými se zdá-
lo, že takoví lidé nejsou. Noviciát byl tedy početný a magistr
don Barberis oplýval radostí. Jednou před Donem Boskem
a salesiány počítal: „Před čtyřmi roky, když bylo 18 nových
kleriků, jsme si říkali: ‚Oh, to tady ještě nebylo!‘ Další rok
jich bylo ještě víc a další rok také. Počet dostoupil na 30 a už
jsme říkali, že je to zázrak. Teď máme kleriků v noviciátě 48
a za rok, kdo ví…“ Růst povolání plnil všechny salesiány
nadšením a dodával jim optimismus.
Noviciát. – Toho roku udělal noviciát veliký krok dopře-
du směrem k normálnosti. Nesmíme zapomenout na mi-
nulost. Teprve rok před tím se Don Bosco poprvé odvážil
užívat výrazu noviciát. V roce 1875 si už novici tak sami
říkali, a bez zábran. V dějinách naší kongregace právě zále-
žitost noviciátu hrála obrovskou úlohu. Don Bosco vzpomí-
nal, jak bylo dříve: „Kolik nepořádků bylo! Klerici se hádali
o literaturu, o filosofii, doopravdy. Ve studovnách bylo samé
vyrušování, když tam zrovna nebyli hoši. Ráno se nechtělo
vstávat, chodilo se za školu, aniž se co řeklo představeným.
Nedělala se duchovní četba, nedělalo se rozjímání, necho-
dilo se na pobožnosti s hochy. A přece se to všechno dalo
ponenáhlu do pořádku. Viděl jsem všechny ty nepořádky,
ale nemohl jsem si pomoci. Bez kleriků bych byl nemohl dr-
žet v domě hochy. Ti klerici nebyli zlí, byli jen neukáznění.
Musel jsem mít s nimi trpělivost. Věděl jsem, že mi nako-
nec budou pomáhat. Ano, musím říci, že i řada dnešních
kněží patřila do té kategorie, ale dnes pracují s nejlepším
616

8.5 Page 75

▲back to top
církevním smýšlením, kdežto tehdy by byli jistě utekli, kdy-
bych byl příliš utahoval otěže. Takový to byl čas. Byl jsem
sám a musel jsem dělat všechno. Kdybych byl přísný a ome-
zil se na hlouček kvalitních, dnes by byla Oratoř normální
kolejí s padesátkou nebo stovkou studentů.“
V procesu normalizace hrála hlavní roli zbožnost – zá-
kladní kámen řeholního života – a v ní dvě věci: každoroč-
ní duchovní cvičení a každodenní rozjímání. Od roku 1875
měli novici o prázdninách duchovní cvičení odděleně od
ostatních salesiánů, takže všechna kázání a ostatní bylo jen
pro ně. Rozjímání konali vždy půl hodiny po vstávání, sami,
z pečlivě vybraných knih. Odpoledne měli duchovní četbu,
také zvlášť. Měli i samostatnou ložnici a svůj dvůr. Rekreace
měli v prostoru na západ od kostela Panny Marie Pomocni-
ce. Mši svaté byli přítomni v presbytáři, bez toho, že by se
míchali s druhými.
Ve studiích pokračovali, neboli jak se tehdy říkalo, začali
filosofii. Probírali látku z lycea, přičemž se kladl důraz na
filosofii. Ze začátku byly přednášky společné s jinými stu-
denty, ale od roku 1875 už tomu tak nebylo. Pozvolna se
zabíhal mezi kleriky jakýsi dvojí proud studií: jedni studo-
vali opravdové lyceum s cílem stát se profesory, druzí měli
filosofii, ale ostatní předměty jen s omezenou látkou, jak
tomu bylo v semináři. Novicmistr se snažil v noviciátě tíhu
studia nadlehčovat, aby bylo dosti místa pro duchovní látku.
I v těchto věcech Don Bosco využíval mimořádné fakulty
od Pia IX., ano, dokonce užíval novice k asistenci a k vyučo-
vání. Don Barberis každého pečlivě sledoval a vše stále kon-
zultoval s Donem Boskem.
Bude nás zajímat, jaká měl Don Bosco kritéria pro při-
pouštění k řeholním slibům. Všelicos zapsal pro naše po-
učení tehdejší první novicmistr kongregace don Julius
Barberis. Večer 10. prosince svolal Don Bosco členy hlavní
rady do svého bytu a k poradě přizval také dona Barberise.
Jednalo se o připuštění k slibům věčným a časným. Nebyl
připuštěn jeden, o němž se vědělo, že má sklon k pití. Don
Bosco řekl, že v té věci je třeba ráznosti. Nevěřit, že se ně-
kdo polepší. Každý ujišťuje, že už nesáhne po sklenici, ale
nedodrží slib. K tomu uváděl jako příklad svého spolužáka
ze školy, kterého nakonec museli odvážet domů na kárce.
Říkal, že kdyby se dala na zkoušku všem hochům Oratoře
sklenice dobrého vína, a pak by se druhého dne zjišťovalo
ve zpytování svědomí, jaké to mělo účinky, bylo by to špatné
zjištění. Kolik špatných myšlenek, kolik pokušení a dokon-
ce hříchů. Don Rua k tomu poznamenal, že jeden profesor
přechovává v pokoji láhev vína, co s tím? Don Bosco řekl,
že se zatím nedá sáhnout k radikálnímu opatření, ale je tře-
ba se nad tím zamyslit.
V Barberisově Kronice máme řadu případů noviců toho
roku, o kterých jednal s Donem Boskem a zaznamenal, co
on k případu řekl. Tak jeden trousil mezi spolunovici, že
se rozhodl vrátit se domů. Don Bosco: „Řekni mu, aby tak
učinil co nejdříve, že mu ponechávám svobodu. Ovšem,
dokud bude v domě, ať si dá zámek na pusu a nic druhým
nepovídá, protože jinak bych ho musel vyloučit. Jezuiti jsou
v té věci přísní. Když někdo odchází, už mu nedovolí, aby
s druhými volně mluvil. Ti by se ho jistě ptali, proč od-
chází a on by jistě nedával vinu sobě, ale jiným. Z toho by
mohlo vzniknout jen zlo.“ V případě toho novice zde byla
okolnost, že ho doma čekaly pohoršlivé poměry, pro které
neměl kam jít. Don Bosco na to, že to dobře ví, ale dotyč-
ný mu napsal dopis, ve kterém si klade podmínku pro své
setrvání v Oratoři. „To přece nejde, to by si každý porou-
čel a my bychom měli svázané ruce.“ Don Barberis uvedl,
že dotyčný by byl ochoten zůstat v Oratoři, dodělat si studia
a pak by to vynahradil tím, že by asistoval pro hochy. Don
Bosco nechtěl o tom ani slyšet. Nic takového, už proto ne, že
v zmíněném dopise měl dotyčný výhrady proti donu Ruovi.
Don Barberis ještě podotkl, že dotyčný má v úmyslu odejít
do semináře a odvolává se na Dona Boska, že prý mu radil
vzít na sebe duchovenské roucho. Don Bosco řekl: „To ano,
doporučil jsem mu to, ale také jsem mu řekl, že u nás by byl
v prostředí čistém, kde by neměl příležitost k zlému. Také
jsem mu řekl, že mu nedoporoučím stát se diecézním kně-
zem.“
Na přetřes přišel problém jiného novice, který měl uza-
vřenou povahu, těžko se otvíral představeným a nevypadalo
to, že by měl salesiánskou povahu. „Když je to tak, není pro
nás,“ řekl Don Bosco.
Třetí novic přišel přímo za Donem Boskem a že prý
požádal o přijetí do kongregace bez toho, že by znal jejího
ducha. Teprve teď si to uvědomil, a rozhodl se odejít jinam.
Má k tomu i ten důvod, že mu zemřel otec a není, kdo by se
postaral o jeho bratra. Šel by tedy do semináře. Don Bosco
mu řekl, že může odejít, ale ať nikde neříká, co řekl jemu,
znamenalo by to, že je úplná naivka, když vstupoval do ně-
čeho, co vůbec neznal. Znamenalo by to také, že je hloupý
i Don Bosco, když ho naslepo přijal. Hoch zůstal bez řeči
a brzy odešel z noviciátu.
Další byl případ novice, který se nechoval moc dobře, ale
jevil se zbožný. K přijímání chodil s neobyčejnou horlivostí.
Don Bosco řekl, že časté přistupování ke stolu Páně ještě ne-
svědčí o zvláštní zbožnosti. Je také možno přijímat a přitom
mít srdce prázdné a přijímat bez užitku.
Jiný případ. Jeden novic žádal mermomocí, aby byl dis-
pensován od jistých literárních studií. Magistr mu řekl své
ne, ale on tvrdošíjně stál na svém požadavku. Smí novicmis-
tr zavřít jedno oko nad takovým jednáním? Don Bosco řekl,
že ne. Jedná-li tak v době zkoušky, co teprve bude, až bude
mít sliby? Bude si dělat, co bude chtít. Pak bude třeba buď
ho tak nechat, nebo ho poslat pryč.
Don Barberis uváděl, že některý novic začal s velikým
nadšením, ale pomalu ochladl, až všeho nechal. Jiný naopak
začal bez zvláštní horlivosti, měl spíše pověst člověka vlaž-
ného nebo jen průměrného, ale pak se rozkýval a stal se na-
dějným. Don Bosco souhlasil. Je to tak. Není dobré příliš já-
sat, když je někdo samé nadšení. Jde o vytrvalost! Lepší jsou
typy klidnější, lidé, kterým dost dlouho trvá, než zaberou,
ale pak zaberou doopravdy a pomalu se propracují. Nikdo
je nezastaví. Je třeba vážit si každého hocha, který je vytrva-
lý v dobrém, i když zrovna nehoří. Don Barberis k tomu po-
znamenal, že v minulých letech byli hoši, kteří nejevili jako
chovanci známky horlivosti, takže byly námitky proti jejich
přijetí do noviciátu. Don Bosco na to řekl, že je třeba vzít
do úvahy, že nejeden z nich byl chudý a jinde by neuspěl.
U nás měl všechno, co potřeboval. Z domova byl zvyklý
nenáročnosti a to silně ovlivnilo jeho rozhodnutí. Ale krok
za krokem se probudil a začal růst. Dnes pracuje dobře.
S takovými je třeba jednat vlídně, aby se neznechutili a aby
neměli důvod k odchodu. Je třeba také dělat rozdíl mezi
dospělými a mladšími hochy. Dospělí jsou už hotoví lidé
a těžko se mění. Mladí snadněji mění chování. Teď mají ně-
jakou malou vášeň, podléhají různým vlivům, mají bujnou
617

8.6 Page 76

▲back to top
fantazii a snadno se nerozvážně rozhodnou. Když zůstanou
a kaprice je přejdou, mohou vykonat hodně dobrého.
Don Barberis se také zmínil, že pan prefekt upomínal
rodiče jednoho novice, aby zaplatili dluh z přednoviciátní
doby. Dokonce pohrozil, že novic půjde domů. Don Bosco
řekl, že tak se nesmí jednat. Prefektovi vzkázal, aby podruhé
nic takového rodičům nepsal.
Světci leželo na srdci hodně zdraví noviců. Řekl magis-
trovi, že blízko Supergy jedna paní dává salesiánům k dis-
pozici svou vilku. Bylo by dobré, kdyby novici o čtvrtcích
prožili den tam. Prospělo by jim to na zdraví a viděli by, že
se o ně kongregace stará.
Krátce na to se ptal novicmistr, zda může pustit novice
navštívit těžce nemocného dědečka. Rodina o to moc stojí.
Don Bosco souhlasil. Řekl, že jinak by v hochu zůstal špatný
dojem, že jsme nelidští, když nedovolíme, aby se náš člen
rozloučil s umírajícím.
Don Barberis si stěžoval na jednoho novice, že je líný, ne-
poslušný a také vlažný. Don Bosco byl toho mínění, aby ho
propustil. Na takových lidech nemá kongregace zájem. Ale
ať mu napřed domluví. Neměl to srdce posílat lehce pryč ty,
kdo se hlásili do jeho služeb. Přitom počítal se ztrátami. Ří-
kal, že ze sta noviců asi deset odejde během noviciátu a dal-
ších deset během tříletých slibů, ostatní zůstanou. Roku
1875 zemřel jeden z noviců ve svém rodišti. Jmenoval se
Defendente Barberis. Byl to hoch andělských mravů. Bylo
mu dvacet let.
15 Spolubratři
Kromě noviců měl Don Bosco v domě ještě salesiány koad-
jutory, kleriky – studenty filosofie a teologie, a kněze. Musel
se věnovat i jejich výchově a upevnění v povolání.
Salesiánů laiků – koadjutorů bylo v Oratoři v roce
1875 27. Bohužel nemáme o nich mnoho zpráv a tak se
spokojíme aspoň s nějakými momentkami. V salesiánském
světě byl kolem Don Boskovy beatifikace slavný maestro
Dogliani, hudební skladatel a sbormistr Oratoře, světová
kapacita. Od něho jsou tyto vzpomínky: Jako mladý koad-
jutor provázel Dona Boska na nějaké cestě. Málem jim ujel
vlak. Světec ho pobízel: „Utíkej, Dogliani, kup dva lístky.“
„Druhou nebo první třídu?“ „Třetí, vždy třetí.“ Dopadlo to
dobře, nečekaně dobře. Průvodčí, který pomáhal Donu Bo-
skovi nastoupit, je oba posadil do první třídy. Don Bosco se
smál: „Vidíš, Dogliani! Kdybychom měli lístek do druhé, byl
by nás nechal v druhé. Tak jsme měli tu čest přejít do prv-
ní.“ Jindy opět provázel Dona Boska, ale běda! Ztratil jeho
tašku. Don Bosco zůstal klidný. „Nic si z toho nedělej. Je mi
líto jen nějakých papírů, ale to nic.“ Pak se přihrnul nějaký
pán a ztracenou tašku Doglianimu odevzdal.
V Oratoři byl kuchařem nějaký Gaia, koadjutor, rázovi-
tý člověk. Jednou přišel Don Bosco do jídelny po zpovídání
dosti pozdě a Dogliani, který měl na starosti jídelnu, ob-
jednal pro něho večeři. Byla studená. Dogliani řekl Gaiovi:
„Přece je pro Dona Boska…“ A Gaia s klidem: „Don Bosco
je člověk jako my.“ Slyšel to klerik Cassinis a nedovedl se
zdržet, aby to neřekl světci. Ten s klidem odtušil: „Má prav-
du, jsem také jenom člověk.“ Chudák Gaia, začal být poz-
ději podivínem a projevila se u něho duševní porucha, pro
kterou musel být umístěn v ústavu pro choromyslné.
Don Bosco stál o to, aby měl tyto laické pomocníky ko-
lem sebe. Byla jich celá škála, od lidí, kteří vynikli svými
schopnostmi nad kněze, až po takové, kteří konali zcela
skromné práce. Ale dovedl si je zformovat a navázat na sebe
a na salesiánské dílo. Každý z nich cítil, že má o něj zájem
a že s ním jedná jako s plnoprávným členem své společnos-
ti. Zmíněný don Vespignany, který přišel k Donu Boskovi
už jako mladý kněz, vzpomínal, jak na něho zapůsobili ko-
adjutoři v Alassiu. Navenek to byli lidé jako ti na ulici, ale
viděl je konat pobožnosti spolu s hochy a se salesiány v kle-
rikách s takovou zbožností, že to udivovalo. Ředitel don
Cerruti mu řekl: „Vidíte, tito koadjutoři nás zahanbují svou
zbožnou přítomností. My kněží se musíme před nimi ně-
kdy červenat.“ Malou ukázkou důvěry, kterou Don Bosco
prokazoval svým koadjutorům, skýtá kratičký dopis, který
napsal koadjutorovi Mussovi, který později působil v Ar-
gentině padesát roků jako ševcovský mistr. Psal mu: „Můj
drahý Bernarde Musso, potřebuji moc modlitby tvé i tvých
kamarádů. Vyhledej mi mezi svými přáteli všechny, kteří
by byli ochotni pomáhat mi a vem je s sebou ke svatostán-
ku a doporučte Pánu mé potřeby. Až se vrátím do Turína,
řekneš mi jejich jména a já jim všem dám něco pěkného na
památku. Tvůj oddaný přítel kněz Jan Bosco.“
V tom roce 1875 odešli na věčnost dva spolubratři koad-
jutoři: Antonín Lantieri a Jakub Para. Lantieri byl dříve pas-
týřem ovcí. Jednou, když hledal ovečku, uklouzl a spadl do
propasti. Taktak že stačil zavolat: „Ježíši, Maria, pomozte!“,
a slíbit, že svůj život zasvětí zcela jejich službě. V roce 1871
přišel do Oratoře, Don Bosco ho poslal do ústavu v Marassi,
kde prožil rok noviciátu, pak přešel ze zdravotních důvodů
do Turína a dělal kostelníka v kostele Panny Marie Pomoc-
nice. Nemoc se zhoršila a on zemřel. Všichni ho měli rádi
pro jeho klid, zbožnost a krajní obětavost. Zemřel závidění-
hodnou smrtí. Para byl už doma hodný a zbožný. Pracoval
na poli, ale dostal se do Turína k Donu Boskovi, který mu
dovolil studovat. Pak bylo třeba poslat do Borgo San Marti-
no někoho za vrátného. Šel tam on a v té funkci setrval do
smrti. Denně vstával o páté. Jednou šel na poštu vyzvednout
dopisy a tam jim řekl, že přichází naposled. Doma si vyko-
nal svatou zpověď, přijal Tělo Páně a prosil pana ředitele,
aby Donu Boskovi poděkoval, že mu dovolil složit řeholní
sliby mimořádně brzy. Jistě prý věděl, že má zemřít. I on
zemřel záviděníhodnou smrtí. Don Bosco dovedl z docela
obyčejných lidí vytvořit bezmála světce.
Se stejnou pozorností sledoval Don Bosco hochy, kteří
šli cestou kněžství. Vypravoval salesiánský misionář don
Nai, že mu světec jednou položil otázku: „Nechtěl bys udě-
lat s Donem Boskem smlouvu?“ „Jakou smlouvu?“ ptal se
hoch. „Řeknu ti to za týden.“ Při další týdenní svaté zpovědi
se Nai ptal Dona Boska, o jaké smlouvě hovořil. „Jdi k donu
Ruovi a on ti to poví.“ Nai šel a don Rua mu místo odpo-
vědi řekl, aby ve čtvrtek večer přišel na určitou hodinu do
kostela svatého Františka Saleského. Hoch tam šel a ocitl se
mezi několika spolužáky, kteří byli pozváni stejně jako on.
Tak začala jeho salesiánská kariéra. Naiovi Don Bosco jed-
nou řekl, že zná celou jeho budoucnost. Řekl mu také, jak
bude probíhat jeho život. V roce 1930 jako pětasedmdesá-
tiletý Nai byl ochoten potvrdit přísahou, že všechno, co mu
Don Bosco řekl, se stalo.
618

8.7 Page 77

▲back to top
U kleriků Donu Boskovi velmi záleželo na studiu filo-
sofie a bedlivě sledoval, jak se učí. Říkal: „Ať mají profeso-
ři trpělivost, ať se hodně snižují k schopnostem žáků. Ať se
nepouštějí do velkých rozkladů. Není třeba dělat učené di-
sertace, ale vysvětlovat text slovo vedle slova.“ Hlavní profe-
sor filosofie don Bertello asi nebyl moc nadšen svými žáky,
když mu Don Bosco psal dopis s těmito radami: „Považuj
své žáky za své bratry. Laskavost, pochopení a ohled, to
jsou klíče k srdci. Nechávej je učit se jen tolik, kolik mohou
a nic víc. Aby četli a rozuměli textu knihy bez velikých od-
bočování. Často je vyvolávat, žádat, aby vysvětlili, číst, číst
a zase vysvětlovat. Stále povzbuzovat a nikdy nesrážet. Po-
kud možno pochválit a nikým nepohrdat leda když by bylo
třeba někoho potrestat.
Pokud šlo o zkoušky, Don Bosco potřeboval profesory
s legálními tituly a měl kleriky k tomu, aby si udělali matu-
ritu. Ovšem šlo mu o kongregaci, o její prospěch a ne o pro-
spěch jednotlivce. K maturitě se mají posílat jen lidé schop-
ní, perspektivní a pokud možno mladí. Starším a méně
schopným se má pomáhat, aby vystudovali snadněji, třeba
bez vedlejších předmětů, aby mohli co nejdříve dosáhnout
kněžství. Potřebujeme také hodně lidí na asistenci, do pre-
fektury a k jiným účelům. Aby zajistil klerikům výchovu
v církevním cítění, opatřoval jim dobré kněze z Turína, na-
příklad skvělého kanovníka Marenga, který ochotně proka-
zoval Oratoři tuto službu.
Opět z poznámek dona Vespignaniho: Jednou byl svěd-
kem důležitého rozhovoru. Právě o něčem rozprávěl s Do-
nem Boskem, když tu se přiblížil don Barberis se seznamem
těch, kteří měli přijmout podjáhenské svěcení. Don Bosco
četl seznam kandidátů a dal najevo překvapení. Nebyla tam
jména některých, kteří byli už u konce studií a měli dobré
chování. Don Barberis velmi jemně vysvětloval: „Jsou při-
praveni, ale vyučují a modlitba breviáře by jim vzala hodně
času…“ Don Bosco ho nenechal dokončit a hned vysvět-
loval, jaký prospěch mohou mít dotyční právě z breviáře.
Mluvit o ztrátě času není správné. Vždyť breviář je pro kle-
rika vyššího stupně pravý poklad.
V červenci 1875 světec zařídil pro kleriky letní prázd-
niny. Vznešená paní Eurosia Monti mu nabídla za Pádem
v kopcích vilu. Ovšem byla malá a mohlo tam současně by-
dlet jen 15 lidí. Nic nevadilo, zařídilo se to tak, že se klerici
střídali po čtrnácti dnech, vždy čtrnáct jich tam šlo. Donu
Barberisovi, který měl na starosti formaci, dal písemné in-
strukce a klerikům věnoval po závěrečných zkouškách 6.
července zvláštní konferenci o prázdninách vůbec a o jejich
negativním vlivu na výchovu, dále o prázdninách salesi-
ánských, jak by měly vypadat, aby přinášely prospěch. To
mu dalo příležitost znovu probrat důležité téma o povolání
a jeho zkouškách.
Don Boskovi klerici byli nadějí kongregace, ale byli stále
ohroženi. Zrovna na poslední den roku dopadla na Oratoř
další bomba, vyslaná z ordinariátu, kde se zase tvrdě vyža-
dovalo, aby nebyl nikdo přijímán bez vědomí a dovolení
arcibiskupa. Byly to věci už nechutné, které braly našemu
světci spánek a kalily mu náladu. Odpověď na ordinariátní
přípis napsal Don Boskův zástupce don Rua. I on psal se
světeckým klidem, jak to dosvědčuje závěr listu: „Vidím,
že jsem se hodně rozepsal, ale doufám, že mi promine-
te tento výlev srdce. Ujišťuji Vás, že salesiáni nic neubrali
na úctě vůči Vaší Excelenci, ani když jste byl obyčejným
kanovníkem v tomto městě, ani když jste se stal biskupem
saluzským, ani když Boží Prozřetelnost zařídila, abyste se
stal naším arcibiskupem.“
Ještě pár slov o salesiánech kněžích. Podle katalogu jich
nebylo mnoho, ano, bylo jich velmi málo. Nic divného, že si
jednou don Cagliero dovolil s Donem Boskem vést určitou
polemiku na téma „U nás je to tak. Když dáte vysvětit něko-
ho na kněze, hned mu najdete práci za dva. Když jsou dva
vysvěceni pro Oratoř, jistě pošlete tři do jiných ústavů. Teď
jich bude vysvěceno jedenáct, ale otevře se dům v Americe
a dům pro pozdní povolání. A to se ještě neví, co se vymys-
lí, aby z těch jedenácti třeba osm muselo ještě počkat. A tak
dobrou noc, tak je to vždycky, čeká nás temnější noc, než
byla ta předtím. Ale mně je to jedno. Já uteču do Ameriky
a uvidíme, jestli se něco změní.“ Don Bosco klidně poslou-
chal a klidně odpovídal. Cagliero bouřil a on se usmíval.
Znali se a chápali se. Byla zde důvěra.
Na tomto místě autor Memorií don Ceria prohlašuje, že
dokud bude naživu a bude vydávat Don Boskovy Paměti,
bude uveřejňovat také různé momentky ze života světce
a jeho názory pro poučení budoucích, i kdyby to byly jen
drobty. Budeme se o to snažit i my, pokud to dovolí rozsah
našeho psaní.
Mezi těmi několika, kteří přišli do kongregace už jako
hotoví kněží, vynikal zvláště don Guanella. Byl ředitelem
oratoře svatého Aloise a Don Bosco mu jednou dal tuto
radu pro kázání: „Chcete-li upoutat děti při kázání, musíte
užívat hodně příkladů, obrazů, podobenství, ale co je nejdů-
ležitější, je třeba vyprávět hodně podrobně. To upoutá a děti
pak sledují vypravování s napětím, jak to dopadne.“
Jiné poučení Dona Boska nám zachoval don Costamag-
na, pozdější biskup v Jižní Americe. Don Bosco mu před
duchovními cvičeními v různých ústavech kladl jako kaza-
teli na srdce, aby hodně mluvil o zlém účinku špatných řečí.
Může klidně říkat, že Don Bosco četl mnoho knih, a už si
nepamatuje jejich obsah. Ale jednou, když měl sedm let, mu
řekl kamarád škaredé slovo, a to se mu vrylo do paměti a už
nikdy je nezapomněl. Občas mu je sám Ďábel připomene,
aby ho pokoušel, ačkoliv má Don Bosco už šedesát roků.
V témže roce hovořil Don Bosco cestou v kočáře s do-
nem Alberou, ředitelem ze Sampierdareny. Řekl na téma
duchovního vedení mládeže: „Jak je to těžké! Mám teď še-
desát let a uvědomuji si, jaké mám těžkosti se zpovídáním
hochů. A přece jsem dostal tolik světla!“
Náš světec byl hodně liberální v pověřování mladých
kněží vedoucími funkcemi. Říkal, že sice nejsou na ně při-
praveni, ale časem se vypracují. Ale když šlo o duchovní pů-
sobení, nebyl ani trochu lehkomyslný. Tak byl v roce 1875
vysvěcen na kněze jeden, kterého přidělil donu Dalmazzovi
do koleje na Valsalice. Dotyčný se rychle vypracovával na
úspěšného kazatele. Světec se to dověděl a ptal se ředitele,
jak káže. Prý skvěle, strhává, zvládá řečnické umění, má
obrazotvornost, příjemný hlas, snad je to jen trochu stro-
jené… Don Bosco nebyl nadšen a řekl: „Tak mu na několik
roků zakážeš kázat. Mně jde o to, jestli káže tak, aby obracel
duše.“
Vůči kněžím užíval někdy způsobů, které jímaly srdce.
Donu Lemoyneovi jednou otevřel skříň a řekl mu: Vezmi
si nějaké peníze, kolik chceš.“ On nechtěl, nač by je bral,
nic nepotřebuje. „Ale jen si vezmi, nechci abys byl závislý
na prefektovi. Někdy potřebuješ něco zaplatit, aby se o tom
nevědělo.“ Donu Barberisovi řekl jednou v důvěrné chvilce:
„Ty budeš vždycky Don Boskovým velikým přítelem. Budeš
619

8.8 Page 78

▲back to top
oporou mého stáří. Podívej se. Don Bosco některé věci jen
načrtává, jako by psal nanečisto. Bude vaším úkolem vylep-
šit to. Teď je to v zárodku, ale sám vidíš, kolik věcí se vylep-
šilo za tu dobu, co jsi přišel do Oratoře, ať se to týká hmot-
ných věcí nebo pořádku, kázně a tak dále.“ Jindy mu řekl:
„Co je naše Oratoř v porovnání se světem? Takový malý
bezvýznamný atom. A kolik nám dá zabrat. My odtud chce-
me rozesílat lidi tam a tam. Jaká je to síla lidského ducha
a jak veliká je Boží dobrota!“
Don Bosco byl opravdu svatý. Don Karel Ghivarello, v té
době rádce hlavní kapituly, byl muž málomluvný, který se
znamenitě vyznamenal v mechanice, ale stejně dovedl ro-
zumět i lidským duším. I on byl zvláštním typem, formova-
ným Donem Boskem. Vzal si do hlavy, že bude Dona Boska
sledovat krok za krokem a pečlivě vážit všechna jeho slova
a činy, jestli na něm zpozoruje něco nedokonalého, chyb-
ného. Měsíc ho špehoval a nakonec řekl donu Naiovi, že na
něm opravdu nenašel nic, co by se dalo nazvat chybou.
16 Audience – pohostinnost – návštěvníci
Jsme stále ještě v tématu „Oratoř“. Ustavičné návštěvy
vnášely do života hlavního salesiánského domu ustavičný
vzruch. Co bylo nového v tomto smyslu v roce 1875?
Pro Dona Boska byly návštěvy snad největší a přitom
neustálou příležitostí k sebezáporu. V posledních třiceti
letech života se tento sebezápor neustále stupňoval. O ta-
kovém svátku Panny Marie Pomocnice vrcholil, protože
s ním chtěl každý promluvit, mnozí jen tak, aby mohli říci,
že s ním mluvili. Už byl na smrt utahán, ale lidé s ním ne-
měli uznání. Kolik jich řeklo: „Nevadí, že nemáte čas, já se
zdržím v Turíně, abych si s vámi mohl v klidu pohovořit.“
Vtíravost lidí vedla i k narušování rytmu domu. Tak jednou
Don Bosco pozdě večer po několikahodinovém zpovídání
přišel do jídelny, když tam vtrhly dvě boloňské dámy, že prý
s ním musí mluvit. Don Bosco vyjádřil podivení, že přichá-
zejí tak pozdě a ptal se jich, nemyslí-li, že porušily klauzuru
a upadly do církevního trestu. Vymluvily se, že prý je vpus-
til na dvůr don Rua.
V červnu 1875 prošlo Oratoří mnoho lidí a ne nakrátko.
Ty dvě paní přijely s nějakým panem Lanzarinim, u kterého
Don Bosco byl hostem, když se vracel z Říma, ale který si
to nyní vybral tím, že se ubytoval v Oratoři na celý měsíc.
V téže době bydleli v Oratoři jeden Žid, nedávno obrácený
na křesťanství, jeden pětadvacetiletý Angličan, který se při-
šel přiučit latině, protože se chtěl stát knězem, dále nějaký
švédský mladík, protestant, který se připravoval na křest,
jeden Francouz, který po špatném životě se u Dona Boska
zpovídal a teď chtěl zůstat nějaký čas v Oratoři, případně
navždy. Tři dny se zdrželi tři cizinci: jeden ze Sicílie, dru-
hý kanovník z Alassia na návštěvě u nemocného chovance,
jeho příbuzného, třetí nějaký farář. Přenocovalo tam také
deset kněží cestou do Paray le Monial. Dvacet dní pobyl
u salesiánů kněz z Modeny, který dělal v Turíně doktorát.
Oratoř se někdy podobala přístavu, kde se to hemží všeli-
jakými lidmi. S tím modenským knězem měl Don Bosco
rozhovor, ve kterém mluvil o svých stycích se svobodnými
zednáři. Vyprávěl o Cavourovi, jak ho tento mermomocí
zval na oběd, kdykoliv Don Bosco něco od něho potřeboval.
Mluvilo se také o Viglianim, o Rattazzim a o jiných mužích
italské politiky.
Do Oratoře přicházelo mnoho církevních osobností.
Přijel nějaký misionář z Asie – nedochovalo se jeho jmé-
no, přijel arcibiskup z Calcutty. Zastavil se biskup ze Susy,
nocoval v Oratoři biskup z Pavie, Parocchi, který se později
stal kardinálem vikáře Jeho Svatosti. Tato návštěva zane-
chala za sebou nelibý zvuk. Jeden z turínských kanovníků
Colomiatti svědčil později v Don Boskově procesu, že prý
mu kardinál Parocchi jednou řekl, že ho Don Bosco při té
návštěvě urazil. Prý se ho ptal, zda přišel k němu pro radu.
Parocchi své city vyjádřil takto: „Urazilo mě to. Je pravda,
byl jsem mladší, ale byl jsem biskup, měl jsem milost plnosti
kněžství. Spíš já jsem mohl radit jemu a ne on mně.“ Ať to
bylo jakkoliv, jak známe Dona Boska, nikdy se nestavěl do
pózy moudrého, který uděluje rady, ale není vyloučeno, že
ve své prostotě a v neznalosti člověka, prohodil něco žer-
tem, co zmíněný vzal za urážku na cti.
Den 5. července přinesl do Oratoře velký rozruch. Bě-
hem oběda přišel do jídelny hochů jeden představený a dal
rozkaz jít po obědě do ložnice, očistit si boty, obléci se svá-
tečně, muzikanti měli mít zkoušku, měl se přezpívat hym-
nus, kde bylo původně „Ať žije Don Bosco“, teď se mělo zpí-
vat „Ať žije Josef “. Nikdo nevěděl, kdo to přijde, ale všechno
vypadalo, jako by měl přijít zrovna papež nebo král. Napě-
tí rostlo od hodiny k hodině. Konečně před čtvrtou přišel
nějaký vysoký pán s cylindrem, provázený třemi mladými
lidmi. Don Bosco ho provodil po různých místnostech,
hlavně po studovnách a dílnách, hrálo se a zpívalo k poctě
neznámého a pořád se nevědělo, kdo to je. Pak Don Bosco
provázel hosta ke kočáru, chtěl přisednout z levé strany, ale
neznámý mu poručil, aby si sedl po jeho pravé ruce a ne-
dovolil mu ani, aby seděl s hlavou nepokrytou kloboukem.
Don Bosco neznámého provázel po Turíně a ukazoval mu
památnosti města. Byli také na hřbitově. Teprve po odjez-
du neznámého na druhý den, který Don Bosco zase strávil
v jeho společnosti, tajemství skončilo a všichni se dověděli,
že to byl kardinál Berardi z Říma, vzácný ochránce Dona
Boska a jeho mladičké společnosti. Přijel, aby se na vlast-
ní oči přesvědčil o úrovni Don Boskových domů a o jeho
chlapcích. Dva z těch mladých jeho průvodců byli dva jeho
synovci, třetí byl také synovec, ten, kterého Don Bosco už
skoro umírajícího zázračně uzdravil. Kardinál sám přijel jen
v civilu, zachovávaje přísné inkognito.
Ještě jedna slavná návštěva poctila toho roku na svátek
Nanebevzetí Panny Marie Oratoř. V Casal Monferrato ká-
zali duchovní cvičení biskup Scotton a kanovník Josef Sarto.
Casalský biskup je přiměl k návštěvě Turína a hlavně Don
Boskovy Oratoře. Oba přijeli do Oratoře onoho svátečního
rána. Don Bosco je pozval na oběd a oni přijali. Toho dne se
poprvé slavily v Oratoři Don Boskovy narozeniny.
Don Bosco se totiž až do své smrti domníval, že se naro-
dil na svátek Nanebevzetí Panny Marie a teprve po smrti se
zjistilo, že se narodil o den později. Oběd musel být velmi
skromný, protože hosté, když opustili odpoledne Oratoř, šli
se dojíst do nějakého hostince. Kanovník Sarto se pak stal
papežem – svatým Piem X. Tento pak často vzpomínal, jak
chudě se jedlo u Dona Boska. Vzpomínal také, jak mu Don
Bosco předvedl poslušnost svých hochů. Zavolal si jedno-
ho, dal mu do ruky sklenici a řekl mu, aby rozevřel ruku.
On tak učinil a sklenice padla na zem. Všichni se zasmáli,
jen hoch se klidně díval Donu Boskovi do očí, jako by čekal
jeho další rozkazy.
620

8.9 Page 79

▲back to top
17 V mimoturínských kolejích
V této kapitole si uděláme procházku po salesiánských ko-
lejích. Don Bosco s nimi vedl stále čilou korespondenci
a nejméně dvakrát do roka každou navštívil vždy na několik
dní osobně. Dbal, aby se všude zachovávala jednota ducha.
Všude horlivě zpovídal hochy a oni už na něho dychtivě če-
kali a rádi mu otvírali svá srdce. Vždycky přijal na audienci
také každého salesiána zvlášť. Každý večer si vyhrazoval ve-
černí slovíčko ke komunitě.
V roce 1875 hrozila válka proti salesiánským domům
v Ligursku. Ředitel Francesia dostal avízo od poslance Bo-
selliho, který psal: „Nad Varazzem se stahuje bouře, ale asi
zasáhne i Alassio.“ Ale byly náznaky, že to bude podobné
i v Sampierdareně. Než člověk míní, Pán Bůh mění. Všude
byli na radnici lidé nepřátelští všemu náboženskému, ale
mezi nimi byli naopak i takoví, kteří měli k náboženství
úctu a ulamovali hroty nepřátelským projevům. Dokonce
sám arcinepřítel kněží, vůdce revolucionářů Josef Garibaldi,
který vedl útok proti papežskému Římu, na Dona Boska ne-
dal dopustit. Říkal, že to je jediný dobrý kněz v Itálii. Prav-
da, takové výroky zarmucovaly tolik jiných poctivých kněží,
ale také se stavěla otázka, proč tento člověk měl sympatie
k našemu světci. Bylo to pro jeho naprosto evangelní postoj
ve všech otázkách a hlavně pro jeho sociální cítění, které
bylo všeobecně známé. Garibaldimu neuniklo ani Don Bo-
skovo vlastenecké smýšlení a jeho loajálnost k vládnoucím
osobnostem bez podlézání a pochlebování. Bylo i Garibal-
diho zásluhou, že mraky nad salesiánským dílem v Ligursku
se rozptýlily, takže neuškodily.
Ve Varazze ulovil Don Bosco jedno dobré povolání.
V páté třídě gymnázia tam studoval František Ghigliotto.
V roce 1869 při četbě životopisů svatých prosil Pána Boha,
aby se směl setkat s nějakým svatým. Bůh mu vyplnil pros-
bu. Přijel Don Bosco a don Tomatis vyzval své žáky, kdo by
chtěl s Donem Boskem mluvit, aby šel k němu. Někteří šli,
ale Ghigliotto jen postával přede dveřmi a netroufal si jít
dovnitř. Tu ho kterýsi spolužák jednoduše strčil do Don Bo-
skova pokoje a zabouchl za ním dveře. Don Bosco se na ho-
cha podíval a ptal se, kdo je a co chce. On že chodí do páté
třídy a přišel se s ním poradit. Don Bosco hned rezolutně:
„Dobrá. Dáš se mně a já tě dám Pánu Bohu.“ Pak si ho po-
sadil na sofa, vytáhl zápisník a napsal si jeho jméno. Hoch
byl překvapen a nevěděl, co by řekl. Světec pokračoval: „Za
dva měsíce mi napíšeš dopis do Turína. Byl bych rád, kdy-
bys prožil jeden týden u mne. Bude-li se ti líbit, zůstaneš,
nebude-li se ti líbit, vrátíš se domů. Udělej, jak uznáš za
vhodné. Když mi nebudeš chtít napsat, také tak. Máš plnou
svobodu.“ Ghigliotto na konci školního roku požádal rodi-
če, aby směl jet do Turína a oni mu to dovolili. Horší bylo
s dalším. Hoch se rozhodl zůstat u Dona Boska a nevrátit
se domů. Matka o všem věděla, jen otec byl jiného ražení
a psal chlapci, aby se vrátil hned domů. Ten šel za Donem
Boskem a Don Bosco mu dal radu, aby odepsal: „Kdo se má
dobře, nespěchá pryč“ a aby žádal o dovolení zůstat ještě do
konce roku. To však nenapsal, že už přijal duchovní roucho
a rozhodl se stát knězem. Tak to šlo po celý rok a na konci
roku bylo třeba zase bojovat. Zemřel mu dědeček a on jel na
pohřeb. Otec se nechal uprosit a nakonec svolil, aby se vrá-
til. Jen pan probošt dělal všechno, aby přiměl hocha odejít
do semináře. Ale slyšel jasnou odpověď: „Než bych opustil
Dona Boska, to bych se stal raději obchodníkem. Do semi-
náře nemám chuť jít.“
Ligurský dům v Sampierdareně se ocitl v peněžní tísni.
Don Bosco jej nenechal utonout, ale rozvinul prosebnou
akci, která pomohla dílo udržet a pevně zakotvit. Sám papež
Pius IX. poslal 2 000 lir a jelikož katolický list akci podepřel,
do dvou roků tam stál veliký dobročinný ústav. V něm byly
mimo truhlářské, krejčovské a obuvnické dílny ještě knih-
vazačská, zámečnická dílna a tiskárna. Na 200 hochů tam
našlo přípravu na slušný život a celý dům v dalších letech se
ještě dále zvelebil a rozšířil.
O koleji na Valsalice z toho roku mnoho nevíme, leda, že
byla další ostuda s biřmováním tamních chovanců. Biřmo-
vání mělo být na svatého Aloise, patrona studující mládeže.
Představení prosili monsignora arcibiskupa, aby přijel sám,
ale ten nemohl – byl nebo měl být mimo Turín. Prosil tedy,
aby dal dovolení biřmovat biskupovi ze Susy. Povolení při-
šlo, biskup biřmoval a vrátil se spokojen domů, ale pak při-
šla další sprcha. Pan arcibiskup se dověděl, že představení
se předem ptali v Suse, zda by byl ochoten přijít, dostane-li
dovolení, a bylo zase zle. Byla zde nová urážka arcipastý-
ře. Salesiáni neměli vyjednávat za jeho zády. Z první ruky
to dostal suský biskup, kterému monsignor Gastaldi napsal
dlouhý dopis s uvedením předpisů, které byly porušeny ne-
poslušným zakladatelem nové kongregace a jeho kněžími.
Jak málo je třeba ke vzbuzení polemiky, když se čeká na ka-
ždou sebemenší příležitost?
Don Ceria končí tuto kapitolu povzdechem: „Kdyby se
byla ve všech ústavech vedla řádně kronika, kolik krásných
ponaučení bychom tam našli. Těžko se píše, když nejsou
souvislé dokumenty a mnohde jsou značné mezery!“
18 Podzimní konference
Všechno, co se dálo v salesiánské společnosti po definitiv-
ním schválení stanov v roce 1874, nás nesmírně zajímá,
protože tam jsou základy salesiánské tradice, na které bu-
dou stavět další generace. Don Bosco si dával velice záležet,
aby jeho duch byl ve všem jasně zakotven a aby se názory
salesiánů sjednotily kolem zásad, uložených ve stanovách
a které on dodatečně formuloval ještě slovy i skutky.
Porady čelných osobností v kongregaci se staly pravi-
delnými a co je zajímavé, Don Bosco je nechával vést svým
zástupcem, blahoslaveným Michalem Ruou, a obyčejně
přicházel až k závěru osobně. Na druhé straně byly konfe-
rence vedeny tak, že se volně diskutovalo, věci se nechávaly
otevřené a žádalo se, aby Don Bosco sám řekl ke všemu své
„tak a tak“.
Umístíme do této kapitoly problémy diskutované na
konferenci, která probíhala v Lanzu od 18. do 26. září bě-
hem duchovních cvičení. Členové hlavní rady tam byli tři
dny před jejich začátkem a porady probíhaly ještě během
duchovních cvičení. Nepovažovalo se to za porušení exer-
cičního klidu. Členové rady dělali exercicie s ostatními spo-
lubratry do všech podrobností. Přednášky byly celkem čtyři:
ráno a večer byla asketická rozjímání, dopoledne a odpoled-
ne praktické instrukce na témata praktického salesiánského
života. Kapituláři na rozdíl od ostatních, kteří měli ústraní,
šli vždy po instrukci zvlášť a jednu hodinu s rozvázanými
621

8.10 Page 80

▲back to top
jazyky promýšleli témata, týkající se praktického života, tak-
že měli na odpočinek mysli málo času, zato tím větší osobní
užitek. Prožívali problémy díla do hloubky. Na prvním mís-
tě bylo třeba provést určité změny ve funkcích. Bylo třeba
uvolnit z funkce generálního ekonoma dona Angela Savia,
který potřeboval řídit práce v Alassiu, a nebyla to záležitost
krátkého času. Do úvahy pro ten úřad přicházeli don Chiala,
don Bodrato a don Fagnano. Rada se rozhodla navrhnout
Donu Boskovi Bodrata. Dále: Don Rua byl nejen zástupcem
Dona Boska jako generální prefekt, ale byl i viceředitelem
Oratoře jako takové. Bylo usneseno navrhnout na tento
úřad dona Lazzera, aby byl don Rua volnější. Konečně za
třetí: už bylo stanoveno, že misionáře do Argentiny povede
don Cagliero, který byl generálním katechetou, to je – měl
na starosti duchovní život v kongregaci. Kdo ho zastoupí?
Nejvíc se na to hodil don Bonetti. Ve všech třech případech
bylo poslední slovo vymezeno Donu Boskovi.
Vznikla zde nová otázka. Kongregace měla už několik
domů – kolejí, kde bylo nutno řídit se státními studijní-
mi programy. Ale tím se otvírala cesta k diferenciaci, která
mohla mít za následek, že různé ústavy budou vést různý
život a že zde nebude jednota ani základní. Nebylo by dob-
ré, aby měl někdo v kongregaci funkci jakéhosi školního in-
spektora? Měl by přehled a mohl by zajišťovat uniformitu.
Trochu to dělal v minulosti don Durando, teď by se zdálo, že
má pro to nejlepší předpoklady don Guidazio. Šlo také o to,
aby se při studiích chránil zájem vyhledávání duchovních
povolání. To patřilo podle stanov k hlavním účelům kong-
regace. Už jsme viděli, že don Rua jednou vykonal v zastou-
pení Dona Boska jakousi kanonickou vizitaci v ústavech.
Časem snad bude třeba úkoly více specifikovat. Diskuse ko-
lem toho vyvolala rozhovor také kolem terminologie užíva-
né v salesiánských domech. Rádcové se shodovali, že název
ředitel se má rezervovat pro hlavu domu a místo duchovní
ředitel bude lepší užívat názvu katecheta.
Když bylo vyčerpáno téma nejvyšších úřadů, projedná-
vala se otázka dalšího personálu v domech. Také přišla na
přetřes otázka studia teologie, filosofie a gymnázia. Teologii
vyučovali v Oratoři v roce 1875 dva diecézní kněží – Moli-
nari a bývalý chovanec Ascanio Savio, ze salesiánů don Bar-
beris, don Bertello a don Paglia. Filosofii učili don Monate-
ri, don Cipriano, don Barberis, don Paglia a don Guanella.
O vyučující tedy nebyla nouze.
Don Bosco se v radě ukázal až koncem druhého seze-
ní. Schválil jmenování dona Lazzera a dona Bodrata. Don
Bosco pak velmi důkladně hovořil o dvou bodech, které po-
važoval za životně důležité pro blaho kongregace.
1. Konat řádně každý měsíc cvičení šťastné smrti, a to
podle stanov. Zatím nebylo vše v pořádku. Nejeden spo-
lubratr se nemohl zúčastnit pro nutné zaměstnání. Don Rua
navrhl, aby si každý spolubratr sám vybral vhodný den, ale
aby ředitel věděl, který a někdo aby si vzal na starost dotyč-
nému jej připomenout. Novici si měli zvyknout celý den vě-
novat zbožným cvičením.
2. Don Bosco už vícekrát vyjádřil nelibost, že se dělají
zbytečné výlohy. Bylo stanoveno, aby se v případech, kdy
nejde o stravu, ošacení a školu, vždy žádalo dovolení Dona
Boska, zvláště, když se jedná o zednické práce. Za přítom-
nosti Dona Boska se konalo také připouštění ke slibům.
Don Bosco byl pro to, aby se dovolovalo skládat věčné sliby
s velkou blahovůlí. Řekl: „Co se mne týče, já skoro nevidím
rozdíl mezi sliby dočasnými a věčnými, protože i věčné je
možno dispensovat, kdykoli dotyčný přestal být vhodným
pro kongregaci.“ Kdosi z přítomných namítl, že by snad
nebylo dobré veřejně hovořit o možnosti dispensovat od
věčných slibů, mohlo by se toho zneužívat. Don Bosco byl
opačného mínění, totiž, aby se nikdo nenechal zneklidňo-
vat strachem před složením věčných slibů. Ostatně – řekl –
nedispensuje se bez vážného důvodu. A když už by zde byl
takový vážný důvod, proč by se nemělo vědět, že v takovém
případě je možno dát dispens? – Šestnáct žadatelů bylo při-
puštěno k věčným, devatenáct k časným slibům.
Světec se ve stejném sezení rozhovořil také o takzvaném
rendikontu – dnes se tomu říká „rozhovor s představeným“.
Řekl, že je to „hlavní klíč k dobrému chodu domu“. Spo-
lubratr otevře představenému srdce, mohou se odstranit ne-
pořádky, lze spolubratra na všelicos upozornit, bez toho, že
by se urazil. Don Bosco předsedal také oběma konferencím
24. září. Jednalo se o ústavních knihovnách, o tom, aby byly
do všech ústavních knihoven posílány knihy vydávané sa-
lesiánskou tiskárnou. Bylo stanoveno, že dovolenou mohou
dát spolubratru jen představení z hlavní rady. O primicích
se mluvilo zdrženlivě a bylo řečeno, že novokněz může jít
celebrovat do rodiště eventuálně až později, bez veliké slá-
vy. Byla prodiskutována ještě řada dalších, dnes už méně
aktuálních záležitostí běžného dne. Snad bude zajímat, že
Don Bosco pro starší studenty, kteří studovali gymnázi-
um s ulehčením co do předmětů a omezovali se na latinu
a italštinu, pokud šlo o filosofii, nechtěl je trápit latinským
textem, ale dal rozkaz, aby se traktáty přeložily do italšti-
ny, a aby se filosofická terminologie dobře vysvětlila. Co se
týče lycea na Valsalice, byl proti tomu, aby se najímali cizí
profesoři. Raději ať se třídy spojí tak, aby bylo možno vy-
stačit s našim personálem. Také rozhodl, aby byl v každém
domě katecheta zároveň i zodpovědným představeným kle-
riků, aby tito nebyli ponecháni sami sobě. Pro nový ústav
v Americe proti návrhu hlavní rady rozhodl, že ředitelem
tam bude don Fagnano a ne don Ronchail. Měl k tomu jistě
své důvody.
Dopoledne 25. září bylo celé věnováno slavnosti sklá-
dání slibů. Odpoledne byla porada, kde se rozhodovalo
o přijetí kandidátů do noviciátu. Pokud šlo o kleriky, žádal
Don Bosco, aby byli kandidáti průhlední a aby vynikli dů-
věrou k představeným. Také aby byla jejich moralita zcela
v pořádku. Když by některý kandidát vázal své rozhodnutí
vstoupit mezi salesiány, jestli proti tomu nebudou mít nic
rodiče, v tom případě byl pro to, aby raději nezačínali novi-
ciát. Když se o některém říkalo, že je nevyzrálý a lehkomy-
slný, takže se ještě neví, zda vytrvá, byl pro to, aby dále pla-
til měsíční stravné, aby snad nešel dál jen z vypočítavosti.
Většina noviců totiž byla vydržována zdarma. Šlo také o to,
prověřit důvody žádostí o vstup mezi salesiány.
Poslední den podzimního setkání představených v Lan-
zu četl don Rua v sezení na rozkaz Dona Boska dopis ad-
vokáta Michela z francouzské Nizzy, kde tento žádal, aby
to bylo v Nizze jako v Turíně, to je, aby tam měli salesiáni
i Oratoř pro externí mládež. Don Bosco při té příležitosti
řekl, že tam zajede a vše prohovoří. Také řekl, že je mu líto,
že oratoř je jen v Turíně a v Sampierdareně, kdežto v ostat-
ních domech existuje jen kolej pro interní žáky. Odůvod-
ňuje se to nedostatkem personálu, ale Oratoř a celé dílo
vyrostlo z Oratoře pro externí mládež; oratoř by měla být
při každém domě. Teprve tehdy by veřejnost viděla, že jsou
salesiáni užiteční místu a nezavírají se vůči místu, kde mají
622

9 Pages 81-90

▲back to top

9.1 Page 81

▲back to top
školu. Kde to není opravdu možné, ať se aspoň externí žáci
zcela přizpůsobí rozvrhu domu co do účasti na pobožnos-
tech. Hrabě Gazelli nabízel salesiánům nějakou prostornou
kapli na Valsalice s přáním, aby se tam zřídila externí oratoř.
Don Bosco byl hned pro, ale řekl hraběti, aby si sám řekl
panu arcibiskupovi o souhlas a jako podmínku si postavil,
že v případě, že by salesiáni museli opustit valsaličskou ko-
lej, externí oratoř bude moci pokračovat. Záležitost zůsta-
la nevyřízena. Na závěr konferencí Don Bosco ještě vyjá-
dřil přání, aby se představení na Valdoku v Oratoři mohli
co nejdříve zřeknout funkcí v samotném domě a předat je
jiným, a aby se ředitelé domů také zcela vyprostili z práce,
která jim brání věnovat se zcela ředitelování, to je řízení díla
bez toho, že by dělali všechno sami. Ředitel má práci řídit,
pracovat mají druzí. Všichni s ním souhlasili.
Zapamatováníhodné byly i směrnice, které si ředitelé
z porad odnášeli do svých domů. Zavedou se v kongregaci
také tzv. „listy poslušnosti“, které spolubratři odevzdají ře-
ditelům domů, kam budou posláni. Od té chvíle jim budou
zcela podřízeni. Vytisknou se katalogy, kde budou u jmen
spolubratří uvedeny i jejich funkce. Všude ať se přísně šet-
ří každým kouskem papíru i balicím papírem z poštovních
zásilek. Ať se spolubratřím s věčnými sliby dává cítit, že mají
v kongregaci definitivu, i když zrovna nemají zvláštní posta-
vení v domě. Každý dům ať se stará o výchovu personálu a ať
nečeká, že mu budou posíláni hotoví lidé. Bude záležet na
ředitelích, aby si personál lépe formovali. Totéž se týká koad-
jutorů. Oratoř posílá do domů vždy to nejlepší, ale v domech
se o ně musí starat, a dbát na jejich růst. Neposílat lidi pryč
po ledajakém malém provinění. Když se někdo vrací do Tu-
rína, ať se mu dá průvodní dopis, aby se vědělo, proč je posí-
lán zpět. Provinění velké neposílat zpět do Turína, ale přímo
domů, aby se nenadělaly zbytečné výlohy a aby se neztěžo-
vala situace na Valdoku. V každém případě ať se napíše do
Turína, co se stalo a proč byl někdo poslán pryč.
Podporujeme jeden druhého a ať je všude velká souhra
lidí. Neshazovat spolubratry před hochy nebo před cizími
lidmi. Raději chvalme. Nadevšecko dbát, aby mezi námi
vládla co nejvyšší mravnost. Dokud budeme mít v této ob-
lasti čisté konto, budou přihlášky do našich ústavů jen pršet.
Konat konference. Každý měsíc jedna ať pojednává o sta-
novách, druhá o nějakém morálním tématu. Zachovávat
přesně stanovy. Klíčem k mravnosti je, aby ředitel přijímal
každý měsíc všechny na rendikonto, ať z důvodu dobra spo-
lubratří nebo z důvodu dobra domu a díla. Někdy slovíčko
z úst spolubratra otevře představenému oči. Rendikonta
dávají představenému možnost vidět do chodu domu. Není
však dobré projednávat se spolubratry záležitosti svědomí.
Rendikonto se týká vždy jen věcí vnějších. Mravnost! Za-
bránit schůzkám za účelem soukromého přilepšení v jídle
a pití. Z toho jsou nepořádky. Držet se toho, co je společ-
né. Ať si spolubratři nenechají posluhovat od hochů – nosit
vodu, čistit boty, poklízet v bytě. V tom je vždy veliké ne-
bezpečí. Ložnice ať jsou vždy zamčené. Nepěstovat zvláštní
přátelství. Neklást ruce jeden na druhého, nedotýkat se zby-
tečně. Pokud možno nečíst noviny. Nevést politické hovory.
Dívat se na poslušnost jako na věc náboženské povahy a vi-
dět v představeném zástupce Božího.
Don Bosco končil svou řeč projevy chvály a vděčnosti
Pánu Bohu a Pomocnici křesťanů. Jim je třeba připsat po-
divuhodný růst salesiánského díla ve světě. Končil slovy:
„Dobrořečme tedy Pánu a snažme se my, kteří jsme posta-
veni do čela díla, aby naší vinou kongregace neutrpěla žád-
nou škodu.“
19 Dcery Panny Marie Pomocnice
Skromný morneský dům, kolébka Institutu Dcer Panny Ma-
rie Pomocnice, měl pod svou střechou pěknou řádku nadše-
ných děvčat, jejichž život se vyznačoval velikou chudobou,
zbožností a pracovitostí. Matka Mazzarellová učila postu-
lantky, novicky i profesky víc příkladem než slovem řehol-
ním ctnostem. Pro ni byl každý pokyn svatého zakladatele
Dona Boska zákonem. Don Boskovu vůli tlumočili dcerám
jako Don Boskovi zástupci jejich salesiánští představení:
Don Cagliero a aktuální ředitel don Jakub Costamagna.
Don Bosco musel dokonce horlivost sester krotit. Tak
psal matce představené, že by sestry měly mít bohatší sní-
dani. Měly jen krajíc chleba a něco na zapití. Don Bosco byl
pro to, aby dostávaly bílou kávu. Matka se rozhodla udě-
lat jakousi konzultaci mezi sestrami a ptala se každé, zda
je spokojená s dosavadní snídaní a zda by byla pro to, aby
byla bílá káva, to je převážně mléko. Hlasování dopadlo ka-
tastrofálně. Sestry byly pro zachování přísné chudoby. Don
Bosco přesto poručil, aby se podávala bílá káva. Tu matka
představená prohlásila: „Kdyby to Don Bosco poručil, vzaly
bychom si na snídani i kuře.“ Byl to projev velmi zdravého
ducha. Poslušnost je lepší než oběti.
Z modliteb se dcery modlily rády ty, v nichž se připomí-
nalo sedm radostí a sedm bolestí Panny Marie. Don Bosco
jim to nechal, jen chtěl, aby modlení bylo časově umístěno
tak, aby odpovídalo dobám modlitby církve, čili breviáře.
Byl zde i problém oblečení. Napřed sestry nosily na
hlavě jakýsi černý čepec. Když je don Cagliero viděl takto
vymustrované poprvé, ušklíbl se, jako by chtěl říci: „To jsem
zvědav, jestli se to ujme.“ Neujalo se to a místo černého
čepce nastoupil čepec bílý. „No, to už je lepší,“ konstato-
val Cagliero. Pak zde byla otázka šatů. Napřed měly sestry
hnědý šat, ale ten brzy na slunci vybledl, takže to byla stra-
katina. Don Cagliero měl k tomu zase špásovné poznámky.
Řekl jednou Donu Boskovi: „Jestli jsou ty naše sestřičky tak
škaredé uvnitř, jak jsou škaredé navenek, pak běda nám.“
A navrhoval, aby chodily v černém, jako většina řeholnic
v Turíně. Don Bosco neměl nic proti tomu, a tak při nejbliž-
ší obláčce se už oblékal černý šat. Pro komunitu to bylo pře-
kvapením. Ale aby se šetřilo, starší sestry chtěly hnědé šaty
donosit, a také jim to bylo dovoleno.
I tuto změnu si nechala matka Mazzarellová napřed
schválit. A Don Bosco dobrácky přikývl. Měl radost, že
jsou sestry tvárlivé a ochotné měnit se podle potřeby. Ob-
láčka a sliby se konaly na závěr duchovních cvičení v létě.
Kázali je don Cagliero a jeden otec karmelitán. Předtím
don Rua jako generální prefekt vykonal v Mornese vizita-
ci. Don Bosco přijel na závěr duchovních cvičení. Zpoví-
dal a pak řekl shromážděným sestrám, že sice ve stanovách
není o tom řeč, ale církev si přeje, aby sestry, když mají za
sebou jedno nebo dvě tříletí dočasných slibů, udělaly slib
věčný. Proto, která by chtěla, může složit trvalý slib, ovšem
jen s dovolením svých představených, jelikož ne každá… Tu
se odmlčel a nedopověděl. Každý věděl, že mezi sestrami je
sem tam také nějaká hlavička paličatá jako všude ve světě.
623

9.2 Page 82

▲back to top
28. srpna 15 postulantek obléklo řeholní šat – černý. 14
sester složilo časné sliby a 8 věčné. Matka Mazzarellová sice
složila věčné sliby už před lety, ale nyní tak učinila znovu
před komunitou. Don Bosco mluvil o míru v duši a kolem
nás. Exercicií se zúčastnily také sestry z Borga San Martino.
Don Bosco před odchodem z Mornese shromáždil komu-
nitu a měl k ní řeč, ve které řekl, že přišel čas, aby se začala
zachovávat klauzura. Sestry byly dosud zvyklé žít jen jako
v rodině, muselo se myslet na zedníky atd. Je dobré mít
v domě plno mládeže, ale bude nutné co nejdříve udělat
opatření, jak je to jinde. Dům musí být zavřený a musí být
v domě sestra, která má na starosti vrátnici, klíče… V kláš-
terech nikdo nevchází do domu jen tak, ale uvede ho sestra
tím pověřená. I zpovědník musí respektovat tento pořádek.
Dcery Panny Marie nejsou vázány přísnou klauzurou, ale
i když mají v domě mládež a přicházejí tam cizí lidé, přece
je třeba, aby sestry měly své soukromí, jak to chtějí stanovy.
Cizí lidé mají do domu přístup jen když to žádá opravdová
potřeba a vždy v doprovodu sestry. Žádná sestra ať nechodí
ven sama a ať nezůstává venku přes noc. Po večerním An-
děl Páně ať už nikdo nevstupuje do domu. V Borgu už to
mají zařízené tak, že sestry mají své místnosti a s ústavem se
stýkají jen pomocí kola, kterým se dodává jídlo, prádlo, vše
tak, že sestra nikoho nevidí ani není viděna. V Mornese za-
tím neexistuje kolo k obsluze tam bydlících kněží, ale časem
bude třeba i to zařídit.
Pravidla říkají, že sestry nemají navštěvovat fary nebo
byty různých kněží. Zatím se to praktikuje všelijak, ale
i to bude třeba uvést do pořádku. Pravidla jsou hlas Boží.
Na konto oblečení schválil, že se zavádí jednotný oblek, ale
upozornil, že je třeba také mít ohled na paní Chudobu a mít
trpělivost. Černé sukno není laciné. Po morneském setká-
ní odjel Don Bosco s donem Caglierem a donem Costa-
magnou do Ovady, kde měl možnost setkat se s devíti bisku-
py, kteří tam přijeli na oslavu centenaria sv. Pavla od Kříže.
Dona Costamagnu si vzal s sebou, aby ve volných chvílích
spolu probrali text stanov sester, než je předloží ke schválení
acquijskému biskupovi. Text byl pak schválen v lednu 1876.
Když jej don Costamagna komentoval sestrám, řekl jim, jak
se k jejich pravidlům vyjádřil Don Bosco. Řekl: „Mohu vám
zaručit, že váš institut bude mít velkou budoucnost pod
podmínkou, že zůstanete jednoduché, chudobné a sebe-
zapíravé.“
Brzy na to se sestry dověděly, že don Cagliero odjel do
Ameriky. Byla to pro ně a hlavně pro matku představenou
rána, ale Don Bosco hned pověřil dona Ruu, aby se o ně
jako generální prefekt staral, dokud se Cagliero nevrátí.
Bylo toho zapotřebí, protože sestry byly pořád ještě jako ne-
opeřená ptáčata a bez mužské pomoci by trpěly nejistotou.
Don Rua je navštívil a bylo zrovna třeba jeho pevné ruky.
Don Bosco totiž poslal do Mornese s ohledem na jednoho
profesora z Turína jednu „ctihodnou, ale už třiašedesátile-
tou slečnu“ na zkoušku. Milá slečna byla dobrá, ale v tom
věku se už těžko přizpůsobovala a tak se stalo, že její pří-
tomnost v komunitě se stala časem nemožnou. Matka to
řekla Donu Boskovi a ten rozhodl jasnými slovy: „Já jsem
ji neposlal, aby vás řídila, ale aby poslouchala.“ Nyní ji don
Rua odvezl s sebou nazpět do Turína.
Než uzavřeme tuto kapitolu, řekneme ještě, že don
Costamagna, který byl ředitelem dcer, ve svých vzpomín-
kách na ty doby napsal, že jednou přijel Don Bosco do Mor-
nese a všechny sestřičky a chovanky se hrnuly políbit mu
ruku. Nebylo mu to milé a řekl hlasitě donu Costamagnovi,
aby to všechny slyšely: „Řekni jim, ať mi nelíbají ruce. Dnes
je líbají Donu Boskovi, zítra to budou vyžadovat i druzí. To
není dobré.“ Tím chtěl říci, že i v rodině je třeba zachovávat
určité meze.
Na sestry myslel stále a hlavně je chtěl dostat do Turína,
aby je měl blízko sebe. Už od ledna pracoval na plánu vy-
strnadit z blízkosti Oratoře hospodu špatné pověsti stojící
napravo od sousoší Dona Boska před bazilikou Panny Ma-
rie těm, kteří vycházejí z kostela a kde jsou nyní sestry. Ta
hospoda Dona Boska dráždila a nazýval ji bez obalu „hníz-
dem satanášovým“. Po delším jednání, do kterého zapřáhl
i řadu dobrodinců, se mu podařilo budovu koupit za 55 000
lir s tím, že ji dá zbořit a na pozemku postaví pro sestry dů-
stojný stánek s dívčí oratoří.
Bylo třeba mít také souhlas od pana arcibiskupa k usaze-
ní Dcer Panny Marie Pomocnice v Turíně. Odpověď na sebe
nechala dlouho čekat, ale nakonec přišla, i když ne hned
uspokojivá. Pan arcibiskup napřed nechtěl dovolit, aby měly
sestry svou kapli. Prý to nemají daleko do kostela. Nakonec
sdělení, že při svém domě zřídí dívčí oratoř pro ohroženou
ženskou mládež valdockého předměstí, rozhodla a souhlas
přišel. O tom, jak záležitost zrála, až uzrála, budeme ještě
mluvit v dalším svazku.
20 Odjezd misionářů
Jednoho dne v měsíci březnu trochu zamyšlen a zahleděn
do dálky, řekl Don Bosco vedle stojícímu Caglierovi: „Potře-
buji poslat s našimi misionáři některého ze starších kněží,
aby je doprovodil do Ameriky a zůstal s nimi asi tři měsíce,
než se usadí. Poslat je za moře jen tak si netroufám, bylo by
to pro ně těžké.“ Cagliero mu na to řekl, jako by cítil, proč
mu to říká: „Když vám to nebude proti mysli, jsem ochoten
s nimi jít.“ Pak uplynuly měsíce, až jednoho dne ho světec
znovu oslovil: „Tak co, ještě pořád jsi ochoten zajet do Ame-
riky? Neřekl jsi mi to jen žertem?“ „Já a žertovat s Donem
Boskem?“ odpověděl tento. „Tak dobrá, připrav se.“ A milý
Cagliero hned šel, ujal se práce, dával rozkazy, řídil přípravy,
až bylo všechno hotovo. Zatím Don Bosco měl o důkaz víc,
že jeho vidění bílé holubice nad hlavou umírajícího chlapce
Cagliera nebyla žádná iluze. Jistě bude biskupem.
Cagliero zatím udělal s pochvalou doktorát z teologie,
přednášel v Oratoři morálku, vedl duchovní správu v ně-
kolika turínských institucích, byl učitelem hudby v Oratoři
a bezmála nic se tam nedělo bez jeho přímé účasti. Nyní se-
šlo z plánu poslat s misionáři dona Bonettiho a jiná vhodná
osoba zde nebyla.
Vedle dona Cagliera byla řada na donu Josefu Fagnano-
vi. Byl určen za ředitele domu v San Nicolàs de los Arroyos.
Bylo mu třiatřicet, byl tedy v nejlepším věku, měl široké
srdce a nebál se, byl profesorem literatury na vyšším gym-
náziu, měl za sebou také prefektskou praxi, napřed v Lanzu,
pak ve Varazze. Stačilo, aby Don Bosco pokynul a Fagnano
byl ochoten všechno opustit.
Další, don Valentin Cassinis, byl učitelem na obecné ško-
le a měl co dělat, aby uklidnil svou matku. Měl na starosti
učně v Oratoři a všichni ho měli rádi, měl i měkkou náturu
624

9.3 Page 83

▲back to top
a měl co dělat, aby se nerozplakal. Ale řekl Donu Boskovi,
že to nevadí, je-li to Boží vůle, rád pojede.
Další tři kněží byli Dominik Tomatis, profesor literatu-
ry na gymnáziu, Jan Baccino, učitel na obecné škole, Jakub
Allavena, také tak.
Skupinu doplňovali čtyři koadjutoři, kterým se teď zača-
lo říkat katechisté. Bartoloměj Scavini byl truhlářský mistr,
Vincenc Gioia byl kuchař a obuvnický mistr, třetí Bartolo-
měj Molinari byl učitel hudby a zpěvu, Štěpán Belmonte,
hudebník a odborník na domácí hospodaření.
Přes prázdniny byli misionáři shromážděni v ústavě ve
Varazze a učili se španělsky. Učil je sám argentinský kon-
zul Gazzolo. Jeden z nich – Cassinis ještě nebyl vysvěcen
na kněze, ale našel se Donu Boskovi přátelsky nakloněný
biskup – monsignor De Gaudenzi z Vigevana, na kterého se
Don Bosco v té věci obrátil a on rád vyhověl. S ním biskup
posvětil ještě čtyři další Don Boskovy jáhny. Svěcení se ko-
nalo v jedné farnosti u příležitosti slavnosti Růžencové Pan-
ny Marie. Don Bosco tam měl kázání, které se lidem velice
líbilo, ale bylo až druhý den.
Našemu světci velmi záleželo, aby misionáři dostali na
cestu zvláštní požehnání od Svatého otce, a proto je poslal
do Říma. 31. října byli u kardinála státního sekretáře Anto-
nelliho a na svátek Všech svatých je přijal na audienci sám
Pius IX. pro všechny to bylo veliké povzbuzení.
Nyní bylo záhodno, aby misionáři dostali požehnání také
od turínského arcibiskupa. Bohužel jako vždycky neobešlo
se to bez obvyklých falešných tónů. Don Bosco prosil ar-
cibiskupa o tuto milost dopisem, ale dostal odpověď, že se
mají dostavit do katedrály na svátek Všech svatých na konci
pontifikální mše svaté a sice hned, jakmile arcibiskup udělí
papežské požehnání. Tak prý to dělají misionáři z apoštol-
ských škol kanovníka Ortalda. Don Bosco psal arcibiskup-
skému sekretáři Chiusovi, že to není možné, protože jsou
misionáři v Římě a čekají na požehnání od Svatého otce. Se-
kretář odepsal, ať tedy přijdou buď 7. nebo 8. listopadu v 9
hodin, později nebude pan arcibiskup doma. Zase překážka.
Toho dne nemohli být všichni v Turíně, protože byli rozbě-
haní po různých vyřizováních. Mohlo jich tam přijít jenom
sedm. Asi tam byli, ale kolem celé věci se udělalo dusno.
Nevíme, co se stalo, ale Don Bosco si v radě 7. listopa-
du nechal uklouznout ze rtů větu velmi povážlivou: „Byl
bych rád pozval na loučení misionářů některého biskupa,
ale nechtěl jsem přivést znovu pana arcibiskupa do zuřivos-
ti.“ Tato věta byla zaznamenána donem Barberisem v jeho
osobních zápiscích. Zní opravdu divně. Že by byl don Bar-
beris nějak přehnal Don Boskův výrok? On měl spíš jem-
nou povahu a raději silné výrazy zeslaboval. Don Ceria při
sestavování kapitoly o loučení misionářů stál také rozpačitě
nad touto tak silnou větou, ale pak zrovna dostal do rukou
Don Boskův dopis panu arcibiskupovi z 28. října, ze které-
ho plyne, že byl u arcibiskupa osobně a že ho tento doslova
vyhnal. Snad bude dobré dopis uvést doslovně jako důkaz
Don Boskovy umírněnosti. Píše: „Nejdůstojnější Excelence!
Včera jste považoval za správné říci mi vše, co jste mi řekl
a nedovolil jste mi říci ani jedno slovo na omluvu nebo vy-
světlenou. Bylo mi toho líto víc kvůli vám než kvůli mně
samému. Měl jsem v úmyslu říci Vám některé věci, které
by byly silně pomohly zmenšit nebo uchránit Vás vážných
nepříjemností. Se vši úctou, kterou jsem povinen vůči Vaší
biskupské důstojnosti jakožto turínskému arcibiskupu, do-
voluji si říci, že jestliže byly odstraněny vážné těžkosti vůči
Vám a jestliže jste se stal biskupem saluzským a potom arci-
biskupem turínským – Vy to dobře víte – pak to bylo přiči-
něním tohoto ubohého Dona Boska, kterému ani nedovo-
líte, aby směl promluvit a kterého pošlete pryč tak, jak jste
to udělal. Myslel jsem, že mohu, ano, že jsem povinen mlu-
vit. Teď si myslím, že jsem této povinnosti zcela zproštěn.
Odpusťte mi způsobené nepříjemnosti a věřte, že budu mít
a mám vždy v plné úctě Vaši nejdůstojnější Excelenci. Nej-
oddanější služebník kněz Jan Bosco.
Dopis je psán v den, kdy misionáři odjížděli do Říma.
To znamená, že den předtím byl Don Bosco na arcibiskup-
ství. Proč? Bylo by absurdní myslet na jiný důvod, než že
chtěl arcipastýře informovat o loučení misionářů a případ-
ně ho na ně pozvat. Když Don Bosco užil slova „přivést do
zuřivosti“, ta jenom vystihovala atmosféru výstupu, kterého
byl osobním účastníkem a který skončil tím, že byl doslova
vyhozen. My jen opět omlouváme nešťastného arcibiskupa
tím, že propadl nějaké duševní nemoci, třeba stihomamu,
kdy je člověk přesvědčen, že ho někdo pronásleduje a chce
mu škodit. Pro Dona Boska to byla krutá zkouška jistě ho
stála mnoho vzácné energie. V roce 1881 musel udělat po-
dání ke Kongregaci koncilu a tam jen suše řekl: „To poml-
čím o mnoha činech a výrocích, které se týkaly jen mě osob-
ně.“ Po tomto vysvětlení je nám už pochopitelné, že dopisy
z kurie, kde se mluví o usídlení sester v Turíně, jsou celkem
klidné a věcné. Asi pan arcibiskup, když přišel k sobě, zasty-
děl se a aspoň na čas změnil tón.
Konečně nadešel očekávaný den sv. Martina 11. listopa-
du, určený pro loučení s misionáři. Předtím bylo cvičení
šťastné smrti, velké zpovídání a generální svaté přijímání.
Vše mělo pro obyvatele Oratoře exotický nádech. Misionáři
byli ustrojeni po argentinsku, měli při nástupu do kostela
přes kleriky pláště španělského střihu, na hlavě klobouky
lodičkového tvaru, laici měli černé šaty a na hlavě kulaté cy-
lindry. Don Cagliero toho dne ráno v 10 hodin slavnostně
pokřtil v kostele jednoho valdenského hocha, aby se nazna-
čilo, co budou misionáři dělat v Americe: hlásat evangeli-
um a křtít ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Loučení
se konalo při přeplněném kostele odpoledne, po nešporách.
Misionáři vcházeli v dvojstupu a zaujali místo v presbytá-
ři. Don Bosco měl slavnostní kázání, při němž nezůstalo
oko suché, a jemu samému se co chvíli zadrhávalo v hrdle.
Pak sestoupil s kazatelny a farář z Borgodora – to byla far-
nost, do které patřila Oratoř, udělil svátostné požehnání.
Pak přišla chvíle nejdojemnější. Don Bosco a všichni kněží
přítomní v presbytáři jednoho misionáře po druhém bratr-
sky objímali a šeptali jim myšlenky na cestu do neznámých
krajů. Pak šli misionáři středem kostela a ven, kde už čeka-
ly připravené kočáry, které je měly odvézt pryč. Don Bosco
také vyšel před kostelní bránu, kde na prostoře budoucího
náměstí Panny Marie Pomocnice stál obrovský zástup vě-
řících. Už byla tma, jen na nebi svítily hvězdy a vzduch byl
klidný, klidný. Jinak bylo odpoledne, když začínala funkce.
To ďábel zase ukázal svou špatnou náladu. Tak jako v době
kolem svěcení baziliky rozpoutal větrnou bouři, tak i odpo-
ledne v den loučení najednou zčistajasna zadul vichr a div
že nevytloukl v Oratoři okna. Teď byl klid. Don Lemoyne,
stojící vedle Dona Boska, se nachýlil ke světci a zašeptal:
„Teď se začíná plnit slovo Panny Marie, že odtud vyjde její
sláva.“ Don Bosco sklonil hlavu a hluboce dojat, řekl: „Máš
pravdu.“ I on nasedl do kočáru s konzulem Gazzolem, za-
tímco se shromáždění začalo uvolňovat. Napřed klidně,
625

9.4 Page 84

▲back to top
pak poklusem jely kočáry na nádraží. Tam už je čekali hoši
z Valsalice, kteří si umínili, že tam budou dříve než koně.
Skutečně vyhráli závod. Vlak brzy zapískal a rozjel se k Ja-
novu.
Don Bosco už v kázání řekl, že dá svým misionářů na
památku písemné rady. Skutečně je napsal tužkou do zá-
pisníku cestou vlakem a nyní je dal jednotlivcům vytištěné,
když odcházeli k východu kostela. Bylo jich dvacet a všech-
ny byly praktickým návodem, jak se mají chovat, aby bylo
jejich působení požehnané. Neuškodí si je uvést v úplnosti:
1. Nehledejte ani peníze ani pocty ani hodnosti, ale duše.
2. Mějte ke všem lásku a svrchovanou úctu, ale chraňte se
důvěrného styku s osobami druhého pohlaví nebo pode-
zřelého chování. 3. Na návštěvy choďte jen z důvodů blí-
ženské lásky nebo nutnosti. 4. Pozvání na hostiny přijímejte
jen z vážných důvodů a snažte se být vždy dva. 5. Zvlášť se
věnujte nemocným, dětem, starým a chudým a zaslouží-
te si Boží požehnání a obdiv lidí. 6. Prokazujte čest všem
autoritám světským, náboženským, obecním i vládním. 7.
Když potkáte někoho, kdo si zaslouží poctu, pozdravte ho
vy jako první. 8. Totéž dělejte vůči osobám církevním nebo
příslušejícím k řeholním institutům. 9. Vyhýbejte se zahál-
ce a sporům. Velkou střídmost v jídle, pití a odpočinku! 10.
Milujte, bojte se a respektujte jiné řeholníky a mluvte o nich
vždy dobře. To je prostředek, jak si získáte úctu všech a na-
pomůžete dobru kongregace. 11. Dbejte o své zdraví. Pra-
cujte, ale jen tolik, kolik dovolí vaše síly. 12. Snažte se, aby
svět poznal, že jste chudí v oblékání, stravování, bydlení
a budete bohatí v očích Božích a stanete se pány lidských
srdcí. 13. Mezi sebou se mějte rádi, raďte se navzájem, na-
pomínejte se, ale nemějte nikdy mezi sebou závisti ani hně-
vy. Ano, ať je dobro jednoho dobrem všech, utrpení a bolest
jednoho považujte za utrpení a bolest všech, a každý ať se
snaží vzdálit je nebo aspoň zmírnit. 14. Zachovávejte své
stanovy a nikdy nevynechejte měsíční cvičení šťastné smrti.
15. Každý den ráno doporučte Pánu Bohu své denní prá-
ce, zvláště zpovídání, vyučování, katechismus a kázání. 16.
Vytrvale doporučujte úctu k Panně Marii Pomocnici a Ježíši
svátostnému. 17. Hochům doporučujte častou zpověď a sva-
té přijímání. 18. Za účelem pěstování duchovních povolání
vštěpujte: a) lásku k čistotě, b) odpor k opačné neřesti, c)
vyhýbání se společnosti s pokaženými, d) časté přijímání, e)
dále jim věnujte lásku, laskavost a zvláštní pozornost ze své
strany. 19. V lidských vztazích, ve sporných záležitostech,
než vynesete soud, vyslechněte obě strany. 20. V námahách
a utrpeních nikdy nezapomeňte, že máme v nebi připrave-
nou velkou odměnu. Amen.
21 Před naloděním a po něm
Den loučení s Oratoří byl jistě úmorný a únavná byla i ces-
ta. Misionáři dorazili s Donem Boskem do Sampierdareny
u Janova o půlnoci. Uvítal je tam ředitel don Albera. Další
dva dny byly zaplněny nošením stěhovaných věcí na par-
ník, jímž se mělo jet. Také vyřizování pasů a podobně ne-
bylo jednoduché. Středem všeho byl samozřejmě dobrý otec
Don Bosco. Odloučení od něho bolelo ze všeho nejvíce.
V neděli 14. listopadu byla mše svatá a pobožnosti jako
obvykle, pak se šlo do přístavu. Don Bosco také vstoupil do
bárky, která ho dovezla k boku parníků. Kapitán lodi Gui-
dard sám sestoupil, aby mu pomohl nahoru. Ukázal mu
prostor vyhrazený pro misionáře a povodil ho po celém
parníku. Ten patřil jedné francouzské dopravní společnos-
ti a jmenoval se „Savoie“. Po prohlídce se misionáři vrátili
do hlavního sálu a koadjutor Molinari sedl k pianu a zano-
til Lodate Maria – Chvalte Marii všechny jazyky. Cestující,
přivábeni zpěvem, zvědavě se shromáždili kolem misionářů
a don Cagliero měl příležitost povědět jim, kdo jsou a kam
jedou. Připomenul jim, že právě toho dne slaví Janov pat-
rocinium Panny Marie – svou pouť. Také oznámil, že bude
každý den na lodi mše svatá a příležitost ke svaté zpovědi.
Jeho slova měla účinek a několik cestujících hned požádalo
o svátost smíření. V 11 hodin zazněl signál, zvoucí všechny
návštěvníky, aby opustili loď. Don Bosco měl k svým synům
poslední srdečný otcovský proslov, dal jim své požehnání
a každého zvlášť obejmul. Byli s ním don Albera, don Le-
moyne a bratr dona Cagliera. Bárka, kde byl Don Bosco, se
pomalu vzdalovala od parníku a s ní se vzdalovali od sebe
ti, kteří odjížděli za moře, tak i ti, kteří zůstávali. Ve 2 hodi-
ny odpoledne se ozvala siréna a parník se dal do pohybu. Za
hodinu byl už na francouzské straně v přístavu Marseilles.
17. listopadu už kotvila loď ve Španělsku proti Barceloně,
18. listopadu vjela do gibraltarské úžiny a po krátké zastávce
vyplula na širý oceán.
Tehdy plula loď do Ameriky mnoho dní a bouře se proží-
valy hůře než dnes. Kdo mohl zaručit misionářům, že cestou
neztroskotají? Proto se v Oratoři konaly mnohé modlitby až
do příchodu zprávy, že dorazili k pevnině a jsou v pořádku.
Don Bosco byl v myšlenkách pořád s nimi. Jeho čilá mysl
byla plná podrobností, jak to krásně dosvědčuje list, který
dal Caglierovi před odjezdem a kde se pamatuje na tolik
věcí. Tak bylo třeba přeložit jeho „Opatřeného jinocha“ do
španělského jazyka a k tomu zas bylo třeba mít po ruce ar-
gentinský katechismus s tamními modlitbami, bylo třeba
vydat a napřed do španělštiny přeložit Don Boskovu aritme-
tiku, bylo třeba donu Caglierovi napsat, co má vyřídit růz-
ným dobrodincům v nové vlasti, komu a jak poděkovat těm
v Itálii. Buenosaireskému arcibiskupovi poslal po Caglierovi
latinský dopis, v němž doporoučí své syny do jeho přízně
a další dopis poslal komisi z Nicolàs de los Arroyos ohledně
finančních záležitostí. A jakoby to nestačilo, hned po odjez-
du misionářů psal Don Bosco ještě donu Ruovi – zase celou
řadu záležitostí, které bylo třeba vyřídit a zařídit. Také mu-
sel informovat své, kde je, co dělá a kam se chystá ještě zajet,
když už je v Ligursku. 17. listopadu přijel do Varazze a tam
ho čekalo překvapení. Zase se mu vyhodila po těle vyráž-
ka jako tehdy, když ho nemoc vyřadila z činnosti na mnoho
dní. Bohudík byla tentokrát méně bolestná a méně nebez-
pečná, protože chodil a bránil se ulehnout. Zpráva o tom
zarmoutila obyvatele v Turíně v Oratoři hodně. Zase se ko-
naly jako kdysi velké modlitby za jeho uzdravení a všichni si
oddechli, když se na sv. Mikuláše 6. prosince rozlétla zprá-
va, že je zase doma a celkem v pořádku.
Všichni byli zvědaví, až se otec rozpovídá o tom, co za-
žil po odjezdu misionářů a on jim to samozřejmě všechno
pověděl na večerním slovíčku, které bylo hodně dlouhé, jak
ani jinak nemohlo být. Měl totiž ve zvyku vyprávět do nej-
menších podrobností a to právě hochy napínalo. Tak vypra-
voval, jakou měl řeč s kapitánem lodi, který ho provázel po
parníku. Kapitán říkal, že jsou tři třídy cestujících, kdežto
Don Bosco ho upozornil, že se mýlí, protože cestujících je
pět tříd. Když ho kapitán vyzval, aby řekl, kde jsou ty dvě
626

9.5 Page 85

▲back to top
další, Don Bosco ho upozornil, že čtvrtou třídu tvoří ku-
řata, kohouti, slepice, králíci, holubi, krávy, voli a dokonce
dvě prasata. To je podle jeho mínění čtvrtá třída. A pátá?
Don Bosco se zasmál a řekl: „No přece zásoby potravin, bez
nichž by všichni umřeli hladem.“ Dodatkem řekl, že by ješ-
tě jmenoval šestou třídu, ale to už by byl možná nudný, to-
tiž všechny ty kufry, bedny, jiná zavazadla, která na druhé
straně vystoupí na pevninu zároveň s cestujícími. Ale Don
Bosco se rozhovořil také o tom nejhlavnějším – o účelu, za
kterým don Cagliero a ostatní opustili vlast a vydali se za
moře, odkud se většina z nich už nevrátí nikdy do Itálie.
Spása nesmrtelných duší, kvůli tomu tam odjeli. Panna Ma-
ria je tam poslala, ona jim také bude Pomocnicí.
Kronika Oratoře zaznamenává, že vlna misionářské-
ho nadšení se mohutně zvedla a jen tak hned nemínila
klesnout. Mnohý chlapec zatoužil také stát se misionářem
a nejen chlapec. I někteří diecézní kněží byli stržení salesi-
ánským dobrodružstvím, tak bývalý Don Boskův žák Asca-
nio Savio se nabízel a do Ameriky neodjel jen proto, že mu
to monsignor Gastaldi nedovolil.
O Don Boskově misionářské výpravě psala řada kato-
lických časopisů a dostavily se následky. Zvýšil se počet
žádostí o misionáře. Žádosti přišly z Kalifornie, z Nigérie,
z Hong-Kongu, z Indie a nejurgentnější byla ze Sydney,
hlavního města Austrálie. Bylo to krásné, ale Don Bosco
zatím vyčerpal své možnosti a ani v příštích letech nebude
moci uspokojit nabídky z jiných světadílů, protože napřed
bude muset konsolidovat Argentinu, případně další soused-
ní státy. Příbuznost řeči, typ domorodců, společné katolické
náboženství v krajích jižní Ameriky, to byly určité výhody,
které by jinde nebyly. Ovšem přijde čas, kdy bude třeba vy-
slyšet i hlas jiných částí světa.
22 Na pomezí Itálie a Francie
Don Bosco byl rád, že jeho dílo zakotvilo za oceánem v Ar-
gentině a byla naděje, že se tam odtud rozšíří po celé La-
tinské Americe. Současně však musel myslet i na Evropu.
V Itálii už byly domy salesiánů v Piemontu a na takzvané
Riviéře v Janovsku v Alassiu, Varazze a v Sampierdareně.
Zprávy, že Don Bosco vysílá misionáře do Ameriky, probu-
dily zájem o salesiány nejen v zámoří, ale také v samé Itálii.
Přišly nabídky z Milána, Susy, Luccy a také z francouzského
přístavního města Marseille. V době, kdy don Cagliero od-
jížděl se svými spolubratry do Ameriky, byly už rozdělány
dvě akce: jedna na italské Riviéře a druhá na francouzské
sousední Riviéře. Něco si o nich povíme. Na obě místa si
Don Bosco zajel hned po odjezdu misionářů. Šlo o Vallecro-
sii v Itálii a o přímořskou Nizzu ve Francii.
Vallecrosia. – Bylo to městečko zbrusu nové. Leželo na
pěkné, zdravé rovině mezi Bordigherou a Ventimiglií. Ještě
před nedávnem zde nebylo nic, ale poslední dobou tam vý-
stavba železnice přivábila mnoho lidí, takže výstavba rychle
pokračovala a teď už tam bylo celé město. Jen jedno chybě-
lo – katolický kostel a duchovní správa. Pan biskup, mon-
signor Biale, člověk už devadesátiletý, ale dobrý pastýř, díval
se na tu část diecéze ustaranýma očima hlavně proto, že se
ve Vallecrosii usadili čilí valdenští a podporováni penězi ze
zahraničí, zvláště anglickou biblickou společností, tam po-
stavili kostel a také školu, kam byli žáci přijímáni zadarmo.
Protože jiných škol tam nebylo, bylo nebezpečí, že celý ten
kraj propadne protestantství.
Pan biskup si pozval do Ventimiglie alassijského ředitele
Cerrutiho a zapřísahal ho, aby salesiáni něco udělali. Don
Cerutti hned jel do Turína, Dona Boska tam nenašel, jel
tedy do Cunea a odtud ještě jinam, až ho našel a všechno
mu vypověděl. A Don Bosco, dojatý jeho vypravováním,
mu řekl: „Vrať se do Ventimiglie a řekni monsignoru bisku-
povi, že jsou mu od této chvíle salesiáni k dispozici.
Historii styků Dona Boska s valdenskými známe z minu-
lých vypravování. Byli útoční, i atentáty na Dona Boska vy-
cházely z jejich kruhů. V Turíně samotném stál s nimi v boji
o předměstí Porta Nuova a že tehdy ještě nebylo potuchy
o nějakém ekumenismu a valdenští měli podporu italské-
ho státu, nerozpakoval se zasáhnout do boje také v zmíně-
ném kraji. Tak se stalo, že zatímco byli misionáři ještě na
moři, ve Vallecrosii vyrůstalo nové salesiánské dílo. Pan
biskup zakoupil nějaké stavení, napsal pastýřský list, který
se 8. prosince četl ze všech kazatelen diecéze, prostě rozjela
se akce, jako když se rozkřikne, že hoří. Moc dlouho netr-
valo, jen něco málo přes dva měsíce a salesiáni otevírali ve
Vallecrosii hned dvě školy. Jednu vedly dcery Panny Marie
Pomocnice, druhou salesiáni. A plánovalo se postavení ka-
tolického kostela. Za ředitele tam poslal Don Bosco dona
Mikuláše Cibraria, rektora chrámu Panny Marie Pomocnice
v Turíně, jak se té funkci tehdy říkalo a k ruce mu dal kleri-
ka Cerrutiho, který toužil dostat se brzy k svatému kněžství.
Byl však poslušný a spolehlivý. Don Bosco se v něm shlédl
jako v osobě, která unese situaci a ukáže, co umí. Cerruti
to cítil a vyjádřil to Donu Boskovi v ty dny dopisem: „Mrzí
mě, že jsem zatím dobrý jen zahřívat školní lavice. Zatím
nejsem schopen být Vám nápomocen a jsem Vám spíš jen
na přítěž. Doufám však, že přijde čas, kdy Vám budu moci
dokázat svou vděčnost tím, že budu s Vámi pracovat k vět-
ší slávě Boží a k spáse duší.“ Don Bosco měl jemný postřeh
a odhadl dobře i tohoto klerika, který zatím nebyl ani salesi-
ánem, nýbrž pouhým novicem.
Don Cibrario byl s rozhodnutím Dona Boska obezná-
men magistrem donem Barberisem. Pak se potkal s Donem
Boskem a ten mu řekl: „Tak co, done Cibrario, pojedeme?“
Cibrario řekl: „Ale když já ani nevím, co tam budu muset
dělat.“ Don Bosco: „Vidíš, to nevím ani já. Ale neboj se. Ve
všední dny nebudeš mít mnoho práce. Děvčata budou učit
sestřičky, kluky bude učit Cerruti, ty to budeš všechno ří-
dit. Tvoje největší starost bude sobota a neděle. V sobotu
vyzpovídáš sestry, děvčata a hochy, v neděli budeš sedět ve
zpovědnici a vyzpovídáš každého, kdo přijde. Pak bude mše
svatá a po mši svaté trochu vysvětlíš evangelium. Odpole-
dne bude katechismus pro dospělé, trochu kázání, jestli ti
to žaludek dovolí, a svátostné požehnání. Nešpory zatím
můžeš nechat být, v Ligursku nemají takový zvyk. Ale ča-
sem se budeš snažit je zavést. Je to dobrá věc. Pan biskup
měl v úmyslu zřídit hned farnost, ale já myslím, že by nám
to zkomplikovalo život. Zatím nic takového. To bys musel
hned myslet na matriky a na jiné věci. Až bude postaven
velký kostel, pak se bude moci zřídit farnost. Tak bude ře-
těz našich kolejí na Riviéře uzavřen. A neboj se, že tě tam
nechám nastálo. Založíš dům, postavíš kostel, budeš tam fa-
rářem a pak – větší věci tě očekávají.“
S těmi jmenovanými jel do Vallecrosie ještě jeden civil.
Měl něco přes dvacet let, ale byl ochotný. Když se ho kdosi
627

9.6 Page 86

▲back to top
ptal jestli je s tím spokojen, prý řekl: „Co je to pro mne být
spokojen nebo nespokojen. Když tam mám jít, tak tam jdu;
a kdyby řekl, že tam nepůjdu, tak zůstanu tady.“ Jeho pří-
jmení se nedochovalo, ale jmenoval se Martin. Nově přišlí
se hned pustili do práce. Hned v neděli po příchodu byla
vysvěcena kaple, která vznikla vyklizením nějakého skla-
diště a začalo se s katechismem. Napoprvé přišlo 29 kluků
a 45 děvčat. Oratoř v Don Boskově stylu znamenala pro val-
denské pohromu. S jakým duchem vítali salesiány ve svém
sousedství je napsáno v jejich časopise z té doby: „Ať si čte-
nář představí boudu několik centimetrů pod úrovní cesty,
vlhkou, postrádající vzduch a světlo, a bude mít představu
o místnosti, která slouží za školu, kterou Don Bosco otevřel
ve Vallecrosii.“ Ale nic jim pomlouvání nepomohlo. Tak
jako tak se jejich kostel a škola vyprázdnily.
Nizza. – Další salesiánské dílo zahájilo v Přímořské Ni-
zze. Nešlo o Nizzu Monferatskou, nýbrž tu, která kdysi pa-
třila k Piemontu, ale pak byla postoupena Francii. Biskup
Petr Sola tam s bolestí viděl, že není v městě nic pro opuš-
těné hochy, ač jinak tam existovala různá charitativní díla.
V městě však byl advokát jménem Michel, který za svého
studijního pobytu v Turíně poznal Don Boskovo dílo a jako
předseda konference svatého Vincence se rozhodl Dona
Boska požádat, aby jim přišel se svým dílem na pomoc. Don
Bosco svolil a 21. listopadu, pár dní po odjezdu misioná-
řů do Ameriky, osobně v Nizze otevřel první francouzský
dům. Také se začínalo velmi chudě. O 25 let později bude
don Rua vzpomínat, že tam neměli ani jednu židli a že mu-
seli sedět jen na posteli. Když někdo potřeboval vyjít ze
světnice, druzí museli sedět ve tmě, protože v domě byla jen
jedna lucerna.
Za ředitele poslal Don Bosco do Nizzy dona Ronchaila.
Měl francouzské jméno, narodil se v Alpách poblíž fran-
couzských hranic a odmalička mluvil obojí řečí. Bylo to
dobré, protože v Nizze byla politická strana usilující o na-
vrácení kraje pod Itálii, salesiáni mohli snadno upadnout
do podezření, že budou působit podvratně. Ale Don Bosco
byl v té věci krajně zdrženlivý. Jeho zájem se točil kolem
těch nejchudobnějších a nejopuštěnějších hochů a jeho
jméno už mělo ve Francii dobrý zvuk. Také další dva spo-
lubratři uměli dobře francouzsky. Don Bosco jako základ
pro dílo poslal do Nizzy ještě skupinu hochů z Alžíru, po-
slanou mu monsignorem Lavigeriem. Ti také mluvili fran-
couzsky. Do přízně města se Don Bosco vemluvil také tím,
že nechtěl pro své učitele od města příspěvek na stravné ve
výši 800 franků, nýbrž jen 450. Řekl, že salesiáni jsou zvyklí
na skromný život. Věc se dostala do veřejnosti a hodně se
o ní mluvilo. Z pana biskupa vylezlo, že před salesiány žá-
dal jiné řeholníky o založení něčeho jako oratoř, ale jednání
vždy ztroskotalo právě na značných požadavcích ohledně
vydržování. Jednání s Donem Boskem byli přítomni někte-
ří páni a kdosi z nich poznamenal: „S takovou vaši salesiáni
zemřou v Nizze hladem.“ Ale Don Bosco řekl: „Neumřou,
uvidíte. Ne, že by nepotřebovali jíst, ale zaklepou na vaše
dveře a vy jim jistě dáte, co budou potřebovat.“
Už v neděli 21. prosince 1875 Don Bosco otevřel dům
a další neděli zahájila činnost Oratoř. Francouzsky se začalo
instituci říkat Patronage a ta dostala k poctě pana biskupa,
který se jmenoval Petr, název „Patronage svatého Petra.“ Na
podniku spočinulo očividně požehnání Boží. Mezi salesiány
se říkalo, že to způsobilo požehnání Svatého otce. Když se
totiž byl don Cagliero s misionáři rozloučit s papežem, vy-
řizoval mu jménem Dona Boska, že v Nizze bude co nevi-
dět otevřen první salesiánský dům. Papež na to řekl: „Tak ať
mu Bůh žehná a ať se stane velikým stromem, který vyrůstá
z hořčičného zrnka, ale pak v jeho ratolestech sídlí holubice,
jen ať od něho Bůh vzdálí jestřáby.“
23 Tiskový apoštolát
Mezi předsevzetími, kde Don Bosco vykázal mimořádnou
houževnatost, bylo předsevzetí bojovat všemi prostředky
proti špatnému tisku. Především mu šlo o školu, kde číhalo
na mládež veliké nebezpečí z načerpání zmýlených názorů
právě z učebnic. Proto dále vydával italské klasiky a klasiky
pohanské zbavoval textů urážejících stud. K uvedeným pu-
blikacím přidal ještě kolekci autorů křesťanských, začínaje
životopisy svatých, vydanými svatým Jeronýmem pod ná-
zvem „O slavných mužích“. Tuto práci svěřil donu Tamietti-
mu, dobrému znalci latiny.
Doba byla příhodná. V poslední době doznívaly pole-
miky o latině, v níž byly napsány spisy křesťanských spiso-
vatelů prvních staletí. Je pravda, většinou to nebyly knihy
vynikající dokonalým slohem, ale některé takové byly. Mno-
zí církevní odborníci kritizovali skutečnost, že se velebila
latina takzvaných pohanských klasiků, ale podceňovala se
latina církevních autorů. Do polemiky se vmísil i sám pa-
pež Pius IX., který několika úředními dokumenty – jednou
encyklikou a dvěma breve – vyzvedl klady církevní latiny
křesťanských autorů. Don Bosco sám přímo nevcházel do
bitevní vřavy – nebyl to jeho styl, ale hned jednal, a rázně.
Vydávat, lacino prodávat a všemi prostředky šířit. To byl
jeho způsob literárního boje. Tomu učil také své syny.
Velmi mu záleželo na církevních dějinách. Věděl, jak
takové knihy formují mladé mysli. On chtěl, aby církevní
dějiny měly vyloženě římský tón. Sám v letech 1849 až 1870
napsal čtyři svazky církevních dějin, ale nechával práci le-
žet a zrát. Bohužel neměl čas práci propilovat a časem se mu
sešity poztrácely. Pak svěřil myšlenku donu Bonettimu jako
jedinému schopnému, ale podnět zůstal bez účinku.
Mimo jeho zájem nezůstaly ani dějiny Itálie. Přemluvil
profesora Antonína Terrena, aby napsal přehled italských
dějin a autor skutečně splnil jeho přání velmi dobře. Byla to
učebnice pro gymnázia, školy technické a pro pedagogická
učiliště.
Také prostý lid potřebuje literaturu respektující jeho
úroveň. I na tomto poli z jeho návodu řada autorů napsala
pěkné věci. Tehdy šly na dračku, ovšem později jejich sláva
pohasla, protože nastoupily věci lepší.
Je dobré poznamenat, že Donu Boskovi nesedělo dávat
lidem do rukou románovou četbu. Jeho to neslo k psaní na
základě skutečné historie. To dobře pochopil Lemoyne, kte-
rý z jeho návodu napsal pěkné věci jako Kryštof Kolumbus,
Fernando Cortez, Fernando Pizarro, Bartoloměj Las Casas
a jiné.
Vraťme se ke škole. Tam bylo třeba vyčistit ještě jednu
kategorii knih, a sice slovníky. Ze zkušenosti věděl, že když
studenti hledají ve slovnících, jejich zrak je snadno upou-
tán určitými výrazy, které rozbouří fantazii. A jelikož už měl
tiskárnu svou, jednal. Don Durando dostal od něho za úkol
628

9.7 Page 87

▲back to top
sestavit dva latinské slovníky; jeden menší a druhý obsaž-
nější ve dvou svazcích. Don Pechenino zase pracoval na řec-
kém slovníku a don Cerruti na slovníku italském. V plánu
bylo sestavit ještě zeměpisný slovník, to měl udělat don Bar-
beris, a slovník historický, pro ten hledal dalšího odborníka.
Tyto poslední dvě věci nestačil realizovat. Vydané slovníky
byly velmi ceněny.
Někoho může překvapit, že kolem Dona Boska vyrůstali
spisovatelé. Bylo to tím, že on své syny formoval po všech
stránkách. Poněvadž je znal velmi dobře, dovedl odhadnout
jejich dary a pomáhat jim uplatnit se. Bohatá osobní zkuše-
nost ze studentských let a z prvních kněžských let mu v tom
velice sloužila. Kolem něho tedy vyrůstali zdatní spisovatelé
a kulturní pracovníci, jen Don Bosco nerad viděl, když se
někde objevil za jménem pisatele dodatek „salesián“. Jednou
řekl donu Ruovi, že by to nemělo být. V době, kdy jiné řády
a kongregace hynou, není dobré, aby salesiáni zvedali hlavu,
jako by říkali: „Teď jsme tu my.“ Jsou jiné věci, kde na sebe
můžeme upozornit; nemusí to být zrovna sféra, kterou nám
mohou druzí závidět.
Od školních textů můžeme přejít k životopisům svatých.
Don Bosco toužil dát lidu a především mládeži do rukou
vzorné modely svatosti. Bohužel v dosavadní literatuře se
kladl důraz na mimořádnosti a na askezi, která spíš odpu-
zovala. On chtěl takové životopisy, ze kterých by se člověk
mohl poučit o praktikování křesťanských ctností u normál-
ních lidí, jak to bylo ve spiritualitě svatého Františka Sales-
kého. Sám neměl čas tyto věci psát a proto hledal vhodné
lidi ve svém okolí. Hrabě Viancino napsal několik životo-
pisů svatých z prvních dnů měsíce ledna, ale nechal toho.
Další, doktor Gribaudi to dotáhl do února, ale i on se una-
vil. Don Bosco toho litoval, ale myšlenka mu nešla z hlavy
do konce života. Snažil se postavit do správného světla as-
poň svatého Františka Saleského. V lednu 1876 vyzval pí-
semně salesiány, aby mu pomohli napsat menší biografii pro
lid a větší o dvou svazcích pro vyšší úroveň. Současně mu
šlo o vydání všech spisů tohoto světce.
Mluvil několikrát i o tom, že by měli salesiáni vydat zno-
vu celé Bollandisty, monumentální to životopisy svatých, ale
neměl k tomu potřebné lidi. Kronika z ledna 1876 píše, že
Don Bosco jednoho dne začal o tomto díle znovu: „Já dobře
vím, že se za mými zády mnozí smějí, ale mně to nevadí.
Někdo si myslí, jak si mohou salesiáni myslet, že by moh-
li podniknout takovou monumentální práci. Osobně jsem
přesvědčen, že by to šlo. Stačilo by mi do začátku 12 000 lir.
Šel bych do Říma pro požehnání Svatého otce a pro breve,
které by mi práci zadalo. Pak bych poslal provolání ke všem
biskupům světa a vešli bychom do styku se všemi velkými
vydavatelstvími v Evropě. Zorganizovali bychom cestující,
kteří by udržovali styk s našimi pomocníky. První díl by
přinesl zisk a s tím bychom se pustili do druhého svazku.
Každý rok by vyšel jeden svazek za mírnou cenu a nebylo
by ani třeba abonovat se na celé dílo. Věřím, že bychom pod
těmito podmínkami dali Evropě a Itálii toto dosud největ-
ší dílo o svatých. Dnes tato sbírka stojí asi 2 000 lir, možná
1 500. Já bych si troufal nabídnout je za 600 lir. Když pro-
počítávám takové věci, cítím se dobře. Ovšem bylo by třeba
udělat smlouvu se smrtí, aby vše nezkazila, dokud vše nebu-
de hotové. Bylo by to takových šedesát dílů.“
Don Bosco myslel i na texty pro studium filosofie a teo-
logie. Z těch, které byly v rukou studentů, se mu nelíbil
žádný. Podle něho měl mít každý takový text tři vlastnosti:
Stručnost, lehkost, přesnost. Držet se podstatného, toho,
co je aktuálně potřebné, a věci nepotřebné někdy vynechat,
někdy jen nadhodit. Tyto názory vysvětlil donu Bertellovi
a ten slíbil, ovšem neudělal.
Ani hudba neunikla jeho zájmu. Viděl v ní znamenitý
výchovný prostředek, ale zároveň chtěl, aby se s ní družila
jak zbožnost, tak líbivost. V tom smyslu vybízel k tvoření
dona Cagliera. Ten ho uspokojil. Lze říci, že přivedl hudbu
v Oratoři na takovou výši, že by mohla směle závodit s nej-
lepšími hudebními celky Itálie.
Pro tiskový apoštolát Don Bosco považoval za důležité,
aby se vydávalo za mírnou cenu a aby bylo postaráno o co
nejširší distribuci. O první podmínce nemohla být řeč,
dokud Don Bosco neměl vlastní tiskárnu. Ale když ji měl,
snažil se ji přivést na úroveň největších existujících ve měs-
tě. V roce 1875 už měla tiskárna Oratoře 10 strojů, sama si
vyráběla písmenka a měla i jiná moderní zařízení. Současně
otevřel maličké knihkupectví, které časem vyrostlo v jedno
z největších v Turíně. A byl v desátém nebi, když měl po-
cit, že může bez bázně chrlit do světa knihy a vyhrávat nad
mnohými jinými podobnými podniky. Často ho bylo slyšet:
„Napřed malá tiskárna, pak velká tiskárna, pak mnoho tis-
káren.“ Dočkal se i toho třetího stupně ideálu.
Zatím jsme nemluvili o Katolickém čtení. Kolik sil pro
ně vynaložil! Jak houževnatě je šířil! Podle obliby, které se
Katolické čtení těšilo, právem soudíme na výbornost jak re-
dakce, tak administrace. V roce 1875 už vycházel 23. roč-
ník. Odběratelů mělo asi 10 000. Cena byla skoro směšná.
Za 2 liry a 25 centimů mohl každý dostat za rok 12 svazeč-
ků, každý o 108 stránkách a k tomu ještě kalendář Kavalír.
Byl to vůbec první katolický kalendář vydávaný v Evropě.
Kalendáře, vycházející z valdocké tiskárny, měly katolic-
kou úroveň. Nebylo to zábavné čtení, ale čtení náboženské,
ovšem podávané zábavnou formou. Pisatel Memorií Ceria
si dal práci s rozborem Kavalírovy předmluvy v Kalendáři
na rok 1875. Kavalír upozornil vtipně čtenáře na 14 růz-
ných jubileí, kterými bude rok poznamenán a tím zpestřen
život v církvi, pohovořil o centenáriu smrti svatého Pavla
od Kříže, o stém výročí zvolení papeže Pia VI., který těžce
prožíval napoleonskou tyranii. Vyzvedl význam jubilejního
roku – 200 let od prvního zasvěcení se Nejsvětějšímu Srdci
Ježíšovu – ze strany duchovního vůdce svaté Marie Markéty
Alacoque P. Claudia de la Colombiére. Toto jubileum mělo
veliký vliv na rozšíření úcty k Srdci Ježíšovu v celé církvi.
Uprostřed zmateného života druhé poloviny století papež
s nadšením přijal petici, podepsanou asi jedním milionem
věřících katolíků v čele s řadou kardinálů a biskupů, aby se
celá církev zasvětila Ježíšovu Srdci, a povolil plnomocné od-
pustky všem, kdo se o svátku Ježíšova Srdce 6. června osob-
ně v kostele zasvětí tomuto srdci. Následovala další jubilea,
vždy s patřičným vysvětlením, oč jde a co se slaví, takže vě-
řící měli v rukou od začátku roku v kalendářní formě litur-
gický rozvrh slavností, které budou prožívat. Stačilo uvést
tato tři jubilea a další, méně významná pro naše kraje a pro
náš čas, vynechat.
Podobným duchem se nesly všechny svazky Katolického
čtení, takže Don Boskova knižnice byla všeobecně oblíbe-
na a ceněna všemi, kdo měli na srdci blaho církve a Božího
lidu.
V tomto roce 1875 se slavilo v církvi mimořádné milosti-
vé léto s možností získávat plnomocné odpustky. Náš světec
byl v celém kněžském životě ctitelem této formy odčiňování
629

9.8 Page 88

▲back to top
hříchů dobrými skutky a zbožnými úkony, nadanými od-
pustky. Nebylo jednoho setkání s papežem, aby si nepřinesl
domů pro salesiány, pro hochy i spolupracovníky, nové od-
pustky. Jak by je mohl opominout při slavení mimořádného
milostivého léta! Už v roce 1854 vydal o tom zvláštní pojed-
nání v Katolickém čtení a v roce 1865, po desíti letech, kníž-
ku znovu vhodně zaktualizovanou vydal podruhé. Nyní po
dalších deseti letech vydal pojednání vhodně upravené po-
třetí. Tak vznikla praktická příručka a Don Bosco se posta-
ral, aby měl každý jeho hoch svou.
Ani Panna Maria nesměla v tom roce zevšednět. Světec
přece vydal o své Pomocnici již dříve knížku, kde se vypra-
vovalo o divech její mateřské přímluvy. Nyní ji vydal po-
druhé, s doplňky milostí čerstvějšího data. Nikdo nic nena-
mítal, až po dvou letech, když v Sampierdareně s dovolením
janovského ordinariátu vyšlo její druhé vydání, dostal ji do
rukou turínský arcibiskup a bylo zase zle. Novým dopisem
káral ředitele Oratoře, že proti předpisům tridentského kon-
cilu vydává za zázrak to, co měl dříve jako zázrak schválit
on, turínský arcibiskup. Neměl pravdu, protože citované
předpisy se týkaly zázraků připisovaných přímluvě osob ješ-
tě nebeatifikovaných, případně nekanonizovaných, ale roz-
hodně ne Matky Boží, o jejíž přímluvě katolík nepochybuje.
Samozřejmě žaloba zase putovala do Říma na kongregaci
obřadů, v jejíž kompetenci byly beatifikace a kanonizace.
Zase bylo třeba vysvětlovat a ponižovat se, ale to Don Bosco
bral jako svůj úděl a rád se podvoloval kříži jako něčemu
samozřejmému. Žaloba nakonec skončila tím, že byla za-
ložena ad acta a teprve po padesáti letech se znovu musela
přetřásat, když probíhal Don Boskův beatifikační proces.
24 Na začátku školního roku
Podívejme se nyní na Dona Boska opět v normálním všed-
ním životě. V polovici října se začali sjíždět hoši pro nový
školní rok 1875–1876. Ve vzduchu bylo všelicos nového.
Tak se řemeslníci dověděli, že jejich kapela byla rozpuštěna
pro nekázeň, která se v ní rozmohla v minulém roce. Utvoří
se banda nová. Jednala o tom domácí rada už před několika
dny a bylo usneseno, že budou v kapele účinkovat někteří
salesiáni laici, aby si tam nemohl nikdo poroučet. I studenti
našli při nástupu malou novinu. Každý z nich dostal při ná-
stupu lístek, kde bylo napsáno, jaké má místo v ložnici, ve
studovně, v jídelně. Jak vidět, existoval zde problém kázně.
Hoši se na prázdninách uvolnili a bylo třeba hned od začát-
ku přitáhnout otěže domu.
Don Bosco se vrátil domů o několik dní později a na ve-
černím slovíčku zpola žertem, zpola vážně mluvil na téma
kázně. A že dobře věděl, které je hlavní kolečko od dobrého
chodu domu, konstatoval, že jistě jako jiná léta nejeden si
přes prázdniny umazal duši a potřebuje si ji pořádně vy-
kartáčovat. Zve proto všechny, aby si udělali dobrou svatou
zpověď, tak aby se dobře začalo i pokračovalo. V tématu po-
kračoval, i když pro změnu trochu jinak, v dalším slovíčku.
26. října měl na programu znovu kázeň. Mezi tolika ho-
chy nebylo možné čekat, že se hned všichni dají do pořád-
ku, a bylo třeba také pohrozit. Don Bosco nikdy neváhal
dát pocítit svou pevnou ruku, kdykoliv šlo o těžší přestup-
ky, v nichž byla zřetelná zlá vůle. Pohrozil, trochu čekal, ale
pak kdo si myslel, že prosadí svou, šel domů. I jedno jediné
shnilé jablko může zapříčinit, že se od něho nakazí celá řada
dalších.
K zavedení kázně hodně přispívalo, že hoši dostávali kaž-
dý týden známku z chování ve studovně, v jídelně a v ložni-
ci. Známky se četly veřejně a mít samé pěkné známky bylo
už samo o sobě pěknou odměnou, stejně jako mít špatnou
známku znamenalo určitý trest. Don Bosco si nechával
známky předložit. Podle nich pak soudil na dobrotu každé-
ho jednotlivce. Mimo to se každý týden v neděli večer od
půl šesté do půl sedmé scházeli představení pod předsednic-
tvím dona Ruy a jednali o chování hochů. Bylo to i jejich vi-
zitkou – jakýmsi zpytováním svědomí. Byla to pedagogická
porada. Don Bosco se nechal vždy dopodrobna informovat
o jejím průběhu. To zase byla jakási pedagogická superkon-
trola a zajišťovala, že se nemohla porada jen tak zvrhnout.
Světec neměl rád unáhlené odsudky o chlapcích, chtěl mít
všechno doložené. Ale když zjistil, že některý hoch vědomě
rozvrací kázeň, neváhal a pověřil dona Ruu, aby dotyčného
poslal domů. Hoši znali tento systém, v němž byly spravedl-
nost a dobrota v dokonalé rovnováze, což velice přispívalo
k dobrému chodu domu.
Don Bosco často připomínal hochům důležitost týden-
ního známkování chování. Říkal jim, že se mu často stává,
že přijde někdo po mnoha letech a chce od něho vysvědčení
zachovalosti. On už si třeba na hocha nevzpomíná, ale má
zachované registry. Ty vydají svědectví o každém jednot-
livci. V záporném případě nemůže vydat dobré svědectví.
„Ovšem,“ dodával, „bylo by špatné, kdybyste stáli o dobré
známky z chování jen proto. Jsou ještě vyšší důvody. Chce-
te být přece opravdu dobří. Nebojte se, nepřijdete zkrátka,
protože si vás budou lidé vážit a, co je nejdůležitější, získáte
si nebe.“
Devítidenní pobožnost před svátkem Všech svatých mu
poskytla příležitost zavzpomínat si na vzorné hochy, zemře-
lé v Oratoři v pověsti svatosti – na Františka Besucca, Mi-
chala Magona a zvláště na Dominika Savia. Vzpomínka na
tohoto svatého hocha ho vždy dojímala až k slzám. Vypra-
voval don Trione, že jednou přišel k Donu Boskovi ve chví-
li, když tento dělal korekturu dalšího vydání Dominikova
životopisu. Tehdy z jeho úst slyšel slova: „Vidíš, já už jsem
takový. Kdykoliv myslím na Dominika, nebo dělám to, co
dělám, vždycky mě slzy polejí.“ Samozřejmě, že vybízel ho-
chy, aby své svaté předchůdce následovali. Zde se cítil vždy
ve svém živlu. Sám směřoval k dokonalosti, k dokonalosti
vedl také své svěřence a vrchol pedagogické činnosti viděl
v tom, že z nich vychovává světce.
Další příležitost k zdůraznění myšlenek souvisejících se
svatostí mu dal svátek svatého Karla Boromejského, 4. lis-
topadu. Vypravoval na slovíčku, jak se biskup Karel Boro-
mejský setkal v Castiglione s dvanáctiletým Aloisem z Gon-
zagy. Když zjistil, že tento nebyl ještě u prvního svatého
přijímání, sám ho připravil a podal mu Tělo Páně. To sva-
tý uvedl k svatosti druhého svatého. Karel neměl ještě ani
třiadvacet let a už byl jmenován milánským arcibiskupem
a kardinálem.
Je dobré povšimnout si, že Don Bosco skoro celý měsíc –
od půlky října do půlky listopadu, mluvil o svatosti života
a o očistě duše od hříchů. To považoval a prohlašoval za zá-
klad. 11. listopadu se konalo loučení misionářů a hle – Don
Bosco chtěl, aby se v předvečer toho slavného a historického
dne konalo cvičení šťastné smrti. Tím mělo být pojištěno,
že školní rok začal dobře a na nejzdravějším pedagogickém
základu.
630

9.9 Page 89

▲back to top
25 Další pokus o privilegia
Záležitost privilegií považoval Don Bosco za naprosto
nutnou podmínku, aby právní svébytnost jeho kongrega-
ce nebyla prázdným pojmem. Dokud nebude moci dávat
bez překážek světit své lidi na kněze, nebude nikdy prost
trampot, které musel doposud podstupovat. A že věděl, že
mu nikdo nedá nic zadarmo, rozhodl se tak dlouho v Římě
žadonit, až mu bude tato milost udělena. Možnost vrátit se
znovu k jednání, mu nabízela malá větička, uvedená v roz-
hodnutí posvátné kongregace pro biskupy a řeholníky, jímž
se zamítala jeho žádost o udělení privilegií. Žádost se totiž
zamítala s podotknutím „prout petitur“, to znamená „tak,
jak byla zdůvodněna“. Don Bosco se této poznámečky chytil
a řekl si, že tedy musí nalézt jiné zdůvodnění než jaké uvedl.
K tomu však potřeboval, aby kolem věci nastaly jiné okol-
nosti. Budou-li uvedena nová fakta a nové okolnosti, mož-
ná se uvolní prostor pro nové jednání. Pak by ovšem mohlo
být předešlé rozhodnutí zrušeno nebo aspoň poopraveno.
K tomu zas potřeboval čas, hodně trpělivosti a taktu, aby se
celá záležitost nepoškodila.
Don Bosco byl informován, že Jeho Eminence kardinál
prefekt Patrizi není zcela zdráv. Nemá zdravé nervy a jeho
nový sekretář je člověk rozpačitý, na kongregaci ještě ne-
obeznámený s poměry. Tyto informace měl od kardinála
Berardiho, který dokonce řekl, že Patrizi je spíš zaujat proti
Donu Boskovi, neví se jistě, čím vlivem to je.
Boží služebník ještě uprostřed příprav na odjezd misio-
nářů napsal Svatému otci žádost, která měla zvláště vzhle-
dem k odjíždějícím misionářům své oprávnění, aby totiž
salesiáni kněží, oprávnění zpovídat, směli kdekoliv zpovídat
členy Společnosti, i mimo hranice své diecéze a na cestách,
zvláště po moři, aby směli zpovídat kohokoliv, dále aby
mohli v salesiánských kostelích sloužit mši svatou, udělovat
svátosti, vystavovat Nejsvětější Svátost oltářní, katechizovat
děti a hlásat Boží slovo, zřizovat v salesiánských domech ve
městech i mimo města pro nemocné v ošetřovnách kaple,
sloužit v nich mši svatou a podávat svaté přijímání, užívat
přenosného oltáře cestou po lodi a na dlouhých cestách
v misijních krajích. Dále žádal, aby generální představe-
ný salesiánů směl „extra tempus“, to je mimo tradiční čas,
představovat své lidi k svěcení nižším i vyšším včetně kněž-
skému a to tehdy, když církev tyto výjimky dovoluje, zamě-
ňovat modlitbu breviáře ze jiná zbožná cvičení, když jsou
například nemocní nebo by se pro velkou únavu nemohli
bez velké těžkosti modlit, číst zakázané knihy a udělovat pl-
nomocné odpustky pro hodinu smrti, žehnat škapulíře, rů-
žence, medailky, křížky a připojovat k nim odpustky svaté
Brigity a svatého Dominika.
Žádost šla úřední cestou na sekretáře kongregace mon-
signora Sbarrettiho, poloúředně a ještě dříve na kardinála
Berardiho, Don Boskova důvěrného přítele, který měl znač-
né slovo u samého papeže. Sbarretti, který těžko luštil Don
Boskův rukopis, žádal o pomoc advokáta Menghiniho a ten
zase nemeškal a co věděl, řekl monsignoru Fratejaccimu,
dalšímu důvěrnému příteli našeho světce. Oba byli toho
mínění, že Don Boskova nová žádost, i když trochu jinak
pojatá, nepřichází v pravý čas, ale shodli se, že přesto aspoň
ukazuje, že se Don Bosco nevzdává.
Naneštěstí kardinál Berardi nebyl zrovna v Římě a Don
Boskovo psaní ho nezastihlo, takže žádost přišla, když
už byli misionáři na moři, čímž byl Don Boskův manévr
značně oslaben. Přesto Berardi předal Don Boskovu žádost
Svatému otci, ale ten nebyl nadšen. Netroufal si obejít kon-
gregaci a sám rozhodnout. Žádost putovala znovu do kar-
dinálské komise. Tam z ní vyřadili to hlavní – žádost o di-
misoriálky, některé požadavky předali jako kompetentní
jiným kongregacím a tím se celá věc dostala k ledu. Velikou
roli v tom sehrál zase Turín. Pan arcibiskup, když se dověděl
o novém pokusu Dona Boska, zase sedl a napsal sáhodlouhý
dopis, ve kterém rozvinul tezi, že jestli Don Bosco dosáhne
oč žádá, autorita arcibiskupa bude zcela podlomena. Beztak
už jedny turínské noviny bezostyšně napsaly, že Don Bosco
je jediný kněz, který se dovede postavit proti arcibiskupovi.
V Římě jen těžko mohli za takových okolností Donu Bos-
kovi vyhovět. Biskupská autorita byla pro tamní místa přece
jen něco, co se nesmělo oslabit.
Dopis, který pan arcibiskup psal kardinálovi Bizzarrimu
a který nese datum 24. března 1876, pěkně ukazuje, jak bylo
těžké, aby Řím udělil Donu Boskovi žádané. Psal: „Doufám,
že než budou Donu Boskovi povolena privilegia, o která
žádá, bude mi sděleno, o co žádá, abych k tomu mohl udělat
příslušné poznámky. Bojím se, že aby dosáhl oč žádá, uvádí
Vám stížnosti na můj účet, jak to bohužel učinil v dopisech
psaných Svatému otci. Já jsem byl a vždy budu obhájcem
řeholních řádů. Vím, že potřebují různá privilegia, zvláš-
tě v misijních zemích. Ovšem na základě dlouhých stu-
dií a osobních zkušeností vím, že tato privilegia namnoze
zmenšují autoritu biskupů. Je třeba, aby tuto autoritu Apo-
štolský stolec tím více hájil, čím více ji podlamuje světská
moc. Duch nezávislosti, abych neřekl zrovna nadřazenosti,
se u Dona Boska přenáší na jeho žáky. To plyne z případů,
které jsem referoval v minulých dopisech. Kdyby mu bylo
dáno, oč žádá, nesnáze a utrpení, které mám s vedením tak
rozsáhlé diecéze, by jen vzrostly. Don Bosco má jistě záslu-
hy o církev, ale já nemám menší zásluhy. Nevím, proč by
mu měla být poskytnuta privilegia, která by byla pro mne
trestem. Moje arcibiskupská autorita je už tak zkrácena tím,
že jsem zbaven čtyř pětin dřívějších důchodů. Moje autori-
ta je zesměšňována skoro všemi turínskými novinami a to
jen proto, že arcibiskup zůstává neotřesitelně věrný Svatému
Stolci. Tato autorita je dále podlamována Donem Boskem,
který svými dopisy, slovy a skutky dokázal, že jeden z nej-
horších časopisů napsal, že je jediný kněz, který se dovede
postavit svému arcibiskupovi na odpor. Kdyby se mu měla
udělit privilegia, ať se to alespoň stane až po mé smrti, která
je už blízká, anebo ať se mi dovolí odtud odejít na nějaké
klidnější místo, protože zde bych už nemohl obstát. Prosím
Vaši Eminenci, abyste obsah tohoto dopisu tlumočil kon-
gregaci, v jejíž moudrost a spravedlnost skládám důvěru.
Líbám Váš posvátný purpur a jsem vždy poslušen Vaší Emi-
nence. Ponížený a poslušný služebník Vavřinec, arcibiskup
turínský.
Don Barberis zaznamenal, co Don Bosco k věci řekl sa-
lesiánské hlavní radě 27. ledna roku 1876. Řekl, že pan arci-
biskup vhod i nevhod posílá do Říma při každé příležitosti
dopisy, ve kterých spravedlivě i nespravedlivě referuje o sa-
lesiánských věcech. On sám však neuvádí nic na svou obra-
nu ani písmem ani slovy.
Aby želízko zůstalo stále rozžhavené, krátce na to šla do
Říma další stížnost. Don Bosco prý přijal do svých řad bo-
hoslovce, propuštěného ze semináře. Šlo o skutečný případ,
631

9.10 Page 90

▲back to top
jenže překroucený. Z dopisu, který psal don Rua, vyplývá,
že ne Don Bosco, ale on dotyčného přijal, ale nevěděl, že byl
propuštěn. Představil se v civilním obleku a měl doporučení
od osoby velmi důvěryhodné.
Věc nakonec dopadla podle vůle arcibiskupa. Z Říma
mu poslali Don Boskovu žádost k prostudování a k podá-
ní námitek. Protože se o věci mluvilo v Římě nahlas, mon-
signor Fratejacci považoval za svou povinnost potěšit Dona
Boska přátelským dopisem, v němž říkal: „Dá Pán Bůh, že
to všechno skončí. Je už údělem Božích služebníků, že jejich
dílo musí snášet pronásledování. Musí to tak být i ve Vašem
případě. Kéž dílo, které by se bylo muselo od samého počát-
ku zřítit, roste dál ke cti církve i vlasti. Není to dílo země, ale
nebe. Buď za to pochválen Bůh! Jemu jedinému patří čest
a sláva. Ať se nepřátelé Vašeho díla bojí. Vy se nemusíte bát
ničeho. Co se nyní zdá být v troskách, dožije se vzkříšení
a slávy.“
26 Zákaz zpovídání
Věci, o kterých vypravujeme, naplňují možná čtenáře hně-
vem proti arcibiskupu Gastaldimu. To nelze říci o Donu Bo-
skovi, jehož se to týkalo v první řadě. Don Bosco přijímal
tato ponížení se světeckou pokorou a dával si dobrý pozor,
aby nejednal jako jeho představený. Mezi nejbližšími se vě-
dělo, že za ním jednou přišel kdosi a ukázal mu rukopis vel-
ké knihy, která byla celá namířena proti arcibiskupovi. Ale
Don Bosco, byv vyzván, aby ji vydal v knihtiskárně Oratoře,
rukopis prolistoval a pak jej spálil. Měl z toho potahování
a žádalo se na něm veliké odškodnění. Jindy, jen aby nevyšly
určité články proti arcibiskupovi, přijal zadarmo do Oratoře
syna jednoho z jejich autorů a ještě mu musel dát podporu.
Současně dělal všechno, aby rozpory nevyšly jeho vinou na-
jevo k pohoršení mnohých. Nebylo tomu tak z druhé strany,
jak hned uvidíme.
V březnu 1875 se jako každoročně potvrzovaly patenty,
zmocňující kněze ke zpovídání. Tak putovaly na ordinariát
i dekrety všech salesiánských kněží i Dona Boska. Koncem
května si šel pro ně sám duchovní ředitel kongregace don
Cagliero a byl velice překvapen, když mu bylo řečeno, že
zmocnění ke zpovídání budou poslána přímo do Oratoře.
To ho přimělo k zvýšení pozornosti. Skutečně až koncem
října přišel do Oratoře z arcibiskupství posel a hledal Dona
Boska. Cagliero mu řekl, že to jsou věci pro něho a vzal
obálku milému poslovi z ruky. Ten ještě donesl jiné věci
donu Ruovi a odešel z Oratoře. Cagliero zásilku ve svém
bytě otevřel a hle: všechny dekrety obsahovaly prodloužení
jurisdikce na další rok, jen na Don Boskově patentu stálo, že
má dovolení zpovídat v turínské diecézi jen na šest měsíců.
Ta lhůta právě prošla. Zarmoucen a pobouřen šel k donu
Ruovi a oba se dohodli, že zatím Donu Boskovi nic neřek-
nou. Pak Cagliero odjel do Ameriky.
Don Rua byl bezradný, co dělat. Poslal dona Cibraria ke
generálnímu vikáři Zappatovi. Ten vybuchl: „To přece nejde,
takto se jedná s pijany!“ Pan arcibiskup nebyl doma – o tom
jsme mluvili v souvislosti s odjezdem misionářů. Don Rua
mohl Dona Boska o věci uvědomit teprve po jeho návratu
z Ligurska a z Francie. To už nebylo daleko od Vánoc a bylo
třeba přerušit mlčení. Ještě předtím dostal Don Bosco před-
volání k arcibiskupovi, ale že nebyl doma, šel na ordinariát
sám don Rua jako jeho zástupce. Dostal se k jeho Excelenci,
ale ta hned spustila, co že to je, že volal Dona Boska. Don
Rua odpověděl, že Don Bosco není v Turíně, o ničem neví.
A prosil, aby Jeho Excelence dekret upravila a podepsala.
Pan arcibiskup odmítl tak učinit.
Don Bosco přijal zprávu navenek klidně a že bylo mnoho
zpovídání v domě, zpovídal, opíraje se o papežovo dovole-
ní zpovídat kdekoliv na světě. Pak 26. prosince, na svátek
svatého Štěpána, napsal panu arcibiskupovi dopis, který
až zaráží klidem a pokorou. Je to jen prosba, aby mu pan
arcibiskup dal dovolení zpovídat, aby se věc nedostala na
veřejnost a nezpůsobila pohoršení. Také prosil, jestliže se
něčím provinil a Excelence to nechce říci přímo jemu, ať to
napíše do Říma. Pak 27. prosince na svátek svatého Jana od-
jel do Borga San Martino.
Don Nai, který byl tehdy ještě klerikem a měl pověření
starat se o úklid v Don Boskově světnici, si ještě po letech
vzpomínal, jak byl překvapen, když byla Don Boskova po-
stel tu první noc netknutá a jak pojal podezření, že Don
Bosco tu první noc vůbec nespal. Jeho chování mezi sale-
siány a hochy bylo zcela normální. Se všemi mluvil a žerto-
val jako vždycky. Jen ředitel don Bonetti byl od Dona Boska
zpraven o důvodu, proč přijel. A že byl don Bonetti pova-
ha otevřená a co se týkalo Dona Boska velmi citlivá, šly od
něho do Říma dva dopisy. Jeden byl adresován kardinálovi
státnímu sekretáři Antonellimu, druhý Svatému otci. An-
tonelliho don Bonetti prosil, aby dopis Svatému otci sám
předal. V dopise jako milující syn prosí papeže, aby se za-
stal jeho pronásledovaného Otce. Dopis je umírněný, je to
opravdu jen prosba, žádná stížnost. Kardinál Bonettimu bez
meškání odpověděl, že dopis Jeho Svatosti předal.
Je pochopitelné, že Don Bosco v tak choulostivé chvíli
cítil povinnost informovat o události svého ochránce kar-
dinála Berardiho, a že poprosil, aby za něho intervenoval
u papeže. Berardi byl zprávou, co se stalo, hluboce rozrušen
a zarmoucen, ale psal Donu Boskovi podobně jako Frateja-
cci jen slova útěchy a povzbuzení. Zatím však Svatému otci
osobně nic neřekl, nebyla k tomu vhodná příležitost. Prý
jakmile to půjde, udělá, co bude v jeho moci.
Zatím si pan arcibiskup Gastaldi uvědomil, co udělal,
a nařídil sekretáři Chiusovi, aby Dona Boska uvědomil, že
může zpovídat dál, ale že to všechno nemuselo být, kdyby se
byly zavčas udělaly kroky „jak je zvykem v podobných pří-
padech“. Dva dny na to Chiuso psal znovu, tentokrát zval
Dona Boska, aby k němu přišel osobně a přinesl si zpovědní
patent.
V Oratoři si don Rua marně lámal hlavu nad odůvod-
něním suspenze. Marně. Pak šel, Chiuso ho uvedl k panu
arcibiskupovi, ale nevíme, jak audience probíhala. Jen to
víme, že když se vrátil domů, napsal Jeho Excelenci dopis,
ve kterém mu řekl, co nemohl říci, když byl u něho. V do-
pise mu se vší láskou a úctou otevřel srdce a nenechal ho na
pochybách o tom, že je Don Bosco v té věci naprosto nevi-
nen. Zná ho tolik let, sleduje ho na každém kroku, a může
říci jen jedno: je to muž Boží, který sice někdy překvapuje
svými nápady, ale nakonec se vždy ukazuje, že jsou to zámě-
ry Boží a že mu Bůh mimořádně žehná. Rua současně prosí
Jeho Excelenci, aby mu odpustila, jestli v zápalu řeči něco
řekl, co by se mohlo pana arcibiskupa nemile dotknout.
Suspenze byla tedy odvolaná a Don Bosco se mohl vrátit
domů. Ihned o tom uvědomil kardinála Berardiho. Tomu
spadl kámen ze srdce a byl rád, že se nechutná záležitost
632

10 Pages 91-100

▲back to top

10.1 Page 91

▲back to top
skončila. Monsignor Fratejacci, známý svou bezprostřed-
ností, měl k tomu poznámku pro Dona Boska: „Nic si z toho
nedělejte. Zde v Římě byl svého času dočasně suspendován
i svatý Filip Neri. Vyslechl ortel pokorně s biretem v ruce
a jenom řekl: ‚To jsem rád. Konečně budou lidé vědět, jaký
darebák je Filip Neri. Dosud to nevěděli.‘ Naštěstí, nebo na
neštěstí, zpráva o suspendování Dona Boska se v Římě do-
stala ven a místo aby uškodila, spíše mu prospěla. Dostalo
se to i do Turína a ředitelé se na své výroční schůzi kolem
svatého Františka Saleského Dona Boska na to ptali. On
jenom řekl: „Co dělat? V Římě se bojí, aby ho nedohnali
k dalším ukvapenostem. Nechci to ani já, ani nikdo jiný. Je
lepší, abychom my něco snesli a raději mlčeli.“
Má pravdu svatý Jan od Kříže, když říká: „Těm, kdo sto-
jí v čele řeholních rodin, dává Bůh bohatství své milosti
úměrně k prozřetelnostnímu poslání jejich duchovního po-
tomstva, povolaného nést dál jejich nauku a ducha.“ Nuže
Don Boskovo duchovní potomstvo mělo získat Bohu mno-
ho duší. Proto ho Bůh zahrnul poklady své milosti, ale dal
mu růst v dokonalosti skrze těžké zkoušky, které ho vynes-
ly na vrchol svatosti a zasloužily jeho kongregaci tak velký
rozvoj.
27 Ach, ty noviny!
Don Bosco měl velkého nepřítele také v nepřátelském tisku.
V Itálii byl tisk zcela svobodný a přitom hodně nekulturní.
Na jeho stránkách bylo možno bezostyšně tupit ideového
nepřítele a šířit o něm všelijaké výmysly. V Turíně takto jed-
nala „La Pulce – Blecha“. V redakci tam seděli lidé, kteří žili
ze senzací a z napadání lidí. Už jsme se zmínili, jak se Ble-
cha rozepsala o dědictví, které Don Bosco získal po hraběti
Belletruttim, které mu však upírali jeho nemanželský syn
a jeho dva synovci. Věc byla tak nechutná, že světec raději
volil se synovci se vyrovnat a synovi pro klid opatřit výhod-
né místo v Paříži.
Další útočné noviny se jmenovaly „La Nuova Torino –
Nový Turín“. Ty zle špinily Dona Boska za to, že se rozhodl
postavit na předměstí Porta Nuova kostel, aby v té části měs-
ta zneškodnil činnost valdenských. Měl tam přece už řadu
let svou druhou Oratoř. Mohl být klid, ale valdenští se sna-
žili hochy odvést a za tím účelem tam postavili školu a zaří-
dili různé sociální služby. Nevýhodou našeho světce bylo, že
kostel, aby mohl mít pravidelný tvar, potřeboval zaokrouh-
lení pozemku o kousek země, který však měl ve vlastnictví
nějaký protestant. Ten, popichován zezadu, dlouho odmítal
výměnu, až se Don Bosco musel obrátit k samotnému králi
s prosbou, aby prohlásil stavbu kostela za veřejně prospěš-
nou. To se stalo a pak už byl v té věci na úřadech klid. Bo-
hužel nebylo tomu tak v tisku. Právě La Nuova Torino soptil
proti valdockému knězi a špinil ho, jak jen mohl. Bylo třeba
světecké vytrvalosti, aby se dobrá věc prosadila.
Další list, který nadělal Donu Boskovi mnoho těžkostí,
byla „Opinione – Názor“. Vydávala ji politická strana libe-
rální, která byla právě u moci. Nedá se říci, že „Opinione“
mluvila o řediteli valdocké Oratoře zle; spíš tomu bylo na-
opak. Ovšem mluvil neomaleně o arcibiskupovi a snažil se
jej tupit, kdežto o Donu Boskovi mluvil s obdivem. On jis-
tě jeho články neinspiroval, ale bylo těžké, aby pan arcibis-
kup nebyl jimi drážděn až do nepříčetnosti. Bylo to vlastně
přilévání oleje do ohně. „Opinione“ také zacházela do vše-
lijakých neseriózních úvah, například přirovnávala Dona
Boska k některým slavným protestantským osobnostem na
poli sociálně charitativním. To stavělo Dona Boska v očích
církevně uvědomělých lidí do méně příznivého světla. Bylo
obtížné v takových kalných vodách zůstat čistým, jak my
Dona Boska známe.
Konečně v Turíně obecný lid rád četl humoristický list
zvaný „Fischietto“ – něco jako Píšťalka nebo „Ten, kdo na
všechno píská“. Nejedna anekdota a nejedna sprostota se
v něm týkala také našeho světce. Don Bosco zůstával klid-
ný, jen říkal: „Mějme trpělivost! Všechno pomine. Dělají si
blázny z Dona Boska a nevědí, že si tím dělají blázny z Pána
Boha. On už jim splete ty jejich výpočty.“
28 Několik mimořádných událostí
Události nadpřirozeného řádu se s Don Boskovým životem
proplétají ustavičně, avšak z roku 1875 se jich dochovalo
málo. Co se dochovalo, krátce povíme.
27. března zemřel v Oratoři hoch jménem Salvator Pa-
gani. Byl to žák dona Veronesiho v první třídě gymnázia.
Služebník Boží předpověděl, že jeden chovanec zemře o cvi-
čení šťastné smrti. Bylo to v úterý před Popeleční středou.
Sněžilo. Při východu z kostela si Pagani jako všichni ostatní
vzal chléb i kousek salámu, jak bylo zvykem o té příležitosti
dávat. Několik hodin poté se mu udělalo špatně. Poslali te-
legram otci, a když ten k večeru přijel, hoch byl již mrtvý.
Don Bernard Vacchina mohl událost dosvědčit.
Když Don Bosco odjížděl s misionáři do Janova, přise-
dl si k nim nějaký pan Cerrato z Asti, který přijel schválně,
aby byl přítomen slavnosti loučení. Byl to člověk svatý, už
starý, velký salesiánský dobrodinec. Ve svém rodišti zbudo-
val něco jako ústav Cottolengo v Turíně, když byl tento ještě
v začátcích. Potřeboval však sestry, které by vzaly na sebe
péči o ubožáky. Už jednal s Dcerami svaté Anny v Piacenzi,
ale bezvýsledně. Teď byl s doporučením Dona Boska v Tu-
ríně u představeného Cottolenga P. Anglesia, ale zatím se
nic nedohodlo. Teď seděl v kupé s Donem Boskem. Ozvala
se píšťalka. Za chvíli se vlak rozjede. Najednou Don Bosco
na něho volá: „Honem vystupte a vraťte se k P. Anglesiovi.
Dojednejte to napevno.“ Taktak, že vyskočil z vlaku. Na ná-
stupišti pobíhal člověk s ceduličkou od P. Anglesia. Má se
vrátit, snad mu bude moci vyhovět hned a dát mu potřeb-
né sestry. Jak mohl Don Bosco vědět, co se událo daleko od
něho?
K misionářské expedici patřil mimo jiné don Valentin
Cassinis. Ráno před odjezdem byl velmi smutný. Don Bosco
šel kolem něho a ptal se ho, co mu je. On, že ho bolí, že už
nikdy neuvidí Dona Boska. Don Bosco se usmál a řekl:
„Uvidíš mě ještě jednou.“ Cassinis odpověděl: „To mi říkáte
jen tak pro útěchu.“ Ale Don Bosco opakoval: „Ujišťuji tě,
že se ještě na světě uvidíme.“ V září, roku 1887, pět měsíců
před Don Boskovou smrtí, si ho náhle zavolal don Cagliero,
že si ho vybral za průvodce na cestě do Itálie. Vrátil se tedy.
Když se potkal s Donem Boskem, ten mu řekl: „Přece jsem
ti řekl, že se ještě jednou na světě uvidíme. Pamatuješ?“ Se-
tkání se uskutečnilo den po svátku Neposkvrněného Početí
Panny Marie. Don Bosco pak v lednu zemřel.
633

10.2 Page 92

▲back to top
Prorocký dar se u Dona Boska projevil také v následují-
cí události. Patnáctiletá dívka Konstancie Cardettiová žila
v domě člověka, který neustále činil nástrahy její ctnosti.
Dívka odporovala, ale neměla možnost vzdálit se z domu.
Byl to její kmotr. Její matka se jednoho dne rozhodla jít na
radu k Donu Boskovi. Don Bosco jí dal medailku, prý aby
ji děvče nosilo na krku, že pronásledování bude trvat ještě
dva roky, ale pak přestane. Stalo se skutečně tak. Uplynuly
přesně dva roky, když ten člověk zcela náhle o svátku Nane-
bevzetí Panny Marie děvčeti řekl, aby si hledalo práci jinde.
Dva roky o tom nechtěl ani slyšet a teď se ona mohla beze
všeho odstěhovat několik kilometrů dál a víckrát se domů
nevrátit. Stala se řeholní sestrou v Cuneu a byla vždy ochot-
na kdykoliv své svědectví potvrdit přísahou.
Kněz Maurilio Mandillo byl poslán od otce Carpigna-
na z kongregace filipinů pro radu k Donu Boskovi. Setkal
se s ním na ulici. Don Bosco ho ani nenechal otevřít ústa
a hned mu řekl, proč přichází a také mu hned jeho pří-
pad vyřešil. Od téhož dona Mandilla, který žil ještě v roce
1930, pochází tato další zpráva. V Turíně ležela s ránou na
noze představená Dcer lásky. Dvě řeholní sestry šly k Donu
Boskovi prosit o modlitbu. Don Bosco se s nimi setkal
na náměstí Panny Marie Pomocnice a sám jim řekl, proč
přicházejí i je ujistil, že představená bude ještě dlouho žít.
Žila skutečně ještě v roce 1902.
Starý Petr Cornelio z Borga San Martino do konce živo-
ta vypravoval, co viděl na vlastní oči a pokaždé končil: „Je
to pravda, jako že jsem pokřtěný.“ Don Bosco, provázen
místním farářem, šel po Borgu. Jistá žena, ochrnutá na obě
nohy, se nechala k němu přivést a prosila o požehnání. Don
Bosco jí je dal a řekl jí, že už v neděli půjde do kostela. To se
stalo. Žena byla dokonale uzdravena.
Pořád v tomto roce 1875 se stalo také toto. Při skoku přes
nějaký příkop si Evžen Ricci, syn barona des Ferres zlomil
nohu. Don Bosco ho dobře znal a šel ho navštívit. Přitom
řekl: „Škoda, že sis nezlomil ještě druhou.“ Když se hoch
nad tím v údivu pozastavil, světec pokračoval: „Abys po-
tom lépe ocenil moc Panny Marie.“ Hoch dostal požehnání,
uzdravil se a mohl nejen nastoupit do konviktu otců jezuitů
v Paříži, ale i stát se jezuitou. O něm byl po smrti napsán ži-
votopis a z něho je převzata shora uvedená zpráva. Zprávu
ještě doplnil bratr zesnulého. Vypravoval, že zlomenina byla
tak zlá, že zprvu doktoři mysleli, že budou muset nohu am-
putovat. Uzdravení se stalo v krátké době po Don Boskově
modlitbě.
29 Konec roku
Poslední měsíc roku byl rozveselen zprávou, že misionáři
šťastně dorazili na místo, ale současně zarmoucen suspenzí
Dona Boska od zpovídání. Nás volá zpět do intimního živo-
ta Oratoře, z něhož byl Don Bosco v zájmu kongregace stále
častěji vytrháván, ale do kterého se vždy rád vracel, aby se
občerstvil přítomností svých synů.
Noviciát byl koncem roku 1875 už zcela odloučen od
ostatního domu, aby se zadostiučinilo církevním předpisům
a novici už nebývali přítomni Don Boskovým večerním slo-
vům s širokou komunitou, jak tomu bylo dříve. Vynahrazo-
valo se to tím, že Don Bosco přicházel k nim a míval s nimi
poměrně dlouhé konference, ve kterých jim vysvětloval
základy řeholního a salesiánského života a přeléval do nich
svého ducha. Máme k dispozici záznam řeči, kterou měl
Don Bosco poprvé v novém noviciátě. Pořídil ho novicmis-
tr don Julius Barberis. Řeč je to dlouhá a čtenář si ji může
nalézt v XI. svazku na straně 508 Don Boskových životopis-
ných pamětí. My se spokojíme s obsahem.
Především zakladatel díla vyjádřil své uspokojení nad
tím, že má kolem sebe všechny novice a že mají komuni-
tu skutečnou, jak to má být. Pak mluvil na téma Kristova
podobenství o kupci, který nalezl drahocennou perlu a aby
se jí zmocnil, prodal všechno co měl, jen aby ji získal. Tou
perlou lze v první řadě rozumět víru, ale také povolání
k dokonalejšímu životu. Pak mluvil o povolání, jaké jsou
jeho známky, jaká úskalí čekají toho, kdo je povolán, jaké
výhody povolání přináší a co musí člověk dělat, aby si je
uchoval. Nato uváděl příklady, hovořil o jednotlivých mi-
sionářích a o perspektivách, které se otevřely před salesián-
skou společností v cizích zemích. Mluvil též o vytrvalosti,
o nutnosti přinášet pro povolání potřebné oběti a novicům
štědře rozdával rady pro jejich život. Radil, aby s nikým
nemluvili o eventuálních pochybnostech, leda s představe-
nými a aby nedělali žádné kroky, dokud nejsou zcela klid-
ní, také aby chodili k svátostem s opravdovostí. Střídmost,
práce, to jsou ochranné prostředky pro setrvání v povolání.
Novici poslouchali jeho řeč se zatajeným dechem, tak
vroucně a lidsky jim vše vysvětloval.
Přišly Vánoce. Oratoří se znovu rozlila obvyklá mystická
nálada, která vyvrcholila v půlnoční mši svaté. Sloužil ji sám
Don Bosco a asistovali mu don Bologna jako jáhen, don
Cipriano jako podjáhen. Je třeba poznamenat, že tyto dvě
půlnoční funkce se v Oratoři považovaly za jakési vyzname-
nání. Bylo velkou ctí asistovat Donu Boskovi při půlnoční.
Jména asistujících se zapisovala do kroniky, takže se dotyční
stávali historickými osobnostmi. Don Bosco podával přijí-
mání ministrantům, kterých bylo veliké množství, ostatním
je podávali k tomu určení kněží.
Po půlnoční se šlo do jídelny a každý dostal zákusek jmé-
nem „busecca“. Nebylo to nic zvláštního, dokonce Alfréd
Panzini v Moderním slovníku se o tom vánoční pokrmu
vyslovuje jako o něčem těžkém, hrubém a nezáživném, ale
přiznává, že v Miláně je to tradice, kterou poctivě zachová-
vají chudí i bohatí, šlechtici i prostý lid, dámy i prosté ženy.
Busecca byla tradičním jídlem i v Turíně.
Při půlnoční došlo k veselé příhodě. Jáhen don Bologna
měl na konci zazpívat slavné „Ite, missa est – jděte, mše sva-
tá skončila“, ale to „i“ z „ite“ mu trvalo nějak dlouho. Všeli-
jak to kroutil, obecenstvo bylo napřed zděšené, pak se začalo
usmívat a nakonec smát. Don Bosco chtěl zpěváka vysvobo-
dit a tak mu šeptal: „Dost, done Bologno, nech toho.“ Ale
zpěvák se nakonec přece vpravil do melodie a Ite missa est
skončil správně. Byla z toho legrace přes celé Vánoce. Když
se o tom mluvilo, Don Bosco, aby ukázal, že se to může stát
každému, vypravoval, jak také jednou měl v kostele zpívat,
ale zapomněl melodii a musel si jinou vymyslet. Lidé to ne-
zpozorovali.
Poslední den v roce dával Don Bosco obvyklou
„strennu“ – upomínkový dárek, heslo nového roku. Hoši
ho přivítali neutuchajícím potleskem, ale pak se uklidnili
a on mohl začít. Začínal pateticky: „Shromáždili jsme se,
abychom dali sbohem roku 1875. Ještě několik málo hodin
634

10.3 Page 93

▲back to top
a tento rok bude pryč. Už se nevrátí. Přijdou jiné roky, ale
tento nikdy víc. Zapadne ve věčnosti a zůstane po něm
matná vzpomínka. Ovšem zmizí-li rok 1875, nastoupí další
rok. Dnes, v tomto roce k vám Don Bosco mluví naposled,
a není vyloučeno, že za rok touto dobou zde bude mluvit
někdo jiný. Budete se ptát: ‚Kam odešel Don Bosco?‘ Inu,
odešel na věčnost a už ho na zemi neuvidíme.“
Po tomto vážném úvodu Don Bosco vzpomněl celé řady
těch, kteří odešli v uplynulém roce na věčnost: Bartoloměj
Collo, Petr Cotta, klerik Barberis, Pagani, Perini, Falletti,
atd. Každý rok je tomu tak. Pokaždé někteří odcházejí. A je
jisté, že i z vás budou někteří za rok scházet. A rozhovořil
se o tom, jak je třeba prožít nastávající rok, aby to byl rok
spásy. Byly to věci tisíckrát slyšené, ale vždy znovu cítěné.
Konec jednoho a začátek druhého roku dával vždy i starým
myšlenkám novou aktuálnost. Světec tentokrát neopomenul
pohrát si trochu i s čísly. Řekl: „Podle statistiky na každých
100 lidí ve městech a na vesnicích zemřou za rok 3 lidé. Nás
je zde asi 900. To znamená, že by mělo odejít na věčnost 26
nebo 27 lidí. Ovšem vy jste mladí a nechce se vám zemřít.
Mezi námi je tedy jiný poměr: u nás na 100 lidí zemře každý
rok průměrně jeden. Dohromady by to mělo být tedy 8 až 9
pohřbů. Zařiďme se podle toho a žijme, aby nás smrt neza-
stihla nepřipravené.“
Po jeho řeči si všichni klekli a modlili se. Když vstali,
Don Bosco všem přál šťastný nový rok a dobrou noc. S vo-
láním „Ať žije Don Bosco“ šli všichni na odpočinek.
Náš světec bude ještě dvanáctkrát dávat novoroční heslo
a pokaždé bude moci děkovat Pánu za další a další rozšíře-
ní a rozkvět svého díla. Dosud se jelo pořád po rozbouře-
ném moři, ale jelo se bezpečně. Ptal se ho nedávno P. Felix
Giordano z kongregace oblátů Panny Marie cestou z Jano-
va do Turína, jak to přijde, že jeho dílo, které začalo z tak
ubohých začátků, tak prosperuje. A Don Bosco mu dobrác-
ky řekl: „Víte, je to tak. Já s tím nemám nic společného. Náš
Pán je všechno. On může lidem ukázat, že může všechno,
a proto, když chce něco velikého vykonat, vybere si k tomu
vždy toho nejméně schopného. To je můj případ. Znáte mne
už dlouho, ale mohu vás ujistit, že kdyby byl Pán v turín-
ské diecézi našel méně schopného kněze, byl by ho použil
a chudáka Dona Boska by nechal stranou. A Don Bosco?
Šel by normální cestou a dnes by byl možná jen obyčejným
venkovským kaplanem.“
635

10.4 Page 94

▲back to top

10.5 Page 95

▲back to top
XII. DÍL
1 Slova Dona Boska začátkem nového roku 1876
Nový svazek začneme myšlenkami, které Don Bosco vyjá-
dřil slovy nebo v dopisech začátkem roku 1876. Když člo-
věk čte, co Don Bosco říkal, stěží by věřil, že byla jeho duše
zkrušena tolika překážkami, ať už to byla protivenství z vy-
sokých míst ve věci Díla Panny Marie Pomocnice a Sdru-
žení spolupracovníků nebo starosti s vyživením tolika set
hladových krků chovanců nebo hlavolamy, týkající se no-
vých založení v Evropě a v Americe. Klid, který vane z jeho
optimisticky laděných rozhovorů a z jeho dopisů, psaných
salesiánským společenstvím i jednotlivcům, zahaluje trny,
které trápily jeho duši. U světců už to jinak nemůže být.
Musí jít ohněm zkoušek, aby mohli svítit a hřát. Takový je
jejich úděl.
K salesiánům Don Bosco promlouval obyčejně důvěrně,
a to veřejně i písemně. Na Nový rok 1876 hovořil s několi-
ka staršími salesiány a jeho řeč se týkala stavu salesiánského
díla. Mluvil o tom, co bylo, o tom, co je, a také o tom, co má
teprve přijít. Jeden z přítomných, novicmistr Julius Barbe-
ris, pohotově obsah zachytil perem.
Světec se rozpovídal o vztahu státu k jeho mladé kongre-
gaci. Hrabě Cavour, tvůrce sjednocené Itálie, mu byl vždycky
nakloněn. Často přišel do Oratoře a Dona Boska zval k sobě
na oběd. Podobně byl jeho dílu nakloněn ministr vnitra Ur-
ban Rattazzi a později ministr Vigliani, který držel minister-
stvo spravedlnosti. Je to až podivuhodné, když pomyslíme,
že zatímco jiné řeholní instituty klesají, salesiáni rostou. Jin-
de už nemají prakticky žádné novice, my jich máme bezmála
sto. A jsou zdraví, spokojení, nadějní. Úžas roste, když vidí-
me, jak si naši spolubratři osvojují dobrého ducha, jak pra-
cují, že se ani více od nich nemůže žádat. Jeden vyučuje, to je
učí druhé, ale i sám se učí, chodí s hochy na procházku, koná
korepetice, připravuje hochy na zpověď a k svatému přijí-
mání, ač ještě není knězem. Zde nelze nezvolat: „A Domino
factum est istud et est mirabile in oculis nostris – To učinil
sám Bůh a je to podivuhodné v našich očích.“
Když posuneme zrak do budoucnosti, to se teprve mysl
až ztrácí. V několika málo létech, uprostřed tolikerých pro-
tivenstvích, Oratoř dosáhla počet 800 hochů. Otvíráme dal-
ších deset pracovišť v Itálii a všechna jsou v rozkvětu. Máme
už jeden dům ve Francii a dva v Americe, a co my víme, co
bude dál. A to se teprve od roku 1869 pohybujeme s tro-
chou jistoty, a teprve před dvěma roky jsme byli definitivně
schváleni. Co bude za třicet let? Myslím, že už budeme mít
celou síť domů v Itálii, v Evropě, a časem po celém světě. Jde
ovšem o to, abychom toho byli nadále hodni. Dokud bude-
me mít pravého ducha, poplujeme na plné plachty.
Mladí klerici, kteří se někdy zrovna rojili kolem Oratoře,
plnily obdivem i arcibiskupova generálního vikáře kanovní-
ka Zappatu, který posílal rodiče, kteří chtěli mít ze syna kně-
ze, aby si zašli k Donu Boskovi na radu. Tak jednou poslal
rodiče se synem na Valdocco a tam se událo toto: Rodiče si
stěžovali, že hoch měl kdysi velikou chuť stát se velebným
pánem, ale teď o tom nechce ani slyšet. Don Bosco nato, že
to je chyba. Ke kněžství se nesmí donucovat, k tomu se musí
každý svobodně rozhodnout. Řekl to schválně před hochem
a hodně hlasitě. Pak si ho vzal na soukromý rozhovor a hle,
hoch ho ujistil, že chce být knězem, ale z vlastního rozhod-
nutí.
V jiném rozhovoru začal Don Bosco hovořit na své za-
milované téma – misie. Teď je na programu Patagonie. Je-
zuité a jiní se tam neprosadili a nejeden tam přišel o život.
My si musíme dát pozor, abychom změnili metodu. My se
jen přiblížíme k indiánským kmenům a založíme salesián-
ské ústavy v civilizovaných krajích blízko jejich sídel. Pak
se budeme snažit přijímat do nich nejen bělochy, ale také
indiánské syny. Oni se odvažují do bělošských sídel – chodí
tam za účelem opatření různých věcí na trhu. Je třeba s nimi
navázat lidský, ale jim prospěšný kontakt. Nespěchat, mu-
síme je pomalu přesvědčovat, že nejsme zlí, naopak, že je
máme rádi a chceme jim prospívat. Touto cestou se budeme
moci odvážit časem mezi ně. A kdyby se stalo, že by někdo
vytrpěl mučednickou smrt, to nevadí. Toho se nesmíme le-
kat. Jeho metoda se osvědčila. V roce 1879 otevřeli salesiáni
ústav v Patagónes a v roce 1880 ve Viedmě. Úspěch se do-
stavil. Indiáni se několikrát pokusili o útok, ale nepovedl se
jim. Byly zde i oběti, ale ne od takzvaných divochů, ale od
přírodních živlů. Divoši nebyli žádní lidožrouti, ale prostě
domorodci. Byli hrubí, nevzdělaní, hrdí na svou svobodu
a ovládaní svými náčelníky, ale byly v nich i silné lidské zá-
klady.
Don Bosco v té době snil také o misiích v Indii a v Aus-
trálii. Neodrazovalo ho ani úskalí anglického jazyka. Věřil,
že se to dá překonat. Byl pro takzvanou Berlitzovu meto-
du: učit se několik měsíců nejpotřebnějším slovíčkům, pak
se snažit o konverzaci a nakonec si nalézt člověka, který zná
dobře výslovnost. Založit ústav v Anglii zatím neplánoval.
Sice se sem tam v Oratoři uchytil některý anglický hoch,
ale zase odešel. Teprve koncem života bude Don Bosco při-
pravovat otevření prvního anglického domu v Battersea, na
londýnském předměstí.
Co se týče jazyků, Don Bosco hovořil o tom, že bude tře-
ba začít se jim učit. Mohlo by se vytvořit studium při studiu.
Šlo by o tři jazyky: španělština, francouzština a angličtina.
Studium by se mohlo rozvinout při filosofii a teologii. Tro-
chu by to stálo, ale každý by studoval jen jeden jazyk, podle
toho, kam by chtěl jít na misie. Časem by se věci zdokonali-
ly. I na tomto úseku se později udělalo mnoho. Kongregace
otevřela ve dvacátých letech řadu misijních ústavů v Itálii
i jinde a i dnes, než někdo odjede na misie, postará se mu,
aby si osvojil napřed jazyk, který bude nutně potřebovat,
aby se pak nemusel dorozumívat rukama.
A nyní přejdeme od soukromých hovorů k promluvám,
které měl Don Bosco k širšímu posluchačstvu. Tak v lednu
měl konferenci pro všechny kleriky Oratoře, salesiány i no-
vice. Týkalo se to čistoty. K dispozici jsou dva zápisy, ale uži-
jeme ten, který pořídil klerik Peloso. Jako jindy budeme re-
gistrovat jen hlavní body rozsáhlého projevu. Kdo by chtěl
celé znění, najde je ve XII. svazku Memorií na stránce 15
a dalších.
Mluvil víceméně takto:
Skončili jsme rok 75 a vpluli do roku 76. Je nás malé, ale
rostoucí vojsko. Posledně jsem mluvil o povolání, dnes chci
s vámi pohovořit o tom, čeho je třeba, abychom si zacho-
vali povolání. Potřebujeme ctnosti a mezi ctnostmi hlavně
čistotu. Tu si musíme opatrovat všemi prostředky. Nemám
v úmyslu mluvit o postech, újmách, o umrtvování smyslů.
637

10.6 Page 96

▲back to top
Ty chrání a posilují ctnost, ale o tom se bude mluvit v jiných
konferencích. Řeknu vám toto: čistota je perla, drahocenná
perla, zvláště pro kněze, ale i pro klerika, který zasvětil své
panictví Bohu. Ve vašem postavení potřebujete znát urči-
té maličkosti, které velmi přispívají k uchování této krásné
ctnosti, bez které kněz nebo klerik nejsou ničím, která však,
když ji má, znamená všechno. K zachování ctnosti čistoty
je třeba:
1. Zachovávat přesně všechny povinnosti, to je pilně studo-
vat, asistovat, katechizovat. K tomu patří také dělat vše, co
předpisují pravidla. Dochvilnost ve všem, včas do jídelny,
do kostela, na odpočinek.
2. Chodit na rekreaci a být tam celý čas, ovšem musí to být
rekreace, ne reptání nebo pomlouvání představených. Musí
to být odpočinek mysli i těla, aby šel člověk s chutí do další
práce. Někdo řekne: Co má společného rekreace s ctností
čistoty? I má! Vy buď už asistujete, nebo budete asistovat
hochy. Uvidíš hocha zamyšleného, oslovíš ho a on ti odpo-
ví na půl úst. Kdo má zkušenost, ví, že takový se cítí mezi
druhými špatně a že se mu hlavou honí nepočestné myš-
lenky. Nejraději by si četl neslušné knihy. Tam je čistota ve
velkém nebezpečí. Odkud to všechno? Z lenosti při rekre-
aci. Je sám, v mysli mu vyvstávají kouzelné zámky, o kte-
rých se mu dříve nesnilo. Má v nich zalíbení; pak následuje
rozkoš a z pocitu rozkoše není daleko ke skutku. Svatý Filip
Neri znal dobře ctnost čistoty i její úskalí a říkal chlapcům:
„Křičte, rámuste, jen hříchy nedělejte.“ Chlapcům se líbila
taková rada. Pak Don Bosco humorně vypravoval, jak bra-
tr laik prosil svatého Filipa jako představeného, aby tomu
udělal konec, že jim kluci zboří klášter. Sv. Filip mu vyhověl.
Svolal hochy a řekl jim: „Hoši, poslouchejte mne. Jestli mů-
žete, stůjte klidně. A rámuste potichu!“ Ovšem, pokračoval
Don Bosco, po rekreaci je třeba dát se do pilné práce. Při
studiu využívat každého zlomku času. Přijde svačina? Ať se
nasvačí každý, kdo toho potřebuje. Jde se do kostela? Ať se
tam jde zbožně, už kvůli dobrému příkladu. Nadevšecko za-
chovávat pravidla Oratoře.
3. Stačí to? Mohlo by to stačit, kdyby se zachoval přesně
denní rozvrh. Co jsem však vždy doporučoval a co budu
stále doporučovat: Večer po modlitbě mimo nutnou potře-
bu s nikým nemluvte a jděte hned spát. Kdo musí asistovat
v ložnici, ať to dělá se vší rezervovaností. V případě, že máte
v ložnici spoluasistenta, nebavte se s ním. Ještě horší by bylo
jít přát dobrou noc tomu nebo onomu chlapci nebo jiné-
mu klerikovi, protože slovo dá slovo a už je zde povídání.
To je po večerní modlitbě přísně zakázáno a obecně se to
považuje za nebezpečné. Mohu vám klidně říci, že většina
nedávných nepořádků začala zde. Způsobilo to bolest nejen
Donu Boskovi, ale i dotyčným, protože museli být vylou-
čeni z kongregace. U někoho bylo jen podezření, u někoho
skutečná fakta.
4. Kdo chodí pozdě spát, snadno také pozdě vstává. V kolik
je vstávání? O půl šesté. Dobrá, tak ještě čtvrt hodiny, a pak
se rychle umyju a ustelu si a vše je v pořádku. Za čtvrt hodi-
ny se přidá ještě pět minut a nakonec je jich deset, patnáct.
Vyřeší se to tak, že se řekne, že mu bylo špatně, necítil se.
Další věc. Jak se krmí koně? Tak, aby měli sílu pracovat,
ale ne tolik, že by zbujněli. Jinak vyhazují, potrhají postroje
a neposlouchají. Tak je i s člověkem. Má být střídmý v jídle
a pití. Ďábel obchází jako řvoucí lev a hledá, koho by pohl-
til. Neexistuje jen démon polední, který pokouší ty, kdo si
jdou po obědě lehnout, ale i démon ranní, o kterém mlu-
ví Tobiáš. Kdo si ráno hoví, snadno zanedbává modlitbu
a ztrácí milosti, které mu Bůh nabízí. Jak se může udržet
v Boží milosti lenoch? Může lenoch odolat, kdyby přišlo po-
kušení? To by byl zázrak, ale Bůh dělá zázraky jen když je
to nutné.
Zde Don Bosco řekl, že by mohl citovat velikou řadu od-
strašujících případů a že zrovna dostal dopis od jednoho
ex-klerika, který v něm vyznává, jak se mu nevyplatilo ran-
ní polehávání v posteli. Škoda, že si tento dopis zapomněl
v bytě, ale dotyčný muž mu v něm dává povolení, dokon-
ce jmenovat ho jménem – někteří ho jistě ještě znají. Byl ve
dvou seminářích a nakonec ztratil povolání docela. U toho-
to bodu se světec hodně zdržel a vypravoval další příběhy
s mnoha podrobnostmi.
5. Tento druh démonů se vyhání jen půstem a modlitbou.
Dejte si pozor na víno. To, co dostanete k obědu a k večeři
to je jen tak, aby se neřeklo, to neuškodí. Ale jinak říkám.
Zapište si do srdce, že víno a čistota nejdou dohromady.
Chce to střídmost. Moc mě mrzí, že se našly v kufrech láh-
ve vína a likérů, všelijaká jídla a sladkosti. Máte ráno kávu
s mlékem, kolik chcete, a večer také máte, co potřebujete,
abyste byli zdraví. Nevím, co by vám ještě mohlo chybět.
Ale dojídat se mimo ustanovený čas je obyčej nestřídmých
lidí a zatěžování žaludku.
Tuhle se také stalo, přišel na ošetřovnu jeden. Co je ti?
Mám žaludek. To já také vím, že máš žaludek, ale cos do něj
dal? Neví, stydí se.
Také se nedávno stalo. Hoši už šli spát, ale on si pozval
do své celky kamaráda. Snědli kuřátko, zapili to, popoví-
dali si. Doufám, že dotyčný už není mezi námi. Nevím jak
z toho vyšla čistota, ale když se nic nestalo, tak to byla velká
milost Boží.
Je přísně zakázáno vodit někoho do své celky. Kdo to
dělá, prohřešuje se proti poslušnosti.
6. Dále je zde přátelství. Nemyslím na pravé přátelství, ale
takové, kdy se někdo shlédne v něčích vnadách tělesných
nebo duševních, kde se nalévá víno, dávají se sladkosti, ně-
kdy knihy, třeba obrázek a podobně. Tak začínají přátelství,
která vylučují druhé a rozněcují fantazii. Následují vášnivé
pohledy, tisknutí rukou, polibky, pak nějaké lístečky, dárky
a už jsou oba přátelé zamotáni do sítí, ani si to neuvědomili.
Byli zde vzorní hoši, dávali naději, dnes jsou pryč a vedou
všelijaký prázdný život. Nevěřili a nezřekli se zvláštních
přátelství. Mysleli si, že na tom není nic špatného. To nejsou
historky odněkud ze středověku. To jsou věci docela moder-
ní. Jste na dvoře. Přidá se k vám jeden, přidá se druhý, třetí,
ale nedělá vám to dobře. Schází vám ten a ten a nejraději
byste byli s ním samotným. To není dobré. Musíme být otci
a bratry všech stejně. Mohu vám klidně říci, že nemám pro
žádného přednostní lásku. Všichni jste moji synové a za vaši
spásu bych rád položil svůj život. Jak to říká svatý Pavel: „Vy
jste má radost, má koruna.“
7. Jsme zde sami a dovolíte mi, abych se zmínil ještě o jed-
né věci. Když jdete na záchod, hleďte vykonat, co je třeba
a rychle se vzdálit. I tam, na tom nejšpinavějším místě,
může přijít pokušení. Ďábel má nejvíc namířeno na toho,
kdo je sám. I zde je na místě modlitba.
638

10.7 Page 97

▲back to top
8. Zvykněte si na toto. Když jste večer pod peřinou, pomod-
lete se potichu nějakou modlitbu a uvidíte, že vám dá ďábel
pokoj. Někdo řekne: Já, jen co ulehnu, už o sobě nevím. Buď
rád. To právě chci. Jiný řekne: Já zase nemohu usnout. Co
mu mám říci? Modlit se, modli se, i když se ti do modlitby
nechce. Bůh ti tu námahu odmění. Tuhle byl u mě profe-
sor Garelli, školní inspektor. Říkal mi, jak to dělá, aby brzy
usnul. Počítá do tisíce. Ale prý ještě nedošel k padesátce.
Jiný zase recituje verše z Danta nebo z Vergilia, nebo něco,
co večer nastudoval. – Nakonec bych byl rád, kdybyste to, co
jste slyšeli, nevykládali chlapcům, nebo, že vám Don Bosco
říkal to a to. K vám mluvím důvěrně jako otec ke svým sy-
nům. To není kázání, ani opravdová konference. Všichni se
jeden za druhého modleme.
Dva dny po této konferenci napsal světec okružní list
všem mimoturínským spolubratřím s tím, aby to každý
vzal, jako by to bylo psáno pro něho. Ale napřed se podí-
vejme na stav kongregace k 1. lednu 1876. Kongregace měla
112 členů s věčnými sliby, 79 s časnými, 84 noviců a 55 aspi-
rantů. Nové domy byly v Přímořské Nizze, další v Bordighe-
ra-Vallecrosii, dva v Argentině v San Nicolás de los Arroyos
a v Buenos Aires. Během roku jich přibude ještě několik
dalších. Don Bosco v roce 1880 řekne: „Na každé protiven-
ství já odpovídám tak, že otevřu další dům.“ Tak silné bylo
jeho přesvědčení, že Bůh je s ním a vede ho. Přátelé Dona
Boska přivítali tohoto roku s radostí skutečnost, že v papež-
ské ročence četli poprvé v řadě generálních představených
jméno Don Boskovo. To se nemohlo stát bez svolení sekre-
tariátu kongregace pro biskupy a řeholníky.
Okružní list, o němž jsme se zmínili, byl ozvěnou toho,
co říkal klerikům v Oratoři, ale předeslal výčet míst, od-
kud se volá po příchodu salesiánů: Itálie, Francie, Anglie,
Amerika Severní, Střední a Jižní, zvláště císařství brazilské,
Argentina, Alžír, Nigérie, Egypt, Palestina, Indie, Japonsko,
Čína, Austrálie. Miliony a miliony duší, jen dělníků je málo.
Pak vyjádřil touhu, aby salesiáni měli vysokou mravnost
a doporučoval, aby se v každém domě podporovaly nábo-
ženské družiny na způsob těch valdockých. Nikdo ať ho-
chům netiskne ruce, nebere je pod paží nebo kolem krku.
To je zakázáno i mezi chovanci samými. Opustili jsme svět,
ale svět nás chce znovu přitáhnout k sobě, proto pozor!
V dopise jsou další doporučení stejná nebo podobná, jaká
dával klerikům.
Z ledna jsou zachována dvě večerní slovíčka k hochům.
V prvním Don Bosco poučuje hochy, jak se mají chránit
před zimou, pak jim vypravuje, jak žijí misionáři v Argen-
tině, jak se mají, co dělají, jaké plány připravují. V druhém
probírá u příležitosti novény k svatému Františku Saleské-
mu některé záležitosti pořádku, odporučuje jako vždycky
svatou zpověď, ale upozorňuje, že zájemců je hodně, ale
vždy bývá hned obklopen těmi nejmenšími, což není dobré.
On raději zpovídá větší, kteří mají různé problémy a potře-
bují na zpověď více času.
Jako kvítek, to je myšlenka k praktikování během nové-
ny k svatému Františku Saleskému, dal toto: Snášet trpěli-
vě zimu, vlhkost a jiné věci, které mohou přijít, vše z lásky
k Pánu Bohu a ke cti svatého Františka. Kdo chce ještě jinak
uctít tohoto světce, ať ho napodobuje v mlčenlivosti a ukáz-
něnosti.
Pokud nežádala nutnost, aby Don Bosco poslal jednot-
né heslo všem svým ústavům, psal do každého domu zvlášť,
když ne hned k Novému roku, tak aspoň v měsíci lednu.
Dochovaly se toho roku dva dopisy: jeden do Lanza a druhý
donu Francesiovi do Varazze. Jakou měl lásku k těm v Lan-
zu, ukazuje odstavec vyňatý z uvedeného dopisu: „Když
jsem byl v Lanzu, okouzlili jste mne svou laskavostí a po-
zorností, takže jste mi svou zbožností spoutali rozum. Zbylo
mi ještě mé ubohé srdce, a to jste mi ukradli celé teď, když
jste mi poslali dopis podepsaný dvěma sty rukou. Teď mi
nezůstalo nic jiného než touha milovat vás všechny v Pánu,
prospět vám a všem vám zachránit duši.“ Ale jistě měl ne-
menší lásku k hochům v ostatních ústavech a k mládeži ce-
lého světa. V dopise donu Francesiovi se zmiňuje o kleriku
Barberisovi, který by rád hrál na klavír, ale ředitel mu to ne-
dovolil. Don Bosco píše: „Barberis mi píše, že by rád hrál
aktivně na klavír, abych Ti ho doporučil. Jistě máš důvod,
proč mu to nedovoluješ, ale přesto vezmi do úvahy, jestli bys
snad dovolením nemohl od něho dosáhnout něco, co Ti na
něm vadí. Ale v každém případě udělej, jak uznáš za dobré.“
V dopise donu Francesiovi je zmínka o nějakých dal-
ších trampotách Dona Boska. Týká se to nového udání,
které šlo od kohosi v Turíně do Říma zrovna ve chvíli, kdy
se Don Bosco snažil znovu žádat o privilegia. Z Říma byl
pověřen Dr. teologie Negri, aby podal zprávu o tom, jak se
koná v Oratoři výuka bohosloví. Ten se o tom zmínil dok-
toru Pecheninovi a ten to odnesl Donu Boskovi. Chápeme
tedy, proč Francesia píše ve své kronice, že je Don Bosco ty
dny dosti sklíčen a cítí se špatně. Přesto však dále říká, že se
o všechno a všechny zajímá, dává dispozice, rady, projevuje
svá mínění, atd. Témuž Francesiovi sdělil své uspokojení, že
duch kongregace nabývá denně víc na kvalitě.
Don Boskovy myšlenky dlely přirozeně často u jeho mi-
sionářů. Věděl už z Marseille, že loď šťastně přistála u ame-
rických břehů, ale čekal zprávu od nich. První dopis od dona
Cagliera nese datum 17. ledna 1876. Otec na něj hned od-
pověděl, i když to mohl učinit jen ve chvatu. První expedice
misionářů znamenala epochu v dějinách salesiánského díla.
Světec rozeslal sta a sta fotografií pořízených před odjezdem,
nyní psaly různé časopisy o salesiánech v zámoří, prostě ote-
vřela se nová fronta a bylo třeba ji udržet. Don Bosco měl hla-
vu plnou plánů a rád o nich mluvil. V té době hodně zapsal
don Barberis, o kterém Don Bosco řekl, že ho plně pochopil.
Proto s ním hovořil i o věcech, o kterých se mluví jen s nej-
důvěrnějšími. 21. ledna mu prozradil, že seděl už ve čtvrt na
tři ráno u psacího stolu a vyřizoval korespondenci. Nehnul se
odtud do osmi hodin a ještě má na stole haldu dopisů. Musí
teď dělat rychle, jedno stíhá druhé a tlačí na něho. Bohudík
už si zvykl pracovat na zvýšený výkon. Vše k větší cti a slávě
Boží. A co se nestačí, ponechat Pánu Bohu. Don Barberis mu
vyjádřil přání, aby ještě dlouho žil a ve zdraví, aby ještě hodně
vykonal. On na to: „Také si myslím, že kdyby mne tu Pán Bůh
nechal do osmdesáti nebo pětaosmdesáti let, tolik věcí by vi-
děla Itálie, Evropa, a všiml by si toho celý svět. Ovšem, ať Pán
Bůh činí, co on chce.“ Dokud on bude chtít, bude na světě rád
a bude pracovat. Čas rychle utíká a on zrychluje práci, ale má
v hlavě projekty, které by rád uskutečnil. Mnohé by zdokona-
lil, ale musí počítat s tím, že se ozve signál: „Dan dan dan.“
Pak bude třeba odjet! Co dělat? Odjede. Kdo zůstane, bude
muset pokračovat a práci dokončit. Ale dokud nezazní „dan
dan dan“, nevzdá se. Fakt je, že Don Bosco zemřel ve svých
dvaasedmdesáti letech a nechal svým nástupcům mnoho ne-
dokončeného. Ale byla zde semena a byl zde jeho duch. Dílo
se rozvinulo, rozrostlo se a nejeví sklon k brzkému zániku.
Don Bosco žije a pracuje dál v nebi i na zemi.
639

10.8 Page 98

▲back to top
2 Sny: O reptání – tři úmrtí
V polovině ledna měl Don Bosco zase symbolický sen. Don
Barberis ho prosil, aby jej vypravoval hochům na večerním
slovíčku. Odůvodňoval to tím, že hoši jsou žádostiví slyšet
jeho sny. On jen podotkl, že ho to potom stojí mnoho času
a utrpení, aby uspokojil dotazy, ale slíbil. Dne 23. ledna vy-
stoupil na katedru a začal, když ho k tomu, jak bylo domlu-
veno, don Barberis vyzval.
Zdálo se mu, že je někde v domovském Castelnuovo
d’Asti a má před sebou širokou rovinu. Na jednom velikém
poli, které nebylo jejich, pracovalo mnoho rolníků. Někteří
orali, jiní seli, někdo zpracovával hroudy, někdo řídil práce.
I on byl mezi těmi posledními. Pořád ho trápila myšlenka,
čí je to pole a co to vše znamená. Sám si však odpovídal, že
je to na to, aby hoši měli dost paňotek k jídlu. Zemědělci
pořád pracovali a jen sem tam se někdo usmál nebo něco
prohodil.
Pak se kolem něho seskupili kněží a klerici. Někteří byli
blízko něho, jiní trochu dál. Divné mu bylo, že se konaly
práce jarní, kdežto on byl oblečen zimně. Pak se tam uká-
zal starý muž a Don Bosco se na něho obrátil s otázkou, co
to všechno znamená, je-li to všechno skutečnost. Stařec ho
ujistil, že je to skutečnost a že je na poli doopravdy s tělem
i s duší.
Pak se ho zeptal, čí je to pole a stařec mu řekl, přece ví,
jak zní druhý pád od latinského slova Dominus. Páně! Je to
pole Pánovo, tedy Boží. Don Bosco řekl, že začíná chápat.
Zatím přicházeli na pole lidé a přinášeli pytle zrní k setí.
Jiní zpívali: „Vychází ten, který rozsévá, rozsévat svoje zrní.“
Bylo to překrásné zrní, škoda ho zaházet hlínou a nechat
shnít. Nová změna. Na pole se přihrnula spousta slepic a ty
se jaly sezobávat zrní. Zpěváci zpívali: „Přišli nebeští ptáci,
sebrali zrno a nechali tam koukol.“ Don Bosco se rozhlédl
po svých klericích a co viděl? Někteří stáli se založenýma
rukama a dívali se na to bez zájmu, jiní si cosi povídali mezi
sebou, někteří se tomu smáli a vůbec si každý dělal, co chtěl.
Dona Boska to začalo hněvat a začal je okřikovat, jak to, že
nechávají ty slepice tak krásné zrno sezobávat, a sám se jal
slepice plašit tleskáním. Několik kleriků se vzpamatovalo
a začali mu pomáhat. – A sbor zpíval: „Němí psi neumí ště-
kat.“ –
Don Bosco se znovu obrátil na starce a ptal se, co zna-
mená to zrno. Odpověděl mu, že zrno znamená slovo Boží.
Pole je Boží žeň, o které mluví evangelium. Pole může být
také jednotlivé lidské srdce. Zemědělci jsou ti, kdo pracují
na říši Boží, ptáci znamenají reptání a nezájem o slovo Boží.
Stařec se rozhovořil nadlouho o tom, jak lidé hospodaří
s Božím slovem a jaké má toto slovo osudy. A co ti klerici?
Nemohli zabránit tak velikému zlu? Nezabránili, odvětil
stařec. Vidíš přece, že stojí jako němé sochy se založenýma
rukama. Nejeden sám patří mezi reptaly a maří účinek Boží
setby.
Vtom Don Bosco zakopl o nějaké polní nářadí a probu-
dil se. „Nyní sen skončil a je třeba z něho vyvodit důsledky.
Co tomu říkáš, done Barberisi?“ Barberis řekl. „Je to pro nás
malý výprask a každý si můžeme vzít svůj díl.“
„Je teprve devět hodin,“ prohodil Don Bosco. „Chcete-
-li, budu vám vyprávět ještě jeden sen, který jsem měl v tyto
dny.“ A vyprávěl, že byl zase kdesi. Nebylo to ani Castelnu-
ovo ani Oratoř. Kdosi k němu přiběhl a říká: „Done Bosco,
vy nevíte, co se děje? Ten a ten hoch umírá. Pojďte rychle.“
Don Bosco běžel za ním. Přišli do nějakého domu, do svět-
nice a tam ležel na posteli určitý hoch. Byl v tváři změněný,
dusil se kašlem, bylo vidět, že pracuje k smrti. Dal se s ním
do řeči a viděl, že je zle. Ještě ráno s ním byl, procházeli se
pod portikátem a nyní umírá. Dobrý otec ho hned vyzpoví-
dal. Těžkého neměl nic, ale chtěl mít svědomí v naprostém
pořádku. Horší to bylo se zaopatřením svátostí nemocných
a se svatým přijímáním. Neměl u sebe nic, bylo třeba teprve
to přinést. Udělal, co mohl, ale když se vrátil, hoch už byl
mrtvý. Stačil se jenom vyzpovídat, ostatní už nedostal. Ještě
štěstí, že to byl hoch opravdu dobrý. Bylo možno jen po-
kleknout a pomodlit se za něho.
Nezůstalo při tom. Sen měl pokračování. Když Don
Bosco vycházel z pokoje zemřelého, šel mu vstříc Ferraris
z knihkupectví a oslovil ho jako ten dříve: „Done Bosco,
vy nevíte, co se stalo?“ Don Bosco: „Vím, zemřel, byl jsem
u něho.“ Ferraris: „Ale ne, já mluvím o druhých dvou. Už
jsou oba mrtví. Zemřeli, než jste přišel. Víte, kolikátého je
dnes?“ „Vím. Je 22. ledna a je druhý den devítidenní pobož-
nosti k svatému Františku Saleskému.“ „Jste na omylu. Po-
dívejte se.“ Don Bosco se podíval do kalendáře a hle: bylo
tam 26. května. Oba se ještě dohadovali, nakonec Ferraris
zatleskal rukama a Don Bosco se probudil. „To je dobře, že
to byl jen sen, jsou ještě živí,“ končil světec své večerní vy-
pravování. Ale dodal, že co se jeho týče, ujistil se, že všichni
tři ještě žijí, ale dá si na ně pozor, hlavně na ty dva poslední
a udělá všechno, kdyby snad opravdu zemřeli, aby byli při-
pravení.“
Když Don Bosco vypravoval tyto věci, hoši naslouchali
v posvátném tichu a ze zástupu několika set mladých lidí se
neozvalo ani zakašlání. Dojem pak trval týdny a měsíce. Ni-
kdo se neopovažoval říkat, že jsou to výmysly, protože zatím
se všechna ta znamení uskutečnila a to, co Don Bosco něko-
mu řekl o jeho svědomí, se ukázalo jako pravda.
Někdo si může myslet, že hoši z Oratoře žili pod příkro-
vem strachu. Podle svorného svědectví současníků to ne-
byla pravda. Hoši jsou lehkomyslní a brzy zapomenou na
dojmy, které v první chvíli byly silné. Mimoto byla v Ora-
toři rozšířena představa, že kdo tam zemře, přijde určitě do
nebe, protože se Don Bosco postará o jeho duši.
Brzy po vypravování snu, byl Don Bosco obklopen ně-
kolika kleriky, kteří na něho doráželi s otázkami, kdo ze-
mře. Don Bosco řekl: „To víte. Já vám určitě řeknu jméno
toho, kdo zemře, aby ten zemřel ještě dříve než má určeno,“
a usmál se. Ptali se ho také, zda jsou mezi těmi, kdo stáli
němí a nehybní, když viděli slepice řádit na Božím poli. Od-
pověděl všeobecně, ale tak, aby si nemysleli, že nevěří jejich
poctivé práci. O reptání řekl, že tím myslí vůbec vše, co ně-
kdo řekne a co nějak oslabuje účinek Božího slova. Tako-
vých věcí může být hodně.
Než Don Bosco začal vlastní vypravování snu, řekl, že
tam bude pro každého něco. Don Barberis se žertem ptal,
zda tam bude něco také pro něho. Don Bosco podobně
s úsměvem odpověděl: „Třeba tam bude nějaká výtka i pro
tebe.“ – Nyní kterýsi odvážlivec z kleriků položil Donu Bos-
kovi otázku, zda si také don Barberis zaslouží nějakou výtku
ze snu. Novicmistr byl přítomen a vyzval Dona Boska, ať jen
klidně veřejně řekne, v čem se má polepšit. Don Bosco tedy
řekl: Málo mluví o těch věcech novicům. Měl by to připo-
mínat častěji. Barberis zase rád přiznal, že bohužel ani loni
640

10.9 Page 99

▲back to top
ani letos novicům na to téma nemluvil, že si tedy z Don Bo-
skovy upřímnosti nic nedělá a že si napomenutí zapíše pěk-
ně za ucho a polepší se.
Don Barberis se s Donem Boskem na téma snu bavil ješ-
tě v jeho světnici. Chodili spolu sem a tam asi půl hodiny.
Don Bosco mu potvrdil, že může každému říci, čím byl, zda
slepicí nebo němým psem, zda byl mezi těmi, kdo napome-
nutím se dali do zabraňování zlu nebo zůstávali lhostejní.
Tyto vědomosti mu velice slouží ve zpovědnici, protože zná
nejen hříchy jednotlivců, ale zkušenost ho přivedla k opač-
nému přesvědčení. Písmo svaté říká: „Zkoumejte duchy
a co je dobré, to si ponechte.“ Když sny prospívají, proč by
je měl tajit. Don Barberis poznamenal, že jeho sny způsobi-
ly, že si mnozí zamilovali kongregaci. Působí to dobře i jin-
de. Kdo ho osobně zná, ví, že nelže; kdo je cizí, myslí si, že
jsou to pěkná podobenství. „Ano, ano, jsem o tom přesvěd-
čen.“ „Ale nikdo je dosud nesebral,“ řekl don Barberis. Don
Bosco: „Já nemám čas a mnohé jsem už zapomněl.“ Barbe-
ris: „Já si pamatuji ty, které hovoří o rozkvětu kongregace
pod ochranným pláštěm Panny Marie.“ Don Bosco: „Ano,
ano…“ a s vážnou tváří dodal: „Když myslím na zodpověd-
nost, kterou mám v mém postavení, celý se třesu. Jaký účet
budu muset Bohu klást za všechny milosti, které nám dal
pro dobrý chod naší kongregace!“
3 Zimní konference
Svátek svatého Františka Saleského připadl toho roku na so-
botu a vnější slavnost byla v neděli. Od pondělka do soboty
byli v Oratoři všichni ředitelé na výročních poradách. Jako
obyčejně to vneslo do společenství nový vzruch a slavnostní
náladu. Páni ředitelé bydleli jen v podkrovních světničkách
a sami si je uklízeli, aby dali dobrý příklad, jak je to v pra-
vidlech. A bylo veselo, hodně bodrého smíchu a bratrské
vzájemné dobírání. I to všechno dokumentovalo, že mezi
salesiány vládne dobrý duch.
Don Bosco dal poradám dvě praktická hesla „Moudrost
a vědění – předvídat a předcházet.“ Druhé: „V našich do-
mech se musíme obírat samými malými problémy, ostatek
přijde sám od sebe.“ Porady tedy nebyly ve znamení veli-
kých věcí, ale šly do podrobností malého všedního života.
V prvním sezení, kterému předsedal don Rua, ředitelé
projednávali personální otázky pro další rok. Don Bosco
mohl rozdělit personál sám, ale dával přednost, aby se na
tom podíleli ředitelé. Nemínil zavést do salesiánského živo-
ta administrativní styl, ale pokud možno setrvávat při stylu
otcovlády – kde otec dává synům cítit, že je už považuje za
dospělé a nechává je spoluvládnout.
V Oratoři bylo třeba vyměnit dona Chialu ve funkci ka-
techety řemeslníků. Tento velmi dobrý salesián byl na tom
zdravotně špatně a během roku zemře. Na jeho místo měl
nastoupit don Branda, prefekt z Valsalice. Ovšem vynořila
se otázka, zda bylo na Valsalice vše v pořádku. Branda byl
totiž prefektem jen podle jména, jinak všechnu prefektu
náležející věci držel v rukou ředitel don Dalmazzo. Ukáza-
lo se, že bude třeba všude zařizovat věci, aby se pravomoci
dělily podle stanov a pravidel. Něco jiného je samozřejmě
Don Bosco. Don Bosco je zakladatel a každému stačí, když
vyjádří přání a už se letí je splnit. Takové to stále nebude.
Až Don Bosco zemře, budou vládnout pravidla. Bude lépe
si na to zvyknout už teď. Co se týče funkce prefekta, je tře-
ba poznamenat, že prefekt má na starosti disciplínu v domě.
To se moc neslučuje s úlohou zpovědníka. Podle příkladu
Dona Boska jsou ředitelé také zpovědníky hochů. A za dru-
hé: kdyby ředitel dělal všechno sám, nikdo by nevěděl, co
dělá a neměl by nad sebou žádnou kontrolu. Hledal se tedy
nástupce dona Brandy v úřadě prefekta a našel se v osobě
dona Marenca, který se později stal biskupem a apoštol-
ským delegátem a zastával vůbec významné funkce v církvi.
Když byl vyčerpán tento bod, přistoupilo se k druhému.
Byla to duchovní cvičení, která se v kolejích konala na konci
školního roku, ale to se nezdálo být vhodné. Spíš se mys-
lelo na polovici března nebo duben. Důvod k této změně:
hoši během několika měsíců ústavního života jsou zralí, aby
udělali radikální změnu. K tomu jim slouží exercicie. Ale
potřebují upevnit se v dobrých předsevzetích. V případě, že
tento zlom v životě udělají až na konci roku a pak jdou hned
na prázdniny, brzy se vrátí k bývalým návykům a ovoce
duchovního cvičení je zmařeno. Všichni souhlasili a podle
toho hned stanovili data duchovních cvičení a rozdělili si,
kdo je bude dávat.
V odpoledním sezení don Rua tlumočil přání Dona
Boska, aby mu dali seznam těch, kteří připadají vhodní pro
přijetí svěcení, ať nižších nebo vyšších. Totéž, co se týče
obnovení slibů. Don Boskův zástupce připomenul další
důležitou záležitost. Dosud vládla značná svoboda, která
připouštěla, aby ředitel v případě vážného provinění nebo
nedostatku sám bez předchozího uvědomění Dona Boska
propustil aspiranta nebo novice nebo dokonce klerika. Teď
bude třeba věc zpřísnit. Už nebude možno někoho propus-
tit jen tak, ale bude třeba co nejdříve o tom uvědomit Tu-
rín a uvést také příčiny, proč byl někdo propuštěn. Když šlo
o aspiranta koadjutora, řešilo se to zatím tak, že se dotyčný
vrátil Oratoři, ale už se to tak nebude smět dělat bez toho, že
by napřed byla upozorněna hlavní rada nebo byl dán dotyč-
nému alespoň průvodní list, aby se vědělo, co se stalo.
Další projednávaný bod byla historiografie kongregace.
Teď po definitivním schválení bude třeba řádně myslet na
to, aby se věci psaly. Don Bosco byl rozený historik. Zacho-
vával dokonce své školní sešity a vůbec nezahodil ani nej-
menší papír, který mohl nějak sloužit jako dokument pro
budoucnost. Bude třeba, aby každý ředitel zaznamenával
události, které se sběhly v jeho domě a zvláště řeči a činy,
které tam učinil Don Bosco. Kdyby nemohl ředitel, ať pově-
ří některého spolubratra, ale aby tento byl náležitě informo-
ván a psal zodpovědně. Také je třeba důkladně vypsat vše,
co se týká založení domu a dále všechno důležité. Nevyne-
chat například ani, proč klesl počet žáků a podobně. Může
se psát třeba do malých sešitů, ale pak se musí každý sešit
pěkně přepsat do velké knihy, která musí zůstat v ústavě.
Sešity bude dobré poslat do Turína do Oratoře. Don Ceria
poznamenává: Jaká škoda, že se všude podle toho nepostu-
povalo! O jak veliké hodnoty byla kongregace připravena!
Přemíra práce je jistě polehčující okolnost, ale neodstraňuje
bolest, která tím kongregaci vznikla. Je třeba myslet více na
dějiny. To není koníček pro lenochy, ale způsob života, jak
zafixovat tradici. Historie je škola života, zkušenost a pobíd-
ka k získávání zásluh.
Zbytek odpoledního sezení byl věnován otázkám kolem
Všeobecných pravidel. Už minulé dvě konference jim věno-
valy pozornost, ale byly to neuspořádané přídavky a vsuvky,
641

10.10 Page 100

▲back to top
které vedly k tomu, že to nikdo nezachovával. Teď don Rua
přinesl do porady určitý svod všech připomínek, takže
z toho bylo malé právnické dílo. Konference obsah schválila
a pak se to vydalo tiskem a každý dům dostal kopii. Některé
věci se týkaly jen ředitelů, a ty byly vytištěny zvlášť. Neby-
ly to žádné tajné pokyny, ale důvěrné rady ředitelům, aby
dobře vedli svěřené spolubratry a komunity chlapců. V sou-
vislosti s tím se hovořilo také o korespondenci mezi ústavy.
Bylo zdůrazněno, že není v pořádku, když se přenášejí do-
pisy z ústavu do ústavu, aniž představení vědí, co kdo komu
píše. Není přikázáno, že ředitel musí nutně číst všechny
dopisy, které odcházejí nebo přicházejí do jeho domu, ale
každý má poštu předávat otevřenou představenému, ředi-
teli nebo prefektovi, ale nemá existovat nějaká tajná pošta
mezi ústavy. Zároveň se konstatovalo, že si spolubratři málo
dopisují. Je to škoda. V některých řeholních rodinách se na
dopisování hodně dá. Podporuje se tím vzájemnost. Tato
látka probudila velkou diskusi. Komu psát, kdy psát, jak
psát? Říkalo se, že každý spolubratr by měl aspoň třikrát za
rok napsat Donu Boskovi a hlavní radě, pokud možno ko-
lem svátku svatého Františka Saleského, snad i během du-
chovních cvičení. Vyzvedla se také svízelná otázka: Každý
dopis má mít odpověď. Nebudou představení zahrnuti zby-
tečnou prací s psaním dopisů? Už tak má každý práce nad
hlavu. Nic se nestanovilo, ale diskuse kolem toho byla aspoň
užitečná, protože všelicos osvětlila.
Konference druhý den dopoledne byla celá věnována vy-
světlivkám k Pravidlům. 1. Zpěv. Dříve se každý den zpíva-
lo po večeři. Pak víceméně ve všech ústavech převládl zvyk
zpívat ke konci večerního studia. Bylo dohodnuto takto
pokračovat, ale uvědomit o tom Dona Boska. 2. Rozhovo-
ry s představeným. Zdůrazněno, že se nemá týkat záležitostí
svědomí, ale jen vnějšího života. Ale je to důležitý příspě-
vek k dobrému chodu ústavů. 3. Čtrnáctidenní konference.
Někomu se zdálo, že je to příliš často. Kde brát látku k pro-
jednávání? A jak to udělat, aby všichni mohli přijít a aby
při tom neutrpěla asistence? V Oratoři bývá konference
ne večer, kdy jsou spolubratři unavení, ale v pět odpoled-
ne. Asistence ve studovnách se v tu hodinu svěřuje jiným
osobám. Snad by se to tak mohlo dělat všude. 4. Liturgie.
Je nešvar spěchat se mší svatou. V Turíně nejvzornější jsou
filipíni a my snad jdeme hned za nimi. Ale někdo má ten-
denci dělat to jak většina světských kněží. 5. Dovolení dávat
něco tisknout. Bude třeba jmenovat někoho cenzorem pro
naše autory. 6. Spisy. Bylo zvykem spisy z našich per posílat
po jedné kopii do každého ústavu, ale ne spisy jiných auto-
rů. Katolické čtení se dávalo každému spolubratru, knižnice
klasiků jen profesorům. Může to pokračovat.
Oznámení, že odpoledne v 17.00 hodin bude generální
konference, ukončilo diskusi. Konference začala v ozná-
mený čas. Předsedal jí Don Bosco a bylo přítomno asi 150
salesiánů, noviců a aspirantů. Konala se v kostele svatého
Františka Saleského. Don Bosco byl uprostřed presbytáře
a kolem něho byli tváří k ostatním usazeni kapituláři a ře-
ditelé. Zahájil Don Bosco tím, že naznačil postup. Napřed
přednesou své relace ředitelé, a on nakonec poví něco o sta-
vu kongregace, o tom, co se zatím uskutečnilo.
První relaci měl ředitel z Borga San Martino don Gio-
vanni Bonetti. Hlásil, že ústav je přeplněn hochy, jsou velmi
dobří, spolubratři pracují až přespříliš, ale dělají to s nadše-
ním, ukazují se výsledky – množí se povolání. Salesiáni mají
v rukou obecní školu a získali si přízeň veřejnosti, poslední
dobou onemocněla učitelka a místo ní učí děvčata naše ses-
try. Lidé by si přáli, aby to tak bylo napořád. Don Lemoyne
promluvil za kolej v Lanzu. Nešetřil chválou na spolubrat-
ry. Interních žáků je 220, externích 130. Hodně pomáhá
salesiánům pan vikář Albert (pozn. dnes blahoslavený).
Don Francesia mluvil za Varazze. Ústav je těsný, pojme 130
hochů a mnoho přihlášek muselo být odmítnuto. Personál
výtečný. Don Cerruti načrtl stav svého ústavu Alassiu. Do
svěřené městské školy chodí na 500 hochů, z nichž 160 bydlí
v internátě. Duch spolubratří je výborný, také mezi hochy
je dobrý, ale prázdniny nadělaly hodně škody. Nejeden se
vrátil morálně hodně poškozený. Don Dalmazzo hlásil, že
počet chovanců v jeho ústavě na Valsalice vzrostl z 30 na 60.
Učí většinou profesoři z města, ale stojí to mnoho peněz.
Don Albera vypravoval o Sampierdareně. Budova je hoto-
vá, dosavadní počet hochů 120 – bude možno zdvojnásobit.
Přichází hodně hochů a nacházejí u nich, co potřebují pro
duši. Synů Mariiných, pozdně povolaných je v domě 30.
Don Costamagna byl ředitelem dcer Panny Marie Po-
mocnice v Mornese. Chválil sestry a oznámil, že jich je už
asi sto. Co se týče vyživování, budou ještě potřebovat po-
moc Oratoře. Několik sester bude moci odjet na misie do
Ameriky. Bohužel zdravotní stav není nejlepší, dvě sestry
jsou v nebezpečí života. V domě je asi 35 chovanek, sestry
vedou obecnou školu dívčí, chlapeckou má salesián. Důle-
žitá věc. Diecézní biskup monsignor Sciandra právě schválil
Pravidla institutu.
Jako poslední mluvil don Ronchail z Přímořské Nizzy
ve Francii. Byl to referát nejzajímavější. Ukazoval, že práce
ve Francii bude nesnadnější než v Itálii. Dělá to především
francouzské zákonodárství. V domě je celkem devět osob:
Pět hochů, dva klerici, kuchař a ředitel. Kdokoliv chce vy-
učovat řemeslu, musí se napřed postarat, aby učeň uměl číst
a psát. Kněz – cizinec nesmí vyučovat latinu, když nebyl
předtím dva roky ve Francii. Žádný kněz nesmí mít více než
čtyři žáky. Jak mít za takových požadavků koho učit? Aby
mohli salesiáni o nedělích shromažďovat hochy a učit je
náboženství a aby mohli mít hochy přímo v domě a tam je
učit, obrátili se na hejtmana okresu – protestanta, který jim
po mnoha prosbách vyhověl. Hlavní důvod byl strach, že
přicházejí na pomoc těm, kteří se v té části Francie zasazují
o návrat Nizzy pod správu italskou. I tak přišla brzy kontro-
la. Policejní komisař se přišel podívat, jestli se v ústavě ne-
učí. Dopadlo to dobře. Hochy zastal na dvoře a ředitel ležel
nemocný v posteli. Teprve potom přišlo písemné dovolení.
Don Ronchail řekl, že ve Francii se hodně pracuje v neděli,
jen není dovoleno nutit k práci mládež pod šestnáct let. Sa-
lesiáni jsou tam přijímáni různě. Někdo na ně nadává, jiný
jim přeje, opět jiný je k nim lhostejný. Je třeba hodně modli-
teb, má-li se tam vykonat trochu dobrého.
Když don Ronchail skončil, začal svou řeč Don Bosco.
Řekl, že čas pokročil a brzy bude zvonit do kostela, proto
bude stručný. Hovořil jen o tom, jak se mají psát dopisy,
dále jak se mají lidé titulovat.
Ve volných chvílích kněží a ředitelé obklopovali Dona
Boska a přirozeně se řeč stahovala na věci, o kterých se dis-
kutovalo. Přišla řeč také na historiografii kongregace.
Don Bosco podtrhl, že je třeba, aby každý ředitel napsal
vše, co se týká začátku Ústavu a pak aby svědomitě zapi-
soval všechny důležité události. Kroniku je třeba vést ve
dvou provedeních. Jedno zůstane v ústavním archivu, dru-
hé pošle do Turína. Připomenul, že sám napsal hlavní věci
642

11 Pages 101-110

▲back to top

11.1 Page 101

▲back to top
o prvopočátcích. Vidí, že jeho osoba je ztotožněna s dějina-
mi salesiánského díla a nemá nic proti tomu, aby se mlu-
vilo a psalo i o něm. Ať všechno slouží ke cti a slávě Boží.
Všichni zakladatelé měli v začátcích i určitá osvícení z nebe
a bylo zde mnoho nadpřirozeného. U nás se nepodniklo nic
nového, co by nemělo projev Boží vůle. Mně nezáleží na
tom, zda se o mně mluví dobře nebo špatně, ale je třeba, aby
bylo zjevné, co udělal Bůh.
Třetí den bylo dopolední sezení zase za předsednictví
dona Ruy. Znovu se mluvilo o vysvětlivkách k Pravidlům.
1. Svačina kleriků. Má se zavést nebo se nemá dovolit?
Zdálo se, že Don Bosco je proti svačině. V jedné řeči k novi-
cům se vyjádřil takto: „Máte-li chuť, nasvačte se, ale…“ Mí-
nění většiny bylo, že oběd je dostatečný a v jiných řeholích
nebývají svačiny. Někdo však toto mínění nesdílel.
2. Úřad katechety. Zde byla bouřlivá debata. Šlo o deli-
kátní záležitost. Katecheta by měl být asistentem či ředite-
lem kleriků. Má být druhou autoritou po řediteli? Má mít
rovnocenné postavení jako prefekt, jemuž podléhají mate-
riální záležitosti? Většinou jsou katecheti mladí, mnohdy
jsou to spolužáci kleriků. Nebylo by dobré, aby tuto funk-
ci vzhledem ke klerikům zastával raději sám ředitel? Zatím
nebylo dosaženo shody. Řešení mohl přinést jen čas.
3. Vstupování do cizích pokojů. Pravidla to zakazova-
la. Každý si měl pokoj udržovat sám. Jen ředitelé a prefekti
mohou činit výjimku, protože obyčejně přijímají návštěvy
ve svém pokoji. Bylo by dobré, aby v tom případě úklid měl
některý koadjutor a ne chlapec. Výjimku může mít jen Val-
salice. Tam studují synci z lepších rodin a vždycky tam dě-
lali úklid sluhové. Pak by ovšem klerici měli v očích hochů
nižší postavení než oni.
4. Text náboženství. V lyceu a ve vyšších třídách gymná-
zia byl jediný text na dobré úrovni, a to od kanovníka Gio-
vanniniho. Byl to dobrý text.
5. Oblek a obutí. Jeden článek pravidel říkal, že nemá ni-
kdo mít víc než dva obleky a dva páry bot. Někomu se to
zdálo málo, ale pak se to nechalo při starém znění.
6. Osobní ekonomický deník ředitele. Pravidla žádala,
aby si ředitel vedl zvláštní sešit. Někomu se to zdálo zbyteč-
né zdvojení, když se vedla kniha v prefektuře. Ale pak pře-
vládlo mínění, že je přece jen dobré, aby ředitel ukazoval, že
nehospodaří libovolně. Tímto bodem sezení skončilo.
Druhý den porady se muselo večer přesně skončit, pro-
tože byl právě svátek Hromnic. Generální konference po-
kračovala druhý den 3. února. Jako první promluvil blaho-
slavený Alois Guanella, ředitel externí oratoře sv. Aloise na
Porta Nuova. Chodilo do ní asi 250 chudých hochů. Ředitel
vyjádřil přání, aby se katechisti, posílaní tam z oratoře na
Valdoku, snažili mluvit hodně srozumitelně. Don Milane-
sio, ředitel externí oratoře na Valdoku měl dosti obsáhlou
řeč, ve které vykreslil, jak funguje jeho oratoř a jaké jsou
její problémy. Náboženský stav oratoriánů vyjadřuje znač-
ný počet přijímání o nedělích 150–200, o větších svátcích až
300. Nakonec měl mluvit don Lazzero, ředitel interní Ora-
toře, ale pak se vidělo, že bude lepší, když přehled o mateř-
ském domě podá sám don Rua, který jako Don Boskův zá-
stupce stál nad všemi složkami hlavního domu. Jeho řeč se
dotkla několika bodů. 1. Členové kongregace uspokojovali
snahou o pravidelnost. Hodně k tomu přispěla pravidelnost
ve zbožných cvičeních – cvičení šťastné smrti, rozjímání,
duchovní četba, čtení při stole v poledne i večer. 2. Novi-
ci mají vše oddělené od ostatního domu. Je jich asi 60. 3.
Studenti. Je jich hodně a dobře se učí. Ze 45 žáků poslední
třídy 40 přijalo duchovní roucho. Z toho značná část požá-
dala o vstup do noviciátu. 4. Řemeslníci. Stav mnohem lep-
ší, než tomu bylo jiná léta. Personál jednomyslný.
Pak znovu začal svou řeč Don Bosco. Vyjádřil potěšení
nad tím, jak ve všech domech vládne dobrý duch a všechno
se zlepšuje. Připomenul, že jsou v městě ještě další pracovi-
ště našich lidí, tak posíláme personál do oratoře sv. Josefa,
založené panem Uccellettim, do rodiny sv. Petra na Borgo
San Donato a do dílen sv. Josefa. Potěšitelný je číselný vze-
stup členů kongregace – je jich už 330, jak plyne z katalogu,
který se právě tiskne. Pak jsou zde naše sestry. Je jich už sto.
Dohromady je nás v rodině 450 lidí. Sestry jsou v mateř-
ském domě v Mornese, pak v Borgu San Martino a letos se
připravují k dalším rozletům, například přímo sem do Tu-
rína. Rozhovořil se o Valle Crosii, o Americe a o žádostech
o vyslání misionářů do jiných světadílů. Hodně si pochva-
loval dobrého ducha, který všude vládne a snahu osvojit si
ducha kongregace. „Mám-li říci, jak vidím věci nyní, mohu
vás ujistit, – říkám to s trochou pýchy – že jsem spokojen.“
Jeho řeč nabyla patetické zabarvení, když vzpomínal, jak
bylo před třiceti roky. Popsal ubohost místa, kde se začí-
nalo, byl tu dokonce nevěstinec. Dále řekl: „Jeden ubohý
kněz, sám a opuštěný všemi, a nejen to, pronásledovaný, si
umínil prokazovat dobro chudým klukům.“ Věta za větou
připomněla další etapy cesty až k dnešnímu dni. Jen důvě-
ra v Boží Prozřetelnost držela ho a drží dosud. Koncem té
dlouhé řeči připomněl, čeho je nejvíce třeba: držet se sta-
nov. Nic nedělat a nepodnikat mimo jejich rámec. Posluš-
nost k představeným! Závěrem řekl: „Pán Bůh od vás čeká
veliké věci. Já už je vidím v celku i v jednotlivostech, mohl
bych vám je vyložit nebo aspoň nadhodit. Zatím nepovažuji
za vhodné tak učinit.“
Don Bosco byl hluboce dojat a jeho projev vyzněl jako
proroctví. Jeho dojetí se přeneslo na všechny shromáždě-
né. Mnozí se ptali, co velkého se připravuje. Řekl totiž, že
základ bude položen ještě toho roku. My už asi víme, co
viděl se rodit. Bylo to dílo Salesiánských spolupracovníků,
které čeká veliká budoucnost k prospěchu celé církev. Sám
to prozradí 19. února donu Barberisovi, kdy řekne: „Teď
pracuji na velmi důležitém projektu, na Salesiánském sdru-
žení. Dlouhý čas o tom přemýšlím a je těžké stanovit něco
pozitivního. Dva roky kolem toho pracuji. Teď to zformuji
a koncem roku zveřejním. Dva roky budou potřebné, aby se
to zkonsolidovalo.“
Na tomto místě historiograf kongregace don Ceria uvá-
dí na správou míru pozdější mínění, že myšlenku založit
spolupracovníky vnukl Donu Boskovi blahoslavený don
Alois Guanella, který v té době byl ředitelem oratoře svaté-
ho Aloise na Porta Nuova. Ceria upozorňuje, že Don Bosco
první program pro spolupracovníky vypracoval už v roce
1874, kdežto Guanella přišel do Oratoře teprve v roce 1875.
Že blahoslavený Guanella mohl být i sám přesvědčen že dal
Donu Boskovi podnět k založení spolupracovníků, nemusí
udivovat. Světec měl ve zvyku ověřovat si plány na míně-
ní druhých. Zaváděl na svou myšlenku řeč, aniž řekl, co už
sám vymyslel třeba i do podrobností. I ministr Urban Ra-
ttazzi mohl klidně věřit, že on dal Donu Boskovi podnět
k založení Salesiánské společnosti, ačkoliv Don Bosco dáv-
no předtím na to myslel a jen čekal na vhodnou příležitost
myšlenku realizovat.
643

11.2 Page 102

▲back to top
Poslední konference byla 4. února dopoledne za přítom-
nosti Dona Boska. Jejím účelem nebylo diskutovat, ale po-
slouchat, co říká on. Zdůraznil hlavně dvě věci. Přál by si,
aby mohl při každé své návštěvě s každým členem kongre-
gace osobně mluvit a slyšet, jak žije a jak se má. Někdy může
mít i něco proti řediteli a tu je příležitost, aby se všechno
dalo do pořádku. K Donu Boskovi mají snad všichni důvěru
a řeknou mu všechno. Už se mu vícekrát stalo, že s někým
nemohl mluvit, ten mu pak psal a byly zde i polemiky. Je
třeba, aby představený dělal vše, aby s každým jednal moc
a moc pěkně. Bylo by dokonce dobré dát Donu Boskovi se-
znam spolubratří, aby na nikoho nezapomněl a byl si jist, že
s každým mluvil. Jako další věc položil ředitelům na srdce,
aby oznámili svým salesiánům, že se připravuje další misio-
nářská expedice. Kdo se jí chce zúčastnit, ať si podá žádost.
Kdo tak učinil už loni, ať napíše, že na svém úmyslu trvá.
Pak se vyberou ti nejschopnější. Někteří už přišli s misio-
nářskými úmysly do Oratoře a do kongregace vstoupili pro-
to, aby realizovali svá povolání. Z kleriků ať se hlásí jen ti,
kteří jsou naprosto rozhodnutí. V každém případě nebude-
me jen tak ochotni přerušit jim studia.
Dále se řeč stočila na povolání vůbec. Nesmí se nikdo
nutit, ale mohou se užít určité svaté triky, jak pomoci povo-
laným uvědomit si je. Sami musíme mít jasná kritéria. Kdo
je v ústavě dobrý, ale z prázdnin přijde porouchaný ve svých
mravech, pak se dá opět do vzorného pořádku, ale kdyby
šel znovu do světa, pády by se opakovaly, ten není povolán
k světskému kněžství. Může se mu však říci, aby se stal ře-
holníkem – kapucínem, dominikánem, kartuziánem a třeba
i salesiánem. Jen ať nechodí do semináře, protože pohoří –
buď tam nebo později jako kněz. V každém případě k povo-
lání patří sklon, studium a osvědčená mravnost.
Důležité je chodit k svátostem – to u nás je. Je třeba dále,
abychom byli velmi laskaví. Někdy všichni sotva získají
jednoho, ale mnohdy jeden vyžene všechny. Také je třeba
získávat si důvěru hochů, dávat jim malé důvěrné úkoly,
aby to druhý nevěděl. Hoch se cítí poctěn a otevře se vůči
představenému. Don Bosco uvedl řadu příkladů. Přítomní
se smáli, protože každý cítil, že i on sám byl chycen tímto
způsobem. Pro kněžství získává dobře prováděná liturgie
a kněžská bezúhonnost. Musíme počítat s tím, že hoši sly-
šeli různé pomluvy na kněze a pak se těžko vydávají tou to
cestou. Dobré je jednat s hochy podomácku, nechat je vy-
právět, co dělali doma, co vyváděli, kudy chodili. Je dobré
mít na paměti, že dobrá polovina hochů, kteří přicházejí do
našich ústavů, potřebuje generální zpověď. Někdy dá fušku
všechno z nich vytáhnout.
Po této konferenci se rozvinula mezi Donem Boskem
a řediteli přátelská diskuse, většinou o tématech, která byla
projednávána a kde se žádalo, aby sám vyjádřil své stano-
visko. Jeho rada byla vždy dobře uvážená, jako například
ve věci rozdávání knih salesiánům. Byly zde diference. Ně-
kde dostávali Knižnici klasiků všichni, někde jen někteří.
To mohlo budit závist. Don Bosco nebyl pro to, aby každý
dostával všechno, protože knihy nejsou laciné. Ale ani ne-
chtěl, aby se to zredukovalo radikálně. Navrhl, kde dostávají
všichni, aby se to zatím nechalo, tam kde dostávají někteří,
aby se to také nechalo, ale těm prvním by se měly dát kni-
hy s razítkem ústavu, tak aby se postupně vžilo vědomí, že
salesián dostane, co potřebuje, ale není třeba vozit s sebou
celou knihovnu.
Světec zakončil sezení v poledne s přáním šťastné cesty
zpět s příkazem, aby ředitelé všem vyřídili jeho pozdrav.
Zimní konference přinesly opět kongregaci veliký prospěch
a hodně přispěly k dosažení jednoty kolem důležitých bodů.
4 Usazení salesiánů v Argentině
První salesiánští misionáři dorazili do Argentiny 14. pro-
since 1876 po celkem klidné měsíční plavbě přes Atlantic-
ký oceán. Když parník vjížděl do přístavu v Buenos Aires,
misionáři se až ulekli, když zaslechli cosi jako výstřel z děla.
Kapitán je však uklidnil. Řekl, že je na uvítanou salesián-
ských misionářů. Když byly spuštěny kotvy, přijel malý
parníček a z něho čile vystoupil nějaký kněz. Byl to kněz ze
San Nicolás de los Arroyos, don Ceccarelli. Přišel je přiví-
tat. Na nábřeží čekalo asi 200 Italů, mezi nimi několik býva-
lých chovanců z turínské Oratoře. Vůbec se zdálo, že se na
ně všichni usmívají. Když přijeli na místo svého zatímního
pobytu, byli překvapeni, že je tam očekával sám pan arcibis-
kup, oba generální vikáři a celá kurie. V dalších dnech přišli
uvítat salesiány představení skoro všech řeholních společ-
ností a ani faráři nechtěli chybět. Ze soukromých osob nej-
milejší byla návštěva pana Beniteze ze San Nicolás, který byl
velikým dobrodincem salesiánů. Přišel osobně do Buenos
Aires, ač mu bylo už přes osmdesát.
Misionáři mysleli, že se v hlavním městě zdrží jen málo
a brzy pojedou do San Nicolás, ale pan arcibiskup byl jiného
mínění. Prosil dona Cagliera, aby převzali také italský kostel
Matky milosrdenství v Buenos Aires, náboženské středisko
pro asi 30 000 Italů, sídlících v hlavním městě. Postavilo jej
arcibratrstvo Matky milosrdenství a také jej obhospodařo-
valo. Francouzi, Němci a Angličané měli při svých koste-
lích své kněze, jen Italové nikoho neměli. Bylo těžké říci ne.
Když don Cagliero zvážil vše kolem dokola, dal k tomu svo-
lení a hned se ujal pastorace krajanů. Uspořádal devítidenní
přípravu na Vánoce, zpovídal, navazoval styky s dospělými
a hlavně s dětmi. Tamní věřící hned vycítili, že začíná va-
nout svěží vzduch. Začalo se hovořit o „los Saleses“. Tak tam
po španělsku začali říkat salesiánům. Ozvěna těchto začátků
v Argentině zněla dlouho. Ještě v roce Don Boskova blaho-
řečení 1929 vzpomínal biskup Alberti z La Plata, že byl mezi
prvními salesiánskými kluky, kteří obklopili dona Cagliera.
Napřed je rodiče jimi strašili: „Počkejte, až přijdou salesiáni,
ti vás naučí pořádku!“
Proto se také při uvítací slávě drželi hodně v pozadí. Ano,
někteří zaujali dokonce protisalesiánský postoj. Vylezli na
věž a odvázali provaz od zvonu, takže se nemohlo zvonit.
Ale Cagliero po způsobu Dona Boska začal rozdávat medai-
lonky a volat kluky k sobě, takže se strach změnil v nadše-
ní. Už z té první generace vyšla salesiánská povolání. Mimo
Msgre Albertiho se stal biskupem ještě Giuseppe A. Orzali.
Také jedna z prvních argentinských sester dcer Panny Marie
Pomocnice byla přítomna onomu uvítání.
Nesmíme si myslet, že všichni argentinští Italové vítali
salesiány s nadšením. I tamní národní komunita jako celá
Itálie byla prolezlá revolučními živly a proticírkevním smýš-
lením. Svobodní zednáři dokonce vnikli i do arcibratrstva,
které obhospodařovalo italský kostel a snažili se zlaicizovat
toto místo, až by k tomu přišel vhodný čas. Don Cagliero
644

11.3 Page 103

▲back to top
brzy rozpoznal tyto lidi a v dohodě s arcibiskupským úřa-
dem se jal předělávat statut arcibratrstva, aby z něho vymý-
til nekalé lidi. Šlo mu také o odčinění špatného jména, které
si italská kolonie vysloužila tím, že v dubnu byl arcibiskup
přivítán v kolonii zvané Boca kamením a zapálením koleje
zvané Salvador. – Píchl do vosího hnízda a v den, kdy se ko-
naly nové volby do představenstva arcibratrstva, se objevily
na zdech plakáty s nápisem „Smrt Caglierovi“. Kandidát na
předsednický úřad dokonce dostal ránu dýkou do boku, ale
vyzdravěl. Tolik k začátkům salesiánů v hlavním městě Bue-
nos Aires.
Ostatních sedm, určených pro San Nicolás odjelo na
nové působiště 21. prosince. Provázel je pan farář Cecca-
relli a pan Benitez. Po pravdě řečeno, mimo dům tam ne-
našli skoro nic z toho, co bylo slíbeno. Ale to nesmělo vadit.
Hlavní bylo, že v blízkosti byli Indiáni a za druhé v San Ni-
colás a okolí bylo asi šedesát nebo sedmdesát italských ko-
lonistů přišlých i italského Ligurska. Tito se nemísili s míst-
ními lidmi a nevěsty si přiváděli raději z rodného kraje. Tím
se stalo, že byli nábožensky celkem zachovalí a dalo se na
ně spolehnout. Toho využil don Fagnano, spojil se s nimi
a to, co slibovali a nesplnili lidé z organizace, která vlast-
nila ústav, začal budovat vlastními prostředky. Brzy měl
k dispozici ložnici dlouhou 60 metrů a širokou 14 m, ale
jako kdysi Don Bosco na Valdoku, zažil zhroucení stavby za
podzimních dešťů. Ale nekapituloval. Pro rok 1877 už byla
kolej otevřena a dům naplněn hochy internisty a hochy při-
cházejícími z města. Pro úplnost historie můžeme dodat, že
zmíněná komise, která měla nad domem moc, nedarovala
salesiánům ani dům, ani pozemky, natož slíbená stáda ovcí
pro jejich vydržování. Bylo to zklamání i pro dobráka pana
Beniteze, zvláště když komise nakonec vše předala obci,
která byla v rukou zednářů. Ale zachovejme klid a sledujme
další děje.
V první půli února přišlo do Oratoře celkem pět poštov-
ních zásilek od spolubratří za mořem. Všechny byly opti-
misticky laděné a způsobily veliké nadšení pro misie. Kro-
nikář dokonce napsal, že snad devadesát ze sta spolubratří
je ochotno na první pokyn Dona Boska odebrat se za moře.
Dopisy od misionářů, trochu upravené donem Chialou,
byly otiskovány v katolických novinách a časopisech.
V korespondenci, která běžela mezi Turínem a Buenos
Aires najdeme všelicos, co historik Ceria cítil nutno vy-
světlit. Co v životopisných pamětech skutečně uvedl, aby
nezůstalo při nadšení, které zachvátilo salesiánské domy
při čtení zpráv, ale aby se také ukázalo na určité nedostatky
u lidí, kteří v té historii kolem roku 1875 hráli svou úlohu.
Tak psal don Tomatis ze San Nicolás donu Francesiovi do
Varazze dopis, ve kterém se zmiňuje, že žije s jedním spo-
lubratrem v neshodě. Dopis se četl veřejně a to i s touto po-
známkou jak ve Varazze, tak v Turíně, ale Dona Boska se
to dotklo. Věděl, oč jde, ale považoval za nesprávné, že se
eventuální neshody mezi misionáři ventilují přede všemi.
V dopise Caglierovi se o tom zmiňuje a prosí ho, aby Toma-
tisovi doporučil více trpělivosti se zmíněným spolubratrem.
A donu Tomatisovi osobně psal: „Poslyš, drahý done Toma-
tisi, misionář musí být ochoten položit život za větší slávu
Boží a neměl by snad snést trochu antipatie od druhého,
i kdyby měl tento značné chyby? Poslyš, co říká svatý Pavel:
‚Neste břemena jeden druhého a tak naplníte zákon Kristův.
Láska je dobrotivá, trpělivá, všechno vydrží. Kdo nemá péči
o své, zvláště domácí, je horší než nevěřící.‘ Tak tedy, můj
drahý, udělej mi tu velikou radost. Prosí tě o to Don Bosco.
Ať je napříště Molinari tvůj veliký přítel. Miluj ho z lásky
k Bohu a miluj ho z lásky ke mně. Že to uděláš? Jinak jsem
s tebou spokojen a každý den Tě při mši svaté odporoučím
Pánu – Tvou duši i Tvou práci.“
Molinari byl koadjutor a šel do Ameriky, protože tam
nutně potřebovali hudebníka. Povahově byl náchylný
k hněvu. Do roka opustil kongregaci. Těžko jej soudit. To
pro poučení.
V dopise Caglierovi stojí ještě další záhadná věta. Don
Bosco byl znepokojen, že se tam nečiní žádná zmínka
o konsulu Gazzolovi, který vedl celé jednání a výpravu také
doprovázel. Ptá se: „Nějaký mrak?“ Historik považuje za
svou povinnost vyjádřit se i k této věci. Gazzolo byl pro-
blematická osobnost a ještě budeme muset o něm vícekrát
mluvit. Byl to světský člověk a nezapomínal na sebe. V jed-
nom dopise píše, že postavil kostel Matky milosrdenství, ale
to není pravda. On jen byl arcibratrstvem pověřen zakoupit
pozemek. Fakt je, že koupil pozemků tolik, že to stačilo na
postavení kostela a ještě pro něho samotného. Pro sebe pak
stavěl tak, že to zabránilo kostelu rozšířit se a salesiáni mu-
seli později od jeho potomků jeho vlastnictví draze zapla-
tit. Však Dona Boska o tom informoval brzy sám generální
vikář Msgre Espinosa a sdělil mu, že kostel se sice plní ná-
vštěvníky, ale salesiáni bydlí v malém stavení a nemají mož-
nost postavit vedle kostela vlastní dům.
Když už jsme v tom vysvětlování nedostatků, spojených
s lidským snažením, Ceria se dotýká ještě jedné věci. Don
Bosco jeden čas při svém plánování evangelizace Patagonie
vyjádřil myšlenku, že by se měla i Itálie nějak uchytit v té
části zeměkoule. Nebudeme jistě světce podezřívat z poli-
tických, případně kolonialistických záměrů. Natolik už ho
známe. Jemu šlo vyloženě o šíření Božího království v těch
zemích, kde lidé žili ještě jako divoši nebo polodivoši. Dívat
se na zemský glóbus a snít, neznamená ještě znát zeměpis-
né poměry do detailů. Tehdy ještě nebyl jih Ameriky pro-
zkoumán a italské zeměpisy tehdejší doby nebyly na vyso-
ké úrovni. Teprve později se vyjasňovalo a mnohý přínos
k znalosti těch vzdálených končin pochází od salesiánských
misionářů. Od nich se Don Bosco dovídal o tom, že obryso-
vě byl už Jih rozdělen mezi Argentinu a Chile a že pro niko-
ho jiného tam už místa nebylo.
5 V kolejích a v oratoři
Vyjedeme si nyní s Donem Boskem na turné napřed do
Francie, pak na zpáteční cestě navštívíme ligurské ústavy.
Turné se uskutečnilo ve dnech 20. února až 11. března.
První francouzský dům stál před velikou proměnou. Dílo
tam nemohlo žít a kvést, dokud bude ubytováno v přízemí
a v suterénu staré přádelny. Kolem byly samé vysoké domy,
odkud mohl každý pozorovat kdejaké hnutí salesiánů. Ale
ředitel don Ronchail už našel náhradu poblíž vojenského
cvičiště, trochu dál od města a přece ne zrovna moc, v mís-
tě zdravém a příjemném. Byla to vila. Jen cena byla veliká:
100 000 franků. Tu přišel na dobrou myšlenku abbé Roetti.
Noviny tehdy psaly, že přes Nizzu pojede do Říma ženevský
biskup, slavný kazatel Mermillod, který však byl v Ženevě
pronásledován sektáři. Co kdyby cestou pronesl „sermon
645

11.4 Page 104

▲back to top
de charité“ – dobročinný projev v režii konference svatého
Vincence z Pauly? Návrh padl na úrodnou půdu. Předseda
konference, advokát Michel, baron Héraud a několik dal-
ších členů poslali Mermillodovi pozvání a on přijal. Tak se
stalo, že 23. února mezi jedním vlakem a druhým, zazněla
v jednom kostele konference slavného řečníka před četným
posluchačstvem. Dojem byl tak silný, že se vybralo hned
4 500 franků, které měly sloužit jako počáteční vklad ve
prospěch salesiánského díla. V Mermillodově promluvě se
mluvilo také o vztahu svatého Františka Saleského – jehož
byl Mermillod nástupcem v Ženevě, a salesiánského díla
a nemohl zůstat bez povšimnutí ani zakladatel tohoto díla –
turínský otec mládeže Don Bosco.
Suma vybraná v kostele sv. Františka, kde se konala kon-
ference, ovšem nemohla stačit na zakoupení vily, kterou si
don Ronchail vyhlédl. Předseda vincenciánů to Donu Bos-
kovi jasně řekl, ale světec odtušil: „Máte malou víru. Uvidí-
te, že do tří měsíců budeme mít 18 000 a bude možno uza-
vřít smlouvu. Napište především prosbu Svatému otci Piu
IX. a pak se ohánějte jeho jménem. On se jistě postaví v čele
subskripce.“ Poslechli a papež poslal 2 000 franků. Pak se
rozvinula akce a skutečně do tří měsíců byla suma pohro-
madě.
Zmíněný předseda konference také poznamenal, že se
mu zdá ona vila trochu luxusní vzhledem k účelu, který se
sleduje. Jsou tam prý dokonce mramorové schody. Ale Don
Bosco ho vyvedl ze skrupulí poukazem na to, že co platí,
to je prostor, který se získá. Bůh má více než rozdal. Když
šatí nebeské ptactvo a květiny s takovou štědrostí, proč by
se měli chudí chlapci tísnit v nějaké nevyhovující budově –
boudě. Skutečně, pozemek, který se nabízel, obnášel 9 000
čtverečních metrů. Dvůr, který se mohl získat, byl schopen
podle světcova odhadu hostit na tisíc hochů a na bydlení se
mohlo přijmout asi 150. Věc byla rozhodnuta a Don Bosco
nebyl z těch, kteří když se do něčeho zakousnou, nedove-
dou to do konce. V případě Nizzy byl přesvědčen, že to Bůh
chce a jemu nezbývá než poslechnout a hýbat se. V případě
vily šel odvážně dopředu, ale ne tak v jiné situaci.
Na jednom dosti odlehlém místě jižní Francie stál kos-
tel, kterému se říkalo Laghetto. Před francouzskou revolu-
cí patřil karmelitánům. Ti byli v té bouřlivé době ze svého
kláštera vyhnáni. Po uklidnění se vrátili, ale roku 1855 byly
kláštery zabrány státem a museli zase pryč. Když bylo hrab-
ství Nizské postoupeno Francii, vláda chtěla klášter prodat.
Karmelitáni jej chtěli koupit zpět, ale předešlo je biskupství
a koupilo jej pro sebe. Řeholníci se cítili ukřivděni a diecéze
se v této záležitosti rozestoupila na dva tábory. Biskup chtěl
klášter svěřit Donu Boskovi, ale ten nechtěl. Donu Roncha-
ilovi k tomu dal přesný návod, jak se má chovat, aby salesi-
áni ani v nejmenším nepadli do podezření, že usilují o cizí
majetek. Tak se karmelitáni nakonec domohli svého práva
a rána, která bolela celou diecézi, se zahojila. Tolik zatím
o Nizze.
Z Nizzy se Don Bosco vydal do Vallecrosie. Na cestě se
stavil u biskupa ve Ventimiglia. Bylo mu milé, když slyšel
chvály na ředitele dona Cibraria, o němž dokonce někdy ří-
kal, že je to muž svatý. V tom novém italském salesiánském
domě byl čilý ruch. Dílo získávalo u lidí na oblibě a pro-
testanti s nelibostí viděli, jak žáci přecházejí z jejich škol
do škol salesiánských. Don Bosco, aby jinověrce nedráždil
a neprovokoval, přijel do domu raději v kočáře a v kočáře
zase odjel. Mimo personál domu ho nikdo neviděl. Návštěva
přinesla tamním salesiánům i sestrám úlevu. Don Bosco slí-
bil, že dá hned vypracovat plány na postavení kostela a po
jeho boku dva poschoďové domy, jeden pro salesiány, druhý
pro sestry. Tak budou moci přijímat bez omezení další žáky
a žákyně. Útočnost valdenských v Itálii neochabovala a pro-
to nic divného, že se církev bránila a proti jejich podnikům
stavěla podniky své. Don Bosco se cítil solidární s tehdejším
smýšlením a nešetřil sil, aby chránil katolické obyvatelstvo
proti těm, kteří se je snažili odvést od víry otců.
Don Bosco se stavil také v Alassiu, ale o tom vydává svě-
dectví jen datum dopisu, psaného tam odtud donu Barberi-
sovi do Oratoře. Snad byl i v jiných ústavech, ale jejich kro-
niky o tom mlčí.
29. února skončil karneval a 1. března začala svatopostní
doba. Ještě předtím v půli února se dávalo v Oratoři drama
„SKRYTÁ PERLA“ od kardinála Wisemana s dějem ze ži-
vota svatého Alexia. Byli na ně pozváni vzácní hosté z řad
přátel Oratoře.
Don Bosco držel na divadlo, ale muselo být výchovné.
V tom roce velká studovna, kde bývala představení, měla
nejistou podlahu, ale světec ji dal podepřít, takže nebezpečí
bylo odstraněno a hrát se muselo. Obtíž byla sehnat dobré
divadelní kusy. Pro tři roky bylo třeba mít repertoár aspoň
dvanácti her, ovšem dobrých. Začátkem února don Paglia
navrhl Donu Boskovi, že by mohli klerici nacvičit tragédii
KAJUS GRAKCHUS (Caio Gracco) prý za účelem cvičení
paměti a přednesu, ale Don Bosco návrh zamítl. Paglia ří-
kal, že by mohli jen recitovat oblečeni v kleriky, ale to tepr-
ve nepovažoval za správné. Tragédie končila sebevraždou,
k tomu na jevišti. Děj byl vzat ze zcela pohanského kultur-
ního prostředí. Jak by klerici vypadali před hochy, kteří dá-
vali divadlo o svatém Alexiovi. V soukromí dodal: „To by-
chom potřebovali, aby ještě ten den pan arcibiskup psal do
Říma, jak vychováváme kleriky.“
Toho roku sehráli učni „DŮM ŠTĚSTÍ“. Napsal to Don
Bosco už v minulých létech sám. Byla to sice veselá hra, ale
navýsost výchovná. Don Barberis ve své malé kronice z toho
roku vypočítával cíle, které podle Dona Boska měla sledovat
dramatická produkce. Mají to být kusy: 1. zcela nezávadné.
2. rozvíjející smysly mladého herce a učící ho vystupovat na
veřejnosti. 3. budící radost v mladých divácích, 4. působící
zábavu, která oddaluje špatné myšlenky, 5. dělající dobrou
reklamu pro naše výchovná zařízení.
Don Bosco stále vymýšlel prostředky, jak nevinně upou-
tat chlapeckou fantazii. Stejně se díval na krásný průběh svá-
tečních obřadů v kostele. Se stejným zaujetím hlídal časové
intervaly. Když už jedny dojmy doznívaly, bylo třeba opatřit
další. Spoutat fantazii! To mu leželo velice na srdci. Už dříve
jsme vzpomenuli, jak hledal Don Bosco způsob, jak zavést
v Oratoři „Arkádskou kolonii“ básníků, umělců a podobně,
ovšem ve stylu přiměřeném úrovni hochů. Nepřišel k závě-
ru, ale podstatu přijal. V tom mu byl velice nápomocen don
Bertello. Do této kategorie výchovných prostředků patří pěs-
tování sborového zpěvu, u učňů kapela. Mistru Doglianimu
svěřil v roce 1876 vyučování hře na klavír. Zvláštní pozor-
nost věnoval žákům poslední třídy gymnázia. 13. března si
zavolal jejich profesora Petra Guidazia a probral s ním třídu
obecně a každého hocha zvlášť. Také mu dal pro každého
hocha cenné rady. Od roku 1869 každou neděli seděli u stolu
představených někteří vyznamenaní hoši, i když ne zrovna
vedle Dona Boska. Ale po obědě ho šel každý pozdravit a on
měl možnost každého oslovit. Ti, kteří o Zeleném čtvrtku při
646

11.5 Page 105

▲back to top
umývání nohou zastávali funkci apoštolů, seděli pak s otcem
při večeři přímo kolem něho.
Stejně důmyslný byl Don Bosco co se týkalo výuky nábo-
ženské. Studenti měli náboženství dvě hodiny týdně a ještě
každou neděli. Koncem postní doby skládali první zkouš-
ky. V roce 1876, o kterém vypravujeme, se tyto zkoušky
začaly dělat s určitou slavností za přítomnosti pozvaných
examinátorů. Byl zván i místní farář. Co platilo o interná-
tě, platilo i o externí mládeži. V roce 1876 byla zavedena
změna. Dříve byly katechismy odpoledne v jednu hodinu,
nadále to mělo být až v osm večer. Takových dvě stě učňů
z okolních továrniček a dílen ještě v umaštěných blůzách,
přicházelo do Oratoře a poslouchalo v třídách výklad z úst
vybraných katechetů. Byli to hoši od dvanácti do čtrnácti
let. Don Bosco jim uspořádal i třídenní duchovní cvičení.
Šedesát jich bylo připraveno k svatému biřmování, které
přijali v katedrále. Mnozí z těch hochů byli poprvé u svaté-
ho přijímání.
V tom roce dostal mocný impuls svátek svatého Josefa.
Dosáhl skoro stupně vroucnosti, s jakou se slavil měsíc máj.
Byli to hlavně řemeslníci, kteří tím velice získali, ale také do
toho vložili hodně své práce. Byla i velkolepá akademie ke
cti svatého Josefa. Don Bosco dal dni korunu tím, že měl
k večeru zvláštní konferenci, které se zúčastnilo přes 200
salesiánů, hochů, studentů i řemeslníků. Účelem bylo nevtí-
ravým způsobem dělat propagandu duchovním povoláním.
K tomuto tématu se Don Bosco vždy rád vracel.
K svátku svatého Josefa toho roku se váže drobná infor-
mace. Don Bosco byl na obědě u takzvaných josefinů, kteří
měli v Turíně dobročinný ústav zvaný Artiganelli – Řeme-
slníčci. Ředitelem tam byl svatý Leonard Murialdo, Don
Boskův spolupracovník, který po několik roků pod jeho
vedením dělal ředitele Oratoře svatého Aloise na Porta Nu-
ova. Byli přátelé a don Leonardo nazýval Dona Boska svým
učitelem. Založil kongregaci, jejímž účelem bylo dát řemes-
lo opuštěným hochům a vychovat je v náboženském duchu.
Měli tedy podobný cíl.
K životu v Oratoři patřily vycházky a také výlety. 26.
března na místě, kde měli večerní modlitbu studenti a vět-
šina salesiánů, oznámil, že chystá velký výlet vlakem do
Lanza, jen jak bude hotová železnice, která tam má vést.
Hochů se zmocnilo nadšení a jak by ne. Přece takový vý-
let znamenal vybočení z normálních kolejí a pěkný zážitek.
Don Bosco jej přál hochům, ale nebyl spokojen, když někdy
při takové příležitosti někteří zneužívali poměrnou svobo-
du k něčemu, co bylo zakázáno. Tak Don Bosco 30. března
měl večerní slovíčko hodně rázné a na něm probral případ
poslední vycházky do města, odkud se vrátili někteří hoši
poněkud podroušeni. Bylo vidět, že nedodržují zákaz drže-
ní peněz u sebe. V té věci byl v Oratoři určitý zvyk dávat ho-
chům do rukou ne peníze, ale jakési bony, za které si moh-
li v kantýně něco koupit bez nebezpečí, že by mezi sebou
kšeftovali nebo peníze utráceli lehkomyslně. Výsledek pří-
padu byl, že přikázal asistentům na vycházce se nezastavo-
vat s hochy a nedat jim příležitost, aby se mohli rozcházet.
Hochům pak vypravoval některé odstrašující příklady, které
se v Oratoři staly a kdy někteří svou neukázněnost draze za-
platili.
Posledního března měl Don Bosco večerní slovíčko pro
řemeslnické učně. Hovořil poprvé docela otevřeně o koa-
djutorském povolání: Kdo pečlivě sledoval duchovní vývoj
Oratoře, snadno pochopil, že si Don Bosco svátkem svatého
Josefa připravoval půdu pro tuto řeč. – Napřed však hovo-
řil o tom, co mu v nedávné době způsobilo hodně bolesti.
Byla to nutnost rozpustit kapelu a znovu ji zorganizovat na
solidnější bázi, dále skutečnost, že se mezi učni našli někte-
ří, kteří kradli nebo vedli nemravné řeči, takže museli být
vyloučeni z Oratoře. A vybídl ty, kteří snad ještě zůstali, ale
zůstávají neradi, aby nečekali, až budou vyloučeni, ale raději
hned řekli, jak to s nimi je, aby se mohli rozejít s předsta-
venými a s kamarády v dobrém. Pak přešel na vlastní téma.
Pochválil změnu, která nastala mezi učni. Dříve měl dojem,
že se na něho dívají jako na strašáka. Studentů měl kolem
zpovědnice vždy spoustu, kdežto učňům marně domlou-
val. Buď jen jeden nebo vůbec žádný. Teď je to jiné, i když
ještě to není zcela v pořádku. Don Bosco je vždy rád, když
za ním někdo přijde si popovídat. Zvlášť ho potěšilo, že se
v poslední době někteří přišli zeptat, jestli by mohli také
vstoupit do kongregace sv. Františka Saleského. Samozřej-
mě! Tato kongregace se skládá z kněží, kleriků a také laiků,
zvláště z řemeslníků, kteří chtějí prospívat sobě a ještě dru-
hým. Nuže, kdo chce spasit svou duši, má dveře otevřené.
Nikdo se nemusí bát, že když vstoupí do kongregace, bude
třít nouzi nebo že mu bude něco chybět. Také pro duši bude
mít celé zaopatření, což ve světě nikdo nemá.
Je také třeba vědět, že mezi členy kongregace se nedělají
žádné rozdíly. Jsme bratři a polévku, kterou jí Don Bosco,
kterou jí don Lazzero, don Chiala a jiní, dostávají všichni,
kdo patří do kongregace. Někdo se může ptát, zda si Don
Bosco přeje, aby se vstupovalo do kongregace. To tedy ne.
On nikoho nepřemlouvá, nýbrž jen informuje. Jde o to,
abyste věděli, jak se věci mají. Kdo chce, může se hlásit, kdo
nechce, ať se nehlásí. Nakonec se zmínil o misiích v Ameri-
ce. I tam je možno se hlásit. Jsou tam potřební i laici. Nako-
nec oznámil, že se chystá znovu do Říma a požádal hochy
o modlitbu na jeho úmysly.
6 Světcova cesta do Říma
Co vedlo Dona Boska znovu do Říma? Navenek povinnost
plynoucí z členství v Arkadské akademii. Byl v tom sboru li-
terátů zapsán on a celá řada dalších salesiánů, třebaže šlo jen
o formální příslušnost. Tentokrát však byl žádán, aby přijel
a aby měl v akademii v paláci Tempo o Velkém pátku ofici-
ální projev, který by oslavil Umučení Páně. Don Bosco přijal
pozvání, aby své členství ve společnosti projevil skutkem,
ale ještě více proto, že mu to mohlo posloužit jako ochranný
plášť pro jeho kongregační cíle, ostře sledované jeho nepřá-
teli turínskými i římskými. Dále při akademii mohl vejít ve
styk s mnoha slovutnými lidmi z římské smetánky a naklo-
nit si je pro své cíle.
Přijel do Říma ve dvě odpoledne 5. dubna a jako jindy se
ubytoval u pana Sigismondiho v jeho domě v Sixtinské uli-
ci. Tam se dal hned do práce a tam odtud podnikal exkurze
do města. Sekretáře mu dělal jako obyčejně don Berto.
Římské starosti mu nebránily věnovat vzpomínku také
vzdálené Oratoři. Tak odjel z Turína, aniž mohl vidět do-
končenou jednu důležitou záležitost. Hned začátkem postu
podal žádost na arcibiskupství o vysvěcení na jáhny dvou
podjáhnů, a sice v obvyklou dobu před Velikonocemi. Blížil
se Svatý týden a kurie nedávala žádnou odpověď. Don Rua
byl jako na trní. Má odpověď urgovat? Nerozzlobí církevní-
ho představeného? Nebo má čekat s nebezpečím, že nebude
647

11.6 Page 106

▲back to top
svěcení a to zase bude mrzet Dona Boska? Proto psal do
Říma a tam odtud dostal odpověď, že si Don Bosco přeje,
aby oba klerici – Vota a Veronesi – byli vysvěceni, jak svědčí
dvě podepsané a přiložené dimisoriálky. Může je poslat tře-
ba do Vigevana, ale napřed se tam má zeptat, zda budou mít
svěcení. Mohli by se poslat také do Susy. – Dopadlo to tak,
že odpověď z kurie přišla v jednu odpoledne na Velký pátek
a zněla takto: „Kandidáti Mojžíš Veronesi a Michal Vota ne-
budou moci obdržet povolení k svěcení na jáhny, které by
měli dostat zítra, nepodstoupí-li ještě dnes 14. dubna zkouš-
ku ze dvou traktátů, jiných, než byly ty před podjáhenstvím,
a k tomu zkoušku z traktátu o jáhenství u kanovníka Za-
nottiho nebo Peyretta a nepřinesou arcibiskupovi písemné
osvědčení, že je složili chvalitebně.“ Letěli tedy ke kancléři
kurie pro delegaci ke zkoušce, pak honili zkoušejícího, udě-
lali zkoušku chvalitebně, letěli znovu na arcibiskupství ode-
vzdat písemné prohlášení o zkoušce a taktak že chytili vlak
odjíždějící do Susy. Tamní pan biskup je přijal otcovsky, jen
se moc podivil, co to bylo za honičku, když právo zkoušet
svěcence má světící biskup a ne biskup bydliště. Ale svěcení
se konalo, jen don Vota, člověk křehkého zdraví z toho one-
mocněl a měl toho dost na celý rok.
Don Bosco o velikonočním pondělí požádal o audien-
ci u Svatého otce a zatímco na ni čekal, připravil si něko-
lik žádostí o různé duchovní milosti pro některé význačné
dobrodince. Mezi nimi byli pan Benitez a farář Ceccarelli
z argentinského San Nicolas de los Arroyos, ale také argen-
tinský konzul Gazzolo, který doprovázel misionáře na cestě
přes moře. To ještě Don Bosco nevěděl celou pravdu o tom
člověku a pokládal ho za upřímného dobrodince svého díla
a významnou katolickou osobnost Argentiny. Ani zdaleka
netušil, že ani ta uniforma pana konzula s bohatými de-
koracemi není poctivá a vykreslil ho Svatému otci v petici
o ocenění jeho zásluh velmi příznivě. Počítal s jeho dobrý-
mi službami u argentinské vlády při dalším šíření misijní-
ho díla. Nedá se říci, že Gazzolo přímo škodil, ale při všem
hledal především svůj prospěch, třebas i finanční. To už
Bůh dopouští, že se při jeho zájmech přiživují i zájmy pro-
spěchářských lidí. V další petici Don Bosco prosil Svatého
otce, aby propůjčil nějaké církevní vyznamenání také dvě-
ma dobrodincům, zasloužilým o hospic v Sampierdareně.
V úterý ve Svatém týdnu dorazili do Říma don Duran-
do a don Pechenino. Don Durando před časem prezento-
val milému otci druhý díl svého latinského slovníku, hned,
když kniha opustila salesiánskou tiskárnu, a tehdy mu Don
Bosco řekl: „Trochu si odpočiň a potom půjdeš sám k Sva-
tému otci a věnuješ mu své dílo osobně.“ Teď se naplnil čas
a spolu s ním přijel do Říma don Pechenino se svým řec-
kým slovníkem, podobně očištěným od nevhodných výra-
zů. Oba pobyli ve Věčném městě pár dní. Durando našel
Dona Boska v plné přípravě na vystoupení v Arkadii, kde
měl mít řeč, nazvanou „Sedm slov Pána Ježíše na kříži.“
Akademie se konala večer na Velký pátek a světec mluvil
přibližně tři čtvrtě hodiny, lépe řečeno četl svůj elaborát, vy-
pracovaný písemně a přepsaný krasopisně sekretářem Ber-
tem. Jak se líbil? Podle toho, kdo jej poslouchal. Publikum
zvyklé na literární pochoutky, nebylo jednoznačně nadšené.
Většina však byla unesena prostým stylem turínského světce
a hlubokými myšlenkami, přičemž nešetřila opětovným po-
tleskem. Nejeden snad nad jeho řeči ohrnul nos a byli tam
i farizeové, kteří ho chtěli „polapit ve slově“, aby ho mohli
obžalovat u posvátného oficia pro čistotu víry. Nic neulovili
a Don Bosco se se svým průvodcem vrátil šťastně po půlno-
ci domů. Tam našel pozvání na audienci u Svatého otce. Měl
přijít druhý den v sedm večer. Dostal tedy pozvání poměrně
pozdě, ale bylo to schválně tak zařízeno, aby nebyl vyrušen
z přípravy své řeči.
Audience u papeže trvala asi jednu hodinu. Nebyla příliš
dlouhá, ale to bylo tím, že měl všechno dobře promyšlené
a vědomě hlídal čas, aby nezdržoval. Jeho příprava na au-
dienci byla vždy velmi pečlivá. Sám Svatý otec si pochva-
loval jeho schopnost stručně vyjádřit mnoho. O obsahu
audience mnoho nevíme, ale něco se dá vyčíst ze dvou do-
pisů, napsaných do Turína. Jeden byl jenom pro dona Ruu,
druhý obšírnější se měl číst veřejně. V prvním dopise sdě-
luje donu Ruovi, že jednání o otevření domu v Římě nespí,
ale poměry jsou tam po pádu vlády pravicového zaměření
tak napjaté, že neví, jestli je vůbec vhodné o něco usilovat.
Druhý dopis s oslovením „milý done Ruo,“ ale určený k pře-
čtení všem, hovoří o audienci. Svatý otec prý se ptal, zda je
v Oratoři hodně hochů podobných Dominiku Saviovi. Don
Bosco řekl, že ano. Ptal se také, kolik mají salesiáni noviců.
Don Bosco mu řekl, že kleriků je 61, koadjutorů 35. Svatý
otec zvolal: „To je zázrak Boží milosti! A kolik je synů Marii-
ných?“ „Ve všech našich domech jich může být taková stov-
ka. Doufáme, že v říjnu jich celá řada přijme duchovní rou-
cho.“ „V jiných domech také narůstají duchovní povolání?“
„Je jich hodně ve všech domech, ale v Turíně se hoši oby-
čejně rozhodují při duchovních cvičeních. Doufám, že budu
u toho.“ „Co řemeslníci? Také žádají o vstup mezi salesiány?“
„Jsou takoví a budou. Někteří už odešli statečně do argen-
tinské republiky, jiní žádají o to, jiní zase zůstávají zde.“ Ho-
vořilo se pak o misiích. Svatý otec rád slyšel, že je zájem a že
přicházejí odevšad žádosti o salesiánské misionáře. Řada lidí
u salesiánů studuje jazyky: angličtinu, francouzštinu, špa-
nělštinu. Papež velice rád udělil všem apoštolské požehnání.
Don Bosco předložil Svatému otci zvláštní dopisy od noviců,
od Mariiných synů, od studentů a od řemeslníků. Dopis od
noviců byl podepsán všemi novici jmenovitě a don Barberis
se podepsal jako novicmistr. Mělo se tím čelit proti pomluvě,
že salesiáni nemají žádný noviciát.
Z Říma Don Bosco poslal do světa více dopisů. Stálo ho
to čas a námahu, ale nelitoval, protože takové dopisy spo-
jovaly lidi a strhávaly je k práci a k obětem pro Boží krá-
lovství. Tak tomu bylo u lidí žijících ve světě, tak tomu bylo
v salesiánských ústavech. V Turíně don Barberis svolal no-
vice ke zvláštní konferenci, aby jim tlumočil zájem Svaté-
ho otce o jejich pokrok ve ctnosti. Řada dopisů šla opačnou
cestou – z Turína do Říma do rukou Dona Boska a všude
byla prosba, aby tlumočil oddanost a lásku všech vůči pa-
peži.
Ještě v rámci této kapitoly povíme něco o tom, co se dálo
v Turíně, pak něco o stycích Dona Boska s vládními činiteli,
dále o nových nabídkách a konečně o duchovních výsadách
udělených Svatým otcem.
Svízele, pramenící z neshody mezi Donem Boskem a ar-
cibiskupem, neustávaly. Don Berto psal donu Ruovi z Říma:
„Pan arcibiskup se mi postaral o novou práci. My stavíme
a on boří.“ Don Durando psal: „Boj proti naší Společnosti
pokračuje, ale s pomocí Boží a laskavostí Pia IX. všechno
skončí vítězstvím.“ Znovu don Berto koncem dubna: „Zde
v Římě je odpor kurie vůči Donu Boskovi znám ve všech
kongregacích a všichni s dobrotou upozorňují Dona Boska,
aby byl na stráži a aby se bránil.“ Bertova narážka na novou
648

11.7 Page 107

▲back to top
práci měla patrně vztah k žalobě, že prý Don Bosco své-
volně něco změnil ve schválených stanovách. Dále to byla
práce s vyhledáváním dalších právnických důvodů pro po-
volení privilegií. Záležitost Turína otravovala život samému
papeži. Msgre Scotton svědčil, že mu jednou papež důvěrně
řekl, že arcibiskup Gastaldi je pro rehabilitaci rosminianis-
mu. Přitom prý řekl: „Věřte mi, drahý, že rosminiáni konají
hodně dobrého, ale tu lásku, jakou má Don Bosco k Svaté-
mu stolci, nemají.“ „Já nevím, co jsem udělal turínskému ar-
cibiskupovi,“ řekl papež Msgre Sbarrettimu, „leda, že jsem
mu radil, aby nebyl náhlý v suspendování kněží.“ Sám se-
kretář kongregace biskupů a řeholníků řekl Don Boskovu
sekretáři Bertovi: „Svatý otec všelicos dovolil Donu Boskovi
dočasně, ale nechtěl, aby se to dávalo písemně, aby se to ar-
cibiskup v Turíně nedověděl.“ O tom budeme ještě mluvit.
Tehdy se zas jeden biskup pokusil sjednat mír mezi ar-
cibiskupským palácem a Valdokem. Byl to biskup z Alby,
Msgre Galletti. Psal 28. dubna Donu Boskovi, že nemůže
kázat novénu před svátkem Pomocnice křesťanů v bazilice
Panny Marie, aby si to ještě víc nerozlil s panem arcibisku-
pem. Pokusil se obhájit Dona Boska a smířit tyto dva veliké
lidi, které rozděluje ne srdce, ale jen rozum, ale nepovedlo
se mu to. Jen ještě víc věci zkomplikoval. Důležité bylo, že
zatímco arcibiskup stále žaloval, Don Bosco se jen hájil, ale
s takovou umírněností, že to bylo v Římě přijímáno s veli-
kým povděkem.
Nový incident vznikl ještě v nepřítomnosti našeho světce
a zase to bylo v souvislosti se svěcením. Don Rua předložil
kurii seznam kleriků, kteří přicházeli v úvahu pro svěcení
v letních suchých dnech. Bylo mu to vráceno pro nedosta-
tek údajů. A když poslal nový opravený seznam, přišla zá-
porná odpověď.
Don Bosco měl v dubnu další dva varovné sny. Vypra-
voval je donu Bertovi a ten je zaznamenal. V noci 7. dub-
na Berto slyšel Dona Boska volat ze sna: „Toníku, Toníku!“
Ráno se ptal a Don Bosco mu vypravoval, že vystupoval ja-
kýmsi úzkým prostorem po schodech, když mu zastoupila
cestu veliká hyena. Nemohl se jí vyhnout a ona se stále při-
bližovala, až byla u něho. Už ho chtěla pohltit, když tu on jí
vrazil do chřtánu ruku, ale vtom se probudil. Ještě slyšel na-
pomenutí nějakého pastýře, který volal: „Pomoc musí přijít
shůry, ale člověk musí sestoupit co nejvíce dolů. Čím níže
sestoupí, tím je pomoc shůry jistější. Tato bestie uškodí jen
tomu, kdo si jí všímá a ji chce.“
Jiné noci měl jiný sen. Byl v rodném kraji a viděl tam při-
cházet nějakého papeže, kterého neznal. Ptal se ho: „Svatý
otče, proč nejedete v kočáře?“ A on: „Ano, myslím na to.
Můj kočár, to je věrnost, síla a laskavost.“ Byl strašně una-
vený a říkal: „Jsem u konce.“ Don Bosco si říkal pro sebe:
„To ne, Svatý otče. Dokud nebudou věci naší kongregace
v pořádku, nezemřete.“ Pak se tam ukázal kočár, ale bez po-
tahu koní. „Kdo jej potáhne?“ ptal se Don Bosco. Ukázala
se tři zvířata: pes, koza a ovce. Ty táhly papežský kočár. Pak
ale nemohla dál a kočár se zastavil. Don Bosco si pomyslel:
„Mohl jsem ho pozvat k nám domů a nabídnout mu občer-
stvení. Jen co dojdeme do Murialda, půjdeme ke kaplanovi
a vše se spraví.“ Pak mu napadlo vztyčit jakousi desku, která
vzadu sahala k zemi. Papež se na to díval a řekl: „Kdybyste
byl v Římě a viděli by vás dělat tuto práci, ti by se smáli!“
A probudil se.
Co se týče kontaktů s vládními místy, moc toho při
té cestě nebylo. Navštívil ministra zahraničí Melegariho
a prosil ho o pomoc pro misionáře, ale víc než úsměvy
a hladká slova nezaregistroval. Poslal dona Duranda s jeho
latinským slovníkem k ministru veřejné osvěty, ale bylo to
stejné. V té době se páni od vlády snažili vystupovat jako
gentlemani, ale jinak se báli jeden druhého a neradi by se
byli kompromitovali s kněžími. Situace ještě nebyla zralá.
Za svého pobytu v Římě mu bylo všelicos nabízeno
v Římě samém a také v okolí. Zatím nic neřekneme ani
o konceptinech, ani Castelli romani, ani o Montefiascone.
Zastavíme se jen u návrhů, které se sice brzy rozplynuly, ale
přece jen svědčí o důvěře, které Don Bosco požíval.
Už v roce 1875 se mluvilo o tom, že by měli salesiáni
převzít kolej v Ceccanu. Přál si to kardinál Berardi, ale už
samotná myšlenka byla píchnutí do vosího hnízda. Kněží
v Římě a kolem Říma byli národovci a v Piemonťanech vi-
děli okupanty. Oni byli cives romani – občané římští, ti ze
severu byli buzzurri – snad je to od německého Potzer –
tedy někdo, kdo čistí komíny, kominík. Obecný lid byl
trochu obecnější i vůči zmíněným cizincům ze severu, ale
někde to bylo jako kdysi za časů Kristových mezi Židy a Sa-
maritány. V ty dny sama kněžna Altieriová, příbuzná kar-
dinála Altieriho informovala světce, že se v jistém sdružení
pro katolické zájmy jednalo o návrh svěřit Donu Boskovi
papežské školy, ale mnozí o tom nechtěli ani slyšet. Byla
by to urážka pro římské duchovenstvo. Kardinál tedy po-
žádal o zmíněnou službu scolopy, ale ti sehnali všehovšudy
jen sedm žáků. Kardinál tedy chtěl znovu navázat jednání
s Donem Boskem, ale ten se vymluvil, že má mnoho jiných
závazků. Pravda je, že se světec zasazoval vícekrát o to, aby
mohl své salesiány usídlit přímo v Římě, ale všechny pokusy
zatím ztroskotaly, i když se zdálo, že by to byla zcela lehká
záležitost.
Kardinál Franchi, prefekt kongregace pro šíření víry,
zvané prostě Propaganda, položil Donu Boskovi otázku:
„Proč usilujete o poslání svých lidí daleko za moře, když je
zde také Řím?“ Don Bosco mu hned odpověděl: „Stačilo by,
abych dostal nějakou boudu, kde bych mohl shromažďovat
hochy. Najděte mi ji!“ Pan kardinál svatosvatě slíbil, pro
něj je to jednodušší, ale Don Bosco se jen pod kůží smál.
Opravdu pan kardinál zapomněl, nebo musel zapomenout,
co slíbil. Kněžna Altieriová také znovu načala řeč a slibova-
la, že když Don Bosco otevře v Římě dům, dá mu k dispo-
zici svou osobu i peníze. Světec se jen žertem zeptal: „Bude
to začátkem, nebo až koncem měsíce?“ „To je přece jedno,“
řekla ona. „To není jedno,“ zase on. „Začátkem měsíce je
kapsa ještě plná, ale koncem měsíce zeje prázdnotou.“ „Tak
tedy začátkem, vprostřed a ještě koncem měsíce,“ dodala
paní. Ale Don Bosco dobře věděl, že Altieriová podporuje
celou řadu dobročinných institucí a ani při dobré vůli ne-
může svému slibu dostát.
S velkým útokem přišel na Dona Boska kardinál Franchi,
prefekt Propagandy. V Číně jsou tři opuštěné apoštolské
vikariáty a v dohledné době bude takových misií patnáct.
Don Bosco by tam mohl poslat své lidi. Nic ho to nebude
stát, všechno bude platit Propaganda. Ale Don Bosco ne-
mohl zatím nic slíbit. Jeho patagonský plán byl nákladný.
Nemínil poslat své syny vstříc jisté smrti, ale rozhodl se
obklopit sídla Indiánů řetězem stanic, kde by se pěstoval
napřed obchodní styk s domorodci a kde by jejich synové
mohli chodit do škol a teprve přes ně by bylo možno bez
obav vstoupit do jejich území s křížem v ruce. Měl o tom
diskusi s kardinálem prefektem a viděl, že v Římě nemají
649

11.8 Page 108

▲back to top
skoro žádné vědomosti o zeměpisných údajích zemí, které
jsou na jihu amerického kontinentu. Co se týče Dálného vý-
chodu, to si musel dobře rozmyslet.
Pokud šlo o privilegia, Don Bosco jistě podnikal vše, co
mu diktovala starost o vymanění kongregace ze závislos-
ti na biskupech, ale nikomu nic neříkal, aby se snad něco
neprozradilo. Jisté pokroky dosáhl. Tak si odnášel z Říma
schvalovací breve pro jeho „Mariiny syny“ – dílo pro pozd-
ní povolání, a také pro „Salesiánské spolupracovníky.“
O tom jsme psali už v XI. svazku. Další důležitou výsadu si
opatřil nyní, když mu bylo dovoleno přijímat kandidáty do
noviciátu bez tzv. testimoniálek od biskupských kurií, po-
kud šlo o chovance salesiánských ústavů. Později bude toto
privilegium rozšířeno vůbec na každého, kdo bude chtít
vstoupit do kongregace. Velmi cenné bylo, že mu papež dal
povolení posílat k svěcení – mimo stanovený čas na tři roky
v Evropě, na pět let v misiích. Dostal to však přímo od pa-
peže, a to, jak se říká, pod pokličkou.
Z Říma psal dobrý otec také donu Caglierovi. Byl to ob-
šírný dopis s návodem, jak předat vyznamenaným papežské
dekrety. Zajímat ho bude, že Svatý stolec nabízí salesiánům
tři apoštolské vikariáty v Indii, jeden v Číně a jeden v Aus-
trálii. Bude třeba, aby se Cagliero vrátil do Evropy a možná
bude muset podniknout výlet do Indie. Asi se začne něco
v Římě a není vyloučeno, že bude Cagliero v Římě nocovat
už pod salesiánskou střechou. Naše sestry možná převez-
mou práci v semináři v Bielle a tři salesiáni by měli odejít
do Trinità. V práci je spousta projektů, o kterých by se řek-
lo, že jsou to projekty bláznů. Ale Bůh tomu žehná a pluje
se na plné plachty. Je třeba se modlit, děkovat, doufat a bdít.
Dopis končí zprávou, že začátkem května se Don Bosco vrá-
tí do Turína.
Na audienci 3. května byli s Donem Boskem také don
Durando a don Pechenino. Třetí audience byla 11. května.
Po audienci se chystal na zpáteční cestu do Turína. Napřed
se chtěl vrátit, aby byl 7. května přítomen slavnosti ochrany
sv. Josefa, ale nevyšlo mu to.
Zatím život v Oratoři plynul i bez Dona Boska dobře. Ko-
munita osmi set hochů prožila krásně svátek Zmrtvýchvstá-
ní Páně a pak Ochrany sv. Josefa a začal měsíc Panny Marie.
Velikonoce byly ve znamení předepsaného velikonočního
přijímání. Řemeslníci je měli v úterý Svatého týdne, studen-
ti ve středu, kněží a klerici na Zelený čtvrtek. V ty dny byla
zvláštní třídenní jako příprava. Externí hoši a školáci měli
velikonoční přijímání na Bílou sobotu (pozn. je třeba mít
na paměti, že tehdy byly obřady Svatého týdne ráno nebo
dopoledne s výjimkou umývání nohou.) Dělníci měli veli-
konoční přijímání v den Vzkříšení. Děti, které ještě nebyly
připuštěny k prvnímu svatému přijímání, šly během veli-
konočního týdne ke svaté zpovědi. Externisté měli během
svatopostní doby možnost vykonat si duchovní cvičení. Za
tím účelem bylo pro ně denně pět kázání, z nichž tři byla
povinná. První bylo už o půl šesté ráno a poslední v osm ve-
čer. Školáci se zúčastnili jednoho z těch pěti a mimo to měli
jen pro sebe jedno dopoledne o půl deváté a jedno odpole-
dne ve čtyři.
Pro kněze to byla práce navíc, protože ostatní povinnosti
zůstávaly. Zajímavé je k tomu číst u Barberise v jeho kroni-
ce poznámku. Ptala se ho paní markýza Fassatiová 2. dubna,
jestli Don Bosco v nakládání práce nepřehání. Barberis s ní
vede v kronice rozhovor, ve kterém svého mistra hájí tím, že
v Oratoři je práce zákonem. Každý pracuje jen kolik zmůže,
ale je zcela vytížen. Don Bosco to tak vidí. Když se pracuje,
moralita stoupá. Když se nepracuje, klesá. Pro něho i rekre-
ace je práce, protože se hoši musí hýbat, což prospívá duši
i tělu. Někteří hoši jsou slabší tělesné konstrukce – konsti-
tuce, ale v Oratoři si pomalu zvyknou pracovat sice lehce,
ale stále. Na postávání není prostě čas. Salesiáni tak získá-
vají návyk stále něco dělat a nezahálet. Jinde to tak není. Má
to velký význam i pro církev. Například ve Francii platila
zásada: když to nemůže být dokonalé, tak se jde od toho
pryč. Na tuto zásadu církev doplatila, protože tváří v tvář
útlaku ze strany antiklerikálů francouzští úředníci a dů-
stojníci opouštěli své pozice a přenechávali je nepřátelům.
Don Bosco je jiného smýšlení. Když nemůže všechno, udě-
lá aspoň něco. Když nemůže udělat Zet, udělá alespoň A.
B. C., ale nevzdá se. Barberis pokračoval: V Oratoři se také
pracovalo utajeně, ale připravovala se budoucnost. Dnes má
Don Bosco kolem sebe velmi početnou rodinu s výborným
duchem. Jsme všichni mladí, ale všechny nás vychovával
on. Tak může nyní otvírat dům za domem. U nás to také
trvá, než jsou klerici zformovaní, ale v druhém roce filosofie
odevzdávají dobrou práci. Pak rok od roku rostou ve vědě,
ve zbožnosti, prozíravosti, otvírají se před nimi horizonty
a svěřují se jim další a další úkoly.“ – Věru, je čemu se učit,
také o čem rozjímat, můžeme říci my po více než sto letech.
První den měsíce máje se vyznačoval tím, že kdekdo při-
stoupil k svatému přijímání. Zavanul svěží duch. Vstávalo
se o půl hodiny dříve, už v pět. O půl druhé úklid v ložni-
cích, ve dvě volné studium a zpěv. O půl osmé kázání. Pře-
staly večerní korepetice. Vycházka ráno hned po mši sva-
té až do snídaně. Stupňovaly se zkoušky hudby. Napřed se
myslelo, že po odchodu Cagliera zpěv upadne, ale Dogliani
ho výborně nahradil. Také kapela vyzrávala. Její omlazení
šlo postupně bez jednorázového vyhazovu těch, kteří tam
vnášeli špatné způsoby nekázně. Vznikl orchestr dvanácti
houslistů. Hudba a zpěv poznamenávaly všechny rekrea-
ce. Oratoř neznala „únavu zbožnosti“. Katecheta řemeslní-
ků vymyslel originální mariánskou akademii. Konala se ve
velkém sále pod kostelem Panny Marie. Byla to akademie
spojená s katechismovým závoděním. Byly také odměny za
přítomnosti všech představených. Všichni věděli, že jejich
katecheta je vážně nemocen, ale nevzdává se. Odměnili ho
za dobrý příklad tím, že mu věnovali velkou kytici umělých
květů, na nichž byly napsány počty svatých přijímání, mod-
liteb a dobrých skutků za jeho uzdravení.
V polovině května se slavila Ochrana sv. Josefa. Doufalo
se, že Don Bosco bude už doma, ale protože nepřijel, vnější
slavnost byla přeložena na jinou neděli. V den svátku přijeli
do Oratoře generální ředitelé konferencí sv. Vincence z celé
Itálie. V neděli 7. května si pánové prohlédli Oratoř a odpo-
ledne byli přítomni sezení konference, ustavené na Valdo-
ku. Byli spokojení, jen si přáli, aby se zachovávala generální
pravidla, pokud je to slučitelné s povahou domu. Rádi sly-
šeli, že někteří bývalí žáci založili konferenci jinde a že don
Cassinis v San Nicolás vzkřísil tamní konferenci.
Zatím bylo v Oratoři cítit blížící se svátek Panny Marie
Pomocnice. Střídaly se hudební zkoušky, v kostele se stavělo
pódium pro zpěváky, v domě se bílilo, současně škola ne-
polevovala a představení dokonce brzdili přílišné studování.
Málo dní chybělo do návratu Dona Boska, když tu jednou
v neděli, právě když byli hoši v kostele, ucítili ostrý pach
kouře a obloha se podivně zatemnila. Když byli vyšli z kos-
tela, viděli poblíž Oratoře stoupat dým. Hořela Tensiova
650

11.9 Page 109

▲back to top
manufaktura mezi Oratoří a Útočištěm Barolové. Naneštěstí
vítr nesl jiskry zrovna k Oratoři. Nastal poplach. Don Ber-
tello se chladnokrevně ujal velení. Dal namočit do vody na
200 pokrývek a rozestřít je po střechách, 20 větších hochů
vylezlo na střechy, aby je stále namáčeli. Také v oknech vi-
sely deky, aby jiskry nezapálily uvnitř. Ostatní hoši museli
do kostela a modlit se litanie ke všem svatým. Zatím přije-
li hasiči a za čtvrt hodiny zdolali požár, chrlíce ze stříkaček
proudy vody. Poplach trval asi hodinu. Škoda na taškách
a oknech obnášela asi 1 000 lir. Panna Marie se ukázala Po-
mocnice i tentokrát. Mezi hochy se s odporem komentovala
skutečnost, že v neděli se v továrničce pracovalo.
Tři dny po této události se Don Bosco rozloučil s řím-
skými přáteli a vracel se domů. Cestou se dvakrát zastavil,
a to poblíž Pisy a pak v Sampierdareně. 17. května v jednu
odpoledne vstoupil do Oratoře, samozřejmě nadšeně ví-
tán jejími osmi nebo devíti sty obyvateli. Celou půlhodinu
potřeboval, než se dostal pod portikát, protože kdekdo mu
chtěl aspoň ruku políbit. Pak odešel do jídelny něco pojíst
a samozřejmě otázkám nebylo konce. Unavený a s velkým
hlavy bolením se konečně dostal do světničky, kde na něho
místo odpočinku čekala řada dopisů. Vyřizoval je do pěti
hodin, pak se trochu procházel po knihovně spolu s donem
Barberisem, který mu dělal doprovod a hovořil o Patagonii,
jenže hlava ho nepřestávala bolet a proto se raději zase vrátil
k práci za stolkem.
Tato kapitola je už dosti dlouhá, ale abychom netrhali
souvislost, řekněme si ještě něco o jednom večerním slovíč-
ku, o jednom okružním listu a o jedné konferenci.
Hned večer po příjezdu měl Don Bosco obvyklé večerní
slovíčko. Mluvil žertovně, prý čekal, že ho přijdou navštívit,
ale zatím nic. Svatý otec prý se ho na ně ptal, chtěl vědět,
jsou-li opravdu dobří. „Nu jsou, jsou,“ odpověděl on, ale
potichu si myslel, že sem tam něco… Také prý se ptal na
jejich zdraví a na to, zda je hodně takových, kteří by chtě-
li jít na misie. Řekl mu, že jistě, jenže nejeden je předčasně
povolán od Pána Boha na věčnost. Papež se hned ptal, zda
ti, co umírají, mu zanechávají naději, že jsou spaseni. I to
mu zodpověděl. Skoro všichni, když přijde jejich hodina,
sami si zavolají kněze a přijmou svátosti. Slovo dalo slovo,
zkrátka dobrý otec se dotkl všeho, co považoval za dobré,
aby hoši věděli, aby žili v ideálech, ve kterých žil on sám.
Poslední myšlenka oné „dobré noci“ byla: připravit se vzor-
ně na svátek Panny Marie Pomocnice.
S datem 24. května – to je datum svátku Panny Marie,
napsal okružní list pro francouzské dobrodince nového
domu v Nizze. Hlavně jim sděloval papežské požehnání
s udělením odpustků.
4. června měl konferenci v kostele sv. Františka Saleské-
ho pro spolubratry, novice a aspiranty. Konference začala
až v 10 v noci, protože předtím bylo divadlo a studovny se
musely uspořádat tak, aby velký sál mohl sloužit za divadel-
ní dvoranu. Přítomných lidí bylo 170. Don Bosco byl vel-
mi unaven a mluvil značně potichu. Mluvil dlouho, proto-
že bylo o čem mluvit. Vypočítával všechny milosti, kterých
dosáhl od papeže, hlavně mluvil o odpustcích, pak o šťast-
ném zakončení jednání o Synech Mariiných a Spolupra-
covnících, pověděl, co si řekli o misích, o morálním stavu
salesiánské společnosti, o duchu, který vládne v domech.
Všechno jaksepatří rozvedl, aby měl každý jasnou představu
o tom, jak dílo zraje. Závěrem znovu všem kladl na srdce,
aby si zachovali ctnost čistoty, protože bez ní jsou všechny
ctnosti vystaveny do nebezpečí, že je ztratíme.
Po návratu z Říma si Don Bosco vůbec neodpočinul. Ko-
lik tam měl práce, vyplývá z deníku jeho sekretáře Berta: 3
papežské audience, návštěva u desíti kardinálů, devatenáct
u menších hodnostářů, dvanáct u osob laických. Dvakrát se
byl podívat na jakési místo, které chtěl získat, ale nezískal.
Navštívil jenom dva kostely, přijal sedm pozvání na oběd.
Co projednával, o tom s nikým nemluvil. Někdy říkal, že
jedna jediná záležitost stojí za takovou cestu. Když mluvil
k salesiánům jako k celku, pověděl vše, co je mohlo nad-
chnout nebo patřilo k společnému zájmu. Když se vrátil,
zase k němu přicházeli lidé s nejrůznějšími problémy. Byli
to kněží i biskupové, osoby laického stavu a on s každým
ztrácel čas, aby nikoho neurazil, a všem dával cítit, že je mu
jejich návštěva milá. Některá návštěva ho stála i několik ho-
din času, takže za to půldne prakticky nic neudělal a zmeš-
kanou práci pak musel dohánět.
7 Novéna a svátek Pomocnice křesťanů
Novénu k Pomocnici křesťanů kázal kněz biellské diecéze
don Fogliano, výborný lidový kazatel, který kázal podle srd-
ce Don Boskova. Jeho kázáními se proplétala také vypravo-
vání o milostech Panny Marie z Don Boskovy knížky „Ma-
ria Pomocnice, s vypravováním o některých milostech.“
První den tridua se konala vnější oslava odloženého svát-
ku Ochrany svatého Josefa a zároveň oslava návratu Dona
Boska mezi své. Byl slavnostní oběd s pozvanými hosty
a večer akademie, na které se Donu Boskovi moc líbily dia-
logy řemeslníků o jejich práci ševcovské, truhlářské, zámeč-
nické, krejčovské a knihařské. Byly to dialogy vždy dvou
osob. Jeden švec měl v rukou roztrhané boty, druhý nově
ušité boty. Hlavně se líbilo, že to bylo všechno zaměřeno ná-
božensky. Don Bosco poručil ty trefné dialogy uchovat pro
budoucnost, případně je opakovat.
V Itálii se po náboženské stránce zase šeřilo; mezi Va-
tikánem a Itálií vládlo napětí. Vikář Jeho Svatosti kardinál
Patrizi vyzýval římské diecézany, aby oživili kult Panny Ma-
rie Pomocnice. A aby slavili i svátek Pomocnice křesťanů,
který ustanovil papež Pius VII., když se v roce 1814 právě
na 24. května vracel po pěti létech vězení z napoleonského
zajetí. Zprávy o tomto počinu měly vliv i na Turín. Přibý-
valo poutníků a don Barberis poznamenal v kronice, že to
ukazuje, že se chrám Panny Marie Pomocnice stane oprav-
dovým poutním místem. Rok 1876 bude mít v následujícím
ročníku Katolického čtení čestné místo, protože bude uve-
řejňovat vypravování o padesáti dvou milostech, vymodle-
ných na tom posvátném místě.
Zmíníme se o jedné z nich. V květnu toho roku se vážně
roznemohl dvaaosmdesátiletý pan Mazzucco z Turína. Dce-
ra Marcela prosila Dona Boska, aby se přimluvil u Panny
Marie za jeho uzdravení. Don Bosco jí nařídil nějaké mod-
litby, které se měla modlit až do svátku Božího Těla. Ona slí-
bila a konala je, ale dědečkovi bylo stále hůř. Plná zoufalství
přišla k Donu Boskovi a stěžovala si. On ji povzbudil k větší
důvěře a takto posilněnou ji poslal pryč. Vskutku, přesně na
svátek Božího Těla ráno pan Mazzucco hlásil, že se cítí zcela
zdráv.
651

11.10 Page 110

▲back to top
S blížícím se svátkem stoupala v Oratoři nálada, až v sám
předvečer dostoupila vrcholu. To přijížděli ředitelé a zástup-
ci jednotlivých kolejí. Přijel také sekretář casalského biskupa
Msgre Masnini a po domě se rozkřiklo, že přijeli poutníci až
ze Švýcarska. Služebník Boží musel od rána přijímat návště-
vy, které přicházely vhod i nevhod, ale on dovedl trpělivě
vše snášet a usmívat se. V jednu hodinu po poledni přišel
telegram z Janova, že ve dvě přijedou dvě dámy a budou
obědvat v Oratoři. I to vzal na vědomí bez komentáře. Na
večeři se dostal hodně pozdě, protože zpovídal. A hle: čekal
na něho pan konsul Gazzolo, který právě přijel z Argenti-
ny. Četl v Unità Cattolica dopis od misionářů a zdálo se mu,
že tam není dosti zdůrazněn. Už to řekl donu Francesiovi
a teď to říká i Donu Boskovi. Don Bosco uctivě smekl biret,
pána obejmul a dokonce ho políbil na tvář. Pak si ho po-
sadil vedle sebe a tituloval ho, jak se sluší a patří, a hovořil
s ním víc než hodinu. Nechtěl kohokoliv od sebe propouštět
s hořkostí v srdci.
O svátku v deset dopoledne byla slavnostní mše svatá,
kterou sloužil Msgre Masnini. Ďábel do toho zase strčil své
kopýtko. Pan arcibiskup byl požádán, aby sám sloužil tuto
mši, ale nechtěl. Žádalo se, aby mohl být pozván jiný biskup,
ale to také nedovolil. Nakonec bylo rozhodnuto, že bude mít
mši svatou Msgre Masnini. Nebyl biskupem, ale měl něja-
ké insignie, lidé to moc nerozeznávají, hlavně že je sláva.
Ale bylo zle. Už večer přišel dopis z kurie, kde se prefektovi
donu Ruovi přikazuje, aby se nikdy nic takového neopako-
valo, protože aby někdo mohl sloužil mši s prelátskými in-
signiemi bez výslovného dovolení pana arcibiskupa, je vy-
loučeno.
K tomu lze jenom podotknout, že Msgre byl předtím
na arcibiskupství, ale nedostal audienci. K tomuto zákazu
je třeba přidat ještě druhý z 2. června, jímž Jeho Excelence
zakazuje svěcencům z Oratoře mít v kterékoliv farnosti ar-
cidiecéze primiční nebo další mši dříve, než uplyne patnáct
dní od svěcení. Msgre Masnini pak poslal z domova panu
arcibiskupovi omluvný dopis.
Když v domě pohaslo sváteční nadšení, zase se všechno
vrátilo do normálních kolejí. Don Rua zase svolal lidi, kte-
rých se to týkalo, k projednání všeho, co se událo dobrého
nebo méně dobrého, aby se z toho vyvodily důsledky pro
příště. Udělal se o tom obvyklý zápis, který se bude zase číst
před svátkem v roce 1877.
8 Don Bosco ve styku s lidmi
Ceria v této kapitole považuje za vhodné uvést z Barberiso-
vy kroniky některé pasáže, trefně zaznamenávající, jak Don
Bosco mistrně vedl každý rozhovor tak, aby dosáhl svého
záměru, aniž by urazil svého partnera v řeči. Don Rua a don
Barberis provázeli Dona Boska na oběd k dvěma starým
dámám – sestrám. Koncem oběda přišli za slečnami něja-
cí jejich příbuzní, samozřejmě katolíci, ale takoví, jakých
bylo mnoho – bez katolické životní praxe. Jmenovali se To-
vagliovi. Don Bosco s nimi hned navázal rozhovor a brzy se
dotyční pochlubili, že jsou příbuzní nějakého pana Turletti-
ho. „Ale výborně,“ zvolal Don Bosco. „To je přece výborný
pán!“ Pan Tovaglia: „To je pravda. Je jen málo tak dobrých
rodin jako je jeho.“ Don Bosco: „Máte svatou pravdu. Je jen
málo rodin, kde by se tak poctivě žilo náboženským živo-
tem, kde by chodili pravidelně do kostela, k svátostem, na
kázání, i když je tolik práce.“ Pan Tovaglia: „Také doma je
ke všem laskavý. Kde může pomoci, pomůže.“ Don Bosco:
„Vidíte, i to je svatá pravda. Pan Turletti je z těch, kteří pa-
matují na slova svatého evangelia: „Co vám nadbývá, dejte
jako almužnu.“ A hned vypravoval, jak pan Turletti za ním
přišel, že prý se blíží zima, ať zakoupí pro své hochy punčo-
chy. Pak zase přišel, přinesl něco na košile, pak opět na za-
koupení prostěradel. Donu Boskovi se to tehdy zdálo příliš
a napomínal ho, aby pamatoval na sebe, ale pan Turletti, že
ne, co prý si myslí, cožpak jen on si chce získat zásluhy pro
nebe. On přece také myslí na věčnost a také si chce získat
zásluhy. Dobře ví, že Kristovo „co vám nadbývá, rozdejte
jako almužnu“ lze brát jen jako radu, ale on to raději bere
jako příkaz, protože ví, že „snadněji projde velbloud uchem
jehly, než boháč do Božího království.“ Don Bosco takto
pokračoval a před Tovagliovými rozváděl zajímavý dialog
s panem Turlettim, jejich vzdáleným příbuzným, a oni jen
přikyvovali a říkali pořád, že to je svatá pravda, takový on
je, my ho dobře známe. Pak Don Bosco zabrousil s rozho-
vorem do Patagonie a mluvil o svých hrdinských misioná-
řích a řeč se zase stočila jinam, prý rytíř Monti si vzal ži-
vot. Pan Tovaglia to označil za zbabělost. Tu se kdosi vmísil
do rozhovoru, a řekl, že kdyby byl dobrý křesťan, nikdy by
něco takového neudělal. Paní Tovagliové nedělalo dobře, že
se mluví o smrti, ona si myslí, že na to je dost času, až to
přijde. Don Bosco jí dával částečně za pravdu, ale don Ca-
fasso prý byl jiného smýšlení – že když je člověk připrave-
ný a nemá nic na svědomí, proč by se trápil myšlenkou na
smrt, takový může být stále veselý, protože, až to pak přijde,
může být jistý, že přijde do nebe.
Rozhovor s Tovagliovými všechny pobavil a poučil a svě-
tec neopomenul při loučení pozvat Tovagliovy do Oratoře.
Don Barberis, bystrý Don Boskův následovatel, doma ho-
nem za tepla rozhovor zachytil perem a neopomenul zdů-
raznit Don Boskovo mistrovství, s jakým zvládal každý roz-
hovor s lidmi tak, aby přinesl jen dobro a žádnou trpkost.
Do Oratoře přicházelo mnoho lidí a Don Bosco co chvíli
někoho potkal a věnoval mu maličkou pozornost. V každém
viděl především nesmrtelnou duši a pozeptal se ho vhod-
ně právě na ni. Někdy šel ještě dál. Tak se stalo, že potkal
v domě nějakého člověka. Nevěděl, kdo to je, ale zastavil se
s ním. Jmenoval se Pesce – Ryba. Byl z Mondovì a byl tam
v nějaké koleji zaměstnán jako číšník. Měl dokonce v kap-
se pochvalný dopis od starosty a od pana kanovníka Ighiny.
Don Bosco si nechal dopis přečíst a pak se ptal: „Přišel jste
sem, abyste zůstal, nebo jen na chvíli?“ Pesce: „Chtěl bych
tu zůstat.“ Don Bosco: „Cítíte se tu spokojen?“ „Cítím, ale
raději bych byl poslán do nějaké jiné koleje.“ „Co byste chtěl
dělat?“ „Co se mi uloží: mohl bych si vzít na starost jídelnu
nebo něco podobného.“ Světec neopomenul pozeptat se na
jeho zájem o spásu duše, a když viděl, že je to člověk dobré
vůle, předal ho hned okolojdoucímu donu Barberisovi, aby
se ho ujal a vše mu zařídil. Ryba se chytila.
Našemu světci byli i domácí velmi blízcí a měl pro kaž-
dého otcovské slovo. Jednou večer potkal jich šest a každé-
mu něco řekl. Donu Monaterimu: „Oh, don Monateri chce
Donu Boskovi ukázat, že dělá zázraky, pravda?“ Klerikovi
Podestà: „Tremunt potestates! Třesou se mocnosti.“ K tomu
přidal pohlazení a úsměv. Kleriku Ghigliottovi z Varazze:
„Ještě ses mi nevyzpovídal ze svého budoucího života.
Kdy přijdeš a povíš mi, co budeš dále dělat?“ Koadjutorovi
652

12 Pages 111-120

▲back to top

12.1 Page 111

▲back to top
Rossimu: „Vida, pan hrabě Rossi, velký přítel Dona Boska!“
Rossi: „Ale, Done Bosco, vy pořád žertujete.“ Don Bosco:
„Já že žertuji? Není ti milejší, že ti říkám takto, než kdybych
ti dal pohlavek?“ Klerikovi Bodratovi, který měl vyučovat
v „ohnivé škole“. „Připrav se. Dám ti tolik žáků, že se budeš
divit. Ty z nich uděláš vybrané výpěstky na vinici Páně.“ Ji-
nému klerikovi: „Tak tedy půjdeme do Ameriky na pomoc
donu Caglierovi. Ty jistě obrátíš celou Patagonii.“ Můžeme
si jen myslet, kolik dobrého vykonala tato jen nahodilá slo-
víčka při pouhém potkání.
Někteří salesiáni kolem Dona Boska věděli něco o kon-
sulu Gazzolovi, ale museli se podivovat Donu Boskovi, ko-
lik času mu věnoval. Hovořil s ním o obrácení domorodců
v Patagonii, o tom jak si Svatý otec přeje, ale on na to ucho
neslyšel. Pořád jen vedl svou a chtěl mermomocí salesiány
upoutat jen na Buenos Aires a přimět je, aby tam vytvořili
něco jako na Valdoku. Don Bosco mu to nevyvracel. Po-
slouchal, sem tam něco poznamenal, vyjádřil nějakou po-
chybnost a zatím spřádal své vlastní plány.
31. května se Don Bosco vydal na cestu do Villafranky
d’Asti navštívit nemocného dona Messidonia, bývalého cho-
vance Oratoře. Don Barberis jel s ním. Ve vlaku se potkali
s donem Dassanem, Don Boskovým dávným přítelem. Sedli
si vedle něho. Mezi řečí ho Don Bosco pozval do Oratoře na
divadlo. Dassano řekl, že nemůže, bude právě obcházet ne-
mocné. Don Bosco jej pochválil, to že je velmi užitečná prá-
ce. Don Guala, náš ředitel v kněžském konviktu nám říkal:
„Kněz, který chce mít kolem zpovědnice hodně kajícníků,
ať se hodně věnuje nemocným. Získá si hodně lidí z jejich
rodin. Někdy přijdou celé rodiny ke zpovědi.“ V určité chví-
li don Dassano smutně prohodil: „Náš rod brzy vyhasne. Už
jsme tu jen dva a oba jsme kněží: já a bratr, představený mi-
sionářů v Chieri. Kdo bude po nás dědit, to ví sám Pán Bůh.“
Don Bosco pohotově: „Já vám obstarám dědice.“ A už říkal,
kolik má nezaopatřených dětí. Má je v ústavě a potřebuje
jim dát prakticky všechno, od košile až po boty. Všechno
moc stojí. A hned začal počítat. Donu Dassanovi přecházel
zrak, když světec začal uvádět ceny košil, spodků, punčoch
atd. a násobit vše osmi sty, tolik kolik měl v domě hochů.
Kněz v Cambianu vystoupil z vlaku, ale jistě mu cifry zů-
staly tkvět v hlavě a s nimi myšlenka, kterou chtěl náš Don
Bosco vyvolat. Ve Villafrance to bylo také takové. U nemoc-
ného dona Messidonia se sešlo více kněží a Don Bosco brzy
stočil řeč, kam ji potřeboval. Udělal jim přednášku o Díle
Panny Marie Pomocnice pro pozdní povolání, rozhovořil
se o dcerách Panny Marie Pomocnice, nezapomněl také jim
vyložit všecko o Salesiánských spolupracovnících. Chudák
don Messidonio. I on poslouchal, ale s bolestí. Měl tuberku-
losu v nejvyšším stupni a neměl naději na uzdravení. Přesto
prosil Dona Boska, aby směl po uzdravení přijít k němu do
Oratoře a stát se salesiánem. Don Bosco mu řekl: „Podívej
se, drahý, už teď tě přijímám mezi své a máš u nás otevřené
dveře. Až začneš zase chodit a budeš schopen jízdy vlakem,
hned mi napiš. Dáme ti přichystat světničku a já ti sám při-
jdu naproti na nádraží.“ Všichni přítomní byli přesvědčení,
že k uzdravení tak vážně nemocného by bylo třeba zázraku
prvního řádu, ale mlčeli a nechali chudáka v přesvědčení, že
bude zase chodit a pracovat jako salesián. A obdivovali Don
Boskovu velikou lásku.
Na zpáteční cestě dobrý otec s donem Barberisem probí-
ral jednotlivé hochy novice, nechal se informovat a dával své
úsudky. Asi to šlo, byli v kupé sami. Mezi řečí konstatoval,
jak hoši všichni lnou k Oratoři a jak se tam všeobecně cítí
dobře jako doma. Každý říká: „Náš kostel, náš ústav v Lan-
zu, náš kostel v Alassiu, v Nizze…“
A když se mluví o našich misiích, mluví se tak, jako by
byli pány celého světa. Na konci cesty don Barberis ještě za-
registroval tuto vzácnou radu ze světcových úst: „K našemu
duchu patří činnost, dále nikdy se s nikým nesrážet, nepra-
covat umínění tam, kde se nedá nic dělat, ale jít tam, kde
můžeme užitečně vynaložit své síly.“
Když přijeli do Turína – Dona Boska nepřestávala bolet
hlava, on sám zavedl dona Barberise do zastrčené kavár-
ničky na šálek kávy. I tam mohli ještě pokračovat ve svých
úvahách, protože tam nikdo nebyl. Don Bosco schválně
vstoupil do kavárny bočním vchodem. Don Barberis to
komentuje: „I to ukazovalo, jaký je duch naší kongregace.
Žádné zvláštnosti, ani pohodlí. Ale když je toho zapotřebí,
ať se to klidně udělá.“
Když vyšli z kavárničky, ještě cestou mluvili o znacích,
které napovídají, že je někdo k nám povolán: Když je hoch
zcela otevřený ve svaté zpovědi a chodí stále ke stejnému
zpovědníkovi, když po prázdninách nebo po delší přestáv-
ce jde zase k svému zpovědníkovi, to je znamení, že zůstane
v kongregaci. Když je hoch v ústavě celý rok hodný, ale pak
o prázdninách upadne do velkých hříchů, vrátí se a zas je to
celý rok dobré, i když se to o dalších prázdninách opakuje,
myslím, že takový může zůstat u nás a stát se knězem. Ov-
šem v žádném případě mu nedoporučím, aby se stal kně-
zem ve světě. Jestli se neudrží teď o prázdninách, co teprve,
až bude zcela sám. Ať nikdo neříká, že pak bude mít větší
sílu. Já říkám: Ne, naopak, bude mít větší nebezpečí. To je
má zkušenost.
Cestou šli spolu, ale pak se k nim přiblížil vicefarář od
sv. Karla don Giuganino. Protože don Barberis pochopil, že
chce s Donem Boskem mluvit o samotě, oddělil se od nich.
Pak zase šli spolu kolem ústavu Řemeslníčků. Tam odtud
vyšel sv. Leonard Murialdo a šel s nimi až k Oratoři. Jednalo
se o antoneliánskou synagogu, zvanou Mole Antonelliana.
Stavěli ji Židé s podporou města, ale nemohli to utáhnout
a nakonec souhlasili, aby to město odprodalo. Don Murial-
do by byl rád, kdyby to vzal na sebe Don Bosco a ten byl
ochoten investovat do toho 250 000 lir. Město bylo ochotno
dokončit jen vnějšek, nic víc. Ale potom z toho sešlo.
Povíme ještě poslední epizodu: V San Salvatore v Mon-
ferratsku se vyvíjelo úsilí, aby tam salesiáni otevřeli kolej.
Don Bosco se tam šel podívat a právě stál v kruhu přátel,
mezi nimiž byl také místní farář. Všichni byli pro, jen prý
ten největší boháč je proti. Pan Provera. A hle: Provera šel
právě kolem. „My o vlku, a vlk za humny,“ prohodil někdo.
Don Bosco požádal o prominutí a vyšel panu Proverovi
vstříc. Smekl, pozdravil ho a že prý považuje za svou mi-
lou povinnost pozdravit ho a vyřídit mu svou uctivost. Don
Bosco hned navázal řeč otázkou, nepochází-li pán z Mira-
bella. On měl v Turíně moc hodného přítele z Mirabella,
také Proveru, moc si rozuměli. Pan Provera řekl, že z Mira-
bella pocházel jeho dědeček a opravdu se jedná o vzdálenou
přízeň. Takovým pěkným způsobem se rozvinula řeč a pan
Provera dokonce pozval Dona Boska do svého domu a – to
už byl vrchol, sám byl ochoten jeho záměr podpořit. Nako-
nec z toho nic nebylo, ale jako doklad Don Boskova způ-
sobu jednání s lidmi všech možných kategorií to jistě může
posloužit.
653

12.2 Page 112

▲back to top
9 Misionáři a misie
Don Boskova misionářská výprava do Argentiny sledovala
dva cíle: pomoc tisícům italských emigrantů a pomalé pro-
nikání a evangelizace indiánských kmenů, obývajících ar-
gentinský jih. Argentina je veliká země, druhá v Jižní Ame-
rice. Vešlo by se do ní dvacet Československých republik.
Jih byl ještě neprozkoumaný, a proto byly o něm jen mlhavé
představy.
Buenosaireský arcibiskup měl v úmyslu dát salesiánům
svou nejjižnější farnost při Atlantickém oceáně v Carmen
de Patagónes. Mohl by se tam postavit ústav, který by při-
tahoval Indiány sídlící kolem řeky Rio Negra a odkud by se
dalo pronikat ještě jižněji k řece Chubutu. Tam byla kolonie,
jíž stál v čele jako komisař Janovan pan Antonín Oneto. Ten
zval dona Cagliera k nim a popisoval mu sáhodlouze tamní
poměry. Tvrdil, že Indiáni na Chubutu nejsou zlí a neradi
prolévají krev, ale nikdo jim nesmí sáhnout na svobodu, pak
bývají nesmiřitelní. U pramenů Chubutu na úpatí Kordiller
nebo And je prý úrodná rovina, a až tam odtud prý přišlo
po třináctidenním pochodu 41 Indiánů prodat kůže z gua-
naka a z lišky. Je jich moc a skoro by rádi zanechali kočov-
ného života. Někteří mluví španělsky. Vláda má v úmyslu
založit další kolonii ještě jižněji na řece Santa Cruz. Tam
by měli misionáři další možnosti styku s Patagonci. 3. čer-
vence psal don Cagliero Donu Boskovi celkem optimisticky
o Indiánech, jen připomenul, že kdo by jim chtěl sáhnout
na svobodu, musí počítat s tím, že ho bez milosti zabijí. Je
třeba získat si kačika – náčelníka. O vládě lze mluvit jen
jako o instituci, od které by mohli mít nějaké výhody. Pan
arcibiskup by rád salesiány poslal také k Indiánům na řece
Rio Salado. Také v Cordobě, v srdci Argentiny, se volá po
příchodu salesiánů. I tam by bylo možno otevřít kolej.
Don Bosco pod dojmem těchto zpráv začal pracovat
na zřízení apoštolské prefektury a používal k žádosti o to
konsula Gazzola. Přece jen to vypadalo úředněji, než kdy-
by vystupoval svým jménem. Ale Gazzolo dal na relaci jen
své jméno. Jemu záleželo více na vlastním zájmu. Mimo jiné
šlo o odprodání jeho pozemků, které bránily rozšíření místa
kolem kostela Milosrdenství v hlavním městě. Don Caglie-
ro si dal udělat úřední odhad a ten byl vyčíslen na 18 000
italských lir, ale Gazzolovi se to zdálo směšné. Sám si cenil
pozemek na 40 000 italských lir. Záležitost zůstala viset ve
vzduchu.
Zatím Cagliero pracoval na dalším projektu. Chtěl ote-
vřít v Buenos Aires řemeslnickou dílnu, jak to bylo v Turí-
ně na Valdoku. Nahrával mu v tom Dr. Carranza, předseda
konference sv. Vincence, a apoštolský nuncius monsignor
Matera. Ač bylo málo peněz, nakonec se začalo v ulici Ta-
cuarí y San Juan v chudobném stavení. Don Cagliero sbí-
ral osiřelé chlapce a začal tam zřizovat dílny – krejčovskou,
obuvnickou, truhlářskou a knihvazačskou. Smlouva měla
značné mezery, které do budoucnosti nevěstily nic dobrého,
ale začalo se a pokračovalo. Brzy přijde s druhou výpravou
jako kapitán don Bodrato, který nahradí Cagliera a pan ar-
cibiskup odevzdá salesiánům ještě farnost sv. Jana Evange-
listy na předměstí zvaném Boca, ale o tom za chvíli.
Don Bosco čekal na každou zprávu od dona Cagliera ne-
dočkavě a sám odpovídal rychle a dával mu cenné pokyny.
Jeho praktická fantazie byla stále u misionářů za mořem
a řídila jejich práci. Hodně zdůrazňoval potřebu získat po-
volání z tamních komunit. Myslel i na zřízení argentinského
noviciátu. V tom smyslu psal Svatému otci Piovi a ten mu
odepsal příznivě, jen otevření noviciátního domu vázal na
normální požadavek, aby k tomu dal souhlas místní biskup.
V praxi to nebylo jednoduché a delší čas se muselo jít do-
předu asi tak, jak tomu bylo v začátcích na Valdoku v Ora-
toři. Kdosi trefně řekl, že u těch prvních pozůstával noviciát
v tom, že chodili ke zpovědi k Donu Boskovi a on si s nimi
občas pohovořil. Při tom je nám samozřejmé, že žádný no-
vicmistr nemohl dát novicům to, co jim dal Don Bosco. –
O těchto problémech hovořil Don Bosco upřímně s pape-
žem a ten měl pro vše nejen pochopení, ale i nadšení.
Ještě jedno zahájení se rýsovalo a brzy uskutečnilo. Se-
verní část Argentiny na řece Uruguay nad zálivem La Pla-
ta směrem k hranicím Brazílie se nedávno osamostatnila
a zformovala se ve stát zvaný Uruguay. Salesiánští misioná-
ři, než přijeli do Buenos Aires, se zastavili v hlavním měs-
tě Montevideu. Zatím tam nebyla žádná církevní správa
a v čele církve tam stál apoštolský vikář monsignor Vera,
který se namáhal o to, aby církevní život dostal aspoň tro-
chu důstojnou tvář. V té zemi nebyl ani jeden katolický
ústav pro vzdělávání mládeže, až nyní se rýsovala možnost
začít něco, když pan Fynn nabídl církvi kostel sv. Růženy
Limské s nějakými budovami. Salesiáni přijali a 24. května
1876 byla podepsána řádná smlouva. Don Bosco pak slíbil,
že pošle do Uruguaye deset salesiánů s druhou výpravou.
To nebylo všechno. Náš světec už měl oči také na druhé
straně And, v dnešním Chile. Chtěl vytvořit nějaký odra-
zový můstek pro evangelizaci tamních indiánů a obrátil se
o radu k biskupu chilskému v Concepciónu. Psal mu latin-
sky a ani nevěděl, jak se jmenuje. Nevíme, jaký osud potkal
tento dopis, ale zatím se nemohlo nic podnikat, protože se
zjistilo, že mezi tamními Indiány už působí kapucíni. Tepr-
ve za deset let přijdou salesiáni do Concepciónu. Bude to
ještě za světcova života.
V San Nicolás se na svátek Nanebevzetí Panny Marie sla-
vilo otevření ústavu. Arcibiskup tam měl mši svatou a byl
dojat k slzám, když viděl, kolik dětí přistoupilo ke svatému
přijímání. Slavilo se dva dny. Po církevní oslavě nastoupila
oslava občanská. Kolem pana arcibiskupa zasedly i občan-
ské autority. Řeč měl don Tomatis, mluvil pan Benitez a no-
vopečený monsignor Ceccarelli, který byl vlastním strůjcem
toho všeho. Pana arcibiskupa doprovázela k lodi do přístavu
řeky Paraná spousta chlapců, což mu udělalo také dobře.
Salesiáni ze San Nicolás se nespokojili s apoštolátem v tom-
to městě severní Argentiny, ale přijali také duchovní správu
Italů, jejichž obydlí byla roztroušena daleko široko a byla
těžko dosažitelná. Ředitel don Fagnano a jeho spolubratři za
nimi podnikali dlouhé namáhavé exkurse.
Z té první doby se připomíná v San Nicolás tato událost.
Už tři roky za sebou byl kraj kolem města navštíven mrač-
ny žravých kobylek a v roce 1876 hrozila nová invaze. Sa-
lesiáni vybídli obyvatelstvo, aby se doporučilo Panně Marii
Pomocnici a vyhlásili třídenní pobožnost ve svém kostele.
Posměchu od zlých slyšeli hodně, ale nedbali. Skončila po-
božnost – a hle „Langosta“ byla zde – kobylky pokryly pole,
louky, cesty i zdi. Zdálo se, že všechno spasou. Nevěřící se
posmívali ještě víc, ale věřící se ještě víc modlili. A tu k úža-
su všech se kobylky zvedly a letěly do jiných krajů. Zůstal
sice ještě jejich zadní voj, ale v noci přišla bouřka a studený
654

12.3 Page 113

▲back to top
vítr a ty je obrátily na útěk. Vděčnost obyvatelstva byla veli-
ká. Uspořádali sbírku, která vynesla kostelu 10 000 lir.
12. srpna napsal don Barberis ve své kronice: „Don
Bosco teď v posledních čtrnácti dnech nemluví o jiném než
o misiích v Patagonii.“ Vskutku Don Bosco měl plnou hla-
vu úvah, jak obrátit ty vzdálené země a odevzdat je Kristu.
Stále mu ležela na srdci otázka domorodého kléru a širo-
kých mas. Říkal, že v Číně a jinde se na to šlo špatně. Misi-
onáři se opírali o mocné tohoto světa, ale ta doba už přešla
a měla se změnit taktika. On sám v Itálii začal brát dělníky
pro kněžskou službu od kladiva a od lopaty a věřil, že v bu-
doucnosti to ani jinak nepůjde. Také si byl vědom toho, že
v budoucnosti bude muset církev brát kněze z místních lidí
a nečekat, že všechno udělají misionáři poslaní z Evropy. Ci-
toval příklad msgre Comboniho v Africe. Ten šel touto no-
vou cestou, ale co je to platné, když druzí ho nenásledovali.
Také byl přesvědčen, že misionáři musí mít široké zázemí
v lidech, kteří budou misijní činnost podporovat i hmotně.
Tvrdil, že musíme přijmout a nechat vystudovat 50 hochů,
než z nich získáme třeba jen jednoho kněze. To stojí pení-
ze. To nemůže dělat jednotlivec, na to zde musí být řeholní
společnosti. A ještě jedno: musíme mít neomezenou důvěru
v Boží Prozřetelnost, ale ani to nestačí. Je třeba zmobilizovat
všechny lidské možnosti a činit a nespat. Jen tak Bůh po-
žehná našemu úsilí. A ještě: nevelebit tolik mučednictví. Je
krásné, když někdo může položit život za víru. Takový může
být jist, že půjde rovnýma nohama po smrti do nebe. Ale
lepší je zachovat si život a potichu vytrvale pracovat a pří-
padně chránit se. Jde o dobrou věc, ve které si musí podat
ruce Bůh a člověk také.
Takové řeči vedl Don Bosco i mezi chlapci. Často vzpo-
mínal na sv. Atanáše, který se nevystavoval nepřátelům, ale
dovedl se před nimi skrývat, ano i užívat malých svatých
lstí, aby nepadl do jejich rukou.
10 Morneský duch
V Don Boskových řečech a dopisech se nyní často objevu-
je dík Boží Prozřetelnosti za to, jak pěkně se rozvíjí Institut
dcer Panny Marie Pomocnice. Jejich počet už vzrostl na více
než sto, ačkoliv na rozdíl od jiných ženských institutů nové
členky přicházely do kongregace bez věna. Snad devadesát
ze sta nemohlo přinést věno a nejednu bylo třeba i ošatit.
Ale to nesmělo vadit.
V této věci máme pěkný výrok Dona Boska. Jednou
v Borgu San Martino se ptal sestry Petronilly, generální vi-
kářky matky Mazzarellové, zda se hlásí postulantky. „Hlásí
se otče, ale skoro všechny přicházejí s prázdnýma rukama.“
Don Bosco pohlédl k nebi a řekl: „Ach, kdybyste věděly, jak
vzácné je každé povolání! Neodmítněte ani jedno pro chu-
dobu. Boží Prozřetelnost se postará. Řekněte to v Mornese
a všem. Povolání, i když jsou chudá, učiní váš institut bo-
hatým.“
Žít chudobně, hodně pracovat a zbožně se modlit bylo
vždy jakoby dobrým vysvědčením domu. Přicházely sice
také dívky z lepších rodin a dokonce ze šlechtických rodin –
takové obyčejně studovaly a snažily se opatřit se učitelskou
kvalifikací – ale jinak neměly nic zvláštního a posloucha-
ly sestru Marii Dominiku, i když tato neměla žádné ško-
ly. Představená to vše bohatě vynahradila tím, že učila své
duchovní dcery dobrému asketickému životu. Často říkala:
„Nezáviďte těm, které v kostele vydávají vzdechy a roní slzy
před Pánem, ale pak nedovedou přinést maličkou oběť nebo
přizpůsobit se každé práci i nízké. Raději záviďte těm, které
jsou ochotné udělat ze sebe třeba koště, které zametá dům.
Pokora, umrtvenost, láska k oběti, cožpak to není podstata
dobré askeze v řeholním životě?“
Na konto ducha Mornese máme krásné svědectví od
msgre Scottona, který v roce 1876 kázal v Mornese duchov-
ní cvičení pro skupinu paní. Než odjel, cítil potřebu učinit
určité odvolání. Před třemi léty si odnesl z Mornese špatný
dojem. Netajil se tím před Donem Boskem a řekl, že si my-
slí, že institut zkrachuje. Don Bosco řekl: „Nu uvidíme, co
udělá Panna Maria.“ Nyní v tomto roce konstatoval u dcer
Panny Marie velmi dobrého ducha a divil se, jak počtem
rostou. Jistě Don Bosco viděl do budoucnosti lépe než on.
Čtenáři si vzpomenou, že četli, jak Don Bosco za svého
pobytu v Ovadě složil první stanovy institutu a jak je pak
předložil biskupovi s prosbou, aby je schválil na zkoušku.
Nyní podal formální žádost o schválení institutu jakožto
diecézní kongregace. Podepsal se na žádost on sám, dále
don Costamagna, ředitel sester a Mazzarellová jako předsta-
vená. Žádost začínala slovy, že jak známo, v Mornese zahá-
jil institut horlivý kněz don Pestarino a dal mu název Dům
nebo kolej Panny Marie Pomocnice křesťanů za účelem
vychování nemajetných dívek, atd. Může překvapit, že Don
Bosco nemluvil o sobě jako o zakladateli, ale připsal záslu-
hu donu Pestarinovi. Z toho, co víme, je nám jasné, že donu
Pestarinovi nikdy nepřišlo na mysl založit řeholní společ-
nost, nýbrž jen nevědomky a řízen Boží Prozřetelností při-
pravil pro ni, abychom tak řekli, lidský materiál. Je možné,
že když šlo o diecézní schválení, bylo záhodno poukázat na
zásluhu diecézního kněze, který stál u kolébky kongregace.
Biskup Sciandra kongregaci v tom smyslu schválil, ale jasně
v dekretu uvedl jako zakladatele kněze Dona Boska, před-
staveného zbožné Společnosti salesiánské.
V srpnu po zmíněných duchovních cvičeních paní byla
obláčka 17 postulantek. Vykonal ji don Rua, který součas-
ně vykonal důkladnou vizitaci domu, hlavně po ekono-
mické stránce. Duchovní cvičení sestrám kázali monsignor
Scotton a doktor teologie Ascanio Savio, bratr salesiána An-
gela Savia. Oba byli bratranci svatého Dominika Savia.
V roce 1876 se vyrojilo z Mornese 29 dcer, sester, no-
vicek a postulantek. Nastoupily do šesti nových míst. Do
Vallecrosie šly tři už 9. února. Matka generální a její vikář-
ka je provázely sněhem až do Gavi, kde zastavily v poutním
kostele Panny Marie, aby si vyprosily ochranu Matky Boží.
Do Sampierdareny jel s nimi don Costamagna, který je tam
předal valecrozskému řediteli donu Cibrariovi a ten je zave-
dl až na místo. Chudinky měly veliký strach z protestantů,
ale nikdo jim nic neudělal. Jejich účelem bylo založit pro
dívky oratoř a dívčí školu.
29. března přivezl don Rua do Turína na Valdocco dal-
ších 7 dcer. Don Bosco pro ně získal blízkou budovu, o kte-
ré říkal, že to bylo doupě ďáblovo. Také začínaly v chudo-
bě, ale měly tu výhodu, že byl Don Bosco nablízku, což
ostatní sestry neměly. Arcibiskup dal k usídlení souhlas
s podotknutím, že bere na vědomí, že monsignor Sciandra
sestry schválil. Sám tak učiní, až je pozná a bude je moci
schválit i pro svou diecézi. Ale neměl nic proti tomu, aby si
zřídily v domě domácí kapli, ač bydlely blízko kostela Panny
655

12.4 Page 114

▲back to top
Marie. Don Rua se stal jejich zpovědníkem a Don Bosco jim
všemožně hleděl pomáhat. Sestry hned začaly dívčí oratoř
a bezplatná vyučování, instalovaly pro děvčata dílny a vě-
novaly se nedělní a každodenní katechezi. Jejich dům byl
zasvěcen svaté Anděle Merici a obraz v kapli svatému Karlu
Boromejskému. Bylo to na počest dvou dobroditelek, paní
Anděly Biancové a hraběnky Charloty Calloriové.
Třetí hlouček sester měl namířeno do Bielly. Tamní bis-
kup monsignore Leto požádal Dona Boska o sestry pro
svůj seminář. Odjely tam 7. září. Bydlení dostaly v blízkosti
domu a staraly se o seminář. Msgre biskup jim byl sám na-
proti na nádraží. Matka Marie Dominika je navštívila až
v březnu dalšího roku. Byla trochu znepokojena. Obydlí se-
ster se jí zdálo až příliš panské, ale sestry za nic nemohly,
vše nalezly připravené a musely to podstoupit.
Jen co byla záležitost biellská vyřízena, dalších 7 sester
nastoupilo 12. října v Alassiu. Vezl je tam don Costamagna.
Tam naopak nalezly obydlí velmi ubohé, ve chvatu se zapo-
mnělo jim něco připravit. Když začínaly, neměly ani stůl,
kolem něhož by sesedly.
8. listopadu tři sestry odjížděly do Lu Monferrato řídit
tamní mateřskou školku, vybudovat dílny a otevřít oratoř.
Aby měly potřebné, postarali se manželé Ribaldonovi.
V prosinci začaly také v Lanzu. Tam musely být napřed
na bytě u nějakých lidí, než bylo pro ně postaveno zvlášť.
Protože Lanzo patří do turínské diecéze, musel i pro ně Don
Bosco žádat o souhlas k usídlení.
Matka Mazzarellová, když diktovala dopis pro dona
Cagliera, dovolila si zažertovat: „Zapomněla bych, že máme
ještě jeden dům, v nebi! Tamní ředitel se vůbec neptá naší
rady a vybírá si personál bez našeho vědomí a dovolení jak
chce. Už je jich tam sedm.“ Sedm za jeden rok! Ale ze sou-
časných ozvěn se nezdá, že by byla komunita uvržena do
zmatku, zato se hodně mluví o vzorném životě zesnulých.
V roce 1876 byla morneská komunita svědkem zvláštní
události. Přišla tam, poslána Donem Boskem, dívka, která
jevila známky nadpřirozených zkušeností. Jmenovala se Au-
gustina Simbeniová a pocházela z Říma. Don Bosco ji osob-
ně neznal, byla mu doporučena. Augustina byla krasavice,
měla sladký hlas, plavé vlasy, každý si ji na první pohled za-
miloval. Dokonce ředitel don Costamagna o ní říkal, že je to
děvče zřejmě omilostněné. Jen matka Marie Dominika, ve-
dená smyslem pro realitu, byla opatrná v úsudku. Také na ni
udělalo dojem, že farář z Rosignana řekl, že se mu to děvče
nelíbí. Když namítla, že ředitel má jiné mínění, odpověděl:
„Ředitel ještě nemůže mít zkušenost.“ Archiv sester chová
obsáhlý popis mimořádností, které Augustina vykazovala.
Vyjevovala druhým svědomí, uhádla, co se děje na dálku,
někdy jako by byla v extázi a vznášela se k výšinám, zpívala
francouzsky i anglicky andělským hlasem. Tajemná nemoc
ji přivedla na konec života a pak se najednou uzdravila. Prý
se jí zjevuje nějaká dívka a zjevuje jí různá tajemství. Pak
předpovídala hrůzy, které zničí Řím. Bude válka. Proroctví
se dostalo až do Oratoře a vzbudilo paniku. Augustina psala
dokonce Donu Boskovi – prý za tři dny náhle zemře a žá-
dala, aby jí v jejím umírání asistoval. Celá komunita byla
z toho zděšená.
Don Bosco se nehnul a donu Costamagnovi, který se
ptal, má-li jí posloužit on, řekl, aby ji nechal být. Přišel třetí
den a nic se nestalo. Dívka tvrdila, že je to proto, že Don
Bosco nepřišel. Nakonec poslali dívku za ním do Borga
San Martino a on jí bez obalu řekl: „Člověk by netušil, že
v tak mladé ženě může být tolik pýchy a zloby!“ A poručil
ji odvést a poslat domů do Říma. Děvče chtělo dále mluvit,
ospravedlňovat se a pronést další proroctví, chtěla dokonce,
aby směla navštívit papeže, ale Don Bosco jí poručil kou-
pit jízdenku do Říma a trval na tom, aby odjela. Co to bylo?
Ďábelské mámení nebo nějaké spiknutí proti mladému in-
stitutu? Fakt je, že zde bylo nebezpečí kolektivní sugesce, ale
matka představená až na nějaké zaváhání se nedala očarovat
a Don Bosco tomu udělal rázný konec. Pro něho stačilo, aby
zachytil stopy neposlušnosti, nedostatku pokory nebo lži
a byl se svým úsudkem hotov.
Zatím se dály tyto věci a dály se i jiné. Sestra Terezie
Laurentoni byla dlouho nemocná, ale matka představená jí
poručila, aby první den tridua před svátkem Panny Marie
Pomocnice šla do kostela. Dovezli tedy pacientku na vo-
zíčku do kostela a byla tam po celou mši svatou. Když však
se vystavovala Nejsvětější svátost oltářní, začala být náhle
celá rozrušená. Sestra, která ji vezla, zavolala matku Domi-
niku a ta nemocné poručila, aby vstala a šla se obléci. Ona
tak učinila a byla zcela zdráva. Představená v dopise donu
Caglierovi 8. července napsala: „Sestra Terezie Laurentoni-
ová je zcela uzdravena.“ Fakt je, že se stala ředitelkou sester
v Turíně a žila ještě v roce 1920.
Když přestalo ďábelské pokušení uvnitř, přišlo další
zvenčí. Pan Pastore, obecní radní, bohužel bývalý chovanec
Oratoře, chtěl dosáhnout kdoví jaké funkce a žádal Dona
Boska o přímluvu. Ten se pokusil, ale neuspěl. Pastore se
na něho rozhněval a ze vzteku navrhl v obecní radě, aby se
vyslovila nedůvěra učiteli a také sestře učitelce. První byl
salesián, druhá byla dcera Panny Marie. Jeho návrh se ne-
setkal s vážnou opozicí. Ti dobří lidé prostě nechápali, že
je v zájmu institutu Mornese opustit, ovšem obec by na to
doplatila. Don Bosco tam poslal dona Bodrata. Byl rodák
z Mornese, byl kdysi než se stal salesiánem učitelem, on jim
to pořádně rozvedl a řekl, že stejně v Gavi a v Serravalle při-
jmou sestry s otevřenou náručí, že na ně čekají. Ať si jen po-
roučejí, uvidí, že si jen uškodí a jiným prospějí. Don Bosco
začal vážně uvažovat o tom, zda by nebylo lepší přestěhovat
ústav jinam, ale zatím zůstaly věci, jak byly.
11 Přípravy na druhou výpravu
Jak se věci vyvíjely v Americe, bylo třeba připravit bez od-
kládání druhou, ještě početnější výpravu misionářů za
moře. Don Cagliero žádal alespoň dvacet. To ovšem před-
pokládalo ochuzení personálu v stávajících domech a to
zase vadilo ředitelům těchto domů.
Jednou jel don Cerruti s Donem Boskem z Alassia do
Albengy. Don Bosco začal rozvíjet vidinu nových ústa-
vů nejen v Americe, ale i v Oceánii, v Africe a jinde.
Cerruti poslouchal jen na půl ucha. Dona Boska se neptal.
Don Bosco se ho zeptal: „Rozumíš?“ On na to: „Něco ro-
zumím.“ Don Bosco: „Vy jste dobří. Nerozumíte, protože
se vám nechce přemýšlet.“ Ale sám pochopil, že musí na to
opatrně. Ostatně znal své ředitele a věděl, že smýšlejí stejně
jako on, vždyť vyrostli všichni v Oratoři.
K té věci jednou řekne: „Je naše štěstí, že většinu našich
jsme přijali k nám v mladém věku. Ani si neuvědomili, že
656

12.5 Page 115

▲back to top
se stali dospělými v pracovité atmosféře a že znají dobře
náš život. Jsou z nich hned dobří asistenti a dobří učitelé,
mají jednotného ducha a metodu a nepotřebují, aby je ně-
kdo zaučoval. Naučili se všemu jako chovanci. Dávají nám
také záruku, že zde bude kontinuita ducha, vyvarujeme se
roztržek a nebudeme potřebovat reformy. Když vstoupí do
kongregace člověk s velikou vědou a autoritou, není-li zrov-
na veliký svatý, takový nadělá více škody než užitku. Je těžké
svléci starého Adama, zvláště když zde nejde o velké hříchy,
ale věci, které se dají dobře srovnat se svědomím. Takoví
zkřivují dobrého ducha a to pak má nedobrý vliv na chová-
ní druhých. Myslím, že dosud žádná kongregace nebo řád
neměly takovou snadnost vybírat si lidi jako my. Velikou
naší nadějí do budoucnosti je také to, že za ředitele ustano-
vujeme ty, kteří u nás vyrostli. Tak to bude i v zámoří. Bu-
dou otvírat nové domy a za ředitele budeme automaticky
jmenovat kněze, které tam pošleme odtud. A než vyroste
nějaký Američan, to už bude salesiánský duch zdomácnělý
a zapustí v novém světě dobře kořeny.
Zatím se dály přípravy. Don Cagliero přes kurii v Monte-
videu dosáhl od uruguayské vlády zaplacení desíti cest, ko-
lik tam mělo přijet misionářů. Rozproudila se propaganda
v Itálii. O chystané výpravě psaly různé noviny a vypravo-
vání o misionářích budila zájem. Psalo se tam otevřeně, že
vypravení prvních dvanácti misionářů stálo 40 000 lir, ale
vypravení dalších dvaceti bude stát 60 000 lir. Don Bosco
sám koncipoval provolání k veřejnosti. Chtěl také do věci
zainteresovat italskou vládu, ač si nedělal iluze o její reak-
ci. Říkal, že to nevadí, aspoň budou vědět, co se děje a ne-
budou moci říci, že salesiáni něco kutí potmě. Když zde je
příležitost mluvit o tom, co dobrého podnikáme, je třeba
mluvit. Hlavně však je třeba nechlubit se úspěchy. To působí
u jiných řeholí závist. Popravdě řečeno, my jsme skutečně
někdy trochu hodně výbojní.
Pro jednání s italskou vládou bylo kompetentní mini-
sterstvo zahraničních věcí. Don Bosco v jednání používal
služeb židovského sekretáře Melegariho, který mu byl na-
kloněn. Přes něho poslal ministrovi promemoria, ale z od-
povědi vycítil, že uvedl ministra do rozpaků. Nahoře vi-
děli věci z jiného zorného úhlu. Teprve před nedávnem se
rozhořel spor mezi Argentinou a Chile o hranice a nebylo
třeba přikládat k tomu další polínka. Také povstání Srbů
proti Turkům zaměstnávalo ministerstvo, že nemělo chuti
brát si jiné starosti na sebe. Co se týče misionářů, ministr
vzkázal, že se napřed musí dotázat argentinské vlády. Ale
jelikož také argentinská vláda zaplatila cestovné osmi misio-
nářů, italská, aby nezůstala příliš pozadu, dala Donu Bosko-
vi „tisíc lir“, a to s velikým politováním, že nemůže dát víc.
Bylo víc než přirozené, že Don Bosco zaklepal také na
dveře Propagandy v Římě. Vždyť Svatý stolec zamýšlel zří-
dit v Patagonii apoštolskou prefekturu a svěřit ji salesiánům.
Jaký osud měla žádost nevíme, ale Svatý otec na své konto
poslal Donu Boskovi 5 000 lir, což bylo jistě hodně, pováží-
me-li v jaké finanční tísni se papež v té době nacházel.
Přes všechny starosti domácí byl Don Bosco v druhé
části roku v myšlenkách stále u svých misionářů, jak to do-
svědčuje několik dopisů psaných donu Caglierovi.
V jednom mu říká, že bude třeba, aby se příští rok vrátil
do Evropy a aby si udělal výlet na indický ostrov Cejlon. 4.
července propukly v Buenos Aires velké nepokoje ve snaze
překazit lidové shromáždění k poctě Spojených států. Podle
Dona Boska je podněcovali Italové jako odvetu za to, že vlá-
da vyhostila ze země asi 500 cizinců, viněných z podvratné
činnosti. Bylo třeba, aby byl don Cagliero svrchovaně opatr-
ný a nezadal si ani na jedné ani na druhé straně. Co se týče
Cejlonu, Don Bosco slíbil tamnímu misionáři donu Aloisi
Piccinellimu, že mu snad v roce 1878 bude moci někoho
poslat. Piccinelli chtěl dvěma salesiánům svěřit misii, čítající
8 000 katolíků mezi mnohem větším počtem mohamedánů,
buddhistů a protestantů. Přijetí nebylo definitivní a rozhod-
nout se mělo, až by Cagliero osobně viděl, oč jde.
Odjezd misionářů byl stanoven na listopad. Nakonec
mělo odjet 23 misionářů a sice: 8 jich mělo založit ústav ve
Villa Colón v Uruguayi, 2 začít domov pro chudé italské
chlapce v Buenos Aires, 2 měly mít na starost oratoře v tém-
že městě, 2 se měli připojit k personálu kostela Misericordia
tamtéž, 2 se měli ujmout farnosti zlými pověstmi prostou-
pené obce Boca, 4 měli jít na pomoc do San Nicolás a 3 měli
být připraveni odejít do Carmen do Patagonie a pokusit se
vejít ve styk s Indiány.
12 V Oratoři od duchovních cvičení do udělování cen
Když se psal XII. svazek Don Boskových Životopisných pa-
mětí, don Ceria v této 12. kapitole si povzdechl, že každým
rokem se více tenčí počet těch, kteří se mohou chlubit, že
žili s Donem Boskem a zažili jeho otcovskou lásku. Don
Bosco byl pro ně sluncem, které ozařovalo všechny, kdo
měli to štěstí žít s ním pod jednou střechou. Noví chovan-
ci byli po příchodu zaliti stejnou atmosférou jako ti starší.
V této hlavě si povíme něco, co se prožívalo v Oratoři bě-
hem tří letních měsíců roku 1876.
V té době se Don Bosco zdržoval většinou doma. Jednak
v té době byla duchovní cvičení, jednak hoši odcházeli na
prázdniny a bylo třeba je na ně připravit. Před duchovními
cvičeními se dávalo v Oratoři latinské drama Phasmatonì-
ces, které napsal pozzuolský biskup Rosini, zemřelý v roce
1836. Drama se nedávalo v Oratoři poprvé, ale vždy to
byla kulturní událost, na kterou se sešli profesoři a podob-
ně lidé z celého Turína. Bylo se na co dívat a co obdivovat,
když herci – chlapci, bezvadně hráli hru celou latinskou a to
tak přirozeně, jako by mluvili rodnou řečí. Don Bosco tím
nepřímo dokazoval, že se v Oratoři studie neodbývají, ale
naopak, že se tam studuje lépe než jinde.
O představení psaly samozřejmě i noviny. Divadlo se
muselo pro veliký zájem opakovat. O přestávkách hoši zpí-
vali veselé kuplety a zazněl také slavný don Caglierův „Ma-
rinaio – Námořník“ jako tklivá vzpomínka na milého před-
staveného. Pak po uklidnění nastala duchovní cvičení. Sice
bylo řečeno, že se už nebudou konat koncem roku, ale raději
v postní době, ale tentokrát to ještě nevyšlo, protože Don
Bosco byl v Římě a bez něho se duchovní cvičení neobešla.
To byla přece privilegovaná doba pro rozhovory o povolá-
ní, to si světec nemohl nechat ujít. Cvičení byla od 11. do
18. června pro studenty i řemeslníky zároveň. Kázal oblíbe-
ný kazatel don Belasio. Proběhla k Don Boskově naprosté
spokojenosti. Don Barberis, který měl ve vyšších třídách
gymnázia náboženství, dal hochům návrh, aby nenechali
projít duchovní cvičení bez toho, že by si udělali rozhodnutí
ohledně svého budoucího povolání a bez toho, že by se po-
radili se svým řádným zpovědníkem.
657

12.6 Page 116

▲back to top
Výsledek byl překrásný. Ze čtvrté a páté třídy gymnázia
se přihlásilo do kongregace čtyřicet hochů, asi dvanáct jich
zůstalo nerozhodných nebo se chtěli napřed poradit s ně-
kým jiným. Také Dílo Panny Marie Pomocnice pro pozd-
ní povolání slibovalo dodat asi 20 kandidátů a s těmi, kte-
ří měli přijít z dalších salesiánských domů, to vypadalo, že
bude v noviciátě asi 80 mladých kleriků. Ve skutečnosti jich
však bylo více, jak ještě budeme vypravovat.
Kongregace se tedy slibně rozvíjela. Don Bosco ten růst
povolání připisoval také tomu, že nečekáme, až někdo při-
jde sám, ale jdeme povolaným naproti a snažíme se je v pra-
vý čas podchytit. Hoši k nám přicházejí bez zvláštních úmy-
slů, a pak se jim u nás zalíbí a začnou žít s námi a nakonec
dají najevo, že by rádi s námi zůstali. Nám při tom zůstává
jen vybrat si, kdo se hodí a kdo ne. Důležitý prvek, který
musíme mít na mysli je ten: my nejsme kongregace, která
přijímá obrácené hříšníky, jak je tomu jinde. My předpoklá-
dáme, že kdo se chce stát salesiánem, nikdy neupadl do vel-
kých neřestí a že nevedl hříšný život.
Milá je následující epizoda. Don Bosco se procházel
s hloučkem chlapců. Jeden chodil, ale byl zamyšlený. Don
Bosco to postřehl a zeptal se ho: „Ty bys mi rád něco řekl,
že?“ „Ano, ale aby to nikdo neslyšel.“ Don Bosco si ho vzal
stranou a on rozevřel ruce a zase je složil a řekl: „Chtěl bych
se vám dát, a to tak, abyste si se mnou mohl dělat, co chce-
te, a abyste si mě nechal navždycky.“ Světec odpověděl:
„Vidíš, lepší dárek už mi nemůžeš dát. Přijímám tě, ale ne
pro sebe, nýbrž pro Pána.“ Byl to zrovna ten chlapec, který
v minulých létech z nepochopení slov pana prefekta myslel,
že musí odejít z Oratoře kvůli tomu, že matka na něho ne-
může platit. Don Bosco mu tehdy řekl: „Když tě pan prefekt
vyvede ven před vrátnici, vrať se přes kostel a přijď ke mně.“
Byl to Picollo, který později, když mohl jít jako přijatý do
noviciátu ještě na nějaký den k rodině, jako jediný rozhod-
ně odmítl ze strachu, že by si to třeba rozmyslel. Don Bar-
beris, když o něm toto píše, říká, že hoch byl trochu šibal,
ale asi to nebylo tak zlé, když na konci roku dostal za píli
první cenu a z chování desítku, což bylo jako naše jednič-
ka. Picollo byl později inspektorem na Sicílii a pak 23 let
snášel trpělivě nemoc, kterou mu Don Bosco předpověděl,
ale také mu řekl, že si získá mnoho zásluh pro nebe. Pico-
llo si své povolání draze vykoupil. Pocházel z Pecetta, od-
kud byl také Dr. Rho, který se oněm pochvalně zmínil panu
arcibiskupovi Gastaldimu. Ten byl ochoten vzít si ho zdar-
ma do semináře a opatřit mu šatstvo i knihy. Hoch odmítl.
Pokoušel se ho přemluvit i bratr zmíněného teologa, škol-
ní inspektor Rho. Ten na něho zaútočil, když byl Picollo už
klerikem. Vzkazoval mu prostřednictvím matky, že jestliže
vystoupí od Dona Boska, obstará mu místo učitele na gym-
náziu s tím, že si dodatečně opatří kvalifikaci. Klerik mu
odpověděl stejně, jako odpověděl jeho bratrovi. Pohaněný
inspektor řekl matce: „Tak ať si tedy zůstane u Dona Boska,
že třeba se stane kardinálem!“ Don Bosco na jedné straně
trnul, jak se vše rozhodne, ale na druhé straně měl radost
z toho, jak se někteří osvědčují.
Na téma povolání můžeme uvést ještě další příklady.
Až do páté třídy chodil do gymnázia hoch jménem Josef
Mino. Nikdy na něho nebyla nejmenší stížnost. Byl výbor-
ný zpěvák, sympatický hoch a v pokušeních se ocitl víckrát
než ostatní, protože jako zpěvák musel jít často i na zábavy
a všelijaké hostiny. Don Bosco jednou řekl donu Barberiso-
vi: „Byl bych rád, kdyby Mino zůstal u nás. Moc bych si to
přál. Zatím u něho žádné mé slovo nepadlo na skálu. Ov-
šem jsou zde rodiče, je zde farář a je zde biskup. Ten ho chce
do semináře.“ Stalo se tak. Hoch šel do semináře, aniž Don
Bosco slovem na něho dělal nátlak. Jako mladý kněz těžce
onemocněl a krátce po Don Boskově smrti zemřel i on. Jeho
farář pak říkal, že teprve prostřednictvím něho začal mít
Dona Boska rád.
Byly však i jiné případy, kdy Don Bosco jednal jinak. Tak
jistý Jakub Gresino, také žák páté třídy, se rozhodl zůstat
u Dona Boska. Přišel jeho strýc a žádal světce, aby mu dal
vysvědčení, potřebné pro přijetí do semináře. Chudák hoch!
A ještě se přidal otec! Řekl, že nebude ho uznávat za syna,
když bude salesiánem. Farář se také přidal a jako by nestači-
lo, k nátlakové skupině se připojil jeden kněz z Turína, který
kdysi Jakubovi pomáhal na studia. Pak se ozvala i hocho-
va sestra. Ta padala do mdlob, jen když se před ní řeklo, že
bratr zůstane v Oratoři. Don Bosco odmítl strýci vydat žá-
dané osvědčení. Řekl, že jen tehdy by je vydal, kdyby hoch
sám chtěl jít do semináře. Strýc naléhal dále, ale Don Bosco
zůstal neoblomný. Nakonec zavolali hocha. A hoch? Selhal.
Útok byl příliš silný. Don Bosco už neřekl ani slovo a hned
žádané osvědčení napsal a podepsal. Bitev kolem povolání
bylo v roce 1876 více a některý hoch vítězství draze zapla-
til. Jeden se musel písemně zřeknout dědictví ve prospěch
bratra, druhý musel snést, že se s ním otec zcela rozešel, tře-
tí musel domů, ale utekl a vrátil se do Oratoře. Gresino své
slabosti litoval a po maturitě na lyceu prosil Dona Boska,
aby ho znovu přijal. V roce 1930 byl ještě salesiánem.
Ještě jsme téma nevyčerpali. Nebyly vzácné případy, že
dobré rady ze strany Dona Boska nenalezly odezvu, jakou
čekal. Nejeden na to v životě doplatil. Nedal na jeho radou
hned, odkládal, ale pak zvlažněl, přišly jiné myšlenky a on
odešel navždy. Když Don Bosco viděl, že někdo nepřijímá
jeho radu a hledá si jiné rádce, ztratil hned veškerou nadě-
ji a nechal ho jít, nepřemlouval ho. Stalo se i mimořádně,
že někdo přišel jako marnotratný syn a žádal, aby se směl
vrátit. Takový byl případ jistého Coccera. Přišel 19. listo-
padu po asi 8 letech a prosil o znovupřijetí. Don Bosco mu
kdysi řekl: „Nechoď do semináře, to není tvé místo. Mohl
bys vydržet jen v nějaké řeholní společnosti.“ Nevěřil a šel
do semináře. Došel až do posledního ročníku, když tu si ho
zavolal rektor a řekl mu, že nemá povolání, ať jde domů. Ne-
šťastný bohoslovec odešel domů, byl tam dva roky, ale ne-
našel klid. Až se rozhodl vrátit k Donu Boskovi. Don Bosco
ho přijal.
O těchto případech světec často hovořil se svými a když
se divili, říkal: „Není se čemu divit. Hoši mohou být dobří,
ano velmi dobří, ale co je to platné, když přijdou do zlého
světa. Ten je tak záludný, že jejich dobrota na něj nestačí.
Já mám zkušenosti. Takoví nikdy nebudou mít opravdový
klid.“
Také u řemeslníků se duchovní cvičení vydařila k Don
Boskově plné spokojenosti. Hezký počet se jich přihlásil do
noviciátu jako koadjutoři. Otci to udělalo velikou radost,
protože mu na koadjutorech velmi záleželo. Ale každá růže
má své trny. U Dona Boska o trny nebyla nikdy nouze.
Po svém návratu z Říma Don Bosco onemocněl. Ze-
mřel hrabě Callori a on se na jeho pohřbu nachladil. Vrátil
se celý zpocený. V noci na 14. května dostal silnou koliku.
Nechtěl nikoho rušit a tak vydržel na pohovce do rána. Měl
horečku a potil se celý další den. Mimo to měl tři nemocné
kněze. Don Barberis sice ještě vyučoval, ale sotva se držel
658

12.7 Page 117

▲back to top
na nohou, protože ho nikdo nemohl zastoupit. Don Guida-
zio, třídní v páté třídě gymnázia, musel opustit svou milou
kvintu a na rozkaz lékaře oddat se úplnému klidu. Odjel do
Nizzy Monferrato k hraběnce Corsiové. Nejhůř ze všech byl
na tom don Chiala, horlivý katecheta řemeslníků.
Don Chiala pracoval, dokud mohl, ale pak odešel ke
svému strýci v zapadlé vesnici u Feletta v ivrejské diecézi.
Bohužel čekalo ho tam zklamání. Před léty odešli z kong-
regace zároveň dva kněží, bratři Cuffiové a opravdu nedě-
lali svému stavu čest. Ivrejský biskup monsignore Moreno,
který se kdysi nepohodl s Donem Boskem kvůli Katolické-
mu čtení, z toho teď vyvodil důsledky v tom smyslu, že se
rozhodl nedat souhlas k sloužení mše svaté žádnému knězi,
který odešel z jeho diecéze. Byl to zákaz neoprávněný, pro-
tože nezákonný, ale nyní odmítl dát donu Chialovi dovolení
sloužit mši svatou. Dona Boska to hluboce zarmoutilo. Po-
slal Chialovi celebret, o který prosil, ale řekl mu, že jestliže
bude monsignor trvat na zákazu, obrátí se do Říma. Není
přece možné, aby se knězi, který se ničím neprovinil, od-
mítlo sloužení mše svaté jen proto, že vstoupil do některé
řeholní společnosti.
Duchovní cvičení řemeslníků končila v neděli 18. června
a ten den se konala v církvi veliká slavnost. Slavilo se třicet
let pontifikátu papeže Pia IX., jubileum zcela ojedinělé. Také
v arcidiecézi ordinář naporučil, aby se všude konaly děkov-
né bohoslužby. V Oratoři byla v 10 hodin slavná mše svatá,
při které kázal don Belasio, který kázal také obojí duchovní
cvičení. Ten rozohnil ve všech lásku k Svatému otci.
Don Belasio pojal během pobytu v Oratoři smělý úmysl
smířit Dona Boska s arcibiskupem. V minulosti s ním měl
přátelské styky a myslel si, že má k němu otevřené dve-
ře. Šel, ale neuspěl. Jen se přesvědčil, kde je příčina všeho.
Gastaldi trpěl pocitem, že mu Don Bosco podrývá autoritu
a nemínil od svého přesvědčení ustoupit. Belasio se potom
sešel s Donem Boskem v Borgu a vše mu vypověděl. Ten ho
jenom ujistil, že nikdy neměl touhu pana arcibiskupa shazo-
vat, ale on se o tom nedá přesvědčit.
Zatím se přiblížily dvě slavnosti: svatého Aloise a jmeni-
ny Dona Boska. Jinde by takové maličkosti dějiny zatížily,
zde naopak, když jdeme po stopách světce, je na místě nic
nevynechávat, co by porušilo sled událostí.
Svátek sv. Aloise byl původně stanoven na 25. června, ale
Don Bosco s tím nesouhlasil. Druhý den byla totiž v Turíně
pouť sv. Jana Křtitele a tradičně se jako před poutí v Oratoři
zpovídalo. Bude-li svátek sv. Aloise hned druhý den, odpad-
ne příležitost k velkému zpovídání. Přeložit svátek sv. Aloi-
se na svátek sv. Petra se také nehodilo, protože zastínit sv.
Petra v těch pohnutých dobách nebylo vhodné. Byl tedy sv.
Alois slaven už první neděli v červenci. Tímto rozhodnutím
však nebyla věc odbyta. Don Bosco k tomu řekl: „Nelíbí se
mi, když se něco rozhoduje, aniž bych byl dotázán, co tomu
říkám. Líbí se mi naopak, když jsem tázán na mé mínění,
protože jinak jsem nucen přikývnout i k tomu, co se mi ne-
líbí.“
Rozhovoru byl přítomen Dr. Belasio, který otevřel téma,
jak může Don Bosco vědět mnohé jinak skryté věci. Řekl,
že v domě je několik hochů, opravdu nevinných, kteří ho-
voří s eucharistickým Bohem nebo s Ukřižovaným a pak
mu přijdou všelicos říci. Vždycky se mu to potvrdí. Hlav-
ně ho upozorní na „věci“ v domě. – Don Vespignani, který
přišel mezi salesiány jako mladý kněz a později byl i členem
hlavní rady, píše ve svých vzpomínkách, že byl svědkem, jak
přišel za Donem Boskem nějaký brazilský biskup se svými
úzkostmi a jak Don Bosco zavolal pět hochů, kteří každý
zvlášť měli monsignorovi dát radu. Všech pět mluvilo stej-
ně. Biskup odjížděl ujištěn, že na tom, co ho trápí ve svědo-
mí, nemá žádnou vinu.
Vraťme se k rozhovoru Dona Boska s jeho blízkými, kte-
rý don Barberis poctivě zachytil písmem. Mluvilo se o zdra-
votním stavu hochů. Don Bosco při té příležitosti velebil
pohyb. Říkal, že za mladších let s donem Giacomellim ně-
kdy urazil cestou od svatého Genesia přes Turín do Avig-
liany i padesát kilometrů. Podobně chodil pěšky do Becchi
třicet kilometrů bez jediného zastavení. Přitom vyzvedal
skutečnost, že si lidé zvykají na omnibusy, kočáry a na že-
leznici, kdežto před léty taková cesta z Turína do Lanza se
považovala za procházku.
Po duchovních cvičeních vládlo v Oratoři ovzduší velké-
ho klidu. Mnozí hoši se vyznačovali takovou zbožností, že
to připadalo až nadpřirozené, abychom se vyjádřili, jak to
učinil ve své kronice Barberis. Také pracovní úsilí a studium
bylo veliké. Hoši by byli studovali i v noci. Don Boskův svá-
tek jako jiné roky proběhl úspěšně, ale pršelo, takže mani-
festace určená pro volné prostranství musela být přeložena
na odpoledne svátku sv. Petra.
V ty slavnostní dny – 28. června, don Cesare Chiala
zemřel doma ve své rodině, kam ho Don Bosco poslal na
rodný vzduch, aniž mu to pomohlo. Měl plicní neduh. Don
Chiala byl svatý salesián, pracovitý, jeden z nejnadanějších.
Poslední den června se slavilo Boží tělo. Večer Don
Bosco vypravoval sen, který měl před dvěma týdny. Sen by
mohl nést nápis – „Víra – náš štít a naše vítězství.“ Zdálo se
mu, že už je večer a stmívá se. Je na dvoře Oratoře a kolem
něho spousta hochů. Vtom je slyšet bolestné výkřiky od
vrátnice. Všichni strnuli a Don Bosco viděl hochy, jak cou-
vají. Chtěl jít na pomoc těm, kteří tam naříkali, ale hoši ho
nechtěli pustit. Ať prý utíká pryč s nimi. A už viděl obludu,
která měla zprvu podobu obrovského lva, jaký jistě neexis-
tuje na zemi. Byl ošklivý a zadek měl spíše malý v porovná-
ní s hlavou. Z tlamy mu čouhaly dva předlouhé zuby, ostré
jako meče. Don Bosco vyzval hochy, aby se stáhli pod por-
tikát. Zatím lev dostal podobu medvěda, který vstoupil do
Oratoře a pomalu se přibližoval, jako by si byl jist kořistí.
Hoši se ptali Dona Boska, co mají dělat a on jim řekl, aby
se obrátili k soše Panny Marie, která byla pod portikátem.
„Všichni klekněme a modleme se s větší vroucností než jin-
dy. Je-li to zvíře, společně je zabijeme. Je-li to ďábel, Panna
Maria ho zneškodní.“
Medvěd se zatím plížil, břicho až na zemi, jako by se
chystal ke skoku. A hle. Nikdo nevěděl, jak se to stalo, všich-
ni byli najednou v jídelně kleriků. Uprostřed stála Panna
Maria, Don Bosco nevěděl, zda v podobě sochy pod porti-
kátem nebo obrazu, který visel v jídelně. Celá zářila, zatím-
co jídelna se stonásobně zvětšila do šířky i do výšky. Zářila
jako slunce o polednách. A kolem ní byli samí svatí a andě-
lé, takže sál vypadal jako nebe. Rty Panny Marie se pohy-
bovaly, jako by chtěla něco říci. Hochů bylo velké množství
a namísto strachu do nich vstoupil úžas. Panna Maria pro-
mluvila: „Nebojte se. Mějte víru, to je jen zkouška, kterou na
vás seslal můj božský syn.“ Don Bosco se rozhlížel a viděl
mezi nebešťany dona Alasonattiho, dona Ruffina, jistého
Michala od školských bratří a svého bratra Josefa. Bylo tam
mnoho jiných, kteří žili v Oratoři a teď jsou v nebi. Byli tam
i jiní, kteří dosud žijí.
659

12.8 Page 118

▲back to top
Někdo z těch, kteří obklopovali Pannu Marii zavelel:
„Vstaňme.“ Opakoval to několikrát, až všichni pochopili, co
to znamená. A už se všichni zvedali od země. Každý někde
stanul, někdo na okně, někdo stál na rohu dveří, někdo na
římse. Všichni se divili, že nespadnou dolů, a to už obluda
vstupovala do jídelny, provázená množstvím podobných
zvířat. Šelmy pobíhaly po jídelně a řvaly. Snažily se vyskočit
a někoho uchopit. Don Bosco se držel okna a myslel, co by
se s ním stalo, kdyby spadl dolů.
Zatímco všichni strnule stáli na místě, někdo z průvodu
Panny Marie začal zpívat slova sv. Pavla: „Vezměte do ruky
nezdolný štít víry.“ Byl to zpěv tak podmanivý, že všichni
měli pocit, jako by byli ve vytržení mysli. Bylo to jako by
zpívalo sto hlasů noty od nejnižších do nejvyšších. Od Pan-
ny Marie začali vycházet překrásní hoši, každý měl křídla
a sestoupil z nebe. V rukou měli štíty a začali je klást ho-
chům na srdce. Střed každého štítu byl železný, pak byl kruh
diamantový a okraj z ryzího zlata. Ten štít představoval
víru. Když byli všichni vyzbrojeni, ti kolem Panny Marie za-
notili duet nesmírně melodický, že byli všichni uneseni jeho
krásou. Pak zazněl ostrý rozkaz: „Do boje!“ Všichni najed-
nou stáli zase na pevné zemi, šelmy začaly řvát a vrhat se na
ně. Z jejich chřtánů šlehaly plameny a do štítů byly koule,
šípy a všemožné střely, ale štíty byly pevné a vše se od nich
odráželo a padalo zpět na útočníky. Dlouho trvala bitva, až
nakonec šelmy byly poraženy a Madona řekla: „To je naše
vítězství, které přemáhá svět – naše víra.“ Šelmy se daly na
útěk.
Don Bosco se rozhlížel kolem a viděl, že vítězů byly ti-
síce. Ale tu se ozvaly bolestné výkřiky a divoký řev. Don
Bosco si uvědomil, co to je a přes odpor hochů vyběhl ven
pod portikát. Dvůr byl pokryt umírajícími a raněnými.
Jiní utíkali, ale šelmy jim byly v patách. Nejvíce řádil ten
medvěd a hlavně mezi učni. Svými břitkými zuby probo-
dával nešťastníky z jedné i z druhé strany hrudi a prorážel
jim srdce. Don Bosco volal hochy, někteří se snažili přijít
k němu. Přišli na pomoc i hoši, kteří zatím vyšli z jídelny se
svými štíty a začali nový boj. Medvěd se snažil zaútočit na
Dona Boska, ale musel ustoupit. Don Bosco si všiml, že na
zubech šelmy stojí nápisy. Na jednom stálo Lenost, na dru-
hém Nestřídmost. Don Bosco se divil. Že by v jeho domě
byli lidé líní nebo nestřídmí? Šel za oním školským bratrem
Michalem a ten mu vysvětlil, v čem může být člověk lenivý
nebo nestřídmý. Pak se sen začal měnit v bdělý stav. Don
Bosco si ohmatával ruce, aby se ubezpečil, zda sní nebo spí,
nebo je vzhůru. Chtěl mluvit s donem Alassonatim, s do-
nem Ruffinem a se svým bratrem, ale marně je chtěl nahma-
tat – rozplývali se. Bratr Michal ho poučil: „Měl bys vědět,
že dokud je člověk ve stavu jen duchovním, marně se snažíš
na něho sáhnout.“ Snažil se tedy mluvit s Pannou Marií, ale
nepodařilo se mu to, protože se vzbudil.
Náš světec znovu řekl, že si každý může o snu myslet, co
chce, ale ať hoši nepíší o něm domů ani to nevypravují cizím
lidem. Není třeba, aby se říkalo, že Don Bosco živí chlapce
sny. V každém případě ať se každý varuje zahálky a nestříd-
mosti. Z nich vychází velké zlo. A zajímá-li je to, chce jim
ještě říci, že byl snem velice unaven, víc, než kdyby celou
noc nespal. A druhý den se mu sen opakoval a ještě v něm
viděl, co v první noci skončilo předčasným probuzením.
Sváteční dny neodtrhovaly hochy od učení a od práce,
spíš je nutily k větší solidnosti. V neděli 2. července byl pře-
ložený svátek sv. Aloise. Toho dne mimo tradiční průvod se
sochou patrona mládeže byla slavnost odměňování učňů.
Na otevřeném prostranství v Oratoři byla tribuna, na kte-
rou odpoledne zasedl Don Bosco, vedle něho prior slavnos-
ti – jeden význačný dobrodinec a další pozvaní hosté. Hoši
seděli ve dvou půlkruzích po stranách tribuny. Studenti na
jedné straně a učni proti nim. Don Bosco rád odměňoval
píli, chování i studium, aby hoši měli jasné vědomí, že po-
ctivá práce zaslouží odměnu.
V těch létech veřejné školy uzavíraly školní rok začátkem
července. Don Bosco toho využil a už po kolikáté v orato-
řích na Valdoku, u Porta Nuova a také v Oratoři sv. Josefa
držel doučovací prázdninovou školu pro žáky obecné školy.
Roku 1876 jich bylo do kursu zapsáno 600. Nebyl to laciný
podnik, ale rodiče zřejmě své chlapce posílali k salesiánům
rádi, protože neradi viděli, že se jejich děti v ty měsíce tou-
lají městem a ztrácejí čas. Náš světec poslal na obecní radu
žádost o finanční příspěvek. Nebylo to poprvé, odpověď ni-
kdy nepřišla. Tentokrát poslal novou žádost s prosbou, aby
radnice aspoň vyslala někoho k prohlídce této prázdninové
akce. Jelikož zase nedostal odpověď, rozhodl se jít na rad-
nici přímo k starostovi zeptat se, co v tom je. Pan starosta
mu jen vyhýbavě řekl, že sice žádost přišla, ale odpovědí byl
pověřen hrabě Riccardi. Víc nechtěl říci.
Don Bosco tedy šel, doprovázen sluhou, k Riccardimu.
Ten měl právě schůzi, ale přerušil ji a vyšel ven. Byl však
nervózní a chtěl, aby Don Bosco počkal, že prý mu odpoví
písemně. On se však nenechal odbýt a chtěl odpověď struč-
nou a hned. Byla záporná a přitom si nechal hrabě ujít větu:
„Chápete, v radě sedí většinou zednáři.“ To už náš světec
věděl, ale byl rád že to má jasně vyjádřeno. Nehádal se, ale
neodpustil si poznámku: „Divná věc. V radě zasedají větši-
nou katolíci. Celý národ se hlásí ke katolické víře. Valdenští
dostávají příspěvky a Židé také. Jen katolickému knězi, když
dělá něco veřejně prospěšného, se nechce dát koruna.“ Byl
dosti diplomatický, aby se s úřady nehádal, a je třeba říci, že
turínská radnice, i když mu nečinila nyní žádné překážky,
také mu nikdy v ničem nevycházela vstříc.
O svátku Nanebevzetí Panny Marie 15. srpna místo 40
kvintánů, kteří odcházeli domů před vstupem do noviciátu,
případně do semináře, přišlo 40 nových hochů. Jejich první
den se vyznačoval velkými dojmy z kostela a také z oslavy
Don Boskových narozenin. Bohužel nechybělo ani toho dne
hořké sousto. Don Bosco připravil řadu hochů k sv. biřmo-
vání. Arcibiskupská kurie na jeho žádost, aby svátost do-
spělosti udělil pan arcibiskup přímo v Oratoři, odpověděla
záporně. A tak bylo třeba se smířit s tím, že hoši museli jít
nechat se biřmovat do katedrály. Ceremonie se konala 24.
srpna.
V těch létech končil školní rok v Oratoři teprve ve čtvr-
tek v novéně k svátku Narození Panny Marie, který připadal
na 8. září. Don Bosco byl vždycky málo nakloněn prázdni-
nám u rodičů. Říkal, že to jsou „ďáblovy žně“. Začátek roku
byl vždy po Všech svatých, a podle jeho přesvědčení září
a říjen byly až příliš dlouhými prázdninami, co teprve, kdy-
by se volno prázdnin protáhlo ještě i v červenci a srpnu! –
Před rozchodem měl Don Bosco večerní slovíčko zaměřené
na prázdniny, ale konstatoval, že jejich blízkost vede u ne-
jednoho k citelnému odchýlení od učení a zbožnosti.
31. srpna byla slavnost udílení odměn studentům. To se
už vrátili hoši, kteří skončili pátou třídu a byli měsíc doma
na prázdninách. Na ten den se konalo také cvičení šťastné
smrti a skoro všichni byli u svatého přijímání. 1. září byl
660

12.9 Page 119

▲back to top
odjezd. Odjíždělo najednou 400 hochů. Don Bosco k nim
měl ještě jednou řeč. Pak během několika hodin byli všichni
pryč.
Na závěr uvedeme několik vět ze vzpomínek dona Fran-
tiška Picolla, o kterém už jsme mluvili a který skončil prá-
vě pátou třídu. Později byl dlouho nemocen a měl čas do
hloubky vzpomínat na vše, co prožil po boku svého svatého
vychovatele Dona Boska. Píše:
„Jeho osobu jsem vždy pociťoval a ještě pociťuji jako ob-
klopenou panenskou čistotou. Krása této ctnosti vyzařova-
la z každého jeho gesta a z každého jeho slova. Byl to anděl
v lidském těle. Kdykoliv mluvil o této ctnosti, to vlastně zpí-
val o její kráse, jak to lidé obyčejně nedovedou! A když se
podíval, činil to s takovou skromností, že jsme sotva mohli
vidět jeho podivuhodné panenky. A když se dotýkal (jedi-
ným pohybem, který si dovoloval, bylo položení ruky na
naši hlavu na způsob žehnání), pak nám jeho dotek připadal
jako by nás ovanul dech nějakého nebeského ducha a na-
plnil nás láskou k čistotě.“ V jiné úvaze dona Picolla stojí:
„Měli jsme dojem, že se Don Bosco stále modlí. U něho
spojení s bohem bylo trvalým stavem. Kdo se k němu při-
blížil, cítil blízkost serafa. Tak nám připadal, když se v kleče
modlil, takový byl, když sloužil mši svatou, takový byl jeho
krok, vážný a přitom jasný. Takový byl, když s námi hovo-
řil, to dovedl od nejobyčejnějších věcí zvednout nás k Bohu,
aniž by nám byl nějak nudný nebo tíživý. Bylo to neuvěři-
telně přirozené. Kolem Dona Boska by se byl vyjímal nápis
psaný světlem: „Naše prodlévání je v nebi.“
13 Rodinné záležitosti
Koncem srpna zela v Oratoři pokladna prázdnotou tak ve-
likou, že když potřeboval jeden spolubratr odjet do Borga
San Martino, v celém domě nebylo tolik peněz, aby měl na
cestu. Koadjutor Pelazza dlužil papírně 30 000 a koadjutor
Rossi, zásobovatel, továrně na textil 60 000. Za Donem Bos-
kem raději nešel, aby mu nedělal těžkou hlavu, ale ten sám
prolomil mlčení a řekl: „Rossi, všechny peníze, které dosta-
nu, pošlu tobě. Už jsem napsal hromadu dopisů, ale zatím to
musíme vydržet, páni jsou na letním bytě.“ Posledního října
psal Don Bosco Caglierovi: „Peníze jsou vyčerpány, druhá
výprava nás mnoho stála.“ Ale nebyl kvůli tomu smutný
a když šlo o povolání, nešetřil. Někdo radil, aby si klerici
před obláčkou museli koupit talár sami. Stál přece dvě stě
lir. Ale otec o tom nechtěl slyšet. Co kdyby někdo nechtěl
bojovat s rodinou a raději by odešel domů? A ti, kteří by zů-
stali, neměli by nepříjemný pocit, že své rodiče zatížili a pak
je nechali? „Stojí nás to oběti,“ říkal, „ale vyplatí se to! Až
budou kněžími, všechno se nám splatí. Máme zde hochy, za
které platí měsíčně dominikáni, jezuité, filipíni, obláti v na-
ději, že pak třeba vstoupí k nim. Ale oni je třeba zklamou
v jejich naději. U nás se vždy najde pro každého, nás to tolik
nestojí.“
Jiní navrhovali, aby se otvíraly koleje, kde se musí platit
měsíčně, mohl by z toho být finanční prospěch a ulehčilo
by se Oratoři. Don Bosco odpovídal: „Potřebujeme Oratoře
i ústavy, ale dokud máme povolání, to jsou domy, kde máme
chudé hochy. My potřebujeme domy jako je naše Oratoř
v Turíně nebo Hospic v San Per d’Areně nebo patronát v Ni-
zze, kde máme studenty a řemeslníky vesměs chudé a kde je
lepší příprava na život, protože se tam musí také pracovat.
Takové domy nám dělají reklamu u dobrých i nedobrých. Ti
nedobří, i když nám nepomáhají, aspoň nám neškodí.
V ty měsíce se konaly velké přípravy na druhou misio-
nářskou výpravu do Ameriky. Bylo třeba opatřit misioná-
řům prádlo a šatstvo. V Oratoři nebylo ničeho nazbyt. Lidé
sice pomáhali, posílali obnošené věci, ale když dostal jeden,
bylo třeba dát i druhému a tak bylo potřeba stále se dělit.
Přes velké finanční potíže se i sem tam něco postavilo.
Tak v roce 1876 se změnilo průčelí traktu, kde jsou dnes
takzvané „Don Boskovy světničky“. Původně v místech za
dnešním bronzovým pomníkem otce byla jen terasa. Nyní,
kdy Don Bosco měl potíže s nohama, které otékaly, salesiáni
si usmysleli, že vyženou nad terasou zdi až nahoru, tak, aby
měl Don Bosco možnost projít se, aniž by musel sestoupit
dolů na dvůr. Dovolil jim to až po delším váhání, v kterém
hrály značnou roli dva keře vinné révy, sahající až k jeho ok-
nům, které daly původ pěkné tradici. Vždy na podzim Don
Bosco slavil kolem svého bytu vinobraní. Ustřihoval hrozny,
z nichž část posílal darem určitým velkým dobrodincům
v městě, částí podělil hochy ze čtvrté a páté třídy. Nyní si
vyhradil, že budou keře z terasy vykopány a znovu zasazeny
do země k nové zdi. Tak se i stalo.
Don Bosco se řídil v chudobě heslem sv. Tomáše Akvin-
ského: „Ani zbytečné výlohy, ani úzkoprsé škrcení.“ Ale po-
važoval například za zbytečné každý rok vymalovávat celou
polovičku místností, i když šlo o pouhé vybílení vápnem.
Také říkal salesiánským představeným, aby mu pomáhali
šetřit. „Každý den, kdy není v domě zedník, je zlatý den.“
Jinde si zase počínal jako grand. Neváhal poddat se značné
finanční zátěži, když šlo o přijetí nových a nových hochů.
„Nebojím se, že nám Boží Prozřetelnost nepošle i na věci
hodně drahé, jen když to bude sloužit duchovnímu cíli. Ale
opustí nás, budeme-li peníze vyhazovat zbytečně.“
Velkým administrátorem darů Boží Prozřetelnosti byl
don Michal Rua. Měl tehdy 39 let, z nichž dvě třetiny prožil
po boku světce Dona Boska a byl mu oddán v myšlenkách,
slovech i činech na 100 %. Stěží se najdou v dějinách příkla-
dy takové shody dvou lidí, jak tomu bylo v případě Dona
Boska a dona Ruy. Ti dva mysleli vždy unisono. Vzpomínal
don Vespignani, jak přišel poprvé k Donu Boskovi. Don
Bosco seděl u stolu v jídelně a vedle něho stál don Rua tro-
chu skloněn, jako někdo, kdo přijímá rozkazy. Don Bosco
mu předal doporučující listy nově přicházejícího a svěřil
ho jeho péči. Vespignani pochopil hned, že Rua je ta oso-
ba, prostřednictvím které Don Bosco řídí celý podnik. Byl
mladý, milý, uvážlivý kněz, který chtěl být Don Boskovým
druhým já, až na to, že za Dona Boska, aby ho chránil, bral
na sebe všechny věci, všechno to, kde bylo třeba ukázat přís-
nost.
Don Vespignani nám zachoval další vzpomínky na dona
Ruu. Ve společném životě ho viděl vždy na místě, kde měl
být. A včas. Byl ochoten přerušit rozhovor s Donem Bos-
kem, kdykoliv zazněl zvonek a bylo třeba jít s hochy na
modlitbu a podobně. Rua také řídil četbu při stole. Toho
roku se v jídelně končilo čtení monumentálního vypravová-
ní o dějinách církve z pera Rohrbacherova. Bylo to 15 vel-
kých svazků a jejich četba trvala v Oratoři 9 let. Jen v prázd-
ninové měsíce Don Bosco žádal, aby se četba přerušila,
protože byl veliký pohyb lidí v domě a mnozí by o četbu
těch podrobných dějin přišli. Don Vespignani také vykreslil
661

12.10 Page 120

▲back to top
zvyk dona Ruy vždy po večerní modlitbě v tiché usebra-
nosti měřit krokem portikát a modlit se tam svatý růženec.
V životopise prvního českého salesiána Božího služebníka
P. Ignáce Stuchlého čteme, jak tento ještě jako klerik směl
s donem Ruou, již hlavním představeným salesiánů, modlit
se tuto modlitbu v tichu ivrejského formačního domu. Jak
hluboce se musela vepsat do jeho srdce tato vzpomínka!
Don Rua ještě v hluboké noci potichoučku prošel celý dům
a svůj den končil před svatostánkem. Don Rua byl také řád-
ným zpovědníkem komunity. Vespignani chodil k němu.
Blahoslavený měl ve zvyku při zpovídání přiblížit svá ústa
až k uchu penitenta a mluvit mu opravdu do duše. Z jeho
slov bylo cítit touhu probudit v něm lásku k Pánu Bohu.
Don Rua měl mimo jiné nevděčný úkol napomínat a roz-
kazovat. Náš informátor nám i k tomu dává cenné poznám-
ky. Měl oči všude, aniž by to vypadalo jako policajtování.
V psacím stolku měl lístečky, které mu nařezali v tiskárně
a na ně si psal poznámečky, třeba jen jméno. Ty lístečky měl
s sebou na dvoře a hned toho a onoho zastavil nebo si ne-
chal zavolat, aby mu řekl, co potřeboval. Po obědě k tomu
byla nejvhodnější příležitost. Přitom užíval zásadně výra-
zy jako Don Bosco: „Udělal bys mi radost.“ „Šel bys tam
a tam.“ „Mohl bys mi říci, jak se ti vede ve studiu?“ „Ne-
máš nějaké potíže ve svém úřadě?“ „Nemohli bychom si
promluvit o tom a o tom?“ A končil jako Don Bosco: „Tak,
zvesela!“ „Buďme přátelé!“ „Odvahu!“ Kdo píše tyto řádky,
mimoděk vzpomíná na dona Stuchlého. I on byl takový. To-
likrát jsme z jeho úst slyšeli totéž. Don Rua byl a musel být
přísný, ale nikdo se ho nebál, protože dovedl každé slovo za-
balit do hedvábného papírku.
Don Rua měl u sebe několik sekretářů a každého pro
jeho úkol vyškolil. Sám si zhotovil šikovné příručky, ve kte-
rých formuloval metody registrování pro potřebu našich
domů. Měl registry pro zapisování mešních intencí, účetní
deníky, sešity se seznamy spolupracovníků a dobrodinců,
nejrůznější knihy pro sakristii, dílnu, kuchyň, skladiště,
šatnu. S neúmornou trpělivostí učil nováčky vést účetnic-
tví, tak aby jim bylo jasné, že jsme zavázáni administrovat
všechno jako dobří administrátoři Boží.
Jeho úkolem bylo vést korespondenci, pokud patřila
k řádné administraci domu a díla. Všechno nemohl dělat
sám a musel k tomu používat sekretářů, ale přečetl každý
dopis a ke každému připsal na způsob poznámky, co a jak se
má odepsat. Zmíněný don Vespignani praví, že byl také ze
začátku mezi těmi sekretáři a že může říci, že z té kanceláře
zásluhou dona Ruy brzy viděl do celého soukolí valdockého
domu a do celého salesiánského díla.
A ještě. Don Rua měl na starosti bohoslovce, kterým ka-
ždý týden vysvětloval Nový zákon a dbal na jejich intelektu-
ální a řeholní formaci. Také pomáhal začínajícím učitelům.
U kněží dbal, aby dobře zachovávali všechny liturgické rub-
riky. Osobně byl vzor řeholní chudoby. Byl pověstný tím, že
schraňoval kdejaký kousek papíru, aniž by to bylo malicher-
né počínání.
Don Vespignani měl také možnost nahlédnout do vzta-
hu dona Ruy k Donu Boskovi. Stalo se, že žádal o přijetí do
kongregace kněz, jeho rodák. Don Rua mu jménem Dona
Boska odepsal. Vespignanimu uložil vložit dopis do obálky.
Ten si dopis přečetl a dovolil si poznamenat, že toho kně-
ze dobře zná, že je v pokročilém stadiu tuberkulosy. Nebylo
by dobré dopis pozastavit a zabránit nešťastnému přijetí?
Don Rua nad tím návrhem užasl a řekl: „A ty by sis troufl
pozastavit dopis, vyjadřující myšlenky Dona Boska? Nevíš,
že Don Bosco si dobře rozumí s Pannou Marií? Víme my,
jaké úmysly má Boží Prozřetelnost s tím knězem?“
Opět jindy přišel don Rua k Vespignanimu s tajemnou
tváří a řekl mu: „Dám ti práci, ale napřed musíš být v Boží
milosti a pomodlit se vzbuzení lítosti, protože jde o Don
Boskův rukopis a ten se těžko luští. Jsou to pravidla pro
domy. On je zrevidoval a místy nově upravil. Teď mají přijít
definitivně do tisku.“ Sekretář vše krasopisně přepsal a když
rukopis odváděl, prosil, aby si mohl nechat jeden list z Don
Boskova rukopisu na památku, ale nepochodil. „Nevíš, že
každý kousek papíru s Don Boskovým rukopisem pečlivě
schováváme pro archiv kongregace? Tím více toto, když je
to kodex salesiánského života!“
Don Ruova kancelář, to byl stánek zbožnosti, kde se prá-
ce ustavičně posvěcovala. Když ráno vstoupil se sekretáři do
místnosti, pomodlil se s nimi modlitbu před prací a Zdrávas
Maria, potom jim přečetl citát ze svatého Františka Saleské-
ho. A když se končilo, zase bylo kratičké čtení a modlitba na
poděkování a opět Zdrávas. Zkrátka don Rua byl prvotříd-
ní spolupracovník Dona Boska a prvotřídní formátor svých
spolupracovníků. Být s nimi znamenalo absolvovat vysokou
školu salesiánské spirituality. Don Rua je dnes už blahosla-
vený Michal Rua, je tedy na místě, když mluvíme o Donu
Boskovi, nezapomenout na něho.
Za příkladem Dona Boska a jeho věrného dona Ruy
všichni salesiáni té doby byli velcí pracovníci. Bylo hor-
ké léto, ale oni stále byli za katedrou a učili. Neměli čas na
odpočívání. Ve Varazze chtěl lékař předpisovat salesiánům
lázně, ale Don Bosco nechtěl o lázních ani slyšet. Byly ko-
lem toho i diskuse. 14. srpna se diskutovalo v přítomnosti
samotného zakladatele. Ten poslouchal a nechal mluvit. Asi
čtvrt hodiny se střídaly důvody pro a proti. Pak Don Bosco
řekl své mínění. Byla to malá konference na toto ožehavé
téma a don Barberis myšlenky zachytil perem.
Don Bosco řekl, že každý ze salesiánů, který by zemřel
od práce, měl by přitáhnout do kongregace sto dalších. Je
to tak a on je na to hrdý. Ale není pravda, že salesiáni umí-
rají vysíleni prací. Don Alasonatti měl vřed v krku. Doktoři
mu radili to a ono a slibovali mu uzdravení, ale nic nepo-
řídili. Don Ruffino pracoval hodně, ale příčina jeho smrti
byla jiná. Nachladil se, když vešel promoklý do zpovědnice
a dlouho tam zpovídal. Byl právě Svatý týden. Dostal silný
kašel a sedlo mu to na plíce, na průdušky. Don Croserio
také hodně pracoval, hlavně ve škole. Ale on trpěl odmalič-
ka bušením srdce a to ho přivedlo do hrobu. O donu Chia-
lovi všichni vědí. Opravdu nezabila ho přílišná práce. Kdo
by se mohl považovat za oběť práce, to je don Rua, ale vidíte
všichni, že ho Pán při práci zachovává na živu. Ale i kdyby
někdo zemřel následkem přepracovanosti, co na tom? Měli
bychom přímluvce v nebi a na zemi by k nám přišlo sto no-
vých pracovníků. Rosteme a já si myslím, že za padesát roků
nás může být deset tisíc. Ovšem také vidím silnou touhu po
blahobytu a to mi nahání strach. Když jsem začínal zakládat
kongregaci, byl jsem docela sám a přesto se udělalo všech-
no. Teď se práce rozděluje a ještě dále se dělí. Je pravda,
práce přibylo nesmírně a kdo se dává do práce, je většinou
ještě mladý a nezkušený a normálně musí ještě studovat,
aby mohl dostat zpovědnickou fakultu. Ale já tu vidím tu
tendenci! Jistá je další věc. Dokud budou na světě ti, kteří se
mnou dlouho žili a viděli ty krásné časy kongregace, půjde
to dobře. A pak… svěřme to Pánu Bohu.
662

13 Pages 121-130

▲back to top

13.1 Page 121

▲back to top
Jsou tři věci, které mohou rozbourat řeholní společnosti.
První je to, co jsme právě řekli: zahálka, malá pracovitost.
Musíme si umínit, že budeme pracovat nad naše síly. Tak
přece uděláme hodně. Druhá příčina je přebytek pokrmu
a nápoje. Běda nám, kdybychom si zvykli mít v bytě láh-
ve, likéry, sladkosti. Běda, kdybychom chtěli mít na stole to
a ono. Už se po této cestě ušlo hodně a já mám obavy. Není
třeba, aby nám chybělo potřebné. Bylo by třeba toho a ono-
ho, protože u nás jsou pořád nějací hosté. Ale dnes uděláš
krok, zítra další krok, zvlášť co se týká vína. Je jasné, když
jsi hodně snědl a hodně vypil, že přijde ospalost. Tělo bude
odpočívat, ale fantazie sotva. Třetí příčina zkázy se nazývá
sobectví nebo touha po reformách, nebo nespokojenost,
nazývejte si to jak chcete. Když podřízený nerad vidí to, co
dělá nadřízený, naříká, radí, jak by se to mohlo zařídit jinak.
Nemyslím zrovna na novice, ale na nižší představené. Pa-
matujte si: Jestli se mezi nás vloudí rozdělení myslí, kongre-
gace nepůjde dobře dopředu. Zato, když budeme jednotní,
uděláme desetkrát tolik a ještě lépe.
Světec, zatímco nabádal k pracovitosti, měl také pocho-
pení pro potřebný odpočinek. – Ke konci srpna se vrátilo 14
kleriků z Pinerola, kde skládali zkoušky na učitelském ústa-
vě. Předtím se chodilo do Navary, ale teď pro privatisty mi-
nisterstvo určilo, že budou zkoušeni v Pinerolu. Nadřeli se
dosti, protože studovali při jiné práci, ale vrátili se s veselou.
Všichni udělali zkoušky a byli pochváleni. Bydleli v seminá-
ři. Vrátili se rozjaření a hned se hrnuli políbit Donu Boskovi
ruku. On je pochválil za jejich vavříny a hned jim řekl, že si
přeje, aby si dopřáli několik dní odpočinku. Jeden z nich –
klerik Jan Křtitel Rinaldi, byl na tom zdravotně dost špat-
ně. Don Bosco mu řekl, ať si vybere, který chce dům, aby se
zrekreoval. On dal přednost Turínu, aby mohl být s Donem
Boskem.
Jedno Don Bosco nesnášel: když mu klerici mluvili
o prázdninách v rodině. Ale dovedl zavřít oko z obav, aby se
někdo neodradil. Říkal, že v zavádění novot se má vše dob-
ře uvážit a zavádět je tak, aby se novost nepociťovala. Když
pak je už něco zavedené, ti noví už to přijmou jako samo-
zřejmost. Byl spíš pro prázdniny v salesiánských domech.
Tak rozhodl, aby novici strávili měsíc v Lanzu. Ale nemělo
to znamenat úplné uvolnění. Chtěl, aby bylo přitom trochu
školy a také trochu práce.
V srpnu se přibližovala duchovní cvičení a pro novice
čas složit řeholní sliby. Don Barberis jel za svými ovečkami
do Lanza a tam odtud poslal Donu Boskovi zprávu o jed-
notlivcích. Bohužel psal smutně, protože někteří novici si to
rozmysleli a odešli domů. Don Bosco ho potěšil dopisem,
ve kterém mu vypravoval sen, který měl před několika dny.
Viděl nějakého pastýře, který se chystal stříhat ovce. Pozval
přátele, ale jak byl překvapen, když vešel do ovčína a něko-
lik oveček scházelo. Tu mu kdosi řekl: „Nediv se, přišel kdo-
si a nabídl jim, že je zavede na lepší pastviny. Bláhové ovce
uvěřily a šly za ním. Pastýř byl smutný, ale věrné ovečky lid-
ským hlasem jednotně řekly: „Nic si z toho nedělej, ony ti
odnesly vlnu jinam, ale my ti to všechno vynahradíme svou
vlnou i svou kůží.“
Jak otcovsky myslel Don Bosco na každého hocha, do-
svědčují tyto epizody. Budoucí novic Piasco psal z domu,
že by potřeboval trochu čerstvého vzduchu a Don Bosco
ho poslal do Lanza. Hoch byl z toho celý pryč. Takovou
pozornost nečekal. Jiná příhoda: Dva kluci, jedenáctile-
tý Antonio Aime a jeho kamarád Pietro Furno přišli do
Lanza, když tam byl Don Bosco na duchovních cvičeních
spolubratří. Kluci chtěli dělat duchovní cvičení s nimi, ale
kazatel don Dalmazzo se postavil proti tomu, že duchovní
cvičení nejsou pro ně, ale pro dospělé. Hoši byli zaražení,
ale Don Bosco je poslal k prefektovi, ať jim dá každý den
4 soldy a 2 paňotky, aby se mohli vydat do přírody a mít se
dobře. Aime se později stal salesiánským inspektorem ve
Španělsku a pak v Americe, Furno byl prvním ředitelem sa-
lesiánského domu v Trentu. V září a na podzim se podávaly
písemně nebo ústně přihlášky do kongregace. Bylo to cel-
kem volné a ještě nebylo ustanovení, jak dlouho musí trvat
noviciát. Novici měli italský název „ascritti“, což znamená
zapsání. To nám dává příležitost na několika příkladech
ukázat, jak se to dělalo v praxi.
V Oratoři byli tři řemeslníci, kteří vyjádřili přání, aby se
směli zúčastňovat rozjímání a konferencí noviců. Jmenovali
se Borghi, Ghiglione a Garbellone. Všimněme si poslední-
ho – Garbellona. Byl to vysoký čahoun s černým plnovou-
sem, který si rád oblékal vojenskou uniformu s metály. Měl
trochu sklon k výstřednostem a kdyby byl ponechán samé-
mu sobě, byl by na posměch světu. Ale měl dobré srdce, za
Dona Boska by byl do ohně skočil a chtěl být salesiánem.
Don Bosco právě na něm osvědčil mimořádný pedagogický
formační talent a udělal z něho koadjutora, který prokázal
dílu neocenitelné služby zvláště v externí oratoři, kde k sobě
upoutal valdocké kluky jak málokdo jiný. Uměl je rozveselit,
pořádal pro ně veselé zábavy, vodil je do kostela, ke zpově-
di, ano připravoval je i na svaté přijímání. Bez Gabellona by
byla oratoř nemohla existovat. Padesát roků tam hrál origi-
nální úlohu a vždy vděčně vzpomínal na Dona Boska, který
mu jednou před druhými svěřil dokonce 30 000 lir, aby cosi
zaplatil.
Ten podzim se hlásili do kongregace dva klerici z jiných
diecézí. Chtěli jít rovnou do noviciátu, ale Don Bosco ne-
chtěl. Vzal je mezi aspiranty. Nerad přijímal někoho, aniž
by tento napřed okusil v praxi salesiánský život. Dával vždy
přednost těm, kteří přišli jako chlapci a brali salesiánský ži-
vot jako samozřejmost.
Hlásil se za koadjutora jeden, který byl sice inteligentní,
ale měl nějakou tělesnou vadu. Don Bosco ho nepřijal za
člena, ale donu Barberisovi dal návod, jak má dotyčnému
vysvětlit, proč není vhodné, aby byl salesiánem. Měl mu
říci asi toto: „Podívej se, my salesiáni se musíme z povolá-
ní stále stýkat s lidmi a tu je třeba, aby nám nikdo nemohl
nic vytknout. Ty za nic nemůžeš, a my tě máme rádi. Zůstaň
s námi bez slibů, nechceme tě poslat pryč.“ Hoch zůstal celý
život v Oratoři. Jmenoval se Doda.
Tři kněží, kteří věděli, že Don Bosco ze začátku sem tam
někomu zkrátil noviciát třeba na tři měsíce, chtěli složit sli-
by už na svátek Neposkvrněného Početí Panny Marie. Don
Bosco jim neudělal výjimku, jelikož znalci církevního prá-
va dost často poukazovali na to, že takoví pak někdy dělají
kongregaci obtíže. Udělají třeba hned věčné sliby, ale ještě
nemají ducha. V uvedeném případě se hlavní rada vyjádřila
k jejich žádosti záporně a Don Bosco její postoj schválil, ač
jako hlavní představený měl od papeže fakultu udělat vý-
jimku.
Toho roku odjelo do Ameriky na misie dalších 23 sale-
siánů – koadjutorů, kleriků a kněží, ale Boží Prozřetelnost
podivuhodně poslala Donu Boskovi hned stejný počet ji-
ných, což on považoval za zvláštní projev Boží Prozřetel-
nosti. Sem patří ještě další takové Boží gesto. Psal do Říma
663

13.2 Page 122

▲back to top
Svatému otci a prosil ho o řadu milostí. Už chtěl dopis zale-
pit a odeslat, když tu přišel dopis od Svatého otce a v něm
byly jednotlivé body všechny kladně vyřízeny. Don Bosco
řekl, že kolem papeže je zřejmě nadpřirozená atmosféra.
Jelikož salesiánská kongregace měla nyní zvuk a těšila
se všeobecné oblibě, stávalo se, že přicházeli kněží a někdy
i hodnostáři podívat se a někteří dávali najevo, že by také
vstoupili do kongregace. Don Bosco se toho bál. To byli
lidé, kteří už měli postavení ve své diecézi a byli zvyklí na
určitou volnost. Jak by se mohli vejít do rámce, který měl
docela jinou povahu a poslání? Nebudou brzy rozčarová-
ni skutečností? Nebudou se chtít vrátit do diecéze? Světec
nerad viděl takové námluvy a obyčejně žadatele přesvědčil,
že udělá lépe, když bude sloužit ve své diecézi jako světský
kněz. Ovšem neuzavíral se docela, jak to dosvědčuje případ
dona Josefa Vespignaniho, který přišel v roce 1876 jako no-
vokněz a dotáhl to v kongregaci tak vysoko, že se stal čle-
nem hlavní rady jako rádce pro řemeslníky. Už jsme čerpali
z jeho vzpomínek a je nám dosti známý.
Donu Boskovi byl představen, když tento seděl v jídelně
obklopen čtyřmi nebo pěti kněžími. Don Bosco ho posa-
dil vedle sebe a Vespignani mu předal doporučující dopis
od Ceruttiho, do jehož ústavu v Alassiu přivedl své dva
mladší bratry. Don Rua přečetl dopis a řekl: „Toto je kněz –
novokněz z římského kraje a rád by zde zůstal s Donem
Boskem.“ Don Bosco se usmál a vesele řekl: „Vy přichází-
te, abyste nějaký čas pobyl u nás, abyste viděl, jak to u nás
chodí, ale pak po roce se vrátíte, abyste pracoval podobně
u vás.“ Vespignani byl překvapen. Tak nějak mu to říkal
jeho farář v Lugo. Trochu se zakoktal, ale pak řekl, že to tak
není. Chce opravdu zůstat. Don Bosco: „Dobrá. Teď se vidí-
me při lucerně, zítra si promluvíme za bílého dne.“ A ode-
vzdal ho donu Ruovi. Ten ho doprovodil, sám mu rozestlal
postel a ještě mu prstem ukázal na kropenku, na které stálo:
„Ať mne Bůh stojí, co stojí, mně nebude nikdy příliš drahý.“
Druhý den sloužil tento novokněz komunitní mši svatou
pro misionáře, kteří toho dne měli mít loučení.
Co se týče kleriků a kněží, kteří se hlásili k salesiánům, ti
potřebovali pro přijetí takzvané testimoniálky – vysvědče-
ní zachovalosti. Mnozí biskupové je neposílali a tak se Don
Bosco rozhodl dělat to jako barnabité. Nechal natisknout
formuláře, poslal jeden dotyčnému kandidátovi s tím, aby to
podepsal biskup a pak, udělal-li to nebo neudělal, to už byla
biskupova věc, právně to sedělo a nebylo si třeba lámat nad
tím hlavu. Pro ty, kteří už žili v salesiánských domech, jak
víme, měl Don Bosco fakultu nežádat testimoniálky, ať měli
jakýkoliv věk. Přesto zase přišel dopis z Říma od kongregace
pro biskupy a řeholníky, kde se od něho žádalo, aby vysvět-
lil, proč přijal nějaké kleriky, prý vyloučené ze semináře pro
nemravný život. Zase šla obšírná odpověď zpět jako jindy.
Don Bosco tentokrát prosil dotyčná místa, aby zjistila, proč
pan arcibiskup pořád píše takové nepravdy a proč jeho sa-
motného suspendoval od zpovídání.
Hlásili se do kongregace i lidé, kteří už měli nějaké svo-
bodné zaměstnání jako advokáti, notáři a dokonce lékaři.
V jednom momentě Don Bosco přemýšlel, zda by nebylo
dobré pro takové otevřít zvláštní komunitu, kde by mohli
takoví poznat, co je to řeholní život, ale pak si to rozmys-
lel. Zkušenost byla, že se málokterý dospělý osvědčil. Mís-
to toho se tím více věnoval péči o mladé kandidáty, hlavně
o novice. Světské předměty v noviciátě ještě poněkud vadily.
Pro latinu bylo třeba spokojit se s překladem a vysvětlením
žalmů a některého životopisu od sv. Jeronýma, pro italštinu
některý zpěv z Dantovy Božské komedie, pro filosofii s logi-
kou a ontologií. Jinak se měli novici věnovat práci speciálně
noviciátní. Hodně Donu Boskovi záleželo na pedagogii. Přál
si, aby zde byla příručka nazvaná Učitel a asistent, rozdělená
podle úseků, kde se směl mladý salesián uplatnit.
Co se týče oddělení noviců od profesorů, ještě byl zde
problém společné jídelny. Bylo zde nebezpečí, že ve styku
s profesory novici odkoukají od těchto všelicos negativního,
zatímco by měli ve všem mít na mysli pravidla. Ještě další
bylo třeba změnit, co se týkalo jídelny. Nezdálo se mu vhod-
né, aby hoši, kteří nedávno oblékali duchovní roucho, seděli
při stole stejně jako Don Bosco, don Rua a další. Třebaže ne-
bylo vhodné dělat rozdíly v jídle, hlavně u starších bylo ně-
kdy třeba dělat výjimky, ale raději se to mělo dělat tak, aby
to mladší neviděli. Také vyjádřil přání, aby členové rady měli
jídelnu zvlášť a mohli svobodněji mluvit o různých věcech.
Jak si čtenáři mohli uvědomit, jsme pořád ještě ve stá-
diu, kdy Don Bosco myslel i na maličkosti. Tak psal ředi-
teli Lemoyneovi do Lanza, aby poslal Varaju na svěcení do
Casale. Svěcení tam bude 3. září. K jménu Varaji přičiňme
poznámku. V roce 1869 musel tento hoch odejít z ústavu
v Lanzu z rodinných důvodů. Byl velmi smutný, a večer
před odjezdem měl sen. Viděl poblíž kolotoče Pána Ježíše,
před kterým padl na kolena a prosil ho, aby se mohl stát
knězem a misionářem. Pán Ježíš ho potěšil a řekl mu, že mu
dá jedno i druhé. Skutečně se mohl vrátit. V roce1876 byl
vysvěcen na kněze a poslán za ředitelem do Francie do San
Cyr. V roce 1891 ho představení poslali do Palestiny, kde
svatě zemřel 19. října roku 1913.
K všednímu životu veliké valdocké komunity patří vzpo-
menout na jednu událost z 25. listopadu toho roku 1876.
Don Bosco rád vzpomínal na různé události, ve kterých se
v Oratoři projevila zvláštní Boží ochrana. Toho dne v pří-
tomnosti řádného profesora řeckého jazyka na univerzitě
Bacchialoniho a několika salesiánů vzpomínal celé řady
takových událostí. Bylo to podobné žalmu, ve kterém sva-
topisec velebí Boha za dobrodiní prokázaná izraelskému
národu. V jeho „Zpívejme Hospodinu“ jako by defilovaly
tyto události: Před dvěma roky na svátek sv. Josefa se utrh-
lo srdce zvonu a padlo mezi hochy, hrajícími si na dvoře.
Nikomu se nic nestalo. Jiný rok Buzzetti a don Rua jen tak
tak že nepřišli o život, když se před nimi propadla žumpa
tři metry hluboká a plná. Už v prvních létech se zřítila celá
novostavba. Pak udeřil blesk do ložnice a nikomu se nic
nestalo. Aldroandi spadl z balkonu z výšky sedmi metrů
a roztrhl si břicho. Lékař mu je zašil, ale hoch šel pár dní
nato na výlet na Supergu, kde mu šití prasklo. On si šel sám
na omnibus a k lékaři, aby mu ránu zase zašil. Uzdravil se
velmi brzy. Hoch z první třídy při hře na tingolo spadl do
výtahu a tam odtud do kantýny, ale utíkal dál, prý aby ho
nechytili. Svalily se velké dveře kostela na dlažbu portikátu
a nikomu se nic nestalo, ačkoliv mohlo být pochroumáno
dvacet hochů. Jeden hoch se při hře na zloděje schoval do
nějaké díry, a jiný na něho křikl: „Počkej, já jsem had, za-
kousnu tě.“ Hoch hrůzou omdlel a musel přijít lékař, aby se
pokusil přivést ho k životu. Vtom se kluk probudil a utekl
z ošetřovny s výkřikem: „Mně nic není.“ V Trofarellu padl
hoch do sádky na ryby a topil se. Finocchio se za ním vrhl
a v poslední chvíli ho zachránil před utonutím. Při stavbě
kostela Panny Marie žádné neštěstí. Don Savio na lešení
stoupl špatně na prkno, to se zvedlo, ale on se chytil ráhna
664

13.3 Page 123

▲back to top
a nespadl. Oheň. Několikrát mohla Oratoř vyhořet. Jednou
kluci vařili v ložnici na lihu v kufru kávu. Přišel asistent, oni
kufr zavřeli a oheň zůstal v něm. Ani tehdy se nic nestalo.
Kolikrát při hře dva narazili na sebe čelem, až ztratili vědo-
mí, jeden měl proraženou hlavu, a přece vše skončilo dobře.
Co říci o uzdravení Dona Boska ve Varazze? Jedna třešně
táhne druhou. Vzpomínalo se na výbuch v prachárně, na
onemocnění dona Ceruttiho v Mirabellu a na jiné události.
Vzpomínal Don Bosco, vzpomínali ostatní. A všichni jako
by k tomu říkali: „Milosrdenství Boží trvá na věky.“
14 Od ústavu k ústavu
Don Bosco nezapomínal na druhé domy. Objížděl je ten rok
dvakrát: jednou v červenci, podruhé u příležitosti loučení
misionářů. První turné mělo více povahu inspekce, druhé
bylo příležitostné.
20. července ho nacházíme v Alassiu. Tam odtud psal
do Přímořské Nizzy do Francie, řediteli donu Ronchailo-
vi, co má dělat, aby se rozhýbala záležitost získání domu
Gautierova pro novou, nadějnější základnu salesiánského
díla v městě. Šlo o peníze, které bylo třeba za každou cenu
sehnat, jestliže chtěli salesiáni místo získat. Z Alassia jel do
S. Pier d’Areny u Janova. Tam hospic sv. Vincence z Paola
utěšeně vzkvétal. Když tam hoši přecházeli z Marassi, bylo
jich 40. Teď se jejich počet rozrostl na 200 a Don Bosco sli-
boval, že bude brzy moci hostit na 300 až 400 a snad ještě
více hochů. Bude to podobné jako Oratoř v Turíně. Dům se
stal také centrálním ústavem pro pozdní povolání a nyní se
chystalo založení druhé salesiánské tiskárny. Toto spěchalo,
protože v Turíně tisk záměrně brzdil arcibiskup. Měl k tomu
legální možnosti, protože všechno potřebovalo církevní
schválení. Stačilo odkládat a hledat kdejakou hnidu, aby se
tisk opožďoval a abonenti znechucovali. Don Durando měl
s cenzurou ustavičný kříž. Pan arcibiskup byl po filosofické
stránce rosminián a dával si záležet na tom, aby vše bylo po-
dle jeho názorů.
Ještě než objížděl ligurské ústavy, Don Bosco objel ústa-
vy piemontské. Tak byl v Borgu San Martino. Už bylo jeho
zvykem ke konci roku přijít a promluvit si se všemi kvartá-
ny a kvintány o jejich budoucnosti. Vždycky někoho ulovil
pro kongregaci. Také v Lanzu byl a hovořil s hochy z vyšších
tříd s každým zvlášť.
Kolej na Valsalice v Turíně měla malý incident s ordi-
nátem. Ředitel don Dalmazzo pozval fossanského biskupa
monsignora Manacordu na slavnost svatého Aloise. Dově-
děl se to arcibiskup a hned napsal na Valsalice kárný dopis,
cože je to za pořádek zvát biskupy do diecéze, aniž se o to
požádá turínská církevní vrchnost. Nevíme, jak to dopad-
lo, ale Manacorda dona Dalmazze uklidnil situací popsanou
v usnesení piemontských biskupů, že v rámci provincie mo-
hou dělat pontifikální mše bez zvláštního dovolení souseda.
Ale nyní se vraťme do Lanza, kam bude muset Don Bosco
ještě jednou, a to na slavnost otevření železnice.
Železnice z Turína do Lanza se začala stavět v roce 1865
a měla být dlouhá 32 kilometry. Stavělo se deset let a ko-
nečně v roce 1876 se dokončoval poslední úsek z Ciriè do
Lanza. Lanzo připravovalo velikou parádu, a protože to bylo
v Piemontě, musela to být paráda vlastenecká. Měli na ni
přijít tak ministři a další honorace z celé Itálie. Teď však byla
vláda levicová – pravicová padla, a to byla vhodná chvíle,
aby se při slavnosti ozvaly i levicové tóny. Pro salesiány tím
vznikl nemalý problém, zvláště když lanocká obec žádala,
aby v koleji měli hosté zastávku a mohli tam popít trochu
vermutu. Don Lemoyne psal Donu Boskovi, co s tím. Sta-
rostovi zatím řekl, že není kompetentní dát odpověď, že roz-
hodnout musí Don Bosco. A Don Bosco rozhodl, že bude-li
doma, jistě přijede sám, ať se vše připraví, jak se patří. Ani
nemohl jinak odpovědět, protože zájem o pohoštění v koleji
projevil i starosta Turína a ten mluvil i za prefekta provin-
cie, ano i za ministry, kteří měli do Lanza přijet.
Slavnost byla stanovena na 6. srpna. Toho dne bylo Lan-
zo vzhůru a vše se skvělo v slavnostním hávu. Také ústav byl
krásně vyzdoben. Na každém sloupu visel křižácký prapor,
mezi sloupy byly červené a bílé závěsy. V prostředku byl
velký obraz krále Viktora Emanuela II. mezi tříbarevnými
prapory. Pod obrazem byl podstavec a na něm kytice v prů-
měru půldruhého metru. Byl tam i nápis: „Kolej přeje všem
štěstí.“ Dále byla z jedné i z druhé strany rozestavěná křesla
a nechyběly ani stoly pokryté bílými ubrusy pro zmíněné už
pohoštění. Na zemi byly dlouhé koberce a nescházela ani
tribuna pro ústavní kapelu.
Podle úředního oznámení měl přijet sám kníže Amedeo,
vévoda z Aosty, ale v poslední chvíli se omluvil. Počasí bylo
nádherné. O půl osmé přijel vlak a přivezl tři ministry: mi-
nistra Depretise, předsedu vlády, ministra vnitra Nicòteru
a ministra veřejných prací Zanardelliho, který zastupoval
krále. Pan vikář, blahoslavený Bedřich Albert, s osmi kle-
riky z ústavu, všichni v rochetách, stáli na peróně pěkně
seřazení. Batalion železničního vojska vzdal hostům poctu
zbraní. Pan vikář požehnal vlak a řekl pár svatých výřeč-
ných vět, načež duchovenstvo odešlo, zatímco vojáci zvedli
průvod do města, kde stál na okraji vítězný oblouk, neboli
slavobrána. Oficiálních hostí bylo asi 400 a za nimi se va-
lil obecný lid. Ministři asi na pět minut vešli do nemocni-
ce a pak na náměstí sv. Petra, kde pod baldachýnem čekal
pan vikář s dětmi ze zemědělské kolonie, z mateřské školky
a ještě s většími děvčaty z dívčí koleje. Zas bylo krátké oslo-
vení pro králova zástupce a už byl průvod u brány salesián-
ského ústavu. Obecní kapela stále hrála, ale jak zazněl marš
ústavní kapely, přestala hrát. Karabiníci na koních udělali
špalír, pěší vešli dovnitř, muzikanti také vešli dovnitř, za-
tímco Don Bosco a don Lemoyne ve slavnostním pláštíku
na zádech stáli na prahu. Ministr Zanardelli se zeptal Dona
Boska: „Promiňte, je Don Bosco také zde?“ A Don Bosco:
„Prosím, osobně. To jsem já.“ Následovalo podání ruky
a vzájemné komplimenty. Jejich Excelence byly poněkud
upjaté a takto překročily práh salesiánského domu. Tam
stáli chovanci v řadách po vojensku seřazení pod vedením
učitele tělocviku, zaznělo „Čelem vzad“ a hoši zaujali nacvi-
čené polohy. Ministři museli vyslechnout proslovy a básně,
dokonce don Lazzero, koadjutor Pelazza a dva hoši zapěli
čtyřhlasou zdravici. Servíroval se slíbený vermut a pak Don
Bosco vzácné hosty vedl do zahrady a byl s nimi až do sa-
mého konce. Vedl je do západní části zahrady, pod kterou
už teče řeka Stura a odkud se rozprostírá krásný pohled na
alpský kraj.
Tam v tom kouzelném koutu hlavní osoby usedly; někdo
na zahradní besídku, někdo ke stolku, někdo si sedl raději
na trávník. Byli tam Nicotera, Depretis, Zanardelli, Spanti-
gati, Ercole, Ricotti a mnoho jiných. Don Bosco uprostřed
665

13.4 Page 124

▲back to top
nich. Ostatní z doprovodu chodili sem a tam po zahra-
dě nebo pod portikátem. Zatím se v tom „hlavním štábu“
odehrál uprostřed výbuchů smíchu mezi Donem Boskem
a hosty tento rozhovor. Nicotera jako první otevřel oheň
a ptal se: „Pane Done Bosco, vy hodně cestujete?“ Don
Bosco: „Jistěže. Musím navštěvovat své ústavy aspoň tři-
krát do roka.“ „Do Říma chodíte také často?“ „Zajisté, byl
jsem tam už vícekrát.“ „My víme, že chodíte také do Vati-
kánu.“ „A proč ne? Vatikán je ústředím pro kněze. Kam ji-
nam bych šel?“ „Říká se, že máte s Vatikánem spíše důvěrné
styky.“ „Ano. Chodím k Svatému otci a on mě přijímá vždy
s velkou dobrotou. Mám s ním různá důležitá jednání, jak
on uzná za dobré. Ovšem mám také přístup k ministrům.
Když tam jdu jednat, obyčejně mě nenechají čekat. Já jdu
pak k Svatému otci a ani on mne nenechá stát přede dveřmi.
Tak se už všelicos dalo do pořádku. Mohu říci, že papež má
ke mně velikou důvěru a totéž mohu říci třeba o ministru
Viglianim. I on se mnou jedná docela důvěrně a nechává mi
volnou ruku, ačkoliv říká, že jsem papežštější než sám pa-
pež.“ Řeč přerušil poslanec Ferraris. „To je pravda. Já mohu
dosvědčit, co řekl Vigliani, když opouštěl ministerstvo.
Řekl, že si máme Dona Boska držet, protože může státu
prokázat veliké služby.“ Don Bosco pokračoval: „Dostával
jsem různá pověření a mohu říci, že mě papež v řeči nepře-
rušoval, i když mu třeba moje řeč nebyla zrovna po chuti.
Oficiální pověření jsem však nechtěl. S Viglianim jsme se
na všeličems dohodli, ale pak neprozřetelností někoho se to
nemohlo uskutečnit.“
Don Bosco mluvil docela prostě, že všichni poslouchali,
ani nedutali. Pak se zas přihlásil o slovo Nicotera: „Ale vy,
Done Bosco, neříkáte všechno.“ „Já? A proč?“ „Protože jste
chytrý.“ „V čem myslíte, že jsem chytrý? U mě přece platí:
Co na srdci, to na jazyku. U nás v našem domě kdekterý
chlapec ví, co vím já. Jestli je chytrost v tom, pak přiznávám,
že jsem chytrý. Co se týče papeže, klidně každému řeknu,
že držím s ním a jsem na to hrdý.“ „A co se týče moderních
věcí?“ „Poslouchám ustanovených autorit.“ „Ale já přesto
myslím, že neříkáte všechno.“ „Dovolte, pane, ale já myslím,
že i z toho jak mluvím, můžete vycítit, že zde nejsem, abych
vám lichotil, ale počínám si jako otevřený člověk, který jas-
ně říká, co si myslí. Tak mne znají všichni.“ Pak převzal slo-
vo senátor Ricotti: „To je správné, ale v očích levicové vlády
má Don Bosco dvě černé kaňky.“ „Mohl byste mi říci jaké?“
„Za prvé: vyrábí moc kněží.“ „A za druhé?“ „Příliš mnoho
profesorů.“ „Ale, pane senátore, z toho mne nemůžete vinit.
Co se týče prvního bodu, nemusím se hájit. Kněží zase není
tolik. Daleko více je těch, kteří vstoupili do státních úřadů,
do kasáren, do různých profesí, ale i do řemesel a umění.
Nechápu, jak můžete říci, že se proviňuje kněz, který se sna-
ží vychovat další kněze. To dělá každý. Voják se snaží získat
pro vojenství další muže. Lékař se snaží rozmnožit počet
kvalitních lékařů. Kdybych se nestaral o rozmnožení kněží,
co byste mi řekli? Že jsem špatný kněz.“ Přítomní s tím sou-
hlasili a Don Bosco pokračoval: „Co se týká těch profesorů,
za to můžete vy. Udělali jste zákony a předpisy, že nikdo ne-
smí vyučovat, nemá-li příslušné tituly, tak mi nezbývá než
zařídit se podle zákona. Snaha podřídit se zákonu je snad
proviněním?“
Ministři museli uznat, že jim Don Bosco uzavírá ústa
a přehodili raději rejstřík. Poslanec Ercole chtěl, aby Don
Bosco řekl, kdo je větší hříšník, zda Nicotera nebo Zanar-
delli. Don Bosco odmítl přímou odpověď. Řekl, že jim ne-
vidí do svědomí a tedy nemůže posoudit jejich svědomí. To
mu dalo možnost promluvit jim s úsměvem o duši, o smrti,
soudu a o dalším, co každého čeká. Zde bylo dobré přijít ne
na nějakou hodinku, ale na celá duchovní cvičení a promy-
slet si v nich celý život. Páni ministři a senátoři či poslanci
se snažili obracet vše v smích, ale nedařilo se jim to. Fakt je
ten, že rozhovor s Donem Boskem je poučil i pobavil a co je
hlavní, přesvědčil, že mají před sebou protivníka, kterého si
musí vážit a snad i více. Prostota řeči a zřejmá snaha neura-
zit nikoho z nich kousavou poznámkou, jim udělala dobře.
Don Bosco měl pocit, že vyhrál jednu bitvu. Všichni se měli
k němu nyní přátelsky a do konce návštěvy se předháněli
v projevech přátelství. Bylo ještě další pohoštění a zastáv-
ka, která měla v ústavě trvat dvacet minut, se protáhla na
hodinu a půl. Nicotera si dokonce utrhl kytičku, a dal si ji
za klopu na znamení, že bude v dobrém vzpomínat. A když
odcházeli, Don Bosco vyprovázel hosty a přitom držel za
ruku z jedné strany Nicoteru a z druhé strany Zanardelliho
a ministerský předseda Depretis šel za nimi. Ten za celou
dobu neotevřel ústa.
Don Bosco měl radost ze setkání s mocnými tohoto svě-
ta a rozebíral vše se svými salesiány. Byla to škola církevní
politiky pro něho i pro ně. Znovu se přesvědčil o správnosti
svého systému dávat císaři, co je císařovo a Bohu, co je Boží.
Poznamenal také, že si všiml, že během návštěvy nepadlo
jediné zlomyslné slovo. I to řekl, že je rád, že přijel osobně
sám, protože don Lemoyne by byl chudák těžko s takovými
pány zápasil.
15 Salesiáni zemřelí v roce 1876
Někomu by se mohlo zdát nevhodné v životopise Dona
Boska zmiňovat se o životech jiných zemřelých salesiánů,
ale jsme ještě v době, kdy Don Bosco držel všechno ve svých
rukou a každý salesián prošel jeho osobní školou. Povíme si
něco o členech Společnosti, kteří zemřeli v roce, kterým se
právě zabýváme. Jde o tři kleriky a dva kněze. Klerici vyšli
z mimoturínských domů a všichni u salesiánů před noviciá-
tem skončili pátou třídu gymnázia.
První byl Jakub Piacentino. Přišel z Lanza a duchovní
roucho přijal z Don Boskových rukou v roce 1870, když mu
bylo 18 let. V těch prvních létech, když byli klerici dobří,
Don Bosco jich hned užil k práci. Piacentina poslal do Bor-
ga k donu Bonettimu, který mu dělal novicmistra. Klerik
první rok dělal asistenta, druhý rok učil pátou obecnou, pak
byl odvolán do Turína do Oratoře, kde byl do konce života
asistentem učňů. Jeho přičinlivostí se tito zmohli na diva-
delní soubor, který mohl v umění závodit se studenty. Když
už byl dosti daleko se studiem teologie, příbuzní znásobi-
li tlak, aby ho přiměli k odchodu z Oratoře, ale on odolal
všem svodům. V květnu onemocněl. Představení ho poslali
do Alassia, aby na mírném povětří Riviéry pookřál, ale ne-
moc se zhoršila a Piacentino v červenci zemřel.
Z Alassia pocházel a v tamní koleji studoval další klerik
Antonín Vallega, který zemřel tři měsíce před Piacentinem
u rodičů v Noli. V sedmi létech byl těžce nemocen a uzdra-
vil se na přímluvu Panny Marie. To na něj zapůsobilo tak,
že se rozhodl pro zbožný život. Velmi dobře se učil a matu-
ritu na královském gymnáziu v Monviso složil jako nejlepší
666

13.5 Page 125

▲back to top
z internistů i externistů. Jako novic se horlivě zasazoval
o své posvěcení a dokonalost, jak svědčí notýsek, který jako
novicmistr don Barberis zachoval a který je plný jeho samo-
statných myšlenek, směřujících k Bohu. V lednu 1875 one-
mocněl nemocí, kterou trpěl už v mládí a která ho tento-
krát neúprosně vedla k smrti. Před smrtí prosil, aby vyřídili
Donu Boskovi, že je šťasten, že se mohl stát salesiánem a že
mu za to děkuje.
8. září odešel na věčnost třetí klerik Jakub Vigliocco.
Už od chlapeckých let byl velice zbožný. Navštěvoval kolej
v Calusu, ale když se dověděl o salesiánech, zatoužil do-
končit gymnázium u nich. Byl menší, skoro dětské postavy,
a tak se stalo, že ho zařadili do první třídy gymnázia. Nic
neřekl, až teprve na druhý den při psaní úlohy přišli na to, že
má nějakou třídu za sebou a přeřadili ho výš. Jeho duchov-
ní prospěch byl vyznačen mimo jiné tím, že brzy vystřídal
družiny sv. Aloise, Nejsvětější Svátosti, až se dostal do dru-
žiny Panny Marie, kterou založil svatý Dominik Savio a do
které patřili ti nejlepší. Když přišel čas rozhodnout se, byl
už rozhodnut a přihlásil se do noviciátu. Plně se odevzdal
do rukou magistra noviců. Vymyslil si účinnou metodu
rozjímání. Představil si Ukřižovaného Pána a co chvíli se na
něho podíval a mluvil s ním. Nakonec ho prosil, aby nechal
skanout kapku své vykupitelské krve na jeho duši jako zá-
ruku odpuštění a milosti. Také předsevzetí si dělal jako by
společně s Pánem Ježíšem.
Ke kongregaci ho silně přitahovala možnost pracovat pro
duše zanedbaných hochů. Po dvě postní doby každý den
po obědě utíkal se svolením představených do Oratoře sv.
Aloise učit náboženství. Blahoslavený don Guanella, který
byl ředitelem té oratoře na Porta Nuova, píše ve svých vzpo-
mínkách na Dona Boska také o něm a nazývá ho „velice
ctnostným hochem“. Jeho zápal pro duše ho vedl k tomu, že
se hlásil už do první misionářské expedice. V dopise, kte-
rý psal Donu Boskovi, čteme, že je ochoten snášet kdejaké
utrpení a kdejakou námahu a že ho může poslat třeba na
konec světa. Jenže úradky Boží byly jiné a Vigliocco začal
churavět. Byl poslán do vily na Superze, pak domů na rod-
ný vzduch. Všude kolem sebe shromažďoval kluky a učil je.
Když byl blízek smrti, Don Bosco k němu poslal dona Ruu.
Před smrtí ujišťoval svého faráře, že se nebojí zemřít, proto-
že si myslí, že si udělal každý měsíc poctivě cvičení šťastné
smrti. Bylo mu při smrti necelých dvacet let.
Ze dvou kněží, kteří zemřeli v roce 1876 jako salesiáni,
je první don Josef Giulitto. Vstoupil do Oratoře v roce 1866
jako dvanáctiletý chlapec. Don Bonetti napsal jeho životo-
pis. Pocházel od Alexandrie a v Oratoři vychodil čtyři roky
gymnázia. Měl andělské mravy a za nic na světe se nenechal
zlákat, aby odešel od Dona Boska. Don Bosco ho poslal učit
do koleje v Borgu San Martino. Tam se seznámil s klerikem
Naiem, kterého prosil, aby mu dělal monitora, to je, aby ho
upozorňoval na jeho chyby. Znal bezvadně knihu jezuity
Rodrigueze o křesťanské dokonalosti, která se po mnoho let
užívala u salesiánů jako duchovní četba. Byl pověstný tím,
že ve sporných otázkách vždy řekl: „Jdi a najdi v Rodrigu-
ezovi na stránce té a té a uvidíš, co říká on.“ – V září 1875
mu Don Bosco náhle řekl, aby se připravil na nižší svěcení
a pak velmi brzy za sebou následovala svěcení vyšší. Když
dospěl na vrchol, měl teprve dvaadvacet let, ale Don Bosco
potřeboval kněze. Asi to tak mělo být, protože onemocněl
a měsíc poté, co zpíval v Borgu první mši svatou, znělo
v téže kapli rekviem za jeho věčný pokoj. Byla to spasitelná
lekce pro všechny spolubratry. Po mrtvém zůstala jen živá
vzpomínka na jeho ctnostný život.
Pár týdnů před donem Giulittem odešel k Pánu don Ce-
sare Chiala, nám už dosti známý salesián. Don Bosco o něm
jednou řekl, před všemi salesiány, že je to „naše perla“. Přišel
k Donu Boskovi již jako dospělý, ale znali se dávno. V roce
1850 ho nacházíme v seznamu padesáti hochů, které Don
Bosco vedl na duchovních cvičeních do Lanza. Tehdy mu
bylo 16 let. Narodil se v Ivrey v roce 1837. Ve svých dvace-
ti šesti létech už byl ředitelem královských pošt v Piemon-
tu. Tehdy ještě s klerikem Ruou pomáhali Donu Boskovi
v oratořích učit katechismus. V jedné oratoři si vzal na
starost skupinu mladých kominíčků. Byl vysoké postavy
a bylo pěkné vidět ho uprostřed třicítky umouněných kluků
vysvětlovat jim pravdy svaté víry. Když bylo hlavní město
přeloženo do Florencie, odstěhoval se tam, později odtud
v roce 1870 odešel ve funkci provinčního ředitele pošt na
Sicílii do Caltanissetty. V roce 1872 opustil vysoké posta-
vení a vrátil se k Donu Boskovi do Turína. Udělal noviciát,
vystudoval za tři roky teologii a roku 1875 byl vysvěcen na
kněze. Držel se schválně v pozadí a byl ochoten konat i nej-
nižší služby. Řídil také Katolické čtení, v němž byl už dříve
skvělým Don Boskovým spolupracovníkem. Když zemřel,
mluvilo se o něm, že zemřel světec. Ve snu o nebi bude Don
Bosco brzy vidět dona Giulittu a dona Chialu s jinými sale-
siány v průvodu svatého Dominika Savia.
16 Duchovní cvičení v Lanzu
V roce 1876 se konala duchovní cvičení salesiánů v Lanzu
na tři směny. Začalo se 10. září. První turnus trval celých
sedm dní a byl pro hotové salesiány a pro ty, kteří měli
obnovit sliby na tři roky, případně dělat věčné sliby. Kázal
don Bonetti a Dr. Ascanio Savio. Don Bosco měl tři kázání
a šestkrát večerní slovíčko. První večer doporučoval usebra-
nost, mlčení a také nenáročnost na ubytování. Každý ať dělá
exercicie, jako by byly poslední v životě. Vzhledem k unave-
nosti po cestě se bude vstávat o půl hodiny později.
Ráno měl Don Bosco dopolední instrukci. Rozvinul po-
dobenství a sebe přirovnal k správci, který přidělil dělní-
kům každému určitou práci a pak si je volal, aby z ní vydali
počet. Správce může člověk nějak oklamat, ale když přijde
na inspekci pán, není odvaha chtít ho podvést. Dona Boska
snad také může někdo oklamat, ale ten pán je sám Bůh.
Toho nikdo neoklame. Shromáždili jsme se k revizi svého
počínání ve službě Boží, udělejme to poctivě. Budeme mu-
set zemřít a nastane nám soud. Také v letošním roce ode-
šli na věčnost klerici Vallega, Piacentino a Vigliocco, dále
kněží don Chiala a don Giulitto. Loni se modlili s námi za
zemřelé, dnes čekají na naše modlitby. Samozřejmě na těch-
to myšlenkách postavil celou instrukci. Máme po ruce jen
výtah, pořízený donem Barberisem.
Druhé večerní slovíčko se týkalo klečení v kostele, třetí
vybízelo salesiány, aby si neosvojovali špatné návyky, ale
ani návyky, které se mohou proměnit ve špatné. Ve čtvrtém
Don Bosco rozebíral rozdíl mezi sliby časnými a věčnými,
v pátém se hovořilo o modlitbách za zemřelé spolubratry,
667

13.6 Page 126

▲back to top
v šestém o kněžích. Don Bosco nenechával nikoho na po-
chybách, když říkal, že vystudovat na kněze a pak opustit
kongregaci je podvod a okrádání kongregace. Kdo by sklá-
dal sliby s úmyslem později odejít, je zloděj. Don Bosco
mluvil o takovém jednání rozhorleně a dotýkal se anonym-
ně událostí, které se skutečně v poslední době sběhly. Tehdy
šlo zrovna o dva kleriky, kteří zatím odmítli obnovit sliby.
Dotyční nemohli říkat, že je Don Bosco shodil před ostatní-
mi nebo že vyzradil úřední tajemství. Oni mu totiž ještě nic
neřekli o svém rozhodnutí. Výsledek však byl, že dotyční
v noci měli debatu, co dělat a rozhodli se zůstat. Také je tře-
ba říci, že oba měli proti sobě prakticky celou vesnici v čele
s panem farářem a že se do záležitosti vmísil i sám pan arci-
biskup, který při své návštěvě v jejich farnosti prohlásil, že je
nikdy nepřipustí k svěcení.
17. září byly sliby. Don Bosco v promluvě vyjádřil radost
nad tím, že řady salesiánů pěkně rostou a vybízel všechny
k opravdovosti v následování Krista poslušného, chudob-
ného a čistého. Vypravoval také, co se mu přihodilo. Při-
šel k němu hoch – velice dobrý, a mermomocí žádal, aby
mohl jít domů k rodičům, že má bratra a přivede ho také
do Oratoře. Má i sestru a ta zase jistě vstoupí k dcerám Pan-
ny Marie Pomocnice. Don Bosco znal jeho nestálou po-
vahu a chtěl mu to rozmluvit. Ale nedal si říci. Šel a už se
nevrátil. Pak se Don Bosco dozvěděl, že vede nespořádaný
život. Vzkázal po jednom člověku z jejich vesnice pozdrav
a co že s ním je. Přišel dopis. Don Bosco si jej schoval na
památku. Stálo v něm: „Když jsem byl v Oratoři, věřil jsem,
že venku ve světě jsou samí špatní lidé. Zatím to není prav-
da. Přesvědčil jsem se, že je v něm hodně dobrých lidí a že
mohu být i ve světě dobrým křesťanem.“ Světec řekl, že už
v tom dopise viděl hodně zloby. Ten hoch přece několik
roků požíval jeho důvěru a byl jím vydržován. Ani slovíč-
ko o vděčnosti! Dokonce byl dáván druhým za vzor. Pak
odešel, ani se s nikým nerozloučil. Don Bosco však na něho
pořád myslel a Pán Bůh to zařídil, že se s ním jednou setkal
a on se nemohl setkání vyhnout, ač by byl nejraději utekl.
Don Bosco se ho ptal, jak to s ním vypadá. A on: „Co chce-
te, změnil jsem názory. Ty časy, kdy jsem kněžím líbal ruce,
jsou dávno pryč.“ „A co zpověď, přijímání? Byl jsi o Veliko-
nocích?“ Řekl, že nebyl. „Výčitky nemáš? Žiješ úplně klidně
ve svědomí?“ Něco říkal, ale nakonec řekl to pravé: „Nech-
me toho. My už si nerozumíme. Jděme každý po svých, to
bude nejlepší.“ Don Bosco se na něho ptal později zase toho
člověka, který mu první o něm vyprávěl. Prý komusi řekl:
„Zlořečený den, kdy jsem se s Donem Boskem setkal.“ Prý,
aby ten dojem ze setkání přemohl, musel klít, pít a oddat se
výstřednostem.
Na konci duchovních cvičeních, o kterých nám všeli-
cos předal don Barberis, měl Don Bosco kázání na téma:
Trpělivost, naděje a poslušnost. Když mluvil o trpělivosti,
prozradil něco také o sobě. Don Ceria to dal v Memoriích
vytisknout proloženým písmem: „Nemyslete si, že mě nic
nestojí, když někomu uložím nějaký úkol, třeba důležitý
a choulostivý a on to neudělal včas anebo to udělá špatně.
I mě to moc stojí, abych zachoval klid. Mohu vás ujistit, že
mi někdy krev v žilách vře a všechno se ve mně jen třese.“
Po kázání se jako obvykle zpívalo Veni Creator – Přijď,
Duchu přesvatý, Don Rua z kazatelny předříkával obnovení
slibů a všichni to opakovali. Bylo Te Deum a svátostné po-
žehnání, oběd a při něm nějaké přilepšení. Po obědě ti, co
byli z Piemontu, odjížděli, kdežto Ligurští jeli až druhý den.
Druhá směna byla o něco kratší. Zúčastnilo se jí asi 250
exercitantů, skoro všichni byli novici nebo aspiranti. Na
konci cvičení 18 noviců složilo sliby na tři roky, 18 salesiá-
nů složilo sliby věčné. Další 4 složili časné a 118 věčné bě-
hem roku v ústavech. Jinak z těch duchovních cvičení není
dalších záznamů, jen sem patří významná epizoda, týkající
se dona Michala Uniy, pozdějšího apoštola malomocných.
Jako hoch přišel do Oratoře zrovna na začátku těch cviče-
ní a poslali ho beze všeho do Lanza. S Donem Boskem se
neznali, ale když k němu šli všichni ke zpovědi, šel i on.
Chtěl se vyzpovídat od poslední svaté zpovědi, ale Don
Bosco mu navrhl, aby si udělal celoživotní zpověď. Řekl,
že není připraven, ale Don Bosco: „To nevadí, já ti všech-
no řeknu, stačí, když budeš říkat ano nebo ne.“ A skutečně
mu řekl všechno, co kdy vyvedl. Michal byl z toho vyjevený
a ptal se Dona Boska, jak to může všechno vědět. On mu
řekl: „Znal jsem tě už od tvých chlapeckých let. Chceš na
to důkaz? Tak poslyš. Bylo ti dvanáct, když jsi byl jednou
v neděli odpoledne v kostele na nešporách se svým bra-
tránkem. Ten na nich usnul a spal s otevřenou pusou. Ty
sis toho všimnul, vytáhls z pytlíku švestku a hodils mu ji do
úst. On by se byl málem zadusil.“ Unia musel doznat, že to
tak opravdu bylo. Mnohokrát to vypravoval a byl ochoten
stvrdit to přísahou.
Ještě jedna zpráva se dochovala z té druhé směny du-
chovních cvičení. Don Bosco v závěrečné promluvě vypra-
voval sen, který ředitel Lemoyne hned pečlivě zapsal.
Zdálo se mu, že byl s mnoha salesiány na cestě z Lanza
do Turína. Jak se jelo, to nevěděl, snad dráhou, snad omni-
busem, ale rozhodně se nešlo pěšky. V určité chvíli se jeho
vozidlo zastavilo, on vystoupil a hle – měl před sebou člově-
ka, který mu poručil, aby všechna vozidla odbočila do pol-
ního terénu. Stalo se tak, ale tam vozidla zmizela. Terén byl
udusán, vypadal jako mlat. Tam mu ten neznámý řekl, že
vozidla musela vyjet na pole, protože jim hrozilo nebezpečí.
Museli se vyhnout řvoucímu býku, který nikoho neušetří.
A už se ozval řev. Býk se blížil. Neznámý poručil Donu Bo-
skovi, aby křičel: „Udělejte cestu, aby mohl býk proběhnout.
Sehněte se!“ Většina poslechla, někteří však zůstali stát,
aby se podívali. „K zemi!“ poručil volat znovu muž. Skoro
všichni poslechli. Don Bosco sám přitlačil hlavu až do pra-
chu, ale přitom viděl všechno, co se událo…
Býk se přiřítil a byl hrozný. Na hlavě měl sedm rohů: dva
pod tlamou, dva tam, kde byly oči, dva tam, kde měl hří-
vu a jeden na vrcholku hlavy. Byly to pohyblivé, velmi ostré
rohy. Samy se obracely různými směry a koho napadly, ten
byl ztracen. Smělci byli rázem roztrháni na kusy. – Ten člo-
věk řekl: „Teď uvidíme, co dovede pokora.“ A hle: Všichni
byli vyzdviženi do vzduchu. Býk zuřil, skákal, snažil se je
dosáhnout, ale nepodařilo se mu to. Tu, jako by chtěl zavo-
lat jiné býky, zuřivě odcválal. Všichni zase stanuli na pevné
zemi. Neznámý zavelel: „Obraťte se všichni k jihu.“ – Když
se obrátili k jihu, scéna se změnila. Místo v polích byli ve
velikém kostele před oltářem, na kterém uprostřed mnoha
svící byla vystavena Nejsvětější Svátost oltářní. Během re-
citace korunky k Srdci Ježíšovu se přihnalo celé stádo ta-
kových býků, ale nemohli dál. Tu svíce zase zmizely, zmizel
i oltář, zmizela monstrance a Don Bosco byl se svými opět
na onom prostranství. Všichni si byli jasně vědomi toho, že
rozzuřený býk je ďábel. Oněch sedm rohů je sedmero hlav-
ních hříchů. A nejhorší ze všech je pýcha. Proti ní obstojí
jen pokora, základ všech ctností.
668

13.7 Page 127

▲back to top
Zatím stáli všichni beze slov, když tu ten neznámý člověk
sám promluvil. Řekl Donu Boskovi: „Ukážu ti budoucnost
salesiánské kongregace.“ Najednou uprostřed té nesmírné
roviny stála veliká skála. Don Bosco dostal rozkaz vystoupit
na ni. Učinil to, a co viděl? Všude zástupy hochů a děvčat,
vedené salesiány. Díval se na jih a rozpoznával typy salesiá-
nů ze Sicílie a dále z Afriky, obrátil se k Východu a zas ohro-
mující divadlo. Jeho pozornost upoutala pestrost barev šatů,
viděl ženy s kratičkými chodidly, jak četl, že chodí ženy
v Číně a v Japonsku, u těch předních salesiánů rozpoznával
tváře, ale v dalších řadách se objevovaly nové, jemu nezná-
mé tváře. Rovina byla široká, nedohledná, zdálo se, jako by
obsahovala celý svět. A ten záhadný člověk Dona Boska po-
učoval: „To je úkol, který čeká na tvé salesiány. V tomto sto-
letí, v dalším století a v dalších ještě, která přijdou. Ale…,
vše závisí od toho, jak budou věrní tvému odkazu. Jsou zde
nebezpečí, která už zničila mnohé kongregace.
Don Bosco chtěl vědět, která to jsou a neznámý mu řekl,
aby si prohlédl jedno z těch vozidel, která se znovu objevila
na scéně a do kterých nastupovali ti, kteří s ním přijeli. Bylo
to záhadné vozidlo záhadného tvaru a uspořádání. Don
Bosco přistoupil blíže a na jednom oddělení četl nápis: „Je-
jich bohem je břicho“, na druhém: „Hledají jen své a ne to,
co je Ježíše Krista“, na třetím: „Jejich jazyk je zmije“, na čtvr-
tém: „Ložnice lenosti“. To jsou ty čtyři hřeby, které umučily
Pána Ježíše a přikovaly ho na kříž, a stejně přikovaly i mno-
ho řeholních společností. Ale to není všechno. Don Bosco si
všiml, že uprostřed vozu roste vysoká tráva, která se rozlé-
zá po celém voze. Tam byl nápis: „Had je schován v trávě.“
Jsou lidé, kteří se neotevřou představeným a mají svá tajem-
ství. V jejich srdci narůstá jed, který se šíří dál. Don Bosco
si zapamatoval ještě jedno ponaučení tajemného průvodce.
Má dát své kongregaci heslo: „Práce a sebeovládání.“ Praco-
vitost a obětavost. To zajistí rozkvět kongregace.
Don Bosco si chtěl všechno opsat do notesu, ale průvod-
ce mu v tom zabránil. Vtom se začala země třást, znovu se
ozval řev býka, znovu na všechny padla bázeň a v tom zmat-
ku se probudil.
Náš světec vypravoval sen v instrukci hodně podrobně
a během řeči slíbil, že se ještě vrátí k tématu „sebeovládání“,
ale pak zapomněl a přešel k další části kázání, v níž rozvinul
jako při první směně duchovních cvičení téma „Poslušnost,
trpělivost, naděje.“
Tato druhá směna duchovních cvičení v Lanzu byla po-
znamenána tragickou událostí. Tamní zbožný učený bis-
kupský vikář Dr. Bedřich Albert právě v době, kdy Don
Bosco v ústavní kapli kázal, dohotovoval štětcem svou mal-
bu v kapli oratoře a zemědělské kolonie, když tu mu uklouz-
la noha a on spadl z lešení dolů z výšky osmi metrů. Hlavou
narazil na kámen a tam ho našli v bezvědomí. Přivolaní lé-
kaři nic nesvedli a on po dvou dnech agonie odevzdal duši
Pánu Bohu. Volali k němu samozřejmě Dona Boska, ale že
tento právě kázal, letěli tam don Rua a don Lemoyne. Don
Bosco mohl přijít až později. Raněný nepromluvil, ale snad
stiskem rukou mu dal najevo, že je si vědom jeho přítom-
nosti. – Přicházeli kněží a jiní, všichni byli dojati a prosili
Dona Boska, aby vyprosil od Panny Marie zázrak, ale Don
Bosco jen řekl: „Odevzdejme ho do rukou Boží Prozřetel-
nosti a podrobme se jeho vůli.“ Doma mezi svými řekl, že
sám cítí nesmírně jeho ztrátu, protože bylo z části jeho zá-
sluhou, že salesiáni dostali Lanzo a mohli se tam zabydlit.
V současnosti pan vikář budoval oratoř a vše se dálo v do-
hodě se salesiány. Ale Pánu se zlíbilo povolat ho k odměně,
nemůžeme se tomu protivit. A vzpomínal, jak kdysi Albert
jako mladičký nezkušený kněz přišel k němu a nabízel mu
své služby. Don Bosco mu tehdy nabídl, aby s ním kázal
chlapcům první duchovní cvičení, která se konala v Oratoři.
Bylo jich účastno asi dvacet chlapců. Od té doby byli oba
svatí mužové velkými přáteli.
Albert zemřel 30. září ve věku 56 let. Vynikl velkou
umrtveností a zbožností. Založil v Lanzu útulek pro děvčata
a založil sestry sv. Vincence. Měl pověst jednoho z nejlep-
ších kazatelů v arcidiecézi. Dnes už i on jen prohlášen za
blahoslaveného, takže salesiánská rodina ho počítá ke svým
nebeským přímluvcům. Don Bosco poslal kleriky, kteří měli
být na třetí směně duchovních cvičení do Lanza o něco dří-
ve, aby se mohli zúčastnit pohřbu tak velikého dobrodince.
Třetí směny se zúčastnili většinou starší spolubratří – za-
čala 7. října. Kázal turínský filipín P. Bruno. Zpráva o prů-
běhu se nedochovala žádná a tak do té doby patří jen Don
Boskovo vypravování dalšího snu, který přešel do dějin pod
názvem „La Fillossera (Filoxera) – révokaz.“
Donu Boskovi se zdálo, že přišel do velikého sálu někde
na předměstí San Salvario v Turíně, kde byli shromážděni
zástupci různých řeholí. Když vstoupil, měl dojem, že na
něho čekají. Také mu to řekli: „Přicházíš se nás zeptat, čeho
je potřeba, aby tvá kongregace dlouho žila? Potřebuješ vě-
dět, o čem máš kázat na závěr duchovních cvičení v Lanzu?
Radíme ti všichni: Dej si pozor na FILOXERU. Víš, co je to
filoxera? To je nákaza, která hrozí zničit celou vinici, jako
zničila tolik řeholních společností.“ Don Bosco nechápal,
a tu mu řekl jeden nově příchozí, že jde o duchovní filo-
xeru. Je třeba brát ji v morálním slova smyslu. Filoxera se
nešíří na vinici od kmene na kmen, ani nákaza nesestupuje
na zem, aby se dostala k dalším rostlinám. Roznáší ji vítr.
V případě řeholních společností jde o vítr, který se jmenu-
je reptání. Filoxera se napřed objeví na jednom kmeni, ale
brzy je nakažena celá vinice. Don Bosco se ještě ptal, jak se
dá taková nemoc vyléčit a dostal odpověď, že jen tak, když
se nemocné keře vykopou a spálí. Zde nepomůže čekat, že
se nespokojenec polepší. Je lépe takového pyšného a nepod-
dajného řeholníka vyloučit, aby nekazil ještě druhé. Don
Bosco ať o tom poučí ředitele a také ať si to vezme za téma
závěrečné promluvy při duchovních cvičeních.
Ten, který toto říkal Donu Boskovi, se ho ptal, zdali ho
zná. Don Bosco řekl, že ne, ale on mu na to: „Ale ano, znáš
mě, znáš. Už mnohokrát jsem stál po tvém boku ve snu
a mnohokrát jsem ti vysvětloval, čemu jsi nerozuměl.“
17 Nabídky a realizace
Don Bosco byl už velmi populární osobností a rostla dů-
věra v jeho pedagogické schopnosti. Projevilo se to také
stoupajícím zájmem o salesiánské vychovatele. Nabídka
přišla z Chiavari, kde byl opuštěný klášter kapucínů, ale
Don Bosco nechtěl přebírat majetek rozpuštěných řádů. Na
prázdno vyšla nabídka z Boloně a ze San Rema na ligur-
ském pobřeží. Všechno se nehodilo nebo ještě neuzrálo.
Jeho stálým zájmem bylo zřídit salesiánský dům
v Římě. Bylo by to nesmírně usnadnilo jeho styk s cír-
kevním ústředím. I odtamtud přišla nabídka. Jednalo se
669

13.8 Page 128

▲back to top
o nějaký zchátralý zámek na břehu Tibery, kde by se časem
dalo umístit několik set hochů. Monsignore Fratejacci byl
do toho hned celý žhavý, ale nic z toho nebylo. Zato přišly
hned tři nabídky z okolí Říma, z takzvaných urbikárních
diecézí. První byla z Ariccie, kde měli zájem o dva salesián-
ské učitele pro obecnou školu a o jednoho kněze, který byl
se ujal kostela. Ariccia patřila do albánské diecéze a tamní
biskup, kardinál Di Pietro měl zájem, aby salesiáni současně
převzali komunální gymnázium, kam by mohli docházet do
školy také žáci jeho malého semináře. Nebylo jich mnoho,
ale kdyby přišli salesiáni, jistě by jejich počet stoupl. Don
Bosco se dověděl, že by to rád viděl i sám Svatý otec a hned
dal k tomu souhlas. A do třetice všeho dobrého se k akci
připojil ještě suburbikární biskup kardinál Alois Bilio ze Sa-
biny, který by byl měl rád pro svůj seminář v Maglianu dva
salesiánské profesory. Pro našeho světce to byl problém, ale
pustil se do toho.
Když se věc projednávala v kapitule, řekl, že v určitých
částech Itálie se klade velký důraz na to, jak se kdo dovede
představit, ale v římském případě se tímto ohledem nebu-
deme řídit. Měl samé mladé lidi a jiné poslat nemohl. Riskl
to tedy. Ředitelem pro Albano a Ariccii udělal dona Mona-
teriho a dal mu k ruce dva kněze, dona Montiglia do Ariccie
a dona Sammorìho do Albana, šest kleriků a jednoho koa-
djutora. Do Magliana poslal kněze Daghera a klerika Gia-
comuzziho. Celkem dvanáct lidí a ještě přidal dva aspiran-
ty koadjutory. Některá jména přešla do dějin kongregace,
např. Tirone, který byl později organizátorem salesiánských
spolupracovníků. (Poznámka: v roce 1931, už stařičký, nám
kázal duchovní cvičení v Šaštíně na Slovensku.) Varvello
byl filosof a jeho texty byly oficiální v kongregaci několik
desetiletí. Tehdy byli oba klerici. (Poznámka: Mluvil jsem
s Varvellem někdy kolem roku 1937 jako bohoslovec a říkal
mi, že četl o rozkvětu salesiánského díla v Československu
článek v Osservatore romano a gratuloval mi.) Určení pro
zmíněná místa nastoupili práci postupně v říjnu a listopa-
du roku 1876. Když byli pohromadě, kardinál Bilio je před-
stavil jako skupinu Svatému otci. Ten, když je uviděl, vesele
zvolal: „Ach, Don Bosco!“ Pro něho příchod salesiánů zna-
menal příchod Dona Boska.
Řekli jsme, že všichni ti salesiáni byli mladí. Tak tomu
bylo tehdy obecně. O dva roky později přijde do Ariccie
klerik Picollo. Stane se z něj kněz dětské tváře a malé po-
stavy. Ženské po něm budou pokřikovat: „Velebný pane,
kde jste nechal chůvu?“ A přece tento holobrádek dovedl ve
třídě držet na uzdě padesát prvňáčků tak, že školní inspek-
tor, který mu udělil znenadání inspekci, byl zcela překvapen
a když sám třídu jaksepatří přezkoušel, panu učiteli vyslovil
obdiv a blahopřál mu. – Dona Boska muselo hřát u srdce,
když přišel dopis od kardinála Bilia, v němž tento mu pěl
chválu na ty dva salesiány profesory na gymnáziu a dokon-
ce psal, že je ochoten klerika Giacomuzziho co nejdříve
osobně vysvětit na kněze.
Vraťme se nyní do Piemontu. V Trinità u Mondovì pan
Dupraz a jeho manželka dělali všechno, aby také k nim při-
šli salesiáni. Don Bosco nepospíchal, protože se dalo čekat,
že plán narazí na odpor laické vrchnosti. Říkal: napřed oby-
čejná oratoř pro hochy, trochu výpomoci v tamních školách,
pak snad nějakého chlapce přijmout pod střechu a pomalu
zakládat útulek, tak, aby se moc neupozorňovalo na vzni-
kající dílo. Tak to bylo dohodnuto a tak to v listopadu zača-
lo. Jako ředitel tam byl poslán blahoslavený don Guanella.
Začalo se v domě, který nabídli zmínění dobrodinci a sice:
otevřely se tam tři třídy obecné školy se 120 žáky, těmi nej-
chudšími v městě a asi s třemi třídami večerní školy pro do-
spělé. V první byli hoši od šestnácti roků, v druhé od dvaceti
do třiceti a v třetí od třiceti do padesáti let. Těch dospělých
bylo asi sto. Také se otevřela oratoř, do které začalo chodit
asi 200 hochů. Vypadalo to skoro zázračně, ale nebylo. Stalo
se nepředvídané. Paní Duprazová si myslela, že bude Don
Bosco všechno financovat sám a nebyla ochotna ani v nej-
menším přispívat na režii takového podniku. Fakt je, že dílo
začalo hynout na úbytě, až byl dům po třech letech zavřen.
Možno říci, že dílo zaniklo nepřízni počátečních příznivců.
Jak vidět, lidské dovede zničit nejedno dílo, které v prv-
ních chvílích vyrostlo z nadšení a třeba i s podporou osob
vysoko postavených, ale snad nebylo v samých začátcích
zrovna dobře postavené. Povíme si ještě něco o tzv. kon-
ceptinech, do jejichž historie byl zapleten sám papež Pius
IX. a také náš Don Bosco. V roce 1854 papež vyhlásil člá-
nek víry o Neposkvrněném Početí Panny Marie. Latinsky
se početí řekne conceptio. V nadšení těch let se rozhodl
v roce 1857 ke cti Neposkvrněné založit nemocniční kon-
gregaci jistý pan Pezzini z Kremony. Nový institut dostal za
patronku Pannu Marii Neposkvrněnou a členům se začali
říkat konceptini. Svatý otec zrod díla podpořil a rád sou-
hlasil, aby si nový laický institut vzali pod ochranu kapucíni
a aby jej zapojili do široké rodiny III. řádu svatého Františka
z Assisi. Všechno bylo dobré, ale institut začal chřadnout
a ztrácel členskou základnu. Ani neměli podmínky k nor-
málnímu růstu. Konceptini měli jako hlavní sídlo nemocni-
ci sv. Ducha v Římě a působili ještě na dvou jiných místech.
U svatého Ducha s nimi žil jako ředitel kapucín, oni pak
měli v stanovách zákaz usilovat o kněžské svěcení. K tomu
neměli řádný noviciát, hlásili se k nim lidé už dospělí
a s všelijakou minulostí, k tomu každý dostával určitý mě-
síční obnos na útratu a jejich společný život byl tak volný, že
si každý hospodařil, jak chtěl. Nad nimi jako protektor stál
monsignor Fiorani, který obstarával jejich styk s římskými
úřady a s papežem.
Papež s bolestí viděl, jak se dobře začaté dílo začalo roz-
padat a přišel na myšlenku pověřit Dona Boska, aby se ujal
vedení institutu a aby mu vdechl salesiánského ducha. Don
Bosco byl vždycky poslušen papeže a ujal se bez odmlouvá-
ní nevděčného úkolu. Mezi Turínem a Římem se rozběhla
potřebná korespondence, Don Bosco vypracoval schéma
řešení a předložil je prostřednictvím monsignora Fiorani-
ho Svatému otci. Generálního představeného kapucínů měl
vystřídat on sám jako hlava institutu, v Římě u svatého Du-
cha měl ředitele kapucína vystřídat don Scappini, zástupce
ředitele v Lanzu, člověk velmi činný a pěkných způsobů.
V Don Boskových představách měl hrát v Římě zároveň roli
prokurátora Salesiánské společnosti. Důležité bylo, aby měli
konceptini řádný noviciát a aby jim formaci dával jako no-
vicmistr salesián. Jinak měli mít samostatnost, jakou žádala
jejich služba v nemocnicích, zachovávat si svůj skoro kapu-
cínský oblek, ale mělo se dbát na dodržování společného ži-
vota. Hmotné zajištění si měli opatřovat sami.
Don Bosco si nesliboval od projektu mnoho, ale pro
něho bylo zásadní, že to chtěl papež. Přitom jeho široké
srdce už předbíhalo to, co dnes po II. vatikánském sněmu
je šťastnou skutečností, že k původním třem větvím, kte-
ré sám založil, přistoupila celá řada dalších institutů, takže
se vytvořila i po právní stránce široká Salesiánská rodina,
670

13.9 Page 129

▲back to top
která se dále rozšiřuje a bude rozšiřovat a kam patří i ně-
které ženské řehole, které se věnují převážně nemocným.
Jak je tomu například u Dcer svatých srdcí Ježíše a Marie,
které založil salesián, služebník Boží Alois Variara v Kolum-
bii pro službu malomocným. Monsignor Fiorani poslal do
Turína bývalého představeného konceptiánů bratra Řehoře
a Svatý otec vyjádřil přání, aby Don Bosco přijel do Říma,
aby se záležitost dostala brzy pod střechu. Světec ještě před
Novým rokem oznámil, že tam pojede koncem ledna nebo
začátkem února. To si však necháme pro příští XIII. svazek
našeho putování „PO STOPÁCH CHARISMATICKÉHO
SVĚTCE“. Jen napovíme, že ani tento podnik nemohl být
vinou lidí doveden k šťastnému konci.
Ke konci roku se v různých kruzích dosti mluvilo o tom,
že je Don Bosco přepracován, že si toho bere příliš mno-
ho do hlavy a do rukou. Dokonce za ním přišel jeho starý
přítel – jezuita P. Franco z Turína, aby si s ním o tom popo-
vídal. Ale Don Bosco ho přivítal s úsměvem a aniž by mu
dovolil otevřít ústa, uvedl mu tak pádné důvody, proč ne-
může ustat od práce, že P. Franco už nic neříkal a jen pozdě-
ji donu Francesiovi o svém poslání k Donu Boskovi vypra-
voval a nakonec řekl: „Než svatý Ignác z Loyoly nebyl lepší.“
18 Druhá misionářská výprava
Odjezd 23 dalších misionářů do Ameriky byl stanoven na
7. listopad 1876. Don Bosco rozšířil všude letáček, který
zval k slavnosti rozloučení. V kapitulním zasedání 5. lis-
topadu bylo rozhodnuto pozvat pana arcibiskupa, a kdyby
nemohl, aspoň ho poprosit, aby odjíždějícím požehnal na
arcibiskupství. Monsignore podle očekávání volil to dru-
hé. Ceremonie loučení se konala v 17 hodin večer. Předtím
bylo cvičení šťastné smrti. Požehnání velebnou svátostí udě-
lil představený nemocnice Cottolenga otec Anglesio. Don
Bosco měl kázání.
Schválně upustil od všeho, co by rozplakalo přítomné
i jeho samotného. Zato se rozhovořil o svém díle za mo-
řem a vypravoval, co se za ten rok udělalo. Salesiáni se
usadili v hlavním městě Buenos Aires a v San Nicolás de
los Arroyos. Ujali se duchovní správy italských vystěhoval-
ců v Buenos Aires. Tam také otevřeli dílny. V tom druhém
městě mají školu a internát. Museli sami stavět, ale za půl
roku už mohli přijmout 120 žáků. I tam mají salesiáni kostel
a sváteční oratoř. Všude v Argentině by chtěli mít salesiány,
protože potřeba je veliká. Přišly žádosti z Cordoby, z Men-
dozy, také z Chile přicházejí žádosti z Valparais, z Concezi-
one. A už je zde také sousední stát Uruguay. Našlo se místo
v hlavním městě zvaném Montevideo na předměstí zvaném
Villa Collon. Tam se musí otevřít ústav k poctě panujícího
Pia IX. Uruguay nemá kněžských povolání, nemá ani jedno-
ho bohoslovce. Je naděje, že salesiáni tento stav změní. Don
Cagliero se chystá otevřít nové domy v Argentině v Dolores
a v Carmen. To už jsou poslední civilizovaná místa Argen-
tiny. Ale už se přihlásili dva kačikové Indiánů o misioná-
ře. Chtějí přijmout křesťanství. Slibují, že misionářům nic
neudělají. Také na samém jihu Argentiny, tam, kde je Ma-
galhãesova úžina, jsou trochu civilizovaná místa při moři –
Santa Cruz a Punta Arenas. I tam se volá po misionářích.
Don Cagliero chtěl napřed 6 misionářů, pak 10, pak 20, pak
aspoň 24. A kdo ví, třeba je na cestě dopis, ve kterém žádá
ještě další. Vypadá to, že se ze všech stran volá, aby Evropa
poslala misionáře. Pak Don Bosco oslovil odjíždějící asi tak-
to: „Jste rozděleni do čtyř skupin. Jedna zůstane v Buenos
Aires a založí tam řemeslnické školy. Proto tam jedou ne-
jen kněží, ale také mistři. Další část zůstane v Montevideu
v Uruguay a založí tam kolej pro studenty. Snad tam odtud
vyjdou brzy nějací kněží. Třetí skupina posílí spolubrat-
ry v San Nicolás a čtvrtá bude k dispozici donu Caglierovi
pro přímou práci mezi Indiány. Zatím nám schází ještě jed-
na věc a to je požehnání od Svatého otce. Zde začal mluvit
nadšeně a dojatě o papeži, o jeho lásce a důvěře, kterou má
k salesiánům. S jeho požehnáním bude všechno jistě dobré.
Konec promluvy byl přece jen dojemný. „Kdo ví, zda se ještě
uvidíme. Možná ano, možná ne. Ale v každém případě nás
jednou spojí nebe.“
Cesta do Říma byla až příliš romantická. V Pise končila
severoitalská železniční síť a začínala středoitalská. Tam už
neplatila sleva a vůdce výpravy don Bodrato byl velmi pře-
kvapen, když mu u přepážky napočítali za středoitalské jíz-
denky 593 lir. Neměl tolik a Don Bosco a misionáři museli
vyklopit všechny kapsy a ještě nedali všechno dohromady.
Pokladník byl neúprosný a žádal plnou sumu. Trapné bylo,
že nakonec scházely už jen čtyři liry a rozveselující bylo, že
ty čtyři liry nakonec pokladník vzal ve staré stříbrné měně,
která jinak už neplatila. Hledání po kapsách skončilo, když
už byla jen malá chvíle do odjezdu vlaku. A zase další ne-
snáz. Vagóny byly už zcela naplněné, když se přihnala na
peron skupina našich misionářů. Železničáři museli připo-
jit extra jeden vůz, ale zase to bylo výhodné, protože v něm
byli sami a jelikož už začínalo svítat, mohli se modlit bre-
viář a jiné modlitby hlasitě. Jen hlad měli všichni ukrutný.
Celých 24 hodin nic nejedli, takže do Říma přijeli pořádně
vyhládlí. Tam na ně čekal hlavní ekonom don Sala. Přišel
vyzvednout misionáře a také salesiány určené pro Aricciu
a pro Albano, kteří jeli spolu s misionáři. Dona Boska si od-
vezl domů nám již dobře známý pan Sigismondi. Překvape-
ním bylo, že Svatý otec jim poslal audienční pozvánku už na
druhý den.
Audience byla stanovena na dvanáctou hodinu 9. listopa-
du. Svatý otec misionáře přivítal obklopen čtyřmi kardinály
a mnoha preláty, biskupy a arcibiskupy. Misionáři, jak byli
zvyklí se chovat v Oratoři, hned chtěli papeži políbit ruku,
ale to ještě bylo teprve 19. století a Svatý otec sám je zadržel
slovy: „Počkejte, počkejte, servate ordinem – zachovejte po-
řádek!“ Rozestoupili se tedy na čtyři skupiny podle určení
a Don Bosco každou skupinu představil zvlášť a řekl, kam
směřuje a co tam bude dělat. Svatý otec jen pokyvoval hla-
vou, a protože tam všude kdysi byl, měl ke každému místu
nějaké poznamenání nebo vzpomínku. S misionáři byli pří-
tomni audienci také salesiáni určení pro Albano. Papež měl
k salesiánským misionářům dojemnou řeč a jim bylo, když
přešel do jiného audienčního sálu, jako kdysi apoštolům,
když Ježíš zmizel při nanebevstoupení jejich zrakům.
Don Bosco měl soukromou audienci u papeže 10. lis-
topadu. Hovořilo se hlavně k záležitosti konceptinů. Pa-
pež stavěl pro ně noviciátní budovu někde u Piazza Mastai
a chtěl, aby si novostavbu Don Bosco prohlédl. Měla kapa-
citu asi 25–30 osob. Světec neměl k projektu zvláštní připo-
mínky.
Zatím misionáři odjeli do Sampierdareny, kde je ředitel
don Albera pozorně hostil. Byly to dny přípravy na odjezd
671

13.10 Page 130

▲back to top
za moře. Ti určení pro Buenos Aires měli odjezd 14. listo-
padu, ti určení do Montevidea měli odjíždět později z fran-
couzského přístavu Bordeaux. Stál jim v čele don Lasagna.
Don Bosco byl přítomen prvnímu odjezdu. Už se znal s ka-
pitánem lodi Savoia a mohl volně chodit po palubě i v pod-
palubí, jak chtěl. Kapitán byl dokonce se salesiány na obědě.
Také vyhostil z lodi protestantského propagandistu, který
tam rozdával Bible a chtěl s Donem Boskem mermomocí
vést hádky. Loučení bylo podobné loňskému a cesta také
tak. S těmi, kteří jeli vlakem do Francie a tam do přístav-
ního města Bordeaux, se Don Bosco rozloučil na nádraží
v Sampierdareně. Bylo stejně pohnuté. Druhou skupinu
však provázela smůla. Když přijeli do Bordeaux loď Poitou
už byla pryč. Co teď? Ubytovat se v hotelu? Na to neměli
peníze. Naštěstí se jich ujal světící biskup, dále ředitel vin-
cenciánské konference a jiní dobrodinci, takže mohli jít na
privát. Don Lasagna využil pobytu v městě k apoštolátu.
Záležitost byla velmi nepříjemná, protože bylo třeba vést
složitá jednání o zavazadla a podobně. Konečně 2. prosince
mohli odjet na velkém anglickém parníku zvaném Iberia,
ale i tak si přišli na své. Prožili na moři velikou bouři.
Dobrý otec zatím hodně cestoval. Spolu s ním jezdil don
Sala, který se vracel do Turína. Z té cesty se zachovala tato
zpráva. Don Bosco potřeboval vyřizovat důležité věci, ale
strašně ho bolela hlava. Sala mu dobrácky řekl: „Přeneste to
bolení hlavy na mě.“ Don Bosco na to: „Tak budiž.“ A stalo
se, že Don Bosco byl na potřebný čas v pořádku, kdežto jeho
průvodce si nemohl naříkat na nedostatek zábavy s hlavou.
Do Turína se vrátili 17. listopadu a Don Bosco podle
zvyku měl delší večerní slovíčko, ve kterém komunitě vy-
právěl, co všechno prožil se svými odjíždějícími syny.
Uruguayští misionáři byli bouří zmítáni celé čtyři dny
a na moři byli osmnáct dní. Ale toužebně očekáváni pře-
ce jen dorazili na své místo, kde je srdečně stiskl do náru-
če tamní apoštolský vikář monsignore Vera. Z Montevidea
odjeli do blízkého Villa Colón, které bylo teprve naskico-
váno a rostlo směrem k salesiánské koleji, která sestávala
z několika budov kolem velkého, v gotickém stylu postave-
ného kostela. Kostel a budovy byly jen omítnuté a obílené,
zařízení žádné. Prostě byla to novostavba. A kolem dokola
samá lebeda a trní. Salesiáni se však nedali. Z Argentiny při-
jel don Cagliero, don Tomatis, stolařský mistr Scavini a ně-
kolik týdnů všichni pracovali, až bylo možno přijmout asi
stovku studentů. Spustila se i propaganda v tisku hlavního
města. Pak se otevřela obecná škola, současně nižší třídy
gymnázia a už se připravovalo lyceum – vyšší gymnázium.
Začala škola na klavír a otevřela se škola zpěvu. Don Lasag-
na měl valdockou průpravu a směřoval k tomu, aby vytvořil
ve Villa Colón druhé Alassio, odkud přišel. Hodně kázal,
psal, marně se sektáři snažili očernit misionáře. Postupem
času se stal tamní ústav hlavním kulturním střediskem Uru-
guaye a kostel, zasvěcený Panně Marii Pomocnici, se stal
národní svatyní.
Ještě pár slov o cestě oné skupiny, která směřovala do Ar-
gentiny a dorazila k americkým břehům dříve než skupina
Lasagnova. Ti s Donem Bodratem měli zastávku v Riu de
Janeiro a setkali se s tamním biskupem. Vyřídili mu pozdra-
vy od Dona Boska, ale pan biskup jim s bolestí řekl: „Pořád
jen Buenos Aires! Proč nepošle Don Bosco své misionáře
také k nám do Brazílie? Tolik bychom je potřebovali.“ Don
Bodrato ho utěšoval, že přijde don Cagliero a něco domlu-
ví. Ale musel slíbit, že i sám napíše Donu Boskovi. Další
zastávka byla v Uruguayi v Montevideu. Mluvili s tamním
apoštolským vikářem, ale měli sotva tolik času, aby tam ne-
chali některá zavazadla pro spolubratry očekávané ve Villa
Colón. K přístavu se dostali ráno 12. prosince a byli překva-
peni, když se jim k jejich parníku přiblížil parníček, na kte-
rém byli don Cagliero a don Fagnano. Srdečně se obejmuli,
ale vystoupit na břeh zatím nemohli. Tehdy ještě neexistoval
moderní přístav a parníky kotvily daleko od pevniny a vše
se přepravovalo na břeh teprve, až moře bylo klidné. Ale
brzy byli i oni na pevné zemi a jen je mrzelo, že pan arcibis-
kup právě odjížděl do Paraguaye a neměl na ně čas.
19 Novinářští otravové
V liberální Itálii druhé poloviny minulého století existova-
la svoboda projevu nejen pro dobré, ale i pro zlé. Plynulo
to ze zásady co největší svobody. Ale jak už to bývá, zlo je
průbojnější než dobro a lidé jsou víc nakloněni k zlému než
k dobrému. Tehdy stačilo podle tiskového zákona oznámit,
že někdo chce vydávat noviny nebo časopis, a mohl to udě-
lat. Hlavně že měl na to peníze! Jedinou uzdou bylo usta-
novení, že se nesmí urážet na cti. Když šlo o vědomé nebo
lživé nařčení, mohl se postižený dovolávat nápravy tím, že
noviny byly povinny uveřejnit jeho ohrazení, v horších pří-
padech mohly být noviny i zastaveny na určitou dobu nebo
natrvalo, ale proti tomu byla zase ochrana v tom, že se na-
padený nejmenoval a jmenoval se jen v narážkách. Hlavně,
že všichni věděli, koho se to týká.
V Itálii existovala řada časopisů, které žily ze lži a z na-
padání druhých, a za nimi se skrývaly různé skupiny lidí,
kteří takovým záludným způsobem ovlivňovali veřejné mí-
nění. A že si lidé rádi počtou články, kde se mluví o skan-
dálech a o všelijakých pikantnostech, takové časopisy
měly odběratele zvláště mezi prostými lidmi, kterým ne-
jde ani o žádné mravní nebo národní ideály, ani o pravdu
a vzdělání, ale jen o zábavu za každou cenu. K takovým ča-
sopisům patřil Ficcanaso (přeložilo by se asi jako „Strčdo-
tohonos“), Ficchietto (Píšťalka), a Pulce (Blecha). Tam bylo
možno denně číst věci, o kterých se dalo povídat a byly tam
také karikatury, které vyjadřovaly názory autorů kresbou
budící smích. V 19. hlavě Memorií se uvádí řada článků,
které si vzaly za terč sv. Jana Boska. Ozývaly se v nich ško-
dolibé úvahy o jeho „finančních machinacích s odkazy ze-
mřelých“, nechyběly ani škodolibé narážky na vztah Dona
Boska k arcibiskupovi a naopak. To našeho světce nejvíc
mrzelo a samozřejmě mu to komplikovalo život, protože
v arcibiskupském paláci byli přesvědčeni, že takové věci
pouští do světa Don Bosco. Utrpení z toho bylo tím vět-
ší, že se podobné zprávy předstihovaly v dalších novinách,
ať to bylo tak či onak, nebylo možno se proti tomu bránit.
Don Bosco volil cestu křesťanské trpělivosti a na banálnos-
ti tisku odpovídal mlčením, tím, že šel dál Boží cestou, kte-
rou nastoupil a měl jít uprostřed těžkostí až do konce. Nám
stačí říci tolik, kolik stačí k tomu, abychom si uvědomili, že
být svatým není lehké.
672

14 Pages 131-140

▲back to top

14.1 Page 131

▲back to top
20 Začátek školy a konec občanského roku
Poslední kapitola XII. dílu Memorií, ze kterých čerpáme lát-
ku, nás vrací do klidného prostředí prvního salesiánského
domu, do milé Oratoře Don Boskovy. Máme prožít trochu
klidu ve společenství s dobrým otcem a cítit se jeho žáky,
jako se cítili tehdejší hoši a mladí salesiáni.
Školní rok začínal obvykle hned po svátku Všech sva-
tých 1. listopadu, ale že Don Bosco nebyl přítelem dlouhých
prázdnin, kolem 20. října už byli v Oratoři všichni nováčci
a dvě třetiny starých chovanců. Starostlivý otec měl 20. toho
měsíce večerní slovíčko, ve kterém vybídl hochy, aby si dali
do pořádku svědomí. Třeba neudělali o prázdninách velký
hřích, ale ještě neslyšel, že by někdo tvrdil, že byl o prázdni-
nách lepší než v Oratoři, nebo že nějak pokročil ve ctnosti.
O dva dny později vybídl hochy, aby nelenošili. Řádná
škola sice začne až po Všech svatých, až budou všichni na
místě, ale už zítra se začne vyučovat dopoledne i odpoledne.
Bude to opakování loňské látky. Nesmíme ztrácet zbytečně
čas. Kolik hochů o pololetí začne vzdychat, když vidí, že má
špatné známky. Chtějí pak studovat po večerech a po no-
cích, ale to už dobře nejde. Pak tím trpí zdraví a představení
to nemohou dovolit. A protože začínala novéna ke Všem
svatým, dal hochům jako první duchovní kvítek chránit se
každého hříchu a dodržovat pravidlo, že v ústavě se nemluví
nářečím, ale správně italsky. Jíst, pít, hrát, pracovat a v noci
třeba chrápat po piemontsku, to je dovoleno, ale mluvit se
má správně.
27. října vzpomínal, jak to bylo v době Dominika Savia,
Michala Magona a tak dále. V domě bylo šedesát až sedm-
desát hochů, ale svatých přijímání bylo také šedesát až se-
dmdesát. Čím to je, že teď se tak těžko probouzí nadšení?
Je to jeho vina, že nedovede nadchnout? Nebo hochů, že
se nedovedou nadchnout? A vykládal názorně jak třísky,
naskládané jedna na druhou a zapálené, chytají jedna od
druhé, a jak je hned teplo. Tak je to s nadšením. Musíme
zapalovat jeden druhého touhou stát se lepšími, ba svatý-
mi. Máme myslet na svaté v nebi. Jsou tam i naši příbuzní,
přátelé, spolužáci, představení. V novéně ke všem svatým je
dobré vzývat je a následovat je.
Protože se blížil den loučení misionářů, rozhovořil se
Don Bosco o věcech kongregace. Misionáři ještě neodjeli,
ale odjeli někteří určení do Albana poblíž Říma. Ještě jiní
pojedou za nimi. Albano stojí na kopci, kde stála kdysi báj-
ná Alba Longa, předchůdkyně samotného Říma. Musíme
se teď hojně modlit za naše misionáře. Jedni apoštolové od-
cházejí, ale je třeba, aby dorostli další. Potřebovali bychom,
aby naše pekárna pod kostelem Panny Marie dobře fungo-
vala, aby naši hoši rostli, pokaždé aby byli o metr delší. Nu,
doufejme. A aby hodil do větru hned důležitou myšlenku,
naznačil, že chce brzy udělat konferenci, na které poví, jak
roste Salesiánská společnost a jaké dělá pokroky.
Napovězená konference byla 30. října. Měla připravit sa-
lesiány, ale i novice a aspiranty na zahájení školního roku.
Bylo jí přítomno 207 lidí. Zase mluvil o povolání do kong-
regace, o tom, s jakou opravdovostí máme opustit svět, jaká
nebezpečí číhají na člověka o prázdninách. Neváhal rozvi-
nout myšlenky o tom, že právě příbuzní jsou mnohdy ti, co
přemlouvají mladé lidi, aby nešli za Pánem, snaží se je strh-
nout z nastoupené cesty. Rodinu máš přece zde v Oratoři,
prostě jsi v salesiánské rodině. Proč bys měl pořád toužit po
rodině, kterou jsi pro Pána opustil? Konference byla dlouhá
a bylo vidět, že se Don Bosco cítí v tématu o povoláních
doma a že považuje za nutné, aby se každý rozhodl jasně
a aby podle toho jednal. Každý musel odcházet svatě dotčen
pravdivými argumenty dobrého otce, který uměl věci tak
pěkně vyložit.
Pěkné bylo večerní slovíčko na Dušičky. Don Bosco
oznámil, že začne zcela pravidelné vyučování. Zatím bylo
mnoho rekreace, vycházek a málo studia, teď je třeba začít
doopravdy. Ovšem rekreace ať je také opravdová. Teď je čas
studovat. Studovat opravdově může jen ten, kdo má duši
v pořádku. Do zlovolné duše moudrost nevstoupí, jak to
stojí v Písmu svatém. Je třeba umínit si tři věci: že se budete
varovat hříchu, budete chodit často k svaté zpovědi a často
k svatému přijímání. Don Bosco vypravoval, co se přihodilo
jednomu penitentovi sv. Vincence z Paula. Nelíbilo se mu,
že světec pořád doporučoval svaté přijímání, třeba víckrát
v týdnu. Rozhodl se přejít k jinému knězi. Ten vyslechl jeho
důvody a politoval ho. Jsou to skutečně velké požadavky,
kladené na začátečníka. Choď zatím jednou za týden. Poz-
ději, když dotyčný padal pořád do stejných hříchů, pora-
dil mu, aby chodil jen jednou za měsíc k svaté zpovědi, ale
opravdu dobře. Nic to nepomohlo. Právě naopak. Penitent
byl stále horší a slabší. Když chodil k svátostem jen jednou
za měsíc, nemusel si na sebe dávat tolik pozor. I začal chodit
do divadla, sem tam si dopřál taneční zábavu, až nakonec
sám viděl, že ho vede slepý vůdce a vrátil se k svatému Vin-
cenci. To ho zachránilo.
Bohužel Don Boskova péče nepřinášela vždycky za-
mýšlené ovoce. Nejeden se vracel z prázdnin duševně zle
pohmožděný a pak se stal neúnosným pro komunitu. Don
Bosco nebyl slabošský vychovatel a dovedl chránit své stád-
ce i radikálními opatřeními. Tak se stalo zrovna v tom roce
1876 v listopadu, že tři hoši z páté třídy gymnázia museli
být posláni domů pro špatné chování a kažení druhých. Je-
den byl z Palazzola. Po rozmluvě s Donem Boskem byl po-
slán k viceřediteli donu Lazzerovi a pak k prefektovi donu
Bolognovi a padal před nimi na kolena, plakal a prosil, až
dosáhl odvolání vyhazovu, ale byl poslán do Lanza. Druhý
byl z Trinità. Odjel, ale za několik dnů se vrátil s tatínkem.
Ten padal do mdlob, již prý kolik dní nejedl zármutkem.
I zde převládl soucit a hoch byl poslán do Borga k donu Bo-
nettimu, samozřejmě s udáním důvodu, proč tam je. Třetí
případ byl podobný. Hoch byl několik dní doma, ale pak
psal dopisy a dopisy, až dosáhl odpuštění a byl poslán do
Alassia, kde však musel na rozdíl od Oratoře platit celé mě-
síční poplatky. Jen zvláštní okolnosti přiměly Dona Boska,
aby zmírnil tvrdost přísného rozhodnutí.
Světec se nikdy nedal mnohými povinnostmi vyřadit
z přímého styku s Oratoří, ale ani ze styku s dalšími ústa-
vy. 21. listopadu byl v Borgu, 4. prosince navštívil Lanzo,
12. prosince byl v nově otevřeném domě v Trinità. I v dopi-
sech se jeví jeho starostlivost o každého jednotlivce a o kaž-
dou skupinu jeho svěřenců. Z každého řádku dýchal zájem
o lidi a lidský přístup k nim. Tak v dopise donu Cibrariovi
do Vallecrosie napsal i takovou větu: „S otcem Lavagninem
vypijeme napřed jednu z jeho úžasných lahví a pak celou
záležitost uzavřeme.“ Lavagnino byl velkým dobrodincem
tamního díla.
Od 29. listopadu probíhala novéna k svátku Neposkvr-
něného Početí Panny Marie. Don Bosco ji zahájil večerním
673

14.2 Page 132

▲back to top
slovíčkem. V něm vzpomenul zase svého milého žáka svaté-
ho Dominika Savia. Připomenul, že v jeho životopise napsal
rozmluvu, kterou s ním měl Dominik v přípravě na prohlá-
šení článku víry o Neposkvrněném Početí Panny Marie, ale
ten rozhovor byl mnohem delší. Hlavní myšlenka byla: Do-
minik Savio chtěl prosit Pannu Marii, aby mu vyprosila ve-
likou milost, aby raději zemřel, než by udělal třeba jen malý
hřích proti svaté čistotě. Mezi Dominikovými rozhodnutími
bylo také před tím prohlášením dogmatu vykonat si u Dona
Boska celoživotní svatou zpověď. To dalo světci příležitost,
aby téma generální zpovědi rozvinul také hned na začátku
novény. Ne, že by si měli všichni udělat obšírnou zpověď,
ale kdyby to někdo potřeboval, aby si ji skutečně udělal, aby
měl duši v naprostém pořádku. O Dominikovi mluvil Don
Bosco také ve večerním proslovu ke komunitě učňů.
Po svátku Neposkvrněné prožila Oratoř něco nového.
Veliký počet noviců donutil obstarat jim velkou studovnu.
Stalo se to a večer 10. prosince se tam sešlo asi 200 salesiánů
a noviců na malou akademii, kterou uspořádali sami novici
a při které byla posvěcena krásná socha Panny Marie, která
pak už v té jejich studovně trůnila pořád. Don Bosco měl
řeč a po ní byla akademie.
Tehdy dostávali známku z chování také klerici. Don
Bosco si to přál a dával si známky předložit. Pak třeba po
svaté zpovědi někomu řekl: „Podívej se. Měl jsi slabší znám-
ku z chování, snaž se polepšit.“ Pak chudák klerik pospíchal
za magistrem Barberisem a v slzách se ho ptal na důvod ne-
spokojenosti představených.
V roce 1875–1876 nějak vázlo vyučování filosofie. Don
Bosco potřeboval nového profesora a jeho zrak padl na
mladého kněze Augustina Richelmyho, který byl po jeho
smrti kardinálem arcibiskupem turínským. Richelmy mu
tehdy nemohl vyhovět a Don Bosco se na něho teď obrátil
po odchodu blahoslaveného Guanelly do Trinità s následu-
jícím dopisem, z něhož lze vyčíst, že tento kněz byl s ním
v důvěrném styku: „Milý Richelmy, když už jsem Tě nemo-
hl mít pro hodiny filosofie, pomoz mi alespoň s kázáními
v oratoři sv. Aloise. Tamní kostel není tak velký. Krátká in-
strukce, třeba jen s jedním příkladem a z něho vyvodit mo-
rální závěr, to by postačilo. Don Durando Ti podá vysvět-
lení. Modli se za mě ubohého a já ti budu vždycky v Ježíši
Kristu nejoddanější přítel kněz Jan Bosco.“
Když byl Don Bosco naposled v Lanzu, měl tam sen, je-
hož vypravování stále odkládal, protože ho příliš bolelo, co
při tom zvěděl. Dověděl se o všech tajných nepořádcích,
které se vyskytovaly mezi 800 jeho hochů, učňů a studen-
tů, a také jména těch hlavních. Jednoho dne si dal zavolat
jednoho studenta a jednoho učně a bylo to velmi tvrdé.
První byl učeň. Don Bosco mu řekl: „Podívej se. Napřed
budu mluvit já, ty mne nesmíš přerušovat. Pak budeš moci
mluvit ty a říci, zda je to pravda, nebo ne.“ A začal. Vy-
počítal chlapci všechny jeho hříchy pohoršení, že dotyč-
nému nezbylo, než říci, že je to tak, jak mu to Don Bosco
řekl. Byl ochoten odejít z ústavu, ale prosil, aby směl zůstat
a všechno napravit a odčinit. V každém případě se chtěl
kajícně vyzpovídat, aby měl duši zase v pořádku. Don
Bosco ho vzal na milost. Student to měl horší. Jemu Don
Bosco řekl, že všechno ví, ale chce, aby mu hoch všechno
řekl sám. Ten mluvil, něco přiznal, větší věci zatajil, místy
i lhal. Pak teprve mluvil Don Bosco a nakonec ho poslal
s lístečkem k donu Lazzerovi s tím, že ho má ráno vypravit
domů.
To byl úvod. V domě zavládlo velké očekávání, kdy bude
Don Bosco vypravovat slíbený sen. Ale Don Bosco si vše
rozložil. Na jednom večerním slovíčku mluvil o hříchu
obecně, i když důrazně, a teprve 22. prosince došlo k oče-
kávanému vypravování před všemi obyvateli Oratoře. Uvítal
ho jako obyčejně bouřlivý potlesk, pak nastalo hrobové ti-
cho a on začal mluvit.
Napřed řekl, že měl sen, který nebyl obyčejný sen, ano
ani nemůže říci, že byl v posteli, když jej měl. Zdálo se mu,
že je na nějakém kopci a odtud přehlíží dalekou rovnou kra-
jinu, která připomínala mořskou hladinu. Vše bylo rozděle-
né na záhony, louky, zelené pásy, všude byly podivuhodné
stromy, jako ze zlata, s květy z démantů, domy úžasné sta-
vební krásy a dokonalosti. Tu se ozvala krásná hudba, proti
níž skladby dona Cagliera nebo Doglianiho nejsou nic. Bylo
to, jako by hrály tisíce hudebních nástrojů a k nim se pojily
pěvecké sbory.
V té zahradě se pohybovali lidé. Ten hrál, ten zpíval, je-
den krásněji než druhý, vše v naprosté harmonii. Žádné lid-
ské přirovnání to nemůže vystihnout. Na tvářích těch lidí
bylo vidět, jak jsou všichni šťastní a jak je blaží jejich zpěv
i zpěv druhých. Zpívali: „Spása, sláva, čest Bohu, všemo-
houcímu Otci.“ A jak tak poslouchal, hle, zjevil se mu zá-
stup mládeže, nesmírný zástup. Některé hochy znal, většinu
ne. V čele šel Dominik Savio, za ním don Alasonatti, don
Chiala, don Giulitto a další a další. Každý vedl svou sku-
pinu. Když se zastavili na osm nebo deset kroků od Dona
Boska, hudba ustala a bylo veliké ticho. Všichni se mile
usmívali. Dominik se přiblížil, takže se ho Don Bosco mohl
skoro dotknout rukou. Byl krásný jako anděl. Všichni měli
boky okrášlené růžemi a byli samé světlo.
Tu Dominik Savio sám přerušil mlčení a ptal se Dona
Boska, proč nic neříká. Mezi učitelem a žákem se rozpředl
rozhovor. Dominik řekl, že jsou tam, kde vládne plné štěstí,
ale vše je ještě zcela přirozené. Pak vyzval Dona Boska, aby
zavřel oči a zase je otevřel. Když to učinil, viděl světlo tak
oslnivé, jako by to bylo samo nebe. Ale Dominik řekl, že i to
je světlo přirozené. Co je v nebi, to nemůže smrtelný člověk
ani zahlédnout, ani jen tušit. Mluvilo se o mnohém a nako-
nec Savio řekl, že přichází jako Boží posel. Má Donu Bos-
kovi říci o minulosti, přítomnosti a budoucnosti jeho díla.
Kongregace Donem Boskem založená vykonala už mnoho
dobrého, ale mohla by vykonat mnohem více, kdyby měl
Don Bosco ještě větší víru. Dominik ukázal na vchod do
oné zahrady a tam stálo napsáno: „Salesiánská zahrada.“
V ní byli všichni salesiáni a ti, kteří byli od salesiánů vycho-
váni nebo měli s nimi nějaké styky. „Spočítej je,“ řekl Savio,
„můžeš-li. Bylo by jich sto milionkrát více, kdybys měl větší
důvěru v Boha.“ Don Bosco sliboval, že se bude snažit.
Pak Dominik ukázal Donu Boskovi kytici, kterou držel
v náruči a ve které byly růže, fialky, slunečnice, lilie, sla-
měnky a další květiny. Každý květ byl symbolem některé
ctnosti, tak lásky, pokory, důvěry k Bohu, čistoty, vytrva-
losti a dalších ctností. Don Bosco se ptal Dominika, která
ctnost ho nejvíce těšila, když se loučil se světem a on mu
řekl, že láska k Panně Marii. Pro budoucnost předpověděl
Donu Boskovi, že ho v roce 1877 čeká veliká bolest. Šest
plus dva z jeho nejmilejších budou odvoláni z tohoto světa
a přeneseni do ráje. Ale Pán Bůh pošle další. V nastávajícím
roce vzejde kongregaci veliké světlo, ale je třeba dbát, aby
ti, kteří táhnou vůz, na kterém stojí Pán, nevybočili z dráhy.
Budou-li konat dobře své poslání, budoucnost bude skvělá.
674

14.3 Page 133

▲back to top
Osudy církve jsou v Božích rukou. „Co Pius IX?“ ptal se
Don Bosco. A svatý hoch mu jen řekl: „Už dlouho nebude
bojovat na zemi. Bůh mu dá zaslouženou odměnu. Církev
nezahyne.“ Také na sebe se Don Bosco ptal a Dominik mu
jen sdělil, že ho čeká ještě mnoho úkolů. Don Bosco se chtěl
Dominika dotknout, ale bylo to, jako by chtěl uchopit pou-
hý vzduch. Hoch mu řekl: „Blázínku, co to děláš? Já nemám
žádné tělo; dostanu je zase až kdysi. Když je duše mimo tělo
a s Božím souhlasem se má někomu zjevit, bere na sebe
jen podobu těla, jak je měla na zemi, třeba zkrášleného, ale
opravdové tělo dostane až v soudný den a pak je bude mít
i v nebi. Otec chtěl vědět ještě něco o hoších. Dominik mu
podal seznam, na němž byli hoši rozdělení do tří katego-
rií. Invulnerati byli ti, kteří si uchovávali křestní nevinnost.
Vulnerati (ranění) byli ti, kteří vše napravili. Lassati in via
iniquitatis (zmalátnělí na cestě nepravosti) byli ti, kteří setr-
vávali v hříších, neměli sílu povstat. Don Bosco pohleděl do
seznamu, ale nic tam nebylo napsáno. Místo toho věděl, do
které kategorie kdo patří. Pak udeřil hrom a Don Bosco se
probudil. Jen ještě cítil zápach, který pronikl zdi i jeho šaty
a který cítil v bytě ještě několik dní. Říkal, že ještě teď, kdy
to vypravuje, vrací se mu ten pach a je mu na zvracení.
Don Bosco si všechno dobře ověřil a neměl žádný důvod
považovat sen za pouhý sen. Co se týče těch šesti mrtvých,
opravdu v roce 1877 zemřelo šest hochů, jak dosvědčuji
registry Oratoře, kde je u každého mrtvého poznamenán
křížek. A mimo hochy zemřeli dva klerici, takže jich bylo
opravdu osm. Pokud jde o to, že v roce 1877 měl být svět
ozářen novým světlem, to možno aplikovat na sdružení sa-
lesiánských spolupracovníků, pro které Don Bosco vydával
SALESIÁNSKÝ VĚSTNÍK. A pokud šlo o Pia IX., ten sku-
tečně 14 měsíců po Don Boskově snu zemřel, sužován mno-
ha bolestmi do konce života. Ještě jedna kuriozita. Ve čtvrti
Borgo Dora, kam patřila Oratoř, byl na komisariátě policie
pán, jménem Angelo Piccono. Doslechl se předpovědi, že
v Oratoři zemře osm lidí, a pečlivě sledoval běh událostí.
Poslední zemřel zrovna na poslední den roku. Tu Piccono
nechal světské kariéry a stal se salesiánem. Pracoval mnoho
v Itálii a později také v Americe.
Na Štědrý den nastala v noviciátě další značná změna
směrem k oddělení noviců od profesorů. Dostali vlastní jí-
delnu. Moc jim to milé nebylo, ale Don Bosco dovedl i ne-
příjemné sousto osladit, aby bylo přijatelné. Pak zde zase byl
problém půlnoční mše svaté. Z arcibiskupství se povolovala,
ale měla se sloužit při zavřených dveřích. Viceředitel domu
byl v nesnázi. Znamená to, že pozvaní nesmí vstoupit do
kostela ani dveřmi vnitřního dvora? Napsal v tom smyslu na
lístek dotaz na Dona Boska a ten mu odpověděl: „Sestoupí-
me tam všichni tedy z věže.“ Toho večera Don Bosco přijal
ještě věčné sliby od čtyř kněží a jednoho klerika, časné sliby
od dalších dvou kleriků. Stalo se to v přítomnosti všech no-
viců a profesorů domu. Měl přitom příslušnou řeč, ve které
provedl kandidáty jakoby za ruku procházkou Oratoří, kde
jim názorně ukazoval, jaké práce a jaké možnosti je čeka-
jí. Pěkně rozvinul své oblíbené rčení, že každému zaručuje
práci, chléb a nebe. U práce se pozastavil nejvíce a problém
rozcupoval do nejmenších podrobností. Konference se pro-
táhla na půldruhé hodiny. A byl to skutečně velmi sugestiv-
ní Štědrý večer.
V prosinci se v Římě odebral na věčnost kardinál státní
sekretář Antonelli. Mnohokrát jsme o něm hovořili. Pár dní
po jeho smrti jmenoval papež jeho nástupcem v sekretariátě
kardinála Simeoniho.
A už máme na programu poslední den roku – 31. pro-
sinec 1876. Toho dne světec napsal dopis donu Caglierovi,
čili končil rok s myšlenkou na své salesiány v Novém světě.
Večer měl Don Bosco obvyklou řeč na závěr roku, při
které dal všem jako novoroční dárek společnou myšlenku.
Byla jednoduchá: „Chovat se vždy tak, abychom byli při-
praveni, kdykoliv by přišla smrt.“ O předpověděných osmi
úmrtích neřekl ani slovo. Takový byl jeho zvyk. K předpo-
vědi se vrátil jen tehdy, když ho k tomu někdo vyprovoko-
val.
Don Ceria končí XII. svazek Memorií upozorněním, že
není radno u Dona Boska zastavovat se u jeho vnější čin-
nosti, ale spíš přemýšlet o tom, co lidským očím unikalo, co
bylo pravým nadpřirozeným základem velkolepých realiza-
cí, které mu svěřila Boží Prozřetelnost.
675

14.4 Page 134

▲back to top

14.5 Page 135

▲back to top
XIII. DÍL
1 První měsíc roku 1877 v Římě
Začínáme XIII. svazek naší cesty „Po stopách charisma-
tického světce“ Dona Boska, do kterého chceme uložit ve
zkratce obsah XIII. dílu „Životopisných pamětí“ tohoto
světce, napsaného salesiánským historiografem Evženem
Ceriou. Svazek vyšel v roce 1931, dva roky po Don Boskově
beatifikaci, tedy v době, když už bylo možno světce a jeho
dílo hodnotit bez obavy, že se něco přežene. Don Ceria
v předmluvě XIII. dílu výstižně poukázal na Don Boskův
význam, když napsal: „Don Bosco se objevil uprostřed ka-
tolické církve jako znamení, určené k tomu, aby na všech
stranách probudilo svým příkladem mnohotvárnou, buď
novou nebo aspoň obnovenou činnost pro rozšíření Božího
království a pro záchranu duší. Dvě kongregace, obdařené
podivuhodnou pružností, schopné přizpůsobit se podmín-
kám, za všech vlád a ve všech podnebích, řada kongregací,
vyrostlých z těchto kongregací, systémy propagandy, jím
vynalezené, řadou lidí s nedůvěrou přijímané, ale nakonec
obecně přijaté, formy náboženské spolupráce, inspirova-
né starými třetími řády, ale sladěné s dobou a připravující
dnešní Katolickou akci, misijní ideje, schopné sympaticky
proniknout do všech vrstev společnosti, zcela osobitý peda-
gogický směr, který ponenáhlu zvítězil nad všemi dosavad-
ními pedagogickými metodami, tiskařské školy, určené pro
lidovou propagandu dobrého tisku, rozmanitá asistenční
díla pro mládež, buď zcela nová nebo aspoň přizpůsobená
době, získávání povolání mezi mládeží, která k tomu do-
zrála, nevídané liturgické slavnosti, neodolatelně působící
na lidské masy, nezvyklá účast na svátostech a praxe časné-
ho svatého přijímání, uzákoněná čtyřicet let po jeho smrti
papežem Piem X., bezmála stejnými slovy, jak je napsal on,
kněžský apoštolát zcela nezávislý na politice, duch naprosto
pravověrný co do zásad, ale láskyplně získávající co do pro-
vádění, to je stručný přehled iniciativ, které vyšly přímo od
Dona Boska, nebo byly Donem Boskem rozšířeny a kterých
je dnes plný svět, zatímco v jeho době byly zcela neznámé,
nebo se pokládaly za neuskutečnitelné, nanejvýš jen místy
použitelné.
Potud Ceria. Co říci dnes, kdy se končí Don Boskovo
jubileum – sto roků od jeho smrti, kdy papež Jan Pavel II.
prohlásil Dona Boska pro celý svět Otcem a Učitelem mlá-
deže a sám putoval po stopách tohoto velikého světce, ob-
klopen zástupy jásajících mladých lidí a kdy Don Boskovo
rodné místo navštívilo během roku půldruhého milionu
poutníků? Snad neuškodilo předběhnout dobu, abychom se
vrátili zase k prvopočátkům a putovali po stopách žijícího
Dona Boska jako jeho živí učedníci.
Začínáme rok 1877. Don Bosco na Nový rok večer seděl
ve vlaku a odjížděl do Říma. Provázeli ho jeho věrný sekre-
tář don Berto a don Scappini, který byl dosud prefektem
v ústavu v Lanzu, ale Don Bosco si ho vyhlédl za ředitele
konceptinů v Římě. Spolu s nimi jel jako čtvrtý aspirant ko-
adjutor Bono, určený do Albana. Po šťastném cestování do-
razili do Svatého města druhý den, 2. ledna. Dona Boska si
z nádraží odvezl nám už známý Alexandr Sigismondi, oba
kněží se ubytovali v sídle konceptinů v nemocnici Svatého
Ducha. A protože právě záležitost konceptinů přivedla na-
šeho světce do Říma, hned v prvních dnech se setkal s jejich
církevním protektorem monsignorem Fioranim, který si
vždy přibíral svého auditora. Diskuse se samozřejmě točily
zase kolem přivtělení konceptinů k Salesiánské kongregaci,
anebo aspoň kolem jejich reformace v duchu salesiánském.
Začalo to tím, že monsignor dal na papír první návrh,
aby se vidělo, zda je pro Dona Boska přijatelný a aby k tomu
mohl napsat případné poznámky. Návrh však byl zcela nový
a nevycházel z toho, co už bylo dohodnuto v minulém lis-
topadu. Don Bosco návrh vzal a prostudoval a pak 7. ledna
jej vrátil se svými poznámkami. 13. ledna bylo další společ-
né sezení, které skončilo tak, že se jen „zdánlivě“ zachránila
myšlenka Svatého otce na spojení obou institucí. Don Bosco
Fioranimu otevřeně napsal, že není nijak spokojen s navr-
hovaným řešením a že tedy může nabídnout konceptinům
pouze duchovní asistenci salesiánů, nic víc. A pak se rozjel
za svými do Albana.
Papež Pius IX. byl o Don Boskově posledním návrhu
zpraven napřed Donem Boskem samotným a pak v audi-
enci monsignorem Fioranim a povzdechl si: „Chudák Don
Bosco! Už to je moc, že nabízí konceptinům duchovní asi-
stenci. Je vidět, že ze své strany dělá vše, co může.“ Násle-
dovalo další setkání konceptinů s Donem Boskem v pří-
tomnosti Fioraniho. Don Bosco referoval, že papež souhlasí
s tím, aby Fiorani podržel materiální stránku jejich institutu
a on aby si vzal jenom stránku duchovní, ale Fiorani řekl, že
papež si to rozmyslel a že znovu vyjádřil své mínění, že by
Don Bosco měl mít obojí. Ale nenaléhal. Jen řekl, že v kaž-
dém případě se bude snažit, aby obojí probíhalo ve společné
důvěře. Don Bosco ze všeho mohl vycítit, že konceptini ne-
mají o něho zájem a že jsou zde ještě jiné osobnosti, které se
do věci vkládají, například nový laický protektor nemocnice
kníže Pavel Borghese. Don Bosco s ním kdysi mluvil, ujed-
nal si s ním dostaveníčko, ale pán nepřišel. Don Bosco na
něho marně celou hodinu čekal.
V této nejistotě se konala porada, z níž vzešel nový gene-
rální představený konceptinů, nový ekonom a další předsta-
vení. Do toho Don Bosco nemluvil, ani nechtěl mluvit. Jen
cítil, že se za zády něco děje. Už když byl 9. ledna poprvé na
audienci u Svatého otce, byl překvapen, že mu monsignor
Macchi, vrchní komorník Jeho Svatosti, v čekárně řekl, že
nemá audienci. Don Bosco řekl, že je to sice pravda, ale že
musí mluvit se Svatým Otcem. Jiní k němu chodí ve svých
záležitostech, on za ním jde v jeho záležitosti. Monsignor na
to nic neřekl a musel ho pustit dovnitř. Ale překvapilo ho,
když ho papež přivítal větou: „Jak to, Done Bosco, že mě ne-
cháváte na sebe tak dlouho čekat?“ Don Bosco si neodpustil
vysvětlení: „Protože to není tak lehké dostat se k Vám.“ Pa-
pež se podíval na vrchního komorníka, ale Don Bosco vše
zamluvil tím, že záležitost konceptinů nesnese dalšího od-
kladu. Co se dále mluvilo, nevíme.
Druhou soukromou audienci měl Don Bosco u papeže
11. ledna. Trvala půl hodiny. Třetí měl o deset dní později
21. ledna. Ta byla zcela překvapivá. Papež byl silně nachla-
zen. Propustil kardinály, kteří s ním potřebovali mluvit, pak
si šel lehnout, ale pak Dona Boska dal zavést do své ložnice
a mluvil s ním v posteli. Z této audience víme jen tolik, že
ho přemlouval, aby si vzal celé vedení konceptinů. Světec
řekl, že je to už domluvené s monsignorem Fioranim jinak,
ale papež poznamenal, že Fiorani není papež.
677

14.6 Page 136

▲back to top
Dojem Dona Boska z této audience byl ohromný. Ložni-
ce Svatého otce na něho udělala veliký dojem. Papežova po-
stel byla nízká, jakou mají hoši v Oratoři, podlaha cihlová,
naprosto žádný koberec, dokonce u postele nebylo nic, nač
by mohl položit nohy. Když Don Bosco vstoupil, Pius ho
upozornil, aby dal pozor, že prý by mohl na jednom místě
zakopnout. Don Bosco o tom psal druhý den donu Ruovi
a v dopise dodal: „Papež byl v posteli nemocen a odkázal
všechny audience. Jen náčelník turínských uličníků směl
k němu a mluvil s ním tři čtvrtě hodiny.“
Během římského pobytu Don Bosco navštívil ministra
školství a veřejné osvěty. Měl k tomu velký důvod. V minu-
lých létech se vyhlašovaly mimořádné habilitační zkoušky
pro vyučování na nižším a vyšším gymnáziu pro ty, kteří
neměli vysokou školu, ale mnozí to neradi viděli, protože to
snižovalo jejich prestiž, jiní zase proto, že to nahrávalo cír-
kevním školám. Byla zde tendence tuto možnost zcela škrt-
nout. Don Bosco by byl rád tuto možnost viděl otevřenou
a momentálně se mu zrovna jednalo o to, aby řada kleriků
získala potřebný diplom. Ministr Coppino s ním jednal vel-
mi laskavě a Don Bosco mu svou žádost motivoval tím, že
mnozí nemohou dosáhnout povolení k vyučování pro chu-
dobu nebo proto, že jim není možno navštěvovat řádně uni-
verzitu. Coppino se tvářil, že je přesvědčen o jeho argumen-
tech, ale pak Dona Boska velice zklamal. V dekretu, kterým
se 10. května povolovaly dodatečné zkoušky, byly podmínky
pro Dona Boska tak nepříznivé, že z jeho třiceti kandidátů
jen málokdo je mohl splnit. Žádalo se, aby dotyční měli ale-
spoň 30 let a za sebou šest let vyučování, anebo 25 let a ně-
jaký diplom pro vyučování na obecných nebo technických
školách. Coppino byl jeden z těch, kteří uhlazeně jednali,
ale drsně se stavěli proti Donu Boskovi a jeho Oratoři.
16. ledna si Don Bosco vyjel do Albana. Bydlel tam
v karmelitánském klášteře, kde byli ubytováni spolubratří,
ponavštěvoval autority světské i církevní a vykonal cvičení
šťastné smrti pro salesiány z Albana i z Ariccie. Pak se vrá-
til do Říma a navštěvoval různé členy posvátných kongre-
gací. Na kongregaci pro biskupy a řeholníky odevzdal po-
prvé tříroční relaci o stavu kongregace. Z ní se dovídáme,
že kongregace měla 163 členy s věčnými sliby, 78 se sliby
časnými, 120 noviců a 79 aspirantů, dále, že hlavním před-
staveným byl Don Bosco, prefektem don Rua, duchovním
ředitelem don Cagliero, ekonomem don Ghivarello, škol-
ním rádcem don Durando a rádcem don Sala. K tomu ně-
kolik poznámek: Na místo dona Cagliera Don Bosco určil
za generálního duchovního ředitele nebo katechetu dona
Bonettiho, ale ten zatím nemohl opustit ústav v Borgu San
Martino. Don Ghivarello byl dříve jen rádcem, nyní začal
být generálním ekonomem namísto dona Bodrata, který
odjel do Ameriky. Don Durando, dříve jen rádce, dostal
nyní na starost všechno salesiánské školství a začalo se mu
říkat generální školní rádce. Do generální rady přišel jako
nový rádce don Sala namísto dona Lazzera, který se stal
místoředitelem Oratoře.
Koncem ledna přijel do Říma turínský arcibiskup, pro-
vázený rektorem semináře. Ubytovali se u rosminiánů. Zase
měly noviny co psát. Psaly, že přijel dát papeži demisi z úřa-
du turínského arcibiskupa a samozřejmě se zase rozviřovala
otázka jeho vztahu k Donu Boskovi. Časopis Fischietto –
Píšťalka zobrazil oba v karikatuře, kde Don Bosco v posto-
ji gladiátora sráží Gastaldiho ke svým nohám. V Oratoři
se nečetly noviny, nebo jen někdo měl na to dovolení. Ale
nebylo možno zabránit tomu, aby se tato věc nedostala na
přetřes mezi kněžími. Don Bosco o všem raději mlčel.
Z Říma rozeslal Don Bosco řadu dopisů. Dvanáct, psa-
ných významnějším salesiánům, se zachovalo dodnes. 29.
ledna sloužil v kapli pana Sigismondiho mši svatou ke cti
svatého Františka Saleského a pak opustil město. Zastavil se
v Maglianu u kardinála Bilia. Don Berto, sekretář, byl pře-
kvapen přivítáním Dona Boska. Naproti mu přišel na ná-
draží světící biskup, seminaristé, hoši z konviktu se svými
profesory. Všichni líbali Donu Boskovi ruce, prostě bylo vi-
dět, jaká pověst ho předchází a v jaké vážnosti je. Dokonce
přišel starosta města s početnou deputací složit mu poklonu
a Don Bosco mu ji musel druhý den oplatit. V Maglianu se
zdržel asi tři dny. Další zastávka byla ve Florencii a 4. února
byl už zase mezi svými v Turíně.
Dva dny po návratu byl Don Bosco zase v Římě, ale jen
ve snách. Sen vypravoval na konferenci ředitelů a pečlivě jej
zapsal don Barberis a don Lemoyne. Je však třeba přede-
slat, že po smrti kardinála Patriziho papež jmenoval svým
zástupcem pro římskou diecézi kardinála La Vallettu a ten
prosil Dona Boska, aby poslal do Říma několik salesiánů,
kteří by řídili nemocnici zvanou Utěšení. Chyběl však per-
sonál. A poněvadž to bylo poprvé, že tento kardinál Dona
Boska o něco žádal, Don Bosco by byl rád vyhověl. 7. února
měl tedy sen.
Zdálo se mu, že se vrátil do Vatikánu a ocitl se ve veli-
kém sále, když tu přišel Pius IX., sedl si na velkou pohovku
a vybídl ho, aby si sedl vedle něho. Mezi nimi se rozpředl
asi tento dialog. Papež: „Není to tak dávno, co jsme se vidě-
li.“ Don Bosco: „Před několika dny.“ Papež: „Teď se bude-
me vidět častěji, protože máme mnoho věcí k projednání.“
Don Bosco: „Dostal jsem dopis od kardinála Valletty, chce,
abychom převzali řízení nemocnice Utěšení, ale my máme
málo personálu.“ Papež: „Kolik jste jich poslal ke koncep-
tinům?“ Don Bosco: „Zatím jednoho, ale chceme tam po-
slat více lidí.“ Papež: „Zatím dejte přednost nemocnici sv.
Ducha.“ Tu si Don Bosco uvědomil, že Svatý otec ve tváři
celý září. Řekl: „Kdyby tak moji hoši mohli vidět vaši tvář,
ti by byli nadšeni.“ Papež: „To může být. Kdoví, třeba bude
jejich touha uspokojena.“ Tu papež zavrávoral, jako by mu
bylo špatně. Sedl si na pohovku. Pak si lehl. Don Bosco mu
chtěl pomoci a chtěl mu pod hlavu podložit polštář, ale on
nechtěl. „Nedělejte to,“ řekl. „Je třeba přikrýt mne bílým
prostěradlem od hlavy až po paty.“ Pak vstal a řekl: „Jdě-
me.“ Šli do nějakého velkého sálu, kde lidé čekali na au-
dienci, ale on zamířil do jedněch dveří. Don Bosco hned
přiskočil a dveře před ním otevřel. Jeden z přítomných
prelátů zabručel: „To se nesluší pro Dona Boska, na to jsou
jiní určení lidé.“ Don Bosco se omlouval, že si nepřisvojo-
val žádný mimořádný úkol, že jen viděl potřebu a, když se
nikdo nehýbal, otevřel sám. Papež se na něho usmál a jim
řekl: „Jen ho nechte, já si to přeji.“ Pak vešel a už se ne-
vrátil. Don Bosco osaměl a nevěděl, kam má jít. Tu uviděl
Buzzettiho. Ten přišel k němu a povídá: „Vaše boty už jsou
špatné, roztrhané.“ Don Bosco: „Já vím. Už se také něco
nachodily. Měl jsem je s sebou v Lanzu. Dvakrát jsem byl
v těch botách v Římě, také ve Francii byly se mnou a teď
jsou se mnou znovu zde. Ale řekni mi, kde to jsem. Sním,
či bdím?“ Buzzetti: „Jste vzhůru, jste v Římě ve Vatikánu.
Papež zemřel. Tolik je pravda, že bude těžké vyjít ven. Ne-
najdete ani schody.“ Don Bosco viděl, že všechno kolem
je jako po zemětřesení; okna vybitá, domy zřízené, všude
678

14.7 Page 137

▲back to top
samé trosky. Buzzetti pokračoval: „Po papežově smrti bude
celá církev hrozně otřesená.“ Přesto se Don Bosco snažil
sejít dolů, ale už tu bylo mnoho lidí, kteří mu v tom bránili.
Drželi ho za šaty a dokonce za vlasy. Ta bolest ho probudila
a on viděl, že je ve svém pokoji.
Don Bosco si sice nenechal sen pro sebe, ale zakázal ře-
ditelům o něm mluvit. Ano, ať prý se snu zatím nepřikládá
žádná víra. Byl to však prorocký sen. Přesně za rok, v noci
z 6. na 7. února velký papež Pius IX. po rychlé nemoci ode-
vzdal svou duši Bohu.
Zakončíme tuto kapitolu doplňkem k otázce neshody
mezi turínským ordinariátem a Don Boskovým Valdokem.
Snad si vzpomínáme, jak Don Bosco v době, kdy začínal
v domě Pinardiho se svou Oratoří, jezdíval občas do Stresy
k rosminiánům. Rosmini byl tehdy zvláštní osobností upro-
střed ruchu italského sjednocovacího procesu. Byl to kněz
osobně bezúhonný, zakladatel řeholní společnosti, ale sou-
časně moderní a sympatický. U něho se scházeli lidé tehdej-
ší kultury a drželi na něho i lidé z tehdejších vládnoucích
kruhů podobně jako na Dona Boska, snad ještě více a ve
větším množství. Rosmini měl osobité filozofické názory,
které se v nejednom bodě rozcházely s oficiální klasickou
tomistickou filosofií. To Římu vadilo a Rosmini byl některý-
mi podezříván i z bludu. Rosminiáni si kdysi dělali naději,
že don Bosco vstoupí k nim.
Kanovník Gastaldi – teď turínský arcibiskup, vstoupil
mezi rosminiány a byl s Rosminim solidární ve filosofic-
kých otázkách. Pak si to rozmyslel, vystoupil z kongregace
a odešel do Anglie. Ale jak už byl náladový, zase změnil.
Když byl zvolen arcibiskupem, začalo se hovořit, že se vrá-
til k rosminiánské filosofii, a skutečně tomu tak bylo. Don
Bosco naopak nikdy nezměnil své názory. Přijímal prostě
katolickou filosofii tak, jak ji držela oficiální místa v Římě
a pravděpodobně i tato okolnost hrála velikou roli v arcibis-
kupově postoji k němu.
V jednom důvěrném rozhovoru papež Pius IX. položil
Donu Boskovi otázku: „Víte vy, že už máme jedenáct Bo-
žích přikázání?“ A pokračoval: „Kdo říká, že jsou Rosmi-
niho knihy zakázané, hřeší těžce. Ovšem toto přikázání si
udělali za mými zády. Co tomu říkáte vy?“ Don Bosco: „Já
doufám, že nebude platit, dokud je Vaše Svatost neschvá-
lí.“ Papež: „A přece to udělali beze mě v Turíně.“ Co v tom
bylo? Kongregace posvátného Indexu zakázaných knih
v jedné odpovědi poslané milánskému arcibiskupovi, kde
se znovu rozhořela polemika kolem Rosminiho, zdůrazni-
la povinnost zachovávat v této věci mlčení a nevyjadřovat
odsouzení, které by se týkalo Rosminiho výroků ohledně
věrouky a mravouky nebo jeho osoby, což se ovšem netýka-
lo jeho názorů filosofických. O těch bylo dovoleno ve ško-
lách diskutovat. Turínská kurie však v liturgickém kalendáři
oznámila kněžím, že smrtelně hřeší, kdo by řekl, že Rosmi-
niho spisy jsou nebezpečné.
Když byl tedy Don Bosco naposled v Římě, přijel tam
Gastaldi a ubytoval se u rosminiánů, ale Don Bosco zacho-
val v té věci klid a spravedlivý odstup. Zásadně se nepouštěl
do diskusí, ale držel se oficiálního učení církve. Měl své po-
slání a tomu se věnoval stoprocentně, takže mu ani nezbý-
val čas vkládat se do polemik, když zrovna nešlo o defino-
vanou nauku církve. Pak měl zásadu v žádném případě se
neodchýlit od mínění hlavy církve, ať bylo vyjádřeno písem-
ně nebo jen v rozhovoru mezi čtyřma očima. Ale nic mu
nebránilo říci papeži, když o to sám žádal, své mínění, jak
jsme to už mohli častěji konstatovat. Beztak to bylo míně-
ní vždy umírněné pokorou a úctou k nejvyšší autoritě. Tak
vychovával i své syny a měl pocit, že jde po správné cestě.
Nakonec byla tato cesta prověřena i církevními dějinami,
které on dobře znal. Toto zdrženlivé stanovisko zachovával
i tehdy, když se na něho doráželo, aby pověděl, co si o urči-
tých otázkách myslí.
V Piemontě byl do Rosminiho filosofických názorů
zblázněn hlavně casalský biskup monsignor Ferré, který jak
uctíval Rosminiho, tak si vážil i Dona Boska. Ten mnoho-
krát pobízel Dona Boska, aby se vyjádřil, ale on odpovídal:
„Podívejte se, monsignore, já nejsem filosof, abych se mohl
s vámi měřit v učených debatách. Tolik však vím, že rosmi-
niánská nauka, že je možno Boží existenci dokázat a priori
a že idea Boha je člověku vrozená, neodpovídá skutečnosti.“
Jednou monsignor zase začal a Don Bosco odpovídal vy-
hýbavě. Tu vstoupil do pokoje don Francesia a Don Bosco
hned: „Přicházíš jako na zavolanou. Poslyš, co říká mon-
signor Ferré. Snad tomu rozumíš, já na to nemám hlavu, ne-
rozumím tomu.“ Jindy byl pozván do casalského biskupské-
ho paláce na oběd. Byli tam všichni kanovníci a ze salesiánů
don Bonetti a don Bertello. Řeč se brzy stočila na rozehří-
vající téma. Kanovníci drželi s biskupem, salesiáni mlče-
li. Jen don Bertello, který učil filosofii, se odvážil říci, že je
antirosminiánského názoru. Biskup žádal Dona Boska, aby
se přece také vyjádřil. Dal si říci a vyjádřil se takto: „Mon-
signore, nemám v úmyslu vcházet do jádra mínění jedněch
a druhých, jen si dovolím poznámku: Byl by diecézní biskup
spokojen, kdyby se dověděl, že klerici jeho semináře mají
jiné názory než má on? Sotva. Můžete se divit, že papež trpí,
když vidí různice v církvi? Není celý svět takovým velikým
seminářem? Já myslím, že musíme mít k papeži i jako sou-
kromému učiteli uctivý poměr a že je záhodno podporovat
jeho názor. Tak to dělají všichni dobří synové vůči otci.“
Všichni zmlkli a polemika pohasla. Večer rektor semináře
Donu Boskovi gratuloval k moudré odpovědi. Don Boskův
postoj může být i pro nás v naší době instruktivní a pro sa-
lesiány dokonce závazný.
2 Záležitost konceptinů
Ze začátku to vypadalo růžově, ale brzy se vidělo, že je to
úkol na pováženou. Do věci začalo mluvit mnoho lidí. Hlav-
ně se ukázalo, že v Římě mnoho lidí neodvedlo pochopit,
proč právě Piemonťan Don Bosco byl pověřen úkolem re-
formovat kongregaci, když je Svaté město plné jiných schop-
ných lidí. Nacionalismus je vždy špatným rádcem. Uvnitř
té kongregace to bylo teprve špatné. Byli tam členové, kte-
ří ještě nebyli ani připuštěni k prvnímu svatému přijímání
a někteří už léta nechodili k svátostem. Hlavní byla světská
administrativa nemocnice, všechno ostatní bylo vedlejší.
Monsignor Fiorani stále držel svou tezi, že Don Bosco má
mít jen duchovní vedení institutu a on ekonomické. Cho-
dilo se v tom smyslu k papeži, až si tento nevěděl jiné rady,
než přistoupit na toto řešení a dát vypracovat dekret, který
by stanovil vzájemný poměr mezi duchovní a ekonomickou
správou. Don Bosco byl jmenován administrátorem in spi-
ritualibus – ve věcech duchovních, Fiorani in materialibus –
ve věcech hmotných. Ve věci přijímání noviců a propouště-
ní se měli vždy dohodnout.
679

14.8 Page 138

▲back to top
Přidala se polemika o tom, kdo vlastně založil koncepti-
ny. Jedna verze, potvrzená kapucínem, který byl z těch pů-
vodních dob, říkala, že zakladatelem byl Kremoňan Cipria-
no Pezzini, ale proti tomu se ozval bývalý ředitel konceptinů
kapucín P. Valentino a v novinách tvrdil, že pravým zakla-
datelem bratří konceptinů byl kapucín Giovanni Battista
Taggiasco. Don Bosco byl zastánce taktiky „nechat vrabce
čimčarárovat“ – nechat lidi mluvit.
Začátkem března monsignor Fiorani ve smyslu pravo-
moci, udělené mu zmíněným dekretem, jmenoval před-
staveným institutu bratra Aloise Montiho a ten nemeškal
a poděkoval Donu Boskovi za jeho péči. Ale poměry uvnitř
byly katastrofální. Fakt je, že v prvních dvou měsících musel
nový představený vyloučit z kongregace osm řeholníků a asi
dvacet sluhů. K jeho chvále třeba říci, že ve všech těch vě-
cech konsultoval ředitele – salesiána dona Scappiniho. Ale
zmatků neubývalo. Oba představení, konceptin a salesián,
byli z toho smutní. Co Don Bosco? Don Bosco, ač byl v du-
chu přesvědčen, že pracuje nadarmo, přece když slíbil Sva-
tému otci, že do toho půjde, nepomýšlel na ústup. K tomu
vybízel také dona Scappiniho. S tímto rozhodnutím podnikl
další cestu do Říma v červnu u příležitosti oslav jubilejního
roku biskupského svěcení Svatého otce. Nejel tam jen on.
Předeslal tam dva své kněze – dona Lazzera a dona Barberi-
se. Schválně. Potřeboval je dostat do kontaktu s konceptini.
Proto psal monsignorovi Fioranimu, aby je laskavě ubytoval
v nemocnici svatého Ducha, což se i stalo. Tam měli mož-
nost promluvit si s donem Scappinim a od něho získat in-
formace o situaci. Monsignorovi oznámil, že don Lazzero
je ředitelem hlavního domu v Turíně a don Barberis novic-
mistrem. Tím mínil podepřít jejich autoritu. Byli přivítáni
dobře a vytvořila se dobrá atmosféra, jen o své autonomii
prohlašovali, že je nedotknutelná. Oba salesiáni jim kázali
duchovní cvičení.
Don Bosco přijel do Říma spolu s arcibiskupem z Bue-
nos Aires z Argentiny, který přišel do Evropy v čele poutní
výpravy, ale věnoval se skoro výlučně jen záležitosti koncep-
tinů. Spolu s donem Scappinim a s oběma dalšími salesiány
prohovořili věc a Don Bosco sestavil pro papeže dlouhý roz-
klad. Papež měl v té době plno práce a byl téměř nepřístup-
ný. Dával audience biskupům přišlým z celého světa. Světec
si podal žádost o soukromou audienci, ale musel se spokojit
s tím, že se přidal k veřejné audienci. Když Svatý otec šel ko-
lem něho, dovolil si mu říci, že by s ním potřeboval chvíli
mluvit, ale v tom zmatku z toho nic nebylo. Protože nemo-
hl příliš prodlužovat pobyt v Římě, nakonec odevzdal svůj
rozklad kardinálovi vikáři a prosil ho, aby to Svatému otci
předal on. Pak se vrátil domů.
V rozkladu vypočítal napřed nedostatky konceptinů –
nemají řádný noviciát, jsou přesvědčeni, že si na vše stačí
sami, což vůbec není pravda, je zde celá řada představených
a členové nevědí, koho mají dřív poslouchat, nemají sliby
a ani na ně nejsou připraveni, takže mezi nimi není žádná
kázeň, ani se neví, kdo by sliby od nich přijal. Tomu je třeba
čelit tím, že se zařídí řádný noviciát, ne daleko od nemoc-
nice, sliby budou dělat na stanovy salesiánské, nebudou se
přijímat nemocnice, kde by byli řeholníci ve styku s osoba-
mi druhého pohlaví, nebudou se přijímat laičtí ošetřovate-
lé a vedení bude jen jedno. Světec končil ujištěním Svatého
otce, že salesiáni budou vždy a ve všem, co rozkáže, k jeho
službám.
Papež si rozklad pečlivě přečetl a musel uznat, že za do-
savadního stavu Don Bosco opravdu nemůže úkol splnit.
Ovšem v první osobě nemohl jednat a předal vše kardiná-
lovi státnímu sekretáři Simeonimu a ten to zase předal kar-
dinálovi Randimu. Randi si přečetl dekret z února a také
uznal, že, jak to bylo ujednáno, Don Bosco nemůže být ani
vizitátorem ve věcech duchovních. Ale stejně to nemělo žá-
doucí účinek. Někdo byl netrpělivý. Don Bosco se v novém
dopise omlouval, že je nemocen a že se nemůže momentál-
ně vydat znovu osobně do Říma, Don Scappini onemocněl
horečkami, jak se před regulací Tibery v Římě často stáva-
lo, a na nějaký čas odjel do Ligurska dát se do pořádku, ale
když Don Bosco kardinálovi psal, že se už vystonal a brzy
přijede vybaven plnou mocí, Randi mu napsal, že bude zá-
ležitostí konceptinů pověřen někdo z římských duchovních
a to bude pod dohledem samého kardinála vikáře Jeho Sva-
tosti, aby se tedy zatím nevracel.
Pro Dona Boska to byl úder. Chtěl upřímně realizo-
vat myšlenku Pia IX., ale papežovo okolí bylo silnější a on
už neměl sil energicky prosadit svůj názor. Don Bosco
byl zvláště dotčen tím, že cítil, jak se mu brání v přístupu
k Piu IX. Dříve si k němu chodil takřka bez zábran, nyní se
k němu nedostal ani na písemnou žádost. Po papežově smr-
ti Svatý stolec neopustil konceptinský institut a dovolil, aby
v něm mohli být také kněží, kteří by poskytovali bratřím
ošetřovatelům duchovní péči. Tím se věc zahojila.
3 Výroční konference (1877)
Don Bosco se vrátil do Oratoře v neděli 4. února, právě
včas, aby se mohl zúčastnit svátku svatého Františka Sales-
kého. Byl uvítán hlučně jako jindy a vítali ho také ředitelé
salesiánských domů, svolaní do Turína na obvyklou výroční
konferenci. Večer byla akademie na počest návratu milova-
ného otce. Po ní se dávalo divadlo s názvem: Povolání sva-
tého Aloise.
Odpoledne 5. února začala konference. Předsedal jí don
Rua. Dílo se rozrůstalo a Don Bosco už nestačil formovat
kleriky sám. Byla projednávána obava, aby snad v nich ne-
upadla zbožnost, horlivost v přistupování k svátostem, láska
k modlitbě, horlivost po liturgické stránce, radost z Božího
slova a ze zbožné četby. Projednávala se účinná opatření
právě v tomto sektoru salesiánského života.
Jako druhý bod se projednávala situace Synů Panny
Marie, kteří teď měli hlavní sídlo v Sampierdareně. Počet
starších hochů rostl a nejeden se hlásil i mezi rokem. Co
s takovým? Napsat mu, aby přišel až k určitému termínu?
Don Bosco byl rozhodně proti tomu. Každý odklad může
znamenat ztrátu povolání. Lepší je, ať každý nastoupí třeba
hned. Zatím se s ním může něco dělat, může pracovat ma-
nuálně, trochu se učit, až bude připraven hlouček takových,
dostanou učitele a utvoří se z nich třída. Bylo rozhodnuto,
že v tomto smyslu se upraví prospekt přijetí.
Třetí bod. Don Rua tlumočil ředitelům přání Dona
Boska, aby bylo na začátku školního roku přípravné tříden-
ní s možností vyzpovídat se po prázdninách nebo po vstupu
do ústavu. Od té doby, to je od roku 1877, se to dělá v salesi-
ánských ústavech normálně.
Druhý den 6. února byl rannímu zasedání přítomen
Don Bosco sám. Schválil rozhodnutí z minulého odpo-
ledne a rozhovořil se o stavu díla, také o konceptinech.
680

14.9 Page 139

▲back to top
V minulosti byl Don Bosco vždy proti přijetí budov, které
byly odňaty řeholníkům. Nechtěl, aby se říkalo, že se salesi-
áni zařizují v ukradeném. Tentokrát změnil a řekl, že Svatý
otec sám ho měl k tomu, aby přijímal nebo kupoval takové
budovy bez skrupulí. Je lepší, aby se dostaly zase do rukou
církevních, než aby se jich zmocnili cizí lidé.
V Albanu a v Maglianu se volalo po tom, aby tam byly
od salesiánů zřízeny polokonvikty a kardinál Berardi už po-
třetí žádal, aby se přijal ústav v Ceccanu, odkud chtěli odejít
skolopové. Nabízel se také ústav v Asconě. Don Bosco měl
k tomu komentář: „To je k neuvěření! Jdeme na místa, kde
je překážka na překážku a my jsme ještě nemuseli odnikud
utéci. Vše se nám daří nad původní pomyšlení. Kdybychom
nevěřili v Boží Prozřetelnost, byli bychom opravdu slepí.“
Na přetřes přišel ústav na Valsalice. Nebylo to tam valné.
Hlásilo se jen málo zájemců. Blížil se podzim, kdy skončí
smlouva o pronájmu se školskými bratry. Jak dál? Odejít
odtud? Ústav pro šlechtické synky nám byl prakticky vnu-
cen panem arcibiskupem a zdá se, že na něm nespočinulo
Boží požehnání. A vypravoval rozmarnou historku o tom,
jak měli ďáblové schůzi a na ní se radili, jak to udělat, aby ře-
holní společnosti byly zničeny. Přišel prý jeden malý diblík
a podal praktický návrh, jak to udělat: jednoduše způsobit,
aby do řeholí vstupovali šlechtici. Těm se bude muset všeli-
cos povolit, aby se neznechutili. Povolí se to, povolí se ono,
povolení se bude muset rozšířit na všechny a tak pomalu ře-
hole upadne až se rozpadne. Všichni ďáblové nadšeně diblí-
kovi zatleskali a návrh byl jednomyslně odsouhlasen. – Don
Bosco dále řekl, že salesiány chrání svatý František z Assisi.
Sice se hlásili také šlechtici, ale žádný nezůstal. Za to je třeba
Pánu Bohu poděkovat. Co se týče Valsalice, zatím se neu-
kvapujeme. Přemýšlejme a modleme se. – Neřekl to jen tak,
aby problém shodil pod stůl. O deset dní později byl pro-
blém Valsalice znovu projednáván v hlavní radě za přítom-
nosti valsaličského ředitele dona Dalmazza. Podzimní lhůta
se blížila a bylo třeba rozhodnout. Rada nebyla jednotná
a obě strany měly pravdu. Ti, co byli proti další přítomnos-
ti salesiánů v oné koleji, uváděli hlavně skutečnost, že kolej
má roční deficit 6 000 lir a doplácet na ni musí Oratoř. Mají
chudí doplácet na bohaté? Po delší diskuzi bylo přece jen
rozhodnuto zůstat, ale upravit ekonomii tak, aby se na kolej
nedoplácelo. Návrh, aby se kolej proměnila v polokonvikt,
kam by mohli dojíždět hoši z lepších rodin z města, nepro-
šel.
Ke konci ranního zasedání Don Bosco vroucně apeloval
na ředitele, aby každý napsal historii svého ústavu, a ne le-
dajak. Na závěr doporučil, aby se mezi hochy propagovaly
tři věci: Duch zbožnosti, Duch mravnosti, Duch šetrnosti.
Ať se o tom hodně mluví mezi salesiány i s hochy.
Odpoledne se sešlo 211 salesiánů, noviců a aspirantů
v kostelíku sv. Františka na generální konferenci, aby se na
ní rozvinul podrobný obraz práce v Evropě i v Americe. Na
rozdíl od jiných let bylo dohodnuto, že don Rua na zákla-
dě údajů poskytnutých jednotlivými řediteli podá obsažný
referát sám, aby se šetřilo časem. Don Bosco si vyhradil, že
poví, co se týká vzdálenějších míst – Ameriky a římského
okolí, které právě zvizitoval.
Nebudeme opakovat, co už víme, jen řekneme, že refe-
rát dona Ruy se uchoval celý a že byl důkladný a systema-
tický. Don Rua prošel ústavy podle data narození, čili začal
Borgem San Martino, dědicem prvního domu v Mirabe-
llu, přešel do Lanza, kde povykládal obšírně o slávě kolem
otevření železniční trati z Turína, pak přešel na ligurské po-
břeží do Varazze, odtud do Alassia, pak do Sampierdareny,
vrátil se do Turína a promluvil o Valsalice, nato se vydal do
Bordighery, Vallecrosie a Nizzy, zase se vrátil do Piemontu
do Trinità a skončil v Turíně v Oratoři. Nezapomněl ani na
sestry v Mornese a v Turíně samotném. I tak byl jeho referát
dosti dlouhý, protože bylo o čem mluvit.
Po donu Ruovi nastoupil Don Bosco. Připomenul ještě
odnože Oratoře valdocké – oratoř sv. Aloise, oratoř sv. Jo-
sefa, zmínil se o duchovní asistenci salesiánů v turínských
institucích, ale pak už byl za mořem v Uruguayi v Monte-
videu, v Buenos Aires, v San Nicolás de los Arroyos, mluvil
o svých misionářích, o nabídkách z Paraguaye a z Brazí-
lie. Pak se přenesl do římského okolí, kde už také zakotvili
salesiáni, zmínil se o konceptinech, velebil papeže Pia IX.,
nezapomněl ani na Sdružení spolupracovníků. Zde se jeho
apoštolská fantazie rozohnila a on doslova prohlásil: „Dílo
salesiánských spolupracovníků teprve začalo, a už se do
něho přihlásilo hodně lidí. Účelem je vzájemná duchovní
a mravní pomoc, ale také hmotná. Uvidíme veliký rozkvět.
Nebude trvat dlouho a celé národy a celá města budou spo-
jena v Pánu duchovním poutem se Salesiánskou společ-
ností. Co se týče materiálních záležitostí, věci se už zařídily
a budou se udržovat tak, že nebudou záviset na nikom ji-
ném, leda na duchovní autoritě papeže. Ovšem ne tak, že by
se naráželo na biskupy nebo na světské autority. Maglian-
ský starosta, velmi bohatý rytíř, nejbohatší v kraji a zjevný
liberál, i on se chtěl stát salesiánským spolupracovníkem.
Říkal, že je to dílo Boží. Co udělal maglianský starosta, chtě-
li udělat i mnozí jiní. Ale zde bude třeba postupovat velmi
opatrně a pomalu v přijímání těch, kdo žádají o diplom.“ –
Co se této věci týče, bylo rozhodnuto, že se bude vydávat
salesiánský věstník. Budou to salesiánské noviny, protože je
mnoho věcí, které je třeba sdělit spolupracovníkům. Věst-
ník bude vycházet periodicky a bude vytvářet spojení mezi
spolupracovníky a salesiánskými spolubratry. Budeme-li
povolní Boží vůli, doufám, že neuplyne mnoho let a celé
populace se budou rozlišovat od salesiánů jen bydlištěm. Je-
-li nyní spolupracovníků sto, jejich počet vzroste na tisíce
a tisíce: „A je-li nás nyní tisíc, pak nás budou miliony. Jen se
musíme starat, aby se zapisovali jen ti nejlepší. Doufám, že
taková je vůle Boží. Snažme se propagovat toto dílo, protože
Bůh je chce.“ (MB XIII., 81)
Zde Don Bosco apeloval na ředitele, aby se o těch věcech
mluvilo, aby se konaly přednášky o kongregaci, o našich
věcech, o misiích, o spolupracovnících. Znovu zdůraznil,
že jde zjevně o Boží dílo. Kdybychom to neviděli na vlastní
oči, nevěřili bychom tomu. Bůh má s námi zvláštní úmysly.
Co máme dělat? Jen to jediné! A nadšeně vypravoval o své
audienci u nemocného Svatého otce, že byl dokonce přijat
od něho ležícího v posteli, protože byl nemocen. Papež mu
řekl: „Jděte a napište svým synům, že není pochyby o tom,
že vaše kongregace je řízena Boží rukou. Na vás leží veliká
zodpovědnost, abyste na tuto milost odpověděli kladně. Ale
mohu vám Božím jménem říci, že budete-li svým příkla-
dem odpovídat Boží vůli, budete-li pěstovat ducha zbožnos-
ti a ducha mravnosti, zvláště co se týče čistoty, a zůstane-li
ve vás tento duch, budete mít pomocníky, spolupracovníky,
horlivé kněze, uvidíte, jak se budou množit řeholní povo-
lání, jak pro vaši kongregaci tak pro jiné řády, a také pro
diecéze. Nebudou jim chybět horliví kněží, kteří vykonají
mnoho dobrého. Chci vám prozradit tajemství! Jsem si jist,
681

14.10 Page 140

▲back to top
že tato kongregace byla vzbuzena v této době Boží Prozře-
telností, aby se ukázala Boží moc. Jsem si jist, že Bůh chtěl
až do naší doby držet v tajnosti, co nebylo známo v tolika
minulých stoletích a tolika jiným minulým kongregacím.
Vaše kongregace je první v církvi, která je nového typu, kte-
rá může být současně řádem náboženským i světským, mít
slib chudoby a současně vlastnit majetek, mít něco ze světa
i z kláštera. Její členové mohou být zároveň v klášteře i žít
jako svobodní občané. Bůh to zjevil v naší době a já vám
to chci odhalit. Kongregace byla založena, aby se ve světě,
který je podle slov svatého evangelia celý prostoupen zlem,
vzdávala sláva Bohu. Byla založena, aby se vidělo, že je mož-
né dávat císaři, co je císařovo, a Bohu, co je Boží. Předpoví-
dám vám, a napište to svým synům, že kongregace rozkvete,
zázračně se rozšíří a bude trvat v budoucích staletích a bude
mít vždy pomocníky a spolupracovníky, dokud bude šířit
zbožnost a náboženství a zvláště mravnost a čistotu. Ještě
bych vám chtěl říci mnoho věcí, ale jsem unaven. Vypra-
vujte mi vy nějakou historku.“ Pak se začalo mluvit o jiných
věcech.
Don Bosco na tomto místě prosil přítomné, kdo má dob-
rou paměť, aby to, co právě pověděl, pečlivě zapsal, že to
sám prohlédne a třeba k tomu ještě něco dodá. To pak bude
sloužit jako memoriál velké ceny pro budoucnost kongrega-
ce. A ještě dodal: „Nezapomeňme žárlivě střežit mravnost!
Sláva naší kongregace spočívá v mravnosti. Bylo by neštěs-
tím a zatemnilo by naši slávu, kdyby salesiáni degenerovali.
Pán by rozptýlil a rozehnal kongregaci, kdybychom nebyli
věrni čistotě. To je balzám, který musíme šířit mezi náro-
dy, pěstovat u jednotlivců, to je centrální bod všech ctností.“
A na závěr Don Bosco poděkoval velmi srdečně ředitelům
za jejich práci a námahu. Děkoval také Panně Marii za její
ochranu. Byla to uchvacující konference, která nezůstala
v srdcích přítomných bez mohutného ohlasu.
Generální konference nebyla tentokrát poslední jako jin-
dy, ale byly ještě další čtyři. Spokojíme se s několika body.
Byla projednána duchovní cvičení pro všechny domy, věc
to veliké důležitosti – pracovalo se na definitivním textu
pravidel pro chovance, znovu a znovu se vracelo téma, jak
uchovat mravnost v našich domech. Donu Boskovi tato věc
ležela vždy na srdci. Byla to klíčová otázka úspěšnosti pre-
ventivního systému, vládnoucího v salesiánských domech.
Zatím rodiče svěřovali salesiánům své děti v jistotě, že se
u nich hoch nemůže zkazit. Ale bude tomu tak stále? Stačil
by jeden případ a mohl by poškodit dobré jméno celku.
Některých z těch dílčích porad se Don Bosco zúčastnil
osobně a vždy zabrousil na téma mravnost. Bylo zdůrazňo-
váno, aby salesiáni jednali s hochy s dobrotou, aby si získali
jejich důvěru a aby byli obětaví v asistenci. Doporučovalo
se, aby byla přesná evidence umístění jednotlivců v ložnici,
v učebně, v jídelně a ve studovně, aby se i v noci dělala in-
spekce v ložnicích. Na vycházky mají hoši chodit po třech
a nezastavovat se, ani nedovolovat, aby opouštěli řady. Ve
škole a ve studovně z titulu dobrého chování ať nedrží ruce
pod lavicí. Hodně ať se pěstuje hra a ať se hrají hry, které
mají hoši rádi. Don Bosco také vyjádřil myšlenku, že není
dobré holdovat příliš masitým pokrmům. Řekl, že v krajích,
kde se jí příliš mnoho masa, je moralita celkem nižší. Také
pozor na zvláštní přátelství. Buď máme mít rádi všechny
stejně, nebo nikoho. Velkou zárukou morality je pracovi-
tost. Někdo říká, že Don Bosco zabije salesiány přílišnou
prací, ale on je toho mínění, že kněz buď zemře přílišnou
prací nebo zemře na neřestný život.
Během konferencí neměl Don Bosco čas jít mezi hochy,
ale jakmile vše skončilo, byl rád, že může promluvit i k nim.
Učinil tak 11. února, den poté, co zemřel první z těch šesti
plus dvou, o kterých se zmínil Dominik Savio v již vyprá-
věném snu Dona Boska. Jmenoval se Štěpán Mazzoglio.
Chodil do 4. třídy gymnázia. Byl to hoch zbožný, pilný a po
všech stránkách příkladný. Na jeho případu Don Bosco roz-
vinul úvahu, jak je dobré být připraven na smrt.
V neděli 18. února přišel Don Bosco na oběd do nové
jídelny noviců. Noviců bylo tou dobou 65. Po obědě měl
k nim řeč. Pochválil je za chování. Skoro všichni mají 10/10
z chování a jen málo 9/10, ale i to je celkem dobré. Připo-
mněl, aby si každý hleděl zdraví. Slyšel, že někteří se chtě-
jí v postě hodně postit, někteří by si rádi odřekli rekreaci,
aby mohli před zkouškami studovat, nebo také aby se mohli
umrtvovat. Nic takového! Lepší je umínit si, že budou za-
chovávat poctivě rozvrh a konat své povinnosti. Jíst, co se
k jídlu předkládá, nechat postit jazyk, neohrnovat nos, když
přijde na stůl něco, co nechutná. Jezuiti prý, když někdo
žádá o přijetí, napřed ho vezmou na oběd. Když vidí, že do-
tyčný pěkně všechno slupne, mají radost a on má šanci, že
bude přijat. Myslí si: když všechno sní, je jistě zdravý a bude
schopen pracovat. Musíme být opravdu dobří. Lidé si myslí,
že salesiáni jsou všichni svatí. Mnozí, kdo byli jako chovanci
u nás, dostali dobré místo jen pro pověst, že jsou od sale-
siánů dobře vychovaní. Misionáři přijeli šťastně do Ameri-
ky a už má každý své zaměstnání. Don Cagliero píše, aby
se tam posílali jen vzorní lidé, aby nepokazili dobré jméno
salesiánům. I v noviciátě budou pololetní zkoušky. Může se
stát, že zrovna nebude mít každý vyznamenání. Třeba nemá
velké nadání. Ale z chování může mít každý 10/10. Dále je
třeba odvyknout reptat proti představeným. Tak coraggio!
S odvahou!
Řekli jsme, že bylo noviců přes 60. K tomu je třeba přičíst
řadu kněží a kleriků. I o tom se mluvilo. Don Bosco řekl, že
by opravdu potřeboval mít kleriky blízko sebe, aby je mohl
formovat, ale současně uznával, že to tak dlouho nepůjde,
a už přemýšlel, jak na to. Ve školním roce 1879–1880 už
bude noviciát ve zvláštním dobrém místě, v San Benigno
Canavese.
4 Cesta do Francie
Velký přítel Dona Boska, don Giacomelli, když viděl, jak
se Don Boskovo dílo šíří, dovolil si otázku, zda Don Bosco
míní proniknout také do Francie. Dostal vyhýbavou odpo-
věď. „Francouzi si dělají všechno nejraději sami,“ řekl. Ale
jindy k téže otázce řekl, že lidé míní, ale lidské věci a běh
lidských dějin řídí Bůh.
Koncem února roku 1877 vedly Dona Boska do Francie
zvláště dvě pohnutky: otevření Patronato di S. Pietro v Nizze
a nutnost projednat otevření dalšího domu v Marseille. Měl
na programu ještě další města, ale o tom nic nevíme. Cesta
do Francie mu zabránila být přítomen oznámené inspekci
ze strany turínského prefekta a školního inspektora. Ale dal
představeným, jmenovitě donu Ruovi, detailní pokyny: Při-
vítat pány s kapelou, dát jim vědět, že v Oratoři mají pře-
vahu řemeslničtí učni, povodit je po dílnách a postarat se,
aby bylo všechno v plném proudu, studenty spíš rozptýlit
682

15 Pages 141-150

▲back to top

15.1 Page 141

▲back to top
po domě, aby nebyli pohromadě a kde by byl patrný nedo-
statek zařízení, omluvit to velikou chudobou domu. Dát jim
na památku každému Don Boskovy Dějiny Itálie a zase je
vyprovodit s kapelou. Sám odcestoval 21. února a napřed
pochodil ústavy v Sampierdareně, Varazze, Vallecrosii, ve
Ventimiglii navštívil biskupa.
Než budeme mluvit o Francii, udělejme si krátký přehled
styků s ní. První poznal Dona Boska advokát Michel. On
také seznámil veřejnost s italským světcem na konferenci
v Marseille. Tam jeden z posluchačů, abbé Guiol, farář od
svatého Josefa, dostal nápad, že by Don Bosco mohl něco
udělat pro množství italských otrhánků, žijících v tom pří-
stavním městě bez toho, že by se někdo o ně zajímal. Guiol
se spojil s kanovníkem Timonem, zakladatelem Díla Srdce
Ježíšova pro dělnickou mládež, který se dobře znal s advo-
kátem Michelem. Došlo ke korespondenci s Donem Bos-
kem. Světec psal Guiolovi, že by ochotně přišel do Marseille
a založil tam žádané dílo, ovšem musel by s tím souhlasit
místní biskup. On by musel dílu poskytnout morální pod-
poru, nalézt nějaké místečko, kde by bylo možno shroma-
žďovat chlapce a on – Bosco, by už předem mohl ujistit,
že kde dosud salesiáni pracovali, nikde nedošlo k žádným
střetům s kýmkoliv. Přes Michela a Guiola přišel dopis
do rukou kanovníka Timona a ten byl ochoten postoupit
v Marseille salesiánům místo, které chtěl původně převzít
po školských bratřích on sám. To všechno se odehrálo už
v roce 1876, ale Don Bosco se tehdy do Francie nedostal.
Teprve teď na prahu roku 1877 tam zamířil osobně.
První překážkou byl sám místní biskup monsignor Pla-
ce. Ve městě byla už řada všelijakých institucí s charitativ-
ním účelem, nerad by byl viděl další. Don Bosco opatrně
nežádal hned vše, ale jen dovolení, aby si mohl ve městě vy-
tvořit opěrný bod pro své misionáře, kteří budou většinou
odjíždět z marseilleského přístavu. Ale Don Bosco byl Don
Bosco a bylo těžké odolat jeho osobnímu kouzlu. Stalo se, že
biskup změnil názor a dokonce označil abbé Guiola za nej-
schopnějšího kněze, který by jistě upravil salesiánům cestu
do města a třeba by v Marseille mohlo vzniknout něco tako-
vého, jako je v Turíně. Je dobré poznamenat, že farář Guiol
nebyl zrovna v dobré vůli s biskupem a že všechny překva-
pilo, že biskup jmenoval ochráncem salesiánského díla prá-
vě jeho. V roce 1879 se bude mluvit o zázračném uzdrave-
ní, které Don Bosco vyprosil na Panně Marii jako první ve
Francii. Don Bosco se usměje a řekne: „Kdepak, prvním zá-
zrakem Panny Marie bylo jmenování pana faráře Guiola ze
strany biskupa za ochránce salesiánského díla.“ Při prvním
setkání světce s Guiolem bylo třeba užít tlumočníka, proto-
že Don Bosco těžko hledal vhodné výrazy v jednání a farář
neznal ani slovo italské. Přesto si tito dva hned napoprvé
výborně porozuměli.
Zatím však šlo jen o kontakty. Konkrétního nebylo nic.
Don Bosco oťukával situaci. Nabízelo se mu dílo pana ka-
novníka, zvané Étoile, ale tam se přijímali hoši od sedmi
let a odcházeli ve čtrnácti. Don Bosco přijímal od dvanácti
a hoši u něho byli, dokud se nevyučili. Bydlel u školských
bratří a cítil se tam dobře, protože tam bylo hodně chlapců.
Snažil se s nimi navázat kontakt, kdykoliv je potkal, a hle,
metoda zabrala. Dříve plaší hoši se mu napoprvé otvírali
a hned přicházeli další. Dokonce se Don Bosco odvážil zvát
je ke svaté zpovědi a i to zabralo. Jedna celá světnice (Ca-
merata) se u něho vyzpovídala a když se rozkřiklo, že Don
Bosco každému řekne hřích, který zapomněl, většina hochů
se chtěla u něho vyzpovídat. Představeným to bylo nemilé
a Don Bosco to vycítil a raději přestal. Ale přesto se řeč sto-
čila na jeho přitažlivost pro mládež. To mu dalo příležitost
jednak zamyslet se nad teoretickými základy své pedagogie,
jednak na toto téma hovořil s představenými koleje, kde
bylo asi 600 hochů, ale duch neodpovídal jeho představám.
V té koleji pobyl asi týden, který byl pro něho zkouškou,
protože si musel i poležet v posteli, jelikož zjistil nějaké kr-
vácení z plic. Vůbec podnebí Riviéry v tom období silných
větrů a náhlých změn v temperatuře mu nedělalo dobře.
Doopravdy si odpočinout nemohl, protože ho čekaly další
cesty a námahy.
Zatím v Přímořské Nizze se chystala na 12. března slav-
nost otevření Patronage svatého Petra v oné Gautierově vile.
Don Bosco tam musel být, protože se tam měla shromáž-
dit nizská smetánka. Úvod ke dni byl opravdu symbolic-
ký. Ráno se tam dostavil nějaký hoch v ošumělých šatech,
s houslemi pod paží, a prosil o přijetí. Otec mu zemřel,
matka ho poslala vydělávat si na chleba, hoch uměl hrát na
housle a tak chodil po hospodách a hrál. Ovšem jeho hra-
ní postrádalo teoretický základ a o ten mu šlo, aby mohl
hrát i v divadlech a na koncertech. Bylo mu patnáct let, číst
a psát moc neuměl a ještě nebyl připuštěn k prvnímu svaté-
mu přijímání. Byl přijat.
Odpoledne se zaplnila kaple Patronage, pan biskup Sola
měl náboženskou část události, při které promluvil také
Don Bosco. Mluvil o tom, jaký má Patronage účel, mluvil
ovšem hodně o almužně a nezatajil, že vila ještě není ani
z polovice zaplacená a že vše závisí na dobročinnosti přá-
tel. Řeč dojala publikum a třebaže se původně nemyslelo na
sbírku, našli se nadšenci, kteří začali sbírat a sebrali 1 500
franků. Don Bosco neváhal při následující akademii na dvo-
ře představit i hocha houslistu, který byl ráno přijat a hoch
hostům zahrál na housle. Oznámila se také malá loterie ve
prospěch Patronage a lístky šly na dračku. Dámy z Ženské
sekce konference sv. Vincence druhý den hocha nově oblék-
ly. Druhý den byl přijat ještě další hoch, zcela chudý a už
dosti obeznámený s všelijakým životem z bídy. Do třetice
byl přijat hoch, kterého rodiče dali do dobročinného ústa-
vu jinověrců, ale hoch tam odtud dvakrát utekl, až byl přijat
v Patronage.
Nadšení přátelé z Nizzy přišli na myšlenku obeznámit
se salesiánským podnikem širší veřejnost a Don Bosco se
myšlenky chytil a sám napsal brožuru „Otevření Patronage
svatého Petra v Nizze“. Dal si na ní záležet a několikrát ji pře-
dělával, než s ní byl jakžtakž spokojen. Toto dílko udělalo ve
Francii hodně dobrého, zvláště pro zásady zdravé pedagogie
v něm obsažené. Don Bosco sám si pravděpodobně neuvě-
domoval, jak svými zásadami zasahuje do chaotických názo-
rů, které tehdy vládly ve Francii, kde nebylo místo pro Boha
a náboženství a tedy šlo o čistě laickou morálku. Bylo to po-
prvé, co Don Boskovo jméno zaznělo ve velké diskusi o vý-
chově a ne zrovna skromně. Dnes má Don Boskova výchova
v církvi své takřka oficiální místo podobně jako Summa sva-
tého Tomáše v oboru teologie. Ne nadarmo nedávno papež
Jan Pavel II. prohlásil Dona Boska za otce a učitele mládeže.
Učinil tak u příležitosti uzavření milostivého roku mládeže
k stému výročí Don Boskovy smrti. Kéž i u nás brzy dosta-
ne Don Boskova výchova mládeže, jak se říká, „zelenou“.
Mohlo by to po katastrofálních výsledcích ateistické výchovy
v posledních čtyřiceti létech znamenat záchranu kultury na-
šich národů a základ k šťastné budoucnosti!
683

15.2 Page 142

▲back to top
Z Francie pospíchal Don Bosco zase do Itálie, ale než
ho uvítala Oratoř, objel znovu ligurské domy. Kronika dcer
Panny Marie Pomocnice zaznamenává jeho návštěvu ve
Vallecrosii, kde zvizitoval jejich dům do nejmenších po-
drobností, od ložnice až po kuchyni a skladiště. Pochválil
chudobu sester a šetrnost, ale žádal sestry, aby nezapomína-
ly na své zdraví. Ty dobré duše mu ukázaly také jakýsi druh
zelí. Byl to veliký exemplář, který prý se podobal velkému
květu. Don Bosco jim dal pokyn, aby to poslaly hraběnce
Corsiové spolu s jeho vizitkou. Ředitelka rozkaz hned pro-
vedla. Don Bosco totiž tehdy jednal o koupi domu v Nizze
Monferratské, kam mínil přenést mateřinec sester z Mor-
nese a potřeboval, aby mu hraběnka byla nápomocná peně-
zi. Byl také v Alassiu a navštívil i tamní dcery Panny Marie.
Odtamtud se zachoval jeho výrok: „Kde se pracuje, tam
není pro ďábla místo.“ Tamtéž se ho sestry ptaly, jak by se
naučily žít stále v Boží přítomnosti. Don Bosco jim poradil:
„Zvykněte si při každém přechodu z práce do práce vzbudit
úmysl dělat to k větší Boží slávě. Tak budete žít stále v Boží
přítomnosti. Není to těžké.“
Z Alassia jel Don Bosco do Sampierdareny. Různé do-
pisy z té doby, poslané na různé strany, dokreslují tro-
chu jeho starosti o vše a o všechny, ale nebudeme všech-
no vypisovat. Jen řekneme, že Don Bosco celý ten čas byl
nachlazen – průdušky mu nedělaly dobrotu, chraptěl, že
nemohl skoro mluvit. Večerní slovíčko pro komunitu měl
teprve 10. dubna.
Don Bosco dělal svému dílu propagandu, avšak občas
slyšel i kritiku. Ale nedal se. Říkal: „Dnes je to tak: musíme
pracovat. Svět je materialistický a je třeba pracovat a také
ukazovat, co se udělalo. Kdyby člověk dělal zázraky a mod-
lil se ve dne v noci někde ve světničce, nikdo by na něho
nedbal. Svět potřebuje vidět a ohmatat.“ Na otázku, zda je
dobré dělat dobrým podnikům reklamu, říkal: „To je jediný
prostředek, jak je uvést ve známost. Dnešní svět chce dílo
vidět, chce se přesvědčit, že kněží pracují, učí a vychováva-
jí chudou a opuštěnou mládež. To je jediný prostředek, jak
zachránit tuto mládež. Je třeba ji vyučit ve víře a tak pokřes-
ťanštit společnost.“
Do doby této Don Boskovy francouzské cesty patří pří-
pad čtení myšlenek. Don Albera to slyšel vyprávět přímo
od paní, které se to týkalo. Slyšela, že je Don Bosco světec
a chtěla se o tom osobně přesvědčit. Známá ji dovedla na
oběd, který dávala jedna rodina na jeho počest. Don Bosco
v jedné chvíli zvedl pohár a pronesl přípitek na zdraví rodi-
ny. Paní se nad tím pohoršila, ale jak byla překvapena, když
jí Don Bosco při loučení řekl: „Ať jíte nebo pijete, všechno
dělejte ve jménu Páně.“ Ona pochopila a stala se horlivou
salesiánskou spolupracovnicí.
5 Zlaté jubileum Pia IX.
V roce 1877 se slavilo 50 let od biskupské konsekrace pape-
že, který zatím překonal všechny rekordy nástupců sv. Petra.
Tento papež byl opravdu velkou osobností a zábor Říma ze
strany italského státu jen zvedl jeho mravní prestiž. Nepře-
hledné zástupy věřících ze všech končin světa se hrnuly do
Říma vzdát mu zasloužený hold lásky a věrnosti. Dary, které
dostal k té příležitosti a které tvořily zvláštní expozici, měly
cenu desíti milionů lir a sbírky zvané Svatopetrský haléř vy-
nesly ve světě toho roku šestnáct a půl milionu lir. V tomto
plebiscitu lásky nemohl chybět Don Bosco a jeho kongrega-
ce s celým salesiánským dílem.
Jak už jsme slyšeli, vyslal do Říma dva kněze – dona
Lazzera a dona Barberise – aby předali Svatému otci nád-
herné album, datované v 32. roku jeho pontifikátu, 86. roku
jeho věku a 50. roku od jeho biskupského svěcení. Grafická
část byla uměleckým dílem a album samotné podalo papeži
podrobný obraz celého salesiánského díla. Byl tam přehled
hlavní salesiánské rady (tehdy se říkalo kapituly) se všemi
tituly. Jednolité domy v něm defilovaly rozdělené na jednot-
livé sekce a skupiny se jmény všech salesiánů v nich půso-
bících, s uvedením počtu hochů, ale i jmen dalších skupin,
kterým salesiáni věnovali svůj apoštolát. Oratoř svatého
Františka Saleského měla tyto podtitulky: 1. Dům pro stu-
denty. Kapitula a počet žáků. 2. Dům pro učně. 3. Noviciát.
Personál a počet noviců. 4. Dům pro dospělé studenty. 5.
Chrám Panny Marie Pomocnice. 6. Sváteční oratoř sv. Fran-
tiška Saleského s přilehlými školami. 7. Sváteční oratoř sv.
Aloise s přilehlými školami. 8. Sváteční oratoř sv. Josefa. 9.
Dílny sv. Josefa, kde se učí řemeslu asi 100 děvčat, jimž se
věnují sestry sv. Josefa. Kaplan kněz Antonín Sala. 10. Insti-
tut sv. Petra pro asi 100 hochů, kteří opustili vězení. Kaplan
kněz Dr. Josef Bertello. 11. Institut Dobrého Pastýře, kde je
umístěno asi 500 děvčat různé úrovně. Kaplan Josef Bolo-
gna. 12. Institut sv. Karla se školami pro děvčata. Duchovní
ředitel kněz František Paglia, kaplan kněz Cipriano Carlo.
13. Sváteční Oratoř v Chieri, vedená několika spolupracov-
nicemi. Ředitel kněz Michal Rua.
Podobně album zachytilo obraz práce, kterou konaly
dcery Panny Marie Pomocnice. Jejich kongregace je v albu
jmenována jako připojená ke kongregaci salesiánů. Jejich
účelem je konat pro dívky to, co konají salesiáni pro hochy.
Působí v Mornese, v Borgo San Martino, v Lu, v Alassiu,
Turíně, Bordigheře, Bielle, Lanzu. Uspořádání podobné
jako u salesiánů. Co se týkalo Ameriky, přehled tamních děl
pořídil don Cagliero. Don Bosco ho o to včas požádal. Don
Bosco si dal na sestavení tohoto katalogu záležet, protože
věděl, že v té době zůstane album v Římě ve Vatikánu jako
autentický historický dokument pro rok 1877.
Don Lazzero a don Barberis odcestovali z Turína 28.
května, ale v Římě začaly slavnosti už 30. dubna. Hlavní
slavnosti byly: 21. května se vzpomínalo, že před padesáti
léty byl monsignor Mastai jmenován arcibiskupem spolet-
ským, 3. června se vzpomínalo, že před padesáti roky při-
jal biskupské svěcení. Don Bosco se k oběma příležitostem
postaral, aby si je v Turíně salesiáni a hoši připomněli. –
K onomu 21. květnu byla v Římě veliká pouť z Francie a ta
se na zpáteční cestě stavila v Turíně v Oratoři. Byli velmi
slavně přivítáni. Don Bosco proslovil francouzskou zdravici
a hoši volali opětovaně po francouzsku – „Vive les pèlerins
françai! – Ať žijí francouzští poutníci!“
Poslední den května – to už bylo po hlavních slavnos-
tech, dostal Don Bosco telegram z Gibraltaru. V něm se
Donu Boskovi oznamovalo, že buenosaireský arcibiskup
Aneyros přijede do janovského přístavu 1. června. Světec
hned na druhý den odjel do Janova přivítat ho. Arcibiskup
byl hostem janovského arcibiskupa a s Donem Boskem
se setkal ráno 3. června v kostele sv. Kajetána. Don Bosco
právě končil mši svatou, když přišel. Don Albera chtěl
684

15.3 Page 143

▲back to top
uvědomit svého představeného, ale arcibiskup byl taktní
a prosil, aby ho nevyrušoval z poděkování po mši svaté. Se-
tkání obou nemohlo být srdečnější. Oba si padli do náruče
v slzách. Don Bosco v něm obejmul v duchu i své milé misi-
onáře argentinské a celé své dílo za mořem.
Po tomto setkání Don Bosco hned odpoledne odcesto-
val do Říma s argentinskými poutníky, zatímco monsignor
arcibiskup, zdá se, jel za nimi až později, doprovázen janov-
ským kolegou. Už jsme četli, že se usadil u Sigismondiů a co
všechno v Římě dělal. Nebudeme to opakovat. Jen řekneme,
že ubytování měl velmi nepohodlné. Bydlel v podkrovní
světničce, kde bylo velice horko, takže musel mít neustále
dokořán otevřená okna i dveře. Však už se mu nabízelo jiné
ubytování u sester v Tor de’ Specchi.
Do jeho římského pobytu nám dává trochu nahlédnout
dopis, psaný 6. června donu Ruovi. Z něho se například do-
vídáme, že v Turíně onemocněl duševní chorobou klerik
Bodrato. Řím byl v ty dny opravdu hlavním městem světa.
Pius IX. byl zřejmě světovou osobností číslo jedna. Výstava
darů vzbudila závist a zbytečné řeči, takže byla předčasně
skončena. Do salesiánské kongregace vstoupil advokát For-
tis a hrabě Cays, významný Don Boskův spolupracovník
v dobách nejhorších, nyní vdovec. Zatím se Don Bosco ne-
dostal k papeži, ale ví se, že si Svatý otec stěžoval, že za ním
nejde. Ale jak se k němu dostat? Věci v Argentině šly dopře-
du výborně. Farnost Bocca, jedna z nejhorších, ale také nej-
důležitějších, byla dána salesiánům natrvalo. Don Lazzero
a don Barberis kázali konceptinům duchovní cvičení.
Co se týče audience u Svatého otce, papež v té době pro
stáří a únavu nedával soukromé audience vůbec, ba ani jed-
notlivým biskupům ne. Chodili k němu po skupinách. Co
se týče Dona Boska, jeho výroky, že Svatý otec řekl to a ono
mohou svádět k domněnce, že s ním mluvil soukromě. Ale
pak by nebylo oprávněné, co psal kardinálovi Biliovi, že mu
sice Svatý otec při hromadné audienci řekl, že by s ním chtěl
mluvit, ale to bylo jen mimochodem, jinak ani písemná žá-
dost o audienci nic nepomohla a nedostal se k němu. Fakt
je, že při oné hromadné audienci viděl Don Bosco papeže
Pia IX. naposledy. Byla to audience pro katolické novináře.
Don Bosco se jí zúčastnil z titulu šéfredaktora Katolického
čtení a bylo to 10. června. Papež se ho při té příležitosti jen
zeptal, potřebuje-li pro misionáře nějaká paramenta. On
řekl, že ano. „Domluvte se o tom s kardinálem Oregliou,“
řekl papež a to byla jeho poslední slova k Donu Boskovi.
Zmínili jsme se o změně bydliště Dona Boska v Římě.
Nabídly mu je oblátky od Tor de’ Specchi. Dokonce mu
nabídly hned pět místností, aby tam mohl mít i sekretá-
ře, a ještě aby tam mohli přenocovávat salesiáni, pojedou-
-li přes Řím nebo tam budou mít nějakou práci. Však už
se začaly trousit po Římě řeči, že si Don Bosco chce udě-
lat z konceptinské nemocnice svatého Ducha salesiánských
ústav. Velkodušnost oblátek mu tedy přišla velmi vhod.
V turínské Oratoři svatého Františka Saleského se ko-
naly veliké přípravy na návštěvu buenosaireského pana
arcibiskupa. U něho přece zahájilo salesiánské dílo svou
misionářskou činnost. Don Bosco vyzval dona Ruu, aby vy-
žádal od turínského ordináře pro vznešeného preláta a jeho
kněze dovolení celebrovat v arcidiecézi a na svatého Petra
a Pavla mít pontifikální mši svatou v kostele Panny Marie
Pomocnice. Gastaldi napřed dovolil, ale pak zrovna na 24.
června povolení zrušil s poukazem na to, že bude mít sám
v turínské katedrále pontifikální mši svatou a nesluší se,
aby v některém kostele měl současně pontifikální mši sva-
tou jiný biskup. Jen dovolil, aby měl zámořský host ten den
v Oratoři večer po šesté hodině požehnání s Nejsvětější Svá-
tostí oltářní.
Don Bosco jiné roky slavíval 24. června, na svátek sv. Jana
Křtitele o turínské pouti, své jmeniny. Tentokrát vzkázal, že
nebude doma, protože musí provázet americké hosty. Ti 22.
června opustili Řím a jeli do Ancony ke kardinálu Antonu-
cciovi, 23. června byli v Loretě a zase se vrátili do Ancony.
Pak si odskočili ještě do Milána a 26. června byli v Turíně.
Vstup do Oratoře se podobal triumfu. Všude vlály vlajky,
modrobílé argentinské, italské, papežské, mezi dvěma dvory
byla nádherná slavobrána, kapela hrála argentinskou hym-
nu, všichni obyvatelé Oratoře poklekli, aby přijali hostovo
požehnání. Pak Don Bosco vystoupil s arcibiskupem na
balkon, představil hosta jako největšího salesiánského dob-
rodince za mořem, potlesk byl mohutný a nekonečný, pan
arcibiskup byl dojat a stejně jeho průvod kněží v čele s ge-
nerálním vikářem. Také Don Bosco byl z hloubi srdce do-
jat, následovalo srdečné objetí, zpívalo se, muzicírovalo se
a k večeru byla veliká iluminace alla veneziana – po benát-
sku. Druhý den se při obědě udála krásná historka. Upro-
střed oběda vstoupil do jídelny historický Gastini, oblečený
za šaška, a přednesl květnatou báseň na pana arcibiskupa
a na Dona Boska. Jeden z přítomných kanovníků mu dal za
vystoupení liru. Gastini ji však s dvorným gestem odevzdal
Donu Boskovi. Kanovník si ho zavolal a chtěl ho přece jen
také obdarovat. Dal mu další liru a Gastini ji zase nesl Donu
Boskovi. Na otázku, proč si ji nechce nechat, odpověděl roz-
marně, že přece v Oratoři jsou všichni doma a mají všechno
společné.
Nejslavnější bod milé družby byla akademie v předve-
čer svátku svatého Petra a Pavla. Na ten den byly přeloženy
jmeniny Dona Boska, ten den se slavil svátek svatého Le-
ona, patrona pana arcibiskupa Aneyrose a do třetice všeho
dobrého měl svátek také monsignor Ceccarelli, který byl
Petr. Nemohlo být šťastnější kombinace. Výzdoba dvora
byla přímo fantastická. Na vyvýšeném místě byla tři pozla-
cená křesla, prostřední bylo pro pana arcibiskupa a dvě po-
stranní pro Dona Boska a pro monsignora Ceccarelliho. Oči
přitahoval veliký transparent s hvězdou širokou dva metry
a s dvaceti paprsky. Každý paprsek znamenal jeden salesi-
ánský dům a byl vyznačen jménem domu a datem založení.
Uprostřed bylo jméno Dona Boska. Dvůr byl obsazen sale-
siánskými spolupracovníky a dobrodinci a bylo tam asi tisíc
hochů interních i externích. Řemeslníci měli kapelu, stu-
denti sbor. – V devět hodin začala akademie. Pan arcibiskup
si nechtěl sednout na to prostřední křeslo a nabízel je Donu
Boskovi. Vznikla milá rozmluva, která skončila tím, že si
oba sedli tak, aby prostřední křeslo zůstalo prázdné a řekli,
že je symbolicky vyhrazeno nástupci svatého Petra, papeži
Piovi. Akademie byla zakončena krátkým proslovem Dona
Boska.
Druhý den měl komunitní mši svatou pan arcibiskup
Aneyros, zpívanou měl monsignor Ceccarelli. Pontifikální
mše se nekonala, ale vzácný host se vzdal i pontifikálního
svátostného požehnání, protože čekat až po šesté hodině
večer bylo neúnosné, jelikož musel být dokončen sváteční
program na dvoře. Možná byl také zámořský host unaven.
Beztak bylo ráno tolik svatých přijímání, že podával jen
části a pak prosil, aby za něho někdo jiný pokračoval. Na
závěr večerního programu mluvil zase Don Bosco. Mluvil
685

15.4 Page 144

▲back to top
dojemně o lásce, která oživuje shromáždění, mluvil o tisí-
cích a tisících hochů, kterým salesiáni nesou lásku Boží tře-
ba až za moře. Velebil zástupy lidí, kteří věnují své peníze na
toto dílo, velebil ty mnohé, kteří vstupují do salesiánských
řad, aby se mohli cele věnovat práci pro opuštěnou mládež.
Omlouval se, že mohl tak vzácným hostům nabídnout jen
chudobný pobyt, ač by jim byl rád nabídl palác plný dia-
mantů, s podlahami posetými růžemi a liliemi. Byla to jed-
na z řečí, která ukázala širokost jeho srdce jak málokterá
jiná. Ceria k tomu doslova říká: „Koncem řeči tón jeho slo-
va byl tak podmanivý, jak dosud nikdy nezazněl z jeho úst.“
Pak mluvil monsignor Aneyros španělsky. Jako poslanec
argentinského parlamentu měl pověst znamenitého řečníka
a tak mluvil i nyní. Jeho španělský projev mistrně hned nato
tlumočil monsignor Ceccarelli italsky. Don Bosco políbil
panu arcibiskupovi prsten a on jemu ruku a oba se srdečně
uprostřed potlesku přítomných obejmuli.
Den byl korunován krásnou epizodou. Na slavnost při-
šla dvanáctiletá dívka, kterou před měsícem Don Bosco na
přímluvu Panny Marie Pomocnice uzdravil z ochrnulosti
a němoty. Rodiče ji přivedli poděkovat Donu Boskovi. Byla
představena panu arcibiskupovi a ten si od ní dal vypravo-
vat, jak to bylo s jejím uzdravením. Don Rua zařídil, aby
byla celá věc hrabětem Caysem zapsána, a rodiče i dívka do-
kument na místě podepsali. O dívce napřed rodiče říkali, že
se nedokáže podepsat, ale Don Bosco řekl, že když se uměla
podepsat před onemocněním, dokáže to i po něm, protože
Panna Maria nedělá dobrodiní napůl.
Jako obyčejně musela do krásné pohody skanout kapka
hořkosti. Arcibiskup z Buenos Aires chtěl navštívit pana ar-
cibiskupa Gastaldiho, ale nezastihl ho doma. Prý odjel do
svého letoviska. Jednalo se tedy o nějakou možnost další, ale
Gastaldi odpověděl, že se sice vrátí do Turína na pontifikální
mši svatou, ale hned zase pojede. Pak si to rozmyslel a poslal
svého sekretáře, aby pozval na oběd samotného Aneyrose.
Sekretář to řekl jen ústně prvnímu hochu, kterého potkal na
dvoře, aby prý to vyřídil Donu Boskovi. Hoch byl bezrad-
ný a k Don Boskovu bytu přišel, když tam byli nějací hosté.
Hoch nevěděl, zda má, nebo nemá jít dovnitř a tu se ho ptal
baron Bianco, co chce, a řekl, že to Donu Boskovi vyřídí.
Vyřídil. Ovšem pana arcibiskupa se to dotklo a odmítl jít na
arcibiskupství a raději hned ráno odjel do Sampierdareny.
Bylo to krajně nechutné. Don Bosco se snažil zdržet ho, ale
pak uznal, že by to nemělo žádný smysl. Slíbil, že za ním
přijede do Alassia a setká se s ním, než on si odbude jiné
naplánované návštěvy v Ligursku.
Program zámořské návštěvy měl být zakončen divadelní
hrou „Minulost a budoucnost Patagonie“. Napsal ji don Le-
moyne za vydatné spolupráce samotného Dona Boska. Dá-
vala se za účasti monsignora Ceccarelliho a velmi se líbila.
Ceccarelli zůstal v Itálii až do odjezdu další misionářské ex-
pedice. 4. července byl Don Bosco s ním v Borgu San Marti-
no a pak spolu jeli do Alassia, kde se setkali s arcibiskupem
Aneyrosem. I tam bylo slavné přivítání. Světec neopustil
milého hosta, dokud tento neodrazil od pevniny v Marseille
dne 17. července. Argentinští poutníci byli už beztak v myš-
lenkách doma a počítali dny, kdy budou zase ve vlasti. Don
Bosco jim však řekl, aby tolik nespěchali, že přijedou o dva-
náct dní později, než předpokládá jízdní řád. To se stalo.
Bouře poškodila jejich loď a museli kdesi čekat na přeložení
na jinou loď, takže přirazili k argentinským břehům přesně
tak, jak jim to Don Bosco předpověděl.
Náš světec byl v Marseille se zdravím na tom špatně. Psal
donu Ruovi, že je unaven na nejvyšší míru a že se bude sna-
žit přijet co nejdříve do Turína, kde ho snad, jak doufá, ne-
chají komáři na pokoji. Přes Alassio se vrátil domů.
6 V Americe u tří komunit
Tři řádné komunity, ustavené v republice argentinské a uru-
guayské, tvořily tehdy „americkou inspektorii“, kterou v za-
stoupení Dona Boska řídil don Cagliero. Mezi Buenos Aires
a Turínem běžela pravidelná korespondence. Don Bosco
psal vždy k 1. a 14. v měsíci, takže Cagliero mohl být stále
informován o chodu kongregace a také instruován ve vě-
cech argentinských a uruguayských. Z dopisu, poslaného
Caglierovi v půli února, se dovídáme, že Gazzolo požado-
val za oněch 700 m2 pozemku u kostela Milosrdenství ne
19 000 franků, za které je koupil, ale 60 000. Jednání s ním
bylo tedy obtížné. Dále se Don Bosco ptal Cagliera, zda je
nutné pomýšlet na další expedici, nebo raději počkat a na-
před dát do normálního stavu římské věci. Také mu psal,
aby panu arcibiskupovi Aneyrosovi před jeho cestou do
Itálie naznačil, že Svatý otec by rád zřídil v Carmen apo-
štolskou prefekturu a že stejného mínění je kardinál prefekt
Propagandy. Hlavním důvodem jsou zprávy z těch krajů,
podle kterých Argentina a Chile jsou na svých výpravách
proti Indiánům rozhodnuty tyto vyhubit, ale ne obrátit na
víru. Opravdu argentinská vláda stále více zatlačovala divo-
chy z jejich lovišť do And, tedy do hor. Vytvořila celou linii
pevností, vzdálených od sebe po dvaceti kilometrech, kolem
kterých chtěla usadit kolonisty a tam založit nová města
a vesnice. K tomu potřebovala ovšem faráře, kteří by si vzali
na starost duchovní správu takových míst. Jak se k tomu po-
staví salesiáni? Mohou říci ne, když by se mohli takto dostat
do blízkosti Indiánů a prospět jim? Don Bosco byl toho mí-
nění, že se má tato možnost využít.
Nejmladší z domů americké inspektorie byla kolej Pia
IX. v Colón u hlavního města Uruguaye Montevidea. Pod
vedením ředitele dona Lasagny rychle vzkvétala. Co do
vnitřního pořádku, držela se argentinského domu v blízkém
San Nicolás de los Arroyos z druhé strany hranice. Oba ře-
ditelé spolu úzce spolupracovali, jen v jedné věci byl každý
ústav v jiné situaci. Týkalo se to styků rodičů s chovanci.
San Nicolás měl hochy z širokého okolí a rodiče za syny
příliš často nechodili. Jinak bylo v Uruguayi, Colón bylo ví-
ceméně předměstím hlavního města a salesiánská kolej byla
jediná v tom novém státě. Rodiče by byli nejraději, kdyby
jejich synci chodili, ne-li každou neděli, tak aspoň hodně
často domů. Ale to bylo proti salesiánskému výchovnému
systému. Pendlování mezi ústavem a rodinou nemohlo vést
k žádnému výchovnému prospěchu. Ředitel Lasagna šel na
to takticky. Ústavní náboženskou družinu Nejsvětější Svá-
tosti tvořili skoro samí starší hoši, které pan ředitel zpra-
coval v tom smyslu, že nakonec sami hoši odmítali chodit
často domů a dávali přednost setrvávat v ústavě s předsta-
venými. Zároveň byli vedeni k tomu, aby dělali katechety
externím hochům a to bylo právě o nedělích a o svátcích.
S jejich pomocí začaly nakonec i v samém městě vyrůs-
tat jakési minioratoře, řízené jimi, a k doplnění systému se
tohoto apoštolátu chytily i sestry hochů, takže k velkému
686

15.5 Page 145

▲back to top
údivu města a všech dobrých ze salesiánského ústavu vyros-
tl celý systém svátečních oratoří v Montevideu a salesiáni si
tak získali pověst znamenitých vychovatelů. Například je-
den synek z rodiny milionářů se dokonce tak zamiloval do
salesiánského života, že se sám stal salesiánem. Byl to don
Mario Migone.
Také dům v San Nicolás prosperoval pod vedením dona
Fagnana. Stál na vyvýšeném místě, takže byl snadno vidi-
telný všem, kdo se plavili po řece Paranà. Starý pan Benitez
vytrvával v salesiánském nadšení a pilně sledoval všechny
salesiánské výboje. Od něho máme zprávu o tom, že don
Cagliero zajížděl daleko od svého působiště mezi italské ko-
lonisty a bral s sebou klerika Rabagliatiho. Bylo to 300 ki-
lometrů a byli na cestách od 12. do 26. dubna, to je 14 dní,
z toho deset dní pršelo. Byla to průkopnická cesta. Přišli do
styku i s jedním kačikem (náčelníkem Indiánů), kterému
vláda propůjčila hodnost plukovníka, a ten mu doporučil
čtyři lidi ke křtu. Cagliero mu jel jeden celý půlden oplatit
návštěvu, jen aby se dostal blíže do styku s Indiány. Už to
bylo něco, jen misionářů kdyby bylo více!
13. června buenosaireská komunita ztratila jednoho zna-
menitého člena – dona Jana Baccina. Přišel do Argentiny
s první výpravou. Navenek to byl obyčejný člověk, ale měl
srdce veliké a obětavé. K Donu Boskovi přišel už starší, ale
vystudoval a pak ukázal své vlohy. Byl neúnavným zpověd-
níkem a kazatelem. Nedovedl odřeknout žádnou námahu
a doslova se udřel v práci. Kongregace mohla zaznamenat
veliký triumf. Zůstala po něm ta nejlepší pověst.
Když zmizel tento veliký dělník Boží, komunita měla ješ-
tě aspoň na čas ztratil toho hlavního – Cagliera. Don Bosco
mu totiž psal, že začátkem září se bude slavit v Turíně první
generální kapitula a bylo by dobré, kdyby na ni přijel. Když
se o tom roznesla zpráva, všichni v Americe byli zarmouce-
ní. Bylo jim, jako by ztráceli hlavu.
Ještě před Caglierem přijel do Turína biskup Lacerda
z brazilského hlavního města Ria de Janeira, ten, který tolik
toužil, aby mu přišli salesiáni na pomoc. I on byl srdečně
uvítán a ujištěn, že salesiáni přijdou, jen jak to bude trochu
možné. Nešlo to hned. Přišli do Brazílie teprve roku 1882,
šest roků před Don Boskovou smrtí. Don Bosco tehdy bis-
kupovi předpověděl, že bude sice mít za života stálé problé-
my s vládou, ale po jeho smrti se vše obrátí. Skutečně, když
později zemřel, měl triumfální pohřeb a sám prezident se
na něm nedal zastoupit svým zástupcem.
Začátkem září 1877 byl don Cagliero v Don Boskově ná-
ručí. Celá Oratoř jej nadšeně uvítala. Měl dlouhé rozhovory
s otcem a Don Bosco v té době napsal řadu dopisů nejvý-
znamnějším dobrodincům a příznivcům salesiánského díla
v Americe. Byly to dopisy dlouhé a důkladné, ne pouhé po-
zdravy. Jako Don Bosco dovedl k sobě připoutat lidi v osob-
ním setkání, stejně dovedl využít i korespondence k tomu,
aby lidi zainteresoval do svých plánů a zapojil je do jejich
realizace.
7 Nový mateřinec Dcer Panny Marie Pomocnice
V naší historii se budou nyní objevovat dvě Nizzy. Ta jedna
Nizza byla ve Francii a už jsme slyšeli, že tam salesiáni za-
hájili Patronage – domov pro mládež. Teď budeme mluvit
o Nizze Monferratské v Itálii v janovském kraji. Bude tam
přenesen mateřský dům sester. Ale napřed trochu historie.
Na okraji této Nizzy stál od nepaměti kostel Panny Ma-
rie Milostné a starobylý klášter. Obývali jej napřed minorité,
pak františkáni, pak kapucíni. V roce 1855 při rušení klášte-
rů v Piemontě byli kapucíni vyhnáni, klášter a kostel zavře-
ny. Koupilo jej město a to je zase potřebovalo zužitkovat pro
veřejnou potřebu. Byly pokusy zřídit v klášteře gymnázium,
ale jednání ztroskotalo. Nakonec objekt přišel do rukou
nějaké enologické společnosti, která tam zřídila v kostele
vinné sklepy. Páni se však přepočítali. Měli v kostele velké
sudy vína, každý měl pojmenování podle některé klášterní
hodnosti, ale nespočinulo na nich Boží požehnání. Společ-
nost se tedy chtěla objektu zbavit, ale nedostavoval se žádný
kupec. Až jednoho dne přišel Don Bosco z Turína a projevil
o něj zájem. Přiměl ho k tomu hrabě Balbo, který měl blízko
své vinice, ale těžce nesl, že místo, kam putovali věřící po
celé věky, bylo tak zneuctěno. Don Bosco právě hledal něco
vhodného pro sestry, kterým bylo Mornese už příliš těsné
a nevyhovující, a když viděl, že budovy i kostel přes napros-
tou zanedbanost mají zdi pevné a schopné adaptace, přijal
nabídku a skutečně je 30. dubna 1877 za 30 000 lir koupil.
Bylo to hodně v předpokladu, že opravy a úpravy budou
stát spoustu peněz, ale našli se dobrodinci, kteří pomohli.
Byla zde hraběnka Corsiová, pak nějaký kanovník, který
si šetřil na stáří, ale slyšel od Dona Boska, že kněží odpo-
čívají až v nebi, a raději mu dal své peníze na věčný úrok.
Později odevzdal salesiánům ještě své letovisko na venkově
pro zřízení domu odpočinku pro nemocné salesiány (Po-
známka: později tam zemře salesián – polský kníže August
Czartoryski, kandidát oltáře). Nakonec udělal Dona Boska
svým universálním dědicem s přáním, aby bylo všechno
použito ve prospěch salesiánských misií v Americe. Čtenáře
bude zajímat, že odkoupení bývalého kláštera muselo mít
také souhlas jak Říma, tak bývalých majitelů – kapucínů.
Don Bosco se zavázal, že v případě opětného oživení kapu-
cínského řádu bude ochoten objekt jim vrátit, samozřejmě
proti odškodnění. Doklad o tom měl zůstat na biskupství
v Acqui. I když souhlas Říma byl samozřejmý, světec nepo-
depsal smlouvu s prodávajícími dříve, než přišel příslušný
reskript.
Po uzavření koupě se začalo v Nizze hned pracovat. Ne-
bylo možno rázem z budov o holých zdech udělat výchovný
ústav a noviciát. Byl konec srpna a práce ještě nebyly u kon-
ce. Ale Mornese tlačilo. Stále hůře se tam pociťovala skuteč-
nost, že vesnice byla daleko od železnice a že tam nejezdil
ani žádný omnibus. V zimě býval dům sester odříznut od
světa sněhem. Ani zdravotní stav sester nebyl valný. Pravdě-
podobně při ostrém ovzduší, slabé stravě a množství práce
se v žaludcích často ozýval hlad. Byly zde i ubytovací potíže.
Hlásilo se hodně děvčat a nebylo je kam uložit. Že by Mor-
neským bylo nemilé, že sestry chtějí odejít, to se také nedá
říci. Pořád tam ještě byli lidé, kteří Donu Boskovi zazlíva-
li, že místo chlapeckého ústavu otevřel ústav pro sestřičky.
Dokonce toho roku 1877 o karnevalu celou noc zaznívaly
z venku hrubosti, uspořádané pod okny tlupou výtržníků.
Celý rok se v Nizze pracovalo, aniž veřejnost něco věděla
o tom, co bude v opravovaném domě. Teprve v únoru 1878
vyzval Don Bosco představenou svatou Mazzarellovou,
aby se šla do Nizzy podívat se svou ekonomkou. Současně
tam poslal ekonoma salesiánů dona Salu a ředitele dona
Bonettiho z Borga. S Mazzarellovou tam šla Jindřiška Sor-
bonová, asistentka pro chovanky, která bude později hrát
687

15.6 Page 146

▲back to top
v kongregaci sester velmi důležitou úlohu. Don Bosco ji
jmenuje vikářkou kongregace a ona setrvá v této funkci půl
století, až do doby, kdy bude generální dům přenesen z Niz-
zy do Turína.
O Jindřišce Sorbonové ještě pár slov. Pocházela z Rosig-
nana Monferrata jako proslulý Don Boskův koadjutor Mar-
cel Rossi. Znali se a Rossi děvčeti, už asi osmnáctiletému,
poradil, jak by se dostala k Donu Boskovi, aby viděla světce.
Ona zatím neměla žádné myšlenky na řeholní stav, proto-
že jí matka zemřela a ona, nejstarší, se musela starat o své
mladší sestřičky a bratříčky. Ale uvítala návrh a Rossi jí dal
vědět, kdy bude Don Bosco v Borgu San Martinu, vzdá-
leném od Rosignana čtyři hodiny cesty. Šla tam se dvěma
sestrami Rossiho. Viděla bouřlivé uvítání Dona Boska ze
strany chovanců ústavu, když před tím pomáhala nějakým
ženám, které spravovaly prádlo. Don Bosco šel kolem ní
a všiml si jí, dokonce s ní navázal několika slovy rozhovor
a řekl jí, aby se naobědvala, že by s ní potřeboval mluvit. Po
obědě s ní měl delší rozhovor. Vyptal se jí na rodinné po-
měry a nakonec jí navrhl, aby šla do Mornese k sestrám.
Ona nato, že pan farář jí vždy říká, že dělá dobře, když se
stará o sourozence, a že by byly v Mornese nějaké sestry,
o tom ani neví. Ale Don Bosco na návrhu trval a jako po-
slední slova jí řekl s významným pohledem: „Zanechme ten
šalebný svět!“ To jí utkvělo v hlavě. Překonala potíže, kte-
ré měla zpočátku s otcem a s panem farářem a šla a začala
v Mornese studovat. Pán Bůh ji odměnil tím, že mimořádně
zařídil, aby její sourozenci nezůstali bez péče a ona se sta-
la jednou z nejdůležitějších opor kongregace dcer Panny
Marie Pomocnice a ochránkyní tradic tohoto Don Boskova
díla. Dočkala se Don Boskova blahořečení.
Matka Marie Dominika Mazzarellová byla svatě skromná
a myslela si, že tam, kde jsou sestry v těsné blízkosti sale-
siánů, jak tomu bylo v Borgu, není třeba, aby je sama vizi-
tovala. Ale Don Bosco jí řekl, že by to nebylo správné. Jen
ať vždy jde a mluví se sestrami osobně a také s řediteli sa-
lesiánských domů. Je třeba, aby všechno viděla na vlastní
oči a slyšela na vlastní uši, aby měla vhled do jejich života
a mohla moudře rozhodovat. Matka poslouchala a, když
shlédla budoucí dům v Nizze, objela všechny ostatní stanice
sester, jak jí to bylo řečeno.
Na tomto místě bude dobré ukázat, jak vzorně svatá Ma-
rie Dominika Mazzarellová poslouchala a jak jí leželo na
srdci, aby i sestry považovaly Don Boskův hlas za Boží hlas.
Zachovala se řada drobných epizod a výroků Don Bosko-
vých i jejích, které to bohatě dokumentují.
Někteří lidé poukazovali na to, že oděv dcer Panny Marie
je příliš černý a že by bylo dobré přidat více bílého. V Mor-
nese se pracovalo na modelu a matka představená chtěla,
aby se turínská představená Kateřina Dagherová ukázala
Donu Boskovi v novém oblečení. Don Bosco se dobrácky
usmál a řekl: „Nu, špatné to není. Můžete to zkusit, však to
budete nosit vy. Zkuste to.“ Velký rozruch způsobilo v Mor-
nese, když Don Bosco nadhodil, že budou moci sestry také
odjet za salesiány do Argentiny a do Francie. K tomu ně-
kteří říkali, že by se mělo počkat, až budou lépe vyučené
a připravené. Matka měla k tomu poznámku: „Když to Don
Bosco říká, jistě to má od Panny Marie, a ta zase ví, k čemu
má užít naše sestry.“ Některé sestry byly v Cuneu podrobit
se veřejným zkouškám. Bydlely u dominikánek a vrátily se
plné obdivu k nim. Matka řekla: „Učme se také tak pěk-
ně jednat jako ony, ale nezapomeňme, že ony s námi tak
jednají proto, že jsme sestry a dcery Dona Boska.“ Po ná-
vštěvě komunity sester v Bielle matka považovala za nutné
informovat otce o tom, že tam sestry nechtějí zůstat, zda by
nebylo dobré dům zavřít. Don Bosco řekl: „Když jsou tam
nespokojené, přeložte je jinam, ale dům musí zůstat otevře-
ný. V Don Boskových domech nesmí být nikdo držen nási-
lím.“ Matka už na to nic neřekla. Při vizitaci u sester v Ala-
ssiu se matce zdálo, že mají přetížený rozvrh. Hodně brzy
se vstávalo a pozdě se šlo spát. Mluvila o tom s ředitelem
asi takto: „Ví Don Bosco o tomto programu? Jestliže ano, je
všechno v pořádku, jestliže ne, ať se to upraví.“
Když začal vycházet Salesiánský věstník a byly tam uve-
řejněny programy nově otevřených výchovných ústavů ses-
ter v Nizze Monferrato a v Chieri, pochvalovala si to: „Ach,
Don Bosco. Je vidět, že nás opravdu považuje za členy své
rodiny. Všechno naše má život a štěstí jen zásluhou Dona
Boska a jeho synů. Běda, kdybychom si vzaly do hlavy, že
můžeme něco bez nich. To by byla pýcha. Byly bychom jako
ratolest, odříznutá od kmene.“ Podobnou myšlenku pro-
jevila před sestrou Eliškou Roncallovou, která s nadšením
vyprávěla o tom, jaké mají sestry úspěchy mezi turínskými
děvčaty: „To je všechno pravda, ale nesmíme zapomenout,
že po Pánu Bohu za všechno musíme děkovat Donu Boskovi
a jeho tak hodným a svatým synům, které nám Don Bosco
dává k dispozici pro naše vedení. Nezapomeňme nikdy dě-
kovat Panně Marii, že nás svěřila takovému světci, jako je
Don Bosco!“ K těmto hodným a svatým synům Dona Boska
patřil na prvním místě don Rua, který byl duchovním vůd-
cem turínských sester. Jednou se ho ptala ředitelka, mohou-
-li dále dávat k snídani také ovoce. Dostávají prý ho hodně,
byla by škoda, kdyby se zkazilo. Don Rua se ptal, jak je to
v pravidlech. Řekly mu, že je tam napsáno: Bílá káva, nebo
ovoce. A on: „Jestli je tam napsáno ‚nebo‘, tak to znamená
buď jedno, nebo druhé. Kdyby se však mělo ovoce zkazit,
dejte je děvčatům. Lepší je zachovávat pravidla, než zachra-
ňovat ovoce před zkázou.“ Když to slyšela matka Mazzare-
llová, hned živě upozorňovala: „Vidíte svaté? Běda vám, kte-
ré jste v Turíně, jestliže nevyužijete jejich blízkosti.“
Sestry v Turíně pečlivě sbíraly všechny Don Boskovy vý-
roky a ponaučení. V roce 1878 byl Don Bosco velmi dlouho
na cestách a když se vrátil z Říma a z Francie, sestřičky ho
chtěly mít u sebe a k tomu účelu vkusně ozdobily jejich ji-
nak skromnou hovornu. Don Bosco se to dověděl a vzkázal
jim: „To ne! Já nechodím, kde mají závěsy, záclony a pohov-
ky.“ Sestřičky uvedly honem hovornu do původního sta-
vu. Když Don Bosco přišel, tvářil se, jako by se nic nestalo
a hned se jich ptal, mají-li hodně děvčat. Když řekly, že ano,
pokračoval: „Proto jsme zde, ale pozor! Chcete-li vykonat
mezi děvčaty hodně dobrého, musíte být stále veselé, mít je
rády a stále je povzbuzovat a vážit si jich, i když si to někte-
rá nezaslouží.“ Pak se jich ptal, chodí-li k nim děvčata také
odpoledne a večer, když jdou z fabriky. Na kladnou odpo-
věď měl zase komentář: „Tím méně hříchů bude na světě,
tím méně dojmů, které vedou k hříchům, tím více pěkných
myšlenek, s nimiž půjdou spát a s nimiž se budou probou-
zet. I rodiny z toho budou mít prospěch, protože děvčata
beztak všechno doma vypovídají, co nového uslyšely.“ Se-
stry se ptaly, co by měly udělat pro šíření úcty k Panně Ma-
rii Pomocnici, a on jim poradil, aby o ní často mluvily, aby
o ní psaly v dopisech rodičům a známým, aby vypravovaly
o milostech, které lidem Panna Maria vyprosila, také aby si
osvojily invokaci Pomocnice křesťanů, oroduj za nás, aby
688

15.7 Page 147

▲back to top
zpívaly mariánské písně, rozdávaly medailky, také aby radily
maminkám, aby dávaly děvčátkům na křtu jméno „Ausilia“
nebo „Ausiliatrice“ atd., atd.
V Mornese onemocněla jedna novicka. Lékaři ji prohlá-
sili za neuzdravitelnou. Dívka prosila, aby směla jít k se-
strám do Turína, aby si vyprosila požehnání Dona Boska
pro šťastnou hodinku smrti. Don Bosco, než ji požehnal, se
jí zeptal, chce-li odejít do nebe. Ona, že ano. On ji požeh-
nal, ale řekl jí, že má na nebe ještě čas, že musí ještě vykonat
mnoho práce. To se také stalo, i když si dívka v duchu my-
slela, že jí to řekl jen tak pro útěchu. Jestliže si sestry vážily
jednotlivých Don Boskových výroků, co teprve říci o pro-
slovech, které k nim měl o duchovních cvičeních. V roce
1876 byl v Mornese za tím účelem dvakrát. Při jedné z těch
příležitostí přirovnal poslušnost k pytli. Stačí, aby se pytel
začal párat, a všechen obsah se vysype. Podobně poslušnost
ochraňuje všechny ctnosti. Stačí pohrdnout poslušností
a už je po všem veta. Když vycházel z kostela, potkal Mat-
ku Marii Dominiku a řekl jí, že by rád, aby se pod portikát
umístily dva nápisy: „Sebeovládání je abeceda dokonalosti“
a „Každá minuta času je poklad.“ Ještě neodjel z ústavu a už
nápisy visely na zdi. O druhé směně duchovních cvičeních
v Turíně užil již známého přirovnání ke kapesníku, který
se nechá prát, žehlit, mandlovat bez odmluvy. „Chceme být
stále veselí?“ řekl, „naučme se poslouchat.“ Toho roku do-
staly dcery Panny Marie stanovy, schválené předtím bisku-
pem, vytištěné a vyvázané. Úvodem v nich stál krásný dopis
Dona Boska s datem 8. prosince 1878. Jejich stanovy byly
podobné stanovám salesiánským, ale byly tam také mnohé
rady asketické povahy, které si dychtivý čtenář může přečíst
v 7. hlavě XIII. svazku Don Boskových Životopisných pa-
mětí (MB).
I dcery Panny Marie se začaly rozlétávat po světě. V září
1877 zakotvily ve francouzské Nizze, v říjnu rovněž ve
Francii – v Saint – Cyr. Dalších šest sester jelo s 3. misio-
nářskou výpravou do Villa Colón v Uruguayi a v prosinci
následujícího roku dalších deset pod vedením sestry Mag-
daleny Martiniové, která se stala první inspektorkou sester
vůbec, do Buenos Aires. Cestou dvě z této skupiny zůstaly
ještě ve Villa Colón, ostatních osm založilo dům v Almagru
v Argentině. V září 1878 dcery otevřely dům v Chieri a sice
v onom historickém domě, kde žila matka svatého Aloise
Gonzagy, než se vdala. V tom domě Don Bosco jako stu-
dent podstoupil zkoušky před klerickou obláčkou. Sestry
tam nyní otevřely dívčí oratoř. Trochu později, také to bylo
v září – začalo stěhování z Mornese do Nizzy. 27. října tam
byl kostel znovu posvěcen a odevzdán kultu a čtyři dny nato
přijely z Mornese první chovanky.
8 Hrabě Cays
Takto ho jmenovali současníci i sám Don Bosco. V Don
Boskově demokratickém společenství tento starý aristokrat,
který se však dovedl plně přizpůsobit, připadal všem jako
symbol nových časů. Plným jménem se nazýval Karel Al-
bert Cays, hrabě z Giletty a Caselletty, a pocházel ze staré-
ho šlechtického rodu. Vystudoval v Turíně u jezuitů a získal
doktorát z práva. V roce 1837 se oženil, ale pod osmi letech
ovdověl. Měl jednoho syna, ale po smrti manželky žil je-
nom pro chudé. Zvláště mu ležel na srdci osud opuštěných
mladých lidí. To byl důvod, proč od samého počátku patřil
mezi Don Boskovy nejhorlivější spolupracovníky. Vyučoval
náboženství v oratoři svatého Františka na Valdoku a také
v Oratořích sv. Aloise a Anděla Strážného. Podporoval
mocně Don Boskovo dílo také penězi. Byl milý královské
rodině a je fakt, že tato přežila v roce 1854 choleru na jeho
zámku v Casellettě ve zdravém Předalpí. Byl činný také po-
liticky jako poslanec podalpského parlamentu v Turíně, kde
vždy směle hájil zájmy církve a náboženství. Teprve když
viděl, že to nemá smysl, věnoval se raději konferencím sva-
tého Vincence. I u něho udělala policie prohlídku v oněch
horkých dobách, kdy byla i Oratoř pod dohledem strážců
zákona. Přitom se v jeho srdci stále ozývala touha opustit
svět a věnovat se zcela Bohu. Jeho preference se stále více
vztahovala na Salesiánskou společnost. K Donu Boskovi
měl neomezenou důvěru. Vše vykrystalizovalo v roce 1877,
kdy Dona Boska požádal, aby ho přijal za svého a dovolil
mu stát se salesiánem. Světec mu napřed kladl překážky. Po-
ukazoval na to, že řeholní život nese s sebou opuštění majet-
ku a přijetí chudoby, pohrdnutí světskými poctami a tituly
a pokornou službu bližnímu, dále zřeknutí se postavení,
v němž člověk jenom poroučí, kdežto teď musí poslouchat.
Ale Cays měl všechno dobře rozmyšlené a troufal si pro
Boží království všechno přijmout.
Byla zde otázka principu. Don Bosco si vytvořil své po-
mocníky z chudých chlapců a liboval si, že se mezi salesiány
nehlásí žádný člověk vznešeného původu. Stejně často kon-
statoval, že jeho salesiáni většinou vyrostli u něho odma-
lička, takže si ani neuvědomovali, že si osvojili jeho ducha
a způsob života. Když procházel dějiny církve a řeholních
společností, uvědomoval si, že většina krizí v nich byla způ-
sobena tím, že zakladatelé stavěli své dílo na starších, už
ustálených lidech, což vedlo k uplatňování jejich názorů při
formování díla a k určitým různostem v chápání poslání.
Nejedna společnost na to doplatila. To nebezpečí u něho
nebylo a starší lidé, které začal přijímat, nebyli zase natolik
staří. Pak dosahovali kněžství s námahou a jen málokdo se
dostal na vyšší stupeň, co se týče zodpovědnosti. To byly vý-
jimky. Ale nemohly být také výjimky další? Zde šlo o člo-
věka, který prokázal dílu veliké služby a dobře znal poměry
Don Boskových domů. S mládeží byl srostlý dlouhodobou
službou v oratořích.
Nakonec Don Bosco dospěl k závěru, že je záhodno udě-
lat výjimku a hraběte přijmout mezi své salesiány. Pro Ca-
yse osobně byla rozhodující jedna zázračná událost. Čekal
v předsíni Don Boskova bytu na audienci mezi ostatními,
když tu vešla nějaká paní s děvčátkem, které jevilo vidi-
telné známky postižení. Bylo na jednu nohu ochrnuté, na
obě uši hluché a snad nebylo ani mentálně v pořádku. Bě-
hem čekání děvče začalo být neklidné a paní už už se zve-
dala, že s ním půjde domů. Lidé však byli tak ohleduplní,
že se všichni rozhodli dát jim přednost. Hraběti napadlo
udělat z případu svou osudovou záležitost. Řekl si: „Jestli
Don Bosco děvče uzdraví, bude to pro mne znamením, že
mne Bůh chce mít u salesiánů, a už o tom nebudu pochy-
bovat.“ Skutečně se událo něco mimořádného. Don Bosco
děvče uzdravil, takže vyšlo na svých nohou, plynně mluvilo
a jevilo se jako docela normální dítě. Hrabě už neměl po-
chyby a požádal Dona Boska o přijetí. Don Bosco ho přijal.
Na třetí den už byl v Oratoři, dostal malou podkrovní svět-
ničku a začal žít komunitním způsobem. Nebylo to zcela
689

15.8 Page 148

▲back to top
hladké. Zlý duch ho v prvních 24 hodinách naplnil úzkostí,
že to nevydrží, aby raději odešel hned, než bude mít ostu-
du, ale on s Boží pomocí všechno překonal a do duše se mu
vrátil klid.
Jeho kariéra byla velmi rychlá. Vzdělaný byl, teologii měl
tak jako tak prostudovanou ve všech částech, takže byl po
této stránce hotovým člověkem. Bylo mu už 65 let a to se
bralo do úvahy, že nemůže s kluky lítat po dvoře, ale nikde
nebylo napsáno, že každý salesián musí běhat po dvoře. Ve
prospěch mládeže se dá pracovat všelijak. A tak se stalo, že
Don Bosco mu zkrátil noviciát a rozhodl, že co nejdříve při-
jme svěcení, která ho přivedou k stupňům oltáře. Ani to ne-
bylo zrovna lehké. Nastala komplikace. Na svátek Neposk-
vrněného Početí Panny Marie bylo ustaveno, že složí hned
věčné sliby a že o suchých dnech prosincových přijme nižší
svěcení. Bylo o ně hned požádáno v předepsaném termínu
a pan arcibiskup Gastaldi, když šlo o takovou osobnost, ne-
mohl, ani nechtěl, dělat těžkosti. Ale současně Don Bosco
žádal, aby byla udělena svěcení na podjáhny dvěma dalším
salesiánům a to už pan arcibiskup nemínil udělat. Měl ně-
jaké námitky. Existuje dopis, který pan hrabě napsal panu
arcibiskupovi, v němž má on námitky a sice proti tomu, že
jemu se dala přednost, kdežto ti druzí dva zůstali vyloučeni.
Se vší uctivostí psal, že míní zůstat věrný salesiánské kong-
regaci až do smrti a když ti dva nemohou jít dopředu, ani on
nechce přijmout svěcení. Bylo to od něho hezké a panu or-
dináři nezbylo, než ustoupit a nakonec udělit svěcení všem
třem. Ovšem neodpustil si, aby nepsal do Říma, že se podle
jeho mínění Don Bosco provinil tím, že hraběti zkrátil roční
noviciát. Don Bosco zase měl ústní fakultu od papeže a užil
jí, aniž komu co vysvětloval. Byla kolem toho nová tahanice,
nepříjemná pro Dona Boska i pro novopečeného salesiána.
Vložil se do toho i prefekt kongregace pro řeholníky a jako
kompromis nařídil, aby Cays i po složení slibů žil ještě jeden
měsíc v noviciátní komunitě a pod vedením novicmistra.
Ten se tomu pokorně podřídil a pak se věc zklidnila.
Život šel dál, jak měl jít. Hrabě byl připuštěn k tonzuře
a ke čtyřem nižším svěcením v turínské katedrále a udělil
mu vše, za přítomnosti mnoha významných hostí z patri-
ciátu, arcibiskup Gastaldi. Podjáhenské svěcení mu udě-
lil 15. dubna 1878 alexandrijský biskup a tentýž mu udělil
i jáhenské svěcení 15. června a kněžské 20. září. Novokněz
sloužil primiční mši svatou raději v salesiánském ústavě
v Sampierdareně. Don Bosco byl primici přítomen osobně.
Don Carlo – jak mu nyní v Oratoři říkali, denně prosil Pan-
nu Marii o tyto milosti: aby zemřel asistován Donem Bos-
kem, aby mohl v hodině smrti dát požehnání svým drahým,
aby se tito uchovali ve svaté víře a aby on při umírání příliš
netrpěl, protože se bál, že bude netrpělivý. Žil na Valdoku
ještě pět roků. Pán ho povolal k sobě 4. října 1882, šest let
před smrtí Dona Boska. První přání se mu nesplnilo – Don
Bosco musel jít na duchovní cvičení do San Benigna, ale
svěřil ho donu Ruovi, který měl zvláštní charisma pro při-
pravování nemocných na smrt. Ostatní přání se mu splnila.
Tak mohl dát požehnání svému synu a jeho manželce. Sale-
sián Karel Cays do posledního okamžiku vzbuzoval božské
ctnosti a děkoval Bohu za dar řeholního povolání.
9 První generální kapitula
Uplynuly tři roky od definitivního schválení salesiánských
stanov a podle nich se měla každé tři roky konat generální
kapitula. Don Bosco na to pamatoval a připravoval ji. Chtěl,
aby se konala hodně slavně, také proto, aby se vidělo, že se
nemluví, ale jedná. Také mu šlo o to, aby byla jeho Společ-
nost konsolidovaná pro případ, kdyby měl zemřít. Dosáh-
nout pravidelnosti ve všem, skončit s improvizováním, to
bylo hlavní přání jeho srdce v roce 1877. Říkal, že salesián-
ské stanovy jsou hodně stručné, ale kdyby je měl dělat zno-
vu, zredukoval by je na pětinu. V Římě se hledí na to, aby
byl tento základní dokument pěkně organicky koncipova-
ný, a když je v něm hodně slov, každé se probírá a zkoumá
a problémy jen narůstají. Něco jiného je praktické rozvede-
ní stanov. To se ponechává volnějšímu zkoušení. Bude úko-
lem generální kapituly stanovy rozvést do praxe. A sám už
řadu bodů promyslel a nadhodil, poslal určitý počet výtis-
ků do domů, aby je mohli spolubratři prodiskutovat a přijít
s konkrétními návrhy.
Tituly navrhované látky k projednání zněly: 1. Společný
život. 2. Zdraví a ohled na ně. 3. Studium. 4. Studium cho-
vanců. 5. Učebnice. 6. Mravnost mezi salesiány. 7. Mravnost
mezi chlapci. 8. Oblek a prádlo. 9. Ekonomie v nákupech.
10. Ekonomie ve svícení. 11. Ekonomie v kuchyni a dříví.
12. Ekonomie v pracích a stavbách. 13. Ekonomie v cesto-
vání. 14. Úcta k představeným. 15. Inspektoráty neboli pro-
vincie. 16. Pohostinnost, pozvání, obědy. 17. Řeholní zvyky.
18. Zvyklosti. 19. Almužny. 20. Novici. 21. Prázdniny.
Generální kapitula byla svolána do Lanza a měla za-
čít odpoledne. V kapli bylo vzývání Ducha svatého, pak se
přečetly příslušné články stanov a Don Bosco měl krátký
úvodní projev. V něm řekl, že účelem shromáždění je praxe,
vyplývající ze stanov, připomenul, že Ježíš je přítomen tam,
kde jsou dva nebo tři shromáždění v jeho jménu, svěřil ka-
pitulu Panně Marii Pomocnici křesťanů a doporučil, aby se
o jednáních zachovalo přísné mlčení. Následovalo svátostné
požehnání a hned se zahájila práce.
Zachoval se nám úřední seznam členů I. kapituly. Bylo
jich 23 a některých zasedání se zúčastnili další spolubrat-
ří jako poradci a odborníci, mezi nimi byl koadjutor Josef
Rossi a hrabě Cays, tento jako právník. Někteří ředitelé si
přivedli s sebou delegáta domu. Členové kapituly byli ná-
sledující: Don Bosco, don Rua, don Cagliero, don Ghivare-
llo, don Durando, don Lazzero, don Sala, don Bonetti, don
Francesia, don Cerruti, don Lemoyne, do Albera, don Dal-
mazzo, don Ronchail, don Costamagna, don Cibrario, don
Guanella, don Scappini, don Monateri, don Daghero, don
Belmonte, don Barberis a don Berto, dále Josef Leveratto
z Borgo San Martino a Antonín Pagani z Magliano Sabino
(viz MB XIII 252–253).
Sezení byla dvojí: v komisích a společná. Don Bosco po-
zval na některá sezení dva jezuity, své dobré známé: P. Se-
conda Franca a P. Jana Rostagnu. Generálních sezení bylo
26, všem předsedal Don Bosco. Nebyl určen žádný zasedací
pořádek, ale všichni seděli v kruhu kolem předsednického
stolu. V prvním sezení se přečetl řád kapituly a zvolili se
dva moderátoři: Don Barberis a don Berto. V prvním seze-
ní byli členové kapituly rozděleni do komisí, kterých bylo
pět a jejichž počet byl během kapituly rozšířen na osm.
Promluvil P. Franco a Don Bosco znovu připomenul po-
vinnost zachovat tajemství. Závěry budou dvojího druhu:
690

15.9 Page 149

▲back to top
disciplinární budou v Římě jenom ověřeny, ty organické
a závažné závěry musí být v Římě schváleny a teprve potom
vejdou v platnost. Nebudeme vše uvádět do podrobností
a spokojíme se tím, že budeme sledovat, jak se Don Bosco
stavěl k jednotlivým problémům kongregačního života.
2. konference: Koadjutoři a řemeslnicí – Přechod od řemes-
la ke studiu – Kázání
Normálně, kdo byl přijat do Společnosti jako koadjutor,
nemohl přejít na kněžskou dráhu. To bylo všude jinde ne-
úprosné. Don Bosco však projevil mínění, že v době, kdy
kněží ubývá, není třeba být úzkoprsí. Už se nejeden tako-
vý přechod vydařil. Uváděl se příklad dona Laga. Přibývalo
učňů, kteří chtěli přesedlat mezi studenty. Kázání je dobré
psát si. Je to k prospěchu posluchačů i kazatele.
3. konference: Kázeň a pořádek – Účastníci generální kapi-
tuly
Ve stanovách, kde se jednalo o kapitule, na které se volí
hlavní představení, stálo, že se jí zúčastní ředitelé a z každé-
ho domu po jednom zvoleném spolubratru s věčnými sliby.
Tam kde se mluvilo o normální tříroční kapitule, se neří-
kalo nic. Don Bosco článek upravil poznámkou: „Skládá se
z členů hlavní rady a z ředitelů jednotlivých domů.“ I. kapi-
tula ještě přidala inspektory.
Don Bosco bohatě rozvinul svou představu o ředitelích.
Nedostatek personálu svádí k tomu, aby ředitelé kumulovali
ve svých rukou více úřadů, ale ideál je, aby ředitel jenom
řídil, ale sám aby všechno nedělal. Jeho povinností by bylo
každý den důkladně projít celý dům, všechno vidět a o všem
se informovat, tak aby nemohly nastat nepořádky. Upozor-
nil, že on napřed načrtl pravidla pro komunitu učňů, pak
přišly domácí dílny a bylo třeba pravidla znovu předělat.
Pak vznikla komunita studentů. Muselo se zase předělávat.
Nyní už pracujeme v semináři, brzy přijdou zemědělské
kolonie. Snad už se může říci, že věci dospěly k jakémusi
normálu. –
Mnozí Donu Boskovi radí, aby se zastavil a dílo jaksepat-
ří konsolidoval. On si je toho vědom, že se práce stále roz-
šiřuje a lidí je nedostatek, ale je také fakt, že mnoho duší je
na cestě k zavržení. Máme se na to dívat se založenýma ru-
kama? On tento problém předložil papeži a ten řekl: „Když
máte dobrého kněze nebo klerika, na němž můžete stavět,
otevřete klidně další dům.“ Don Bosco mu namítl: „Pak
tam bude ovšem menší kázeň.“ A papež: „Když tam odtud
nebudete mít zrovna novice, to nevadí, ale vychováte dobré
křesťany, znalé Božího zákona.“
4. konference: Salesiánští spolupracovníci a Věstník
Jak vznikl Salesiánský věstník? Asi dva roky před jeho vzni-
kem salesiánská tiskárna na Valdoku začala vydávat něco
jako Knižní novinky. Jmenovalo se to Katolický bibliofil.
Ale už v něm byl uveřejněn v srpnovém čísle roku 1875
prospekt Synů Mariiných. V srpnu 1877 nastala znamenitá
změna. Na osmi velkých stránkách o dvou sloupcích začaly
vycházet salesiánské zprávy. K titulu Katolický bibliofil při-
byl podtitul Salesiánský věstník. Od ledna 1878 už zde byl
jen jeden titul, ten poslední. Prvním redaktorem byl Don
Bosco sám, ale už měl v hlavě myšlenku zavolat do Turína
ředitele Bonettiho a jemu svěřit redakci. Don Bosco přiklá-
dal Věstníku velikou úlohu. On bude vydržovat salesiánské
dílo ve světě, protože nám získá přízeň mnoha lidí. Cena
předplatného na rok bude 3 liry, ale Don Bosco hned řekl,
že se to nemá od nikoho vymáhat. Jiný dá třeba několikaná-
sobně víc.
Když Don Bosco s nadšením promluvil o tomto novém
podniku, musel obrátit pozornost kapitulářů na Sdružení
spolupracovníků. Vysvětlil jim jejich účel a vhodně zdůraz-
nil: „Zde se nezakládá další bratrstvo ani náboženské, lite-
rární nebo vědecké sdružení ani žádné noviny, jde prostě
o jednotu dobrodinců lidstva, ochotných ne mluvit, ale dě-
lat, starat se, podstupovat oběti sloužící prospěchu bližních.
Nebudeme si všímat politiky a budeme se vědomě držet
stranou všeho, co by mohlo poškodit autoritu, ať státní nebo
církevní. Náš program bude takový: nechejte nás v klidu
pracovat pro chudou a opuštěnou mládež a my se budeme
snažit vykonat co nejvíce ve prospěch civilizace a dobrých
mravů.
Našli se i lidé, kteří prohlašovali, že Salesiánský věstník
bude jen vytahovat z lidí peníze. Don Bosco nechal lidi
mluvit a jednal. Fakt je, že Salesiánský věstník přinesl ze
všech Don Boskových počinů nejvíce užitku. I v tom Don
Bosco jasně předešel dobu. Vycítil, že bez publicity nelze jít
dopředu.
První Salesiánská kapitula neschválila návrh, aby se mezi
spolupracovníky zavedlo měsíční cvičení šťastné smrti, ač
se o tom zmiňovala první pravidla. Vedl k tomu důvod, po-
važovaný za přesvědčivý a shodný s názorem Dona Boska,
že by to bylo na překážku věci. Je mnoho lidí, kteří chtějí
být salesiánskými spolupracovníky a vykonat hodně dobré-
ho, ale mají odpor ukazovat se na veřejnosti nebo jim není
dobře možné chodit na taková shromáždění. Kdo by nadále
nechtěl patřit k sdružení a přestal by chodit, snadno by to
pak omlouval poukazem na nějaká rozhodnutí salesiánů.
Věstník už sám je přirozeným poutem spolupracovníků.
Tím zmíněná překážka odpadá. Nezaslouží si už někdo být
salesiánským spolupracovníkem? Ať se mu prostě zastaví
posílání Věstníku a věc je vyřízena.
Mluvilo se také o tom, že vydávání Věstníku bude stát
peníze a práci. Nemělo by se žádat, aby bylo zavedeno řádné
předplatné? Proti tomu se konstatovalo, že se zatím Věstník
vyplatil i s úroky. Mnozí, když viděli, že se posílá zadarmo,
rádi poslali více. A co se týče práce, bude se to muset zařídit
tak, aby vzniklo jedno ústředí, které si vezme na starost ad-
ministraci a pak se vše zaběhne bez problémů. To byl názor
Dona Boska, který doslova pokračoval: „Měl bych hned po
ruce prostředek, který by nám vše ulehčil. Nechat, aby ka-
ždý dům jako středisko přijímal a zase vyškrtával, koho by
chtěl. Tak to dělají františkánští terciáři. Ovšem tím se ztrácí
střed a jednota v akci. Celá léta jsem o tom přemýšlel a zdá
se mi, že se mi podařilo udělat věci tak, aby zde bylo jed-
notné vedení a aby hlava mohla mluvit ke všem údům. My
si zatím nedovedeme udělat představu o rozmachu tohoto
díla a jaký bude mít morální vliv. Až bude spolupracovní-
ků několik tisíc – já doufám, že jich bude brzy nejméně pět
tisíc – pak dosáhneme překvapivých výsledků. Sám Svatý
otec, když si představil toto pouto mezi hlavou a členy, pře-
kvapen řekl: „Ale vždyť to je hotová katolická mašinérie.“
Mimo to je naším účelem rozsévat dobré zásady a tak
prospívat rodinám, které budou dostávat Věstník. Před-
stavme si jen, že začneme propagovat, aby se všichni vě-
novali náboženské výuce mládeže, a že ukážeme, jak je to
užitečné, a budeme učit, jak se to dělá. Nebo že se budou
zítra ve Věstníku propagovat naše ústavy, jindy se zase
bude na stránkách Věstníku mluvit o cvičení šťastné smrti
691

15.10 Page 150

▲back to top
a doporučovat, aby si je lidé dělali každý měsíc; v jiném čís-
le se budou doporučovat duchovní cvičení jednou za rok
a podobně. Kolik dobrého to způsobí, když budeme s lidmi
mluvit jako přátelé. Jsem přesvědčen, že toto veliké dobro
budeme působit vždycky, protože naše návrhy se berou vždy
s porozuměním. Uvažme také, že se třeba naše kongregace
bude za rok nacházet ve velikých těžkostech finančních. Bu-
deme mít Věstník, můžeme apelovat na přátele a oni nám
jistě pošlou, protože je jich hodně rodin, které jsou ochotny
přinést tyto oběti.
Je třeba, aby každý ředitel znal tyto spolupracovníky
a aby o nich správně mluvil. Když se nás bude někdo ptát,
jaký je jejich účel, řekneme, že chceme jen prospívat mlá-
deži, pokud možno té nejpotřebnější a nejopuštěnější. Také
říkejme, že Svatý otec chtěl být veden jako první spolupra-
covník. Jistě tím mnozí budou přitaženi – to nepřehnáním,
a budou chtít být také spolupracovníky.
Don Bosco vyzval všechny přítomné, aby hledali prak-
tický způsob, jak rozmnožit počet spolupracovníků. Líbil se
návrh, aby se z abonentů na Katolické čtení vytáhl seznam
těch, které známe a aby se jim poslal diplom. Na otázku,
zda je dobré přijímat mezi spolupracovníky také řeholníky
a výchovné ústavy, Don Bosco odpověděl kladně. Řekl, že
spolupracovníci nemají žádné závazky ve svědomí a proto
k nim mohou patřit i řeholní společnosti, a tím spíše terci-
áři františkánští a dominikánští. Náš způsob, jak prosazovat
Boží slávu, je zcela jiný než jejich. Oni tak činí na způsob
askeze, hodně se modlí, recitují hodinky a podobně. Oni
jsou samá zbožnost, my samá láska, takže se můžeme vhod-
ně doplňovat. Dále řekl, že obecně vzato je Sdružení spo-
lupracovníků všude dobře viděno, protože se nijak neplete
do politiky, a že právě proto je politici nechávají na pokoji.
On sám chtěl, aby tato myšlenka byla zakotvena ve zvlášt-
ním článku ve stanovách, ale třikrát mu tento článek v Římě
škrtli. Až před posledním definitivním schválením mu řekli
důvod: je to proto, že doba je už taková, že se politika a ná-
boženství dotýkají a tedy není účelné dobré katolíky z poli-
tického dění zcela vylučovat. Don Bosco to uznává: někdy
mohou nastat takové případy nutnosti, ale mimo ně pova-
žuje za správné držet se všeobecné zásady a nemíchat se do
politiky, jelikož je to tak velmi prospěšné.
Čtvrtá konference skončila před svátkem Narození Pan-
ny Marie. Někteří kněží měli cukání jít do města pomáhat
zpovídat, ale Don Bosco nebyl pro to. Řekl, že práce v kapi-
tule je velice důležitá a bude mít význam pro celý další vý-
voj kongregace. Není třeba spěchat, ale ani ztrácet čas. Jen
u dona Duranda bylo uznáno, že musí odejít.
5. konference: Aspiranti – Příliš mladí koadjutoři
Konala se odpoledne na svátek Narození Panny Marie po
odpolední pobožnosti. Jednalo se o aspirantech, novicích
a profesech s tříletými sliby. – Don Bosco především řekl,
kdo jsou aspiranti. Aspiranti jsou lidé, kteří chtějí opustit
svět a přicházejí k nám podívat se jak se u nás žije a zda by
se jim kongregace líbila. Kdo přichází z venku, má vždyc-
ky neúplné poznání a je třeba si je získat. Také kongregace
má zájem poznat takové lidi. Mohou tedy přijít a zkusit to.
Také představeným se tím dává příležitost poznat je aspoň
povšechně. Aspiranti mohou něco platit, případně mohou
pro dům něco udělat. Komu se u nás nelíbí, může odejít.
Zalíbí-li se mu u nás, ať si podá žádost o vstup do novici-
átu. – Není třeba, aby aspirant poznal naše pravidla; stačí,
když pozná všeobecně našeho ducha. Kdo k nám takto při-
chází a zná už víceméně kongregaci, takový už má aspiran-
tát za sebou a může být hned přijat mezi novice. Totéž platí
pro naše žáky, ti mají také aspirantát za sebou. Pro dospělé
je aspirantát nutností. Jiné řeholní společností musí čekatele
hned vpustit do společného života, u nás je dobré, aby do-
spělý napřed hodně pracoval a tak si osvojil ducha kongre-
gace, nebo aby si alespoň na sebe vydělal. Pokud šlo o věk
aspirantů, Don Bosco byl přesvědčen, že církev není pro
míchání mladých koadjutorů s dospělými. Také není rad-
no takovým mladým svěřovat choulostivé práce, například
službu v jídelně. Řekl: „Než bych nechal mladého dělat služ-
bu v jídelně, to bych ji raději dělal sám.“
6. konference: Společný život – Dary a knihy
Diskuse vedla k úvaze o článku stanov, podle kterého každý
má odevzdat představenému všecko, co dostane jako dar.
Don Bosco poznamenal, že tak je to ve všech řeholních spo-
lečnostech. Doložil to dvěma vzpomínkami. Byl přítomen
epizodě, kdy jedna dobroditelka přinesla sestře hodinky. Se-
stra si je prohlédla a uznale řekla: „Pěkné, opravdu pěkné“,
a hned je předala představené. Paní namítla: „Ale já jsem to
přinesla vám.“ Sestra pohotově: „Já vím. Až to budu potře-
bovat, ona mi to sestra představená dá. Teď to nepotřebuji.“
Jindy přišel někdo a odevzdával už postaršímu řeholníku
obnos pro chudé. Šel kolem převor kláštera a dotyčný mu
hned obnos předal a řekl, že je to od toho pána a nač se to
má použít. Také v tomto případě dárce měl námitky, ale
dobrý řeholník mu řekl: „Nevíte, že v dobré rodině, co má
syn, to patří také otci?“
Co se týče knih, Don Bosco řekl: „Myslím, že kongregace
bude dělat velké pokroky, až při stěhování salesián nebude
dělat žádné kufry, ale ponese si s sebou jen malé zavazadlo
pod paží.“
8. konference: Mravnost – skrupulozita – rozjímání
(Poznámka: O některých konferencích nemáme zprávy.)
Týkala se noviců. Zdůrazněno, že kongregace nepřijímá lidi,
kteří se obracejí k Bohu, ale shromažďuje takové, kteří chtějí
věnovat své síly šíření Božího království. To je také účelem
noviciátu. Novic musí pochopit salesiánské poslání a musí
se naučit takovému stylu života, který potom povede po
celý život. Don Cagliero zdůraznil, že jinak bychom došli
k neblahým důsledkům. Don Bosco pohovořil v té souvis-
losti o problému hříchů proti čistotě. Řekl, že když někdo
dvakrát, třikrát padl do hříchu, ale snažil se a dlouho se mu
nic nestalo, a shledáme, že je to člověk pevné vůle, může-
me ho vést dál. Ve stejném případě, když zjistíme, že je to
slabošská povaha, musíme případ považovat za negativní.
Kdybychom chtěli být rigoróznější, to bychom museli semi-
náře a řeholní společnosti vylidnit, jelikož by tam nemohl
skoro nikdo vstoupit. Don Cagliero na okraj zápisu připsal:
„Samozřejmě to platí o hříších samotářských. Běda, kdyby
tomu bylo jinak.“
Dále se mluvilo o skrupulantech, o lidech s úzkostlivým
svědomím. Těžko se najde člověk, který se odevzdá Bohu,
aby ze začátku netrpěl určitou skrupulozitou. Bůh takové
stavy dopouští, aby člověka zdokonalil a očistil. Takové je
třeba povzbuzovat a pomáhat jim k rovnováze se vší trpěli-
vostí. Jinak je to v případě tvrdých hlav, které všechno berou
za špatný konec. To je třeba považovat za začátek opravdo-
vého zbláznění. Takových je třeba se zbavit, jinak nám způ-
sobí veliké potíže.
692

16 Pages 151-160

▲back to top

16.1 Page 151

▲back to top
Pak se mluvilo o vhodných knihách pro rozjímání. Nej-
víc se chválil Da Ponte a doporučovalo se, aby byl dále u nás
užíván.
10. konference: Špatné zpovědi – Částečná klauzura – Mí-
chání s lidmi o svátcích – Asistence v ložnicích
Znovu se vynořilo téma: mravnost mezi chovanci. Don
Bosco na konci řekl, že se zapomnělo zdůraznit to nejdů-
ležitější a to je častá zpověď a přijímání, ovšem dobře vy-
konané. Je třeba poskytnout hochům co největší možnost
zpovídat se a volat také cizí zpovědníky. Jinak u některých
zůstanou určité zmatky ve svědomí a povlečou se s nimi tře-
ba celá léta. Bohu díky u nás se mnoho věcí dá do pořádku,
ale přesto zůstávají takoví, kteří se nedají do pořádku.
V uvedené souvislosti přišla řeč také na moralitu mezi
salesiány. Don Bosco upozornil, že by bylo třeba, aby sale-
siáni bydleli zvlášť a také ložnice hochů aby byly chráněny
před vstupem osob, které tam nemají co dělat. Pokud nějaké
ženy bydlí v domě, také je třeba, aby měly oddělené bydlení.
Dnes třeba není žádné nebezpečí, ale opatrnosti nikdy ne-
zbývá. Skoro bych byl toho názoru, že se mají byty předsta-
vených oddělit nějakou mříží, aby se vědělo, že je to prostor
rezervovaný pro odpočinek představených.
V Oratoři se nyní občas pořádaly pouťové trhy a byly
také pro cizí lidi. Tím nastávalo míšení interních obyvatel
s externími. Don Bosco k tomu řekl, že když se něco tako-
vého pořádá jako novinka, obyčejně to není škodlivé, ale
když se to opakuje, tvoří se něco jako vychozené cestičky.
Výjimky mají sklon stávat se pravidlem a to svádí k zneuži-
tí. Oratoř byla v prvních létech otevřená. Kdo chtěl, přišel.
Pak jsme museli postavit zeď, později vrátnici a do ní dát
vrátného. Stejné je to s poutí Panny Marie Pomocnice. Na-
před to byl veliký rámus, pak ale ubylo návštěvníků a je to
už spořádaný svátek.
Rozprava se stočila na ložnice. Asistenti ložnic měli dří-
ve v koutě svou postel, opatřenou plátěnou celtou. Někdo si
tam instaloval stolek s knihami a uchyloval se tam i mimo
noc. Don Bosco se v té věci postavil rázně i proti některým
ředitelům, kteří dost úporně hájili zájem učitelů. Trval na
svém a jistě měl k tomu důvody ze zkušenosti. Prostě v lož-
nici kolem postele asistenta jen jednoduchá plátěná celta
a jen pro chvíli lehání a vstávání, jinak otevřená. Argumen-
tovalo se také tím, že místa je málo, aby mohli mít učitelé
svůj stolek ve studovně hochů. „Tak ať se tedy přijme méně
hochů do ústavu;“ řekl rázně Don Bosco.
K otázce mravnosti řekl dobrý otec toto: „Nikdy se nám
nepodaří stoprocentně dosáhnout mravnosti mezi hochy.
Musíme sáhnout také k modlitbě a k svátostem. Takto lze
dosáhnout skoro dokonalé mravnosti mezi hochy. Ovšem
zůstanou někteří, kteří přišli se zastaralými návyky. Jdou
třeba ke zpovědi, i litují, ale co je to platno, návyk je silnější
než oni. Zde by se musel stát zázrak. Zde musíme být neú-
stupní a ty, kteří působí pohoršení, vrátit rodičům.
11. konference: – Liknaví rodiče
Celých pět konferencí se týkalo ekonomických záležitostí.
Především byly veliké stížnosti na to, že až příliš mnoho
rodičů dává do salesiánské koleje své synky, aby je tito vy-
školili, ale pak neplatí smluvené měsíční. Co s nimi? Mlu-
vilo se o tom dlouze, až Don Bosco diskusi ukončil jasným
slovem. Vymáhat peníze soudně nemá smysl. Tím bychom
si jen poškodili. Nejlepší je takové hochy poslat domů po
předchozím uvědomění. Buď rodiče začnou platit smluvené
měsíční, nebo si musí sami připsat vinu za to, že odmítli dá-
vat, co je spravedlivé. Výjimku můžeme udělat v případě, že
hoch dává naději, že bude na prospěch církvi. V tom přípa-
dě by se mohl poslat buď do Turína nebo do Sampierdareny,
protože ty dva domy jsou dobročinné a nejsou to normální
gymnázia.
13. konference: Podporování chudých
Otázka zněla: Máme dávat chudým polévku u dveří našich
domů? Veřejně ne, ale soukromě lidem, označeným za ta-
kové farářem, ano. Když máme co činit s lidmi, kteří jistě
potřebují pomoc, udělejme pro ně vždy vše, co můžeme.
Zvláště musíme mít srdce pro chudé hochy, ale i pro lidi,
kteří jsou sice dobře oblečení, ale ve skutečnosti jsou chu-
dáci. Jdou-li takoví jinak zdraví lidé žebrat o peníze, asi je
k tomu vede opravdová nouze. Jsou-li to hoši, pak takoví
jsou předmětem našeho poslání. Nejsou na život připraveni
a snadno se mohou dát na špatnou cestu.
Jsou i děvčata, která prosí o přispění. Tam teprve musí-
me mít srdce otevřené, protože jsou ve velikém nebezpečí
mravní zkázy. „Já osobně, kdybych nic jiného neměl, rád
bych dal takové svůj oběd a sám bych byl hladem. A i kdy-
by zrovna nebyly ctnostné, aspoň pro tu chvíli je uvarujeme
hříšného počínání. – Nikdy neříkejme obecně, že žebráci
jsou špatní lidé. Dnes je tolik chudoby mezi lidem, víc než
si můžeme myslet. Ke mně přišlo prosit o pomoc už tolik
lidí – i o chleba žádali – a byli to i veřejní zaměstnanci a byli
přitom slušně oblečení. Když jsem jim dal, někdy se až roz-
plakali.“
14. konference: Zednické práce – Kroniky
Don Bosco vždycky káral, když se podnikaly zednické prá-
ce bez dovolení představených. Tak i tentokrát. Někdo na-
zval postoj představeného úzkoprsým, ale on se nedal. Řekl,
že předpis je třeba striktně dodržovat. Už je to tak v lidské
povaze. Někomu se něco nelíbí v domě, a už by stavěl nové
příčky, prorážel nové dveře, bořil a zase stavěl, a peníze jdou
do vzduchu. Přijde druhý a má zase jinou představu a tak to
jde stále do kolečka. Je třeba každou stavební změnu hlásit
a mít na ni dovolení. To dovolení dávají představení z hlav-
ní rady nebo aspoň inspektoři. Ředitelé z toho mají výho-
du, protože jsou chráněni proti tlaku zezdola. Některé ře-
hole jsou v té věci velmi přísné a kláštery musí každoročně
všechno do maličkostí vyúčtovat.
V návaznosti na záležitost stavebních změn se řeč sto-
čila na kroniky, o kterých se už podvakrát hovořilo na ře-
ditelských konferencích. Don Bosco k tomu tématu měl
delší úvahu (Memorie XII., 276), která má platnost dodnes.
Upozornil ředitele na povinnost vést kroniku domu, aby
budoucnost měla jasný obraz toho, jak probíhal skutečný
život. Musí se začít od prvních jednání o otevření domu,
uvést pokud možno doklady, průběh jednání, dále zazna-
menávat všechny významnější události s mnoha podrob-
nostmi, a vést kroniku dvojmo – jednu kopii poslat do Turí-
na. Tam se pak udělá výtah stručnější, který zachytí průběh
života v celé Společnosti. Některé řeholní společnosti mají
zvláštní funkci – scriptor historie domus – pisatel domácích
dějin. Dokonce je tak veden v katalogu personálu. Totéž
platí o životech zesnulých spolubratří. Některé budou kratší,
ale jsou postavy, které si zaslouží sepsání životopisu. Don
Bosco se rozhovořil o donu Alasonattim a o donu Ruffinovi
z prvních dob. Ruffina přirovnal k svatému Aloisovi z Gon-
zagy, co se týče ctnosti. Historie opravdu učí. Nesmíme se
693

16.2 Page 152

▲back to top
bát ani napsat, kterých chyb jsme se dopustili a jak se nám
vymstily. Historie má být pravdivá. Zde bylo cítit, že mluví
historik nebo aspoň milovník historie, který s bolestí vidí,
jak se minulost ztrácí beze stop, protože ji nikdo nezachytil
perem.
16. konference: Odpočinek po obědě – Inspektorie a in-
spektoři – Hlavní představený a hlavní rada
Téměř ve dvou následujících konferencích se mluvilo o dob-
rých a špatných návycích. Mezi indiferentními návyky, které
se snadno mohou proměnit ve špatné, uvedl návyk jít si po
obědě lehnout. V teplých krajích je to obyčejem zcela běž-
ným. Některé kongregace to dokonce nařizují v pravidlech
a i křesťanští vychovatelé to doporučují chovancům. – Don
Bosco je však opačného mínění. Zkušenost učí, že právě zde
číhá veliké nebezpečí pro dobré mravy. Tím nechce odpo-
lední pospání zcela vyloučit. Když někoho popolední pře-
kvapí ospalost při práci nebo při studiu, ať si jen klidně opře
hlavu o zeď nebo si ji položí na psací stůl a ať si klidně na
chvíli odpočine. Ale jít si lehnout do postele, jen aby si při-
vodil spánek, to ne! Právě to je to, čemu se říká „odpolední
démon“. Co se týče hochů, ať jdou po odpolední rekreaci do
studovny nebo do třídy a ať studují nebo ať se i prospí, jak
chtějí, ale musí být řádně asistováni a zachovávat klid, aby
spící nerušili. Zkrátka, kdo potřebuje spát, ať spí, kdo necítí
potřebu spánku, ať se zaměstná, a tak bude po nebezpečí.
Není správné chodit spát do postele. Někdo z přítomných
poznamenal, že v horkých krajích je to zvyk skutečně obec-
ný a výjimek je málo. Don Bosco řekl, že bychom měli patřit
mezi ty výjimky. Udělali bychom více práce, získali bychom
si úctu a dávali bychom dobrý příklad.
Když bylo vyčerpáno téma „dobré a špatné návyky“,
mluvilo se o rozdělení kongregace na inspektorie a o vhod-
nosti nebo nevhodnosti užívat výrazu „provinciál“. Bylo
jasné, že před světem by to bylo zdůrazněním naší řeholní
povahy a vzbuzovalo by to představu klášterů. Už svatý Ig-
nác namísto tradičního „kvardián“ zavedl titul „rektor“. My
bychom měli říkat „inspektor“ a „inspektorie“.
Co se týče věku inspektora, Don Bosco ve všech přede-
šlých konstitučních náčrtcích se vyhýbal stanovení věku
pro představené. Jemu šlo o to, aby to byli lidé se zdravým
úsudkem a schopní vést druhé. Ovšem v Římě rozhodli, že
má mít inspektor aspoň 35 let. Zatím však byli lidé většinou
hodně mladí a bylo stanoveno jednat podle toho, jak budou
radit okolnosti. Uvidí se, co tomu budou říkat v Římě, až
dostanou rozhodnutí generální kapituly.
Co se týče úřadu inspektora, Don Bosco zdůraznil, že
v jeho představách je inspektor otec spolubratří i samotných
ředitelů a pomáhá všem překonávat obtíže. Slovo dalo slovo
a začalo se hovořit o problému autority hlavního předsta-
veného. Někdo řekl, že dokud žije Don Bosco, nikdo nemá
pokušení umenšovat jeho autoritu. Ale jak bude později, až
Don Bosco nebude? Don Bosco hned skočil do řeči a řekl:
„Právě proto mi záleží na tom, aby autorita hlavního před-
staveného nebyla omezena. Co se týče mne, já vím, že mě
necháváte dělat, co uznám za dobré. Ono to ani jinak nejde,
protože mám všechno v rukou. Ale já musím myslet na to,
co bude po mně.“
20. konference: Odešlí salesiáni
Tato konference měla spíš povahu řádného zasedání Hlav-
ní rady. Přišla na přetřes také otázka, jak se chovat k těm,
kteří opouštějí kongregaci. Don Bosco byl pro maximální
blahovůli. Je pravda, že takoví poškodili Společnost, ale je
v našem zájmu, aby odešli v dobrém. Raději oceňme to dob-
ré, co vykonali, i když toho bylo málo, než bychom zdůraz-
ňovali zlé, co zavinili. Máme zájem, aby zůstali aspoň naši-
mi přáteli.
22. konference: Nevhodné vnějškovosti
Vynořila se otázka každodenního svátostného požehnání.
V Oratoři v Turíně dříve nebývalo, pak od té doby, co je
kostel Panny Marie, bývá pravidelně. Nemělo by se to zavést
také ve všech kolejích? Don Bosco byl pro opatrnost. Samo
o sobě je to pěkné, ale musíme počítat s tím, že je na nás
upřeno mnoho očí, a mnozí hledají důvody, aby nás moh-
li pomluvit a zošklivit v očích veřejnosti. Kdysi dal někdo
návrh, aby v každé ložnici byl malý mariánský oltářík a aby
před obrazem Panny Marie hořelo věčné světlo. Je to krás-
né, ale musíme počítat, že naši konviktoři přicházejí z rodin
nábožensky slabých a ty se bojí, abychom jejich synky nevy-
chovávali příliš klášterně. Kdysi byla také řeč, zda mají hoši
dělat kříž, než se zakousnou do paňotky ráno na dvoře, pro-
tože se nechodilo do jídelny na žádnou snídani. Don Bosco
sám byl proti tomu. Když je to při stole, je to něco jiného,
protože v katechismu se říká, že se máme modlit před jíd-
lem a po jídle. Tak je to ve všech dobrých křesťanských ro-
dinách. Ale kdybychom to hnali do krajnosti, lidé by řekli,
že jsme bigotní. Sami můžeme, ale žádat to od hochů není
dobré.
23. konference: Hlavní představený a hlavní rada – Kriti-
ky – Katolické čtení a Věstník
Stanovy říkaly, že ve větších záležitostech má hlavní před-
stavený svolat svou radu. Jinak je třeba držet se zásady, že on
je ten hlavní a je třeba, aby všechno záviselo na něm.
Když jde o učebnice, varujme se kritizovat je. My bude-
me užívat ty texty, které budeme považovat za dobré, ostat-
ní nás nemusí zajímat. Jen bychom na sebe uvalili nenávist.
Totéž se týká jiných sdružení, než jsou naše. Nikdy o nich
nemluvme pohrdlivě a nezesměšňujme je. Spíš jim pomá-
hejme. Stejně buďme klidní, když někdo kritizuje nás. „Ko-
nat dobro a nechat lidi, ať si říkají, co chtějí.“ I když se vyjde
z diskuse vítězně, vždycky se něco ztratilo.
Každý ředitel ať se snaží propagovat Katolické čtení
a Věstník. Věstník bude sloužit k šíření jednotného smýšle-
ní. Zatím nás není tolik a známe se. To je výhoda. Později
budeme muset dávat pozor, aby se naše jednota nenarušila.
24. konference: Název Salesián – Dávat císaři, co je císařovo
Dosud se název Salesián užíval střídmě. Teprve před dvěma
roky v souvislosti s misionářskou výpravou se začal velmi
užívat a ujímat. Ale musíme se držet raději zpátky. Zatím
i světským lidem je svatý František Saleský sympatický pro
svou velikou dobrotu a laskavost. Proto lidem název salesi-
án není protivný. Nesmíme si to zkazit. Mohlo by to vzbudit
závist nebo dát zlým podnět k hanobení našeho díla. – Dnes
se udělal veliký krok kupředu tím, že vydáváme Věstník
a nazýváme jej doplněně Salesiánský věstník. I tam musíme
hledět, aby obsah ukázal veřejnosti naši pravou, tu laskavou
tvář. – Věstník nám může velmi pomoci v této důležité věci.
Hlavně musíme ukázat, že chceme dávat císaři, co je císa-
řovo, aniž bychom zapomněli, že musíme dávat také Bohu,
co je Božího. V naší době je to problém, ale budeme se sna-
žit vyřešit jej co nejlépe. Někdo může namítnout, že naše
vláda podporuje i darebáky, ale musíme vzít na vědomí, že
694

16.3 Page 153

▲back to top
apoštolové učili věřící poslouchat „etiam discolis – také da-
rebáky“. Jistě je nebudeme poslouchat ve zlých věcech, ale
zásady se budeme držet.
Don Bosco dále řekl: „Nikdo z nás není slepý, aby nevi-
děl, v jak těžkých proudech pluje církev. Snad od dob svaté-
ho Petra nebyly nikdy tak těžké doby jako jsou naše. Způsob
je rafinovaný a prostředky obrovské. Ani pronásledování za
Juliána Odpadlíka nebylo tak podlé a škodlivé. Budeme se
snažit dělat všechno legálně. Budou-li nám ukládat daně,
budeme je platit. Nebudou-li jim milé formy kolektivního
vlastnění, budeme vlastnit jako soukromníci. Budou-li od
nás žádat habilitační zkoušky, budeme je skládat atd. Bude
to znamenat námahu, vydání, trampoty? Nikdo to neznáte
tak, jako já. Já vám ani všechno neříkám, abyste se nepole-
kali. Potím se každý den, abych dal všechno do pořádku, ale
nedá se nic dělat. Musíme mít svatou trpělivost. Nefňukat,
ale pracovat, aby dobro šlo dopředu. To je to, co čekáme od
Věstníku. Bez velkých slov se budeme snažit vykonat velké
věci.“
Zásady mívají také spravedlivé výjimky. Don Boskovo
„nechávat mluvit“ nebylo absolutní. Tak právě před měsí-
cem pověstná Gazzetta del Popolo v černé kronice uveřejni-
la článek o zatčení nějakého klerika asistenta v místní koleji
v Giavenu pro mravnostní delikt a přidala, že jde o bývalé-
ho žáka Don Boskova. Don Bosco napsal hned redakci ucti-
vý dopis, v němž žádal, aby bylo nařčení odvoláno, protože
dotyčný nikdy nebyl žákem Don Boskových ústavů. Podle
zákona o svobodě tisku redakce musela bez komentáře
v rubrice „Žumpa“ uveřejnit Don Boskův dopis.
25. konference: Závěrečné ustanovení – Duchovní cvičení
spolubratří
Už v 16. konferenci se řeklo, že bude dobré, aby kapitu-
la jako taková koncipovala pro římské úřady závěry porad
s tím, že se dává Donu Boskovi volnost text podle potřeby
upravit, ale protože zase nebylo tolik času, aby celé shro-
máždění na tomto závěru pracovalo, bylo stanovené v 25.
konferenci, aby tuto práci vykonala hlavní rada z pověření
celé kapituly. Zasedání kapituly skončilo 5. října. Kapitula
tedy pracovala celý měsíc a ještě se rozcházela s pocitem, že
mnohé ještě čeká na projednání. Don Bosco měl závěreč-
nou řeč. I on zdůraznil, že práce bude muset ještě pokračo-
vat. Musí se jasně odlišit, co má být vzato na vědomí v Římě
a co zůstává spíš záležitostí disciplinární a měnlivou podle
situací a je třeba pečlivě odstranit všechna opakování, aby
byl výsledek vnitřně vyrovnaný a organicky členěný. – Sta-
novilo se také, že nadále nebudou moci duchovní cvičení
být jen v Lanzu, i když tam je nejvhodnější prostředí, ale
že budou muset být vedlejší kursy pro římské okolí, pro Li-
gursko a pro Francii. Pro „Římany“ to bude v maglianském
semináři, pro Ligursko se ještě určí, zda v Sampierdareně,
nebo v Alassiu nebo v novém ústavě ve Spezii. „Francouzi“
zatím půjdou společně s „Ligurčany“. Také Amerika musí
mít svůj turnus duchovních cvičení. Jelikož zatím nemá-
me sami vhodné místo, ať don Cagliero požádá pana arci-
biskupa, aby je dovolil konat v semináři. Ředitelé půjdou
všichni do Lanza. Tam budou dva turnusy pro spolubratry
z Piemontu. Všichni kapituláři svorně žádali, aby duchovní
cvičení kázali vždy salesiáni. Bude tam sice méně učenosti
a svatosti, ale bude to salesiánštěji podávané.
26. konference: Závěr
Konal se večer 5. října. Jak se 5. září zpívalo vzývání Ducha
svatého, tak nyní stejně vroucně se zpívalo „Bože, chválíme
tebe“. Předtím se podpisoval dekret, koncipovaný donem
Durandem a donem Francesiou. Jen jedna věc se v návrhu
změnila. V návrhu se říkalo, že se uspořádáním definitiv-
ního textu pověřuje Hlavní rada, ale Don Bosco byl toho
mínění, aby se řeklo, že se k tomu zmocňuje Hlavní předsta-
vený. Důvod. Z Říma se také dokumenty adresují hlavnímu
představenému. Dále, když se řekne Hlavní představený, ro-
zumí se, že v takové věci jsou zde míněni také členové hlav-
ní rady. Konečně jde o obecnou normu, o které byla už řeč.
Také se v té poslední konferenci hovořilo o potřebě dob-
rého textu Posvátného řečnictví pro naše teology. Touto
prací byl pověřen don Bonetti, ale Don Bosco měl hned při-
pomínku, že důležitější než normy pro přednes jsou normy
pro správnou výchovu v duchu preventivního systému, kte-
rý už bude také třeba teoreticky zpracovávat. Salesiáni mlu-
ví hlavně k hochům a mají vědět, jak je oslovovat, aby bylo
Boží slovo zcela srozumitelné.
Když byl přinesen do pléna dekret, všichni jej po přečte-
ní vlastnoručně podepsali. Závěrečnému aktu byl přítomen
také jezuita P. Franco, který salesiánům blahopřál. Řekl, že
to, co by jinde trvalo několik měsíců, oni zvládli za jeden
měsíc. – Pokud šlo o kanonické schválení Rozhodnutí ge-
nerální kapituly, to už byla delší záležitost. Ještě ani za rok
nebyla práce hotová a Don Bosco musel vydat pro obecné
uspokojení aspoň výtah statí o Společném životě, o Mrav-
nosti, o Ekonomii a o Inspektorkách. I tak měl výtah asi 100
stran. První kapitula se měla konat tři roky od schválení
Stanov, ale ty byly schváleny 3. dubna, takže kapitula se ko-
nala s pětiměsíčním zpožděním až od 5. září. Bylo třeba žá-
dat římská místa o dovolení další kapitulu svolat tak, aby se
konala v prázdninových měsících. – Don Bosco akta 1. ka-
pituly neposlal do Říma ani za rok. Nebylo povinné poslat
je k schválení, dokud se nechtělo mít potvrzení závazností.
Don Bosco – to víme z minulého vypravování – nikdy ne-
spěchal s takovými věcmi, ale nechával je prověřit praxí.
Tak se stalo, že zcela vědomě to nechal zrát až do 2. kapituly,
která se konala v roce 1880 a která věci znovu na základě
zkušenosti prohovořila a přidala ještě další, co bylo potřeba,
aby vše mělo organickou podobu, prověřenou životem. Spo-
lečná akta prvních dvou kapitul vyšla pak tiskem roku 1882.
10 Třetí výprava do misií
13. září 1877 Unità Cattolica ohlásila veřejnosti, že se chystá
třetí výprava salesiánských misionářů do Ameriky a že poje-
de dokonce 40 misionářů a misionářek, i když ne najednou.
Don Bosco potřeboval propagandu, protože takový podnik
stál hodně peněz a bylo třeba probudit zájem. Článek kon-
čil větou: „Víme, že někomu není po chuti, že odcházejí lidé
do misií, zatímco doma řidnou řady kněží, ale jistá zkuše-
ná osoba, znalá moderní historie, nám opětovně řekla, že za
každého misionáře Pán Bůh pošle deset jiných pracovníků,
kteří nastoupí na místo toho, který odešel.“ – Byla to jemná
narážka na dlouhý okružní list pana arcibiskupa ze 4. srpna,
který adresoval farářům a v něm je vyzýval, aby hledali nová
povolání a posílali je do malých seminářů v Giavenu a v Bra.
Okružník obsahoval jasnou narážku na to, že se připravují
mladí lidé pro misie a že se říká, že řeholní stav je důležitější
než stav, ve kterém žijí diecézní kněží. Okružník toto tvrzení
695

16.4 Page 154

▲back to top
vyvracel a hlavní argument byl: Když je duchovní správa vě-
řících v rukou diecézního kléru, jak by tito mohli být méně
dokonalí než řeholníci? Bylo to přitaženo za vlasy a kdo žil
v Piemontě, každý věděl, že je okružník namířen proti Donu
Boskovi. Okružník vzbudil nelibost dokonce i u generálního
vikáře Zappaty, který vyjádřil panu arcibiskupovi obavu, že
se vše obrátí spíš proti němu než proti jeho nejmenované-
mu protivníkovi. – Ovšem redaktor Unity Margotti dostal
za otištění článku svůj díl. Dostal zákaz propagovat odjezd
do misií. Však psal Donu Boskovi, aby mu podruhé tako-
vé články k uveřejnění raději neposílal. Don Bosco k tomu
jen v dopise, týkajícím se jiných věcí připsal: „My dva, milý
doktore, budeme asi muset jít do nebe spolu, protože, kde je
jeden, tam musí být vždy také druhý.“
Kdo byli ti šťastní, kteří měli odjet do Ameriky s tře-
tí výpravou? – Seznam byl vyhotoven asi dva měsíce před
zahájením generální kapituly, tedy snad koncem června.
O zveřejnění, na které se napjatě čekalo, máme tyto zprá-
vy. – Jednou pozval don Rua dona Vespignaniho do jídel-
ny na šálek kávy spolu s Donem Boskem. On rád přijal toto
vyznamenání a šel na ně jen s nějakým tušením, které však
v sobě tlumil. Don Rua tam vytáhl svůj zápisníček a ptal se
s tajemným úsměvem Dona Boska, zda může přečíst se-
znam misionářů. Ten přikývl a don Rua četl: „Costamagna,
Vespignani…“ a další. Vespignani zajásal. Už nedoufal, pro-
tože hned při vstupu do Oratoře žádal do misie, ale zdra-
votní stav neměl takový, aby Don Bosco mohl jednoduše
přikývnout. Souhlas vázal na rozhodnutí lékaře. Ten nyní
prohlásil, že bude jistě schopen cestu přes moře absolvovat.
Vespignani přišel do Oratoře jako novokněz v předvečer
druhé výpravy a jak už jsme řekli, dotáhne to hodně vy-
soko – bude významným misionářem a zemře jako jeden
z rádců hlavní rady v roce 1932. – Když se rozkřiklo, kdo
odjede do misií, někdo poznamenal: „Samí mlaďouši!“ Měl
pravdu, ale tito mladí salesiáni měli v sobě jiskru a ducha.
Costamagna se stane biskupem, o Vespignanim jsme už
řekli, Milanesio vynikne jako hrdinský apoštol Patagonců.
Také jsme už o něm mluvili. Klerik Gamba vynikne jako
organizátor inspektorie uruguayské a paraguayské, Rota
založí inspektorii brazilskou, Paseri bude úspěšným kaza-
telem a zpovědníkem, Panáro se zapíše do dějin Patagonie
podobně jako Milanesio, Galbusera bude řadu let úspěš-
ným ředitelem velkého ústavu v San Nicolás. Z koadjutorů
Massa, obuvnický mistr, přivede za padesát let práce obuv-
nickou dílnu k velkému rozkvětu a k mistrovství ve svém
oboru přivede i prvního salesiánského koadjutora Indiána,
syna jednoho z indiánských náčelníků. Známe už také ko-
adjutora Graziana. Odložil výložky vysokého oficíra italské
armády a stal se koadjutorem Dona Boska. V Argentině
bude šéfem kanceláře, která bude mít na starosti organizaci
salesiánského odborného školství. Don Vespignani ve svých
vzpomínkách podtrhne skutečnost, že tito „mlaďoši“ z třetí
výpravy budou hlavními protagonisty větvení salesiánských
stanic po Jižní Americe. Budou stát u kolébky salesiánského
díla v Chile, v Brazílii, v Bolívii, Paraguayi a Ekvádoru.
Tentokrát si Don Bosco přál, aby misionáři dostali před-
běžnou formaci. Don Cagliero, který byl ještě v Itálii, jim
vštěpoval základy španělštiny a don Barberis pro ně zorga-
nizoval samostatná duchovní cvičení v Lanzu. Dával je Don
Bosco sám a don Vespignani vždy s radostí vzpomínal, jak
se vždy všichni tlačili kolem otce a jak sáli do sebe každé
jeho slovo a naučení. Dříve se všichni neznali, teď v těch
formačních dnech se stávali jednolitým celkem. – V závě-
rečném kázání, ve kterém se tradičně dávaly takzvané „ri-
cordi – myšlenky k zapamatování“, Don Bosco vypravoval
sen. V něm se ocitl kdesi u Porta Susa v Turíně a na jednom
rohu viděl nějakou paní, jak cosi převracela v bubnu na
ohni, jako by pražila jedlé kaštany. Don Bosco se jí ptal, co
to kuchtí, a ona mu buben otevřela a ukázala mu jeho ob-
sah. Byly to cukrářské výrobky. Některé byly bílé, jiné červe-
né, jiné černé. Měly jakoby gumovou polevu a byly postří-
kány jakoby kapkami. Paní o polevě z cukru řekla, že je to
symbol salesiánské laskavosti po způsobu svatého Františka
Saleského, kapky znamenají, že ta laskavost znamená zapo-
tit se samým sebepřemáháním. Bílé cukrovinky nestojí moc
námahy, ale snadno se mohou zašpinit, červené stojí krev,
černé třeba i život. Don Bosco všechna ta naučení rozvá-
děl do podrobností, vzatých z běžného života. A vybízel své
mladé apoštoly národů k obětavosti, pracovitosti, zbožnosti
a k vytrvalosti. A aby se skupina ještě více sehrála – v této
první skupině byli 4 kněží, 8 kleriků a 6 koadjutorů – poslal
je ještě na pouť do Becchi, která se konala jako obvykle na
Růžencovou Pannu Marii 7. října.
Zatím chyběla hlava výpravy – don Costamagna. Ten
byl v Mornese a školil sestry, které měly odjet do Ameri-
ky jako první. Školil je až do 28. října, kdy měl pro ně po-
slední přednášku. Toho dne přijel do Mornese nový ředitel
don Lemoyne, odvolaný tam z Lanza, kde byl po odjezdu
Cagliera do Ameriky jeho dostatečnou náhradou.
V Mornese byly jako chovanky dvě sestry dona Vespig-
naniho. Ten ještě neuvědomil rodinu, že odjíždí za moře.
Ale právě v ty dny přijel pan Vespignani navštívit své dcery
do Mornese a tam se vše dověděl od ředitele domu. Samo-
zřejmě sedl na vlak a jel do Turína. Ale dopadlo to dobře.
Don Bosco byl zrovna doma a že už se spolu znali, uklidnil
ho, takže vzal věc na vědomí a dokonce nejen dal k odjezdu
dona Josefa svolení, ale ještě slíbil, že nebude naléhat, aby se
přijel domů rozloučit. Prý to sám matce vysvětlí a uklidní
její srdce.
Don Bosco zatím hledal peníze. Výprava spotřebovala
veliké sumy. Ještěže zde byl už Salesiánský věstník. Hlavně
v listopadovém čísle se v něm bubnovalo na SOS. Světec
psal italskému ministru zahraničních věcí, stejně také fran-
couzskému, aby poskytli pomoc s cestovným, ale ti byli oba
nedoslýchaví. Už dříve usiloval o to, aby patagonská misie
byla zařazena do Díla Propagandy víry jako misie, která do-
stává pravidelné příspěvky, ale ani tento dopis neměl efekt.
Předali to zase jinému rezortu. Byla zde řada neúspěchů,
které deptaly, ale nezbylo, než v zájmu věci vydržet. Nejhor-
ší bylo, že byl vážně přerušen styk s papežem. Seděla tam
nějaká žába na prameni.
Don Bosco prosil kardinála Bilia, aby poprosil Svatého
otce, aby dal také pro nastávající výpravu nějaký příspěvek,
ale dostal od něho dopis, který ho nepotěšil. Kardinál byl
koncem října u Jeho Svatosti a přednesl mu Don Boskovu
prosbu, ale papež nebyl tentokrát tak nadšen jako vloni. „Dů-
vody, jestli jsem dobře pochopil,“ psal kardinál, „jsou dva: zá-
ležitost konceptinů a prý děláte mnoho věcí najednou.“ Kar-
dinál dále psal, že se snažil Svatého otce ujistit, že Don Bosco
na tom nemá vinu, ale neví, zda se mu to podařilo. Snad by
bylo nejlepší, kdyby Don Bosco přijel do Říma sám.
Co se týče záležitosti konceptinů, jistě nebylo vinou
Dona Boska, že mu intriky nedovolily splnit papežo-
vo přání. Ten však neprohlédl manévry svého okolí a byl
696

16.5 Page 155

▲back to top
výsledkem zklamán. Už jsme řekli, že světec marně žádal
o audienci. – Co se týče papežova výroku, že si Don Bosco
bere příliš mnoho úkolů na sebe, mohli bychom i my říci, že
na tom něco je. Ale je fakt, že mimo záležitost konceptinů
ani jedna Don Boskova akce nezkrachovala, že každou do-
vedl až do šťastného konce. Zde mluví historie. –
Byla zde ještě další věc. – V první půli roku 1877 Pius IX.
psal Donu Boskovi třikrát, ale nikdy od něho nedostal odpo-
věď. Papež nemohl pochopit, proč Don Bosco neodpovídá
na jeho dopisy. Někdo se ve Vatikánu staral, aby byly dopisy
ztopeny. Pak se nemůžeme divit, že stárnoucí Pius IX. řekl,
že si Don Bosco pro mnoho věcí nemůže na něho udělat čas.
Teprve, když don Cagliero přivedl do Říma misionáře, kar-
dinál Bilio se od něho dověděl, že Don Bosco na každý z těch
tří dopisů odpověděl, ale marně čekal na potvrzení přijetí.
Kardinál pak po odjezdu misionářů řekl Svatému otci, co
v tom bylo, ale ten se zmohl jen na povzdech: „Pazienza –
trpělivost!“ Možná ani té verzi neuvěřil. Bůh dopouští někdy
veliké zkoušky. Bylo tomu tak i v případě přátelství svatého
Jana Boska a doufejme brzy svatého Pia IX. Pro našeho svět-
ce toto byla jedna z nejtvrdších zkoušek. Známe jeho vztah
k papežství a jak byl na tento problém citlivý.
Pokud šlo o výpravu, nepřicházely jenom záporné odpo-
vědi. V říjnu přišla zpráva od francouzské námořní společ-
nosti, že z Buenos Aires bylo zaplaceno 10 jízdenek 2. třídy
pro Don Boskovy misionáře.
Ceremonie rozloučení se konala v chrámu Panny Marie
Pomocnice 7. listopadu. V Mornese se konalo rozloučení
dcer Panny Marie Pomocnice o den dřív – 6. listopadu. Ur-
čitou úlevou bylo pro sestry, že s nimi pojede jejich ředitel
don Costamagna. Sestry nejely do Turína. Dvě hned po roz-
loučení odjely s Matkou Marií Dominikou do Říma, další
čtyři se s nimi sjely 13. listopadu v Sampierdareně. – V Tu-
ríně při rozloučení mluvil Don Bosco. Mluvil o úspěších
misionářů a o jejich plánech, povzbuzoval odjíždějící, aby
vynaložili všechny síly pro spásu duší, a končil pateticky:
„Kdybychom se už neměli na světě vidět, pak na shledanou
v nebi.“
Jako minulý rok zase jeli misionáři do Říma provázeni
donem Caglierem. Ze sester tam byly jen některé. Bylo jich
dohromady devět. Setkání se uskutečnilo při generální audi-
enci v Rafaelově galerii. Svatého otce provázeli kardinálové
Bilio, Pacca a Ledokowski. Don Cagliero byl vybídnut, aby
misionáře představil. Pius IX. poslouchal a řekl: „Kde bere
Don Bosco tolik lidí?“ Cagliero: „Posílá mu je Boží Prozře-
telnost.“ Papež: „Ach ano, Prozřetelnost. Dobře to říkáte. Ta
může všechno, důvěřujme jí vždycky.“ Don Cagliero mu dal
dvě dílka, jedno se týkalo otevření Patronáže svatého Petra
v Nizze, druhé Díla Mariina pro pozdní povolání. Papeže
to zaujalo a rozvinul delší úvahu na téma vzatého ze svátku
Posvěcení chrámu. Týkalo se to slov: „Hrozné je toto mís-
to.“ Prý mu při mši svaté napadlo, proč je tam právě to slovo
„hrozné“. Řekl, že církev je laskavá matka, ale k těm, kteří ji
tupí a ničí, musí být přísná v trestech. Vybídl nato misioná-
ře, aby se starali, aby mohl mít každý Matku církev rád. Na-
konec don Cagliero požádal Svatého otce, aby udělil donu
Vespignanimu dovolení cestou lodí zpovídat. Ten vyhověl
s tím, že si pak v Buenos Aires dá všechno do kanonického
pořádku.
Audience udělala misionářům dobře u srdce. Jako sale-
siáni měli přirozenou úctu k náměstku Ježíše Krista a ná-
stupci svatého Petra, ale osobní setkání jejich věrnost jen
umocnilo.
Odjezd misionářů se měl uskutečnit ze tří přístavů: z Ja-
nova, Lisabonu a z Le Havru. Největší skupina odjížděla lodí
Savia z Janova 14. listopadu. Ti druzí měli odjezd až 29. lis-
topadu a do Portugalska se měli dostat přes Francii vlakem.
Poslední byli jen dva a odjížděli mezi těmi dvěma termíny.
Sestry byly v první skupině, kterou vedl don Costamagna.
Druhou skupinu vedl monsignor Ceccarelli, který pro ten
účel odjezd z Itálie odložil. Don Bosco a matka Mazzare-
llová až do odjezdu neopustili odjíždějící. Byli s nimi i na
palubě parníku a mávali odjíždějícím ještě z bárky, která
je k parníku přivezla. Stala se i malá komická událost. Vítr
sfoukl Donu Boskovi při odjezdu čepičku s hlavy do moře,
ale jedna sestra ji pohotově vylovila a vyždímala. Místo
čepičky pak Donu Boskovi nasadil na hlavu nějaký skvělý
spolupracovník svůj cylindr. Bylo to směšné, ale aspoň to
zmírnilo poněkud smutnou náladu, ležící mezi odjíždějícím
parníkem a bárkou, která se vracela k zemi.
11 „V soužení se cvičí vytrvalost“ (Řím 5,3)
Zatímco Don Bosco vyprovázel misionáře a plnil je nadše-
ním pro svatou věc, jeho srdce nebylo veselé. Musel se tak
jen tvářit. Trápilo ho nové vzplanutí kontroverze s panem
arcibiskupem Gastaldim a skutečnost, že ho záležitost kon-
ceptinů bez jeho viny uvedla do nepříznivého světla u Sva-
tého otce, který si myslel, že Don Bosco za ním nechce jít,
zatímco opak byl pravda. Všechno bylo jako začarované.
Povězme si něco o první záležitosti, o té turínské.
Když se pan arcibiskup vracel v únoru do Turína, šla
s ním také představa, že v Římě mohou mít dojem, že prá-
vě on se staví proti Donu Boskovi a jeho kongregaci. I sedl
a napsal obšírný rozklad o tom, jak sám stál u kolébky sa-
lesiánského díla, jak by si přál, aby prosperovalo a jak trpí
tím, že ďábel pořád dělá všechno, jen aby kalil jejich vzá-
jemný vztah. Kopie rozkladu poslal kardinálům z koncilové
kongregace s datem 28. 2. Ale ďábel opravdu nespal a v srp-
nu propukl nový skandál – nová kontroverze – pro kterou
podle dona Cerii vyteklo „moře inkoustu“. Co se stalo? Jis-
tý mladý kněz z ivrejské diecéze, don Perenchio, požádal
Dona Boska o přijetí mezi salesiány. Don Bosco ho přijal
do noviciátu a žádal jeho biskupa, aby mu vydal vysvědčení
o mravní zachovalosti, takzvané testimoniálky. Monsignor
Moreno nejenže odepřel, ale hned psal panu arcibiskupovi
a ten zase nemeškal a poslal přes kanovníka Chiaverottiho
do Oratoře dotaz, je-li pravda, že se dotyčný kněz nachází
v Oratoři, zda tam slouží mši svatou a jak dlouho je v Salesi-
ánské kongregaci. Odpověděl don Lazzero, ředitel Oratoře,
že dotyčný požádal o vstup do kongregace, ale ještě nebyl
přijat, jen Don Bosco už požádal ivrejského biskupa o tes-
timoniálky. Ale hned nato přišla výzva, aby se odpovědělo
jasně na další dvě otázky, zvláště, zda sloužil dotyčný v Ora-
toři mši svatou. Don Lazzero tedy odpověděl, že dotyčný je
v Oratoři dvanáct dní, přivedl ho sám jeho farář a dal mu
doporučení, považovalo se za samozřejmé, že může sloužit
mši svatou, i když ještě formálně není propuštěn z diecéze,
ale vše se už vyřizuje. Po pravdě řečeno všechno bylo v nor-
mě a při dobré vůli nebylo třeba dělat tragédii, ale dělala se.
Tentokrát měl na všem hlavní podíl sám ivrejský ordinář,
697

16.6 Page 156

▲back to top
protože současně s dopisem arcibiskupovi poslal pro dotyč-
ného kněze dekret, v němž ho prohlašuje za suspendované-
ho z kněžského úřadu s odůvodněním, že je vinen nějaké-
ho zločinu – „maleficiorum“. Byl tam také požadavek, aby
turínská kurie Perenchiovi doručila suspensi soudní cestou,
ale on nic do rukou nedostal. Přesto don Lazzero s dorozu-
měním s donem Ruou hned dotyčnému zakázal sloužit mši
svatou, a aby věc nevzbudila v Oratoři pohoršení, poslal ho
do Sampierdareny.
Představení s údivem četli v dopise z kurie následují-
cí slova: „Pan arcibiskup mi poručil upozornit vás, že jde
o velmi delikátní věc a jestliže nebude salesiánská kongre-
gace zachovávat církevní zákony, bude muset o tom zpravit
Svatý Stolec.“ A ještě závažnější slova tam byla: „Ani on,
ani kterýkoliv člen kongregace nesmí sloužit mši svatou
v kostelích, které nejsou zrovna jejich řeholními kostely,
jestliže nemají k tomu souhlas ordináře.“ To byla bomba.
Přece salesiánští kněží chodili sloužit mši svatou do více
kostelů a nikdo nikdy neřekl, že na to musí mít zvláštní
dovolení od biskupského úřadu. Ani o to nikdy nežádali,
bralo se to jako samozřejmost. Teď najednou byli postaveni
na roveň s knězem z jiné diecéze. Don Lazzero tedy z ná-
vodu Dona Boska poslal kanovníkovi Chiaverottimu uctivý
dotaz, zda je řeholní společnost, již definitivně schválená
Římem, co se týče jejího vnitřního života, povinna, když
přijme někoho z jiné diecéze, předložit kurii všechny do-
klady a dále, zda takový kněz, přijatý do noviciátu, smí ce-
lebrovat jen ve vlastním řeholním kostele, zvláště když má
v pořádku všechny žádané doklady a k tomu ho představil
a doporučil sám jeho farář. – Aby se předešlo dalším kom-
plikacím, bylo hned oznámeno příslušným farářům, u kte-
rých salesiáni vypomáhali, že salesiáni zatím nemají cír-
kevní pověření a tedy nemohou chodit celebrovat. Kdo by
nutně potřeboval výpomoc, ať si zavčas požádá o souhlas
ordináře. Dopis přišel v sobotu odpoledne, takže někdo to
stihl, někdo ne. Lze si domyslet, jaký zmatek z toho nastal.
Ale i to vzala kurie ve zlém. Arcibiskup tvrdil, že neměl
v úmyslu zakázat salesiánům vypomáhat v kostelích, že si
ten výklad vymysleli salesiáni sami. A nejen to, don Lazze-
ro byl hned potrestán. Dne 26. srpna mu bylo na 18 dní za-
kázáno zpovídat v celé arcidiecézi. A také hned putoval do
Říma kardinálovi Ferrierimu dopis, ve kterém se říkalo, že
Don Bosco nikdy nežádal ani turínskou ani ivrejskou kurii
o testimoniálky pro cizí dieceziány, že rozpaluje mladým li-
dem hlavy, jen aby je přilákal k sobě, a konečně, že případ
Perenchia jen ukazuje, že se Oratoř svatého Františka Sa-
leského stává útočištěm všech trestaných kněží. Don Bosco
buduje diecézi v diecézi, na jedné straně staví, na druhé
boří, koná mnoho dobrého, ale také mnoho zlého a podko-
pává autoritu arcibiskupa a rozštěpuje arcidiecézi. On – ar-
cibiskup, vykonal pro Dona Boska s výjimkou Svatého otce
více než kdokoliv jiný, ale teď mu nezbývá než prosit Svatý
Stolec o ochranu proti duchovnímu, který má hlavu plnou
autonomie a ještě tím plete hlavy svých lidí. Krátce po prv-
ním dopise následoval druhý, také adresovaný kardinálovi
Ferrierimu, jak o tom důvěrně psal kardinál Oreglia Donu
Boskovi 6. září.
V této atmosféře se konala v Lanzu první salesiánská ge-
nerální kapitula. Don Bosco z Lanza poslal Oregliovi roz-
klad, ve kterém věcně a s naprostým klidem uváděl věci
na pravou míru a prosil, aby Oreglia jeho dopis dal přečíst
kardinálu Ferrierimu. Požadavky ordinariátu byly opravdu
neslučitelné s autonomií jeho institutu a jeho povinností
bylo tuto chránit.
Gastaldi byl jako posedlý myšlenkou, že mu Don Bosco
podlamuje autoritu. 19. září psal do Říma potřetí. Byl to do-
pis o šestnácti hustě popsaných stránkách a tentokrát hlav-
ně vyčítal salesiánům, že způsobili veřejné pohoršení tím,
že tu neděli nešli sloužit jako obvykle mše, a žádal, aby mu
dali veřejné zadostiučinění. Ale všechno se jako naschvál
obracelo v jeho neprospěch. Dokonce kanovník Chiavero-
tti, který z jeho rozkazu psal dopis, kterým to začalo, přišel
do Oratoře a žádal, aby mu dopis vrátili. Říkal, že jej psal
pod diktátem pana arcibiskupa. Don Lazzero během dne
originál dopisu kurii vrátil, ale než byl dopis doručen, gene-
rální vikář kanovník Zappata poslal donu Lazzerovi lístek,
kde mu nabízel, aby se s ním sešel v nějaké sakristii a tam
mu dopis dal. Jak vidět, kurii záleželo na tom, aby kompro-
mitující dopis byl ztopen. To bylo 5. září, v den, kdy začína-
la generální kapitula. Dva dny nato don Rua z Lanza poslal
arcibiskupovi deklaraci Dona Boska jakožto hlavního před-
staveného salesiánů, v němž mu oznamoval, že don Peren-
chio byl přijat do kongregace a že byly pro něho žádány tes-
timoniálky, které však jeho biskup odmítl vydat. Jen stručně
byl citován dekret Regulari disciplinae z 25. ledna 1848, ze
kterého plynulo, že se v ničem salesiáni neodchýlili od toho,
co bylo stanoveno zákonem. Deklarace byla krajně stručná.
Jeho Excelence pan arcibiskup pověřil svého prosekretáře
Dra Maffeie, aby donu Ruovi potvrdil příjem deklarace, ale
také žádal, aby mu bylo sděleno, zda don Lazzero a ostat-
ní představení jsou ochotni odprosit ho za „velmi závažnou
urážku, kterou mu způsobili obrovským omylem“, jehož se
dopustili 26. srpna. Ať prý to potvrdí dopisem, podepsaným
donem Lazzerem a dále buď Donem Boskem nebo donem
Ruou. Jinak udělá, co bude nutné udělat v zájmu respekto-
vání důstojnosti své autority.
Salesiáni si nebyli vědomi žádného přečinu a nevěděli,
proč by měli odprošovat, k tomu písemně. Ale také si od té
chvíle dobře opatrovali všechny doklady. Hlavně šlo o onen
dopis kanovníka Chiaverottiho, který měl nyní v rukou or-
dinariát. Don Lazzero tedy napsal generálnímu vikáři Za-
ppatovi, aby mu dopis byl vrácen, nebo aspoň jeho ověřený
opis. Zappata 19. září odepsal, že pan arcibiskup má dopis
u sebe, ale prý ho vrátí druhý den. Vrátil ho, ale s průvod-
ním dopisem, ve kterém se donu Lazzerovi oznamovalo,
že je mu zakázáno zpovídat bez určení času. Nebylo jen to.
Byla zde snaha přesvědčit Řím, že Don Bosco musí být hlí-
dán. Tři dny předtím byl doručen do Oratoře dekret, jímž
se suspendoval kněz Cappelletti z Bologně, který přišel do
Oratoře na zkoušku. Hned letěl do Říma další dopis, v němž
se tvrdilo, že Cappelletti se dopustil při zpovídání svádění
k hříchu proti šestému přikázání a tento dopis byl adreso-
ván posvátnému Officiu. Don Bosco se musel bránit. Psal
boloňskému arcikancléři, pozdějšímu kardinálovi Manaro-
vi, aby mu poslal informace o Cappellettim. Odpověď zně-
la, že dotyčný je lehkomyslné povahy, ne zrovna schopný
člověk, ale kdyby byl dobře veden, jelikož je jinak horlivý
a pracovitý, mohl by dobře působit. Co se týče jeho mrav-
nosti, nejsou v Bologni známy žádné námitky. Jak splaskla
tato bublina, není známo. Don Lemoyne pokládal vše za vý-
mysl, jen aby mohlo být pošpiněno dobré jméno kongrega-
ce. Přesto byl ten kněz vrácen do boloňské diecéze.
Musíme jen obdivovat úžasnou Don Boskovu sílu vůle,
že uprostřed těchto útoků pracoval s klidem dál, vedl složitá
698

16.7 Page 157

▲back to top
jednání v kapitulních sezeních a vyřizoval ještě řadu jiných
věcí, aniž dal na sobě vidět nějakou skleslost. Ale měl také
po boku lidi, kteří stáli při něm. Tak máme k dispozici do-
pis, který napsal turínskému arcibiskupovi jeho někdejší
spolužák Robert Murialdo. V něm píše arcibiskupovi, že je
ochoten prostředkovat mezi ním a Donem Boskem, aby se
konečně toto pohoršení zlikvidovalo. Jiný dopis, který bere
Dona Boska plně do ochrany, pochází od jezuity Aloise Tes-
ty. Je dlouhý a končí výzvou, aby Don Bosco hájil svou při,
napřed v první instanci před turínskou kurií, v druhé odvo-
lací pak přímo před kurií římskou. „Tak jednali všichni svatí
zakladatelé,“ říká se tam závěrem. Don Bosco cítil, že do-
stal-li poslání založit v církvi novou kongregaci, musí ji také
hájit v rámci církevního zákonodárství a nesmí ustupovat.
Zatím tři arcibiskupovy dopisy, poslané kongregaci pro
biskupy a řeholníky, měly svůj účinek. Kardinál Ferrieri na-
psal Donu Boskovi v říjnu 1877 dosti přísný dopis, aby za-
chovával církevní předpisy, i když se mu jinak nebrání hájit
se. Světec tedy sedl a vypsal prefektovi vysvětlení případu.
V něm uvedl několik případů dalšího neodůvodněného stí-
hání členů Salesiánské společnosti, například ředitele Lazze-
ra, který je v krajně trapné situaci, jelikož má zakázáno bez
omezení času zpovídat.
Vyskytly se další pokusy usmířit arcibiskupa s Donem
Boskem. Tak nový děkan v Lanzu don Tresso, bývalý sale-
siánský žák, si vymohl audienci u pana arcibiskupa, ale ten
vedl jen monolog a nepustil ho vůbec ke slovu, takže odešel
z paláce tak zničený, že už neměl ani odvahu jít za Donem
Boskem a všechno mu porozprávět.
Válka pokračovala. Gastaldi znovu poslal tiskem vydaný
spisek „Turínský arcibiskup a kongregace svatého Františ-
ka Saleského (zvaná proto salesiánská)“, obohacený o další
stížnosti, všem kardinálům kongregace pro biskupy a řehol-
níky. V něm se zaměřil zvláště na požadavek, aby salesiáni
ve prospěch usmíření veřejně uznali, že se dopustili „vel-
mi těžkých omylů, ne-li chtěných, tak aspoň teoretických
a smyšlených“. Pokora je základem řeholního života a jejich
povinností prý je napravit urážku, kterou způsobili „božské
autoritě biskupské a církevní autoritě arcibiskupské“.
Celá věc tedy byla už v Římě. Kardinál Oreglia radil
Donu Boskovi, aby se obrátil přímo na Svatého otce a aby
žádal, aby se celá věc projednávala v plénu příslušné kon-
gregace. Don Bosco radu přijal a poslal prostřednictvím
tohoto kardinála jen trochu pozměněný rozklad, který už
poslal kardinálovi Ferrierimu. Jedna kopie arcibiskupova
zmíněného listu ještě existuje. Je na ní připsáno rukou jistě
hodně vysoké osobnosti v římské kongregaci tužkou: „Lépe
by bylo, kdyby se věc byla projednala napřed mezi čtyřma
očima a teprve potom aby byla předána církvi.“ Na jiné
stránce je připsáno fialovou tužkou: „Dětinnosti, které děla-
jí dojem, že jde o klepy a slovíčkaření.“
Záležitost se stávala nechutnou. Ordinariát blokoval sa-
lesiány, kdykoliv někdo žádal o zpovědní jurisdikci. Totéž
bylo s celebrací, když někdo navštívil svou rodnou farnost,
anebo se žádalo, aby některý salesián někde kázal o pouti
a podobně. Samá zamítnutí. Z Říma kardinál Ferrieri žádal,
aby Don Bosco předložil písemně všechny dekrety, doklá-
dající fakulty udělené papežem, prý aby bylo všechno po
ruce, až se bude turínskými neshodami zabývat kongregace
biskupů a řeholníků. Střídaly se dopisy a všem bylo z toho
špatně. Na Don Boskův dopis arcibiskupovi ze dne 22. lis-
topadu tento poslal následující odpověď: „To nejlepší, co
byste mohl udělat, bylo by představit se arcibiskupovi, ale
jen v duchu pokory a lásky. Pak by se snad k Vašemu pro-
spěchu a k prospěchu Vaší kongregace mohly odstranit
překážky míru. Nynější arcibiskup, jak kdysi spolupracoval
na budování Salesiánské kongregace, tak si i nyní přeje po-
moci jejímu rozšíření a uchování, ovšem pod podmínkou,
že bude uchována arcibiskupská autorita, jak to arcibiskup
přísežně slíbil, a že z toho vyplyne prospěch a ne škoda tu-
rínské arcidiecézi.“ Stále stejná písnička. Mohl Don Bosco
jen tak prosit za odpuštění? Za něco, co nebylo žádným pro-
viněním? A co by z toho vzniklo? Kurie by slavila vítězství
a kongregace by byla spoutána na rukou i na nohou. Že by
neshody pokračovaly do nekonečna, o tom svědčilo, že zase
vzplanul hněv páně arcibiskupův ohledně nového vydání
dílka „Karmelský obláček“, vydaného v Katolickém čtení už
před 25 roky. Zase se křičelo, že se mohou dovoleně uveřej-
ňovat jen zázraky, které schválil arcibiskup. A zase se máva-
lo tridentskými dekrety, ovšem přitaženými za vlasy.
25. listopadu psal donu Ruovi arcibiskupský prosekretář:
„Jeho Excelence mne pověřila, abych Vás upozornil, že do-
pisem z 9. září žádala, aby dopisem, podepsaným Donem
Boskem nebo donem Ruou nebo aspoň donem Lazzerem,
salesiáni prohlásili, že litují mrzutosti, která byla způsobe-
na závažnou událostí z 26. srpna, a aby žádali o odpuštění.
Tomuto prohlášení neodpovídá ani trochu Vaše prohláše-
ní, učiněné 56 dní později, že litujete mrzutosti, způsobené
monsignorovi, a nic víc. Kdo má srdce, toho vždy mrzí, co
udělal a také přijímá trest, který z toho pro něho vyplývá. Je
tedy jasné, že Vaše prohlášení o tom nic neříká.“ Téhož dne
psal sám arcibiskup Donu Boskovi. Nabízel mu navrácení
své milosti a sliboval, že mu bude pomáhat budovat dílo,
ale pod podmínkou, že přijme jeho rady. Pak pokračoval
doslovně: „V případě, že dáte vytisknout nebo litografovat
nebo jinak uveřejníte jakýkoliv spis, nepříznivý nynějšímu
arcibiskupovi, nebo svou či jinou rukou napíšete něco pro-
ti tomuto arcibiskupovi, vyjma papeži a kardinálům, čle-
nům posvátných římských kongregací, už teď prohlašuji,
že v tom samém okamžiku, tedy ipso facto přestanete mít
v této arcidiecézi zpovědní pravomoc, protože pak už nebu-
du moci mít k Vám důvěru, abych Vám mohl svěřit vede-
ní svědomí kohokoliv z mých dieceziánů nebo osob, které
spadají pod mou pravomoc. V případě, že přijmete moje
rady, dá se o tom okamžitá zpráva pánům kardinálům a bis-
kupům, kteří jsou informováni o našich věcech.“ Pak bylo
ticho až do 1. prosince.
1. prosince se kolotoč roztočil znovu. Pan arcibiskup psal
znovu a znovu stroze hrozil Donu Boskovi odnětím zpo-
vědní jurisdikce. Nad hlavou světce visel Damoklův meč,
ale snažil se zachovat klid. Sháněly se a přepisovaly doklady
pro římské úřady, i některé nejnovější. Pak někdo přilil do
ohně pořádnou dávku oleje. Začátkem prosince vyšel z jed-
né turínské tiskárny spisek, nazvaný „Dopis o turínském
arcibiskupovi a o kongregaci svatého Františka Saleského“.
Psal jej anonym, který se podepsal jen jako salesiánský
spolupracovník. Dopis byl adresován nějakému děkanovi,
také beze jména. Dotyčný se představil jako bývalý chova-
nec Dona Boska, ale stejně to mohl být provokatér, kdoví
od koho najatý. Způsob vyjadřování byl spíše hrubý. Do-
pis se posílal farářům i jednotlivcům a rozumí se, že se to
dostalo také do arcibiskupského paláce. Dostali to i někte-
ří salesiánští představení. Jejich reakce byla jednoznačná.
Rozhodně s tím nesouhlasili. Monsignor Gastaldi hned psal
699

16.8 Page 158

▲back to top
Donu Boskovi. Byl na nejvyšší míru rozhněván a hned žá-
dal Dona Boska nebo v jeho zastoupení dona Ruu, aby tento
spis do určitého termínu zavrhli jako lživý. „Jestliže do 15.
prosince tak neučiní, monsignor učiní, co bude nutné pro
obhájení jeho autority.“ Intimace měla datum 5. prosince.
Dne 6. prosince Don Bosco odesílal doklady kardinálovi
Ferrierimu a hned po svátku Neposkvrněného Početí poslal
panu arcibiskupovi rezervovaný soukromý dopis, v němž
prohlásil, že ani on ani žádný salesián nemá nic společného
s urážlivým tiskem a že jeho obsah odsuzují. A doporučil,
aby se k té věci už naprosto nic nevydávalo tiskem, protože
by se tím jen nahrávalo jak nepřátelům jeho, tak nepřátelům
Jeho Excelence. A ujistil ho, že salesiáni nikdy nebudou pat-
řit mezi jeho nepřátele, ano budou, jak jen jejich síly budou
stačit, pracovat pro dobro arcidiecéze.
10. prosince monsignor dal odpovědět Donu Boskovi, že
ho jeho vyjádření neuspokojilo, že žádá, aby Don Bosco za
sebe a za své v „Unità Cattolica“ nebo v „Emporiu“ odsoudil
a odmítl vše, co je psáno ve zmíněném hanopisu. – 12. pro-
since Don Bosco znovu psal arcibiskupovi a chtěl, aby tento
přesně řekl, co je jeho „přísnou povinností odmítnout a od-
soudit“. Zřejmě se bál, že se tím polemika jen přiostří a že se
dostanou do veřejnosti věci, které není dobré vláčet po uli-
cích. Arcibiskup na tento dopis už neodpověděl. Toho dne
odpoledne kanovník Chiaverotti si dal zavolat dva kleriky,
kteří měli přijmout svěcení v prosincovém termínu a žádal
od nich, aby podepsali, že odsuzují hanopis podepsaný „sa-
lesiánským spolupracovníkem“. Ti vůbec nevěděli, že něco
takového existuje a odmítli cokoliv podepisovat bez vědomí
představeného. Podpis byl na nich vynucován pohrůžkou,
že nebudou vysvěceni. Pak si to však na ordinariátě rozmys-
leli a dotyční vysvěceni byli.
Někdo si může myslet, že ti dva se jen tvářili, že o ničem
nevědí. Ale ne. Don Vespignani později svědčil, že on sám,
ač kněz a odjíždějící misionář, se teprve po létech dověděl,
že existoval nějaký případ s donem Perenchiem, nebo že
jeho ředitel don Lazzero byl suspendován ze zpovídání. Tak
diskrétně byla celá záležitost utajena a věděli o ní jen vedou-
cí představení. Don Bosco o kontroverzích s arcibiskupem
mezi podřízenými dole nikdy ani nehlesl.
Náš trpitel stanovil, že 15. prosince odjede do Říma, ale
toho dne musel ještě zůstat doma. Přišel k němu redaktor
Margotti s hrabětem z Castagnetty, bývalým to senátorem
a ministrem státu, poctivým šlechticem, který se přišel na-
bídnout za prostředníka mezi Oratoří a arcibiskupským pa-
lácem. Dokonce ho poslal sám arcibiskup, prý ve snaze, aby
se kontroverze konečně odstranila. Margotti jásal, ale Don
Bosco měl příliš jemný postřeh, aby z rozmluvy s hrabětem
nevycítil, že arcibiskup chce jenom vysondovat, s jakými
úmysly Don Bosco jede do Říma. Přesto starého pána uspo-
kojil a poctivě mu řekl, jak se věci měly a mají. Také mu
řekl, že mu dává plnou moc jednat, ano dal mu i písemně
svůj postoj k anonymnímu hanopisu, jen si položil dvě pod-
mínky: Aby pan arcibiskup hleděl na salesiánskou kongre-
gaci jako na ostatní kongregace v Turíně a aby svůj dobrý
postoj k salesiánům vyjádřil tím, že přijde do kostela Pan-
ny Marie Pomocnice a bude tam mít nějakou funkci. Řekl
mu také, aby ujistil pana arcibiskupa, že odjíždí do Říma,
ne aby na něho žaloval, ale aby jen podle pravdy odpověděl
na otázky, které mu položí prefekt kongregace pro biskupy
a řeholníky, kardinál Ferrieri.
Řekněme hned, jak hrabě u pana arcibiskupa pořídil.
Psal Donu Boskovi, který už byl v Římě, že nepořídil nic.
Ujistil prý monsignora, že Don Bosco touží po urovnání
konfliktu i s ohledem na svou kongregaci, která tím trpí,
nabídl monsignorovi už koncipovaný text Don Boskova
prohlášení, kterým se hanopis odsuzuje, prosil ho také, aby
udělal gesto a šel do Oratoře celebrovat, ale pan arcibiskup
žádal, aby Don Bosco prohlásil za nepravdivý všechen ob-
sah hanopisu a co se týče návštěvy kostela, to že je ještě ne-
zralá věc. Arcibiskup hraběti koncept prohlášení prostě jen
vrátil s pouhou svou vizitkou, čímž dal najevo, že nechce,
aby se do věci dále míchal. Zmíněná navržená Don Bosko-
va deklarace pak vyšla v Salesiánském věstníku a veřejností
byla oceněna jako zcela správná a uctivá k turínské církevní
vrchnosti.
Don Bosco odcestoval do Říma 18. prosince a my ho bu-
deme sledovat v jednom z dalších vypravování. Zde musí-
me jen povědět, jak pokračovaly věci v Turíně.
Z vůle arcibiskupa měli kanovníci dvě schůze. Na schů-
zi 17. prosince byli jen kanovníci skuteční. Tam bylo navr-
ženo, aby se panu arcibiskupovi poslal dopis, ve kterém by
byl hanopis odsouzen, ale aby bylo dosti jasně naznačeno,
že pochází od Dona Boska. Část kanovníků však odmítla
toto nařčení. Zmínka o Donu Boskovi byla tedy potlačena.
Ale ani očištěné vydání neprošlo úplně. Podepsal je samo-
zřejmě kanovník Zappata, který schůzi svolal, a kanovník
Pelletta jako kapitulní sekretář. Ostatní kanovníci mysleli,
že jde o soukromý projev solidarity s představeným, ale byli
překvapeni, když pak projev vyšel tiskem v Emporiu. Toto
uveřejnění rozpoutalo požár. Všechny noviny se o tom ro-
zepsaly. Margottiho Unità Cattolica odmítla uveřejnit dopis
kanovníků. Margotti jasně řekl proč: Nebude uveřejňovat
žádný protest, který jen rozmnožuje zlo. Ví, že papež čte
denně Unitu a nechce mu v jeho stáří naplnit hlavu starost-
mi. Kanovník Soldati, rektor semináře, dal podepsat vyjá-
dření solidarity s arcibiskupem seminaristům a podepsalo
to několik kněží od Panny Marie Těšitelky. Ale pak nebyla
odvaha uveřejnit tyto další projevy. Děkan Dr. Tresso z Lan-
za byl volán na kobereček a obviněn, že jemu byl připsán
hanopis. Ale byl statečný a nedal se. Také slušně odmítl žá-
dost, aby dal kněžím svého vikariátu podepsat nějaké pro-
hlášení. Zkrátka bylo zle.
Vraťme se k těm turínským schůzím. Kanovníci téhož
dne 17. prosince schůzovali podruhé. Byl dán návrh poslat
Svatému otci dopis s prosbou, aby odsoudil Dona Boska
a salesiány. Většina kanovníků se postavila proti. Po dlou-
hé živé diskusi bylo rozhodnuto poslat Svatému otci žádost,
aby prostředkoval mezi arcibiskupem a Donem Boskem. To
se stalo. Podepsali to také čestní kanovníci a sice 22. pro-
since. V tomto dopise nebylo nic, co by znělo nepřátelsky
vůči Donu Boskovi a salesiánům. Generální vikář Zappata
dopis předal kanovníkovi Chiusovi, ale neví se, zda byl vů-
bec odeslán. Není po něm ani stopy, ač se po jeho osudu
hodně pátralo.
Také turínští faráři byli svoláni na poradu. Žádalo se od
nich, aby následovali příklad kanovníků. Přišlo jich 14, ale 7
z nich bylo proti jakémukoliv vyjádření. Osm se jich vůbec
nedostavilo. V hájení Dona Boska vynikl zvláště jeho bývalý
žák don Reviglio. V dopise, který pak poslal Revigliovi Don
Bosco o Vánocích, je pozoruhodná myšlenka. Říká, že je
dobré, že faráři jako celek zůstali neutrální, protože by to
700

16.9 Page 159

▲back to top
bylo jen k neprospěchu pana arcibiskupa, kdyby se byli za
něho nuceně postavili. Dále se tam píše, že Svatý otec tepr-
ve vstal z postele. „Je už zmořený věkem, prací a churavostí.
Kéž nám Bůh tento poklad ještě zachová.“
V dopise, který poslal Reviglio Donu Boskovi, stojí
ke konci tato věta: „Jeden kanovník řekl jistému faráři, že
monsignor arcibiskup by rád podepřel svou záležitost pro-
hlášeními farářů, ale dosahuje pravého opaku. Je obecným
přesvědčením, že faráři už nebudou svoláváni a kdyby byli,
byl by to triumf Dona Boska. Při této příležitosti bylo mož-
no hmatatelně zjistit, že v Turíně se cení nesmírné dobro,
které prokazujete církvi a společnosti. Modlitby dobrých za-
čínají působit.“
Faráři byli ještě jednou svoláni a sice do arcibiskupského
paláce. Monsignor s nimi projednával otázky katechetické,
ale, ač se to čekalo, nedotkl se bolestné záležitosti a nekona-
lo se žádné hlasování. V té době se už blížily velké veřejné
události, které přehlušily jiné, víceméně soukromé spory.
Po Don Boskově odchodu do Říma zůstal v Turíně don
Rua jako strážce zájmů kongregace sám. Ale byl v neustá-
lém styku se zakladatelem aspoň prostřednictvím pošty. Ten
navštívil cestou do Svatého Města nově otevřený salesián-
ský dům ve Spezii a tak se stalo, že mu přišel místo Říma
do Turína dopis od kardinála Ferrieriho, kde mu tento
slušnými slovy, ale důrazně nařizoval, aby ani on, ani kdo
další z jeho lidí nic ve věci neuveřejňovali. Don Rua dopis
hned poslal za ním do Říma a Don Bosco tak měl mož-
nost napsat Ferrierimu dlouhý dopis, ve kterém mu vylíčil
následky arcibiskupovy ofensivy proti salesiánům. Zatímco
salesiáni byli vázáni pod pohrůžkou nejtěžších trestů mlčet,
on sám psal na všechny strany a vydával tiskem věci, které
těžce poškozovaly jméno kongregace. Don Bosco jmenoval
další akty, které poškozovaly kongregaci materiálně i jinak:
Někteří salesiánští kněží mají zákaz zpovídat, kázat, sloužit
mše svaté, jemu samému se takovým trestem hrozí, bude-li
se bránit, všude je zmatek, někteří aspiranti na salesiánský
život se znechutili a odešli. Dopis je voláním o pomoc. Je
jasný a je cítit, že světec při jeho psaní jen těžko udržoval
potřebný klid. Však na konci prosí, aby kardinál prominul,
jestliže tón dopisu je místy vzrušený. Nejde o něho, ale o věc
Boží, která tím vším trpí. Trpí i jeho chudí chlapci, kterých
má na starosti 20 tisíc a musí se starat o jejich výchovu
i o jejich lidské potřeby. Dobrodinci, když slyší takové haně-
ní jeho společnosti, se začínají od něho odvracet.
Don Bosco si byl dobře vědom toho, že v této válce ner-
vů nejvíce ztrácí sám arcibiskup, ale také, že ztrácí on sám.
V mnohém pozorovateli vznikalo podezření, že je Don
Bosco tvrdohlavý a nechce ustoupit. I sám papež vlivem
těch trapných událostí vůči němu ochladl. Bylo mnoho kar-
dinálů, biskupů a prelátů, kteří hájili Dona Boska, ale kdo
dobře viděl nebo mohl vidět do podstaty věcí? Také je jasné,
že i kolem papeže bylo dosti lidí, kteří byli solidární s arci-
biskupem Gastaldim, když ne z jiného důvodu, tak aspoň
pro klid v církvi. Zatím zavíráme tuto kapitolu, ale budeme
se muset k té těžké periodě Don Boskova života vrátit.
12 Výroky a činy od března do listopadu roku 1877
Ještě zůstalo dosti drobných výroků a činů Don Boskových,
podobajících se klasům, ležícím na poli po sklizni. Budeme
tedy paběrkovat, snad z nich složíme ještě nějaký snop.
Don Bosco nikdy v konverzaci se svými nemluvil jen pro
zábavu, ale stále mluvil o věcech, které přinášely poučení,
i když forma byla nenásilná a třeba i zábavná. Mnozí si za-
pisovali, co od něho slyšeli, v této době hlavně novicmistr
Julius Barberis. Jen škoda, že brzy začne jeho zapisování
slábnout, až po roce 1879 se úplně odmlčí. Vyberme z jeho
zápisů, co bude moci dále osvětlit Don Boskovy názory.
2. dubna 1877 se procházel s několika spolubratry
a mimo jiné se mluvilo o životě v našich kolejích. Otec řekl,
že když se vyskytnou v komunitě nepořádky, není třeba ni-
kdy si zoufat, ale nesmíme nechat věci běžet dál. Rozhodují-
cí je, aby představení vedli svatý a pracovitý život. Pokud jde
o některé kleriky, kteří nevedou správný život, než bychom
je vyloučili, je dobré nabídnout jim několik dní duchovních
cvičení. Je lepší zredukovat počet chovanců na polovinu,
než chtít za každou cenu udržet jejich počet. Pokud jde
o nepořádky mezi hochy, není třeba dělat povyk, ale posílat
škůdce jednoho po druhém domů, až se kolektiv uzdraví.
Den nato se procházel don Barberis s Donem Boskem
sám. Mluvilo se o tom, že sem tam některý klerik jeví sklon
k nestřídmosti. Don Bosco řekl, že je to neřest těžko vylé-
čitelná. Je třeba být na stráži. Takoví lidé mají slabou vůli.
Všechno slíbí, ale nedrží slovo. Svatý Jeroným říká, že víno
a čistota nejdou dobře dohromady. Vypravoval o některých
případech, kterých byl svědkem v semináři jako bohoslovec
a potom v konviktu za dona Cafassa a dona Gualy. Ti říka-
li: „I kdyby takoví dělali zázraky, nevěřte jim. Nepolepší se
a po nějakém čase začnou znovu.“
Don Bosco vždy trnul, když byl svátek spojený s pout-
ním veselím. Kluci dostávali cosi jako bony, aby si mohli ve
stáncích něco koupit, ale byli v domě také klerici a novici.
Někdo navrhl, aby i oni dostali nějaký groš na pouť. Don
Bosco nechtěl. Ani nedovolil, aby se jim dal v takové dny
nějaký pohárek navíc. Říkal, že se takové výjimky časem
stanou právem, což vede k špatným koncům.
V rozhovoru 3. dubna přišla řeč na reptaly. Don Bosco
nazval reptání dalším morem pro komunity. Když jde o rep-
tání, je lepší takovou nakažlivou větev raději uříznout. Ta-
koví lidé ničí komunity. V některých řádech jsou v té věci
neúprosní.
V ty dny don Barberis kázal duchovní cvičení na Valsali-
ce. Don Bosco řekl, že by při žádných duchovních cvičeních
pro mládež nemělo chybět poučení o povolání. Není třeba
dělat propagandu, ale je třeba jasně vyložit, že každý člověk
přichází na svět s určitým posláním. Buď je povolán k laic-
kému životu nebo ke kněžství. Zde se cesta dále rozvětvuje.
Může to být kněžství v diecézi nebo v zasvěceném životě,
aby byl člověk více chráněn proti svodům světa. Po takovém
kázání je vždy možnost téma nenásilně rozvíjet dál. – V sa-
lesiánském prostředí je velikou pomocí pro pěstování povo-
lání to, že mezi chlapci existují náboženské družiny: svatého
Aloise, Nejsv. svátosti s Malým klérem, případně družina
Neposkvrněného Početí Panny Marie.
Narazilo se také na problém psaní pro veřejnost. Don
Bosco nedovoloval, aby se něco vytisklo, aniž si to mohl
předem přečíst a poopravit, co bylo třeba. Don Barberis se
považoval za šťastného, že mu Don Bosco všechno vždy
prohlédl a upozornil ho i na literární nedostatky. Tak mu
jednou řekl, že nedělá dobře, když si posbírá myšlenky
701

16.10 Page 160

▲back to top
a pak je jednoduše sešije. Správný je opačný postup: napřed
musí člověk vědět, o čem chce psát a teprve potom má hle-
dat dokumentační materiál. A je třeba rozhodně psát popu-
lárně – pro obyčejný lid. Varovat se vyumělkovanosti v řeči.
Don Bosco rád hleděl do budoucnosti, ale co se týká
Oratoře, říkal, že je třeba pečlivě zachraňovat minulost. Vy-
jadřoval touhu, aby byly po ruce kresby staré Oratoře a aby
nechyběly ani scény, které přešly jako typické pro tehdejší
zápas o existenci. Tak by byl rád viděl obrazem zachycený
dav kluků ve staré Pinardiho kapli, jak poslouchají jeho vy-
světlování náboženských pravd, ale neměly tam chybět ani
postavy policajtů, kteří tam byli posláni dohlížet, jestli se
tam nepřipravuje revoluce, jak si po kázání utírají oči a jak
sami přiklekají ke zpovědnici, aby začali řádný křesťanský
život. Když se dostal do sféry minulosti, zřejmě si vše znovu
oživovat a cítil se šťastný, protože ty výjevy z minulosti tak
jasně mluvily o Boží ruce, která vše řídí. Byla by věčná ško-
da, kdyby ty věci měly zaniknout v moři zapomnění. Přece
to byly „tempi eroici – hrdinské časy!“
1. května zapsal don Barberis některé výroky otce, které
si odnesl z rozmluvy, kterou s ním měl, když se spolu pro-
cházeli po knihovně vedle Don Boskovy světničky, kam se
otec uchyloval, když si potřeboval trochu odpočinout. Don
Bosco řekl, že je naprosto nutné, aby členové hlavní rady
neměli žádné jiné úkoly. Každý z nich by naopak potře-
boval ještě zvláštního sekretáře. On – Don Bosco, se snaží
všemu stačit, ale už to nestíhá, ani to nemůže vše stihnout.
Potřeboval by sloužit mši svatou zcela soukromě ve svém
bytě, protože ztratí hromadu času přecházením do kostela
a z kostela. Dříve dával audience jen dopoledne, teď za ním
chodí lidé celý den, ale kde má vzít čas pro věci kongregace?
Také musí ven do města shánět peníze. Když jde, lidé dají,
nepřijde-li osobně, nedají nic.
V první polovině srpna hovořil Don Bosco s Barberisem
na toto téma znovu. Řekl, že už nemůže dál. Už mele z po-
sledního. Barberis přidává, že je Don Bosco skutečně vysí-
len. Celé dopoledne dával audience, ale ve dvě odpoledne
už zase seděl u psacího stolku a pracoval do půl deváté ve-
čer, kdy se dostal na večeři. Ovládá ho neustále myšlenka, že
musí dát kongregaci definitivní podobu, než umře.
Don Boskova hlava byla plná myšlenek pro kongregaci,
ale také pastorační problémy mu byly blízké. O nich také
mluvil se svými kněžími. Tak jednou večer přišla řeč na
takzvané „Le beate“ – přepobožné ženy, které jsou snad při
každém kostele, ale nedělají vždycky duchovnímu správci
radost právě pro svou bigotnost. Don Bosco se o nich roz-
hovořil a vzpomenul svého duchovního vůdce dona Cafa-
ssa. Ten tvrdil, že přes své vady tyto ženské hrají ve farnosti
důležitou úlohu. Jsou věrné a plní své náboženské povin-
nosti s naprostou pravidelností. Don Bosco měl i vlastní
zkušenost. Děkan z Castelnuova don Cinzano zprvu tyto
ženy káral a vyčítal jim, že kvůli nim ztrácí čas a tak dále.
Ale Don Bosco ještě jako mladý kněz ho upozornil, že když
tyto ženy odhání od zpovědnice a na ně nadává, ony se ho
bojí, přestávají chodit ke zpovědi a k svatému přijímání,
a k tomu jejich příklad strhuje i druhé. Děkan se nad tím
zamyslel, uvědomil si, že svým hromováním farnost poško-
zuje, polepšil se a hned bylo zase ve farnosti slunečno.
Další zkušenost se týkala malých kluků, kteří sice jdou ke
zpovědi, ale pak z nich kněz nedostane slovo. Don Bosco měl
nápad. Takové šmudlíky si vzal před sebe před zpovědnici,
hlavu sevřel do rukou a začal nesvátostně: ptal se jich, jestli
snídali a jestli jim chutná, kolik jich je doma, a hle… najed-
nou rozvázali a dovedli mu upřímně vyznat i své hříchy.
Svátky
Svátkem všech svátků byl v Oratoři svátek Panny Marie Po-
mocnice 24. května. Předem byl rozšířen krásný program
a oznámena čtyřhlasá mše od Rossiniho „Saepe dum Chris-
ti o battaglia di Lepanto – Často lid Kristův aneb Bitva u Le-
panta“ a Tantum ergo od Cagliera a na konci bylo připsáno,
že sbírka bude na opravu dlažby, vylepšení kůru a na nové
pozlacení sochy Panny Marie Pomocnice nad kopulí. Jak
vidět, už po devíti létech se projevily nedostatky, zaviněné
špatným materiálem. Zvláště socha Panny Marie začínala
černat a bylo na to poukazováno.
Don Bosco připravoval komunitu na svátek svými ve-
černími slůvky. Vyzýval hochy i salesiány, aby nepřestávali
Pomocnici křesťanů vřele milovat a být jí vděčni za její stá-
lou ochranu. – Během třídenní pobožnosti před svátkem
zmizela jednoho dne všechna stříbrná srdéčka, rozvěšená
kolem obrazu na zdi. Pak se zase objevila krásně vyčiště-
ná. Don Bosco z toho hned vyvodil poučení, že máme před
svátkem očistit také svá srdce od všeho hříšného.
Svátku předcházela kázaná novéna. Kázal budoucí arci-
biskup z Vercelli dominikán otec Dominik Pampirio. Mší
sloužených v kostele bylo o svátku 67 a svatých přijímání se
podalo 5 000. Pontifikální mši svatou měl s dovolením arci-
biskupa biskup z Chioggii, který den nato dostal zprávu, že
je jmenován benátským patriarchou.
O svátcích jmenin Dona Boska a o slavnosti svatého
Aloise jsme se už zmínili. Byly to slavnosti jako v minulých
létech, stejně milé jako zimní slavnost Neposkvrněného Po-
četí Panny Marie, která zvláště poznamenávala rozbíhající
se školní rok a byla, vedle svátku Pomocnice, hlavním mari-
ánským svátkem každého roku.
Duchovní cvičení
K významným milníkům salesiánského roku patřila ka-
ždoroční duchovní cvičení pro hochy i pro salesiány. Don
Bosco v nich viděl u hochů něco jako dobu žní, protože ni-
kdy neopominul mluvit o důležité záležitosti volby povolá-
ní. Studenti měli v Oratoři duchovní cvičení od neděle 15.
dubna 1877. Kázali je don Francesia a don Dalmazzo. Don
Bosco měl večerní slovíčko. Vyjádřil potěšení, že velká vět-
šina hochů mu dělá radost, ale dostal právě seznam něko-
lika, kteří by měli odejít domů. Zatím domů nepůjdou, ale
vše záleží od nich. Když pochopí, že musí změnit chování,
mohou zůstat. Když nepochopí, budou muset odejít. On –
Don Bosco – ten seznam položil k nohám kříže a jejich
duše doporučil Panně Marii. Příčina, proč představení ne-
jsou s nimi spokojeni, je špatné chování, jejich špatné řeči,
špatná četba a půjčování takových knih. Byl by rád, kdyby
mohl mít všechny hochy u sebe, dokud neskončí svá studia,
ale nemůže pěstovat v domě špatné byliny. Není jich mno-
ho, na 700–800 hochů je jich jen asi 15–16. Jsou však mezi
hochy také takoví, kteří ustavičně reptají a šíří kolem sebe
zlou náladu. Ti by měli pochopit, že škodí kolektivu, a že
není možné každého uspokojit v jeho požadavcích. Také
připomenul, že duchovní cvičení jsou velkou příležitostí,
aby se každý rozhodl, co chce dělat a čím chce být. Týká se
to zvláště kvartánů a kvintánů – čtvrté a páté třídy. Kronika
dona Barberise poznamenala, že se přihlásilo do Salesiánské
společnosti nejméně 20 hochů, další se rozhodli pro semi-
nář. Don Bosco se ještě jednou vrátil na večerním slovíčku
702

17 Pages 161-170

▲back to top

17.1 Page 161

▲back to top
k problému povolání. Řekl, že by nerad, aby se někdo hlásil
do kongregace s nepravým úmyslem vystudovat zadarmo
a pak odejít. Každý, kdo se rozhoduje, ať se v duchu postaví
před Ježíše Ukřižovaného a ať se před ním rozhodne jít tou
cestou, která ho naplní jednou spokojeností, až bude umí-
rat. Pak ať se pomodlí Otčenáš a udělá to, co mu řekne jeho
srdce. Při rozhodování ať má každý před sebou skutečnost,
že je rozdíl mezi světským kněžstvím a kněžstvím řeholním.
Světské kněžství má větší obtíže než řeholní. Kdo například
musí o sobě říci, že během roku v ústavě nemá větší potíže
s šestým přikázáním, ale o prázdninách, kdy nemá za sebou
komunitu, snadno podlehne pokušení, ať nevstupuje do se-
mináře, ale ať jde třeba k františkánům nebo kamkoli jinam,
jen ne tam, kde bude sám.
Řemeslníci měli svá duchovní cvičení od 27. května.
O nich se nedochovalo nic, co by se týkalo Dona Boska.
Z duchovních cvičení v druhém turnusu, která se konala
v Lanzu v září, se dochovala jen dvě večerní slovíčka a závě-
rečná promluva Dona Boska. Hlavní myšlenka prvního slo-
víčka byla: Kdo chce vstoupit do kongregace, musí mít lásku
k práci. U druhého: Kdo se chce zavázat slibem, ať nemá
žádné postranní úmysly. V závěrečné řeči hovořil o tom,
jaké radosti přináší řeholní osobě složení slibu v životě a ve
smrti.
Prázdniny
Bouře, kterou rozpoutal pan arcibiskup proti Oratoři v pod-
zimním čase, přinutila Dona Boska k další práci se shle-
dáváním dokladů pro obhajobu v Římě, ale neunavila ho
natolik, že by přestal mít zájem o život komunity. Večer 21.
srpna rozvinul před shromážděnými studenty a řemeslníky
myšlenku přítomnosti Boží. Blíží se prázdniny a je důležité
se ozbrojit proti možnosti upadnout do hříchu a tak urazit
Pána Boha. Není dobré spoléhat se. Nevíme dne ani hodiny.
Může umřít Don Bosco třeba v noci, může umřít podobně
kdokoliv jiný. Mnoho lidí umřelo, zatímco jedli, studovali,
procházeli se, bavili se. Nedávno v Lanzu jeden kněz – jme-
noval se Oggero, měl kázání. Pak se šel projít s panem fará-
řem, aby si oddechl. Pan farář mu gratuloval ke krásnému
kázání, když tu se don Oggero svalil a byl mrtev. V San Ni-
colás umřel jeden kněz v kostele v náruči dona Cagliera. Je
třeba mít duši pořád v naprostém pořádku.
1. září šli na veřejné zkoušky ti, kteří skončili pátou tří-
du gymnázia. Hoši z Oratoře se vyznamenali a dva z nich
dostali zvláštní pochvalu. Hoši z nižších tříd měli zkoušky
doma od 27. srpna. Trvaly celý týden. Don Bosco si přál, aby
ti, kteří se přihlásili do noviciátu, nechodili domů, ale aby
raději zůstali v Oratoři. 2. září bylo slavnostní odměňování,
kterému byl přítomen monsignor Ceccarelli ze San Nicolás
de Los Aroyos. Toho dne se vrátil don Cagliero z Ameriky,
aby byl přítomen generální kapitule. Hoši se měli vrátit do
Oratoře mezi 15. a 20. říjnem, ale už 7. října jich bylo v Ora-
toři hodně a mezi nimi ti, kteří měli dělat dodatečné nebo
opravné zkoušky. 16. října přijel do Oratoře biskup Lacerda
z Brazílie a 19. října zase odjížděl do Francie a do Portu-
galska do Lisabonu. 28. října oznámil Don Bosco hochům
novinku, že na poradách byl odhlasován požadavek, aby se
ve všech salesiánských ústavech na zahájení školního roku
konala třídenní pobožnost. V Oratoři to bude tři dny před
svátkem Všech svatých. Triduum se konalo s prospěchem
a pak se hoši znovu zakousli do studia.
Hochů bylo přijato mnoho a místa bylo málo. Právě
z důvodů nedostatku prostoru Don Bosco poslal misioná-
ře do Lanza. Bylo přijato i hodně dospělých, kněží i laiků.
Kronika mluví o „armádě“ všech barev a vypočítává různé
profese, které ti lidé opustili, aby se stali salesiány. A skoro
s úlevou se tam říká, že mnozí, když viděli, jak se všichni
v domě tísní, odradili se a zase odešli. Práce bylo všude nad
hlavu. Po příchodu dona Bonettiho do Oratoře a po návratu
dona Cagliera z Ameriky si někteří z vyšších představených
mysleli, že se jim uleví, ale neulevilo se jim.
Dva dny po sobě – 5. a 6. listopadu se večer předčítala
ve studovně v přítomnosti představených pravidla. Toho
roku dostala víceméně definitivní podobu. Pracoval na nich
don Rua, po něm je přehlížel don Barberis a konečně don
Vespignani je krasopisně napsal. Pravidla vyšla tiskem a bě-
hem měsíce listopadu je měli ve všech ústavech. Další vydá-
ní vyšlo v roce 1899 beze změn, teprve ve vydáních z roku
1906 a 1920 nacházíme změny, které byly schváleny na ge-
nerálních kapitulách.
Návštěvy
Don Lemoyne ve svých svazcích často uváděl anekdoty spo-
jené s Don Boskovými návštěvami ve vznešených rodinách.
Aby se zbytečně nic neztratilo, uvedeme jednu takovou epi-
zodku z roku 1877. Don Bosco byl pozván na oběd k mar-
kýze Durandové. Byly tam jisté dámy, které nebyly zrovna
slušně oděné. Měly paže nahé. Don Bosco vstoupil do jídel-
ny, rozhlédl se, a hned si dovolil poznámku: „Já myslel, že
jsem přišel do domu, kam může kněz beze všeho vstoupit.
Je mi líto, ale myslím, mé dámy, že kdybyste měly na šatech
menší faldy, že by to vystačilo na rukávy.“ A chtěl odejít.
Dámy se zarděly a prosily ho, aby zůstal, že se půjdou upra-
vit. On zase všechno uvedl do rovnováhy při jejich návratu
dobráckým zažertováním.
Předpovědi
Také předpovědi don Lemoyne často zaregistroval a don
Ceria měl také jednu velikou, kterou uvedl na konci této ka-
pitoly.
Bylo to v Borgo San Martino, když se tam slavilo pat-
rocinium svatého Karla. Přítomen byl biskup monsignor
Ferrè z Casale. Mezi pozvanými byl dvacetiletý Filip Rinal-
di, který seděl blízko Dona Boska a pečlivě sledoval vše, co
se mluvilo. Don Bosco vzpomněl, jak před léty arcibiskup
Riccardi chtěl přesvědčit bohoslovce Alberu, aby odešel od
Dona Boska do jeho semináře, a jak tento bryskně odmítl
nabídku. Monsignor se otázal: „Odolal Albera všem těm ná-
mluvám?“ Don Bosco přikývl a řekl: „On je můj druhý.“ Víc
neřekl, jen si rukou přejel čelo, jako by chtěl něco potlačit.
Rinaldi začal přemýšlet, co tím chtěl otec říci. Albera nepři-
šel do kongregace druhý, ani nezastával druhé místo, proto-
že nebyl ani členem hlavní rady, ani nebyl druhým ředite-
lem. Rinaldi si dobře zapamatoval, co jiným uniklo. Později,
když byl první nástupce Dona Boska don Rua na smrtelné
posteli, on, Rinaldi, který byl zástupcem a mohl aspirovat
na nástupnictví, sedl, napsal a zapečetěnou předpověď ode-
vzdal donu Lemoyneovi, který byl tehdy sekretářem hlavní
rady. Když pak byl don Albera provolán druhým nástupcem
svatého Jana Boska, Lemoyne zapečetěnou předpověď ve-
řejně otevřel a přečetl. Bylo to jako by promluvil sám Don
Bosco a volbu Albery potvrdil.
Také z roku 1877 se zachovaly dvě předpovědi úmr-
tí v Oratoři. Don Bosco předpověděl, že jeden zemře ještě
703

17.2 Page 162

▲back to top
před zahájením postní doby – a skutečně zemřel těsně před
poslední nedělí před zahájením karnevalu žák 4. třídy Ma-
zzoglio. Pak Don Bosco řekl, že další se nedočká konce post-
ní doby a doopravdy, v úterý Svatého týdne odevzdal svou
duši Bohu žák 1. třídy Briatore. Den před tím na ošetřovně
sloužil mši svatou jeden kněz, ale zapomněl konsekrovat
malou hostii pro nemocného. Slíbil, že to nahradí druhý
den, ale už to nenahradil. Hoch umřel té noci, 28. března.
13 Starosti kolem domů
O nových založeních domů pohovoříme v jedné z dalších
kapitol. Zde uvedeme něco kolem domů už známých a zmí-
níme se o nabídkách, zatím neuskutečněných.
V Lanzu stály vedle sebe stará budova, majetek obce, kde
Don Bosco začínal s obecnou školou, a nová budova, ma-
jetek už jeho, kde byl internát a gymnázium pro studenty.
Obec chtěla starou budovu prodat. Don Bosco se po určitou
dobu snažil, aby ji dostal do svého majetku, ale nakonec ne-
chal, aby budova přešla do jiných rukou. Obci šlo o peníze,
které potřebovala v souvislosti s vybudováním železnice.
V Maglianu u Říma bydleli salesiáni provizorně dosti da-
leko od školy, kterou vedli. Don Bosco nechtěl takový stav
nechat bez řešení a tlačil na generálního vikáře a na staros-
tu, aby se věci daly do pořádku. Byly zde také zákulisní ma-
névry, jejichž cílem bylo vytlačit salesiány z města a založit
tam školu s jiným zabarvením. Zatím však salesiáni zůsta-
nou až do roku 1879, kdy opustí Albano a půjdou jinam,
kde budou lepší podmínky.
V roce 1877 se dlouho vleklo jednání o otevření první-
ho salesiánského domu ve Švýcarsku v italsky mluvícím
kantonu ticinském a sice v Mendrisiu. Švýcarsko bylo pro-
lezlé svobodnými zednáři. Mazzini, republikánská jednička
v boji o sjednocení Itálie, tam měl svou vilu. Přesto kon-
servativní strana dosáhla vítězství nad stranou radikální
a to umožnilo uvažovat o novém vedení tamní koleje. Ov-
šem byl zde háček. Švýcarská ústava nedovolovala, aby se
školy svěřovaly řeholním institucím. Musely mít laické ve-
dení. Za takových poměrů Don Boskova salesiánská rada
byla mínění, aby se kongregace nepouštěla do takového la-
byrintu. Přišel však orodovat biskup ze Susy a Don Bosco
rozhodl, že to zkusí. Salesiáni sice budou muset chodit v ci-
vilním obleku, ale uvnitř by si dělali, co by chtěli. Šlo by o to
začít a tak pomoci Švýcarsku povstat. Bylo tedy usneseno,
že se bude ve vyjednávání pokračovat. Ale nastaly kompli-
kace. Don Bosco nesměl figurovat jako vedoucí osobnost.
Tři navržení náhradníci odmítli, vlastně prvního zamítl
biskup z Como. Pak zase vláda jmenovala nějakého profe-
sora. Říkalo se, že jde jen o formální záležitost a že nechají
salesiány volně jednat, ale jak byl Don Bosco dosud velmi
povolný, nyní se vzepřel a dal donu Ruovi, který vedl jed-
nání, pokyn: „Non expedit – nehodí se. To bychom museli
ve skutečnosti poslouchat cizího člověka a ztratili bychom
autonomii.“ Tím bylo zatím jednání odsunuto na neurčito.
Podobně skončilo jednání o převzetí nějaké koleje, kte-
rou dal do provozu jistý don Usuelli v Miláně. Nebylo mož-
no dospět k jasné koncipované úmluvě.
Neklid panoval o gymnázium otevřené na Valdoku
v Oratoři. Pořád zde byly obavy ohledně legálních titulů.
Salesiáni měli hodně lidí, kteří měli habilitační zkoušky
za sebou, ale ti sotva stačili pokrýt potřebu kolejí. Oratoř
byla dobročinným ústavem, kde bylo možno odvolávat se
na skutečnost, že jde o dobrodiní prokazované chudým.
V Oratoři se vyučovalo bez toho, že by učitelé měli nějaký
plat. Naštěstí v Římě seděl na ministerstvu jako centrální
inspektor veřejné osvěty Don Boskův spolužák ze školy. Na
něho se obrátil přátelským dopisem, kde mu vysvětlil, oč
jde, a prosil ho, aby se přimluvil, aby se brala v úvahu po-
vaha jeho ústavu. Zdá se, že to přispělo k uklidnění. Don
Bosco se ještě obrátil s obšírným rozkladem na samého mi-
nistra školství Coppina. Coppino byl rozumný a valdocké
gymnázium žilo nadále v klidu. Horší to bylo v následují-
cím roce 1878, když po něm nastoupil De Sanctis, ale o tom
budeme vyprávět v dalším pokračování.
14 Mezi jedním a druhým pontifikátem
Významné osobnosti radily Donu Boskovi, aby jel do Říma
a sám obhájil své, poslední dobou tak vážně ohrožené dílo.
Bylo to nepříjemné a nepříjemnost byla ještě znásobena
předtuchami, které trápily jeho duši. Než se vydal na cestu,
řekl jasně, že Oratoř bude za jeho nepřítomnosti podrobena
těžkým zkouškám. Před odjezdem řekl, že toho roku zmi-
zí ze scény světa dvě velké osobnosti a že Oratoř několikrát
navštíví smrt.
Do Říma dorazil se svým sekretářem 22. prosince a oba
se tentokrát ubytovali v Tor de Specchi. Od toho dne budou
mít salesiáni k dispozici byt blízko kláštera sester a to bude
veliká výhoda. Nebylo to v klášteře, ale poblíž. Sice to bylo
bydlení těsné, v létě horké a v zimě studené, ale bylo. Neby-
lo zadarmo, Don Bosco posílal do Říma sestrám bedny knih
a jiných tiskovin, ony to rozprodávaly, ale finance nebyly
kontrolované a stalo se, že oblátky dlužily Oratoři 20 tisíc
lir. Vyrovnala to úmluva o pronájmu zmíněných světniček
na 30 let, čímž byl dluh likvidován.
Jakmile se Don Bosco usadil, jal se pracovat. Navště-
voval vlivné osobnosti, aby zjistil, co se mu klade za vinu
a dověděl se mnoho věcí. Dokonce se mu dostaly do rukou
tři dopisy, adresované papeži. V jednom se psalo, že nutí
mladé lidi vstoupit do kongregace, aniž by se přesvědčil
o jejich povolání, v druhém, že pošlapává všechny zákony
církve, jen aby měl co nejvíce lidí, ve třetím, že navádí své
lidi soustavně proti biskupům. Nezbylo než opatřovat si
vyjádření opačná. Mnozí, kdo se dověděli, proč je v Římě,
mu je rádi posílali a opatřovali. Tak to učinil don Bertag-
na, nástupce svatého Cafassa v Kněžském konviktu a jezuita
Rostagno. Pracovní tempo bylo takové, že zatím nebylo po-
myšlení, aby Don Bosco usiloval o audienci u Svatého otce.
Spíš byl toho mínění, že je třeba mlčet a hodně se modlit.
Vítr se začínal obracet ve prospěch jeho hlavně tím, že se
kupily stížnosti arcibiskupa proti němu, zatímco on na své-
ho představeného nic neříkal, naopak mluvil o něm s veš-
kerou úctou. Tak mezi kardinály začínalo převládat mínění,
že je třeba salesiánskou kongregaci podepřít, aby se mohla
normálně rozvíjet. Jen jeden kardinál zůstával tvrdý a to
byl prefekt kongregace pro biskupy a řeholníky, který byl
nakloněn arcibiskupovi také z filosofické názorové blízkos-
ti. Don Bosco Ferrieriho navštívil osobně, ale našel ho ne-
dobře naladěného. Světec o té audienci psal později v roce
1882 svému generálnímu prokurátorovi donu Dalmazzovi
do Říma a v dopise vypsal rozhovor s Jeho Eminencí. Byl
704

17.3 Page 163

▲back to top
tvrdý. Kardinál mu vytkl, že dělá turínského arcibiskupa, že
nežádá testimoniální listiny od biskupů, když chce někoho
přijmout do kongregace, na to mu Don Bosco odpověděl,
že vždycky žádal a jen když biskup odmítl vůbec vyjádřit se,
použil fakulty, kterou mu dal papež ústně. Věc tak jako tak
přešla vždy na kongregaci, kterou kardinál řídil, a tak mu
tento zakázal používat papežskou fakultu. Don Bosco se di-
vil, jak může kardinál pozastavit rozhodnutí papeže, ale od
té doby už v žádném případě fakultu nepoužil.
8. ledna 1878 se rozletěla po Římě zpráva, že král Viktor
Emanuel těžce onemocněl. Den na to zemřel. V Oratoři te-
prve teď vzešlo jasno ohledně jedné Don Boskovy dispozice.
Od roku 1862 se v kostelích přestalo modlit za krále, pro-
tože byl zřejmě exkomunikovaný z církve. Ani v salesián-
ských kostelích se nekonaly veřejné modlitby za krále. Ale
v posledním čase Don Bosco nařídil řediteli Lazzerovi, aby
modlitbu zase zavedl. Zřejmě věděl, že král brzy zemře a po-
važoval za dobré modlit se za jeho spásu. Řím a po Římu
celý svět měl o čem mluvit. Od podzimu se všude mluvilo
o tom, že papežovo zdraví je špatné a čekala se spíše jeho
smrt. Král už dal rozkazy pro případ papežova pohřbu. Za-
tím sám zemřel na zápal plic. Do té doby byl zdráv a plný
života. Podle vatikánských novin Osservatore Romano z 11.
ledna 1878, jakmile se papež dověděl o těžkém onemocně-
ní krále, vyslal do Quirinale nějakého kněze, aby navštívil
panovníka a pomohl mu dát do pořádku svou duši, ale ten
nebyl k němu puštěn. Přesto se všude mluvilo, že král přijal
svátosti a že poslal papeži dopis, ve kterém žádal o odpuš-
tění toho, co proti církvi udělal. Zatím se papežovo zdraví
zase zlepšovalo a lékaři dávali naději, že s jarem bude moci
opět dávat audience.
Zatím přicházely z Oratoře smutné zprávy. Vypukla tam
epidemie tyfu a skosila řadu životů. Pětina studentů musela
opustit Oratoř a odebrat se k svým rodičům. Někteří hoši
zemřeli v Oratoři, jiní doma. I mezi kleriky byly oběti. Mezi
Turínem a Římem se o tom často psalo. V té době nebyla
taková epidemie zvládnutelná a nebyla to jen záležitost Ora-
toře, nýbrž širšího okolí.
K této Don Boskově bolesti přistupovala bolest z nemož-
nosti dostat se k papeži. Jakmile se dověděl, že papež zase
dává audience, hlásil se, ale monsignor, který měl audience
na starosti, dělal hluchého a na jeho žádosti neodpovídal.
Bolest Don Boskova byla tím větší, že se dovídal, že papež
o něm často mluví a říká: „Proč nepřijde, copak jsem pro
něho udělal málo?“ Ani pokus kardinála Oregliy nic nepo-
mohl. Tak daleko sahala aktivita Don Boskových nepřátel.
Sivilský kardinál Gioachino Lluch y Garriga žádal Dona
Boska, aby otevřel v jeho diecézi salesiánský ústav. Don
Bosco mu to slíbil, jestli mu vymůže od Svatého Stolce privi-
legia. Kardinál řekl: „To je přece maličkost.“ – Ale se zlou se
potázal. Kardinál Ferrieri, jen co se mu o tom zmínil, obrátil
se k němu zády a už s ním nemluvil. Když se o tom zmínil
jednou sám papež, Ferrieri mu řekl: „Chcete-li dát Donu
Boskovi privilegia, počkejte raději, až zemřu.“ To, že už Don
Bosco nemohl s kardinálem prefektem mluvit, působilo
kongregaci veliké škody především morální. V turínském li-
turgickém kalendáři byla další ustanovení, která porušovala
řeholní autonomii a co chvíle došlo k nějakému dalšímu ne-
dorozumění, které jen očerňovalo salesiány v očích diecéz-
ního kléru. K tomu už půl roku trvalo pohoršení, že ředitel
Oratoře don Lazzero nesměl zpovídat. A pohrůžka, že totéž
stihne Dona Boska, trvala dále.
S datem 4. února se Don Bosco obrátil na monsignora Bi-
anchiho, sekretáře kongregace, a vypsal mu, co monsignor
arcibiskup v poslední době podnikl nejen proti salesiánům,
ale vůbec proti řeholním kongregacím a vše dokumentoval
tím, co vyšlo proti římským rozhodnutím, dokonce písem-
ně. Tak např. ordinář žádal představené kongregací, aby mu
hlásili, zda jejich podřízení chodí ke zpovědi. Řeholníci ze
starých řádů tyto požadavky jednoduše odmítli, ale co mají
dělat kongregace, které mají slabší pozici v církvi? Uvedl, že
mezi jiným arcibiskup neváhá veřejně tvrdit, že Don Bosco
nutí mladé lidi ke vstupu do své kongregace. V jednom ve-
řejném listě uvedl seznam kolejí, ze kterých jedině budou
přijímáni hoši do arcibiskupského semináře. Salesiánské
koleje jsou z toho samozřejmě vyloučeny, ačkoliv v létech
1847 až 1877 tři čtvrtiny bohoslovců dodali do arcibiskup-
ského semináře salesiáni. A prosil monsignora, aby nějak
přesvědčil kardinála prefekta, aby pomohl zmírnit utrpení,
které musí salesiáni zbytečně snášet, zatímco by potřebovali
klid, aby mohli konat své poslání. Ale to už zde byl konec
pontifikátu Pia IX. a všechno zůstalo viset ve vzduchu.
Svatý otec ještě na svátek Obětování Páně světil svíce
a měl řeč k farářům, k zástupcům diecézních kapitul a ře-
holních společností, kteří mu předávali tradiční svíce, do-
poručoval všem zvláště mládež, zdálo se, že je při dobré ná-
ladě, ale v noci 7. února se jeho stav očividně zhoršil. Ráno
přijal svátosti umírajících a k večeru skonal. Bylo to přesně
rok poté, co Don Bosco předpověděl jeho odchod ze života.
Až do konce zůstal přítelem a obdivovatelem Dona Boska
a mluvil o něm s úctou. Jen jednou vyjádřil pochybnost,
zda se jeho misie udrží, když tam posílá tak mladé lidi. Ale
to neměl papež ze sebe, to mu zas někdo nasadil brouka. –
Don Bosco stejně zůstal vždy věren svému velikému dob-
rodinci, bez něhož by byl nezaložil světové salesiánské dílo.
Také byl přesvědčen, že bude tento papež jednou prohlášen
za svatého a byl by se zaradoval, když v roce 1907 svatý Pius
X. zavedl proces o jeho beatifikaci.
Smrtí papeže přestává platit autorita státního sekretá-
ře. Vládu převzal dočasně Camerlengo svaté římské církve
kardinál Pecci spolu s třemi dalšími kardinály. Teď bylo tře-
ba připravit konkláve a volbu nového papeže. Kde se bude
konat? Radikálové byli ochotni volbu rušit, umírněné hla-
vy radily k zachování pořádku, aby Itálie neztratila ve světě
prestiž. V ty dny přišla vhod i nepřítomnost Dona Boska
v Římě. Byl pověřen, aby neúředně vysondoval vládní úmy-
sly. Byl u ministra milosti, spravedlnosti a kultu Manciniho,
ale ten byl k němu hodně hrubý. Šel také k ministru vnit-
ra Crispimu a málem, že to nebylo stejné. Ministr při jeho
vstupu do pracovny seděl zabořen v hlubokou pohovku
s nohama přehozenýma jednu přes druhou a s doutníkem
v ústech. Ptal se příchozího: „Kdo jste?“ „Jsem Don Bosco“,
zněla odpověď. „Co chcete?“ „Byl jsem pověřen zeptat se,
zda vláda míní zaručit svobodu konkláve.“ „Kdo jste, že mi
kladete tuto otázku?“ „Mám přinést odpověď kardinálovi
Camerlengovi.“ „Dobrá. Řekněte mu, že vláda udělá svou
povinnost.“ „Co znamená, že vláda udělá svou povinnost?“
„Řekněte mi, prosím vás, kdo vás poslal.“ „Neptejte se na
to. Mám přinést odpověď. Je-li vláda ochotna zaručit svobo-
du papežské volby, potřebuji to zjistit. Jinak bude konkláve
buď v Benátkách nebo ve Vídni nebo v Avignonu. Nesmí-
te zapomenout, že světové mocnosti pozorně sledují, jak
se Itálie zachová. Uzákonili jste zárukový zákon.“ Crispi se
odmlčel a začal slušněji. Začal vzpomínat na Turín a vybídl
705

17.4 Page 164

▲back to top
Dona Boska, aby si sedl. Mluvil i o Oratoři a začal i o vý-
chově. Pak z něho vylezlo, že někdy také přišel do Oratoře
a dokonce, že byl u Dona Boska u zpovědi. „Pamatujete se
na mne?“ řekl. „Nepamatuji se, ale jsem ochoten kdykoliv
vám posloužit.“ „Třeba bych to potřeboval. Asi bych měl
méně otravy než mám. Ale tehdy jsem věřil, teď je to jiné.“
Rozloučili se srdečně. Náš světec hned vyřídil na přísluš-
ných místech, jak pochodil a církevní kruhy byly uklidněny.
Crispi dodržel slovo.
Po svém návratu do Vatikánu Don Bosco zatoužil po-
tkat se s kardinálem dosavadním státním sekretářem Si-
meonim a schválně tam tudy bloudil v naději, že se s ním
setká. Nesetkal se, ale čekalo ho setkání důležitější. Ta část
vatikánského paláce byla jedno velké staveniště. Předtím
se konkláve slavila v quirinálském paláci, ale ten byl nyní
sídlem krále. Bylo třeba zařídit konkláve ve vatikánském
paláci. Proto byli všude zedníci a jiní řemeslníci a horečně
pracovali. Bylo třeba ubytovat 67 kardinálů a každý měl mít
světnici pro sebe. Nad vším tím ruchem dohlížel kardinál
Pecci – Camerlengo. Kdosi řekl Donu Boskovi, že kardinál
jde právě kolem. A Don Bosco nemeškal a jako by ho hnala
vyšší vůle, přistoupil k němu a políbil mu ruku. Kardinál se
zastavil a upřel na neznámého kněze oči. „Kdo jste?“ Don
Bosco na to: „Jsem jen obyčejný kněz. Dnes Vám líbám
ruku, ale chci se modlit, abych vám mohl brzy políbit nohu.“
Tehdy ještě bylo zvykem papeži při audienci políbit nohu,
jak to dělali poutníci ve Svatém Petru soše tohoto apošto-
la. „To vám zakazuji,“ řekl Camerlengo. „Eminence, přece
nemůžete zakazovat to, co chce Bůh.“ On na to: „Budete-li
se na ten úmysl modlit, stihnu vás církevním trestem.“ Don
Bosco s úsměvem: „Zatím nemáte takové právo. A kdybyste
je pak měl, budu to muset respektovat.“ „Kdo vlastně jste?“
zeptal se kardinál. „Já jsem nějaký Don Bosco.“ Pecci ukon-
čil řeč a šel dále za svou povinností.
Co Don Bosco řekl, to se brzy uskutečnilo. 19. února
začalo v konkláve hlasování a už 20. byl zvolen papežem
kardinál Pecci. Přijal jméno Lev XIII. na památku Lva XII.,
k jehož osobě choval velikou úctu. Jeho zvolení bylo všeo-
becně uvítáno s nadšením. Dokonce pruský kancléř Bis-
marck, který tolik vykonal pro zničení katolické církve v ně-
meckém císařství, řekl, že lepší volbu kardinálové nemohli
udělat. Don Bosco do čtyřiadvaceti hodin poslal novému
papeži gratulaci jménem celé salesiánské rodiny.
V sobotu 23. února udělil papež první veřejnou audien-
ci poutníkům z Francie, kteří přišli poklonit se památce Pia
IX. a vyžádali si, aby mohli složit hold jeho nástupci. Don
Bosco dostal od provizorního sekretáře nového papeže do-
volení přidat se a když šel papež kolem Dona Boska, sekre-
tář světce představil slovy: „Nevím, zda Vaše svatost zná už
Dona Boska.“ A on: „Kdo by neslyšel o tak horlivém knězi?“
A obrácen k němu řekl: „Slyšel jsem, že chcete založit svůj
dům také zde v Římě.“ Don Bosco na to: „Všechno bude zá-
viset od Vaší Svatosti.“ A vyžádal si pro své dílo požehnání.
Pecci se dostal poprvé do styku se salesiány v Aricciu,
kde býval na letním bytě. Jednou vstoupil do jejich chudé-
ho domu a prosil o sklenici vody, že má velikou žízeň. Oni
opravdu neměli žádný jiný nápoj než čerstvou vodu a poda-
li mu ji. On se trochu informoval o jejich práci a s díky zase
odešel.
Ale nesmíme si myslet, že za uhlazenými slovy byl nějaký
důvěrný vztah. Papež byl zprvu k Donu Boskovi nedůvěři-
vý. I tam zapracovaly pomluvy, které se o něm šířily. Fakt je,
že zprvu Lev XIII. odmítl přijmout Dona Boska na soukro-
mou audienci. Za prostředníka se tehdy nabídl fossanský
biskup, nám známý přítel Dona Boska Monsignor Mana-
corda. Zmínil se v audienci o světci, ale papež hned stočil
řeč na svatého Cottolenga. „Ten ano, to byl světec,“ řekl.
Manacorda se však nedal odbýt a vyjádřil mínění, že svatí
mají každý své poslání a svůj styl. Cottolengo měl naprostou
důvěru v Boží Prozřetelnost. Don Bosco naopak napřed vy-
čerpá všechny lidské prostředky a teprve potom se vrhne do
náruče Prozřetelnosti. Zkrátka bylo třeba nechat, aby nový
papež poznal valdockého kněze a přesvědčil se o neopráv-
něnosti řečí, které o něm kolovaly.
Světec mimo už zmíněné blahopřání poslal novému Ná-
městku Kristovu další dva přípisy. Don Jan Turchi, bývalý
chovanec Oratoře a v době volby Lva XIII. vychovatel v ro-
dině hraběte Mirafioriho v Římě, vypravoval, že jednoho
dne v té době byl u Dona Boska v bytě a zastihl ho, jak píše.
Don Bosco mu na jeho otázku řekl, že píše něco „de modo
tenendi – o tom jak si má počínat“. Neřekl kdo, ale existuje
list, který má podobný ráz, jako měl dopis, který na Boží
rozkaz psal Piu IX. v době koncilu. Také není podepsán, ale
obsah jasně ukazuje na autora. Obsah listu je takový:
Kněz, který už psal Piu IX. věci, o kterých soudil, že jsou
od Boha, píše nyní jeho nástupci Lvu XIII. Čeho je nyní za-
potřebí církvi? Hlas praví: Chtějí rozházet kameny svatyně,
vytvořit v městě a na Siónu zmatek. Způsobí mnoho zlé-
ho. – Nejvyšší ředitel církve musí napravit škody, způsobené
nepřítelem. Zlo začíná nedostatkem evangelních pracovní-
ků. Těžko se nacházejí leviti v bohatých domech. Je třeba
sáhnout k těm, kteří jsou u kladiva a u rýče. Nehledět na
věk ani na postavení. Všechno úsilí i tak nebude dostateč-
né v porovnání se zlem, které je třeba odstranit, a s dobrem,
které je třeba vykonat.
Synové klášterů, kteří dnes žijí v rozptýlení, ať se zase
shromáždí a nemohou-li vytvořit deset domů, ať vytvoří
třeba jen jeden, ale ať tam vládne zachovávání pravidel. Sy-
nové světa, přivábení světlem příkladu, rozmnoží zástupy
synů modlitby a rozjímání. Řeholní rodiny nově vznikající
jsou vyvolávány potřebami doby. Stálostí ve víře a materi-
álními díly musí potřít mínění těch, kdo vidí v člověku jen
materii – hmotu. Oni často pohrdají těmi, kdo se modlí, ale
budou nuceni věřit jejich dílu, které budou vidět na vlastní
oči. Tyto mladé instituce potřebují, aby se jim přálo ze stra-
ny těch, kdo jsou Duchem svatým povoláni, aby vedli cír-
kev. Svolají-li se rozptýlení řeholníci a budou-li praktikovat
pravidla, budou-li podpírány nové kongregace, bude dosti
povolání i pro diecéze, pro řehole i pro misie.
Ještě do třetice všeho dobrého psal Don Bosco novému
papeži. Byla to prosba o schválení jím složeného „požeh-
nání Panny Marie Pomocnice“. Papež text schválil, ale Don
Bosco jej dostal až v půli prosince. Schválení mělo datum
28. května 1878. Zůstalo ležet v kongregaci obřadů a nebýt
advokáta Leonoriho, který to tam našel a zaplatil za Dona
Boska taxu 11 lir, snad by to byl ani nedostal.
V ty dny se mu dostalo zvláštního setkání. Měl mši sva-
tou v kostele vedle Tor de Specchi a představená ho pozvala
na šálek kávy. Byl tam pozván na kávu také onen pán, který
bránil, aby Don Bosco dostal audienci u Svatého otce. Ne-
byl sám. Byl tam ještě s dvěma děvčaty, s nimiž se tuze sr-
dečně bavil. Rozvinul se trapný rozhovor. Pán chtěl, aby se
Don Bosco o děvčatech vyjádřil. On na to, že se v děvčatech
nevyzná. Pán zase: „Kdyby všichni kněží byli jako vy, bylo
706

17.5 Page 165

▲back to top
by na světě líp.“ Don Bosco: „Proč kdyby byli kněží jako já,
snad jste chtěl říci jako Pán Ježíš.“ Představená chtěla rozho-
voru na takové téma zabránit a položila dotyčnému otázku:
„Kdypak udělíte Donu Boskovi audienci?“ On: „Víte, Svatý
otec má teď tolik starostí, že nemá čas Donu Boskovi udě-
lit – alespoň momentálně – audienci.“ Holky drze vykřikly:
„Ale my jsme byly u audience už čtyřikrát.“ To bylo i pro
Dona Boska příliš. Neodpustil si, aby je nesekl: „To je dob-
ré. Vy jste byly u Svatého otce čtyřikrát a já, který tu čekám
měsíce a mám tolik práce, se budu muset vrátit s prázdný-
ma rukama domů do Turína.“ Pán to začal všelijak točit
a přitom dělal slečinkám komplimenty, až Don Bosco vstal
a šel pryč. Cestou řekl představené: „To jste mi ale připravila
pěkné překvapení!“ Ona se omlouvala, že měla dobrou vůli,
ale Don Bosco byl opravdu uražen a řekl jí: „Aspoň mi slib-
te, že mne pro příště uchráníte setkání s tímto člověkem.“
Svatí to mají těžké. Musí se pořád zapírat a jak! Bylo to
ještě v únoru. V Římě umíral advokát Francesco Sertorio,
který půjčil našemu světci 40 000 lir na pět a půl procenta
úroku. Don Bosco ho chodil denně navštěvovat a přitom se
v koutku srdce těšil, že nemocný něco řekne k té věci, nebo
že aspoň něco ustanoví v závěti. Ale Sertorio zemřel a v bytě
se nenašla žádná závěť. Přišli dva bratři advokáta a Don
Bosco sám jim řekl, že dluží nebožtíkovi 40 000 lir a pod
jakou podmínkou. Ti obdivovali jeho poctivost, ale nic víc.
Jen mu nabídli, aby za stejných úrokových podmínek místo
bratrovi dlužil zase jim.
Dva dny po advokátově smrti byl Don Bosco přítomen
slavnostní korunovaci nového papeže. Přivzal si ho k své-
mu doprovodu kardinál Oreglia. Ten se pak postaral, aby
přece jen dostal soukromou audienci. Byla stanovena na 16.
března, a sice na půl sedmou večer. Ale i tam strčil někdo
prsty, protože musel čekat v předsíni hodinu, takže odcházel
z apoštolského paláce až o půl deváté večer.
Byla to první audience u Lva XIII. a Don Bosco ji chtěl
zvěčnit tím, že o ní udělal zápis, ze kterého můžeme usou-
dit, že byla celkem dobrá a že papež projevil upřímný zá-
jem o salesiánské dílo. Don Bosco se mu zmínil o stavbě
kostela svatého Jana Evangelisty v Turíně, o ústavu a kos-
tele ve Ventimiglia a připomenul, že na obou dílech měl
velký zájem papežův předchůdce jako o hráze, postavené
proti zmáhajícímu se protestantismu. Papež řekl, že nemů-
že jinak, než také podporovat každou iniciativu, namíře-
nou k ochraně víry. Řekl: „Jak velikou mají zásluhu věřící,
kteří dávají svůj majetek k dispozici pro díla lásky, zvláště
vůči mládeži,“ a vyjádřil politování, že přítomný stav církve
mu nedovoluje přispívat tak, jak by chtěl. Don Bosco hned
využil příležitosti a promluvil o Sdružení salesiánských
spolupracovníků, mezi nimiž byl zesnulý papež a celá řada
kardinálů a poprosil Svatého otce, aby ho směl také nazývat
prvním ze salesiánských spolupracovníků. Když se papež
přeptal na podrobnosti, rád k tomu dal souhlas. V dalším
Lev XIII. vzpomněl, jak šel římskými ulicemi a narazil na
tlupu chlapců, kteří lumpačili, hádali se a kleli. Don Bosco
hned, že už delší dobu touží založit ve Svatém městě oratoř
pro takovou mládež. I v tom si porozuměli a Kristův Ná-
městek ho pobídl, aby dále hledal v dohodě s kardinálem
vikářem. A ať ho buď on nebo Don Bosco sám informuje
o dalším. A když už byli v tom římském tématu, světec pro-
sil Svatého otce, aby určil salesiánské kongregaci úředně
jednoho kardinála jako protektora, který by hájil její zájmy
před římskými úřady. Hned i nabídl kardinála Oregliu. Při-
šla samozřejmě řeč na turínského ordináře a papež řekl, že
čeká na vyjádření úředních míst a že už má v hlavě plán na
nějaké řešení situace, aby vyhovovala oběma stranám.
V závěru audience Don Bosco prosil o požehnání pro
své dílo a aby Jeho Svatost učinila nějaký vzkaz salesián-
ským chlapcům, salesiánům, spolupracovníkům, novicům
a misionářům. Členům Salesiánské kongregace vzkázal,
aby byli Pánu Bohu vděční za povolání. Už mocný rozmach
salesiánského díla ve světě ukazuje, že je zde patrný „prst
Boží – Digitus Dei est hic“. Ale ať zachovávají pravidla. Sale-
siánským chovancům doporučil, aby stáli pevně při papeži
a aby milovali neomylnou matku církev. Spolupracovníkům
poručil vyřídit, že sice pracují ve světě, ale mají účast na zá-
sluhách těch, kteří žijí ve společném životě. Novicům dopo-
ručil ústraní a představení ať dbají na jejich zdraví. O misi-
onářích se Don Bosco nyní rozhovořil déle a papež projevil
o ně veliký zájem. Donu Boskovi doporučil, aby do misií
posílal jen osvědčení lidi. Nakonec udělil všem své apoštol-
ské požehnání.
Z římského pobytu nám jinak zůstalo jen málo. O spo-
lupracovnické konferenci budeme mluvit jinde. Ale Boží
služebník měl tentokrát hlavu plnou starostí a srdce ovinu-
té trním, tolik nepříjemností musel spolknout. V roce 1879
v únoru bude v Alassiu v soukromém rozhovoru vzpomínat
na onen římský pobyt dosti hořce. Vzpomene také na svůj
sen, v němž viděl Řím zpustošený a preláty, jak budou jako
by za trest, že neposlouchali jeho rady, shazováni se schodů.
Také řekl, že hodně korespondence raději zničil, kdykoliv
šlo o lidi, kteří už zemřeli. Salesiáni, kteří byli kolem něho –
tak Rocca a Cerruti, vzpomínali, že byl Don Bosco při tom
vypravování mimořádně roztrpčen, ale že nejevil žádný
hněv, nýbrž jen lítost. I tak v jedné chvíli řekl: „Mluvil jsem
asi moc“ a toho večera požádal dona Roccu o svatou zpo-
věď.
15 Závěr římské cesty: 1878
Na neděli 17. března byl Don Bosco pozván dublinským
kardinálem do irské kolej v Římě na oběd. Kardinál se ho
vyptával na jeho názor ohledně otázky vztahu italského stá-
tu a církve. Snad chtěl vypátrat, jaké je jeho mínění. O tom
se hodně psalo a diskutovalo, jak dále. Čekalo se, jaký postoj
zaujme nová viditelná hlava církve. Už Pius IX. znal Don
Boskovo mínění. Byl pro smíření. Však to potvrdí v roce
jeho beatifikace sám papež Pius XI., který s Donem Boskem
mluvil osobně. – 21. března byl svátek svatého Benedikta
a P. Řehoř Palmieri přivedl našeho světce ten den do bene-
diktinské komunity u svatého Pavla za hradbami. Zmínění
řeholníci si to považovali za velikou čest a Don Bosco se
zvěčnil podpisem v jejich pamětní knize.
Po audienci u papeže už bylo na čase vrátit se domů. Don
Bosco navštívil ještě kardinála vikáře Jeho Svatosti, jak mu
uložil papež a v předvečer odjezdu ještě napsal rozsáhlý
rozklad o turínské rozepři pro kardinála Oregliu, kterého
už považoval za salesiánského kardinála protektora. Mon-
signor Gastaldi byl už od konce února v Římě u rosmini-
ánů, ale neví se, co všechno podnikal. Netrápila ho jenom
Don Boskova záležitost, ale měl k projednání asi 30 dalších
sporů se svými kněžími. Jen se ví, že po návratu do Turína
707

17.6 Page 166

▲back to top
poslal do Říma konsultorovi kongregace pro biskupy a ře-
holníky dominikánů P. Tosovi řadu otázek, které neměly
žalobný charakter, ale spíš nechávaly Římu volnou ruku.
Tosa odpověděl tak, že ujistil pana arcibiskupa, že pro něho
udělá vše, aby bylo zadostiučiněno spravedlnosti, ale také
v odpovědi vyjádřil jemnou formou skutečnosti, které pana
arcibiskupa nepotěšily. Tak mu potvrdil, že Kongregace sva-
tého Františka Saleského je od 4. dubna 1874 skutečně vy-
ňata z biskupské pravomoci a podřízena přímo Římu a že
tedy je nutno tento fakt respektovat. Salesiáni musí sice při
každém přijetí do noviciátu žádat od biskupa vysvědčení
zvané testimoniální listina, ale když zde nejsou fakta mlu-
vící proti mravnosti kandidáta, nemohou biskupové vysta-
vení vysvědčení odepřít. Ale i kdyby některý diecézní kněz
odešel z diecéze a požádal o přijetí do noviciátu v řeholní
společnosti, mohl by tam hned zůstat a jen čekat, až přijdou
testimoniálky. K upozornění, uveřejněnému v Liturgickém
kalendáři, konsultor poznamenal, že slova o zákazu slou-
žit v cizích kostelích bez ordinářova výslovného schválení
jsou tak absolutní, že je nelze chápat jinak, než je pochopi-
li salesiáni, když přestali tuto službu vůči kostelům konat.
A vyzval arcibiskupa, aby eventuální neshodu prominul
a nenutil římskou kongregaci v zájmu klidu k rozsouze-
ní celého sporu. – Arcibiskup ke konsultorově dopisu jen
připsal „P. Tosa z Říma. I on je mnich a ochránce všech pri-
vilegií mnichů.“
Don Bosco byl v Římě celé tři měsíce a ještě tři dny. Od-
cestoval 26. března do Sampierdareny, kde ho už čekali čle-
nové hlavní rady, s kterými potřeboval dokončit rozdělané
věci a projednat s nimi další záležitosti. Ze Sampierdareny
chtěl zajet ještě do Francie.
V těch třech měsících Don Boskovy absence z Turína byl
jeho zástupcem don Rua. Vyznamenal se velice, ač neměl
malou zodpovědnost, vždyť na tyf zemřelo v Oratoři pět
hochů a dalších deset odešlo na věčnost u rodičů. V té době
navštívil Oratoř nový biskup z Alby, monsignor Alimonda,
který o pět let později bude turínským arcibiskupem a svou
láskou nahradí Donu Boskovi aspoň částečně příkoří, která
musel deset let snášet. Ještě připomeneme, že Don Bosco už
v Římě pojal a hned začal uskutečňovat plán sestavit živo-
topis nového papeže. Vyšel s nadpisem „Nejkrásnější kněz
apoštolského sboru.“ Na sepsání životopisu spolupracoval
také don Bonetti. Samozřejmě dílko skvěle vázané poslal
také samotnému papeži. Výtisky rozeslal všem kardinálům
a dalším hodnostářům, vždyť knížka obsahovala i stručné
životopisy Jejich Eminencí, jak je přinesly soudobé časopisy.
Od mnohých dostal děkovné dopisy.
16 Na skok do Francie
Z Říma měl Don Bosco na jaře roku 1878 namířeno do
Francie navštívit tamní salesiány v Nizze a projednat další
založení v Marseille, v Navarre a v Saint Cyr.
Zatím dozrála jen jedna věc. V Nizze měli salesiáni Pa-
tronage svatého Petra na pěkném místě a už čile pracovali.
Zbudovali řemeslnické dílny a začali otvírat třídy střední
školy. Interních žáků měli na 60, ale přijímali také externí
žáky, případně takové, kteří část dne trávili v ústavě, část
doma v rodině. Také sváteční oratoř pro externí chlapce
se utěšeně rozvíjela. Jen finance nekvetly a dům měl dluhy.
Don Bosco nic nevyčítal, ale usmyslil si uspořádat tam tak-
zvaný „sermons de charité“ – dobročinnou konferenci. Už
jednou taková konference hodně vynesla, když kázal biskup
Mermillod. Nyní o takové dobročinné kázání požádal vy-
hlášeného orleánského biskupa Dupanloupa, kterého viděl
na vatikánském koncilu a pak se s ním sešel osobně v Tu-
ríně. Bohužel nakonec tento nepřijel, jen se slušně omluvil.
Don Bosco svůj příchod do Nizzy připravil otevřeným
dopisem, poslaným nizským katolíkům. V něm také ozná-
mil, že Patronage potřebuje finanční pomoc, o kterou bude
prosit. Přijel tam 31. března a byl velmi slavnostně tamní
komunitou přivítán. Ředitel don Ronchail však byl nemo-
cen, takže tíha neděle a přivítání ležela celá na jeho synovci,
jeho zástupci Janu Ronchailovi. Don Bosco měl úmysl vzít
tohoto s sebou do Marseille a udělat ho tam ředitelem začí-
najícího díla, ale musel od toho upustit, protože ten, vyčer-
pán námahou, náhle onemocněl.
Z Nizzy jel Don Bosco, provázen donem Ruou, do Fré-
jus, kde se měla podepsat smlouva o otevření hned dvou
domů – v Navarre a v Saint Cyr, ale že přišlo zúčastněným
osobám pozvání pozdě, nedostavily se a Don Bosco jel dále
do Marseille. Tam už také myšlenka na založení salesiánské-
ho díla udělala značné pokroky, ale ještě nebyla zcela jasná.
Kanovník Guiol, o kterém jsme už mluvili, po návštěvě Tu-
rína už nemyslel jen na oratoř, ale snil o vytvoření takového
díla, jaké viděl u Dona Boska na Valdoku. Stejného mínění
byl monsignor Place. V Marseille existovala katolická spo-
lečnost zvaná Maison Beaujour a měla za úkol pracovat pro
záchranu opuštěné mládeže. Měla i nějakou budovu, ve kte-
ré měli školští bratři obecnou školu, ale chystali se ji opustit.
Guiol ve spojení s biskupem uvažoval, že by na místo škol-
ských bratří mohli tam nastoupit salesiáni. Když Don Bosco
2. dubna 1878 přijel do Marseille, věci byly ještě v plenkách,
ale Boží Prozřetelnost už připravovala plány i jejich reali-
zaci. Don Bosco sloužil mši svatou v kostele svatého Jose-
fa, když tam přišla paní jménem Prat-Noilly. Ta byla hned
přesvědčena, že celebrující kněz je svatá duše, a když se pak
dověděla, že je to vyhlášený Don Bosco, pojala k němu ta-
kovou úctu, že se stala velkou dobroditelkou marseilleského
salesiánského díla. – Byla zde ještě další síla, která se při-
pojila k výstavbě tohoto díla. Byl to zástupce faráře Guiola
abbé Mendre. Později se sám stane farářem u svatého Jose-
fa a po čtyřicet let bude věrným spolupracovníkem Dona
Boska a jeho salesiánů.
Co více vykonal Don Bosco v Marseille? S farářem Gui-
olem se dohodli na konceptu smlouvy se školskými bratry
o převzetí domu, který oni do té doby spravovali. – Pak jel
Don Bosco znovu do Fréjus jednat o otevření domu v Nava-
rre. Šlo o veliký pozemek, měřící 233 hektarů půdy, na němž
byla zemědělská škola zvaná Sirotčinec svatého Josefa. Zří-
dil ji kněz Jakub Vincent za pomoci paní Roujou – pozemek
byl jeho majetkem – pak celý statek postoupil do pronájmu
několika kněžím, stále pod podmínkou, že to bude sloužit
zbožnému účelu, ale nakonec se tito kněží jen zadlužili a na
radu biskupa byli ochotni vzdát se všeho ve prospěch Dona
Boska, pomůže-li jim zaplatit dluhy.
Po pravdě řečeno, Don Bosco zprvu neměl chuti při-
jmout hospodářskou kolonii a to z ideových důvodů. Zdálo
se mu, že na polích je asistence těžká, ne-li nemožná. Ale
Bůh mu dal inspiraci, která změnila jeho názor. Dal mu ji
708

17.7 Page 167

▲back to top
v podobě opravdového snu. – Zdálo se mu, že je někde da-
leko od Turína v polích. Kolem dokola nebylo žádných oby-
dlí mimo jedno, ke kterému obrátil své kroky. Když se při-
blížil, vyšel mu naproti asi deseti nebo dvanáctiletý chlapec
a krásně opětovně zpíval jako refrén po francouzsku: „Ami
respectable, Soyez notre père aimable – Vzácný příteli, buď-
te naším milovaným otcem.“ – Don Bosco si myslel, že chce,
aby ho přijal do ústavu nebo aby mu dal almužnu nebo něco
takového. Ale on stále opakoval svůj refrén. Byla tam také
nějaká venkovsky oděná paní a kolem nich se začaly kupit
další hloučky hochů, kteří podobně zpívali. Všichni zvali
Dona Boska, aby šel dál do stavení. On šel a ocitl se na dru-
hém dvoře, kde stálo selské stavení a za ním byla další veliká
budova. Obrátil se na tu paní, která měla bílou jupku a na
krku červený šátek a vypadala tajemně. Ona mu ukázala na
prostranství a řekla mu: „Pohleď na ta pole, na tento dům,
na tuto mládež.“ Zatím se počet hochů stal tisíckrát větším,
než byl na počátku. Pak přišla další skupina značně početná
a nad tou paní rozprostřela veliký plášť. Potom plášť stáhla
zase k sobě a hle: byli to už dospělí muži. Řekla mu: „Vezmi
si je, to jsou tvoji kněží a klerici.“ Nato pokynula hochům,
aby si klekli a zanotila s nimi: „Sláva, čest, díkuvzdání Pánu
Bohu zástupů.“ Všichni nádherně zpívali mnoha hlasy –
načež se Don Bosco probudil.
Když se Donu Boskovi nabízela zemědělská kolonie, už
nebyl proti přijetí. Sen ho ubezpečil, že je Boží vůle, aby ji
přijal. Proto jednání s biskupem z Fréjus bylo celkem hlad-
ké, i když se neuskutečnilo hned. – Později, aniž byl sen
známý (XIII. svazek Memorií byl napsán a vydán až v roce
1931) v roce 1929 francouzští salesiáni dali do Navarre sa-
lesiánský noviciát a don Candela, rádce hlavní salesiánské
rady, tam oblékal do duchovního roucha první novice a teh-
dy upozornil na to, že se začal plnit Don Boskův sen o kněž-
ských povoláních, která z toho místa vyjdou.
Ale vraťme se k 5. dubnu 1878. Don Bosco s biskupem
fréjuské diecéze projednal záležitost navarrskou, ale i even-
tualitu otevření domu v Saint Cyr, protože i tato lokalita
patřila do jeho diecéze. A dohodl se s biskupem, že nadá-
le s ním povede vyjednávání ředitel z Nizzy don Ronchail.
S tím odjel. Pak nastala poměrně dlouhá přestávka. Biskup
několikrát psal donu Ronchailovi, don Ronchail zase Donu
Boskovi, ale odpověď nepřicházela. Don Bosco onemocněl.
V samotné Nizze prožil Don Bosco smutné chvíle. Pre-
fekt nizského domu, zástupce strýce ředitele, don Jan Ron-
chail, byl vážně nemocný. Nemoc se proměnila v těžký zá-
pal plic. Don Bosco přijel, když už byl nemocný v kritickém
stavu a když se lékař vzdával naděje. Stačil jen nemocného
mladého kněze potěšit a disponovat na smrt. Vzácný spo-
lubratr zemřel odevzdán do svaté vůle Boží 11. dubna.
Světci jsou také lidé. Don Bosco byl nadto velmi citlivý
a smrt nadějného spolubratra na něho silně zapůsobila. Měl
s ním své úmysly. Chtěl ho poslat buď do Marseille nebo do
Navarre. K tomu zemřel v Oratoři další kněz don Lumello
a v poslední době zemřeli tři klerici. Připočteme-li k tomu
řadu lidí, kteří zemřeli na tyfus v Oratoři nebo doma, byla
to rána za ránou do jeho citlivého otcovského srdce. Don
Bosco se hrdinsky zapíral a nutil se do klidu, aby podepřel
ostatní v Nizze i jinde. – Z Nizzy ho vedly kroky do Venti-
miglie, do Vallecrosie, Alassia a do Varazze a do Sampier-
dareny, ale tam to propuklo. Dál už si netroufal jet, musel
ulehnout. Ještě štěstí, že jeho skvělý ošetřovatel koadjutor
Petr Enria, který ho ošetřoval v těžké nemoci ve Varazze,
byl teď už rok v tomto domě a mohl znovu nastoupit do
služby u jeho lůžka.
Enria napsal tři dopisy koadjutorovi Josefu Buzzettimu
do Oratoře a detailně vypsal Don Boskovo onemocnění.
Začalo to několikahodinovým vrhnutím, přišly horečky,
zdálo se, že se vrátí oparové onemocnění, kterým byl po-
stižen ve Varazze, také nechuť k jídlu, noční nespavost nebo
neklidný, vyčerpávající spánek, provázený hroznými sny.
Opět celý tehdejší salesiánský svět, když se dovídal
o onemocnění milovaného otce, byl zalarmován k modlit-
bě a k obětem za jeho uzdravení. A když 21. dubna na Boží
Hod velikonoční přišel ze Sampierdareny krátce po obědě
telegram od Enrii, v němž stálo: „Modlitby vyslyšeny – otci
lépe – obědvá s námi – buďte veselí,“ bylo velikonoční Ale-
luja znásobeno ještě jásotem nad veselou zprávou. Jakmile
se roznesla zpráva o tom, že je Donu Boskovi lépe, začaly
proudit do ústavu návštěvy jeho ctitelů a dobrodinci se ne-
chali vidět, takže nemoc trochu zlepšila salesiánské finance,
hodně zpustošené v dlouhé době, kdy Donu Boskovi nebylo
možno shánět peníze pro neustálé starosti jiného druhu.
V jednom Enriově dopise čteme, že v noci na Velký pá-
tek Don Bosco ze spánku začal křičet: „Hola, stát!“ A začal
sebou zmítat na lůžku. Enria ho raději probudil a ptal se
ho, co mu je. Až trochu později světec vypravoval jaký měl
hrozný sen. Zdálo se mu, že nějací lidé odsoudili na smrt
kocourka a jednalo se o to, kdo nad ním vykoná ortel smrti.
Don Bosco tam stál opřen o hůl, když tu vběhl do místnos-
ti černý kocourek a za ním dva psi, kteří ho chtěli roztrhat.
Kocourek hledal záchranu a Don Bosco ho vyzval, aby se
rychle skryl pod jeho kleriku. On to udělal, psi se zastavili,
zlostně vrčeli a doráželi, ale Don Bosco je holí odrážel, že se
neodvážili ubohé zvíře zakousnout. „Pryč odtud, nechte to
ubohé zvířátko na pokoji!“ volal, a oni k jeho velkému podi-
vení začali mluvit lidským hlasem: „Jeho páni ho odsoudili
na smrt a my musíme rozsudek vykonat.“ „Jakým právem
to chcete udělat?“ „Dobrovolně se stal jejich sluhou a oni
si s ním mohou udělat, co chtějí.“ A zase se vrhli dopředu
a Don Bosco zase do nich bil holí. Boj trval dlouho a Don
Bosco si v té tísni ani nepovšimnul, že se kocourek změnil
na beránka. Ale i oni se začali proměňovat. Hned měli po-
dobu lva, hned tygra, byli čím dál hroznější a nakonec se
proměnili v ďábly. „Lucifer je náš pán,“ řvali ďáblové. „Ten,
kterého ty chráníš, se mu dobrovolně vydal za otroka a my
ho musíme dostat a zabít.“ Tu nastala další proměna. Místo
beránka zde byl hoch, která úzkostně volal: „Done Bosco,
zachraňte mne!“ Don Bosco mu řekl: „Neboj se! Máš oprav-
du dobrou vůli být hodný? Jestliže ano, tu máš, vezmi tuto
medailku, klekni si a pomodlíme se spolu.“ Ďáblové ještě
stáli ve střehu, ale Don Bosco držel zdviženou hůl. Vtom
Enria otce vzbudil a nedovolil mu vidět zakončení vidění.
Don Bosco říkal, že šlo o zcela určitého, jemu známého
chlapce.
Druhý telegram 23. dubna oznamoval, že je Don Bosco
na cestě a že k večeru bude v Turíně. V Oratoři se všech
zmocnila bláznivá nálada. Všechno se chystalo jaksepatří
ho přivítat. Enria měl sice proti tak brzkému návratu ná-
mitky, ale Don Bosco se už nedal zadržet. Provázeli ho na
nádraží don Rua a don Albera, Enria běžel napřed koupit
jízdenky, ale měli zmeškáno a vlak už byl připraven k od-
jezdu. Enria prosil přednostu stanice, aby počkal a ten, když
slyšel, že jde o Dona Boska, rád zdržel vlak o 5–7 minut.
709

17.8 Page 168

▲back to top
Také někteří cestující věděli, kdo je Don Bosco a neprotes-
tovali proti zdržení.
Ještě slovíčko k slavnému Enriovi. Asi o měsíc později
přijel do Turína. Don Bosco ho srdečně pozdravil a řekl:
„Už měsíc ti chci napsat a pořád mi k tomu chybí čas. Povím
ti to tedy ústně. Chci, abys věděl, že jsem ti ze srdce vděčný
za všechno a že mě mrzí, že jsem ti způsobil bolest, že jsem
tě s tím odjezdem zarmoutil. Ale cítím se dobře. Jsi rád?“
Enria jen cosi zakoktal. Don Bosco: „A nezapomeň se před
odjezdem ještě u mne stavit. Chci tě ještě vidět.“
17 Po návratu do Oratoře
Don Bosco vstoupil do Oratoře pozdě večer, protože ho
něco zdrželo v Asti. Ovšem hlídky hlásily, že je zde a až na
náměstí Panny Marie Pomocnice bylo slyšet šum z Oratoře.
Těch bouřlivých „Evviva“ bylo dost a dost, až uši zaléhaly.
Otec šel na večeři do jídelny, ale i tam bylo hlučno a přede
dveřmi se tlačili chlapci, každý ho chtěl aspoň zahlédnout.
Druhý den přicházeli zástupci všech tříd a dílen, každý se
svým příspěvkem, takže to byla jedna velká akademie na
pokračování.
Don Bosco nebyl tři dny schopen velké práce a dopřával
si aspoň částečnou rekonvalescenci. Přesto si rád poslechl
referáty od jednotlivých představených, aby se informoval
o životě v domě i mimo dům. Přijal i několik lidí z venku.
Také napsal několik dopisů, které nebylo možno odložit.
V těchto souvislostech uvádí don Ceria koresponden-
ci, týkající se té doby a Don Boskova výchovného systému.
Tak psal sekretáři ministerstva vnitra Aluffimu, který byl
jeho přítelem, a jsou tam narážky na neurčitý projekt vzít
do salesiánské režie některé místo v Římě, kde by se moh-
la shromažďovat ohrožená mládež podobně, jak tomu bylo
v Turíně. Nebyl to projekt braný ze strany úřadů vážně, ale
Don Bosco aspoň dělal, že to bere vážně a podle jistého pro-
memoria navrhoval dokonce šest různých míst v hlavním
městě, kde by mohli salesiáni začít působit. Také existuje
náčrtek jeho preventivního systému jakožto způsobu, kte-
rý by měl vystřídat systém represivní, v té době aplikovaný
ve výchově mládeže. V tomto náčrtku světec–vychovatel
uvádí, kterou mládež považuje za ohroženou: 1. Mládež,
přicházející z venkova do města za účelem nalézt práci. Ta-
koví brzy utratí to málo, co si přinesli s sebou a snadno se
nechají strhnout ke krádežím, čímž se dostávají na cestu
mravní zkázy. 2. Mládež bez rodičů, která se připojuje k tlu-
pám chuligánů, protože se jich nikdo jiný neujme. 3. Mlá-
dež, o kterou se rodiče nestarají a kterou vyhánějí na ulici.
Takových rodičů je bohužel mnoho. 4. Tuláci, kteří padají
do rukou veřejné bezpečnosti, ale nejsou ještě zcela zkažení.
Kdyby se takoví octli v nějakém domově, kde by nalezli vý-
uku a výchovu, mohli by být navráceni společnosti jako po-
ctiví občané. Don Bosco radil, aby veřejná moc podporova-
la zřizování zařízení, kde by taková mládež nalezla domov.
Nemluvil přímo o oratořích, ale pro nás, kteří známe jeho
práci mezi mládeží, je jasné, co takovými shromážděními
myslel.
Do těchto souvislostí patří Don Boskovo setkání s turín-
ským provinčním prefektem na téma „Generala“. Už jsme
četli o tom, jak za ministra vnitra Urbana Rattazziho Don
Bosco provedl husarský kousek, když bez policajtů dokázal
přivést zpět z výletu do této káznice mladistvé kárance, aniž
mu který utekl. „Generala“ byla poslední dobou pro Turín
velkým problémem. Dokonce v ní došlo ke vzpouře, při níž
málem začaly hovořit pušky. Prefekt by si byl přál, aby Don
Bosco přijal Generalu do své režie, ale Don Bosco namítal,
že to ministerstvo vnitra nedovolí. Prefekt zase řekl, že se
pokusí. Pokusil se a ministr odpověděl kladně. Když si však
Don Bosco vymiňoval, že bude vnitřní život káranců orga-
nizovat bez zásahů ze strany kohokoliv a že bude užívat pro-
středků náboženských, změnil rozhodnutí s poukazem na
to, že by z nich Don Bosco vychovával kněze, kterých prý už
je tak jako tak nadbytek. Na tomto úskalí ztroskotala zále-
žitost „Generaly“, ale i pokus založit pro ohroženou mládež
něco v Římě.
Když se Don Bosco po návratu ze Sampierdareny vrátil
domů a probíral se haldou korespondence, našel tam také
tlustou obálku z Říma. Byly tam tři dopisy: advokát Leono-
ri mu posílal dva dokumenty podepsané kardinálem Ferri-
erim a seznam privilegií, které v Římě naznali jako platné.
Povězme si napřed něco o tomto seznamu.
Kardinál nařídil 14. listopadu 1877 Donu Boskovi, aby
předložil dokumenty, jimiž by prokázal pravost výsad,
které mu udělil Svatý otec ústně. Uvedl, že se tím bude za-
bývat kongregace pro biskupy a řeholníky. Nyní mu posí-
lal seznam těch uznaných. Výsada, na základě které mohl
přijmout někoho do kongregace bez biskupských testimo-
niálek, definitivně padla. Ale toto byla okrajová záležitost.
Hlavní byl reskript, poslaný turínskému arcibiskupovi
ohledně sporu s Donem Boskem. Kardinál Ferrieri v něm
uvádí šest „žádostí“ arcibiskupa a odpověď posvátné kon-
gregace na ně s vyjádřením naděje, že se tím spor skončí.
Don Bosco mohl jen smutně pokývat hlavou, když četl, že
arcibiskup žádá: 1. aby Salesiánská kongregace zachovávala
papežský reskript z 25. ledna 1848 o testimoniálkách, 2. aby
se nemíchala do činnosti kazatelské a do svátostné pastorace
bez toho, že by se zachovávaly všechny v tom smyslu usta-
novené kánony, 3. aby se nepsalo o zázracích, k nimž došlo
v Turíně nebo v turínské diecézi, dokud by to arcibiskup ne-
dovolil, 4. aby se nepublikovaly odpustky, aniž by arcibiskup
předem si mohl ověřit jejich legitimnost, – 5. aby v salesián-
ských domech mimo členy kongregace necelebroval nikdo
bez jeho souhlasu, 6. aby ho byla Salesiánská kongregace
poslušna ve všem, co není výslovně vyňato z pravomoci
arcibiskupa schválenými stanovami. Pan kardinál prefekt
všechny žádosti arcibiskupa potvrdil a Donu Boskovi naří-
dil, aby se dostavil k arcibiskupovi a ústně se s ním domluvil
také ohledně suspense ředitele Lazzera a jiných věcí.
Don Bosco si udělal násilí a šel na stanovenou dobu do
arcibiskupského paláce a měl s ordinářem rozhovor. Don
Lazzero seděl v předsíni a slyšel arcibiskupa silně mluvit.
Když pak šli s Donem Boskem z paláce, dobrou čtvrt ho-
dinu světec nepromluvil. Až potom si nechal uklouznout
větu: „Hrozný člověk! Vůbec mě nepřipustil k řeči, mluvil
jen sám.“ – Ale nějaký výsledek zde byl. Arcibiskup sám
psal Donu Boskovi, aby mu poslal seznam lidí, kteří by měli
přijmout svěcení, samozřejmě se všemi potřebnými údaji.
Se světeckou pokorou se Don Bosco snažil splnit vše bez
protestu nebo vysvětlování. Zatím měl nutně pocit prohra-
né bitvy. Papež byl mrtev, druhý papež zatím nebyl jeho za-
stáncem, takže poslední instancí byl skrupulózní kardinál
prefekt a ten nahrál v zájmu klidu arcibiskupovi.
710

17.9 Page 169

▲back to top
Nyní svatý Don Bosco z ran nevycházel. Od března šla
městem vlna epidemie granulozního zánětu spojivek. Měs-
to zavřelo kolej Misií, řízenou doktorem Ortaldou a pozor-
nost zdravotnické komise se upnula na Oratoř. Vykonala
tam důkladnou prohlídku, která trvala několik dní. Bylo
vidět, že páni věnují Don Boskovu podniku mimořádnou
pozornost a ne zrovna s mírumilovnými úmysly. Neda-
lo se nic dělat, nemoc byla i v Oratoři. Rozkaz zněl: Poslat
domů všechny těžce nemocné, separovat od druhých lehce
nemocné, věnovat jim předepsanou lékařskou péči, vybílit
vápnem všechny portikáty a stěny na schodištích, na chod-
bách atd., nepřijímat žáky pro další školní rok, dokud bude
nebezpečí trvat a také zvětšit počet těch, kdo měli na staros-
ti úklid a čistotu domu.
13. května byla další vizita, která hlásila, že se od první
vizitace nic nezměnilo, ale to už se začal Don Bosco bránit.
Hlavně písemně prohlásil hlášení za nepravdivé, protože
všechna nařízení hygieniků byla splněna. Dopis byl energic-
ký a prefekt provincie jím byl zaskočen. Don Bosco nadto
získal lékaře Losanu, aby osobně převzal dohled nad do-
mem z lékařského hlediska a ten, nejen že jej vzal, ale dove-
dl i Oratoř bránit. Přišla nová komise a kterýsi z členů krou-
til při prohlídce domu nosem a říkal: „V ložnicích je málo
vzduchu.“ Doktor mu odsekl: „Tak se běžte podívat, jak by-
dlí lidé ve městě, jak se celé rodiny tísní ve svých bytech, jak
v jedné světnici bydlí otec, matka, tři čtyři děti a ještě se tam
vaří, spí, pere a když člověk zvedne hlavu, narazí na strop.“
K zavření Oratoře tedy nedošlo. Byla slíbena další vizita, ale
už nikdo nepřišel.
V druhé půli května přišla další sekatura. Na radnici si
vymysleli zavření obecné školy, kterou měl Don Bosco ote-
vřenou pro děti z okolí. Zas přišla komise a shledala, že
místnosti nejsou dostatečně vyhovující. Don Bosco se zase
musel bránit a ubránil se. Dokázal, že se vyučovalo v nevy-
hovujících místnostech jen prozatímně, než se upraví nor-
mální místnosti. Také poukázal na to, že hoši, kteří chodí
do školy k němu, by normálně obecná škola vůbec nepřija-
la. I tato odiózní akce vyzněla naprázdno a Don Bosco brzy
mohl dokázat, že jeho řeč o přenesení do slušných místností
není žádný bluf, ale skutečnost. Provinční školská rada si
vyžádala jména a kvalifikaci vyučujících a víc se o věci ne-
mluvilo.
K dovršení těžké zkoušky, kterou mu Boží Prozřetelnost
připravila pro jaro 1878, zemřeli tři jeho velicí přátelé a dob-
rodinci. Zemřel baron Kamil Bianco z Barbanie, který po
smrti svého dědice odkázal všechno Donu Boskovi. Noviny
se rozepsaly prý o milionech, které spadly Donu Boskovi do
klína, že už nebude muset shánět peníze. Na lži dal odpověď
Salesiánský věstník. Dále zemřel význačný spolupracovník
Dona Boska markýz Dominik Fassati, který ve své době dě-
lal v Oratoři katechetu při nedělní výuce uličníků a vydat-
ně pomáhal i finančně. A ještě před jmenovanými dvěma
opustil toto slzavé údolí v Římě kardinál Berardi, který se
tolik zasloužil o salesiánské dílo svým nezištným zprostřed-
kováním služeb u zemřelého papeže Pia IX. S těmi třemi
odešel kus Donu Boskovi drahé historie jeho díla a jeho srd-
ce každým z těch úmrtí bylo bolestně raněno.
18 Kostel sv. Jana Evangelisty – Památník Pia IX.
Myšlenka postavit v Turíně na pozemku oratoře svatého
Aloise kostel zasvěcený svatému Janu Evangelistovi se zro-
dila v Don Boskově hlavě v roce 1869, ale on už dříve pra-
coval o rozšíření pozemku v těch místech. Šlo mu o to, aby
paralyzoval snahy valdenských, kteří se usadili v blízkosti
jeho díla a vystupovali čím dál tím útočněji. S plánem udě-
lat z nového kostela památník Pia IX. vyrukoval teprve po
smrti tohoto papeže. Architekt Mella vypracoval projekt,
podle něhož prostor vevnitř měl obnášet 1 100 m2, kde by
se směstnalo pohodlně 2 500 lidí. Uprostřed fasády měla
být věž vysoká 45 m. – Arcibiskup Gastaldi podnik schválil
a stavitel Spezia se do díla pustil s potřebnou vervou. V srp-
nu 1878 už bylo podzemí skončeno a začaly se zvedat zdi.
Vše probíhalo normálně a opravdový incident vznikl zrov-
na v době, kdy byl Don Bosco v Římě.
Jistě si pamatujeme, že Don Bosco začal stavět kostel sva-
tého Sekunda v Turíně na prosbu pana arcibiskupa, ale pak
byl donucen vzdát se díla. Pan farář toho místa don Leone
Prato si chtěl pomoci k bohatší podpoře stavby veřejností
tím, že vyrukoval s myšlenkou postavit ten kostel jako pa-
mátník Pia IX. V tom smyslu dělal propagandu a pan ar-
cibiskup vydal zvláštní pastýřský list. Ale jak se to projeví
na salesiánském staveništi u Porta Nuova? – Don Bosco dal
pokyn redaktoru Salesiánského Věstníku donu Bonettimu,
aby tam salesiánským spolupracovníkům doporučil zase sa-
lesiánský kostel, také jako hold vděčnosti zemřelému pape-
ži. Ovšem, když lidé žijí v nevůli, každá maličkost se bere za
nesprávný konec a tak tomu bylo i v tomto případě. Pan ar-
cibiskup dostal do rukou Salesiánský věstník a hned to vzal
jako konkurenci. Nejen to, také to hned udal v Římě. – Jak
v Římě? – Kardinál státní sekretář Franchi psal Donu Bo-
skovi, že přišla stížnost, aby tedy nedával podnět k dalším
sporům, když kostel svatého Sekunda je diecézní podnik
a arcibiskup má právo dělat pro něj propagandu. Don Bosco
v odpovědi uvedl, že kostel svatého Jana byl schválen také
panem arcibiskupem a o něm bylo už tehdy řečeno, že je
to památník lásky k Piu IX. Uvedl dále, že neměl napros-
to v úmyslu poškodit stavbu kostela svatého Sekunda a že
pro svatého Jana Evangelistu dělá propagandu výlučně mezi
salesiánskými spolupracovníky. Salesiánský věstník ani
není vydáván v Turíně, nýbrž v Sampierdareně v diecézi ja-
novské, kde tamní biskup nemá žádných námitek. Ovšem
v Římě se na to dívali z hlediska jiného. Pro ně bylo důle-
žité, aby Don Bosco nedráždil onen křehký, vlastně napo-
ručený mír mezi Oratoří a arcibiskupským palácem. A Don
Bosco ujistil všechny, i arcibiskupa, že v souvislosti se stav-
bou kostela svatého Jana už nebude mluvit o památníku Pia
IX., ale spokojí se normální propagandou. Redakce Věstní-
ku byla sice tímto zásahem pohoršena a popravdě řečeno
uražena, protože pan arcibiskup v dopise Donu Boskovi si
neodpustil poznámku, že „jistí takzvaní katoličtí novináři“
si dovolují urážet ty, kdo jsou určeni, aby šli a učili všechny
národy, dále, že se proti nim bude stavět „totis viribus – ze
všech sil“ a chování těch žurnalistů nazval přímo bezbož-
ným a rozkolnickým.
Stavba obou kostelů pokračovala nyní tak, jak jinak ne-
mohla pokračovat. Přitom Don Bosco dovedl přece jen čelit
velkým překážkám, protože měl duši v klidu a každý věděl
s jakými těžkostmi zápasí. Bylo třeba uspořádat co nejdříve
slavnost svěcení základního kamene a to zase nebylo možné
711

17.10 Page 170

▲back to top
bez svolení pana arcibiskupa. Ten nyní v duchu sjednané-
ho „míru“ přece jen hleděl aspoň na veřejnosti vystupovat
jako patron obou kostelů a uvolil se nakonec osobně obřad
vykonat. Bylo to 14. srpna 1878 v předvečer svátku Nanebe-
vzetí Panny Marie. – Slavnost vyzněla celkem obstojně. Pan
arcibiskup pronesl plamennou řeč, v níž velebil apoštola –
miláčka Páně a všechny povzbuzoval k úctě k Nejsvětějšímu
Srdci Ježíšovu, k Panně Marii Pomocnici křesťanů a k neo-
chvějné věrnosti Svatému otci. Končil slovy: „Dokud bude
Turín pěstovat tyto tři úcty, které už tak zakládají jeho slávu,
katolická víra zde nepřestane žít.“
Horší to bylo s kostelem svatého Sekunda. Staviteli zde
byli bratři – nám už známí ze styků s Donem Boskem při
jeho stavbách – Karel a Jozue Buzzettiové. Ti měli s panem
arcibiskupem smlouvu, že jim bude jako stavebník vyplácet
peníze v hotovosti. Každý plat mu Buzzettiové písemně po-
tvrzovali při přejímce peněz. Pak se stala nepříjemná věc.
1. února jim pan arcibiskup navrhl, aby se dílčí faktury,
kterých bylo hodně, nahradily jednou souhrnnou. Jozue
novou příjemku potvrdil, ale vtom přišli nějací hosté, pan
arcibiskup ho poslal pryč a už ty částečné příjemky nikdo
neviděl. – Jozue to řekl Karlovi, Karel ho poslal zpět na or-
dinariát, ale už nedostal audienci. Pak v květnu mu dal pan
arcibiskup dalších 10 000, ale odmítl mu dát ony částečné
stvrzenky. Pak už ho monsignor nikdy osobně nepřijal,
vždycky ho poslal za kanovníkem Chiusem a ten stále sli-
boval, že mu stvrzenky přinese na staveniště, ale nikdy je
nepřinesl. Tak zůstala věc viset, čili Chiuso měl v ruce čás-
tečné stvrzenky a ještě souhrnnou stvrzenku, čili měl po-
tvrzeno, že bratři přijali dvakrát tolik peněz, než ve skuteč-
nosti přijali. Pan arcibiskup zemřel v roce 1883 a kanovníka
Chiusa ustanovil svým universálním dědicem. Zdědil přes
milion lir, protože hodně peněz jeho zemřelý představený
přijal na vlastní občanské jméno, ačkoliv to bylo dáno úče-
lově na církevní potřeby. Jenže při projednávání dědictví to
nebylo možno prokázat. Jozue Buzzetti, když si to uvědo-
mil, byl z toho celý pryč. Naděje na čestné vyrovnání klesly
na nulu. Bratři tratili asi 80 000 lir. Chiuso dělal, že o ničem
neví, byla prý to věc mezi nimi a arcibiskupem. Ten však už
nemohl promluvit a uvést věci do pořádku. Buzzettiové to
nakonec dali k soudu, tam Chiuso zapíral, ale nakonec byl
usvědčen, že všechno věděl a usvědčen i přiznal, že ony čás-
tečné stvrzenky má a vydal je. Byla to ostuda o to větší, že
se podvodu dopustil člověk, který dělal panu arcibiskupovi
dlouhá léta sekretáře a jistě měl také účast na všech tahani-
cích kolem problému arcibiskupství – Oratoř. Podle svědec-
tví Buzzettiových Don Bosco bratry nijak neštval proti or-
dinariátu, spíše je mírnil a nabádal k opatrnosti ve slovech.
19 Organizování spolupracovníků
Don Bosco definoval svůj nový podnik zprvu takto: „Jed-
nota má za účel spojit některé osoby duchovní a laické,
aby spolupracovaly na věcech, které budou považovány za
dobré k větší slávě Boží a k prospěchu duší. Jako prostřed-
ky k cíli budou sloužit horlivost pro slávu Boží a činoro-
dá láska k bližnímu. Užije se všech možností duchovních
i hmotných, které by sloužily tomuto účelu. Neopomene
se žádné vědění, které by mohlo účelu napomoci a to bez
jakéhokoliv ohledu na osobní prospěch nebo světskou slá-
vu. Každý věřící křesťan může být členem této jednoty, jen
když bude ochoten jednat podle zmíněného účelu a užívat
zmíněných prostředků.“ Definice je velmi obecná a nemluví
se v ní o mládeži. Může nás překvapit i to, že se v ní mlu-
ví jen o „některých osobách“. To je třeba připsat dobovým
okolnostem, které radily nedělat s tím žádný hluk. Zatím
jen v Don Boskově hlavě žila velkorysá představa, se kterou
nemínil jít na veřejnost. Ale už zde byl zárodek, ze kterého
vyrostl první program z roku 1874, který dále rostl v létech
1875 a 1876. V dalších dvou létech 1877–78 Don Bosco
propracovával dále své myšlenky a představy a tak pomalu
vyrůstalo to, co Boží Prozřetelnost chtěla zde mít.
Aby nějaké společenství mohlo přinášet užitek, musí
zde být jednota ducha. Tu Don Bosco vštěpoval spolupra-
covníkům Salesiánským věstníkem. Nebyl to orgán v jejich
rukou, ale byl pro ně. Vytvářel v nich jednotu názoru a čin-
nosti. Jeho hlavními rysy byla od začátku jednoduchost ob-
sahu a rodinná důvěrnost. Žádné předplatné jako u jiných
tiskovin, jen apelování na dobrovolnou spolupráci. Dále
bylo nutné, aby se Sdružení nedostávalo do konfliktních
situací s kýmkoliv, hlavně s vedením diecézí. Ovšem bylo
také třeba, aby diecéze neutlačovaly Sdružení. Turín, to byl
mimořádný problém, ale nebyl typický. Důležitým krokem
v tomto smyslu bylo papežské breve z 9. května 1876, jímž
Pius IX. udělil Sdružení některé duchovní výhody. To se
rovnalo úřednímu schválení z nejvyššího místa. V Turíně
nechtěli uznat kanonickou existenci spolupracovníků a pan
arcibiskup ohlašování odpustků na území své arcidiecéze
prohlásil za podraz, ale v té nesnázi přispěchal na pomoc
janovský arcibiskup Monsignor Magnasco, na jehož území
v Sampierdareně Věstník vycházel a ohlásil, že Sdružení
sám schválil a tak mu dal existenční kanonickou základnu.
Když vyšel tento fakt na světlo, konečně Turín přestal volat
na poplach. Papežská audience z 16. března 1878 zasadila
odporu smrtelnou ránu. Don Bosco na stránkách Věstníku
oznámil, že Lev XIII. se také stal spolupracovníkem a dovo-
lil, aby se jeho jméno uvádělo v čele členů, tedy na prvním
místě.
Jako třetí nutnost, aby se Sdružení upevnilo, bylo vytvo-
ření pevného pouta mezi ním a Společností svatého Františ-
ka Saleského. Bylo to důležité a nemůžeme se divit, že Don
Boskovi hlavní pomocníci z hlavní rady nebyli zprvu pro
nový podnik nadšeni, ano že měli proti němu námitky. Už
bylo těch podniků dost a dost. Ale Don Bosco dovedl začít
a nespěchat. Vzal si na pomoc čas, ale věc samotnou hlídal,
až druzí pochopili a začali mu pomáhat. Co se týče Sdruže-
ní, po třech létech situace dozrála a na první generální kapi-
tule, která měla zákonodárnou povahu, byl základní statut
Sdružení salesiánských spolupracovníků přivtělen k sale-
siánskému kodexu, takže už zde byla pevná právní vazba
mezi jednou a druhou institucí. V Rozhodnutích generální
kapituly už čteme, že jde o „Sdružení pro nás veledůležité“
a že je to „pravá ruka kongregace“. Kapitula schvaluje jejich
„už vytištěná pravidla“ a o spolupracovnících říká, „že to
jsou dobří křesťané, kteří žijí ve svých rodinách, udržují ve
světě ducha kongregace svatého Františka Saleského a po-
máhají jí morálně i hmotně, zvláště křesťansky vychovávat
mládež. Tvoří něco jako třetí řád a berou si za program ko-
nat skutky lásky k bližnímu, zvláště k ohrožené mládeži.“
V třetím článku se uvádějí podmínky pro přijetí: Věk as-
poň 16 let a občanská bezúhonnost, nezadluženost a takové
712

18 Pages 171-180

▲back to top

18.1 Page 171

▲back to top
postavení, aby mohli kongregaci a jejím podnikům proka-
zovat pomoc hmotnou nebo morální a dále zachovávání
pravidel. Ve čtvrtém článku se uvádí, že Salesiánský věstník
je „poutem jednoty mezi spolupracovníky“. Kdyby se ně-
který spolupracovník stal nehodným přináležet k Sdružení,
prostě se mu bez dalších formalit zastaví posílání Věstníku.
Pátý a šestý článek řeší dva zvláštní případy. „Do Sdruže-
ní mohou patřit i výchovné instituce. Přitom stačí, když je
v seznamu veden představený a jméno instituce, ale každý
člen musí nějak přispívat podle pravidel, aby mohl poží-
vat duchovních výhod. A jelikož Sdružení nikoho neváže
ve svědomí, mohou být jeho členy i řeholní osoby, zvláště
terciáři františkánští a dominikánští. V sedmém článku
se dává salesiánům za úkol propagovat spolupracovnic-
tví. „Ředitelé a ve všeobecnosti všichni salesiáni ať se snaží
rozšiřovat řady spolupracovníků. Proto ať vždycky mluví
dobře o tomto Sdružení a ať říkají, že Svatý otec je prvním
spolupracovníkem. Účel Sdružení je zcela nepolitický, míří
zvláště k dobru společnosti a chce zabránit zkáze ohrožené
mládeže. Proto je Sdružení otevřené všem. Ale ať se spolu-
pracovnictví navrhuje jen osobám, které již známe my nebo
jiní lidé, jejichž zbožnost a poctivost jsou zárukou dobrého
výběru.“
Mezi vzájemné vazby mezi salesiány a jejich spolupra-
covníky se od začátku počítalo, že hlavní představený salesi-
ánů vždy k začátku občanského roku napíše spolupracovní-
kům otevřený dopis, v němž je seznámí s tím, co se za jejich
pomoci uskutečnilo v uplynulém roce a s tím, co se plánuje
pro další rok. První takový list hlavního představeného byl
uveřejněn v lednu 1879. Byla to iniciativa požehnaná, kte-
rá nikdy neustala a každým rokem se dodnes uskutečňuje.
Také se velmi brzy vžilo a stalo se zvykem, že se ve Věst-
níku uveřejňovala jména zemřelých, případně jejich krátký
nekrolog. Poprvé se to začalo praktikovat v Salesiánském
věstníku v roce 1878. Byla tam uveřejněna jména třiapade-
sáti spolupracovníků a na prvním místě byl uveden kardinál
Berardi. Konečně Don Bosco chtěl, aby se spolupracovníci
soustavně seznamovali s odpustky, které mohou jako členo-
vé salesiánské rodiny získávat. Na poslední stránce Věstníku
se uváděly odpustky na každý další měsíc. Tak se to dělalo
od roku 1877 do roku 1883, dokud Don Bosco osobně do-
hlížel na redakci každého čísla.
Hovořili jsme o stabilizování Sdružení salesiánských
spolupracovníků a nyní je třeba říci něco o šíření tohoto
díla. Ale napřed ještě poznámku jiného druhu.
Don Bosco se v prvním okružním listě zmínil o farní
výuce náboženství a o jiných iniciativách ve prospěch ohro-
žené mládeže. Světci bylo vždycky cizí považovat salesián-
ské spolupracovníky za výlučné pomocníky salesiánů jako
takových. Don Bosco měl širokou představu a už v prvním
čísle Věstníku uvedl pro povzbuzení případ faráře, který měl
zamrzlou farnost a měl jen málo dětí, které docházely do
kostela na hodiny náboženství. Stačilo, že mu napadlo svo-
lat salesiánské spolupracovníky a svěřit jim řešení a nastal
radikální obrat. Spolupracovníci začali chodit po domech
a dělat propagandu a hle, brzy byly hodiny náboženství čet-
ně navštívené. Samozřejmě, že mu spolupracovníci nejen
nahnali žáky, ale také se sami věnovali katechezi. Však už
přistupme k šíření spolupracovníků.
Nestačilo Sdružení konsolidovat, bylo třeba je také
propagovat. V roce 1877 psal Donu Boskovi jeden z jeho
známých bývalých žáků, který se vždy cítil se salesiány
v rodině – don Anfossi: „Kolik lidí se chlubí, že byli jme-
nováni salesiánskými spolupracovníky!“ Slovo „jmenováni“
ukazuje, jak Don Bosco rozmnožoval řady spolupracovní-
ků. Většinou nečekal, až ho budou lidé žádat o přijetí, ale
když se domníval, že u církevních osob nebo u lepších lai-
ků nenarazí, sám takovým poslal jmenovací diplom, který
měl toto znění: „Podepsaný uctivě nabízí N. N. diplom sa-
lesiánského spolupracovníka a prosí, aby jej laskavě přijal.
Kdybyste shledal, že by další osoby z Vašeho okolí chtěly být
účastny stejných duchovních výhod, stačí uvést jejich adre-
sy a hned jim bude také poslán. Prosí Boha, aby Vám udělil
vše dobré a zůstává Vám vděčný oddaný služebník kněz Jan
Bosco.“
Výše postaveným osobnostem Don Bosco posílal diplom
s osobním přípisem. Už jsme viděli, jak prostě udělal sale-
siánským spolupracovníkem nového papeže Lva XIII. Po-
dobně získal celou řadu kardinálů a biskupů. Stejně si počí-
nal vůči významným světským osobnostem. Poslal diplom
salesiánských spolupracovníků dokonce Jejich královským
Výsostem, hraběti a hraběnce ze Chambord, pretendentům
na královský trůn francouzský. Diplom poslal i největšímu
italskému historiku Cezarovi Cantù. Nejen to. Don Bosco
byl rodilý organizátor a hned se jal spolupracovníkům dá-
vat prostou, ale účelnou organizaci. Postaral se, aby se se-
skupovali kolem určitých lidí, kteří by se o ně starali a měli
by funkci důvěrníků hlavního představeného, od kterého
všichni záviseli. Tam, kde nebyl salesiánský dům, když po-
čet spolupracovníků tvořil asi desítku, dal jim vedoucího,
který měl název dekurion. Výjimečně to mohl být i vzorný
laik. O diecézních ředitelích zatím nebyla řeč.
Dalším velmi účinným prostředkem k šíření Sdruže-
ní byly pravidly předepsané dvě konference v den svatého
Františka Saleského a Panny Marie Pomocnice křesťanů.
Tyto konference táhly jednak proto, že byl na ně volný
vstup, jednak že se oznamovaly také tiskem. Až do roku
1878 se žádná nekonala, až toho roku Don Bosco ukázal,
jak si takovou konferenci představuje. Uspořádal ji za svého
pobytu v Římě 29. ledna. Konala se v kapli oblátek v Torre
de’ Specchi a předsedal jí vikář Jeho Svatosti kardinál Mona-
co La Valletta. Pozvánky byly poslány mnoha aristokratům
věčného města, ale i mnoha prelátům a jiným duchovním
osobám. Bylo to významné shromáždění, o kterém mluvil
celý Řím. Úvodní slovo měl jeden salesián, četl se úryvek
ze životopisu svatého Františka Saleského, zaznělo motetto
na slova „Ty jsi Petr“ s doprovodem varhan a Don Bosco
měl třičtvrtěhodinovou řeč. Úvodem uvedl, že Svatý otec
všem účastníkům uděluje plnomocné odpustky. Vypravoval
historii salesiánských spolupracovníků, zdržel se u popisu
situace mládeže, zkrátka měl možnost vylíčit vše, co a jak
salesiáni podnikají ve prospěch ohrožené mládeže v Evropě
i v Americe. Rozumí se, že chválil, co všechno římští katolí-
ci vykonali a ještě konají pro spásu duší a pro dobro církve.
Po Donu Boskovi vystoupil kardinál vikář a po jeho řeči,
která vyzněla také velmi povzbudivě, udělil všem svátostné
požehnání.
Samozřejmě ten rohatý jako vždycky se postaral o to, aby
Don Bosco měl z konference další nepříjemnost. Ze slavnosti
v Torre de’ Specchi byly poslány zprávy do dvou turínských
časopisů, do Emporia, které redigoval jezuita Vasco a do Uni-
tà Cattolica, kterou redigoval Dr. Margotti. V Emporiu zprá-
va nevyšla, protože arcibiskup ji zakázal uveřejnit. Margotti
na zákaz nedbal, ale byl pokárán dodatečně. I zde byla ostuda
713

18.2 Page 172

▲back to top
za ostudu. Zase se toho někdo chytil, kdo se podepsal jako
kaplan, a uveřejnil v jednom protiarcibiskupském spise mezi
jiným, že Gastaldi zakázal Emporiu zprávu uveřejnit. Ale to
bylo ještě před oním „uzavřením míru“, o kterém jsme mluvi-
li. O druhé konferenci, která se konala v Turíně u příležitosti
svátku Panny Marie Pomocnice, byla už lepší nálada. Don
Bosco opět mluvil a byl dychtivě poslouchán nejen salesiány,
ale také četnými spolupracovníky. Pak už se staly dvě pře-
depsané konference spolupracovníků tradicí k nesmírnému
prospěchu salesiánského díla v celém světě.
20 Další pracovní nabídky
V létech 1877–1878 dostal Don Bosco veliké množství na-
bídek na usazení salesiánů. Mluvilo se o stovce takových na-
bídek, ale dnes je nemožné všechno si ověřit a pro nás je to
i zbytečné. Zmíníme se jen o Římu.
To bylo staré přání Dona Boska usadit salesiány v centru
křesťanstva a už víme, že řada pokusů mu ztroskotala. Na
jaře v roce 1878, také asi v důsledku rozhovoru s papežem
Lvem XIII., mu Don Bosco napsal dopis, ve kterém rozvi-
nul své myšlenky písemně. Papež samozřejmě předal dopis
svému vikáři, který měl v jeho zastoupení na starosti pas-
torační problémy Svatého města. – Není vyloučeno, že sem
patří článek v turínské katolické Unitě, ve kterém se hovoří
o těžkostech duchovní správy v papežském sídle po záboru
Říma. Zvláště se tam naříkalo na to, že nekatolické sekty
rozvinuly s tichým souhlasem vládních kruhů v Římě širo-
kou propagandu a že tam mohly zakládat celkem nerušeně
své stanice, otvírat školy a tak narušovat katolicitu tohoto
města. Don Bosco četl korespondenci z Říma a nedalo mu
to, aby nevzal do ruky pero a nenapsal kardinálovi La Va-
llettovi. Nabízel mu několik salesiánů, kteří by mohli přijít
do Říma a začít něco dělat. V Albanu působilo celkem dva-
náct salesiánů, ale s malou účinností, protože měli všeho-
všudy jen 35 seminaristů a externích žáků a mohli by být
všichni použiti jeho Eminencí, jen kdyby se vyřešila otázka,
kde se ubytovat. S takovým množstvím lidí si Don Bosco
jinde troufal posbírat tisíce hochů, vystavených nebezpečí.
V dopise uvedl také jednu potenciální dobroditelku – paní
vévodkyni z Galliery, která by byla ochotna dát k dispozi-
ci peníze. Jeho Eminence poděkovala za ochotu, ale radila
k opatrnosti. Římané prý nejsou vychovaní pro takovou
dobročinnost vůči zbožným podnikům a nebylo by dobré
začít a pak ztroskotat, jak se už stalo jiným. Ale nespalo se.
Monsignor Iacobini, sekretář kanceláře pro takzvané Breve,
pracoval o získání velikého pozemku v blízkosti samého Va-
tikánu, kde by se mohly otevřít řemeslnické dílny. Byli i pá-
nové ochotní dílo podepřít. Už se i vyjednaly dosti příznivé
podmínky, když tu sekretář paní vévodkyně, která měla mi-
liony, ale nyní začala couvat, napsal Donu Boskovi negativní
odpověď na jeho dotaz, zda by chtěla opravdu věnovat pod-
niku svou přízeň. Tak se stalo, že i tato naděje zamrzla.
21 Nová založení v Itálii
Mathi
Dvě salesiánské tiskárny potřebovaly kvalitní papír a Don
Bosco pořád přemýšlel, jak by si jej vyráběl sám. Až se
k tomu naskytla trochu riskantní příležitost, když se dosle-
chl, že paní Varettová prodává svou papírnu v Mathi na tra-
ti Turín – Lanzo. Zavázal se jí, že jí bude vyplácet důchod
12 000 lir a že první splátka bude obnášet obnos 100 000 lir.
Bohužel bylo to příliš jednoduché a on netušil, jaké kom-
plikace mu to přinese. Papírna potřebovala samozřejmě
schopného vedoucího a Don Bosco jej našel v osobě pana
Dominika Varettiho z Janova, který přestával vyrábět tílka
a byl ochoten přejít k němu, s tím, že bude bydlet v Turíně.
Ujednání bylo brzy hotovou věcí. Don Bosco s ním vešel ve
společenství, ale běda – pan Varetti si najednou začal počí-
nat, jako by byl vlastníkem papírny. Nastala roztržka, kterou
už nebylo možno zacelit. I svatí se někdy utnou, utnul se
i Don Bosco. Pan Varetti se ukázal jako nepoctivý společ-
ník a milý Don Bosco musel s ním záležitost uzavřít úředně
a vymyslet si jiný způsob administrování papírny. Ředite-
lem podniku udělal koadjutora Ondřeje Pelazzu a za tech-
nického vedoucího si získal jiného člověka.
La Spezia
Spezia bylo město, kde se množilo dělnictvo, ale silně tam
agitovali protestanti. Byla to záplava přistěhovalců a sta-
ré obyvatelstvo se v něm ztrácelo. Podle toho vypadala
i náboženská úroveň města. I tam se volalo po salesiánech
a chtělo se, aby zřídili ve Spezii oratoř pro mužskou mlá-
dež. Světec přijal a hledalo se místo. Žádné nebylo ideální,
až jedno bylo jakž takž. Don Rua tam byl osobně prozkou-
mat všechny možnosti a tu uznal za nejlepší. Jen tam nebylo
žádné zařízení. Don Bosco se zeptal: „Je tam aspoň rend-
lík na usmažení vajíček?“ „Snad ano,“ řekl don Rua. „Tak
to bereme,“ rozhodl Don Bosco. A brzy tam nastoupili čtyři
salesiáni – don Angel Rocca jako ředitel, dva klerici: Karel
Pane a Josef Descalzi a koadjutor Dominik Clara. Uvedl je
tam don Cagliero. Začátky byly mizerné, zvedla se i vlna
pomluv v novinách, ale salesiáni se nevzdali a časem se tam
zbudoval chlapecký domov a postavil kostel, který zastavil
ofensivu jinověrců.
Lucca
V prosinci roku 1877 byl don Cagliero také v Lucce. I tam
Don Bosco slíbil zřídit oratoř a slib dodržel. Místo bylo sluš-
né, byl tam kostel sv. Kříže a u něho prostor pro hřiště. Sale-
siáni, vedení donem Janem Marencem, tam přišli v červnu
1878. Uvítání nebylo nejlepší. Místní časopis Fulmine –
Blesk křičel na poplach, že prý se do Luccy nastěhovali jezo-
viti, vyhnaní odjinud. Článek byl podepsán „Diavolo – Ďá-
bel“. Nový domov salesiánů určitě živly zahrnuly kamením,
ale oni nepodlehli panice. Řev pod okny trval v noci nejmé-
ně čtvrt hodiny, karabiníci měli co dělat, aby dav rozptýlili,
ano celý měsíc trvaly výtržnosti, ale pak samotný „Blesk“
uveřejnil článek, ve kterém dementoval řeči, že se do Luccy
nastěhovali jezoviti, věci se pomalu uklidňovaly a oratoř
sama udělala průlom do veřejného mínění. Přes mládež se
vytvořil most i k dospělým.
Pan arcibiskup žádal ředitele dona Marenca, aby převzal
vedení Kroužku katolické mládeže, ale zdá se, že Don Bosco
byl proti tomu. K ničemu nedošlo. Důvod byl ten, že tehdy
katolická mládež vstupovala i na politickou arénu a bojovně
se utkávala s vládnoucími liberály. Don Bosco byl zásadně
pro to, aby se salesiáni věnovali opuštěné mládeži a aby si
nedělali nepřátele politickou aktivitou. Z tehdejších krouž-
ků katolické mládeže (říkalo se jim circoli) se časem vyvi-
nula Katolická akce, ale sám její největší šiřitel papež Pius
714

18.3 Page 173

▲back to top
XI. rozhodl, aby se věnovala výlučně jen nábožensko-mrav-
nímu působení mezi mládeží a politickou sféru přenechala
jiným činitelům. I v této věci se světec ukázal jako průkop-
ník správného stylu.
Este
Ve stejnou dobu se připravovalo zahájení salesiánské čin-
nosti v benátském kraji Este. Nějaký don Augustin Perin
získal pro myšlenku povolat tam salesiány místního biskupa
a tak se stalo, že Don Boskovi synové vzali do své režie ve-
likou budovu zvanou Ca’ Pesaro. Prvním ředitelem tam byl
don Jan Tamietti. I tam byla překvapení, protože stav budo-
vy nebyl vůbec ideální, ale Don Boskovi synové si dovedli se
vším poradit a dílo se rozjelo.
Montefiascone
Šlo o gymnázium a byl to sám nový papež Lev XIII., který
žádal, aby tam Don Bosco poslal pro začátek aspoň jednoho
kvalitního kněze, který by se ujal vyučování ve 4. a 5. třídě.
Don Bosco vybral dona Guidazia a byla to výborná volba.
Biskup psal po čase Donu Boskovi: „Je to kněz vzorný, pra-
covitý, velmi vzdělaný a získal si všeobecnou úctu u laiků
i u duchovenstva. Ať je Vám to k útěše, že jste vychoval tako-
vého syna.“ Přesto si don Guidazio Donu Boskovi stěžoval,
že je tam jako kůl v plotě. Kázeň není žádná, takže se neudě-
lá ani desetina toho, co by se mohlo udělat. Představení ho
sice mají až něžně rádi, ale nekázeň, která tam panuje už po
dvě staletí, kolej zcela znehodnocuje. Don Bosco poslal tam-
nímu biskupovi další diplomy svých lidí, ale nebylo možno
docílit zásadní věci, aby tam měli salesiáni všechno ve svých
rukou a aby mohli v koleji zavést salesiánský pořádek. Proto
dal donu Guidaziovi pokyn, aby přesvědčil pana biskupa, že
nemá smysl, aby tam zůstával. Ten měl sice své další plány
a počítal s tím, že ho podepře papež, ale na podzim dostal
don Guidazio od Dona Boska jiné umístění.
Magliano Sabino
Spokojenost pana kardinála Bilia s dvěma salesiány, kte-
ří učili v sabinském semináři, dovolila, aby se při semináři
otevřel ještě konvikt pro externisty. Ředitelem tam byl až do
roku 1889 don Josef Daghero.
Chieri
V roce 1878 byla od několika kněží otevřena oratoř v Chi-
eri, kde Don Bosco kdysi vystudoval gymnázium a boho-
sloví. Byla zprvu určena pro chlapce, ale z různých důvodů
byla proměněna v dívčí oratoř. Staraly se o ni dcery Panny
Marie Pomocnice. Bohužel vše ztroskotalo na nepochope-
ní některých pánů kanovníků, kteří žádali, aby se oratoř
omezila jen na malá děvčátka. Oratoř sice zůstala, ale sestry
otevřely dům také pro hlouček internistek, aby měly aspoň
nějakou nadějnější práci.
22 Finanční starosti
Čím více se salesiánské dílo rozrůstalo, tím více bylo třeba
peněz. Don Boskova hlava byla pořád obtěžována těmito
starostmi. Ještěže zde byli nyní spolupracovníci. Přece jen to
byli lidé, kteří věděli, že Boží díla rostou na lidských zákla-
dech a že jejich rostoucí počet bude dávat světci do rukou
prostředky, aby mohl udržovat chudou sice, ale slušnou
úroveň ve svých domech, že zbude ještě na další podnikání.
Jako jindy, i v roce 1878 Don Bosco uspořádal dobročinnou
loterii, která opět vynesla trochu peněz, aby poplatil věřitele
a aby mohl i ve vybavení dílen postoupit o krok dál.
23 Salesiáni a sestry ve Francii
V roce 1878 se Don Boskovo dílo ve Francii dále upevňova-
lo. Don Bosco měl rád Francii, která byla kdysi „nejmilejší
dcerou církve“, a nyní trpěla následky francouzské revolu-
ce. Už jsme viděli, jak salesiáni zakotvili v Přímořské Nizze
a otevřeli tam ve vile Gotierově Patronage a seznámili jsme
se s prvním francouzským ředitelem donem Ronchailem.
Byl sice Ital, ale jeho francouzské jméno ho dělalo Francou-
zům přijatelnějším. Také jsme v roce 1877 sledovali jedná-
ní o uvedení salesiánů do dalších míst: do Marseille, do La
Navarre a do Saint Cyr. Postoupíme v této historii o kousek
dál.
Nedaleko Nizzy bylo městečko zvané Cannes. Don Ron-
chail vyjednával s tamním farářem Barbem, že by eventu-
álně salesiáni převzali tamní farní školu. Don Bosco nebyl
proti tomu, ale napřed chtěl jít do Marseille a dál, jak už se
k tomu zavázal, ale horlivý canneský pan farář hned pro-
pustil laické učitele a nezbylo, než tam narychlo poslat dona
Perotta jako ředitele a s ním dva kleriky a jednoho koad-
jutora. Pak se však záležitost zkomplikovala, pan farář měl
velmi grandiózní plány a představoval si, že bude stát v čele
díla, ale to zase Don Bosco nemohl přijmout a tak se stalo,
že odvolal své lidi tam odtud pryč.
Don Perrot odešel v roce 1878 z Cannes do La Navarre
zase jako ředitel. Byl ovšem mladý a netroufal si, ale Don
Bosco ho přesvědčil, že na to má. Psal mu: „Je pravda, jsi
ještě kluk a potřeboval bys ještě studovat pod vedením ně-
koho zkušeného, ale co chceš? Svatý Timoteus byl na tom
stejně a přece šel kázat Ježíše Krista židům i pohanům.“ Sa-
lesiáni přišli do navarské kolonie 5. července. Byli slavnost-
ně přijati, ale také viděli, že je všechno zpustlé a pro první
chvíli se tam cítili s oněmi sirotky jako trosečníci. Byli jen
tři – jeden kněz, jeden klerik a jeden koadjutor. – Ale pak
převládla důvěra v Boha a v Pomocnici křesťanů a Don
Bosco jim postupně posílal další lidi, až se svěřená kolonie
rozhýbala. Nešlo mu tolik o hospodaření na rozlehlých po-
zemcích jako o zřízení první zemědělské školy, kde by hoši
dostávali dobré křesťanské vzdělání i výchovu.
Za salesiány přišly do La Navarre dcery Panny Marie.
Don Ronchail matku Mazzarellovou tehdy doprovodil do
Saint Cyr. Asi šest kilometrů tam odtud zřídil nějaký abbé
Vincent smíšený sirotčinec, ale pak neměl sil jej řídit. Bis-
kup jej nabídl Donu Boskovi pro sestry. Matka nebyla nad-
šená směsicí kluků a děvčat a žádala hned, aby se to změni-
lo. Sestry se tam nastěhují v roce 1880. V La Navarre měli
salesiáni i sestry přeubohé ubytování, ale jedni i druhé vytr-
vali a časem se vše upravilo a zemědělská kolonie rozkvetla.
Mezi francouzskými domy měla mít prvenství Marseille.
Dílo se těžce rodilo. Příchod salesiánů byl několikrát odlo-
žen a kanovník Guiol se už stával netrpělivým. Za ředitele
tam byl určen don Bologna. Nový dům měl nést jméno sv.
Lva, snad k poctě panujícího papeže Lva XIII. Salesiáni do-
razili na místo 1. července 1878, právě ve chvíli, když se ve
městě konaly demonstrace proticírkevního rázu. Z toho dů-
vodu byl jejich nástup jen tichoučký a i oratoř byla zahájena
715

18.4 Page 174

▲back to top
zcela nenápadně. Ředitel byl spíš malé postavy a ne zrovna
krasavec. Byl před dvaceti roky přijat do turínské oratoře
jako sirotek a strávil tam dvacet let života. Naposledy byl ex-
terním prefektem. Ale měl Don Boskova ducha, to zaručo-
valo, že se dobře uchytí, což se i stalo. Biskup Place, který si
vymohl salesiánskou přítomnost v Marseille, měl sotva čas
posvětit novou instituci, protože byl brzy jmenován renn-
ským arcibiskupem. I v Marseille se začínalo uboze. Osm
prvních internistů spalo na slamnících na sýpce. Farář ka-
novník Guiol měl v plánu zřídit v Marseille salesiánský no-
viciát. Don Bosco měl stejný úmysl. Uvědomoval si, že musí
mít především salesiány rodilé Francouze. Napřed myslel na
Nizzu, ale teď změnil a zamýšlel zřídit noviciát právě v Hos-
pici svatého Lva v Marseille. V Hospici samotném byly plá-
novány řemeslnické dílny. Může být divné, že zatímco se
všude mluvilo o patronážích, pro Marseille Don Bosco za-
čal užívat výrazu hospic (česky bychom řekli domov). Prav-
děpodobně tím chtěl říci, že zamýšlí v Marseille vybudovat
něco, co by se modelovalo podle turínského Valdoka.
I Paříž se ozývala. Abbé Roussel tam založil veliký sirot-
činec pro hochy řemeslníky. Pius IX. před časem doporu-
čil předat to salesiánům. Don Bosco byl svolný a kardinál
Guibert zahájil jednání. Ze strany Dona Boska byl vedením
korespondence pověřen dobrý znalec franštiny – hrabě
Cays. Podnik nebyl snadný. Salesiánská kongregace nebyla
ve Francii schválená a bylo třeba uchýlit se k určité stra-
tegii – založit jakousi akciovou společnost, v níž by třeti-
nu akcií měl Don Bosco, třetinu abbé Roussel a třetí by se
rozdělila mezi určité lidi samozřejmě poctivé a spolehlivé.
Don Bosco poslal do Paříže seznámit se se situací dona Ruu
a hraběte Cayse. Když se vrátili, byla o tom diskuse v hlav-
ní radě. Zjistilo se, že zajištění materiální stránky není ani
tak důležité jako zajištění svobody podnikání. Akciová spo-
lečnost, i když složená z důvěryhodných lidí, nebude chtít
nakonec salesiánům diktovat, co a jak mají dělat? Nebudou
si v takové situaci salesiáni sami zvykat dělat samé výjim-
ky z pravidel a zvyklostí? Rozhodlo se čekat, až se situace
vyjasní. Ostatně i sám abbé Roussel měl své pochybnosti
a upozornil na ně. Francouzi jsou sice hodní lidé, ale jsou
to Francouzi a neradi vidí cizince rozhodovat o francouz-
ských věcech. Nebude lepší přijít zatím jen na rok na zkouš-
ku a jen jako pomocníci oficiálního vlastníka, to je abbé
Roussela? Vše ovšem radilo zatím neriskovat. Co kdyby pak
salesiáni po roce zkoušky všeho nechali. Nevrhlo by to stín
na celé salesiánské dílo ve Francii a také jinde? Nakonec se
rozhodlo se souhlasem Roussela vytvořit ve zmíněném na-
bízeném domě jen komunitu zájemců o salesiánský život;
dělat, co bude vhodné a čekat s rozhodnutím, až se ukáže,
co bude nejvhodnější. Bude to malý aspirantát.
Ani to nebylo hladké. Měsíce utíkaly a odpověď nepři-
cházela. Pak došlo k návštěvě abbé Roussela v Marseille, kde
viděl na vlastní oči nadšení Marseillanů pro Don Boskovo
dílo, ale ani to nepomohlo. Pařížský arcibiskup stál na zmí-
něné roční zkoušce, pak zase nebyla naděje, že by Řím po-
volil otevřít noviciát bez pevného sídla. Kongregační rada
nakonec rozhodla jednání zrušit a své rozhodnutí opřela
o nutnost nezačínat nic jen na zkoušku. Snad už salesiáni
podali dostatečný důkaz, že dovedou svůj úkol splnit, ale
začínat jen na zkoušku nemohou. Jsou ochotni přijít do
Paříže, ale definitivně. Oznámení do Paříže neslo datum 9.
února 1879. Don Bosco sám odpověď nekoncipoval. Celá
věc ho mrzela a tak aspoň rozkázal změnit ultimativní tón
a vyjádřit naději, že se vše časem upraví. Také musel odolá-
vat tlaku mnoha dobrých lidí, kteří říkali, že kdyby salesiá-
ni vstoupili do Paříže, zvedla by se hodně jejich prestiž. Ale
Don Bosco nehledal lidskou chválu. Stačilo mu, že se o něm
ve Francii vědělo a že jméno jeho a jeho salesiánů tam do-
stávalo sympatický nádech.
24 Život v oratoři v roce 1878
Od sklonku dubna do sklonku prosince byl Don Bosco
účasten všech významných náboženských a školských udá-
lostí v Oratoři. Přijel zrovna na začátek měsíce před svát-
kem Pomocnice a hned zahájil zasedání hlavní rady. Učinil
tak přečtením dopisu jedné paní z Bolzana, která vypisova-
la, jak byla zázračně uzdravena z rakovinného nádoru. Po
návratu z cesty Don Bosco psal kardinálovi Bartolinimu,
aby vyřídil Svatému otci, že na svátek Pomocnice křesťa-
nů bude za štěstí jeho pontifikátu obětováno 5 000 svatých
přijímání. Z odpovědi Jeho Eminence se dovídáme, že po
smrti ivrejského biskupa Morena světec doporučil za jeho
nástupce jména dvou velmi dobrých kněží. Jak vidět, měl
stále na mysli dobro celé církve. Ivrejským biskupem se stal
monsignor David Riccardi, který bude po smrti kardinála
Alimondy arcibiskupem turínským a bude vždy v přátel-
ském vztahu jak k Donu Boskovi, tak k jeho nástupci donu
Ruovi.
Svátek Pomocnice křesťanů byl mimo jiné příležitos-
tí k předepsané konferenci spolupracovníků, ke které Don
Bosco pozval mnohé i písemně. Svátek vyzněl grandiózně
jako minulá léta.
2. června bylo v bazilice svaté biřmování. Přijel pan ar-
cibiskup Gastaldi a udělil je asi dvěma stům hochů a děv-
čat, připraveným na svátost salesiány a turínskými dcerami
Panny Marie Pomocnice.
Tradičně proběhly i další svátky: svatého Aloise i otcovy
jmeniny, o prázdninách narozeniny Dona Boska, pak tra-
diční odměňování na konci školního roku a výlet vybraných
hochů do Becchi u příležitosti svátku Růžencové Panny Ma-
rie. Když se hoši před Všemi svatými vrátili do ústavu a za-
čal nový školí rok, Don Bosco jim jednou večer vypravoval
svůj sen během duchovních cvičení v Lanzu:
Zdálo se mu, že je s několika přáteli v nějaké zahradě.
Páslo se tam mnoho jehňátek, která vesele skotačila a při-
tom se pásla na zelené trávě. Pak se otevřela brána zahrady
a jehňátka se vyhrnula ven na prostrannou louku. Některá
však zahradu neopustila. Pak se najednou zamračilo a spus-
til se liják a po lijáku začalo krupobití. Když se schylovalo
k bouři, Don Bosco vyšel s oněmi přáteli na louku a snažil
se ovečky zahnat do ohrady. Mnohé nechtěly a rozutekly se.
Bylo mu jich líto, ale nemohl jim pomoci. V zahradě bylo
jinak. Tam byla uprostřed fontána s nápisem „Fons signa-
tus – zapečetěný pramen“. Ten najedou oživl a začal chrlit
vodu. Voda udělala jakoby veliký deštník, pod kterým na-
šli lidé i ovečky bezpečný úkryt proti krupobití. Don Bosco
však myslel na ty na louce a ač pršelo, vyšel se podívat ven,
zda by některou nemohl zachránit. Byly zle potlučené.
Všechny ovečky, zachráněné i pohmožděné, měly na čele
napsáno jméno některého hocha z Oratoře.
716

18.5 Page 175

▲back to top
Tu mu jeden z jeho přátel řekl: „Tady je lék.“ A ukázal
mu krásnou nádobu se stříbrným víkem a s olejem uvnitř.
Don Bosco pochopil, že je to lék, kterým má začít potírat
a uzdravovat rány. Ale ovečky nechtěly, bránily se a utíkaly.
Nezbylo než vrátit se smutně do zahrady. „Nech je,“ řekl mu
jeden z jeho přátel, „ony se vrátí.“ Mnohé se vrátily, ale ne-
chtěly se nechat uzdravit a dále před Donem Boskem utíka-
ly. Ten se díval a viděl, že některé rány byly skutečně smrtel-
né. Vtom don Scappini ve vedlejší světnici způsobil nějaký
hluk a Don Bosco se probudil.
Nový školní rok začal jako jindy. A zase šel teploměr
zbožnosti vzhůru jako jiné roky. To už byl takový rytmus
života v Oratoři. Don Ceria v této souvislosti vypravuje
o obrácení jednoho hocha. Už byl studentem v Lanzu, pak
odešel domů. Z domu utekl a dal se k námořníkům. Zpět
ho přivedli karabiníci. Zoufalá matka s ním šla na Valdocco
k Donu Boskovi. Ten si vzal hocha stranou. Nabídl mu, aby
zůstal jen tři dny a rozmyslel si, co bude dělat. A hle, hoch
za tři dny úplně změnil, ano odmítl odejít a říkal, že by byl
ochoten stát se i klerikem.
Dobře proběhla i novéna k Vánocům a blížil se konec
občanského roku. Don Bosco nebyl ve své kůži. V roce
1850 mu blesk u svatého Ignáce poškodil oči a on čas od
času ztrácel zrak. I tentokrát začínal slepnout. Doktor zjistil
zákal, který začínal i na druhém oku. Poručil mu, aby při
umělém světle vůbec nečetl a nepsal, ale on nemohl úplně
ustat od práce. V ústavech se všichni úpěnlivě modlili za
jeho uzdravení a asi byly jejich modlitby vyslyšeny, proto-
že koncem prosince se vydal znovu do Sampierdareny, do
Marseille a do Říma. Jako heslo dal své rodině pro další rok:
„Jednota“. Tlumočením hesla pověřil dona Ruu.
25 Misie a misionáři – čtvrtá výprava
S datem 31. prosince Don Bosco, který už byl týden v Římě,
poslal kardinálovi Franchimu, prefektu Propagandy, obšír-
ný rozklad salesiánské činnosti, taktiky a výsledků evangeli-
zace v Pampě a v Patagonii a navrhl, aby Svatý Stolec zřídil
jednu apoštolskou prefekturu a jeden apoštolský vikariát,
první se sídlem v Carhuè a druhý se sídlem v Santa Cruz.
Učinil tak s úmyslem vytvořit si předpoklady k ústnímu
jednání na toto téma. Výsledek nebyl zatím žádný, jednak
pro zdlouhavost řízení u římských kongregací, jednak pro
smrt papeže Pia IX. Výsledek byl takový, že se začalo jednat
o zřízení jen jednoho centra a to ještě na zcela jiném místě,
než navrhoval Don Bosco. Jiný rozklad Don Bosco předložil
přímo novému papeži. V něm zdůraznil potřebu zřídit mi-
sijní centrum v Patagónes při ústí Rio Negra.
Zájem světce o misie se neomezil na místa, kde už salesi-
áni působili. Také biskup ze San Dominga v Dominikánské
republice prosil Dona Boska, aby mu poslal aspoň šest sale-
siánů, kteří by vzkřísili tamní chlapecký a také bohoslovec-
ký seminář, dovedené až k nule. Don Bosco byl ochoten, ale
prosil určité rozhodující osobnosti v Římě o pomoc v zále-
žitosti udělení privilegií, ale na to ucho v těch kongregacích
neslyšeli. Jednalo se také o vstup salesiánů do republiky Pa-
raguay, která byla tehdy v úplném chaosu. Také to šlo.
Věnujme nyní trochu pozornosti salesiánskému dílu
v Argentině a v Uruguayi. V hlavním městě Argentiny byl 1.
září 1879 otevřen nově postavený dům ve čtvrti zvané Al-
magro. Tam byla přenesena řemeslnická škola již dříve od
salesiánů zřízená v hlavním městě, která však tam neměla
podmínky k životu. Inspektor don Bodrato přijal v Almag-
ru již postavený kostel a dona Bourlota tam udělal farářem.
Úspěch se dostavil. Byly otevřeny i některé třídy gymnázia
a slavnosti se zúčastnily i školské autority. Ředitelem domu,
zvaného „Escuela de Artes y Oficios“, se stal don Vespigna-
ni. Kázání měl mít právě on, ale od několika dní ho trápil
velký kašel a všichni se báli, že se obnoví jeho stará nemoc
a zahubí ho. Ale inspektor dostal nápad. Oblékl nemocné-
mu rochetu, kterou nosil zemřelý papež Pius IX. a hle – jako
zázrakem se pacient hned uzdravil. Internát v Almagru čítal
na počátku 115 hochů, z toho bylo 60 studentů a 55 řemesl-
níků. Obuvníkem se tam začal učit i první Indián, kterého
pokřtil don Vespignani a který byl pak dlouhý čas obuvnic-
kým mistrem v salesiánském domě v Patagónes. Také v Bo-
cce se salesiáni činili a arcibiskup Aneyros jim svěřoval další
a další úkoly.
O salesiánech se v Americe mluvilo s velkými sympatie-
mi a také nadějemi. Mnoho biskupů je chtělo mít v diecézi.
Ale don Bodrato v dopise Donu Boskovi psal, že je to hez-
ké, jak se všichni zajímají o jeho syny, ale je v tom háček.
Jen aby se kryla potřeba chvíle, musel by Don Bosco poslat
nejméně 50 lidí. Ale kde je vzít, když podobná sháňka byla
i v Itálii a jinde v Evropě. Ale Don Bosco už připravoval dal-
ší expedici s polovičním počtem požadovaných lidí. Byla to
už v pořadí čtvrtá expedice za moře. Tentokrát se už rozví-
jela pomocí Salesiánského věstníku široká akce pro sehnání
materiálních prostředků pro misionáře.
Tradiční „loučení s misionáři“ bylo stanoveno na večer
8. prosince na svátek Neposkvrněného Početí Panny Marie.
Odjíždět mělo 14 salesiánů a 10 dcer Panny Marie Pomoc-
nice. Tentokrát zde byly tři změny. V kostele namísto Dona
Boska mluvil jeho zástupce don Rua. Za druhé: nejelo se
z kostela přímo na nádraží, ale misionáři zůstali v domě,
aby se pak rozjížděli po skupinách na místo určení. Za tře-
tí pro úsporu peněz misionáři nejeli tentokrát do Říma pro
požehnání Svatého otce.
Malá osvěžující momentka: Mezi misionáři byl klerik
Karel Peretto. Don Bosco mu řekl: „Budeš hodně pracovat.
Tady máš pomeranč, to aby sis na něj vzpomněl, až budeš
v zemi pomerančů.“ Peretto byl určen pro Uruguay, ale tam
žádné pomeranče nebyly. Avšak po smrti dona Lasagny se
stal inspektorem v Brazílii a byl mile překvapen, když tam
uviděl velké plantáže těchto stromů.
Světec sice nemluvil v kostele, ale pak se hned shromáž-
dili všichni obvyklí posluchači z domu v kostelíku svatého
Františka Saleského a Don Bosco měl pro ně konferenci.
Napřed přijal sliby od 14 salesiánů, mezi nimiž byli někte-
ří odjíždějící, pak měl konferenci. Na jejím začátku přečetl
dopis od Svatého otce s jeho apoštolským požehnáním. Ses-
try na loučení nebyly v Turíně, loučily se v Nizze. S Donem
Boskem osobně se rozloučily v Sampierdareně, než se v Ja-
nově nalodily 2. ledna 1879 spolu s donem Ciprianem, do-
nem Beauvoirem a jedním koadjutorem. Když se tito vzda-
lovali, Don Bosco polovážně, položertem prohodil: „Od
nynějška se budu muset loučit vždycky čtrnáct dní předem,
aby mne to tolik nedojímalo.“
I tito misionáři jeli zatím jen do civilizovaných zemí
a i když někteří už na koních urazili míle cesty, aby dostihli
roztroušené kolonisty, s divochy se ještě nesetkali. A pře-
ce právě na tom Donu Boskovi velice záleželo. Psal donu
717

18.6 Page 176

▲back to top
Caglierovi: „Nerozumíš mi ani ty ani don Bodrato. Musíme
do Patagonie. Svatý otec to chce. Bůh to chce. Hýbej se tedy,
jednej s vládou, mluv, naléhej, ať se nám otevře cesta do mi-
sie.“ Aby Donu Boskovi vyhověl, arcibiskup poslal svého se-
kretáře monsignora Espinosu se dvěma salesiány, aby pod-
nikli výpravu a pokusili se setkat s Indiány. Don Bodrato,
který na místě dona Cagliera nyní řídil inspektorii, vybral
k tomu dona Costamagnu a dona Rabagliatiho. Ti 7. března
1878 dorazili do Campany na břehu řeky Paranà a tam se
nalodili na parník Santa Rosa, který je měl dovézt do Ba-
hia Blanca a odtud se měli dostat do Carhuè a do Patagónes.
Ale něco jiného je namalovat si něco na papír a něco jiného
to provést.
Cestou jednou div že protivný vítr nepřevrátil vratký
parníček, pak zase narazili na mělčinu a zasekli se do ní. Tři
dny námořníci pracovali, aby loď vyprostili a pomohli jí do-
stat se na hladinu oceánu a zaměřit ji k jihu. Celou tu dobu
se vlny vzdouvaly pod nárazem zuřivého větru, loď neměla
ani plachty ani kormidlo a oni byli sto mil od pevniny, už
ani neměli naději na přežití a očekávali smrt v chladných
vodách oceánu. Ale pak se přece ukázalo slunce, námoř-
níci vyrobili nějaké náhradní kormidlo a pomalu, pomalu
se sunuli k jihu a k pevnině, až přistáli v buenosaireském
přístavu. Všichni zachránění šli napřed do kostela, aby tam
zazpívali vroucí „Bože, chválíme tebe.“ Bylo všeobecné pře-
svědčení, že jen zázrakem Panny Marie Pomocnice tu hroz-
nou bouři přežili. To sám ďábel dal cítit, jak je mu nemilý
pokus dostat se k domorodcům a získat je pro Krista. Pro
naše misionáře tím ovšem první pokus znamenal přinej-
menším oddálení záměru.
26 Něco z důvěrného styku s lidmi v roce 1878
Don Bosco více než okázalými slavnostmi působil prostým
lidským stykem s jednotlivci nebo s menšími skupinami,
jakoby v rodinném kruhu. Tam mohl mluvit bez patosu,
který je v Itálii obvyklý při slavnostních kázáních. Tak to
vyhovovalo jeho otcovskému srdci. Sem patří jeho konfe-
rence k salesiánům, novicům a aspirantům, kterou měl na
svátek Nanebevstoupení Páně v kostelíku svatého Františka
Saleského. Začala přečtením několika veršů z Následování
Krista, načež dobrý otec řekl, že by se sice v souvislosti s ta-
jemstvím Nanebevstoupení Páně slušelo mluvit o odpouta-
nosti od pozemských věcí, ale že dá přednost dílčímu tématu
a sice bude hovořit o čistotě, kterou salesiáni jako řeholníci
slibují Pánu Bohu při své profesi. Odvolal se na svatého Fili-
pa Neri, jenž na otázku, která je hlavní ctnost, řekl, že čisto-
ta, protože na ní závisejí všechny ostatní ctnosti. Tato ctnost
působí, že řeholníkovo zasvěcení je úplně a opravdové. Ale
jak to udělat, aby byl člověk zcela a opravdově čistý? Svatý
Filip radí pět prostředků – tři záporné a dva kladné. Je třeba
varovat se pochybných přátelství, vyhýbat se zahálce, neživit
příliš tělo, modlit se a užívat té síly, která vychází z přijímání
svátostí. Světec se častěji ve svých hovorech se syny vracel
k této pětici prostředků k získání ctnosti, kterou musí mít
salesián, chce-li být takový tělem i duší. Čistota byla vůbec
nejoblíbenějším tématem jeho rozhovorů, bez toho, že by
se se zálibou zabýval rozebíráním negativních stránek věci.
Jeho mysl a srdce se obíraly raději krásou této ctnosti, která
nás činí podobnými andělům.
Dalším oblíbeným Don Boskovým tématem bylo po-
volání, ať už k životu kněžskému nebo k životu zasvěcené-
mu. Hlavně když se blížil konec školního roku a jednalo se
o vyšší třídy – o kvartu a o kvintu, Don Bosco nevynechal
příležitosti, aby pobídl dotyčné k jasnému zaměření života
k tomu, k čemu každého volá Bůh. Měl hochy k rozhodnutí
před Pánem bez ohledu na vlastní rodinu, která je obyčejně
příliš zahleděná do toho, aby dítě udělalo pozemskou karié-
ru. Některé případy nám objasní Don Boskovy postoje k to-
muto delikátnímu problému.
Po duchovních cvičeních v Lanzu bylo do Oratoře přija-
to i několik kleriků ze seminářů, kteří se chtěli stát salesiá-
ny, a také několik hochů, kteří přicházeli za stejným účelem
z našich ústavů. V hlavní radě, která zasedala 4. listopadu
don Cagliero připomenul, že naše kongregace nepřijímá
lidi, kteří chtějí u nás dělat pokání, nýbrž takové, kteří dáva-
jí naději, že se budou vrhat do světa, aby tam zachraňovali
tonoucí. Don Bosco jeho myšlenku schválil. Ve stejném se-
zení ukázal, jak mu záleží na povoláních k životu diecézních
kněží. V domě byli dva bohoslovci z mantovské diecéze, kde
biskup Rota byl pronásledován a musel bydlet mimo rezi-
denci a seminář byl zavřen. Hoši žádali, aby směli v Orato-
ři studovat filozofii, ale v civilu. Don Bosco rozhodl, aby se
jim vyhovělo i za cenu nějakého nepohodlí pro dům.
Na přetřes přišla i velmi palčivá otázka. V domě totiž byli
také klerici, kteří byli rozkolísaní a podle toho vypadalo je-
jich chování. Co s nimi? Kapituláři byli pro to, aby v zájmu
celku raději odešli. Don Bosco mohl těžko říci, že nemají
pravdu, ale aspoň radil udělat vše, aby se jim napravila hla-
va, než budou posláni pryč.
Jak byl Don Bosco přísný v ohledu mravnosti, tak měl
zase široké rukávy v ohledu finančním. Jistý Attilio Vercelli-
ni přešel z externí oratoře do Domova a byl tam půl třetího
roku, ačkoliv jeho otec vůbec nic nechtěl platit. Pak hoch
odešel a studoval gymnázium jinde, ale pak nemohl nalézt
zaměstnání. Don Barberis ho znal z let, kdy byl ředitelem
externí oratoře a teď se přimlouval u Dona Boska, aby mu
umožnil studovat na kněze. Don Bosco si Attilia pozval ke
zpovědi a když se ujistil, že by hoch mohl být knězem, přijal
ho podle zásady svatého Pavla: „Všechno zkuste a co je dob-
ré, ponechte.“ Řekl mu tedy, aby přišel, ale aby mu rodiče
dali s sebou aspoň prádlo. Otec i to odmítl a tak hoch při-
šel s prázdnýma rukama. I v tom případě Don Bosco mávl
rukou. Don Barberis k tomu poznamenává: „To je možná
historie dvou třetin našich kleriků.“
O přijetí do kongregace se hlásili také hoši z lepších ro-
din, ano i ze šlechtických rodin. Hlásili se i z koleje na Val-
salice, jinak považované od salesiánů za přítěž. Ale stačilo,
že se vyskytlo i tam nějaké povolání a pro Dona Boska už to
jediné bylo dostatečným důvodem, aby se zavřením koleje
nepospíchal.
V téže poradě představených defilovaly před nimi jména
kleriků seminaristů, kteří čekali, zda budou přijati za salesi-
ánské novice. Představení namítali, že není možno si je pře-
dem zkoušet. Přijmout je jen tak přímo do noviciátu? Don
Bosco jejich důvody uznával, ale přece jen byl pro určitou
šířku. Svatý Pavel říká: Zkusit! Zkusme tedy i my, ale při-
jměme jen ty dobré. V každém případě je třeba získat o kaž-
dém jednotlivém zaručené informace.
O povoláních vypravoval Don Bosco 13. prosince po
obědě novicmistrovi donu Barberisovi – a ještě dalším, sen.
718

18.7 Page 177

▲back to top
Zdálo se mu, že byl doma v Becchi a kdosi mu podával ko-
šík, ve kterém byla holoubata, ještě neopeřená. Holoubata
jakoby divem rychle dostávala peří. Třem z nich narostlo
peří černé, takže vypadala jako havrani. Ta tři se rozlét-
la z koše pryč. Tu vzal kdosi flintu a prásk! Dvě holoubata
spadla na zem, třetí uletělo. Don Bosco šel k těm padlým.
Vzal je do rukou a hladil a říkal: „Chudáčci malí…“ Ale
co to? Najednou měl před sebou místo holubů dva kleriky
a někdo z přítomných mu řekl: „Chápeš? Ze tří jenom dva.“
Don Bosco sám dal přítomným vysvětlení: neopeřená ho-
loubata jsou hoši, kteří přicházejí do Oratoře. Z těch, kteří
se stanou kleriky, zůstanou jen dva, třetí odejde. Musíme
s tím počítat.
A přece každý odchod nebyl útěkem od povolání. Boží
cesty jsou tajemné. Don Alois Guanella, kterého Don Bosco
udělal ředitelem salesiánského díla v Trinità di Mondovì,
měl sliby jen na tři roky, ale čím dále šel, tím více ho trá-
pila myšlenka, že je povolán, aby se věnoval dílu ve své
diecézi ve prospěch těch nejubožejších. Don Bosco v jeho
případě neměl žádné zvláštní světlo a byl přesvědčen, že
je povolán do jeho salesiánské kongregace a v tom smyslu
mu psal dopisy, které ještě existují a ve kterých ho nabádá
k vytrvalosti. Ano, počítal s ním pro založení salesiánského
díla v Dominikánské republice, jak si to přál Svatý otec. Ale
pochybnosti v mladém knězi trvaly a skončily tím, že po
uplynutí tříletých slibů se vrátil do rodné comské diecéze
a po dalších svízelích ho roku 1881 tamní biskup postavil
v čelo „Malého domu Boží Prozřetelnosti“, kde se stal zakla-
datelem kongregace schválené Římem a dodnes požehnaně
působící. Don Guanella, bývalý salesián, byl Janem Pavlem
prohlášen za blahoslaveného a patří mezi ty, kteří v Donu
Boskovi viděli po celý život největšího dobrodince a vždy
ho milovali tou nejoddanější synovskou láskou. I své kon-
gregaci blahoslavený Alois Guanella odkázal soudržnost se
salesiány jako závěť bratrskou. V roce 1891 psal don Gua-
nella donu Ruovi, že při loučení s Donem Boskem netrpěl
o nic méně, než když se loučil s otcem a matkou, kteří odešli
jeden za druhým, umírajíce v jeho náručí.
Veliká a něžná byla Don Boskova láska k novicům a kle-
rikům. Novicům dopřál v roce 1878 opravdové prázdniny
ve vile svaté Anny u Caselle, kterou zdědil po zemřelém
hraběti Biancim. Chlapcům to velmi prospělo na zdraví.
Zatímco bylo v srpnu v Turíně horko k zadušení, v Caselle
povíval svěží větříček. Ba on sám si tam zajel, když cítil, že
v noci nemůže spát a ve dne pracovat je zrovna mučednic-
tvím. Setkání se světcem u tamního arcikněze bylo ve spo-
lečenství s okolními faráři dlouho vzpomínáno. Po návratu
do Turína se několikrát za sebou opakovala obláčka novi-
ců. Bylo mezi nimi i několik šlechticů, kteří přitaženi Don
Boskovou láskou, se vzdali vábné kariéry a věnovali se práci
mezi hochy. Jako chudí řeholníci nemohli mít a ani neměli
žádné výjimky.
Don Ceria se v Memoriích zastavuje u zkoušek, které sa-
lesiáni podstupovali na papežské fakultě teologické, zřízené
při semináři v náhradu za fakultu, která byla zrušena před
pěti roky při univerzitě v Turíně. Ale byla zde svízel. Zatím-
co na univerzitě dosahovali salesiánští klerici vysokého prů-
měru a měli pověst nejlepších, na seminární fakultě byli na
rozkaz kurie klasifikováni nespravedlivě nízkými známka-
mi, že se proti tomu bouřili i sami zkoušející. Toho roku se
výsledek klasifikace četl veřejně ve fakultní aule a kanovník
Soldati si dovolil veřejně říci, že Don Boskovi klerici všichni
vykázali velmi ubohý prospěch. Jednoho jmenoval jako nej-
horšího. Byl to první Polák, který vstoupil do kongregace,
jmenoval se Matouš Grochow. Ale ten se nedal. Domluvil
se s klerikem Vacchinou a šel a žádal, aby mu byli přiděleni
dva synodální examinátoři, že prý zmeškal zkoušky na fa-
kultě. Zalhal si – doma pak bylo trochu zle, protože o tom
představení nevěděli – ale vyhrál. Dostal výbornou klasifi-
kaci.
Don Boskovi klerici studovali většinou při zaměstnání
u hochů a je pravda, že neměli tolik času, aby se věnovali
studiu teologie, kolik ho měli jiní studenti. Ale Don Bosco
byl přesvědčen, že právě zodpovědná práce mezi hochy je
nutí k poctivějšímu studiu vlastnímu. Nemohou ztrácet čas.
Ano, stalo se, že klerik Borio v Borgu San Martino řekl jed-
nou Donu Boskovi: „Done Bosco, my máme tolik práce, že
máme málo času na teologii.“ A Don Bosco hned energicky:
„To nevadí, já to tak chci.“ Praxe mu dávala za pravdu. On
měl vůbec originální myšlenky, jak o tom svědčí jeden pří-
pad: Ten, před chvílí jmenovaný, Vacchina, měl na starosti
primány v Oratoři – první třídu. Kdysi dostal od rodičů ně-
jaké peníze a tak si myslel, že z toho může sem tam o slav-
nostech dát klukům nějaký krejcar na přilepšenou. Pak šel
k Donu Boskovi ke zpovědi a Don Bosco se ho trochu tvrdě
zeptal: „A to jsi chodil k svatému přijímání?“ Klerik se za-
jíkl a zeptal se: „Udělal jsem svatokrádež?“ Tu se zase Don
Bosco zarazil a hned obrátil. A, aby hoch neupadl do nejis-
tot svědomí, řekl mu: „Ne, nebyla to svatokrádež. Co chceš?
Jsi přece můj syn a máš kluky rád jako já.“
V onom roce 1878 odešli na věčnost čtyři klerici: Stefa-
no Omodei, Jan Arata, Cesare Peloso a Pavel Salvo. Všichni
čtyři byli blízcí otcovu srdci a on se s nimi jen těžko loučil.
Všichni zemřeli doma ve své rodině.
Ještě je třeba říci slovo o koadjutorech. Don Bosco jich
měl kolem sebe už hezkou řádku a kde mohl, dával jim cítit,
že jsou lidmi jeho důvěry. Svému generálnímu zásobovači
panu Josefu Rossimu vystavil úřední doklad, v němž ho do-
poručoval každému, kdo s ním měl co činit a dával mu pl-
nou moc uzavírat jakékoliv smlouvy a vypůjčovat si peníze
až do výše 30 000 franků.
Don Boskova dobrota ke koadjutorům, z nichž byli ně-
kteří drsnější povahy, vyplývá z tohoto příběhu. Kajetán
Rizzaghi se jednou dopálil a v návalu zlosti opustil Oratoř.
Pak toho litoval a často přicházel, jen aby se aspoň potuloval
kolem Oratoře, svého ztraceného ráje. Představení se o tom
dověděli a pozvali ho, aby si udělal duchovní cvičení. On to
přijal a tam ho nalezla Boží milost. Při rozjímání o podo-
benství o marnotratném synu si umínil, že napodobí jeho
obrácení doslova. Šel k Donu Boskovi a opravdu se mu vrhl
k nohám a prosil ho, aby ho nechal v Oratoři třeba jako po-
sledního sluhu. Don Bosco ho zvedl a sám ho dovedl k ře-
diteli a řekl mu: „Jednej s ním dobře. Je to můj velký přítel.“
Od té doby Rizzaghi při každé vzpomínce na Don Boskovu
lásku slzel.
O jiném koadjutorovi jménem Scavini, který odjel s dru-
hou výpravou misionářů do Ameriky, se dověděl, že kolísá
v povolání. Napsal mu velmi srdečný dopis, v němž ho pro-
sil, aby neodcházel. Čteme v něm: „Nedělej to! Zasvětil ses
Bohu věčnými sliby, jsi salesiánský misionář, jeden z prv-
ních, co šli do Ameriky, jsi velký důvěrník Dona Boska, pře-
ce se nevrátíš do světa, ve kterém číhá tolik nebezpečí zká-
zy. Doufám, že neuděláš takovou hloupost. Napiš mi, co tě
719

18.8 Page 178

▲back to top
trápí a já ti jako dobrý otec svému milému synovi poradím
a budeš šťastný pro časnost i pro věčnost.“
Když mluvíme o oněch blažených dobách, kdy Don
Bosco formoval své lidi, povězme si ještě historii jednoho
klerika, jak ji sepsal tento sám.
Jmenoval se Bernard Vacchina. V roce 1876 na podzim
oblékl duchovní roucho v rodné farnosti. Don Bosco mu to
dovolil, aby uspokojil pana faráře i Bernardovu maminku.
Pak šel do Lanza, kde byli ostatní novici a také slavili ob-
láčku. Myslel, že teď budou mít všichni společný pobyt na
horách, ale ne. Dostal rozkaz jít do Turína a starat se o 170
hochů, kteří se vraceli z prázdnin. Pak začal noviciát a on
se tak osvědčil, že mu bylo řečeno, že bude mít při novi-
ciátě ještě generální asistenci ve vyšší první třídě. Přijal to
a dělil svůj čas mezi asistenci a noviciátní povinnosti. Tak
to šlo několik měsíců, když si ho Don Bosco zavolal a řekl
mu: „Potřeboval bych, abys převzal vyučování v nižší prv-
ní třídě. Musím to vzít dosavadnímu učiteli, protože si to
s chlapci rozdává pěstmi a dává rád opisovat za trest. Před-
stav si, že dává třicetkrát opsat modlitby. To nejde.“ A milý
Vacchina začal učit. Měl dvacet hodin týdně a každý den
musel opravit šedesát úloh. Motala se mu z toho hlava. Ale
Don Bosco ho vedl. Při každé týdenní zpovědi se ho ptal na
jeho žáky a dával mu pokyny, jak je má vést. A když říkal, že
je to s nimi hrozné, Don Bosco mu dával radu, aby to snášel
jako pokání za vlastní hříchy a za hříchy hochů. A stále mu
opakoval slova svatého Pavla: „Omnia possum in eo, qui me
confortat – Všechno mohu v tom, který mě posiluje.“ Bydlel
v podkrovní světničce s donem Ciprianem a zvykl si, když
se ráno probudil, udeřit pěstí do stolku a zvolat: Omnia po-
ssum in eo, qui me confortat! Spolubydlícímu, který se ho
ptal, jestli snad neblázní, říkal: „Moc mi do toho neschází.“
Vacchina byl moudrý a věděl, že musí hochy vychovávat
ke zbožnosti. A tak přišel na nápad, že by měl své žáky vést
k častému svatému přijímání. Řekl jim to, pak udělal výkres
a na něm napsal sedm sloupů svých žáků, kteří se zavázali,
že půjdou každý jeden den v týdnu ke stolu Páně, aby měl
Don Bosco radost. Vacchina se těšil, jak bude Don Bosco
spokojený a donesl mu výkres a prosil ho, aby to podepsal.
A Don Bosco: „To ti nepodepíšu.“ A vysvětlil mu proč: „To
musí být svobodné. Kdybych to podepsal, kluci by už ne-
mohli couvnout a měli by pocit, že je policajtujeme. To se
u nás nesmí.“
Jednoho dne si Don Bosco vzal milého Bernarda na slo-
víčko a vyptával se ho na hochy, ale také, jak jsou s ním spo-
kojení představení. Vacchina upřímně řekl, že všichni ne.
Prefekt mu vyčítá, že se chová špatně k hudebníkům. „Ale
oni si myslí, že mají privilegia,“ bránil se klerik. „Prefekt
mi říkal, že mi školu vezme.“ „Tak to zase ne…“ řekl Don
Bosco. „Kdo ti svěřil třídu? Přece já. Já jsem ti ji dal, jen já
ti ji mohu vzít.“ A potěšil ho ujištěním, že ho má rád, ať se
ničeho nebojí a ať koná dále svou povinnost. Pán Bůh udělá
ostatní.
Školní rok trval tehdy od 15. října do 9. září. Učitel byl
celkem spokojen s prospěchem třídy, ale myslel si, že si za-
slouží zato odpočinek. Byl by rád odjel na několik dní k ro-
dičům. Ale Don Bosco mu to nedovolil. Za několik dní šel
za ním Vacchina znovu, že by rád do Sampierdareny. Tam
je moře. Ale Don Bosco ho zase odbyl. „Víš co? Půjdeš pak
na prázdniny se mnou.“ Klerik čekal, ale Don Bosco pořád
o žádných prázdninách nemluvil. Že by zapomněl? Zeptal
se ho tedy, kdy pojedou spolu na prázdniny. Don Bosco se
zasmál a řekl: „Přece budeme mít prázdniny v nebi, ne?“
Pak byla duchovní cvičení v Lanzu. Don Bosco se ho
ptal, zda chce dělat sliby časné nebo hned věčné. Dohodli
se, že udělá hned věčné sliby. Tak se stalo. A hned zase do
práce. Dostal vyučování ve vyšší první třídě. Hned na za-
čátku tam měl malér s jedním hochem, který se mu okázale
před celou třídou postavil na odpor. Klerik vzkypěl a chytil
kluka za límec, ale ten, málem, že mu nedal facku. Vyhodil
ho tedy ze třídy a řekl, že se může vrátit jen pod podmín-
kou, že odprosí. Hocha zahlédl venku prefekt a poslal ho do
třídy zpět. Klerik ho zase vyhodil. Doneslo se to k řediteli.
I ředitel poslal hocha zpět, a učitel ho zase vyhodil. Samo-
zřejmě se to dostalo k Donu Boskovi a Don Bosco si Va-
cchinu zavolal a musel mu dát pocítit, že jedná nesprávně.
Ale nepokáral ho drsně. Jen mu řekl, že nejednal správně,
protože na hocha položil ruku a násilím ho vyvlekl z třídy.
Měli spolu menší pedagogický rozhovor, který světec za-
končil návrhem: „Já chlapci domluvím a pošlu ho k tobě,
aby se ti omluvil. Ale ty musíš v sobě potlačit nevoli a hned
ho musíš vzít bez výčitek na milost. Nesmíš ho zahanbit.“
Tak se stalo a hoch se s učitelem nakonec docela spřátelil.
V roce 1878–1879 dostal Vacchina druhou třídu gymná-
zia se sto třiceti žáky. Byla to hotová směsice. Byli tam hoši,
kteří normálně postoupili, ale i hoši, kteří de facto propad-
li a byli jen vzati na milost. Ale byli tam také hoši, kteří už
byli ve druhé třídě a opakovali. Samý problém! Po několi-
ka zoufalých dnech šel po obědě za ředitelem a začal s ním
diskutovat. Ředitel nebyl náhlý a nebyl ochoten hned udělat
pořádek, Vacchina začal zvyšovat hlas. Don Bosco to z dáli
pozoroval a pak hlasitě zvolal: „Copak je to tam za kohout-
ka, že tak zvedá hřebínek?“ Dva dny nato si milého Bernar-
da zavolal a řekl mu: „Viděl jsem tě hádat se s ředitelem, co-
pak to bylo?“ Vacchina mu řekl, že už nemůže dál. Má 130
žáků, potřeboval by je rozdělit na více sekcí, sám sebe ničí
a efekt žádný. Ředitel nemá jiný závěr než říct „Pazienza –
trpělivost“. Don Bosco uznal, že má do jisté míry pravdu
a slíbil mu nápravu. Několik dní nato asi 15 nejslabších žáků
mu odebrali. Někteří šli domů a někteří se vrátili do primy.
Don Bosco se ho ptal: „Tak co? Je to lepší?“ „Je.“ „Kolik jich
ještě máš?“ „Přes 100.“ „Tak to máš pro zábavu dost. Ale víš,
že ředitel má na tebe pifku?“ „Já za to nemohu. Proč mi dali
propadlé hochy do třídy?“ Don Bosco neřekl už ani slovo
a Vacchina mu políbil vřele ruku. Po té rozmluvě se snažil
s ředitelem udobřit. Nakonec se vypracoval na skvělého sa-
lesiána, který dělal kongregaci vždycky čest. Měl salesiánské
mládí těžké a musel skoro všechno studovat sám bez po-
moci druhých. Ale zdolal to a později vzpomínal s radostí.
V roce 1931, kdy don Ceria zařazoval jeho vzpomínky do
XIII. svazku Don Boskových pamětí, slavil don Vacchina
v Buenos Aires zlaté kněžské jubileum.
K této době Don Boskova života patří ještě několik frag-
mentů rozmluv, které měl se svými syny. Sem patří jeho
několikeré napomenutí donu Bonettimu, redaktoru Salesi-
ánského věstníku, aby na jeho stránkách nevedl žádné pole-
miky. Don Bosco byl toho mínění, že to nevede k dobrému,
protože si jen děláme nepřátele. Doba je už taková a bude
ještě horší. Nepřátelé církve zrovna čekají na každé kritické
slovo, aby mohli zaútočit a splatit to i s úroky. Věstník má
svůj jasně vymezený účel: získávat salesiánskému dílu přá-
tele a dobrodince. Proto musí mluvit jen o tom, co se dob-
rého dělá nebo se bude dělat. Za příklad dal Katolické čtení.
720

18.9 Page 179

▲back to top
Byla tam sice občas publikována nějaká knížka, která hájila
nauku církve a vůbec věc Boží, ale nikdy nevcházela v po-
lemiku s politikou nebo s režimem. Jen jednou tam vyšla
knížka nazvaná „Katolický katechismus o revolucích“, ale to
jen na rozkaz ivrejského monsignora biskupa Morena, kte-
rý měl tehdy velké slovo v redakci i v administraci a měl své
názory. Ale Don Bosco hned zpozoroval, jak se po té pu-
blikaci na něho a na Katolické čtení soustřeďuje pozornost
vládních činitelů a byl rád, když se to nakonec obešlo bez
velkých škod. Od té doby si umínil, že se ožehavých politic-
kých problémů nebude dotýkat. Monsignor byl už takový.
Potýkal se hned s tím, hned zase s jiným a kněží ho neměli
rádi. Kdyby byl více chválil, byli by si dali říct. Ale že pořád
na nich něco viděl, bouřili se. Don Bosco uzavřel toto téma
slovy: „Plujeme na křehké bárce uprostřed nebezpečných
útesů. Musíme si dát pozor, abychom neztroskotali.“
Další rozmluva se týkala vnitřního režimu kongregace.
Don Bosco řekl, že od jisté doby pozoruje určité odcizení
mezi domy. Dokud bylo ředitelů málo a všichni byli z jed-
noho hnízda, byli jsme jedna rodina. Ale teď už musíme
jmenovat za ředitele i lidi, kteří dlouho nepobyli s Donem
Boskem, a tak vznikají problémy. Mohlo by se stát, že někte-
rý ústav úplně ujede. Bylo by třeba, aby členové hlavní rady
měli každý tolik sekretářů, kolik jich potřebuje, aby mohl
včas vyřídit všechnu korespondenci, aby si lidé nemoh-
li říci: Neodpovídají, nevadí, zařídíme se, jak nám to bude
ukazovat. Vedlo by to k rozkližování. Také je třeba osobně
navštěvovat domy a hovořit s lidmi, dbát, abychom všechny
znali a oni nás. Nesmíme se odcizit navzájem.
Ve zmíněné rozmluvě přišla řeč na ožehavý problém
školských titulů. Dosud jsme se zachraňovali tím, že jsme
posílali lidi dělat zkoušky v mimořádných termínech. Teď
už se takové termíny nepovolují a nebudou se povolovat. Je
třeba studovat řádně na univerzitě. Otvíráme nové ústavy,
ale toto bude problém. Režim by nejraději všechny církevní
školy zničil.
Třetí rozmluva byla soukromá s donem Barberisem. Don
Bosco s ním pro jeho prostotu a zároveň pronikavou inteli-
genci rád hovořil a on zase všechny jeho myšlenky zachy-
coval perem. Don Bosco mu doporučoval, aby využil pří-
ležitosti a nechal dona Cagliera, případně dona Bonettiho
mít občas konferenci pro novice. Téma může sám určit, ale
když někdo jiný téma probere, je to přece jiné a hoši slyší
totéž zas z jiné strany. Jiná poznámka: Je třeba cvičit novi-
ce v různých úkolech, aby nebyli jednostranní. Také je třeba
naučit novice psát dopisy. Někdo to neumí a pak dělá hanbu
celému ústavu nebo i celé kongregaci. Lidé rádi generalizu-
jí. A doporučil novicmistrovi, aby pobídl novice, aby kaž-
dý Donu Boskovi napsal k svátku Neposkvrněné delší do-
pis, ale opravdu podle pravidel, jak to má být. V doplňku
k Pravidlům jsou pokyny pro správné psaní dopisů. Přišla
řeč i na to, zda je správné poslat klerika, který působí v Ora-
toři, jinam, aby nahradil jiného ve stejném zaměstnání, ale
málo schopného. Don Bosco řekl, že není radno poškodit
něco pro nejistý úspěch jinde. V téže rozmluvě Don Bosco
vyjádřil souhlas s tvrzením dona Cagliera, že v Oratoři žije
hodně chlapců, kteří by mohli závodit se svatým Aloisem.
Někteří už takoví přišli, jiní se obrátili v Oratoři a teď žijí
tak pěkně, že to minulé je dávno pryč. Nedávno casalský
biskup Ferré trefně vystihl Don Boskovo tajemství dobré
výchovy, když řekl: „Don Bosco má život domu uspořádaný
tak, že pobožnosti tvoří základ všeho a vytvářejí atmosféru,
ve které hoši žijí a ji dýchají. Není vtíravá a násilná, ale je
příjemná a přijímá se. Většina Don Boskových hochů ani
nemůže dělat něco zlého. Prostě to nejde. A je zde ještě jed-
no tajemství: Don Bosco dovede všechny zaměstnat tak, že
nemají čas dělat nějaké lumpárny.“ Don Bosco k tomu řekl,
že má biskup pravdu, jen zdůraznil, že pobožnosti nejsou
u nás úmorné a že neunavují. Co se týče práce, vyzval dona
Barberise, aby jen vypočítal všechna místa, na kterých sa-
lesiáni konají svou práci. Počítali spolu a vyšlo jim, že jen
v plynoucím roku se otevřelo dvacet takových míst. A to se
nemluví o těch, o jejichž zahájení se zatím jedná. Je to veliké
Boží požehnání, které se dá vysvětlit jen dobrotou mnoha
hochů a salesiánů, kteří je svolávají z nebe. Tu se Don Bosco
odmlčel a pak řekl: „Je to divné. Kdybych tak mohl všechno
vypovědět! Někdy Don Bosco pošle někam za ředitele něko-
ho, kdo je vlastně ještě nezralý kluk. Lidé to kritizují, nevěří,
že to dokáže a přece to jde a docela dobře. A co se týče roz-
machu kongregace, je to až podivuhodné. Svět, který vyrábí
zákony, je proti nám a přece jdeme dopředu. Řády a kong-
regace nám vesměs závidí, že tak rosteme. Kdybychom ne-
věřili v Pána Boha, nedovedli bychom si to vysvětlit, čeho
jsme každodenními svědky.“
Řeč padla i na Don Boskův věk. Zdálo se, že nepočítá
s tím, že by brzy zemřel. Řekl: „Kdybych nyní musel zemřít,
bál bych se, že ještě není dílo konsolidováno. Je to dosti
spletené. Pravda, jste tu vy a jistě by šla kongregace dál, ale
jsou věci, které vy ještě nedovedete zvládnout. Ještě nevi-
díte dopředu jako ten, kdo drží všechny nitky v rukou od
samého začátku. Jde o budoucnost celé církve. Něco jsem
už naznačil donu Bonettimu.“ A rozhovořil se o svém ne-
dokončeném projektu sepsání dějin církve. Rozhovor se
konal na chodbě před knihovnou. I k té měl Don Bosco po-
známku: „Podívej se. Kdysi Don Bosco přišel na toto místo
a měl jen košík a v něm breviář a nějakou kazatelskou po-
můcku. Dnes je zde celý sál knih a bude se muset zvětšit.“
Don Barberis si dovolil poznámku, že bude třeba pořídit do
knihovny kamna, ale Don Bosco opáčil, že v semináři nikde
nebyla kamna a vydrželo se dobře přežít celou zimu. Teď je
to hotová mánie mít všude kamna, teplo atd. A my máme
tolik výloh! … Don Ceria k tomu přidává svou poznámku:
„Dnešní doba je provázena růstem pohodlí. To jen zvětšuje
náš obdiv nad přísností života našich otců.“
Zakončíme tuto hlavu, vlastně celý XIII. svazek, vypravo-
váním několika případů zvláštních charismat, daných Donu
Boskovi.
Jednou v Mornese vycházel z domu mezi jedním kně-
zem a jedním klerikem. Najednou se zastavil, položil ruku
na rameno klerika a řekl: „Co asi bude z tohoto klerika?“
Klerik řekl: „Veliký kazatel.“ A Don Bosco: „Anebo veliký
hříšník?“ Splnilo se to druhé. Klerik opustil kongregaci, byl
sice vysvěcen na kněze, ale k pláči své diecéze.
V roce 1878 zemřela maminka donu Belmontovi. Před
čtrnácti roky navštívila svého syna klerika v Oratoři a řek-
la Donu Boskovi, že se asi nedočká synovy primice. Don
Bosco ji ujistil, že nejen bude vidět syna u oltáře, ale půjde
k němu i ke zpovědi. To se i stalo. Matka těžce onemocně-
la a don Dominik byl u jejího lože. Řekla mu, aby jí přivedl
pana faráře, že se chce před smrtí ještě vyzpovídat. Farář ne-
byl doma. A jelikož nebylo jiné volby, požádala matka syna,
aby ji vyzpovídal.
V červenci 1878 přišel jeden salesián kněz k Donu Bo-
skovi, že mu v Caramagni umírá matka, že ji potřebuje
721

18.10 Page 180

▲back to top
navštívit. Don Bosco mu řekl: „Neboj se. Přijď ráno do
sakristie, dám ti pro maminku požehnání a uvidíš, že se
uzdraví.“ I to se stalo. Salesián přijel domů v očekávání, jak
to bude a skutečně maminka mu vyšla naproti zcela zdravá.
Přesně o půl sedmé, kdy jí Don Bosco posílal požehnání,
nemoc jako kouzlem zmizela. Ještě měla pocit, že ji někdo
vzal za ruku a vytáhl ji z postele.
Rekord v této oblasti drží pravděpodobně salesián don
Garrone. Přišel do Oratoře jako student roku 1878. Bylo mu
osmnáct a bylo šest večer. Všiml si, že celé procesí hochů
šlo do sakristie. Stržen proudem šel také. Hoši si pokleka-
li kolem kněze, který zpovídal. I on si klekl, ale myslel víc
na domov než na zpytování svědomí. Podle toho vypada-
la zpověď. Nemohl si najednou vzpomenout ani na jeden
hřích. Kněz mu řekl, ať si z toho nic nedělá, že mu všechny
hříchy řekne sám. A řekl mu jich celou řadu i se všemi po-
drobnostmi. Na zakončení mu řekl: „Garrone, buď vděčný
Panně Marii. Šest roků jsi čekal, až tě Panna Maria nakonec
přivedla sem. Ona tě zachrání ze všech nebezpečí.“ Bylo to
skutečně tak. Už v dvanácti letech se v něm probudila touha
po kněžství, ale pro nemajetnost se neodvážil o tom rodi-
čům zmínit. Až teď ho farář doporučil Donu Boskovi. Od té
chvíle mu Don Bosco dával kolikrát pocítit, že o něm ví víc,
než on sám. V zimě jednou s kamarádem Franchinim Donu
Boskovi ministroval v kapličce při jeho bytě a hle: když při-
šel čas pozdvihování, oba viděli, jak Don Bosco září ve tváři
a zvedá se od země natolik, že hoši nemohli dosáhnout, aby
mu nadzvedli ornát. Garrone utíkal pro dona Berta, ale ne-
našel ho. Vrátil se, když Don Bosco zase sestupoval. Extáze
trvala asi 10 minut. Po mši svaté mu Garrone jako obyčejně
šel pro kávu a dovolil si zeptat se ho, co se s ním dělo při mši
svaté. Don Bosco neodpověděl, jen ho vybídl, aby si vzal
kávu s ním.
Garrone patřil ke skupině hochů, kteří si vzali na sta-
rost zalévání kytek. Mimo jiné pěstovali také v bedničkách
fazole, aby v letním parnu stínily Don Boskovu světničku.
Don Bosco jim říkal žertovně „mé milé fazole“. Jednou této
skupince hochů udělal malou přednášku, při které řekl, že
někteří půjdou na prázdniny domů, jeden bude přemluven
rodiči a odejde do semináře. Ostatní se vrátí a Don Bosco
jim obleče duchovní roucho. Jeden umře, druhý nebude
moci jet do Lanza na duchovní cvičení, protože bude muset
asistovat umírajícího kamaráda. Garrone se vrátil do Ora-
toře den před odjezdem do Lanza a právě jemu představení
řekli, aby nejezdil s ostatními, ale aby byl u nemocného. Ten
za půldruhého dne zemřel.
Na samém konci roku 1881 řekl Don Bosco Garronemu
při zpovědi, že se dlouho nebudou vidět, protože ho vez-
mou k vojákům. Garrone byl spíše malé postavy a útlého
těla, byl si jist, že ho neodvedou. Ale jako naschvál se vrátil
od odvodu odveden. Don Bosco mu předpověděl, že ho po-
šlou daleko a šel daleko – na Sicílii. Ale pak byl překvapen,
když ho poslali zpět do Turína a přidělili ho k sanitě. Mohl
zase chodit k Donu Boskovi ke zpovědi a ten mu předpoví-
dal další věci. Také mu kladl na srdce, aby se naučil hodně
z medicíny, že to bude potřebovat. A potřeboval. Když se
stal salesiánem, v roce 1889 ho poslali do Ameriky, kde za-
ložil první nemocnici a první lékárnu ve Viedmě a vedl je
po 25 let. Patřil k nejdůležitějším evangelizátorům Patago-
nie.
722

19 Pages 181-190

▲back to top

19.1 Page 181

▲back to top
XIV. DÍL
1 Don Bosco ve francouzských domech
Rostoucí počet italských a francouzských salesiánských
domů nutil Dona Boska k stále delším absencím z domu.
Hlavně Řím nespouštěl z očí, protože tam se rozhodovalo
o osudech jeho díla. Ještě štěstí, že měl v Turíně dona Ruu,
svého nejsvětějšího, nejobětavějšího a nejinteligentnějšího
syna, který požíval u všech největší autority hlavně proto, že
nejlépe interpretoval jeho názory. Budeme ho nyní provázet
na jeho cestě po Francii, Ligursku, Toskánsku, Římě a při
jeho návratu jinou cestou do Turína. Jeho zdraví bylo sice
takové, že by mu každý doktor podobnou námahu zakázal,
ale on věděl své a Pán Bůh také.
Odjel z Turína 30. prosince doprovázen donem Caglierem.
Několik dní pobyli v Sampierdareně a pak odjeli do Alassia.
Tam nalezli komunitu ve velkých nesnázích. Ředitel don
Cerruti byl nemocen a spolubratři velmi unaveni prací. Pro-
sili ho tedy, aby nechal dona Cagliera několik dní u nich na
výpomoc. Don Bosco – také vzhledem k tomu, že don Cerru-
ti byl nedávno jmenován inspektorem pro Ligurii – souhlasil.
Sám jel do Francie jen v doprovodu tří kleriků, kteří byli ur-
čeni pro Francii. První zastávka byla přirozeně v přímořské
Nizze. Přijel tam nečekaně, protože telegram přišel, když už
byl tam. Nebylo mu dobře, ale přemáhal se. – Z Nizzy jel po
svátku Zjevení Páně do Marseille doprovázen donem Ron-
chailem, kterého si vzal s sebou jako sekretáře, zatímco don
Cagliero přijel do Nizzy a dělal tam namísto dona Ronchaila
ředitele. Cestou se zastavil u pana biskupa ve Fréjus.
Příjezd do Marseille nebyl nijak slavný. Spíš byl stude-
ný a sice z dvojího důvodu. Fičel ledový vítr zvaný mist-
ral a také lidé tam byli jako vyměnění. Zatímco dříve byli
nadšeni pro Don Boskovo dílo, nyní z nich čišel chlad. Co
se stalo? Vzniklo napětí mezi farou a Oratoří, lépe řečeno
mezi abbé Guiolem, který salesiány dostal do své svatojo-
sefské farnosti, a ředitelem salesiánského podniku donem
Bolognou. Šlo o důležité věci. Farář vítal salesiány do své
farnosti s představou, že mu tito budou trvale k dispozici,
hlavně že budou konat trvale kaplanskou službu a že také
chlapci, ubytovaní u salesiánů, budou kdykoliv k dispozici
k službě ve farním kostele. Ve farnosti bylo hodně pohřbů
a salesiáni měli bezmála pořád pohřbívat mrtvé. To v ujed-
nání mezi Donem Boskem a abbé Guiolem nebylo a ředitel
Bologna se tomu pochopitelně bránil. Říkal, že je to neslu-
čitelné s výchovným systémem Dona Boska, protože salesi-
áni musí být s chlapci a nemohou je nechávat bez asistence.
Také není možné, aby hoši chodili často do farního kostela
sami, protože by to vedlo jen k nepořádkům. Odtud ono
ochlazení první lásky. – Projevilo se to při návštěvě Dona
Boska v jednom církevním institutu v městě, kde ho necha-
li dlouho čekat v čekárně, než na něho přišla řada, a když
přišla, pan rektor ho hned dosti chladně vypoklonkoval.
Don Bosco byl změnou atmosféry velmi překvapen, ale ne-
byl z těch, kteří se urazí a zruší přijaté závazky. Nevěděl, jak
z toho ven a tak vzal útočiště jako vždycky u Panny Marie.
Řekl jí: „Panno Maria, musíme jít do toho!“ A šli. – Panna
Maria poslala k němu do Oratoře nějakou maminku s ra-
chitickým chlapečkem, který se sotva vlekl o berličkách.
Prosila ho, aby dítěti požehnal. Don Bosco to učinil a stal
se očividný zázrak. Chlapec byl rázem zcela zdráv a utíkal
pryč. Matka vyběhla za ním a křičela: „Zázrak, zázrak!“
Ale pak se už ani jeden ani druhý neukázal. Ovšem měs-
to toho bylo plné a začalo se mluvit o Donu Boskovi, že je
divotvůrce. Pak už se v oratoři dveře netrhly. Nadšení pře-
konalo všechno očekávání a scházely se i milodary. Don
Bosco v zázraku viděl Boží pokyn, aby se pustil do stavby
velkého domu, kde by nalezlo přístřeší aspoň 200 chudých
hochů a s přístřeším také řemeslo, které by jim usnadnilo
vstup do života.
Don Bosco byl žádán, aby veřejně promluvil a on se ne-
zdráhal, ačkoliv jeho franština byla ubohá. Napřed měl mlu-
vit v kostele, pak aspoň v nějakém městském sále, nakonec
se požadavek zredukoval na promluvu k dobrodincům pří-
mo v hospici. Sešli se dobrodinci v čele s panem biskupem
a úsudek zněl: „Mluvil francouzsky, jako by uměl francouz-
sky.“ I to byla veliká pochvala. Výsledek byl dobrý a našel se
architekt, který slíbil vypracovat plány. První diskusi o nich
byl přítomen kanovník Timon, zakladatel kongregace, s níž
je dosud spjato papežské Dílo dětství Ježíšova, ale měl moc
poznámek, až tím byl architekt dotčen. Ani Donu Boskovi
se nelíbila jeho kritika každého detailu. Po jeho odchodu
řekl žertem architektovi: „Bojím se, že až se pan kanovník
dostane do nebe, nebude se mu tam také nic líbit.“
Vyskytl se návrh, aby se přátelé Dona Boska sešli na ně-
jakém banketu k jeho poctě a tam se dohovořili o dalším.
Don Bosco neměl nikdy nic proti takovým setkáním s bo-
hatými, hlavně že si tam odtud odnesl, co potřeboval pro
chudé chlapce. V debatě někdo začal zdůrazňovat obtíže
spojené s plánovanou stavbou, ale světec pronesl plamen-
nou řeč, ve které zazněla věta: „Je pravda, že máme před
sebou těžkou záležitost, ale Marseillané si s těžkými záleži-
tostmi vždycky poradili.“ Ani netušil, jak tato věta zapůsobí
na marseilleské patrioty. Bylo hned po těžkostech a všichni
věřili, že se věc podaří. – Don Bosco dovedl z takových si-
tuací těžit. Také dovedl sáhnout bohatým do kapes a přimět
je k velkodušnosti vůči chudým. – Stalo se, že k němu přišel
zazobaný pán, jmenoval se Olive. Byl nemocen a prosil ho,
aby ho uzdravil. Don Bosco mu slíbil uzdravení od Pan-
ny Marie, ale řekl mu, aby šel napřed do banky a vyzvedl
pro něho sumu, která by byla úměrná jeho majetku. Pán
šel a přinesl 1000 franků. Více nechtěl dát. Byla to lakota.
Nepochodil a musel jít a vyzvednout sumu na 2500 franků.
Ty poslal po biskupovi, ale Don Bosco ještě nebyl spokojen.
Když pak dotyčný přišel a zajímal se, zda bude uzdraven,
řekl mu bez obalu, že lhůta k udělení milosti uzdravení už
prošla, ať s tím nepočítá. – V nadšené atmosféře, vzbuzené
zázrakem, se upravilo i rozladění mezi hospicem a farou.
Aby nemohlo docházet k nelibostem, Don Bosco vypraco-
val s abbé Guiolem dohodu, ze které bylo zjevné, že salesiá-
ni budou pomáhat ve farnosti ne z povinnosti, ale v mezích
svého vlastního poslání, to je bez škody Oratoře svatého
Lva.
Přítomnost Dona Boska v Marseille vyjasnila také všeli-
cos ohledně zamýšleného vstupu salesiánů do Navarre a do
Saint Cyr. Přes zdravotní potíže psal světec z Marseille také
dopisy, které svědčí o jeho nezdolné vůli posunout dílo co
nejvíce dopředu. 27. ledna byl s panem farářem Guoilem
návštěvou u barona Martira a tam ukázal, jak umí boha-
té upozornit, že jejich majetek není jen pro ně. Baron ho
723

19.2 Page 182

▲back to top
provázel po své vile a Don Bosco se zastavil u jedné skříně,
kde byla velká stříbrná souprava. Stál a díval se, pak i k pře-
kvapení hostitele začal jednotlivé části soupravy strkat do
kapes a do kufříku. Baron hleděl a pořád nechápal, co má
ten žert znamenat. Don Bosco mu položil otázku: „Kolik
má asi ta souprava cenu?“ – „Kdyby byla nová, stála by asi
10 000 franků. Tak jak je, možná by stála jen 1 000.“ „Dob-
rá, pane barone,“ tekl Don Bosco. „Já vám všechno vrátím,
ale vy mi dáte pro moje chudé hochy těch 1000 franků.“ Ba-
ron mu je dal.
Z Marseille vedly kroky Dona Boska do Saint Cyr, pak do
Tolone. Doprovázel ho don Ronchail. Do Saint Cyr přijel na
svátek svatého Františka Saleského 29. ledna, ale nebylo tam
žádné zvláštní přivítání. K večeři byla fazolová polévka, pak
fazole s olejem a s octem, plus dva pečení vrabci, které kluci
během dne chytili. Pak zase v Tolone si měl Don Bosco pro-
hlédnout nějaký ústav, který mu byl nabízen, ale prohlídka
byla tak důkladná a páni tak uctiví, že ho doprovodili na ná-
draží hladového. Zapomněli na oběd. Přijelo se tam pozdě
večer, hrabě z Buttigny byl o tom vyrozuměn a slíbil poslat
kočár, ale kočí jel na jiné nádraží a tak naši poutníci šli po
rozblácené cestě tmou celou hodinu se zavazadly v rukou,
pak dlouho hledali, než přišli na pravou adresu. O jídlo se
přihlásili sami. Druhý den kolem jedenácté přijel pro Dona
Boska lékař Dr. Espiney a dovedl ho k hraběti z Villeneuve,
který spadl s koně, narazil si hlavu a byl nablízku zbláznění.
Don Bosco mu dal požehnání a hrabě se brzy uzdravil.
Světec musel toto turné podniknout, protože francouz-
ské dílo bylo v začátcích a ne všechno šlo dobře. Hlavně ta
saintcyrská nabídka mu dělala starosti. Bylo tam na čtyřicet
mladých lidí od tří do třiceti let, v dílnách byli hoši a děv-
čata pohromadě a prakticky žádná asistence, sestřičky děla-
ly co mohly, ale více bylo toho, co nemohly. Mají salesiáni
přijmout tak zanedbanou kolonii? Vlastně už zde byl kon-
trakt, ale jak se věci vyvinou, to bylo ještě ve hvězdách. To
v kolonii v Navarre, kde už salesiáni zapustili kořeny, byly
jiné poměry. Dokonce se tam už rýsovala naděje na několik
povolání. – Na Hromnice 2. února byl Don Bosco už zase
v Nizze na cestě do Itálie.
Shora jsme se poprvé setkali se jménem Dr. Espineye,
který přivedl Dona Boska k nemocnému hraběti Villene-
uvovi, aby mu dal požehnání. Manželka hraběte byla také
nemocná. Trpěla na následky zánětu pobřišnice – a ne a ne
se z toho dostat. Espiney jí doporučil, aby pobyla nějaký
čas v Nizze. Tam se i ona setkala s Donem Boskem a sice 3.
února. Don Bosco jí dal požehnání a ona ještě tentýž den
pocítila, že následky těžké nemoci zmizely.
Ještě dvě drobné epizody z pobytu našeho světce v Nizze.
První vypravoval kardinál Cagliero. Don Bosco měl v Ni-
zze přednášku – konferenci. Po ní se lidé kolem něho tla-
čili, takže si jen stěží razil cestu zástupem. Stál tam nějaký
člověk posupného vzezření. Cagliero ho sledoval očima,
když se Don Bosco k němu blížil. Neudělá mu něco? Zatím
světec stanul u toho člověka. „Co tu děláte?“ – „Nic.“ – „Ne-
chcete mi něco říci?“ – „Co bych vám říkal?“ – „Nechcete se
vyzpovídat?“ – „Já a zpovídat se?“ Don Bosco se přiblížil až
k němu a něco mu pošeptal do ucha. Ten člověk v kostele
padl na kolena, lidé se rozestoupili a on se Donu Boskovi
vyzpovídal.
Druhou epizodu uvedl Dr. Espiney ve své knize „Život
Dona Boska“. Slyšel ji z úst známého pařížského vydavate-
le. – V Nizze navštívil Dona Boska monsignor Postel, učený
kněz a spisovatel. Během rozmluvy položil světci otázku:
„Můžete mě ujistit, že jsem v milosti posvěcující?“ – Don
Bosco se jen usmál a chtěl jít dál. Ale monsignor mu zastou-
pil cestu, zamkl pokoj a klíček si strčil do kapsy. „Neode-
jdete odtud, dokud mi neřeknete, jestli mám svědomí v po-
řádku.“ – Don Bosco mu řekl: „Mohu vás ujistit, že ho máte
v pořádku.“ – On na to: „Vy to říkáte jen tak z dobroty…“ –
Ale Don Bosco: „Ne. Já to vidím.“
2 Výroční jarní konference
Dlouhý pobyt v Římě v minulém roce 1878 zabránil koná-
ní obvyklé konference kolem svatého Františka Saleského.
V roce 1879 si Don Bosco přál, aby se konference určitě
konala, a to pro změnu v Alassiu, na Riviéře, kam přichází
jaro nejdřív. Datum začátku bylo stanoveno zase 6. února.
Don Bosco tam dorazil den předtím a podobně z Turína
don Rua, don Lazzero, don Ghivarello, don Barberis a hra-
bě Cays. Přišli tam také všichni ředitelé z Ligurska. – První
den se tam projednávaly zvláště záležitosti už otevřených
francouzských domů, pak další nabídky z Francie. – Druhý
den se projednávaly otázky personálního obsazení domů
a bylo rozhodnuto o rozdělení salesiánského díla na in-
spektorie. První měla být piemontská se sídlem v Turíně,
druhá ligurská se sídlem v Alassiu a třetí v Argentině se síd-
lem v Buenos Aires. Pro Piemont byl za inspektora vybrán
don Francesia, pro Ligursko don Cerutti, pro Ameriku don
Bodrato. Francesia měl do konce školního roku dále ředi-
telovat ve Varazze, don Cerutti dostal viceředitele v osobě
dona Aloise Roccy. Tohoto aktu zřízení a obsazení inspek-
torií byli účastni jen členové hlavní rady a teprve potom tito
šli s Donem Boskem do místnosti, kde byli ředitelé, k další-
mu jednání.
Při tomto aktu zřízení inspektorií nebyla řeč o domech
kolem Říma, protože to vypadalo, že salesiáni zůstanou
jen v Magliano Sabinu, ale dodatečně, až bude Don Bosco
v Římě, přece jen dojde k změně situace. O tom se dozvíme
z dalšího vypravování.
Členové hlavní rady už byli ve funkci téměř šest roků
a správně by se měla konat volba nové rady na generální
kapitule. Ta však byla nedávno a Don Bosco to vyřešil tak,
že požádal v Římě, aby směli ve funkci setrvat až do příští
kapituly, aby se rozdíl vyrovnal. Don Bosco o tom uvědomil
ředitele domů a skrze ně ostatní salesiány zvláštním okruž-
ním listem z Turína, datovaným 10. března 1879.
Druhý den konferencí Don Bosco mluvil na oblíbené
téma – povolání. Řekl, že základem všeho jsou dvě svátos-
ti: zpověď a přijímání. Na nich je třeba stavět. Ředitelé mají
často mluvit o problému povolání, tak aby hoši měli vše
jasně vysvětleno. Nesmí se říkat „Ty jsi povolán ke kněž-
ství, ty ne“, ale téma vysvětlit a vyzvat hochy, aby se hodně
modlili za osvícení shůry a zdůraznit, aby o tom mluvili se
zpovědníkem. – Důležité prostředky, aby se hoši rozhodli
pro kněžství a případně pro salesiánství, jsou tyto: 1. Aby
chlapci cítili, že jsou milováni, 2. aby viděli, že se salesiáni
mají navzájem rádi a 3. aby se vzorně znala a zachovávala
pravidla i rozhodnutí generální kapituly. Vůbec bude dobré,
aby byla tato rozhodnutí dána všem členům vytištěná. Také
je třeba pravidla dobře vyzkoušet v praxi a zdokonalit. Čím
větší souhlas kolem nich se vytvoří, tím budou pevnějším
základem pro budoucnost. Tuto práci je třeba vykonat už
724

19.3 Page 183

▲back to top
teď, aby později nemohly vzniknout různé interpretace, kte-
ré by vedly k rozkolům. Pravidla formují život a ustalují tra-
dici. Působí, že nově povolaní přijímají salesiánský způsob
života samozřejmě.
Dalším požadavkem, co se týče povolání, jsou dobří zpo-
vědníci, aby byli všichni stejného salesiánského ducha. Don
Bosco uvedl příklad, jak dal komusi v určitých delikátních
věcech radu, ale ten šel k cizímu knězi a ten mu dal radu
opačnou. Dnes je ten hoch vykolejený chudák. Ať se nikdy
neustanovují u nás za zpovědníky kněží nesalesiáni, i kdy-
by byli svatí jako monsignor Belasio nebo don Persi. Ale ať
se ani nepověřují funkcí zpovědníků naši ještě hodně mladí
kněží. – Pozor na to, aby nikdo nevázal hochy na sebe. To by
vedlo k tomu, že by bylo v domě více center. Ať je středem
domu vždycky ředitel. Ptá se tě někdo na něco důležitého?
Zeptej se ho, zda se už poradil s ředitelem a co mu ten řekl.
Běda, když se zvednou v domě dvě korouhve, protože se ko-
lem dvou korouhví seskupí dva tábory a bude válka. Pozor
na jednotu! – Něco jiného jsou externisté, tam mohou zpo-
vídat cizí kněží, tam to jinak nejde.
Řeč přeskočila na soužití cizích s naší komunitou. Když
jde o vlivné lidi, nepouštět je k společnému životu, nemají-
-li úmysl zůstat mezi námi. To platí i o mistrech v dílnách
a také o placených jiných silách.
Mluvilo se také o slibech, zda je lepší dělat sliby časné
nebo hned věčné. Don Bosco měl svůj názor. Dával před-
nost, aby ten, kdo je rozhodnutý, udělal hned slib věčný.
Ušetří si mnoho zbytečných bojů. Doslova řekl: „Tříleté sli-
by se zavedly, když jsem měl docela jinou představu o tom,
co je nyní. Ale budiž. Tak, jak je to dnes, tříleté sliby před-
stavují nebezpečí. Lepší je přijmout jen ty, kteří mají před-
poklady složit hned věčné sliby, ostatní vyloučit.“ – Tím se-
zení skončilo a bylo už hodně pozdě.
K otázce tříletých slibů don Ceria přidal svou poznámku,
která vysvětluje na prvý pohled mlhavý výrok Dona Boska
o jejich zavedení. Říká, že v samých počátcích kongregace
neměl Don Bosco jasnou představu. V domě měl plno kle-
riků ze zavřeného semináře a byl hodně ovlivňován skuteč-
ností, že je nemá jen pro sebe. V prvních stanovách se ří-
kalo, že se sliby skládají na tři roky a pak ještě jednou na tři
roky, ale pak se musí každý rozhodnout, zda bude dále opa-
kovat slib na tři roky, nebo udělá věčný slib. Dále tam bylo
řečeno, že sliby váží jednotlivce jen po čas, dokud je v kon-
gregaci. Kdyby se sám rozhodl odejít nebo by představený
považoval za záhodné, aby odešel, slibů ho zprostí. Kdyby
kongregace otevřela další domy jinde, bude se muset vždy
domluvit s místním biskupem o pravomoci nad eventuální
oratoří nebo jiným způsobem salesiánské přítomnosti. Te-
prve v papežské audienci 9. března 1858 padlo rozhodnutí
o tříletých slibech jakožto přípravě na definitivní závazek
člena. – Praxe dalšího opakování trvala ještě deset let, a ješ-
tě po prohlášení Kodexu církevního práva v roce 1917 byly
připouštěny výjimky v mimořádných případech.
Ranní konference 9. února byla skoro celá věnována si-
rotčinci v Saint Cyr. Don Bosco vyjádřil naději, že je a bude
to dílo požehnané. Poznamenal, že ve Francii snad žád-
ná kongregace nesleduje zájmy těch nejubožejších. Skoro
všichni řeholníci pracují pro vyšší společenské třídy. A to
je právě důvod, proč salesiáni jsou ve Francii přijímáni
s nadšením. – Co řekl o Saint Cyr, platilo také o La Navarre.
Světec si od obou míst slibovat, že mu dají nová povolání,
mladší i starší i koadjutorská.
Odpolední konference nebyla dlouhá. Mluvilo se o ces-
tě, kterou měli podniknout don Cagliero a don Durando po
místech v Itálii, odkud přišly nabídky. Měli jet do Neapole,
pak na Sicílii do Randazza, do Palerma, vrátit se po moři do
Neapole, zajet do Brindisi a pak po adriatickém pobřeží až
do Benátek a přes Milán se vrátit do Turína. Nabídky v Ran-
dazzu, Brindisi a Cremoně už byly ve stadiu uskutečnění,
jen bylo třeba dovést jednání ke konci. – V Catanii se jed-
nalo o otevření domu pro dcery Panny Marie Pomocnice.
Tento bod dal příležitost rozhovořit se o jednom palčivém
problému. Šlo o zdraví sester. Institut početně rostl, ale ne-
mocnost a úmrtnost byly veliké. Hovor se týkal hygienické-
ho stavu sesterských komunit a bylo stanoveno, že se musí
více hledět na to, aby děvčata a sestry měly dostatek pohybu
a vzduchu, aby měly své hřiště a nemusely se jen dívat, jak
hoši hrají. Také bylo konstatováno, že hodně sester trpí úz-
kostmi svědomí a podobně, což zdraví nepřidá. S tím třetí
den konferencí skončil a šlo se brzy spát.
Během prací si mnozí všimli, a don Barberis zachytil
jejich poznámky, že Don Bosco musel hodně trpět. Hlava
byla plná nejrůznějších myšlenek a plánů, dlouhé diskuse
kolem témat unavovaly a přesto zachovával naprostý klid,
ani na chvíli neztrácel trpělivost, nikoho neokřikl, ale ke
každému měl veliký ohled, nechal ho vymluvit a tak dále.
Sám by byl potřeboval hodně ohledů na zdraví, ale nedbal.
Snášel zimu i teplo, ke všemu měl vtipnou poznámku, ob-
čas přiznal, že je unavený, ale říkal, že doufá, že si také bude
moci odpočinout. – Oči ho bolely a na pravé už vůbec nevi-
děl. Přenechával vše Pánu Bohu, jen říkal, že doufá, že mu
to levé ochrání od nejhoršího, protože kdyby oslepl, nemo-
hl by pracovat. – Těch řečí kolem bylo někdy tolik, že ho
z toho bolela hlava. Sám měl vše v hlavě srovnané a promyš-
lené, ale co chvíle se našel někdo, kdo protiřečil a prosazoval
svou „geniální“ myšlenku. A on poslouchal, ano snesl i to,
když jeho plán neprošel, a nechával, aby jeho úmysl prošel
později, za lepší konstelace. A když se ukázalo, že měl přece
jen pravdu, vůbec se netvářil jako vítěz, který musí prohlá-
sit, že vyhrál.
S chovanci ústavu tentokrát neměl možnost mnoho mlu-
vit, ale když se ráno objevil, trvalo mu takových dvacet mi-
nut, než se vymanil z jejich zajetí. – Přicházely také delegace
s nabídkami a i s nimi musel ztratit nějaké slovo. – Večerní
slovíčko k hochům měl jen jednou. Jedenkrát měl konferen-
ci k místním spolupracovníkům. Sešlo se jich tolik, že zapl-
nili polovičku kostela. Konference k spolupracovníkům se
vžívaly. Rok předtím měl konferenci v Alassiu biskup z Al-
bengy, místní ordinář. Tento budoucí turínský arcibiskup
Alimonda rád navštěvoval salesiánský ústav a hodně času
poseděl s ředitelem Alberou, pozdějším druhým nástupcem
Dona Boska v úřadě hlavního představeného. Tohoto roku si
myslel, že Don Bosco bude už na Hromnice v Alassiu a přijel
tam. Měl však jen kázání o svatém Františku Saleském. Bylo
to více kázání o Donu Boskovi, v němž viděl druhého Sales-
kého. Pak přijel znovu a bylo vidět, jak rád s Donem Boskem
hovoří. Když odcházel, Don Bosco jej v doprovodu předsta-
vených salesiánů doprovodil až na nádraží.
Než se účastníci konferencí rozešli, Don Bosco ještě svo-
lal všechny salesiány na generální konferenci, ale nemluvil
sám, předal slovo donu Ruovi. Byl velice unaven a bylo to
poprvé, co jenom předsedal, a nechal mluvit druhého.
Z Alassia jel světec do Varazze a tam odtud do Sampier-
dareny, kde se zdržel do 19. února. – Od práce neměl pokoj.
725

19.4 Page 184

▲back to top
Kdyby nic jiného, tak musel dávat stále audience. Stal se
i div. Jedna paní jménem Anna Chiesa měla dceru, která
trpěla úpornými bolestmi hlavy. Byla v předsíni a čekala.
Don Bosco vyšel několikrát s někým ven a jí si ani nevšiml.
Až pak se jí najednou zeptal, co si přeje. Ona mu to řekla
a on: „To je maličkost.“ Položil děvčeti jemně ruku na hla-
vu a ono bylo v okamžiku uzdraveno. – Vzpomínka na tuto
milost dala podnět k další milosti po Don Boskově smrti. –
Přítelkyně zmíněné paní Chiesové měla tak bolavou nohu,
že lékaři neměli jiný návrh než amputovat ji. Paní Chieso-
vá jí však dala Don Boskův obrázek s malou relikvií z Don
Boskova prádla, ona si ji před operací přiložila na bolavou
nohu a doktoři, kteří se už chystali nohu uříznout, v posled-
ní chvíli konstatovali, že nastal obrat a noha se začala hojit.
Postupně se docela vyhojila.
K pobytu Dona Boska v Sampierdareně se váže osobní
epizoda s hrabětem Caysem. Don Bosco se rozhodl, že si
ho vezme s sebou do Říma, aby mu dělal druhého sekretáře.
Hrabě se na to velice těšil a neměl nic proti tomu, že bude
spát s donem Bertem v jedné světnici a jen na dvou židlích.
Ale pak mu Don Bosco vzkázal, aby zůstal v Turíně. Cays
pokorně rozbalil kufr a jen řekl: „Don Bosco vzkázal, že
mám zůstat v Turíně.“
Světec odjel se svým věrným sekretářem ze Sampierdare-
ny do Spezie a pobyl v tamním ústavě dva dny. Nocoval však
v domě kavalíra Bruschiho, který se později stal také salesi-
ánským knězem. Synovec Bruschina měl zatím pro kněze
jen pohrdání, ale rozhovor s Donem Boskem ho přesvědčil,
že jsou také dobří kněží, kteří si zaslouží respekt. V Pise ho
přivítal ředitel don Marenco. Z Pisy jel do Luccy. Všude ho
vítali, zvali ho k nemocným, aby jim dal požehnání, v Lucce
měl konferenci asi pro sto spolupracovníků. Všude nadše-
ní, žehnání, vítání, zvěsti o úlevách v nemocích. Salesiánské
dílo budilo všude zájem a zapouštělo kořeny.
3 Čtyři týdny v Římě
Místo hraběte Cayse si vzal Don Bosco s sebou do Říma
dona Bonettiho a důvod byl ten, že mu turínský arcibis-
kup dekretem z 12. února odňal zpovědnickou jurisdikci
na celém území arcidiecéze a bylo lepší, aby z Piemontu
zmizel, aby nebyly zbytečné řeči. – Opravdu divný byl pan
arcibiskup. – 20. února se v Oratoři hrálo drama o mučed-
nictví svatého Pankráce a stalo se nečekané. Pan arcibiskup
vzkázal, že se přijde také podívat, ale bylo to na poslední
chvíli, takže ho prakticky nikdo nemohl slavnostně uvítat,
jen představení dělali co mohli, aby neřekl, že si ho nikdo
nevšiml. V divadle tleskal, dával najevo nadšení a zase od-
jel. – Krátce na to zrovna tak znenadání navštívil kolej na
Valsalice. Nikdo se nedověděl, co tím sledoval.
Zatím byl Don Bosco na cestách. Ze Sampierdareny vyjel
19. února, cestou pojezdil ústavy, jak už bylo řečeno v mi-
nulé kapitole, od 1. do 28. března byl v Římě. S ním byli don
Berto a don Bonetti. Co všechno v Římě dělal a s kým mlu-
vil, víme jen velmi útržkovitě z poznámek sekretáře Berta,
v jehož deníku lze číst dlouhou řadu jmen kardinálů, prelátů
a jiných osobností, ale jen málo konkrétního tam najdeme.
Několikrát byl u kardinála státního sekretáře Niny, možná
se hovořilo o případu boloňského kardinála Parocchiho,
který byl pořád ještě bez státního souhlasu a nemohl na-
stoupit svůj úřad. Také byl na několika obědech společně
s kardinály a jinými římskými osobnostmi. Ani zde nevíme,
co se tam odehrálo. S Ninou se setkal teprve 5. března a to
musel dlouho čekat v předpokoji, protože tam byla dlouhá
řada návštěvníků a on přišel poněkud pozdě. Ale byl trpěli-
vý, čekal, až na něho přijde řada. Už se zdálo, že bude muset
odejít, ale nakonec byl přijat a audience trvala skoro hodi-
nu, jak svědčil kněz, který měl u kardinála státního sekretá-
ře právě službu a kterého Don Bosco za jeho laskavost hned
přijal mezi salesiánské spolupracovníky.
Náš světec navštívil také některé muže ze státního apa-
rátu. Už tehdy hrozilo jeho valdockému gymnáziu zavření
a jistě se snažil najít mezi nimi přímluvce. – Nezapomínal
ani na Oratoř. Asi třikrát poslal donu Ruovi nějaké peníze.
Z Říma v té době vyšla jeho výzva k nové loterii, rozesílaná
spolupracovníkům a spolupracovnicím. – Jejich Sdružení
ve Svatém městě od loňského roku početně velmi vzrostlo.
17. března byla v Tor de Specchi spolupracovnická konfe-
rence, opět za předsednictví vikáře Jeho svatosti kardinála
Monaca La Valletty. Don Bosco na ní promluvil o problému
italské opuštěné mládeže.
Za Don Boskova pobytu v Římě se znovu oživila otáz-
ka salesiánské přítomnosti v samotném Římě. V blízkosti
Říma – v Albanu, Aricciu a Maglianu už sice byli salesiáni,
ale nemohli se jaksepatří rozvinout, protože byli vlastně jen
propůjčeným personálem bez možnosti rozvinout samo-
statnou činnost. Byli v cizích službách a jen proto tam byli,
že Don Bosco nemohl odmítnout propůjčit své syny, aby si
nepozlobil vysoce postavené osoby, jako byl například kar-
dinál Bilio. Teď kardinál La Valletta vybízel světce něco při-
jmout, ale zase to bylo bez perspektivy. Podobně na něho
útočil kardinál Oreglia, ale nenašlo se nic kloudného, takže
z toho nic nevykvetlo. Po pravdě řečeno, to už nebyl papež-
ský Řím, ale státem okupované město, kde mimoto nad ka-
ždou dobročinnou institucí stál nějaký šlechtic jako patron
a nějaké komité, které by bylo nejraději Donu Boskovi po-
roučelo, jak má ústav vést a jak hochy vychovávat. Stavět?
To teprve nešlo. Kdo by dal Donu Boskovi tolik peněz? Snad
ještě něco přistavět nebo přestavět, ale zase do toho chtělo
mnoho lidí mluvit. Tak zatím všechny pokusy zakotvit sa-
lesiánské dílo v centru církve selhávaly. Don Bosco už byl
opatrný a žádal vždy jako hlavní podmínku, aby měl plnou
svobodu a aby mu nikdo neporoučel, jak a co má s chlapci
dělat. – Uši hodnostářů spíš slyšely na Don Boskova upo-
zornění, že je Řím zaplaven protestantskou propagandou
a ztrácí svou katolickou tvář. Mohl se vykázat zvláštními
službami, prokazovanými církvi v Turíně, ve Vallecrosii, ve
Spezii, kde měli salesiáni co činit s útočnou herezí. – Také
často před velkými pány na církevních ministerstvech roz-
víjel otázky, týkající se misií a žádal, aby mu dali nějaké pří-
spěvky v penězích, jak je dostávají z Anglie protestanti.
Don Bosco stál nadevšecko o audienci u papeže, ale au-
dience byly na celých čtrnáct dní odvolány. Hledal tedy ně-
jaké boční cestičky, ale mluvit se Svatým otcem se mu poda-
řilo jen jednou po trpělivém čekání v předpokoji Lva XIII.
Papež zrovna vyšel ven oblečen vycházkově s pláštíkem
a s červeným kloboukem. Don Bosco se k němu přitočil
a papež s ním laskavě chvíli postál. Světec ho prosil, aby dal
salesiánské kongregaci protektora v osobě státního sekretáře
Niny. Papež řekl, že to je už hotová věc. Šest dní na to dostal
o tom úřední vyrozumění, což bylo velikým úspěchem. Sice
kongregace měla už za Pia IX. protektora v osobě kardinála
726

19.5 Page 185

▲back to top
Oreglii, ale to byla záležitost čistě formální, protože Pius
řekl, že dokud bude živ, sám bude salesiánům protektorem.
Zatím jsme nic neřekli o tom, jaký byl Don Boskův zdra-
votní stav v Římě. Z dopisů jeho průvodců se dovídáme, že
nebyl nejhorší, ale oči mu stále dělaly nedobrotu. Co se týče
spolubratrů z okolí Říma, Don Bosco strávil jeden celý den
v Maglianu. Do Albana a do Ariccia nejel, ale pozval spo-
lubratry z těch dvou malých komunit k sobě do Říma do Tor
de Specchi. Bylo to prý lepší, než kdyby se byl trmácel k nim.
Podle ředitele Piccolla prožili v jeho přítomnosti kousek nebe.
4 První pokusy zavřít Don Boskovo turínské gymnázium
Během nastávající dlouhé války, kterou vedl liberální režim
sjednocené Itálie proti valdockému salesiánskému gymnáziu,
působily na vysoké funkcionáře ve školské sféře hlavně sek-
ty, které sledovaly cíl vyhubit v zemi náboženství. Don Bosco
měl proti sobě skrytého, záludného a mocného nepřítele
a jen pomoc z nebe mu mohla zaručit vítězství. – Palba z ne-
přátelské strany byla zahájena dopisem provinční piemontské
školské rady se sídlem v Turíně, jímž bylo Donu Boskovi na-
řízeno, aby ve všech třídách jeho soukromého gymnázia učili
jen řádně patentovaní profesoři. V případě neuposlechnutí
bude gymnázium úředně zavřeno. Ať bez meškání předloží
seznam diplomovaných profesorů, kteří budou učit ve škol-
ním roce 1787–79. Don Bosco na to neodpověděl, ale pokusil
se vyžádat si od ministerstva školství a osvěty odklad na tři
roky, aby mohl nedostatek odstranit. V tom smyslu podal mi-
nistru Coppinovi 1. listopadu 1878 příslušnou žádost. Mini-
sterstvo pověřilo piemontského prefekta odpovědět, že se žá-
dosti nemůže vyhovět. Don Bosco tedy poslal žádaný seznam
diplomovaných profesorů Ruy, Duranda, Bonettiho, Bertella
a Pechenina a k nim přiřadil ještě řadu dalších vyučujících ja-
kožto náhradních učitelů. Tím chtěl naznačit, že jelikož jde
o instituci, která má hochům nahradit rodinu, je třeba pro
tyto poslední udělat výjimku.
Několik týdnů na to přišel inspektor Rho ještě s avar-
ským inspektorem na školní inspekci, samozřejmě náhlou
a nečekanou. Dva diplomovaní profesoři, kteří byli doma,
rychle nastoupili za katedry, v jiných třídách zůstali suplen-
ti. Inspektor byl kdysi Boskovým spolužákem a čekalo se, že
z titulu přátelství přivře oko, ale ten člověk neviděl rád Don
Boskovy školy a podal hlášení stroze úřední. Školská rada
pak dala Donu Boskovi ultimátum, aby uvedl své školství do
30. ledna 1879 do naprostého pořádku, jinak že bude gym-
názium z moci úřední zavřeno. – Don Bosco mlčel a čekal,
co bude, a ze svého klidu vyšel teprve, když 7. března tentýž
inspektor provedl druhou inspekci, ještě přísnější. Nyní se
začal věcí důkladně zabývat.
Šel na to takticky. Začal stavět na skutečnosti, že sice mi-
nisterstvo žádalo, aby měli vyučující příslušné diplomy, ale
nehrozilo zavřením gymnázia. To byl výmysl Turína. Byl to
Turín, kdo žaloval Dona Boska. S tím Don Bosco za svého
pobytu v Římě šel hned k nejvyšší instanci a vyžádal si au-
dienci u předsedy vlády Depretise, který mu dal na vědomí,
že je ochoten se s ním setkat v určitý den na ministerstvu
vnitra. – Světec se tam dostavil přesně a ministr chtě nechtě
musel začít vzpomínkou na setkání v Lanzu v salesiánském
ústavě u příležitosti otevření železniční tratě Turín–Lanzo.
Don Bosco mluvil napřed o misiích a pak převedl řeč na
ožehavé téma, o němž mluvíme. Depretis nakonec slíbil,
že promluví s ministrem školství, a Don Bosco mu dal pro
ten rozhovor promemoria, v němž zdůraznil dobročinnou
povahu své instituce i svého gymnázia a také žádal, aby se
postupovalo tak, aby Don Boskova instituce byla považová-
na za rodinu. Zákon totiž dovoloval, aby rodiče sami dali
dětem potřebnou výuku, když na to stačí a mohou dokázat
zkouškou, že učí dobře. Ale Depretis jeho spis nechtěl. Řekl,
že bude lepší postupovat neúředně a ujistil Dona Boska, aby
za ním přišel kdykoliv, že ho vždycky přijme.
V zákulisí pracoval pro Dona Boska jeden pán z minis-
terstva a od něho měl světec informaci, že na ministerstvu
školství je takovou „tvrdou veličinou“ nějaký Barberis, který
má na starosti právě školy druhého stupně a je nepřístupný.
Don Bosco si vzpomněl, že byli kdysi na gymnáziu spolu-
žáci a šel ho navštívit. Poznali se. Napřed si vykali, ale pak
Barberis nabídl, aby si tykali. Ovšem nechtěl nic slevit s pís-
mene zákona. Teprve, když mu Don Bosco připomenul, že
má možnost později mu znesnadnit existenci, až už nebude
v úřadě, začal slevovat, změnil tón a řekl, že jeho se bát ne-
musí, to z Turína pořád vykřikují, školská rada na něho ža-
luje. A poradil mu, aby se setkal přímo s ministrem Coppi-
nem nebo aspoň s generálním sekretářem Bosiem. – Don
Bosco tím nabyl jistoty, kde leží zakopaný pes. Z Oratoře
každý rok podstupuje asi třicet hochů maturitní zkoušky
a většinou s prospěchem lepším, než mají studenti jiných
škol. To dráždí a budí závist.
Jelikož věděl, že mluvit s Coppinem nemá smysl, šel
k Bosiovi a ten ho přijal slušně. Ano, dal mu cenné rady, jak
si má počínat. – Zatímco Don Bosco šlapal schody v Římě
na úřadech, v Turíně inspektor 25. března předložil výsle-
dek druhé inspekce. Hoši prý byli nalezeni v třídách v na-
prostém pořádku, ale skoro ve všech třídách učili pouze
klerici, kteří nemají diplomy. Jen ve čtvrté třídě byl diplo-
movaný učitel a ten přišel teprve, když zaslechl, že inspekce
chodí po třídách. Další přiběhl upocený, když už byla in-
spekce skončena. – Ten upocený byl don Pechenino, autor
ještě dlouho vyhledávaného řeckého slovníku. Bohužel, do-
pustil se neopatrnosti. Když inspektor odcházel z Oratoře,
ulevil se před člověkem, kterého považoval za přítele, slovy:
„To jsme ho ale vypekli!“ Ten to hned donesl dál a pan in-
spektor byl z toho pořádně vzteklý.
Po takové relaci školská rada rozhodla žádat minister-
stvo, aby nařídilo gymnázium zavřít. Co měl Don Bosco dě-
lat? Zvolil taktiku oddalování. Školní rok už jakžtakž skon-
čil a jen budoucnost zůstávala temná. I v tak křehké situaci
se snažil zůstávat klidný.
5 Cestou zpět do Oratoře
Těžko bychom pochopili, jak mohl Don Bosco za takových
těžkostí zachovávat klid, kdybychom nevěděli, že měl doma
zástupce, který byl jeho veledílem, protože byl jeho druhým
já. V době jeho nepřítomnosti byla Oratoř opět ve velké pe-
něžní tísni, ale don Rua statečně zápasil a o takových věcech
mluvil jen důvěrně s nejbližšími pomocníky.
Donu Boskovi záleželo na tom, aby byl doma už na Sva-
tý týden, ale měl před sebou ještě řadu zastávek a poříze-
ní. Z Říma odjel ráno 28. března 1879. Na nádraží se setkal
s donem Bonettim, který byl u spolubratří v Maglianu. Jeli
spolu do Florencie, kde ponavštěvoval řadu šlechtických
osobností, hlavně nemocných, aby se s nimi pomodlil,
727

19.6 Page 186

▲back to top
požehnal jim a potěšil je. Navštívil i pana arcibiskupa
Cecconiho, který mu nabízel dům, kde by se mohli shroma-
žďovat chlapci. Byl to začátek jednání, které později vedlo
k cíli.
Z Florencie psal Don Bosco do Marseille kanovníkům
Guiolovi. Z dopisu se dovídáme, že jeho kaplan Mendre
napsal o salesiánském díle a o Donu Boskovi malou kníž-
ku, která měla značný ohlas ve francouzské veřejnosti. Don
Bosco na to reagoval v odpovědi, když psal: „Musel jsem si
několikrát zakrýt obličej, jak jsem se styděl z chval, které
jsem tam četl na svou osobu, ale ať vše slouží ke cti a chvále
Boží a k prospěchu díla, které chce knížka doporučit.“ Jak
vidět, Don Bosco neváhal přijmout i reklamní způsob pro-
pagandy, jen aby jeho věc šla dopředu. Autor knížky závě-
rem silně doporučoval francouzské katolické veřejnosti, aby
se zasazovala o šíření Don Boskových „ateliérů“, – rozuměj
dílen.
Z Florencie odjel Don Bosco 31. března do Bologně. Sr-
dečně ho přivítal i kardinál Parocchi, který se dověděl, že se
Don Bosco na ministerstvu zasazoval to, aby mu byla při-
znána práva, obsažená v Exequatur, která mu však vláda ne-
chtěla uznat. Tato záležitost se projednávala i v parlamentě,
ale bezvýsledně. Kardinál měl pověst člověka neústupného
a Bologna – ta liberální – ho proto nechtěla. Nakonec ho
musel papež z toho města odvolat a jmenovat ho svým kar-
dinálem vikářem pro římskou diecézi. Don Bosco šel v té
věci až k nejvyšší instanci provincie, ale neuspěl.
Z Bologně jel náš světec 2. dubna do Este. Tam byl už
také salesiánský ústav, ale světec šel napřed do domu vel-
kého dobrodince, pana Benedikta Pelà, který zrovna slavil
své devětasedmdesátiny. Při obědě uprostřed přátel mu
Don Bosco oznámil, že ho za jeho přízeň k salesiánům pa-
pež Lev XIII. jmenoval rytířem sv. Silvestra. Pán druhý den
na to přišel do ústavu, anuloval stvrzenku, že dal půjčkou
donu Salovi 8 000 lir, a prohlásil, že peníze ústavu zcela vě-
nuje darem. Také v Este Don Bosco požehnáním postavil
na nohy jednu nemocnou osobu. – V Este se zdržel o jeden
den déle pro hrozný vítr a vytrvalý liják. Napřed chtěl jet do
Padovy navštívit tamního biskupa, ale za toho počasí raději
zůstal a měl konferenci pro esténské spolupracovníky.
Dosud Don Bosco držel spolupracovnické konference
sám osobně, dvakrát v Římě, po jedné v Turíně, Marseille,
Nizze, Alassiu a v Lucce. Nyní dostal zprávu, že v Modeně
se spolupracovníci zorganizovali tak silně, že si uspořádali
konferenci sami pod vedením arcibiskupa Guidelliho, také
horlivého spolupracovníka, který se však nechal v proslovu
zastoupit jiným význačným knězem. Řečník skvěle vysvětlil
účel Sdružení. Velkým povzbuzením pro modenské spolu-
pracovníky byl telegram státního sekretáře Niny, v němž
tento oznamoval, že papež uděluje shromáždění své požeh-
nání.
Když se počasí umoudřilo, Don Bosco přece jen zajel do
Padovy k biskupu Manfredinimu, již šestaosmdesátiletému.
A hned na to jel do Milána. Bylo to 5. dubna. Toho dne se
vrátili do Turína ze svého turné oba spolubratři – Cagliero
a Durando.
V Miláně navštívil Don Bosco pana arcibiskupa a řadu
lidí. Pobyl tam celých sedm dní. Jistý Don Uselli mu nabízel
správu velkého ústavu, kde byli také řemeslníci. Don Bosco
si vše důkladně prohlédl. I pan arcibiskup prohlásil, že by
byl rád, kdyby přišli salesiáni do jeho města. Ale Usuelli byl
nerozhodný člověk a časem Don Bosco od návrhu ustoupil.
Zastávka v Miláně byla poslední etapou Don Boskovy
cesty. 9. dubna byl zase doma, uvítán jako obyčejně hlučným
provoláváním slávy ze strany chlapců. Ve Svatém týdnu měl
jako obyčejně ve čtvrtek slavné umývání nohou, ale jinak se
držel zpátky, protože mu oči nedělaly dobrotu a musel je še-
třit. Místo aby psal, raději diktoval dopisy svému sekretáři. –
Už bylo zvykem, že se nic nového v Oratoři nezavádělo, do-
kud Don Bosco neřekl své ano, a tak tomu bylo i tentokrát.
Don Lazzero ho informoval o chlapcích, don Barberis o no-
vicích. Řešily se některé osobní problémy i problémy komu-
nitní. Don Bosco se jevil hodně blahosklonný. Tak vzal na
milost jednoho klerika, bývalého certosina, který snadno
v některých situacích rozdával facky. Řekl, ať má s ním za-
tím ještě trpělivost, třeba se polepší. Také v případě dalšího
klerika byl pro milosrdenství. O takových „jen napůl“ se při
té příležitosti vyjádřil takto: „Prostřední lidé budou v každé
kongregaci a v každé komunitě. Kdybychom v návalu hor-
livosti chtěli všechny prostřední lidi vyhazovat, nakonec by
mezi zbylými zase zůstali nějací prostřední a mohli bychom
vyhazovat dál. Už je to asi Boží vůle, že zde na světě není
dokonalost, aspoň ne u většiny lidí.“
Kdo nejvíc toužil po návratu Dona Boska byl don Rua.
Samozřejmě ho nejvíce tížily finance, které byly na dně.
Bylo třeba platit dluhy, ale nebylo z čeho. Největší dluh
se měl splatit o něco později a Rua na něj šetřil. Proto se
zdráhal platit dluhy menší a splatné dříve než ten veliký.
Don Bosco ho za to mírně pokáral. Řekl mu, aby jen zapla-
til malé dluhy a ten velký nechal na pokoji, až na něj přijde
řada. Je třeba se spolehnout na Boží Prozřetelnost, která
obyčejně couvne, když se moc počítá dopředu. – Ovšem
byl také proto, aby se člověk přičiňoval. Zakázal, aby se lo-
terie skončila. Řekl, že se musí pokračovat, dokud nevyne-
se celý zamýšlený výsledek. Znovu připomínal přísné šet-
ření a obhajoval systém jedné pokladny, aby byl přehled.
Dříve bylo všechno v rukou Dona Boska, teď je tendence
hospodařit samostatně. To není správné. A sestavil komisi
z dona Ruy, dona Lazzera, dona Saly a dona Leveratta, aby
prozkoumali, jak by se jednotlivé ekonomické úseky účel-
ně propojily. – Znovu zdůraznil, že je třeba navštěvovat
zámožné rodiny, které rády dávají a nebát se prosit o pří-
spěvky. Také se nebát dávat almužny. Ty přinášejí požeh-
nání. Salesiánské práce pro chudou mládež sama přináší
požehnání.
Po návratu z Říma byl Don Bosco často dotazován, jak to
tam vypadá a samozřejmě se ozývala i slova odsuzující ne-
přítele. Don Bosco uznával, ale nabádal k trpělivosti a k od-
pouštění. K nepřátelům musíme mít soucit. Jsou to chudáci
a čeká je těžký soud. – Potěšil ho referát dona Cagliera, kte-
rého poslal na Sicílii na jakýsi průzkum. Všude se rýsovaly
naděje. Velkou radost mu způsobila v ty dny zpráva, že bis-
kup Alimonda, se kterým se setkal v Alassiu a který se jevil
jako upřímný přítel salesiánů, byl povolán do kardinálského
sboru. Tušil, či netušil, jaké veliké služby mu prokáže tento
prelát ke konci jeho života jako turínský arcibiskup?
728

19.7 Page 187

▲back to top
6 Zas ve svém království
Don Boskovým královstvím byla Oratoř. Tam pulsova-
lo srdce mladého salesiánského díla. Komise, o které jsme
se zmínili v předešlé hlavě, vykonala svěřenou práci a dala
Oratoři ucelený hospodářský řád. Jediným administrátorem
celého domu se stal prefekt Oratoře, čili zástupce ředitele
Lazzera. Jemu příslušel dohled na tiskárnu, knihkupectví
a na všechny dílny. Generální ekonom kongregace měl jen
takový dohled, jaký měl na další salesiánské domy. Ředi-
tel valdockého domu měl být nadále ředitelem jako všich-
ni ostatní ředitelé, ale měl Dona Boska o všem pravidelně
a podrobně informovat. Členové hlavní rady se mu do jeho
rezortu neměli míchat. On měl rozhodovat všechny důležité
věci, hlavně přijímání chovanců. Poblíž vrátnice měl svou
kancelář podprefekt Oratoře, ale měl si počínat spíš jako
sekretář ředitele. Bylo jeho úkolem dávat informace cizím
lidem, vyřizovat papírovou agendu kolem přijetí hochů,
ale měl ve všem postupovat ve shodě s ředitelem. Když šlo
o přijetí hocha, kterého doporučoval biskup nebo nějaká
občanská autorita, měl celou agendu raději předat přímo ře-
diteli. Aby nedocházelo k zasahování členů hlavní rady do
záležitostí Oratoře, rada měla mít své kanceláře mimo hlav-
ní objekt a každý rádce měl mít k dispozici dvě místnosti.
Radě bylo vyhrazeno celé druhé podlaží centrální budovy
při kostele svatého Františka Saleského. Tam měla být i jí-
delna pro nejvyšší představené.
V jedné věci si Don Bosco vyhrazoval nadále své tradič-
ní místo. Byla to zpovědnice. Zůstával zpovědníkem domu
číslo 1. Zpovídal jako dříve celé hodiny, až mu někdy ruka
dřevěněla, jak se loktem opíral o zpovědnici. Někdy si pak
musel při večeři lžíci přidržovat, protože mu vypadávala
z ruky. Nezpovídal nikdy dlouze, takže v krátké době odba-
vil řadu penitentů. Krátké poučení v několika naprosto jas-
ných větách a dost. Jeho rada však ani při velké stručnosti
nepostrádala potřebnou vřelost. To mohli potvrdit všichni,
kdo byli u něho u zpovědi.
Hoši se rádi u něho zpovídali. Bylo to také proto, že ho
provázela pověst, že čte ve svědomích. Zrovna v tom roce
1879 jednou, obklopen asi dvacetihlavým hloučkem hochů
na dvoře, náhle jednomu ukázal svou ruku a řekl: „Podívej
se, co jsi mi udělal!“ – Na ruce byla červená čára jako po
škrábnutí. Hoch se bezděky podíval na své nehty, které si
právě ráno ostříhal. Don Bosco se na něho dlouze podí-
val a hoch porozuměl. Dopustil se nějakého hříchu a Don
Bosco mu v následné zpovědi sám řekl, co udělal. Otřáslo to
jím a od té doby se nic takového neopakovalo. Stal se kně-
zem a byl ochoten svůj zážitek potvrdit přísahou.
Don Boskova oční nemoc trvala dále. Oční lékař Rey-
naud říkal, že povede k úplné slepotě. Don Bosco, když jeli
s donem Bertem vlakem do Pistoie, řekl svému sekretáři, že
měl sen a v něm mu nějaká tajemná paní ukazovala flaštič-
ku s temně zelenou tekutinou, aby prý si po dobu padesá-
ti dnů každé ráno kapal do očí, že to přejde. Pak v Turíně
jednoho dne řekl donu Lagovi, který byl před vstupem do
kongregace lékárníkem, aby mu tu tekutinu udělal. Stalo se
a opravdu během těch padesáti dnů se mu zrak zlepšil, až
nakonec nemoc zůstala v diskrétním stavu, takže mohl číst
a psát. Později jen jedno oko zcela osleplo.
Sny nepřestávaly a Don Bosco je rád vykládal. Tak vypra-
voval 9. května o veliké bitvě, v níž se lidé potýkali s oblud-
nými zvířaty. Kdo bojoval pod korouhví s nápisem „Maria,
Pomocnice křesťanů“, byl nezranitelný. Ve snu se mu dosta-
lo opět cenných rad pro něho, pro novice, salesiány, ředitele
atd. Zase zde byl kdosi, který odpovídal na jeho dotazy. Na
dotaz, jak dlouho bude existovat jeho salesiánská společ-
nost, dostal odpověď: „Bude existovat tak dlouho, dokud
budou její členové oddáni práci a pěstovat sebeovládání.
Jakmile by se tyto sloupy podemlely, budova se zhroutí
a rozdrtí představené i poddané. – Ke konci snu viděl, jak
proti němu čtyři muži nesou rakev. Ptal se, pro koho je ur-
čena a oni že pro něho. Ptal se, zda to bude brzy a oni řekli,
aby jen pamatoval, že není nesmrtelný a aby sám dělal, co
chce, aby dělali jeho pozůstalí. Sen skončil uprostřed hro-
mobití, za kterého se probudil.
K tématu povolání se vrátil znovu v červnu v dopise, kte-
rý poslal svým milovaným synům ze 4. a 5. třídy gymnázia
v ústavě v Borgu San Martino. Obsah byl tento: Každý na
zemi má jít vstříc poslednímu určení buď ve stavu laickém
nebo duchovenském. Co se týče prvního, každý si má vyvo-
lit buď nějaké studium nebo jiné zaměstnání, hlavně že mu
to nebude vadit v náboženském životě. V duchovenském
stavu je třeba zvyknout si jít za Pánem důsledně: zřeknout
se pohodlí, světské slávy, světských radovánek a zajišťovat si
raději radosti nebeské, které nebudou mít konce. Zde ať se
každý radí se zpovědníkem a ať nehledí ani na představené,
malé nebo velké, ani na rodiče nebo přátele a ať volí to, co
bude k jeho spáse. Kdo se podle toho zařídí, mohu říci, že
má život věčný zajištěný. Také duchovenský stav je rozčle-
něný. Může to být začlenění do diecézního kléru, může to
být začlenění do kléru řeholního. Jsou různé řeholní spo-
lečnosti. Každý ať volí podle toho, jak mu stačí síly fyzic-
ké a mravní a je dobré poradit se s nějakou moudrou oso-
bou. – Základem zbožného života je časté svaté přijímání,
modlitba k Panně Marii o šťastnou volbu povolání, jak je to
psáno v Opatřeném jinochu.
Jarní měsíce roku 1879 byly opět poznamenány různý-
mi pamětihodnými událostmi. – Začátkem května přišel
do Oratoře poděkovat Donu Boskovi člověk, který nedávno
vydal nenávistnou antiklerikální knihu, ale pak přičiněním
Dona Boska dostal od Svatého otce požehnání. Kolem 15.
května přijelo asi 200 poutníků z Francie a zase byla veliká
družba mezi nimi a Oratoří. Samozřejmě se hovořilo o tom,
co salesiáni už udělali ve Francii a co hodlají ještě podnik-
nout. Francouzi vyjadřovali přání, aby salesiáni přišli co
nejdříve do Paříže. Byla to dobrá propaganda a Don Bosco
měl ve Francii o 200 přátel více.
Byly také slíbené konference pro spolupracovníky, na
nichž měl Don Bosco příležitost předložit jim své plány, ať
už se týkaly Itálie, Francie nebo Ameriky.
O svátku Nanebevstoupení bylo opětné přijetí do církve
hocha, který byl sice z katolických rodičů, ale ti ho dali do
valdenských škol ve Ventimiglii. Mnoho zkusil pro víru, než
se stal zase řádným katolíkem a byl mu udělen podmíneč-
ný křest. Bylo z toho veliké soptění valdenských proti Donu
Boskovi, ale vše časem ochabne, ochablo i to.
V předvečer slavnosti Panny Marie Pomocnice měl Don
Bosco zvláštní konferenci pro asi 200 spolupracovnic. V ní
jim prakticky rozvedl různé způsoby spolupráce. Nabádal
je, aby si všímaly dívek v okolí a snažily se je navést k dob-
rému životu, aby hledaly mezi chlapci takové, kteří mají
vlastnosti, které je doporučují pro duchovní stav, aby rády
729

19.8 Page 188

▲back to top
přispívaly také peněžně na dílo záchrany mladých lidí z ne-
bezpečí, které jim hrozí. Měl také ostrá slova proti zneuží-
vání majetku. Vypravoval jim případ, který se stal v Turíně.
Tam se pořádal nějaký luxusní večírek, opravdu až hříšně
luxusní, protože na něj bylo vynaloženo 70 000 lir. Světec
poznamenal, že za ty peníze by se mohlo umístit 70 hochů,
nechat je studovat a třeba dát církvi dalších 70 kněží. Ten
člověk, který tak promrhal peníze, krátce před tím večírkem
byl požádán, aby zaplatil na tři měsíce pensi pro jednoho
chudého hocha. Odmítl. Zřejmě byly i mezi spolupracovni-
cemi dámy, které potřebovaly, aby jim Don Bosco promluvil
do duše. – Don Ceria na tomto místě uvádí jména někte-
rých spolupracovnic z vyšších kruhů, které v té době byly
opravdovými matkami vznikajících salesiánských ústavů.
Taková byla v Marseille paní Jacques a ve Varazze paní Su-
sanna Prato.
Svátek Dona Boska, slavený 24. června, byl zase neza-
pomenutelný. Don Lemoyne napsal hymnus na čtyři Don
Boskova založení: – Salesiánské společnosti, Institutu Dcer
Panny Marie Pomocnice, Díla synů Mariiných a Salesián-
ských spolupracovníků. Salesián-koadjutor mistr Doglia-
ni vše zhudebnil. – Na závěr akademie dobrý otec hluboce
dojatý četl dopis, který mu poslal don Costamagna zpro-
střed argentinské Pampy a v němž mu vyprávěl o svých
kontaktech s Indiány. Don Bosco zářil nadšením a nikdo
by byl netušil, že právě den předtím mu byl doručen dekret
o zrušení jeho gymnázia.
Doglianiho muzika se Donu Boskovi líbila a večer ho
pozval do jídelny na koflíček kávy. Sám si ji dal připravit,
protože ho velice bolela hlava. – Slávě byl přítomen biskup
Genuardi ze Sicílie, kterého poznali don Cagliero a don
Durando za své sicilské cesty. Bohužel turínský ordinář byl
zase špatně naložený a nedovolil onomu biskupovi na svaté-
ho Petra a Pavla mít v kostele Panny Marie pontifikální mši
svatou.
K Don Boskovu svátku patřilo už tradiční přijetí delega-
ce bývalých žáků Don Boskových. U stolu s ním jich sedělo
asi 60. Přijetí se pro lepší pohodu konalo až 17. srpna.
Bylo toho více, co patří do roku 1879, o němž vypravuje-
me, ale nechceme zatěžovat toto dílo. Stačí vzpomenout ješ-
tě tah dobročinné loterie, která měla tentokrát ozvěnu i ve
Francii. Konal se 30. srpna. V druhé půli září a v první půli
října Don Bosco vizitoval ligurské domy.
7 Zavření gymnázia
Tato kapitola bude věnována vylíčení soustavného boje, kte-
rý Don Bosco musel v roce 1879 podstoupit proti nenávist-
ným útokům na jeho gymnázium. Už jsme četli, jak turínská
školní rada stále vyžadovala, aby měl jen řádné patentované
profesory a jak Don Bosco při nedostatku vyučujících řeše-
ní protahoval, aby získal čas. Abychom této záležitosti rozu-
měli, musíme si něco říci o italském zákonodárství té doby.
Od 13. listopadu 1859 platil ve školství takzvaný Casati-
ův zákon (podle jeho autora – Gabria Casatiho). Podle něho
bylo mimo státního školství dovoleno i školství soukromé.
Občan od 25. roku věku směl si otevřít soukromou školu
(i střední), ať už spojenou s internátem nebo ne. Ovšem
musel mít k vyučování patentované učící síly. Ministerstvo
si nad ním vyhrazovalo dohled po stránce morální, hygie-
nické a po stránce veřejného pořádku. Byla zde ještě jedna
forma soukromého školství – takzvaná „otcovská škola“.
Rodina si mohla vyučovat doma sama, bez nějakého dohle-
du, ovšem vysvědčení si jejich děti musely získat zkouškou
na veřejné škole. – Nuže, Don Bosco vždycky tvrdil, že to,
co má ve svém domě, to je „otcovská škola“, ve které má děti
opuštěné, ohrožené a podobně, jimž zastupuje otce. Pro něj
tedy platí, že jeho škola není podrobena dohledu. Ale páni
od ministerstva školství a také menší školské úřady byly ji-
ného názoru. Turínská školní rada, ve které zasedali samí
revolucionáři, mu proto co chvíle připravila perné chvíle.
O jaké pány šlo? Především to byl prefekt turínské provin-
cie Minghelli Vaini, který byl v roce 1848 velkým aktivistou
revoluce v Modeně, stal se za to i ministrem, pak vládl ně-
kolika vězeňským zařízením, byl prefektem v Cagliari a na-
konec v bývalém hlavním městě – Turíně. Ten člověk zrov-
na nenáviděl Dona Boska a jeho dílo. Další osobou, která
řídila akce proti Donu Boskovi byl Nicomede Bianchi. Také
pocházel z Modeny a i on byl přesvědčený revolucionář. Ve-
doucím školského odboru byl nějaký Rho a jemu zase napo-
vídal jeho bratr kněz, který neprávem dělal školního inspek-
tora. Tito dva byli Don Boskovi spolužáci z Chieli, přitom
mu oba nemohli odpustit, že jeden jejich synovec byl vylou-
čen z mirabellského salesiánského ústavu.
Když se tedy Don Bosco vrátil z Říma, navštívil vedou-
cího školského odboru a prosil ho: „Doufám že se aspoň ty
zastaneš mé školy, jsme přece spolužáci.“ Ale Rho vedl stále
stejnou: „Dej si všechno do pořádku.“ Ale přejděme k udá-
lostem.
V novéně k Panně Marii Pomocnici poslali z provinční
školské rady do Oratoře opis ministerského rozhodnutí ze
dne 16. května, jímž se nařizovalo zavření gymnázia. Dů-
vod: Učí tam nekvalifikovaní učitelé a Don Bosco několikrát
poslal radě seznam vyučujících, který neodpovídá pravdě,
protože ve skutečnosti učili jiní, kteří neměli žádné diplo-
my. Vedoucí odboru snad z popudu některých dalších, kteří
se Dona Boska zastávali, jen dovolil, aby toto sdělení bylo
doručeno do Oratoře těsně před koncem školního roku.
Bylo třeba zabránit pohromě. Náš světec napsal panu pre-
fektovi poděkování za tento maličký odklad a hned i napsal
rozklad o situaci v oratoři. Přitom jako obyčejně kladl důraz
na to, že jde většinou o hochy chudobné, ohrožené, které je
třeba zachránit pro společnost. Jsou-li nadaní, je třeba, aby
v zájmu společnosti studovali. A závěrem zase jako obyčej-
ně řekl, že je ochoten poslechnout, ale potřebuje, aby se mu
dal odklad k uvedení gymnázia do žádaného stavu. Roz-
klad v opisech poslal řadě vysoko postavených osobností
v Římě, tak aby ministr Coppino věděl, že má Don Bosco
také ochránce a ne ledajaké. – Ministrovi přímo už nepsal.
Věděl, že je to zbytečná námaha. Ministr slibuje vždy hory
a doly, ale pak udělá pravý opak toho, co slíbil.
V dobré víře, že je zatím nebezpečí aspoň na chvíli za-
žehnáno, vyžádal si Don Bosco audienci u Bianchiho, který
měl na školství velké slovo a měl s ním asi takový rozhovor:
„Vy jdete kvůli tomu dekretu.“ – „Ano.“ – „Nemusíte se bát.
Rada rozhodla poslat vám ministerské rozhodnutí až den
před koncem roku.“ – „To vím, ale dekret trvá a v něm jsem
obviňován. Chci se bránit.“ – „Neradím vám to. Jen ty na-
hoře podráždíte. I kdybyste pravdu měl, oni vám za pravdu
nedají a budete to mít ještě horší. Také vezměte na vědomí,
že nejde ani tolik o ministerstvo. Na dekretu má zájem tu-
rínská školská rada.“ – „Co mám tedy dělat?“ – „Teď už nic,
730

19.9 Page 189

▲back to top
ale pro příští rok si opatřete řádné profesory.“ „Já je mám,
ale můj ústav není povinen mít pravidelný rozvrh jako státní
škola.“ – „Bylo mi referováno, že u vás učí lidé, kteří nema-
jí diplomy.“ – „To neodpovídá pravdě.“ „Tak pošlete znovu
seznam těch diplomovaných a připojte jejich tituly. A mám-
-li s vámi mluvit jako přítel, radím vám: držte se toho, že
nejste povinen mít pravidelný rozvrh. Učíte většinou brzy
ráno a třeba zase pozdě večer a když je třeba, dělají se změ-
ny. A kdyby přišla inspekce, řekněte, že hoši právě nemají
školu, ale studium. A když přijde inspektor večer, řekněte
mu, že vyučování bylo ráno.“ – „To je hezké a já vám děkuji
za dobrou radu, ale já nemám v úmyslu hrát si na schová-
vanou před úřady. Já chci, aby vše probíhalo v pořádku, ale
také aby se uznalo, že když nemůže učit řádný profesor, je
třeba nechat ho někým zastoupit.
Don Bosco se ještě ptal, zda má na sobě před pány něja-
kou černou skvrnu, o které by nevěděl. Bianchi mu řekl, že
jediná skvrna je, že upadl do podezření, že to všechno hra-
je, což se potvrdilo tím, že vedoucí odboru při své inspekci
zaslechl, jak se kdosi se smíchem vyjádřil: „To jsme mu ale
vytřeli zrak.“
Tato audience světci přece jen všelicos napověděla, tak-
že si lépe uvědomil, svou situaci a poznal, kde hlavně číhá
nebezpečí. Ne v Římě, ale v Turíně jim jde o to, aby zničili
jeho gymnázium. Věc je taková: ať zní Casatiho zákon tak
či onak, soukromé školy se režimu nelíbí a chtějí je vyřa-
dit z provozu. Oratoř není nějaký maličký ústav, je to ve-
liký podnik. Tam je teprve gymnázium lidem režimu solí
v očích. Není jiné pomoci, než opatřit si řádné profesory.
A tak Don Bosco 20. června psal znovu prefektovi pro-
vincie, kdo v které třídě učí a sděloval mu, že diplomy leží
u vedoucího odboru školství. Pro rok 1879–80 může nastat
nějaká změna, ale jistě bude zavčas nahlášena.
Prefekt hned psal ministrovi a Coppino, nejen že ne-
souhlasil, aby gymnázium pokračovalo do konce školního
roku, ale aby bylo zavřeno nejpozději do 30. června. (Nota
bene: v Oratoři se učívalo až do poloviny září a školní rok
začínal na rozdíl od státních škol pro některé třídy i v polo-
vině října. Šlo přece o soukromou školu.) Vedoucí odboru
Rho to hned sdělil do Oratoře a radil Donu Boskovi, aby
poslechl a ve vší pokoře poprosil, aby příští rok mohl po-
kračovat s řádnými profesory. Kdyby trval na tom, že budou
tito příležitostně suplováni jinými lidmi, jistě tím ministra
jen podráždí.
Zatím se učilo dál, jako by se nic nedělo, ale v předvečer
Don Boskova svátku úřední poslíček přinesl dekret, který na-
řizoval gymnázium od 30. června zavřít a přestat vyučovat.
Don Bosco by nebyl Donem Boskem, kdyby jednoduše poslal
hochy před koncem školního roku domů. Nařídil jen přestáv-
ku. Přestalo se učit ve třídách a jen se studovalo. Hoši cho-
dili na vycházky, každá třída jiným směrem a tam v přírodě
se hoši sesedli a „opakovali.“ Opakování nebyla škola. Kdyby
byl poslechl, byl by se odsoudil k tomu, že by jeho nádherný
ústav klesl na úroveň obyčejného dobročinného ústavu kdesi
ve ztraceném koutě Poloostrova, bez možnosti splnit své po-
slání. Rozhodl se bojovat dál. S datem 26. června poslal mi-
nistrovi Coppinovi dopis, ve kterém protestoval proti zavření
gymnázia a tvrdil, že je nezákonné a odporuje liberálnímu
zákonu Casatiho. A zase zoufale bojoval o každou hodinu
odkladu. Prefektovi odepsal, že dostal jeho dopis, ale nemůže
během čtyř dní nařízení provést. Pak, protože sám se musel
vzdálit z Turína, poslal k němu dona Ruu a dona Duranda,
aby s ním dále jednali. Prefekt nechtěl ani slyšet o prodlou-
žení lhůty, ano žádal, aby byli hoši studenti posláni zpět k ro-
dičům. Datum 30. června nebylo dovoleno překročit. Jak
to, že nemůže Don Bosco splnit rozkaz, že lhůta čtyř dní je
málo? Vždyť přece mezi dopisem prefekta a dnem 30. červ-
na nejsou čtyři, ale osm dní. Zapomněl, že Don Bosco počítá
den odeslání a den jeho dopisu jako navíc a k tomu ještě byla
mezi tím neděle. Prefekt už měl zřejmě nervy napjaté na ma-
ximum, když dal rozkaz policejnímu komisaři, aby rozptýlil
hochy násilím. Ale policejní komisař se vzepřel, protože by
musel hochy vyhodit na ulici. Fakt je, že 2. července byly po-
voleny další dny, aby se mohly dokončit výroční zkoušky. Ka-
ždý den byl dobrý také proto, že se proslýchalo, že vláda brzy
padne. Pro takové případy si mnohý opakoval radu kteréhosi
francouzského politika: Jen žádná horlivost!“
I Don Bosco měl nervy napjaté na maximum a napsal
ministerstvu školství nový, ještě důkladnější rozklad posta-
vení svých škol a znovu a ještě důrazněji dokazoval, že jeho
škola je „otcovská“ a tedy postup proti ní je ilegální. Už to
slovo „ilegální“ užíval bez obalu, přímo. Byl to už protiútok,
k tomu vedený v pravý čas. Když přišel dopis do Říma, De-
pretisova vláda už padla a s ní i Coppino. Don Bosco oprav-
du nenechal nic nevyzkoušeného. Psal králi Umbertovi,
aby vzal pod svou královskou ochranu 300 hochů studentů,
většinou sirotků a podobně, kterým hrozí vyhazov na uli-
ci a postaral se, aby počínání turínské provinční rady bylo
veřejně pranýřováno. Unità Cattolica řízená osvědčeným
Doktorem Margottim také vyrazila k útoku a k ní se při-
daly další listy slušné pověsti. Proti nim se rozeřvaly pro-
tiklerikální plátky jako Gazzetta del Popolo a jiné. Ve stylu
té doby nescházelo ani osobní ostouzení. Byli napadáni lidé
jako Margotti nebo univerzitní profesor Allievo, význačný
pedagogický pracovník, nescházely ani karikatury o Donu
Boskovi, ale Don Bosco se bil o své gymnázium jako lev,
rozhodnut za každou cenu zvítězit. Bitva se neomezila na
Itálii, ale přeskočila do Francie a mluvilo se o ní i jinde ve
světě. Přišli si na své také oba spolužáci Don Boskovi, bratří
Rho, kněz a školní inspektor – zvláště ten kněz. Don Bosco
jim udělal dlouhé zpytování svědomí. Byla to polemika
běžící mezi nimi, Donem Boskem a doktorem Margottim,
který stál pevně za naším otcem. Margotti na dopis patera
Rho vůbec neodpovídal, ale poslal jej přímo Donu Boskovi.
I Don Bosco psal jen suše a je cítit, že se musel velice pře-
máhat a že jen stěží zachovával klid, když psal. Bývalý přítel
snad ani nebyl zrovna nepřítelem Dona Boska, protože na-
bízel určité urovnání, ale smiřuj se s člověkem, když ten je
držen zase jinými pod krkem a musí jim sloužit. Margotti
takové lidi bez obalu nazýval „ministerským morem.“
Utvořila se nová vláda, které předsedal Sicilián František
Perez. Margotti hned uveřejnil v Unitě článek, který měl
upozornit na nespravedlnost, které se dopustila předešlá
vláda na Donu Boskovi. Článek napsal profesor pedagogiky
na turínské univerzitě Allievo. Stálo tam, že by měla nová
vláda začít aktem spravedlnosti a odvolat Coppinův dekret.
Právě byl v Turíně návštěvou biskup Genuardi, také Sicilián
a žádal Dona Boska, aby u nich otevřel své školy. Nebylo by
vhod, aby Sicilián, ministerský předseda ukázal, že je sluš-
nější než jeho piemontský předchůdce? Jak si mohl turínský
provinční prefekt dovolit tvrdit, že Don Bosco systematicky
podváděl školní radu, když je všem známá jeho poctivost.
Válka ještě neskončila. Don Bosco poslal do Říma dona
Duranda, který měl na starosti salesiánské školství a spolu
731

19.10 Page 190

▲back to top
s ním tam jel profesor Allievo. Nesli s sebou Don Boskův
dopis ministru vnitra Villovi, který byl rodák z Castelnu-
ova, kde se Don Bosco narodil. S Donem Boskem se dob-
ře znal. Další dopis napsal novému ministru školství. Oba
Don Boskovi poslové – Durando a Allievo, měli štěstí, že se
dostali na audienci k papeži. Ten už byl od kardinála Niny
informován o tom, co se děje v Turíně. Papež jim řekl: „Ne-
ztrácejte čas. Jděte k ministru školství, k ministru vnitra,
jděte třeba ke králi, prostě hledejte vlivné osoby a proste je
o přímluvu.“ Pomohlo to. Nový ministerský předseda po
krátkém mlčení napsal Donu Boskovi slušný dopis, ale radil
mu, aby splnil požadavek ministerstva, aby učili diplomo-
vaní profesoři. Z toho neměl světec velkou radost, protože
záležitost zůstávala nevyřešená. Skutečně vedoucí školského
odboru Rho právě v novinách tvrdil, že Don Boskovo gym-
názium nemá povahu otcovské školy, nýbrž povahu privát-
ního gymnázia. Proti tomu zas ředitel valdocké školy don
Bertello odpovídal v jiných novinách tím, že dokazoval ne-
správnost názoru pana Rho.
Profesor Allievo se vrátil z Říma a vydal celý spisek o Ca-
satiově zákonu. Nemluvil o Donu Boskovi, ale uvědomoval
veřejnost o myšlenkách, obsažených v zákoně. Don Bosco
užil Allievovu argumentaci v dalším dopise předsedovi vlá-
dy. Prostě bojovalo se dále naostro, protože jinak to nešlo.
Celé léto se bojovalo, a byl to boj, jak se říká, na život a na
smrt.
Z Říma nic nepřicházelo a blížil se nový školní rok. Don
Bosco psal znovu předsedovi vlády. Ten mu odepsal zase
slušně, ano řekl mu, že když má diplomované profesory,
může otevřít znovu třídy gymnázia. Jen o jádru věci ani
muk. Předseda chtěl zřejmě zachránit kozu i zelí, zase bylo
třeba poslat školské radě turínské provincie seznam profe-
sorů. Nějak se to udělalo, ale to hlavní pořád ještě nebylo.
Rada mohla kdykoliv zahájit nový útok. Pořád ještě nebyl
v Oratoři přiznán charakter otcovské školy. – Určitou po-
mocí pro Dona Boska bylo, že v té době v několika evrop-
ských parlamentech se bojovalo za svobodu vyučování a že
všude mezi katolíky bylo hodně vůle vymanit se z nevědec-
kého vlivu státní školy, jak jej nastoloval vládnoucí liberali-
smus. Předseda vlády Perez byl osobně na straně co největší
svobody, což dokázal mimo jiné tím, že povolal profesora
Allieva do Říma za svého sekretáře. Ovšem kolem něho byli
samí hafani, kteří měli své záměry a prosazovali je bezo-
hledně. Pak zde byl přísný úřední postup a nebylo v moci
něco rozhodnout bez toho, že by to šlo přes kdoví kolik in-
stancí, než se to dostalo do státní rady.
Don Bosco to věděl a nebylo mu dobře. Věděl, že Turín
je bašta, kterou není možno dobře slézt. Ale byla zde urči-
tá cestička a to byla cestička vedoucí před krále. Don Bosco
i na to myslel a podal králi příslušnou žádost. Král to pře-
dal své královské radě a královská rada to postoupila stát-
ní radě. Státní rada ustanovila zvláštní komisi, která měla
případ posoudit. V komisi bylo osm rádců a ti se sešli 26.
února roku 1880, když už byl školní rok na Valdoku skoro
v polovině. – Rada byla opatrná a přišla k závěru, že zatím
jí není zcela jasné, zda jsou zde podmínky, aby valdocké
gymnázium mohlo být považováno za otcovskou školu. Ale
Don Bosco byl o tom závěru důvěrně informován a honem
sestavil dokument, který měl otcovskost valdocké školy do-
kázat. Napsal nový rozklad a poslal jej ministerstvu. – Vyjá-
dřit se měla hlavně turínská školská rada. Ta nyní nepospí-
chala. Vedoucí školského odboru Rho poslal státní radě své
poznámky až 7. dubna. Ale Don Bosco předvídal, jakými
myšlenkami bude jeho relace naplněna, a ve své relaci se to
snažil předejít. To učinil ve zmíněném rozkladu, který mělo
v rukou ministerstvo.
28. dubna se komise sešla znovu a četl se posudek kon-
cipovaný panem Rho. Ale když už bylo nebezpečí, že na
základě této relace bude konstatováno, že Don Boskovo za-
řízení v Turíně není dobročinnou institucí, vyskočil rádce
baron Celesia, vyžádal si slovo a řekl: „Pánové, kde vlastně
jsme? Jsme v Turecku? Jak to, že zde čteme posudek vyho-
tovený jednou stranou a neslyšíme také Dona Boska, který
představuje stranu druhou?“ Výsledek intervence byl dobrý.
Komise uznala baronovy vývody a rozhodla se záležitost za-
tím neuzavírat.
Zatím nastaly v Turíně změny. Místoprefektem se stal
Casalis. Ten, aby splnil vyšší rozkaz, dal Donu Boskovi
k zodpovězení otázky: 1. Jaký ráz má Oratoř a jaký cíl sle-
duje svým gymnáziem. – 2. Kolik je hochů řemeslníků, ko-
lik studentů, kolik kleriků filosofů a kolik bohoslovců. – 3.
Kolik hochů – hlavně studentů gymnázia – je vydržováno
zdarma, kolik polozdarma. – 4. Kolik studentů ročně jde na
liceální zkoušky a kolik jich v minulém roce zkoušky uděla-
lo. – 5. Kolik hochů v minulých pěti létech skončilo pátou
třídu gymnázia a kolik jich vstoupilo do filozofie a rozhodlo
se pro vstup do salesiánského společenství?
Světec nemeškal a zcela po pravdě vypsal stav Oratoře.
Z jeho referátu bylo jasně vidět, že jde o ústav dobročinný
a prospěšný obecnému lidu. Následovalo protahování, nyní
zase ze strany státních orgánů, jen aby nemusely přiznat
svou porážku. Fakt je ten, že Don Boskovo vysvětlení pre-
fekt Casalis poslal ministerstvu teprve mnohem později – 7.
června 1881. Státní rada utvořila novou komisi, která nako-
nec naznala, že gymnázium může dále pokračovat jako sou-
kromá škola, ale ne jako škola otcovská, která nepotřebuje
mít patentované učitele. V tom hlavním tedy Don Bosco
prohrál a chtěl-li pokračovat, musel se starat, aby měl hodně
patentovaných učitelů.
Co bylo v základě celého sporu? Režim sjednocené Itá-
lie byl v podstatě ateistický a směřoval k odstranění nábo-
ženství jak ze života dospělých, tak hlavně ze života mladé
generace. A jestliže navenek byla Itálie ještě katolická, ve
skutečnosti už té katolicity v ní moc nebylo. Bohužel našli
se i někteří kněží, kteří se přiživovali na režimu a pomáha-
li mu z kariéristických důvodů podlamovat církev zezdola
a připravovat cestu k arizaci společnosti. Nic nového pod
sluncem, říkali staří Římané.
8 Tříletý výkaz o stavu kongregace
V 6. hlavě schválených Stanov Salesiánské společnosti stá-
lo, že hlavní představený má každé tři roky podat Svatému
Stolci úřední výkaz o stavu jemu podřízené kongregace.
Don Bosco tak učinil v březnu roku 1879, když byl v Římě.
Na začátku upozornil, že dříve mohl podat jen povšechný
výkaz, jelikož stav byl ještě nehotový a kongregace samá
změna pro zakládání nových domů a jednání o nich. Pak
jako obyčejně uvedl krátkou historii salesiánského díla od
roku 1841 do roku 1879 s krátkým nástinem, jak je uvnitř
sestaveno. V závěrečné části, týkající se morálního stavu
kongregace, jsou hodny zmínky zvláště o poměru kongrega-
ce k turínskému ordináři Gastaldimu a záležitost privilegií,
732

20 Pages 191-200

▲back to top

20.1 Page 191

▲back to top
dva bolavé body, jimiž je kongregace ve svém zrání zdržo-
vána. V této části neopomenul uvést všechno, co salesiáni
vykonali a konají ve prospěch církve.
Na kongregaci pro biskupy a řeholníky byl výkaz podro-
ben důkladnému rozboru, z něhož kardinál Ferrieri v od-
povědi uvedl sedm poznámek, ze kterých mohl Don Bosco
vyčíst spíš nelibost pana kardinála než pochvalu. Chyběla
mu důkladnější zmínka o ekonomii kongregace a o novici-
átu, nelíbilo se mu dělení kongregace na inspektorie místo
provincií. Tam, kde se mluvilo o salesiánských kolejích, mu
chyběl poukaz na to, že všude předcházel souhlas ordinářů
k jejich založení, dále tam, kde se mluvilo o Dcerách Panny
Marie Pomocnice nebylo uvedeno, od koho tento institut
závisí, zda je samostatný, nebo zda jej řídí salesiáni. Don
Bosco ve výkazu napsal, že sestry mají v ústavech na staros-
ti prádlo, kuchyni a podobně, což Svatý stolec podle pana
kardinála zavrhoval. Konečně bylo Donu Boskovi vytknuto,
že dal výkaz vytisknout a kopie dal ředitelům salesiánských
domů, kdežto takové věci se mají považovat za interní zále-
žitost mezi vedením kongregace a římskými úřady.
Don Bosco všechny ty body v novém podání objasnil
a z jeho dopisu lze vycítit, že ho mrzí, že nahoře se dívají
na všechno byrokraticky (z pohledu kanceláře) a nemají
smysl pro problémy, které se objevují přímo na místě, kde se
pracuje. – Od doručení Ferrierových poznámek k odeslání
vysvětlení uplynulo několik měsíců a Don Bosco se omlou-
val, že nemohl dříve v klidu věci promýšlet pro neodkladné
záležitosti jiné, které mu nedávaly možnost soustředit se.
My už víme, co to bylo – ta nešťastná válka nervů pro snahu
vládních míst zavřít mu gymnázium – srdce jeho podniká-
ní. Poznámky byly datovány 5. dubna, vysvětlení bylo podá-
no 3. srpna.
Don Boskova odpověď znovu neuspokojila a 3. října mu
byly zaslány další poznámky, které musel Don Bosco znovu
studovat a zodpovědět. Na tuto repliku už nedostal žádný
další dopis, ale uvidíme, že se záležitost vynoří znovu poz-
ději. Co na věci nejvíc udivuje, je naprostý klid, s jakým
Don Bosco snášel tato nervová napětí, aniž dal najevo, jak
silně ztrpčují jeho život. Jen ti nejbližší o tom něco věděli,
jinak Oratoř kypěla radostí ze života, jako by všechno běže-
lo po hedvábné nitce.
9 Záležitost dívčí oratoře v Chieri
V Chieri, kde měly dcery Panny Marie Pomocnice kvetoucí
oratoř, vypukla v roce 1879 hotová válka, která se vlekla až
do roku 1883. Týkala se hlavně ředitele, dona Jana Bonetti-
ho, který tou dobou byl v Turíně a do Chieri dojížděl na ne-
děli. Chierské dílo bylo už hodně rozvinuté. Vedle sváteční
oratoře tam měly sestry internát pro dívky, školu pro zane-
dbané dívky z města a z okolí a sváteční školu pro odrostlé
dívky. Jablkem sváru byla sváteční oratoř.
12. ledna 1879 přiletěl do Chieri arcibiskup, svolal si tam-
ní kanovníky a měl k nim drsnou řeč, ve které se vyjádřil,
že salesiáni konají hodně dobra, ale podobají se lokomoti-
vám, kterým schází brzdy a pojistné ventily. Jednalo se o to,
zda se má oratoř zavřít, nebo ještě dál tolerovat. Don Bosco
byl právě na cestě do Říma a v jeho zastoupení psal jeho
zástupce don Rua panu arcibiskupovi velmi diplomatický
dopis, ve kterém mu děkuje, že se salesiánů zastal a prosí,
aby nadále svou blahovůlí pomáhal uklidňovat eventuální
nedorozumění. Ta pocházela zvláště od dómského faráře
Oddenina, který viděl v oratoři konkurenci. Don Bonetti
ve snaze uklidnit situaci, napsal panu faráři dopis, v němž
ho žádal, aby prominul, jestli snad nějak pochybil, ale v do-
pise, jak už byl polemicky založen, užil i několika výrazů,
které pana faráře urazily. Don Oddenino s tím hned utíkal
na ordinariát v Turíně a pan arcibiskup podle svého zvyku
dona Bonettiho bez jakéhokoliv předešlého napomenutí
suspendoval od zpovídání, prý pro nedostatek úcty k vrch-
nosti. Postižený šel na arcibiskupství a žádal o audienci, ale
nebyla mu povolena. Co dělat? Blížila se sobota, kdy měl jít
zase do Chieri. Ve čtvrtek tedy sedl a napsal panu arcibis-
kupovi prosbu, aby suspensi zrušil. Dovolil si podotknout,
že jinak v Chieri vznikne pohoršení mezi lidmi. A co další-
ho neprozřetelného udělal, v zápalu horlivosti řekl, že by se
musel v záporném případě obrátit do Říma, protože nejde
jen o jeho čest, ale o čest kongregace. Nemusel to říkat, ale
řekl to, a bylo zle. Monsignor odpověděl tím, že mu zakázal
zpovídat v celé arcidiecézi a k tomu na neurčito. Dona Bo-
nettiho trochu potěšilo, že mu jeden řeholník poukázal na
rozhodnutí z Říma z roku 1615, kde se zakazuje biskupům
suspendovat řeholní kněze z jiného důvodu, než když se to
týkalo zpovědi. To v jeho případě nebylo. Aby se opravdu
předešlo pohoršení, Don Bosco mu psal, aby hned za ním
přijel, že ho bude doprovázet na jeho cestě do Říma. To byl
důvod, proč nejel s Donem Boskem hrabě Cays, ale Bonetti.
Bylo to právě v této době, kdy se monsignor arcibiskup
náhle ukazoval na Valdoku a na Valsalice, když se tam hrálo
divadlo. Co všechny překvapovalo, usmíval se, zastavoval se
s jednotlivci a oslovoval je, prostě všichni se ptali, co se to
stalo, že je zde taková změna. Dříve odmítal světit salesiány
a nyní jich připustil k různým svěcením bez řečí několik.
Zatím don Bonetti v Římě 2. března podal odvolání pro-
ti arcibiskupově jednání a sice prostřednictvím kongregace
koncilu. Don Bosco už v únoru o věci informoval prefekta
kongregace pro biskupy a řeholníky Ferrieriho. Ve své zprá-
vě chválil dona Bonettiho jako velmi dobrého kněze a ře-
holníka, který velmi dobře působí v chierské oratoři. Nevy-
mýšlel si, protože měl v rukou písemné vyjádření dokonce
pěti chierských kanovníků z 16. února, kteří říkali totéž.
Je součástí úředního jednání, že se opis stížnosti z Říma
posílá osobám, na které stížnost padá, a také představené-
mu, když jde o stížnost, kterou podává řeholník. To se sta-
lo i teď. Monsignor Gastaldi se toho zalekl a pozval si dona
Ruu na pohovor. Byl velmi laskavý, Bonettiho pochválil,
řekl, že tedy suspensi odvolává, ale přeje si, aby se don Bo-
netti do Chieri nevracel, protože by se neklid opakoval. Prý
takové je mínění chierského duchovenstva s jedinou výjim-
kou, a to prý je kanovník Sona. Když se to don Bonetti do-
věděl, vzepřel se tomu. Proč by nesměl v Chieri pokračovat,
když se ničeho nedopustil? Lidem by přece nikdo nevymlu-
vil, že odchází z trestu. Jde o dívčí oratoř, zavřete ústa lidem,
kteří ve všem hledají skandál.
Záležitost byla na tomto bodě, když vzniklo intermezzo,
které se nemělo stát. Don Bonetti vypsal v soukromém do-
pise jednomu svému příteli z Chieri, jak se věci mají a ten
dobrák považoval za svou povinnost jeho dopis trochu po-
změnit, namísto osobního oslovení dát tam oslovení hro-
madné a dopis v oratoři veřejně přečíst. – Don Leveratto,
733

20.2 Page 192

▲back to top
prefekt turínské Oratoře, který dona Bonettiho zastupoval,
o ničem nevěděl a malér byl hotový. Dopis si dokonce lidé
opisovali a dávali ho číst dalším.
Po návratu z Říma byl don Bonetti zvědav, jak se pan arci-
biskup tváří. V Turíně bylo zvykem, že se krátce po Velikono-
cích vracely znovu potvrzené zpovědnické diplomy, ale když
don Notario, který tam byl pro diplomy salesiánských zpo-
vědníků, přebíral knížečky, viděl, že Bonettiho diplom schází.
Hned na to upozornil a bylo mu řečeno, že je to na rozkaz
pana arcibiskupa. Don Notario žádal, aby mu to bylo potvr-
zeno písemně, aby si představený nemyslel, že nesplnil svou
povinnost. Sekretář Chiaverotti se zdráhal dát mu potvrze-
ní. Začali se hlasitěji domlouvat a všiml si toho kolemjdoucí
kanovník Chiuso. S donem Notariem byl ještě salesián don
Deppert a Chiuso uvedl oba k panu arcibiskupovi. Pan arci-
biskup se Notaria ptal, kdo je a co si přeje. On se mu předsta-
vil jako nový ředitel chierské oratoře. Ale jen co to řekl, pan
arcibiskup spustil stavidla výmluvnosti a oba museli vyslech-
nout spoustu výtek na adresu Dona Boska a salesiánů. Don
Notario chvíli poslouchal, a když monsignor skončil, dělal,
jako by se chtěl poroučet a odejít. Tu se Jeho Excelence za-
razila, Gastaldi vzal Notaria pod paží a posadil si ho na židli
a vedl s ním klidný dialog, skoro by se řeklo srdečný.
2. května byl zpovědnický diplom vrácen, ale pořád
s podmínkou, že don Bonetti nepůjde do Chieri bez zvlášt-
ního povolení arcibiskupa. On už tam chodil, kázal, ale ne-
zpovídal. Když mu byl tedy vrácen diplom s tou podmín-
kou, odvolal se 4. května k Svatému otci. Účinek se projevil
26. května, kdy arcibiskup psal Donu Boskovi, aby hned
přišel k němu v důležité věci. Bylo to to, co se čekalo. Ar-
cibiskup diplom vrátil a dovolil donu Bonettimu zpovídat
v celé arcidiecézi a pokud šlo o Chieri řekl, že to přenechává
moudrosti Dona Boska, pošle-li ho tam, nebo ne. V Oratoři
z toho byla radost. Všichni donu Bonettimu gratulovali, ale
radost měla krátké trvání. Ráno byl Donu Boskovi doručen
další dopis, v němž stálo, že si to pan arcibiskup rozmyslel,
aby tedy don Bonetti v Chieri nezpovídal, dokud on, arci-
pastýř, všechno znovu nepřešetří.
To dona Bonettiho dodělalo. Napsal hned odvolání
k Svatému otci a v něm přesně vypsal, jak a co se sběhlo,
hlavně, jak během noci pak arcibiskup změnil své smýšlení
a vrátil se k tvrdému postoji. „Pokorný prosebník, který se
už potřetí obrací na Jeho Svatost, prosí, aby už byl učiněn
konec postupu, který působí bolest nejen jemu, ale také jeho
představenému, protože je zcela neodůvodněný, škodí Boží
slávě a pohoršuje věřící.“
Takové jednání Dona Boska znovu přesvědčovalo, že
chyba je v tom, že nemá potřebná privilegia, která jsou mu
stále odpírána. I psal v tom smyslu kardinálovi Ninovi, pro-
tektoru salesiánské kongregace, a prosil, aby se zasadil i on
o jejich udělení, aspoň těch, která už měl od samého papeže
Pia IX. K dopisu připojil seznam všech nezákonností, kte-
rých se monsignor arcibiskup dopustil. Psal to ne jako ob-
žalobu, ale aby se vidělo, k čemu vede nedostatek žádaných
ochran. Kardinál předložil žádost papeži, ale ten nemohl
vyhovět. Řekl, že žádost byla adresována Donem Boskem
kongregaci koncilu, ale ta není kompetentní. Kompetentní
je kongregace pro biskupy a řeholníky, která už jeho žádost
odmítla. Prostředkování kardinála protektora přišlo pozdě.
Nina sám nepovažoval za vhodné dále naléhat.
Don Bosco byl pro sebe rozhodnut nenechat záležitost
spát. Protože s určitostí věděl, že prefekt kongregace pro
biskupy a řeholníky Ferrieri nepovolí, prosil čerstvě jme-
novaného kardinála Alimondu, aby on na Ninu tlačil. Ali-
monda byl upřímný přítel našeho světce a pokusil se. Mluvil
přímo se Svatým otcem ale ani on si netroufal obejít auto-
ritu kardinála Ferrieriho. Sliboval, že, až zase začnou nor-
mální zasedání římských kongregací, neopomene záležitost
nastolit k novému projednání. Zatím, řekl, moc v Římě ne-
znamená, je poslední, kdo byl přijat mezi kardinály. – Don
Bosco dobře věděl, že prozatím neprojde, ale už měl také
přesvědčení, že je třeba naléhat a naléhat, protože bez toho
se věci zastaví a už se nepohnou.
Vraťme se do Turína. Don Bonetti byl rozčarovaný tím,
že musel trpět nespravedlivý trest. Tolik odvolání a všech-
no marné! Jeho bouřlivá povaha se tomu bránila. Psal 16.
července sekretáři posvátné kongregace koncilu monsigno-
rovi Vergovi patetický dopis, v němž říkal, že jménem svým
a také jménem Dona Boska pro lásku k Ježíši Kristu, k Pan-
ně Marii Pomocnici a k svatému Františku Saleskému ho
prosí, aby mu cokoliv odepsal, ale odpověď nepřicházela.
Asi zase čekali, co v té věci odpoví Gastaldi. 27. července
psal do Říma advokátovi Leonorimu ještě patetičtěji: „Ten-
to nespravedlivý trest způsobil, že jsem podezříván z kdo-
ví jakého přečinu, spáchaného v dívčím ústavě a to v době,
kdy nás vláda bije mečem, církevní autorita bije křížem,
když nás prohlašuje za nehodné kněze a zrádce duší. Je to
nespravedlivá a krutá válka a myslím, že není ke cti Svatého
Stolce, že dovoluje takový nepořádek, který pobuřuje všech-
ny poctivé lidi. Jsem-li vinen, ať se mi řekne, čeho jsem se
dopustil – jsem ochoten třeba zemřít, ale jestliže jsem nevi-
nen, proč mám tak dlouho nespravedlivě trpět, proč má být
ostouzena má kongregace a proč mají lidé být tak těžce po-
horšováni?“ Nejraději by se byl s arcibiskupem soudil a pro-
sil advokáta, aby mu slíbil,, že mu bude dělat obhájce. Leo-
nori odpověděl, že by dal přednost pokojnému narovnání,
ale byl ochoten případ hájit. Jen zdrženlivost Dona Boska
dovedla krotit Bonettiho výbušnou povahu.
Don Bonetti psal 20. srpna Vergovi znovu. Vypisuje mu
opět celý průběh záležitosti a poukazuje na to, že je už bez-
mála celou veřejností pokládán za pohoršlivého kněze a to
tím více, že se o jeho odvolání do Říma všude ví a přece
ani po sedmi měsících zde není žádný výsledek. – Uplynul
srpen, uplynulo září a půl října a nic se nedělo. Když Řím
mlčel, pokusil se znovu setkat se s arcibiskupem, ale ten
odmítal udělit mu audienci. Napsal tedy čtvrté odvolání
a poslal je kardinálu Ninovi, aby je předal Svatému otci. Psal
i jménem Dona Boska. Toto čtvrté odvolání vůbec nepřišlo
k papeži, protože je monsignor Verga a advokát Leonori
považovali za nevhodné. – Byl konec roku a nic se nehý-
balo. Don Bonetti byl z toho krajně roztrpčen a začátkem
ledna psal advokátovi, že nedovede pochopit, jak je možné,
že Řím není schopen přinutit arcibiskupa, aby přestal pro-
následovat nevinného řeholníka, i když jde o jasné přestu-
pování církevního nařízení. A děkuje Pánu Bohu za to, že
byl odmalička veden k úctě k Svatému Stolci, protože jinak
neví, co by udělal. Ale zůstane věrný, i kdyby měl zemřít
s pověstí, že je nehodný kněz.
V Římě pracoval pro dona Bonettiho také nový salesi-
ánský prokurátor don Dalmazzo. Ovšem byl v Římě nový
a nemohl se tolik angažovat. Přesto psal, že arcibiskup do-
stal 28. června z Říma dopis ultimativního obsahu. Jenže
arcibiskup na něj odepsal, že jeho opatření není trestní-
ho rázu, nýbrž čistě opatrnostní opatření. Každý si může
734

20.3 Page 193

▲back to top
představit, jak málo mohlo takové vysvětlení postiženého
potěšit.
Záležitost se vlekla ještě po celý další rok. Přišly další in-
cidenty. V listopadu 1880 zemřela v Chieri jedna dcera Pan-
ny Marie Pomocnice. Začalo se křičet, že salesiáni porušili
farní práva. Dva jejich kněží prý vzali z jezuitského domu
svatý olej nemocných a udělili umírající poslední pomazá-
ní. Pak byl pohřeb a oni doprovodili zemřelou až na hřbitov.
Pan arcibiskup měl zase proč salesiány pokárat. Pak přišla
oprava. Nemocnou zaopatřil kanovník Colomiatti a po-
hřeb se konal „more pauperum“ – chudinským způsobem
bez doprovodu faráře. Zmatek byl zvětšen ještě tím, že don
Rua napsal arcibiskupovi omluvný dopis, zatímco nebylo
co omlouvat, protože se nic nestalo. – Další incident se stal
rovněž v listopadu. Don Bonetti, který už 22 měsíců čekal
na vyřešení svého případu, se obrátil na papeže přímo. Efekt
byl skoro okamžitý. Dostal odpověď, že se případem bude
zabývat plenární schůze kardinálů. Advokát o tom vyrozu-
měl Dona Boska dopisem, přičemž ho žádal, aby předal ar-
cibiskupovi zvláštní přiložený zapečetěný dopis určený pro
něho. A zase byl cirkus.
Donu Boskovi byl římský dopis doručen v novém novi-
ciátním domě v San Benigno a on jej přirozeně poslal do
Turína a pověřil dona Depperta, aby jej donesl na ordina-
riát. Deppert zahlédl pana arcibiskupa, ale ten ho odmítl
přijmout. Prosil tedy kancléře Chiusa, aby jej předal, že je
to dopis z Říma, ale chtěl aby mu to Chiuso potvrdil. Ten
se urazil a nechtěl dopis vzít. Stejně odmítl dopis přijmout
a předat arcibiskupovi sekretář Corno. Deppert se vrátil
domů a vzal si s sebou jednoho spolubratra, aby měl svěd-
ka, že dopis přinesl. I to se bralo ve zlém a tak nezbylo než
poslat římský dopis zase Donu Boskovi. Ten psal do Říma,
co s tím, a tam odtud mu odepsali, aby napsal osobní zprá-
vu panu arcibiskupovi a jejich dopis aby přiložil zapečetěný
do svého dopisu. Bylo to komické, ale teď musel arcibiskup
dopis vzít a otevřít obálku. Hra skončila tím, že jeden i dru-
hý dopis poslal zpět Donu Boskovi poštou. Do Říma však
psal, že se cítil takovým postupem dotčen a aby mu posvát-
ná kongregace podruhé přes Dona Boska nic neposílala. On
prý Donu Boskovi od roku 1848 až do roku 1867 ve všem
pomáhal i peníze mu dával, teď prý ho tento jen pronásle-
duje a hledá příležitosti, aby ho zneuctil.
10 Sestry a židovka Bedarida
Pro rok 1879 nemáme mnoho zpráv o Don Boskových sty-
cích s Dcerami Panny Marie Pomocnice. Snad bude dobře
povědět si na tomto místě něco o případu sester, který se
dotkl i salesiánů. Matka Mazzarellová mluvila s Donem
Boskem po odjezdu svých misionářek v Sampierdareně.
Týkalo se to hlavně uspořádání starého a teď nového ma-
teřského domu. Mornese bylo zpola vylidněno a nový dům
v Nizze už byl téměř kompletní. Pak Don Bosco odjel do
Alassia s úmyslem zajet do Francie, matka se vrátila do
Mornese. V Alassiu Don Bosco provedl u sester důkladnou
vizitaci. Doporučil jim, aby hodně pracovaly, ale tak, aby
mohly pracovat dlouho. Ať si nezkracují život přílišnou pra-
cí a nedostatkem, ani ať nepropadají melancholii.
Generální ředitelství sester bylo přeneseno do Nizzy
v únoru. Spoluzakladatelku přechod jistě stál hodně, ale ona
byla zvyklá poslouchat jako hodiny. Do roku 1879 náležejí
tři sesterská založení v Cascinettě u Ivrey. V San Carlos di
Almagro v Argentině v hlavním městě, třetí v Las Piedras
v Uruguayi. K novým založením dal Don Bosco matce cen-
né doporučení, aby beze všeho přijímaly mateřské školky,
ale s podmínkou, že při nich otevřou také sváteční oratoř
a nějakou dílnu pro odrostlejší děvčata. – V Las Piedras
nové dílo trochu pokulhávalo. Zástupkyně představené byla
příliš mladá a nezkušená. Matka napsala představené hez-
ký dopis, kde jí nabízela dobré rady, jak si počínat, aby do-
tyčná, která byla jen krátký čas v Mornese, mohla dohnat
formaci. Kladla jí na srdce, aby se hodně radila s inspektor-
kou a s ředitelem salesiánů. Asi to nebylo tak zlé, když Don
Costamagna krátce na to psal Donu Boskovi dopis, ve kte-
rém velebil sestry a jejich obrovské úspěchy při katechizo-
vání nejen děvčat, ale i dospělých žen. Při jedné příležitosti
tam čtyři kněží seděli ve zpovědnicích a čtyři sestry stačily
připravovat pěkně kajícnice, které přicházely porůznu do
kostela a některé se před tím neuměly zpovídat.
V dívčí oratoři svaté Terezie v Chieri se jelo dál i po sus-
pendování dona Bonettiho na plné obrátky. Don Bosco,
dokud suspense nebude odvolána, ustanovil tam dona No-
taria. Práce bylo nad hlavu. V městečku byly manufaktury,
kde se zpracovávala bavlna a předlo se plátno. Stovky děvčat
tam byly zaměstnány, ale byla to děvčata analfabetní. Sestry
pro ně otevřely sváteční kurs. Učilo se od desíti do poledne.
Aspoň stovka se jich naučila číst a psát. Prospěch z toho měl
také jejich náboženský život.
Také v Lu šlo dílo sester dopředu, třebaže tam byl jejich
dům solí v očích tamních pokrokářů, kteří zle pomlouvali je
i Dona Boska a dělali všechno, aby je vystrnadili z obce. Ale
mnohem větší bitva nastávala sestrám v jejich mateřském
domě. Tam se jedné neděle chystalo všechno k slavné ob-
láčce novicek, když tu přišel do domu acquijský podprefekt
provázený nizzeským místostarostou a ptal se, je-li pravda,
že tam má být řeholní obláčka. Ředitel salesián don Chicco
odpověděl kladně, načeš se vysoký vládní funkcionář ptal,
zda všechny novicky tak činí zcela dobrovolně a bez nátla-
ku. Přítomen byl don Cagliero, on vlastně děvčatům řeholní
šat posvětil. Vmísil se do rozhovoru a chtěl vědět, na základě
jakého pověření se tyto dotazy dějí. Dům je soukromým by-
dlištěm a nikdo nemá právo tam vstoupit. Děvčata, pokud
jsou dospělá, jednají, jak chtějí a pokud ještě nemají roky,
mají dovolení od rodičů. Místostarosta prskal a začal hru-
bě mluvit, ale podprefekt ho mírnil. Don Cagliero to také
nemínil hnát na ostří nože a umožnil mu rozhovor s tou je-
dinou, která ještě neměla plnoletost. Dovedl ho dokonce do
jídelny a do ložnice. Rozešli se v dobrém. Funkcionář sedl
do kočáru, pokynul vozkovi, aby jel rychle. Blízko stálo ně-
kolik pánů od policie se skupinou dalších občanů, ale těch
si všiml jen natolik, aby cítili, že je na ně dopálen a nemá
v úmyslu dělat jim šaška. Chování místostarosty jasně na-
značilo, kdo za tím vším stojí. Místní sektáři zahájili proti
novému institutu v městě ofensivu.
To, co se stalo v den obláčky mladých sester, byla jen pře-
dehra. Plán byl mnohem širší, než zjistit, že sestry nečiní
nikomu násilí. Téhož dne vyšel v jednom časopise jedovatý
článek s nadpisem „Kněžské lumpárny“. V něm se psalo, že
v Nizze utekla z rodiny hezká dívka izraelského nábožen-
ství, a sice do Turína. Rodičům napsala, že chce zůstat věrná
svému přesvědčení (rozuměj židovskému), ale úřady prý ji
už hledají. V článku se mluví o Donu Boskovi jako o tmáři
a bije se na poplach, jak to, že řehole jsou zrušené, ale zde se
735

20.4 Page 194

▲back to top
nestoudně přestupuje zákon. Ten plátek téhož dne, co vyšel
zmíněný článek, dokončil svůj život, jako ta včela, když dá
žihadlo.
O co šlo? Před třiadvaceti léty se dcera bohatých Židů
rozhodla stát křesťankou. Byla z Alexandrie, ale rodiče ji
přinutili zasnoubit se se zámožným obuvníkem v Nizze,
také Židem. K přestupu nedošlo, ale myšlenka nyní oživla
v její dceři Bedaridě. Bylo to zásluhou právě přišlých dcer
Panny Marie Pomocnice. Dívka, aby se osvobodila od ro-
diny – matka už byla mrtvá, utekla z domu. Sestry jí dopo-
mohly k tomu, aby se směla ubytovat u spolusester v Turíně.
Židovská komunita v Nizze jí však šla po stopách, zjistila
její pobyt a za pomoci tisku udělala z věci veřejný skandál.
Lidé četli v novinách, že dívka byla unesena na rozkaz Dona
Boska, vložila se do toho policie, přicházeli příbuzní, byla
z toho mela. – Zatím se Bedarida připravovala na křest,
ovšem příprava byla neklidná, jak jinak nemohlo být. Pří-
buzní napřed doufali, že si to rozmyslí sama, ale pak zkla-
maní přešli do zjevného útoku. Těsně před křtem přijel za
ní její bratr, provázený synem nizzského rabína, který si ji
chtěl vzít, bratr s ní mluvil asi pět hodin. Mluvil a mluvil,
až ji unavil a děvče udělalo hloupost, že mu podepsalo list,
ze kterého vyplývá, že nechce zůstat u sester. To byla veliká
chyba, protože na základě tohoto listu se začali příbuzní do-
volávat policejního zásahu.
Katechumenka si uvědomila nebezpečí, do jakého vrhá
ústav sester a rozhodla se změnit bydliště. Ubytovala se
v Turíně nedaleko Oratoře u jedné paní. Druhý den přišel
na Valdocco královský prokurátor, sestry řekly, kde je Beda-
rida, on k ní zašel, sepsal protokol, ona prohlásila, že na ni
nikdo nedělá nátlak, že je to její vůle být křesťankou, načeš
prokurátor odešel přesvědčen, že je vše v pořádku. To byl
však teprve začátek dramatu.
1. září 1879 přinesla Gazzetta del Popolo zpravodajství
z Nizzy, ve kterém se popisoval případ zcela románovým
stylem. Don Bosco byl bezostyšně hanoben jako únosce
ubohého děvčete za účelem násilného jejího pokřesťan-
štění. Zpráva smíchala dohromady nizzskou obláčku se
křtem, Bedarida prý dokonce musela hrát divadlo, v němž
hrála svou vlastní životní historii a konverzi z židovství na
křesťanství. Gazzetta nejen, že převzala zprávu z Nizzy, ale
přidala ještě výzvu k vládním místům, aby zasáhla a nedo-
volila znásilňovat svědomí občanů. Navíc bylo inscenováno
policejní obklíčení domu, v němž děvče bydlelo, přišel sám
generální prokurátor a nám už smutně známý turínský pre-
fekt Vaini. Don Bosco byl vyšetřován, prostě byla to haneb-
ná komedie, předchůdkyně dalších komedií, uspořádaných
nepřáteli Boha a církve podle receptu: Kdo chce psa bít, hůl
si vždycky najde.
V Turíně se podobně jako nizzský místostarosta vyzna-
menal zvláště prefekt. Myslel si, že bude hrát roli vysvobo-
ditele a zatím Badarida tvrdošíjně tvrdila, že je a chce zůstat
svobodnou občankou, která si nenechá mluvit do života.
Generální prokurátor byl zdrženlivější. Prefekt nabídl dívce
své služby a hlavně od ní chtěl, aby se přestěhovala někam
jinam, kde by nebyla v blízkosti Don Boskova domu a ses-
ter. Jednání byl přítomen Bedaridin otec, bratr a další pří-
buzní, byla to ostudná záležitost, která se bohužel neobešla
bez asistence ulice, novinové polemiky, ve které zapracovalo
také ostré pero polemicky naladěného dona Bonettiho. Tu-
rín měl o čem mluvit. Pět dní hlídala policie dům, kde dívka
bydlela, nátlak ze strany autorit byl veliký, až nakonec Beda-
rida, aby její přátelé měli konečně klid, opravdu odešla do
nějakého ústavu – konviktu, ale tam komedie pokračovala,
až se děvče unavené vrátilo do Nizzy.
Ceria říká, že Don Bosco byl pro to, aby byla dívka co
nejdříve pokřtěna. Před hotovým faktem je vždy nutno se
sklonit. Don Cagliero byl jiného mínění. Dívka se mu zdála
ještě málo připravená a to způsobilo, že se zvedla kolem pří-
padu taková bouře.
11 Misie a historie jedné obžaloby
V roce 1879, o kterém píšeme, se neuskutečnila žádná další
misionářská výprava. Don Bosco však neustával ve své sna-
ze dosáhnout kanonického schválení své misionářské čin-
nosti. Zatím jak za pontifikátu Pia IX., tak dosud se mu to
nepodařilo, ale připravoval si k tomu půdu tím, že informo-
val Jeho Svatost o tom, co podniká na tomto poli. O turín-
ské Oratoři mluvil jako o semináři pro výchovu misionářů
a vyzvedal skutečnost, že jeho bývalí chovanci se už nachá-
zejí dokonce i v Africe a v Austrálii. Připomíná, že ústav
potřebuje finanční pomoc a že by rád, aby papežská díla na
pomoc misií, jako lyonská Propaganda víry a Dílo svatého
Dětství Ježíšova podpořila jeho činnost. Tak psal papeži
koncem března. Za měsíc zase psal kardinálovi protektorovi
Ninovi a prosil ho o sdělení, na kterou římskou kongregaci
se mají jeho misionáři obracet ve svých potřebách, zda na
Propagandu víry, nebo na kongregaci pro mimořádné zá-
ležitosti církve. Jasně říkal, že zmíněné podpůrné instituce
mu nic nedají, dokud nebudou salesiánské misie mít řádný
misijní statut v církvi. Tak to skutečně bylo, jak vysvítá z ko-
respondence se zmíněnými instituty. Kardinál Nina hovořil
v tom smyslu se Svatým otcem, ale odezva byla minimální.
Papež mohl poslat jen 1000 lir jako svůj osobní příspěvek.
Z dopisu kardinálovi se dovídáme, že Don Bosco měl
v úmyslu i toho roku vyslat další misionáře a sice do
republiky Paraguay, ale zhatilo se to. Nuncius Svatého Stolce
v poslední chvíli poslal telegram, aby se zatím od výpravy
upustilo (šlo o převzetí farnosti v hlavním městě Asuncion).
Právě tam vypukla revoluce. Už v XI. svazku jsme psali, že
ta země byla pořád otřásána občanskými nepokoji. Tím věc
utichla a o Paraguayi se nebude mluvit dalších patnáct let.
Ztroskotala také žádost biskupa ze San Dominga o vyslá-
ní misionářů na ten ostrov. Zde rozhodla personální tíseň
Don Boskových podniků. Biskup urgoval, don Cagliero, ješ-
tě pořád přítomný v Turíně, se ptal Dona Boska, jak má od-
povědět, a světec mu řekl, aby odepsal, že zatím Svatý otec
přišel s novými urgencemi, které přinutily salesiány domi-
nikánskou záležitost odložit. I zde nastane odmlka několika
let.
Vůbec zde vystoupil do popředí jako silný faktor nedo-
statek salesiánského personálu. Dílo se hodně rozběhlo, sa-
lesiáni všude ukazovali ochotu vyhovět požadavkům místa
i biskupům, ovšem ukázalo se, že by se takovým způsobem
salesiáni upracovali. Beztak si ředitelé u Dona Boska hodně
stěžovali, že spolubratři mají tolik práce, že nemohou sta-
čit. Horlivost je dobrá, ale Don Bosco nejednomu řekl, že
se nesmíme příliš rozbíhat a příliš snadno se angažovat ve
věcech, které nesledují zrovna zájem mládeže. Ale vraťme se
k misionářům v Americe.
736

20.5 Page 195

▲back to top
Rok 1879 je pro dějiny salesiánských misií rokem his-
torickým, protože v něm salesiáni navázali první kontakty
s Indiány Pampy a Patagonie a tím se zeměmi do té doby
neprozkoumanými. Když totiž ztroskotala cesta monsigno-
ra Espinozy a dona Costamagni po moři následkem zuřivé
bouře, tito dva odvážlivci začali uvažovat o cestě po suché
zemi. Šťastná náhoda jim to usnadnila.
V roce 1879 začaly pravidelné výzkumné i dobyvačné
výpravy Argentiny směrem na jih. První záměr byl dosáh-
nout břehů řeky Rio Negro, která byla se svým přítokem
Neuquenem splavná od oceánu až po Andy a mohla zatím
sloužit jako nepřekonatelná hranice mezi Argentinou a In-
diány. Ty bylo třeba nyní buď podrobit, nebo zahnat dál.
Indiánů-divochů se čítalo asi 25 000, ale ti mohli postavit
do boje jen asi 4 až 5 tisíc bojovníků, samozřejmě nevyzbro-
jených a neznalých vojenské strategie. Argentinská armáda
čítající 4 500 mužů se dala na pochod na jih 16. dubna 1879.
Bylo to pět divizí a velel jim generál Roca, ministr války. Tři
divize se ponořily do hlubin Pampy, jedna postupovala po-
dél oceánu a jedna se vrhla na Patagonii, kde ji čekaly boje
s pěti hroznými indiánskými náčelníky – kačiky. Původně
se počítalo s podrobením Pampy a jen severní části jižnější
Patagonie, ale prakticky bylo rozhodnuto už nyní, protože
Indiáni, místo aby se frontálně srazili s vojskem, začali ustu-
povat směrem ke Kordillerám, za nimiž bylo Chile. Byla
to totální porážka rudokožců. Do dvou let budou tito plně
podrobeni argentinské svrchovanosti.
Po pravdě řečeno vládě nešlo o vybití indiánského oby-
vatelstva těch zemí, i když silou událostí došlo ke krutostem,
jako bylo jímání Indiánů, jejich odvlékání do Buenos Aires
a rozprodávání do otroctví. Ale na druhé straně vláda čeka-
la, že církev rozvine akci, která přivede domorodce k přijetí
nevyhnutelné okupace. Arcibiskup Aneyros generálu Ro-
covi slíbil duchovní službu a hned také pověřil generálního
vikáře Espinozu a dva salesiány: dona Costamagnu a kleri-
ka Aloise Bottu, aby vešli do styku s Indiány. Ti ve středu
po Velikonocích 16. dubna vyrazili z hlavního města na jih,
po příjezdu do posledního civilizovaného centra Azulu sed-
li na koně a provázeni vozem, který vezl bohoslužebné za-
řízení a další nutné věci jako stan, po osmi dnech dorazili
do Carhué, kde bylo stanoviště jedné vojenské divize. Bylo
to na hranici světa civilizovaného a divočiny, ale byla tam
možnost vejít ve styk s dvěma víceméně už pacifikovanými
indiánskými kmeny Eripaylá a Manuel Grande. Don Costa-
magna a oba jeho druhové se hned představili kačikům a vi-
děli, že tito v nich nespatřují nepřátele. Dokonce část těchto
indiánů už byla pokřtěna a někteří byli kdysi křesťansky se-
zdáni. Zvědavé děti pak začaly tvořit most mezi příchozí-
mi evangelizátory a dospělými domorodci. První zkouška
dopadla celkem dobře a misionáři s dovolením arcibiskupa
následovali 2000 vojáků, kteří směřovali k Rio Negru a mezi
nimiž salesiáni figurovali jako vojenští kaplani.
Cesta trvala víc než 30 dní a bylo třeba ji urazit na koň-
ských hřbetech. Ani nebyla bez hořkostí pro kněžská srd-
ce. Don Costamagna stanul na břehu Rio Negra na svátek
Pomocnice křesťanů, zatímco jeho dva druhové, generální
vikář Espinoza a klerik Botta, se omeškali srážkou mezi In-
diány a jejich skupinou, kde byli bohužel svědky surového
zacházení se zajatými Indiány, aniž co mohli vykonat v je-
jich prospěch. Pak se naši dostali do Choele-Choel a tam
odtud až do Patagónes při ústí řeky do moře. Teprve tam si
mohli odpočinout. Byli vyhládlí a vymrzlí – bylo to v zimě.
Už nutně potřebovali dát se fyzicky do pořádku.
Všechno, co misionáři prožívali, bylo exotické. Indiáni,
s nimiž se setkávali, pokud nebyli zrovna ve válečné náladě,
nebyli nepřístupní. Neměli žádné vědomí, že tvoří nějaký
národ, natož, aby jim bylo vlastní nějaké kulturní povědo-
mí. Byli ovládáni strachem z vetřelců, kteří byli lépe vyzbro-
jeni a měli zřejmou převahu. Indiáni ani nevěděli, jak veliké
je teritorium, na němž se pohybovali, a co je to stát. Fakt
je, že například už 1. června o svátku Seslání Ducha svatého
se sloužila na březích Ria Negra slavnostní mše v přítom-
nosti vojska a jejich generála Rocy, první to novozákonní
oběť v těch končinách. Po mši svaté bylo slavné Te Deum
na znamení, že ty končiny byly vzaty pod znamení Kristova
Kříže. Šedesát Indiánů, jakžtakž připravených, přijalo sva-
tý křest. Byli to bojovníci, kteří byli přijati do argentinské
armády. Druhý den 2. června don Costamagna udělil svatý
křest dvaadvaceti malým Indiánkům, třem dětem z křesťan-
ských rodin a 14 indiánským ženám. Něco podobného bylo
i v jiných místech.
Snad neuškodí povědět něco více o lokalitě zvané Pa-
tagónes, která bude pro budoucnost důležitým střediskem
salesiánského misijního úsilí. Patagónes už čítalo půl století
od založení a bylo tam soustředěno na 4000 lidí, bydlících
na obou březích řeky Rio Negro. K Atlantickému oceánu to
bylo už jen asi 50 km. Sídliště na levém břehu dostalo jmé-
no po Panně Marii Karmelské – Carmen de Patagones. Její
sochu kdysi Patagonci ukořistili v bojích s Brazilci. Sídliště
na pravém břehu dostalo jméno Mercedes de la Patagonia.
Po této velké namáhavé exkurzi se misionáři vrátili do
hlavního města koncem července. Jejich vypravování o tom,
co prožili za tři měsíce putování, nadchlo do té míry pana
arcibiskupa Aneyrose, že napsal dlouhý dopis Donu Bosko-
vi, kde mu zvěstoval, že se konečně uskuteční jeho sen do-
stat se do pravých misií. Salesiáni budou bydlet podle libosti
buď na pravém nebo na levém břehu Ria Negra a tam odtud
se budou rozjíždět dál na jih, kde ještě tisíce a tisíce duší
sedí ve stínu smrti. Vláda si přeje, aby se ty země pokřes-
ťanštily a snad od Nového roku parlament bude ochoten
podporovat christianizaci Patagonie i peněžitými příspěvky.
Arcibiskup v dopise vyjadřuje naději, že se donu Caglierovi
zlepší zrak a bude moci zdárně řídit pronikání salesiánů do
těch zemí. – Nadšený dopis arcibiskupa rozradostnil svaté-
ho zakladatele a jestliže do té doby nemohl být zcela spoko-
jen, protože pořád chyběl přímý kontakt s domorodci, nyní
mohl popustit otěže své apoštolské fantazii naplno. – Aney-
rosův dopis dostal Don Bosco v září během duchovních
cvičení. Zdá se, že v té době dostal od argentinské vlády
úřední dovolení k misionářské činnosti na jihu kontinentu.
Z 31. srpna 1879 pochází dopis, který psal světec hrdino-
vi té chvíle, donu Costamagnovi. V něm ho pověřuje, aby
v dohodě s donem Bodratem a panem arcibiskupem, za-
řizoval vše, co je třeba. Chválí dona Costamagnu pro jeho
dopisy, které se všude opisují a čtou. Don Bosco schvaluje
otevření domu v Patagónes pro salesiány a také pro dcery
Panny Marie Pomocnice, a kdyby bylo třeba, také v Carhué.
Don Costamagna zase v odpovědi velebí lásku Dona Boska
k jeho vzdáleným synům a říká, že četl Don Boskův dopis
asi se stejnými city, s jakými kdysi četl svatý Timotej dopis
svatého Pavla. Světec chtěl mít po ruce pojednání o Indiá-
nech. Zatím mu Costamagna poslal jen několik fotografií
737

20.6 Page 196

▲back to top
z oné slavné ceremonie pokřtění domorodců. Za rok bude
už hlásit Donu Boskovi, že salesiáni pokřtili 203 indián-
ských dětí a 102 dospělých Indiánů. – Ovšem, jak už to
bývá, do kalicha radosti skanula také nějaká hořká krůpěj.
Tak onemocněl ředitel ústavu v San Nicolás de los Arroyos
don Fagnano a musel být vystřídán ve funkci donem Toma-
tisem. Onemocněl dvakrát za sebou tyfem. Když se uzdra-
vil, opustil San Nicolás a věnoval se misiím patagonským.
Snad prospěje uvést zde, že z dopisu psaného Donem
Boskem Tomatisovi vyplývá, že ústav v San Nicolás prožíval
určitou krizi. Veřejnost už nebyla salesiánům tolik nakloně-
na jako dříve. Stalo se to tím, že ředitel don Fagnano pozval
do Ameriky nějaké své příbuzné, chudé, ale hrabivé, a ti
udělali ústavu špatnou reklamu. Co bylo a jak bylo, nevíme,
ale pisatel Memorií to uvádí pro poučení, jak je třeba spojo-
vat s nadšením také opatrnost. Fagnanovi šlo o zužitkování
řemeslnické zdatnosti příbuzných k prospěchu díla, ale ti to
nepochopili a hledali jen svůj prospěch.
Nyní bylo zapotřebí mít po ruce personál pro misie. Don
Rua prosil jménem Dona Boska všechny ředitele zařídit ve
svých domech, aby se do konce ledna komunity modlily
zvláštní Otčenáš, Zdrávas Maria a Sláva Otci na úmysl, aby
Bůh sám řídil výběr nových misionářů, díky čemuž to bu-
dou lidé opravdu povolaní k tak důležitému dílu.
12 Domy neotevřené, případně zavřené v roce 1879
I toto patří k historii salesiánského díla, ale jelikož jde o zá-
ležitost pro nás málo důležitou, povíme jen tolik, kolik nám
látka skýtá pro naše poučení v obdobných situacích.
Don Ceria jako historik upozorňuje čtenáře Memorií na
styl, s jakým Don Bosco projednával přijetí nových založe-
ní. Bylo jich v roce 1879 řada, ale jen málo se dovedlo ke
kladnému konci. Obyčejně přišla nabídka z toho či onoho
místa. Za ní stála buď některá vlivná osobnost nebo skupina
lidí. Vždycky se jednalo o dobrou snahu. Don Bosco rea-
goval obyčejně tak, že dal jen nezávaznou naději a pak če-
kal, jak se bude záležitost vyvíjet. Věděl, že korespondence
nakonec prozradí i to, co se možná chtělo zamlčet. S lidmi,
i zbožnými a dobře smýšlejícími, je třeba vždy jednat opatr-
ně. Pak poslal na místo někoho ze svých, aby vešel s nimi ve
styk, aby viděl, slyšel, sám si udělal úsudek a ten aby před-
nesl hlavním představeným. Hlavní bylo nic neslibovat,
k ničemu se nezavazovat. „Nemám pověření něco dohod-
nout, to musí udělat představení.“ Taková měla být jeho řeč.
Obyčejně se brzy ukazovaly na modrém nebi mráčky a za
nimi třeba i mraky. Obyčejně šlo o nabídku hotových objek-
tů a upadlých institucí, kde nebyla naděje, že vše přejde do
rukou salesiánů bez toho, že by si někdo pojišťoval určité
pravomoci, pro budoucí správu nežádoucí. Donu Boskovi
vždy záleželo na tom, aby měl plnou svobodu organizovat
si vnitřní život podle svých představ a svému výchovnému
preventivnímu systému pojistit neomezenou pozici. Na této
jeho podmínce ztroskotalo mnoho nabídek, které se pak
rozplynuly a přestaly být aktuální. Don Bosco vždy ukon-
čoval jednání smírně, někdy jen vše odložil na vhodnější
dobu, bez toho, že by udělal ráznou tečku za případem. Ně-
kdy opravdu došlo později k obnovení jednání a k šťastné-
mu konci. Tak tomu bylo například v případě Modeny, kde
došlo k založení salesiánského díla až po třech desetiletích –
v roce 1913. V roce 1879 se dále jednalo o založení díla
v Isili na Sardinii, v Pisogni v severní Itálii, v Monterotondo
poblíž Říma, v Acireale na Sicílii a v Catanii tamtéž.
Co Řím? Don Bosco tolik toužil mít ve Svatém městě svůj
dům. Říkalo se, že ne jeden, ale dokonce dva domy čekají na
salesiány – jeden poblíž kostela U čtyř korunovaných, dru-
hý to byl Hospic sv. Michala, kde ještě nebylo řečeno po-
slední slovo. Chyba byla, že první nabídka se ukázala hned
nereálná, druhá ztroskotala na administrativě oné instituce.
Salesiánům se nabízela volná ruka jen co do vedení domu
po stránce disciplinární a vůbec výchovně interní, ale strán-
ka ekonomická měla zůstat v rukou nesalesiánských. Opět
z toho nic nebylo. Zmíněné vlivy si vyhrazovaly spíš úřady,
ne církevní instance. Don Bosco nemínil být pouhým zří-
zencem, chtěl mít plnou svobodu pohybu a činu.
Byl zde další problém – můžeme říci „římský“, i když
zrovna nešlo o město Řím. Don Bosco před časem přikývl
některým vlivným osobnostem a poslal salesiány do Mon-
tefiascone, do Albana a do Ariccie. Udělal to v naději, že si
tak zjedná přístup do samotného Říma, což se mu nepoda-
řilo. Následek byl, že salesiáni, které poslal, jak se tomu kra-
ji říkalo do „Římských zámků“, nebyli vůbec šťastní a cítili
se tam jako zaměstnanci, kteří nemají možnost rozvinout
typickou salesiánskou činnost. V Montefiascone stál v čele
maličké salesiánské komunity don Guidazio, ale cítil se tam
jako ryba na suchu. Učil v semináři, ale znelíbil se tím, že
se stavěl proti myšlence zřídit tam vyšší gymnázium, kde
by učili salesiáni. Pan biskup se začal k němu chovat ledo-
vě. K tomu nebyl don Guidazio zdravý a tak se stalo, že ho
Don Bosco odvolal do Turína. V Římě to vzbudilo nelibost
a státní presekretář hned žádal, aby se vrátil na své místo
jako profesor v semináři. To měl Don Bosco už jiné úmysly
a neposlal ho zpět.
Ve velmi trapné situaci se ocitli salesiáni v Albanu
a v Aricciu. Kardinál Di Pietro byl přeložen do Ostie a brzy
zemřel i jeho nástupce v Albanu, kardinál Morichini. Oba
byli přátelsky naladěni vůči salesiánům, ale to už se nemoh-
lo říci o kardinálu Hohenlohe, který tam nastoupil jako dal-
ší. Byl stoupencem rosminiánské filosofie a držel palce tu-
rínskému arcibiskupu Gastaldimu. Když salesiáni projevili
úmysl otevřít v Albanu studentskou kolej, postavil se hned
proti tomu. Poslední kapka, která způsobila, že sklenice
vody přetekla, byla facka, kterou uštědřil jeden salesián ně-
jakému konviktorovi ze semináře za jeho drzé chování. Byl
z toho zbytečný povyk. – Ariccio hostilo salesiány v budově,
kde zase vlhkost ohrožovala jejich zdraví. Jejich časté stesky
doléhaly k hluchým uším. Nic se nedělo. Pak tam přišel don
Cagliero, zjistil stav a psal Donu Boskovi, že jde opravdu
o zdraví a život a radil, aby tito spolubratři byli raději vyu-
žiti někde jinde. To už bylo známo, že místní arcikněz za
jejich zády vyjednává a snaží se je nahradit jinými učiteli. –
V Albanu se konvikt pro seminaristy po odchodu salesiánů
scvrkl na dva kleriky, kteří pak museli chodit do veřejné,
víceméně bezbožné školy, kde hodně vytrpěli. Don Bosco
jistě nerad opouštěl ta místa, už proto, že věděl, že tím způ-
sobí nelibost u samého papeže, ale svědomí mu nedovolilo
udržovat své syny na místech, kde ztráceli na duchu. – Oby-
vatelstvo toho kraje však na salesiány vděčně vzpomínalo.
Ozvěna toho dobrého zvuku se projevila dokonce po mno-
ha letech, kdy byl otevřen salesiánský ústav v Genzanu, kte-
rý tam dodnes plní svou funkci a kde kdysi studovali první
slovenští salesiáni, než se začalo v Perose.
738

20.7 Page 197

▲back to top
13 Domy otevřené v roce 1879
Předešlá kapitola pojednávající o neúspěšných pokusech
o nová založení na různých místech Itálie a zvláště o zavře-
ní tří oratoří v okolí Říma v takzvaných Římských zámcích
mohla na čtenáře působit depresivně. Takový je však život.
Nemá jen světlé stránky, ale i všelicos neradostného. Pro
nás je jedno i druhé poučné. V této kapitole bude snad více
radostného.
San Benigno – ústav, který sehrál v dějinách salesiánské-
ho díla velkou úlohu. Byl otevřen v létě 1879. Tímto ústa-
vem Don Bosco dal kongregaci to, co nutně potřebovala
a co koneckonců urgovaly římské úřady – řádný noviciát.
Do té doby kandidáti na salesiánský život byli vychovává-
ni v turínské Oratoři. Zprvu se ničím nelišili a dělali no-
viciát spíš teoreticky pojatý než prakticky uskutečňovaný.
Žili s Donem Boskem a pracovali pod jeho vedením, byli
ctnostní a nadějní a v určité době se rozhodli zůstat u něho
(stare con Don Bosco). Později dostali svého novicmistra
v osobě dona Julia Barberise, ale pořád ještě dělali to, co
jiní salesiáni zaměstnaní u hochů. Pak se pod tlakem sho-
ra seskupili ve zvláštní komunitu s vlastním programem,
ale pořád ještě byli zaměstnáni v Oratoři buď jako učitelé
a asistenti v sekci studentské nebo řemeslnické, případně
v externí oratoři nedělní nebo každodenní. Ale Don Bosco
už pomýšlel na zavedení noviciátu v pravém slova smyslu,
jak to žádali z Říma a jak stále urgoval pan arcibiskup. Zlom
nastal v roce 1879.
San Benigno Canavese byl původně benediktinský kláš-
ter. Založil ho v roce 1001 benediktinský mnich Vilém
z Volpiana, dříve opat benediktinů v San Benigno u Dijo-
nu ve Francii. Tento muž založil asi čtyřicet klášterů a za-
psal se zlatým písmem do dějin canaveského kraje i církve.
Během středověku se klášter stal opatstvím a kolem něho
bylo seskupeno na třicet dalších klášterů v Itálii, Francii,
Rakousku, Korsice. V době vrcholného rozkvětu od něho
záviselo 1200 mnichů. Klášter dal církvi dokonce dva pa-
peže: Inocence IV. a Sixta IV. Pět knížat z rodu savojského
se stalo opaty sanbenignskými. Dokonce do toho kláštera
vstoupil legendární král Arduin. Koncem 15. století začal
úpadek opatství a to, když opatství bylo proměněno v tak-
zvanou komendu – hodnost opata mohla být přenesena
i na některou osobu světskou nebo církevní mimo klášter.
Po smrti jednoho z těchto komturů kardinála Amedea delle
Lanze v roce 1738 bylo opatství inkorporováno do ivrejské
diecéze. Smrtelnou ránu dostalo opatství v roce 1865, když
bylo připsáno k náboženskému fondu italského království.
V roce 1877 bylo opatství prohlášeno za národní památník
a stát je svěřil do ochrany města. V tomto právním stavu se
nalézalo v roce, kdy opatství přešlo do rukou Dona Boska,
který na sebe vzal zastupování obecní správy.
Objekt byl Donu Boskovi nabízen už v roce 1867, kdy
jej opustili školští bratři, kteří tam měli kolej a při kole-
ji obecnou školu. Tehdejší farář sanbenignský Benone šel
k biskupovi do Ivreje vyjednat, aby objekt byl svěřen Donu
Boskovi, ale biskup – to byl ten uražený monsignor Mo-
reno – faráře skoro vyhnal a od té doby dělal, jako by sám
měl zájem o opatství. Vložil do opravy mnoho svých peněz,
ale zemřel, aniž si byl vědom, že ty peníze tam vkládá ve
prospěch svého domnělého nepřítele Dona Boska. Ale stalo
se – Boží Prozřetelnost to zařídila. Don Benone věc zpro-
středkoval.
Jaké měl Don Bosco úmysly, jsme si už řekli. Jemu šlo
v první řadě o noviciát, ovšem musel na to jít opatrně. Úřa-
dy totiž hned žádaly od sanbenignské obce ujištění, že objekt
bude sloužit veřejnému prospěchu. Don Bosco tedy dopi-
sem ujistil obec, že tam chce zřídit školu pro místní mládež,
večerní školu pro dospělé, péči o mladé dělníky, případně
domov pro chudé učně, jak už to dělá v Turíně a zbude-li
ještě místo zřídit tam školu pro personál takových lidových
zařízení. – O noviciátu se samozřejmě nezmínil, ale také ne-
lhal, protože si skutečně připravoval personál pro výchovná
zařízení. – Takto koncipovaný program mohl klidně pre-
zentovat také spolupracovníkům ve svém novoročním listě.
Areál opatství byl dostatečně velký, že se do něho mohla ve-
jít vyjmenovaná díla, aniž by si překážela. I novici mohli mít
svou kapli, svůj dvůr a prakticky nemuseli přijít s ostatními
složkami do styku.
Prvními obyvateli opatství byli novici běžícího školního
roku 1878–79, a sice jen klerici. Bylo jich asi padesát. Byli
tam přes prázdniny a záměr byl, aby se vyzkoušelo, co nový
dům potřebuje a také, aby si hoši zvykli upravovat nová
obydlí, až jednou budou sami stát před nutností zařizovat
nový dům. Don Cagliero a don Barberis, který byl určen za
prvního ředitele samostatného noviciátu, se představili no-
vému biskupovi monsignoru Davidovi Riccardimu a vrátili
se rozradostněni, protože je přijal pěkně a dal salesiánům
všechny fakulty, jaké jen může katolický biskup dát. V září
dotyční referovali na schůzce ředitelů v Lanzu, jak pořídi-
li a poukázali jen na dva nedostatky: Noviciát bude muset
platit hlavní dům a bude škoda, že Don Bosco už nebude
moci novice zpovídat a tak je dále formovat. – Na první ne-
dostatek Don Bosco odpověděl, že se o peníze postará Boží
Prozřetelnost, na druhý, že už tak jako tak musí být celé mě-
síce mimo hlavní dům a už nezná ani všechny kleriky, kteří
žijí na Valdoku. Bude se snažit vynahradit vše tím, že často
do San Benigna přijede a pobude tam, jak jen bude moci.
Hlavně se bude snažit přijíždět tam o cvičení šťastné smrti.
V sezení 17. září bylo rozhodnuto, že nadále bude novici-
át pro kleriky v San Benignu a že tam budou také duchovní
cvičení pro ty, kteří byli přijati do noviciátu. Dne 20. října
se tam slavila první obláčka. Duchovní roucho předal no-
vicům sám Don Bosco. Mezi těmi šťastnými byli dva, kteří
zaslouží zvláštní zmínku: Michal Unia, apoštol malomoc-
ných v Bolívii a blahoslavený Filip Rinaldi, třetí nástupce
Dona Boska. Ve zmíněném okružním novoročním listě
Dona Boska spolupracovníkům jsou jmenována tři místa,
kde Don Bosco ještě v roce 1879 zahájil činnost: Cremona,
Brindisi, Challonges. Všechna tři založení brzy zanikla, ne
vinou salesiánů, ale když vznikla, je třeba zachovat alespoň
jejich jména.
V září odjeli do Cremony tři kněží, dva klerici a dva koa-
djutoři. Ředitelem tam byl jmenován don Štěpán Chicco, do
té doby ředitel v Nizze Monferratské, který své místo předal
donu Lemoyneovi. Měla tam být oratoř, škola denní i večer-
ní a veřejný kostel. Salesiáni tam tři roky bojovali uprostřed
politicky rozvášněného prostředí, kde nejhlučnější byli
rozhodní antiklerikálové. Stalo se bohužel, že jeden salesi-
án dal nepřátelům do rukou zbraň tím, že si v argumentaci
s jedním chlapcem pomáhal rukama, toho se chytili sektáři
a vyvolali proti salesiánům demonstraci, div že ne zrovna
útok na ústav. Další chyba byla, že ředitel don Bruna, který
739

20.8 Page 198

▲back to top
nastoupil po donu Chiccovi, byl se svým podřízeným soli-
dární a začal ho brát v ochranu. Mezi lidmi se také vytvořila
obrana – podpisová akce – don Durando běhal po úřadech
v Římě, aby věc zachránil, ale řada nešťastných náhod vedla
představené k tomu, aby cremonským salesiánům nařídili
ústup.
V listopadu byl otevřen dům v Brindisi na samém již-
ním konci Poloostrova. Salesiáni tam bydleli ne ve svém, ale
v arcibiskupském paláci. Arcibiskupem tam byl barnabita
monsignor Aguilar. Začalo se nadějně, ale pak nastoupila
nedůvěra místního duchovenstva, tím se sympatie podlo-
mily a salesiáni, sotva začali, viděli, že neprorazí a v létě dal-
šího roku to vzdali.
V jednání byla také nabídka na založení salesiánské ora-
toře v Challonges v Savojsku v diecézi Annecy, kde se naro-
dil svatý František Saleský. Jednalo se, ale nakonec zaujetí
francouzské vlády proti řeholníkům zabránilo Donu Bosko-
vi přivést jednání k cíli.
Randazzo – Sicílie. Zato se velmi osvědčila nabídka,
která přišla ze Sicílie, a sice z města Randazza. Randazzo
leželo přímo na úpatí sopky Etny na černé ztuhlé lávě. Teh-
dy ještě neexistovaly okružní železnice kolem vulkánu, ale
kodrcal se tam z Catanie starý omnibus jen jednou za den.
Právě tam však Don Bosco zamířil své kroky. Jednoho dne
tam přišel mladý ale zjevně churavý kněz-salesián s hlouč-
kem kleriků, aby tam založili soukromou školu. Lidé tam
byli starousedlí, byli i dosti vzdělaní a toužili, aby se v jejich
městečku založil nějaký ústav – kolej. Byl pro ten účel zís-
kán už v roce 1867 basiliánský klášter, jen bylo těžké zajistit
síly k vyučování. V rozmluvě s arcibiskupem padlo jmé-
no Dona Boska. Tamní lidé je slyšeli poprvé, ale to jméno
zapálilo. Hlavou hnutí pro povolání salesiánů byl tamní ar-
cikněz, ale srdcem se stal rytíř Vagliasindi. Jemu se nejedna-
lo tolik o vzdělání mládeže jako o její výchovu.
Začalo se jednat o založení technického institutu a gym-
názia s konviktem a také o obecnou školu. Pokud šlo
o smlouvu, nabízela se jako vzor smlouva, kterou měli sale-
siáni s Alassiem. Don Bosco poslal do Randazza vyjednávat
dona Cagliera. Bylo to v březnu 1879. Šlo to dobře a bylo
stanoveno, že se začne od nového roku 1879–80. Ředitelem
byl jmenován don Petr Guidazio, který byl nyní už natrva-
lo vyvázán z Montefiascone. – Cesta na Sicílii byla dlouhá
a měla více zastávek, ale salesiáni hned pocítili, že je to cesta
požehnaná. Všude byli vítáni velmi přátelsky a v samotném
Randazzu byli slavnostně uvedeni do koleje. Žádostí o při-
jetí bylo už asi 50. Přeměnu kláštera v kolej obstaral hlavní
salesiánský ekonom don Sala, který určitý čas strávil přímo
na místě. Don Guidazio se staral, aby hoši přicházející do
koleje byli hned také překvapeni srdečností vychovatelů.
V domě zavládl velmi dobrý rodinný duch. Ukázalo se to
hned prvý rok, když rodiče žádali, aby hoši šli na Vánoce
domů. Ředitel řekl, že to pravidla nedovolují. A aby ukázal
také proč, nechal, aby hoši sami rodiče prosili, aby nemu-
seli z ústavu odcházet. Šlo ve skutečnosti jen o Hod Boží,
ale zvítězila myšlenka, že ústav je rodina a Boží Hod se slaví
v rodině. Ještě více zapůsobila v městě oratoř. – Don Štěpán
Trione (pozn.: V roce 1930 nám kázal v Šaštíně duchovní
cvičení) se nabídl, že oratoř povede. Sám vyjednal věc s bis-
kupem, dostal k dispozici opuštěný kostel a hned tam zača-
lo chodit na 200 kluků, kteří se předtím potulovali po městě
a vedli zahálčivý život. Začátek byl tedy skoro idylický. Ov-
šem život nemá jen svou líc, ale také svůj rub.
14 To a ono v roce 1879
Některé události, menší a větší se nevejdou do souvislého
vypravování. Ty uvedeme v této kapitole, protože by bylo
škoda něco poučného vynechat.
Lanzo. – Do Lanza si musíme zajít už proto, že tam šlo
o splnění jednoho slibu. Když se tam před šesti roky v roce
1873 stavěl na salesiánském pozemku nový ústav, jednoho
dne se zjistilo, že pravá strana, přesněji šestý sloup budovy
začíná ujíždět. Byl z toho poplach. Ředitel Lemoyne honem
utíkal do Turína uvědomit o tom Dona Boska. Ten jen řekl,
aby to svěřili svatému Josefu a aby udělali slib, že postaví
jeho sochu na dvoře na sloupu podobném ohroženému pilí-
ři. Vše šťastně skončilo, ale pak se se splněním slibu otálelo
až do roku, o kterém píšeme, až došlo k další události, která
slib připomněla. Stalo se, že jeden chovanec se nahýbal opo-
vážlivě přes nějaký převis a sletěl dolů. Štěstí bylo, že spadl
zrovna do klína ředitele dona Scappiniho. Ani jednomu ani
druhému se nic nestalo, ale oba prý v kritické chvíli vzývali
svatého Josefa. – Nezbylo než vyvodit z toho poučení a slib
realizovat. Socha byla odhalena slavnostně 19. března 1879
za Don Boskovy účasti. Bylo tam i mnoho pozvaných. K té
příležitosti složil slavnostní hymnus nadějný klerik mu-
zikant Grosso, který později vynikl jako veliký znalec cír-
kevního zpěvu. Hymnus doprovázela kapela z Turína pod
taktovkou mistra koadjutora Doglianiho. (pozn.: U dona
Grossa, už stařičkého, jsem dělal přijímací zkoušku ze zpě-
vu v roce 1935, když jsem přišel na Crocettu a chtěl jsem
vstoupit do pěveckého sboru. Ptal se mne, kdo jsem a jaké
jsem národnosti. Řekl jsem, že jsem Boemo. On se rozesmál
a ptal se mne, je-li to pravda, že názvu boemo užívají čerti
v pekle. Byl to proslulý znalec gregoriánského chorálu.)
Don Bosco zajížděl do Lanza často. V tom roce tam byl
na jaře, když ptáčci hnízdili. Stalo se, že několik malých stu-
dentíčků našlo někde hnízdo kosů s mláďaty. Bez rozmyslu
je donesli do ústavu, schovali a pak se snažili malé ptáčky
krmit. Marná snaha – ptáčci jeden po druhém hynuli, až za-
hynul i poslední. Tu si ti chlapci usmyslili, že jim vystrojí
církevní pohřeb i s průvodem. – Don Bosco to pozoroval
z okna a pak si toho hlavního předvolal k sobě. Vysvětlil mu
důrazně, že se taková parodie církevních obřadů nesmí dě-
lat, ale když hoch začal nabírat moldánky, odpustil mu a ješ-
tě mu dal pro ostatní ptačí funebráky pytlík karamel.
Jak už jsme řekli, obecní rada v Lanzu v té době byla se
salesiány na štíru. To přimělo Dona Boska, že začal v sou-
sedství starého kláštera na svém pozemku stavět vlastní
kolej. Do všeho mluvily jako všude školské úřady, které ne-
úprosně vyžadovaly, aby každý učitel měl příslušnou kvali-
fikaci. I tentokrát musel ředitel domu a školy předložit se-
znam učitelů, který sestavil sám Don Bosco.
Jaký duch vládl v ústavě, pěkně zachycuje novinová
vzpomínka, která vyšla v Rivista di discipline carcerarie
(Revue kázeňských věd) v roce Don Boskovy smrti, kterou
napsal ředitel turínských věznic Dr. Julius Benelli, který
srovnával při inspekci kázeňských zařízení v kraji pořádku-
milovnost, kterou našel v lanzském ústavě salesiánů s kázní
vládnoucí v oné pověstné turínské Generale – polepšovně.
Nebe a dudy, tak nějak vyzněl jeho úsudek. V Generale
740

20.9 Page 199

▲back to top
samé mříže, dozorci a policajti. U Dona Boska i bezvousý
kleriček udržel dobrovolnou kázeň početných žáků. Tato
vzpomínka na inspekci státního úředníka z roku 1879 je
krásným komentářem k Don Boskovu preventivnímu systé-
mu. (MB, XIV., str. 360.)
V září byla v Lanzu duchovní cvičení pro salesiány. Dva
turnusy. Na prvním bylo 250 exercitantů, mezi nimi bylo
oněch asi 50 noviců – kleriků. Značný kus cesty vykonali
pěšky, část vlakem. Don Bosco byl už na místě a podle kro-
niky byl „středně zdravý“. Večer 5. září udělal konec disku-
zí, která se vlekla už roky, a sice, zda se mají dělat na konci
noviciátu sliby jen na tři roky, nebo hned věčné. Řekl jasně,
že to je naposledy, že se dělají sliby na tři roky, od příštího
roku se budou dělat hned věčné. Teď to musí dojít, protože
se předtím změna neohlásila. Ale řekl i důvod. Sliby na pou-
hé tři roky svádějí k spekulacím. Na rozhodnutí musí stačit
jeden rok, proč nejistoty prodlužovat. – Don Ceria pozna-
menává, že později prošel katalogy personálu a u každého
našel výjimky. Znamená to, že jak byl Don Bosco v zásadě
jednoznačný, tak v praxi u jednotlivců dovedl dělat výjimky.
Ze závěrečné řeči Don Boskovy na zakončení duchov-
ních cvičení se zachovalo jen něco, ale i z toho plyne, že
nechtěl přijímat do kongregace lidi polovičaté. Naznačovala
to už počáteční věta: Rok od roku houstnou řady salesiánů
a to takových, kteří se tělem i duší zasvěcují Pánu Bohu pro
spásu svou i dalších duší.“ – Připomenul, že jako tato směna
čítá na 250 exercitantů, tak bude i v druhé směně, a mimo
to ještě jedna musí být v Alassiu. A horoval: „Není zde vi-
ditelná ruka Boží? Ale na jistém místě stojí psáno v Písmu
svatém: Multiplicasti gentem, sed non magnificasti laetiti-
am – Rozmnožil jsi lid, ale nezvýšil jsi radost. – Mělo by to
platit také o nás? Doufám, že ne. Dohodněme se všichni, že
to nedopustíme. Co je k tomu zapotřebí? Jen jednoho slova:
Observance. Zachovávat stanovy. V jiných řeholích to bylo
všelijaké. Kdy začaly upadat? Když se uvolnilo zachovávání
pravidel.“ Don Bosco mluvil podobně také na druhé směně
exercicií.
Vallecrosia. – Tamní protestanti neustávali v boji o duše.
Vydali proti salesiánům dokonce knížku, kde se to jen hem-
žilo nepravdami. Na ně ostře odpověděl Salesiánský věstník.
A že nebyl ochoten opustit bojiště, rozhodl se ve Vallecrosii
postavit ne malou kapli, ale velký kostel. Za tím účelem roz-
vinul širokou propagandu.
Borgo San Martino. – Dobrý duch tam vládl i po od-
chodu dona Bonettiho z úřadu ředitele. Salesiáni učili také
na místní škole, ale představení chtěli v zájmu šetření per-
sonálem veřejnou školu pustit. Bylo z toho velké pobouře-
ní – podpisová akce. Farář hrozil odchodem z farnosti, jest-
li salesiáni opustí školu. Don Bosco, když viděl, jak Borgo
srostlo se salesiány, zavelel k ústupu a salesiáni vedli školu
dále, i když měli co dělat ve svém gymnáziu.
Varazze. – Ve Varazze nastala změna ve vedení. Don
Francesia nastoupil jako ředitel v Turíně na Valsalice, na
jeho místo přišel don Monateri, který opustil Albano a byl
volný. Tomuto se však nechtělo vzít na sebe ředitelský úřad
a trochu si zaprotestoval. Don Bosco mu však otcovsky do-
mluvil a poukázal, že vůle Boží je, aby tam šel. V dopise při-
psal: „Podívej se, mám tolik starostí. Nepřidávej mi další.“
Magliano Sabino. – Pod vedením salesiánů tamní semi-
nární konvikt šel vzhůru. Kardinál Bilio byl s jeho chodem
velmi spokojen.
Nizza Přímořská. – Také tam věci pokračovaly dobře.
Svědčí o tom tři dopisy psané Donem Boskem tamnímu ře-
diteli donu Ronchailovi. – Práce tam bylo nad hlavu, hlavně
se stavbou ústavu.
Valdocco. – Hlavní dům měl soužení s financemi. Dob-
ročinnost klesala a k tomu všechno bylo asi o třetinu dražší.
Protože bylo nebezpečí utonutí, Don Bosco dovolil vypůj-
čit si 100 000 lir a dodatečně dluh zahojit prodejem vily sv.
Anny v Caselle.
Konec roku. – Don Bosco sám formuloval duchovní
kvítky pro všechny salesiánské žáky u příležitosti vánoční
novény a potom do všech ústavů rozeslal novoroční heslo
tohoto znění:
1. Všem bez rozdílu – dávat všude dobrý příklad slovem
i dobrými skutky. Přemáhat různé návyky.
2. Ředitelům – Jobovu trpělivost.
3. Představeným – přívětivost sv. Františka Saleského vůči
druhým.
4. Všem chovancům – dobře hospodařit s časem.
5. Všem salesiánům – přesné zachovávání pravidel.
Představeným se klade na srdce, aby shora uvedená novo-
roční přání ohlásili a třeba i několikrát se k nim vrátili.
Předpovědi. – Pro rok 1879 nám zbývá ještě uvést někte-
ré Don Boskovy předpovědi. Jedna se týká sestry Klemen-
tiny z kongregace sv. Josefa. Cítila se povolána do misií, ale
nikdy nenašla odvahu říci to představeným. Ty ji jmenovaly
novicmistrovou. – Pak jednou provázela nějaké jejich děv-
če do Turína do Cottolenga a tehdy si dodala odvahy a na-
vštívila Dona Boska. Ten jí hned řekl, aby šla na misie. „Ale
představená mne nepustí,“ řekla. „Tak je požádejte, aby vás
propustily z vaší kongregace, připojte s k našim sestrám
a pak v Buenos Aires se přidejte k Josefinkám, založených
od vaší kongregace v Pinerolu. – Sestra to udělala, ale její
žádost byla zamítnuta s poukazem, že jejich kongregace
nemá žádný misijní dům. Nějaký den na to potkala Dona
Boska, jak šel do kostela. Řekla mu, jak pořídila a on: „To
chce klid.“ Pak onemocněla, znovu žádala a znovu se jí ne-
vyhovělo. Nakonec se dostala do misií bez svého přičinění,
když ji poslali do Norska pracovat mezi protestanty.
Don Bosco se ukázal jako prorok také ženské kongrega-
ce svaté Anny v Turíně. Sestry byly zvány, aby založily dům
v Římě, ale netroufaly si, protože neměly prostředky. Don
Bosco jim kategoricky řekl, aby šly. Prý po nějakém čase
tam dostanou krásný dům. – Stalo se. Vstoupily mezi ně ně-
jaké zámožné dámy a darovaly jim svou pěknou vilu.
Dvě další předpovědi se týkaly dvou salesiánů. Don Se-
condo Marchisio měl v roce 1879 pětadvacet let od kněž-
ského svěcení. Tehdy mu Don Bosco položil ruku na
rameno a řekl mu: Dvacet let budeš prefektem a pak uvidí-
me. – Opravdu. Uplynulo 25 let, když mu představení řekli,
že bude v Oratoři katechetou. Předtím byl dvacet let prefek-
tem na Valdoku a v Borgu.
Don Dalmazzo měl v roce 1879 opustit ředitelování na
Valsalice a jít do Říma za generálního prokurátora kongre-
gace. Při obědě na rozloučenou a přivítání nového ředitele
dona Francesii domácí lékař Oratoře prosil Dona Boska,
aby nechal Dalmazza v Turíně z důvodu zdraví jeho ne-
mocné matky. Don Bosco se obrátil na Dalmazza a řekl mu:
„Vrátíš se do Turína, až se bude volit Don Boskův nástupce.“
I to se splnilo, a sice v roce 1888 v lednu, kdy byl povolán za
741

20.10 Page 200

▲back to top
ředitele domu svatého Jana Evangelisty krátký čas před Don
Boskovou smrtí.
Jiná předpověď: V roce 1879 byl Don Bosco v Lu. Na ulici
bylo mnoho lidí, kteří ho chtěli vidět. Mezi jinými byl kluči-
na jen tak košilatý a bosý. Díval se po Donu Boskovi. Ten šel
k němu a ptal se ho na jméno. „Quartero,“ řekl hoch. Don
Bosco: „Nechtěl bys přijít za mnou do Turína?“ – „Právě
kvůli tomu jsem přišel.“ Dojednáno, uděláno. Hoch se stal
salesiánským misionářem farářem v Brazílii.
Do roku 1879 patří také předpověď širšího významu.
Šuškalo se, že brzy vypukne ve Francii pronásledování ře-
holníků. Don Bosco řekl: „Vypukne, ale naši budou přijati
salesiánskými spolupracovníky. Pronásledování bude krátké
a zase se vrátí ke své práci.“ Nestalo se to hned, ale v roce
1901 v souvislosti se zákonem o sdružování.
15 Nový rok 1880
Jako obyčejně kongregace musela spočítat své členy a uvést
své vedení. Hlavní rada vypadala takto:
Hlavní představený
Prefekt
Duchovní ředitel
Ekonom
Školní rádce
Rádce
Rádce
don Giovanni Bosco
don Michele Rua
don Giovanni Cagliero
don Carlo Ghivarello
don Celestino Durando
don Giuseppe Lazzero
don Antonio Sala
Mimo členy rady uvádí seznam
Prefekt kněží
don Giovanni Bonnetti
Novicmistr
don Julius Barberis
Don Ghivarello je veden v katalogu také jako ředitel v Saint
Cyr, ale pro malou znalost francouzského jazyka tam měl
zástupce. Výraz prefekt kněží se rovnal výrazu správce kos-
tela.
Kongregace měla celkem 732 členů:
1. 325 s věčnými sliby
2. 80 s časnými sliby
3. 146 noviců
4. 181 aspirantů
Domy byly rozděleny do čtyř inspektorií: piemontské, li-
gurské, americké a římské. Představenými prvních tří byli
don Francesia, don Cerruti a don Bodrato. Římskou měl
na starosti don Durando – řídil ji z Turína, a patřily k ní
Magliano, Randazzo, Brindisi a v Římě Torre de’ Specchi,
kde bydlel u sester generální prokurátor salesiánů don Dal-
mazzo. – Ke katalogu z roku 1880 byly připojeny krátké
životopisy jednoho koadjutora a tří kleriků, kteří zemřeli
v minulém roce. Don Bosco velice dbal, aby byly uchovány
životopisné paměti všech zemřelých salesiánů.
Sídlo generálního prokurátora bylo chudičké. Jedna svět-
nička. Když přijel Don Bosco, don Dalmazzo musel spát
jen na kanapi. Ale zakladatel si liboval, to že je opravdová
salesiánská chudoba. – Postavení dona Dalmazza nebylo
záviděníhodné. Kardinál Ferrieri byl proti Donu Boskovi
zaujatý a bylo těžké takovému pánovi něco říkat. A tak milý
don Dalmazzo při svém prvním referátu z uplynulého roku
jen smutně končil slovy: „Nesciunt quid faciunt – Nevědí,
co činí.“
Dvě věci měl na mysli na začátku nového roku: rozšíře-
ní Katolického čtení a rozmnožení salesiánů koadjutorů.
Ohledně prvního tématu napsal a rozeslal na fary oběžník,
v němž vybízí faráře, aby propagovali levné a poučné kní-
žečky s pestrou tematikou. Podobně poslal farářům pros-
bu, aby mu poslali hochy mezi dvaceti a třiceti roky, kteří
by chtěli jako řeholníci koadjutoři pracovat spolu s kněžími
v jeho ústavech. V listě vypočítával možnosti práce: praco-
vat na poli, v zahradě, v kuchyni, pekárně, starat se o jídel-
ní prostory, zajišťovat čistotu a úklid v domě. V případě, že
by měli určité vzdělání, mohli by dělat sekretáře v úřadech
a kdyby měli řemeslo, mohli by je provozovat dále. Byla to
široká paleta možností pro laiky, otevřená vůči dalším a dal-
ším možnostem.
Jelikož se všude o něm mluvilo jako o světci, hleděl obrá-
tit pozornost věřících raději na Pannu Marii, v jejíchž služ-
bách stál. Tak pomalu vznikala Don Boskova novéna k Pan-
ně Marii Pomocnici. Čím více rostla kolem Dona Boska
pověst o jeho svatosti, tím více rostla také jeho pokora.
Jednou řekl svému sekretáři donu Bertovi, aby mu bez oba-
lu řekl, jaké má chyby, z čeho by se měl napravit. Sekretář
se vytáčel, ale nakonec mu řekl několik poznámek: „Když
mluvíte podomácku, skoro za každou větou říkáte ‚jářku‘
nebo ‚no a‘, i když to do kontextu vůbec nepatří. Když reci-
tujete při mši svaté Confiteor – Vyznávám se, místo odpusť
nám, říkáte odpusť vám. Když někdy pijete abluci po vymytí
kalicha, je slyšet, jak vodu válíte v ústech.“ Don Bosco po-
slouchal napomenutí s mírným úsměvem, ale pak zvážněl
a změnil řeč.
Někdy kolem 20. ledna se Don Bosco vydal na cestu
do Francie. Cestou se zastavil v Alassiu. Malá epizodka se
zachovala z jeho čekání na vlak do Francie na nádraží ve
Ventimiglia. – Běhal tam mezi lidmi malý strašně neposed-
ný kluk a každou chvíli říkal „Christo“ (Kriste Pane). Dona
Boska se to dotýkalo. Pak šla chlapcova matka kolem a Don
Bosco se jí zeptal, může-li něco chlapci říci. Souhlasila
a Don Bosco ho poučil, jak se má správně vyslovovat jméno
Spasitele. I s touto rodinou navázal Don Bosco srdečný styk.
Paní, kdykoliv jel do Francie, mu dávala na mši svatou.
16 Návštěvou ve francouzských domech
O cestě do Francie rozhodla zvláště Marseille. Stavělo se
tam a bylo třeba sehnat peníze. Také se znovu projevila
otázka služby ve farním kostele. Zkrátka byly zde věci, kte-
ré se nemohly vyřizovat na dálku. Don Bosco už byl pev-
ně rozhodnut, že dá francouzskému dílu jaksepatří rozběh
a proto se tam rozjel především znovu sám.
Do Nizzy dorazil 14. ledna pozdě večer. Ředitel Ronchail
chodil ke každému vlaku marně a už byl jist, že Don Bosco
nepřijede, když tu uslyšel kroky, pak klepání a nakonec i ot-
cův hlas. Po prvním pozdravení se ptal, zda zaplatil za po-
voz, ale Don Bosco se smál, prý je ještě mladý a může si do-
volit procházku pěšky. Hovořili spolu do půlnoci. – Už ráno
přicházeli návštěvníci a celé dopoledne padlo na audience.
Hoši viděli Dona Boska teprve po obědě. Přišli ho uvítat do-
konce s kapelou. Čítala jen 17 muzikantů, ale proti loňsku
byl očividný pokrok.
742

21 Pages 201-210

▲back to top

21.1 Page 201

▲back to top
Pak už stál před domem kočár hraběte Celebriniho a Don
Bosco musel jet dát požehnání jeho nemocné ženě. Vrátili
se domů zase k večeru, právě přijel don Cagliero, který jel
sice s Donem Boskem, ale zůstal ještě den ve Valecrosii. Do-
šlo k humorné scéně. Byla už tma, když don Cagliero sta-
nul přede dveřmi. Ředitel ho pozdravil francouzsky: „Bon
soir, mon révérend.“ Cagliero odpověděl taktéž francouzsky
na otázku, jak cestoval: Très bon – velmi dobře. Don Bosco
usoudil, že jde o nějakého francouzského hosta a pozdra-
vil ho také francouzsky. Don Cagliero byl ochraptělý, takže
milý otec měl za to, že přišel nějaký francouzský kněz. Když
se pak vše vysvětlilo, všichni se tomu srdečně zasmáli.
Druhý den jel don Ronchail s Donem Boskem do Fréj-
us k panu biskupovi a byl u něho na obědě. Přišlo tam více
osob. Beseda se protáhla do čtyř odpoledne a teprve potom
se pospíchalo na vlak. Cagliero jel jen několik stanic, pak
provázen koadjutorem Rossim přestoupil na Marseille. Don
Bosco jel do Hyères, kde na něho čekal ředitel z La Nava-
rre don Perrot. Přenocoval u pana Boutinga, druhý den měl
zase řadu návštěv a sám musel absolvovat další návštěvy
u přátel. – Přijeli také hoši z La Navarre, prostě Don Bosco
neměl chvíli pro sebe. (Dále nebudeme uvádět podrobnosti,
ale raději s ním dorazíme do Marseille.)
Jak jsme už řekli, v Marseille bylo napětí mezi Oratoří
a farou. Pan farář od svatého Josefa se zlobil na salesiány, že
si hleděli svého a nechtěli mu dělat kaplany. Don Bosco však
mu už předem poslal laskavý dopis, aby ho naladil. Moc na-
děje si nedělal, protože šlo o velmi závažnou věc. Farář kaž-
dou chvíli žádal, aby šli s ním na pohřeb tři kněží salesiáni,
ti však nemohli co chvíle být všichni pryč z domu a nechat
hochy samotné. Pak zde byla otázka citlivosti tamních lidí.
Do Marseille přicházeli z Itálie kněží, kteří si tam přišli při-
vydělat a tak se stalo, že kdo šel na pohřeb, byl v očích lidí
pohřebním knězem. A tak, když se rozkřiklo, že do města
přijdou salesiáni, dominikáni se ptali: „Cože, salesiáni při-
jdou také dělat funebráky?“ Dovedeme si představit, jak těž-
ce marseilleští salesiáni snášeli takovou služebnost.
Když Don Bosco přijel nyní do Marseille, napětí dostou-
pilo vrcholu. Farář přišel na návštěvu a hned spustil, že je
Don Bosco podvodník, nedrží slovo atd. a hned také odešel.
Don Bosco zachoval důstojný klid a vlastně ani se nedo-
stal ke slovu. Večer chtěl farář přijít znovu, ale Don Bosco
k němu poslal, aby návštěvu odložil na příhodnější čas. Na
další den však byli pozvaní hosté. Pozvat faráře v té nála-
dě nebylo vhodné, ale nebylo vhodné ani více ho podráž-
dit tím, že by ho nepozvali. Don Bosco se tedy rozhodl jít
k němu sám. Šel tam s donem Bolognou a vyšlo to. Slovo
dalo slovo, nakonec se Don Bosco nechal pozvat na oběd.
Don Guiol pak po bezesné noci přemýšlení přišel do Ora-
toře, nechal si svolat salesiány a před nimi odvolal, co zlého
řekl Donu Boskovi. Pak uklidněni sedli a napsali dohodu,
která pevně stanovila, co je povinností salesiánů vůči faře
a co musí zase fara respektovat, aby salesiáni mohli konat
své poslání. – Podivné, ne-li zrovna neuvěřitelné: farář se do
té míry změnil, že po Don Boskově smrti přijel do Turína
a na jeho hrobě začal novénu, aby se sebraly peníze na pří-
stavbu Oratoře svatého Lva.
V ty dny bylo špatné počasí a řádila chřipka. Přesto se
v Oratoři mělo hrát divadlo. Bohužel onemocněl právě
hlavní herec a zpěvák. Tak ochraptěl, že nebyl schopen mlu-
vit. Don Bologna šel za Donem Boskem a ten mu řekl, aby
hocha poslal k němu. Hoch přišel, klekl před ním a prosil,
aby ho uzdravil. Don Bosco na to: „Počkej, tak úplně to ne-
půjde, ale víš co? Já ten chrapot převezmu za tebe a pak ti
ho vrátím.“ Skutečně. Požehnal hocha a ten byl hned úplně
zdráv. Zato Don Bosco ztratil zcela hlas a nabyl ho zase až
po divadle.
Čím to bylo, že se kolem Dona Boska v Marseille tolik
lidí točilo, vysvětlí následující události. Don Bosco byl 30.
ledna navštívit klášter sester Navštívení Panny Marie. Měli
tam v domácí ošetřovně dívku, která byla neteří jedné před-
stavené a předtím byla u sester chovankou. Jmenovala se
Périerová. Měla zhoubný nádor – rakovinu a už se čekal její
konec. Don Bosco směl vejít do klauzury navštívit nemocné
a potěšit je. Postál u každé postele a přišel také k Périerové.
Zeptal se jí: „Nechcete vstát? Přece vstaňte!“ – Představená
dala najevo, že je to nemožné, ale Don Bosco řekl děvčeti:
„Na oběd už vstaňte“ a šel dál. Děvče po jeho odchodu po-
cítilo, že jí nic není a skutečně byla úplně zdráva. Rakovina
zmizela.
Pak se stala zajímavá věc. Don Bosco vzkázal ošetřují-
címu lékaři, aby dal písemné prohlášení, že uzdravení Pé-
rierové nelze lékařsky vysvětlit a prosil lékaře, aby k němu
přišel. – Lékař skutečně přišel, byl přesvědčen, že jde o jasný
zázrak, ale něco mu vrtalo hlavou. Když čekal na audienci,
nezdržel se a řekl donu Bolognovi: „To je mi divné. Cožpak
Donu Boskovi chybí ctnost pokory? Chce si dělat ze zázra-
ku reklamu?“ – Bologna se mu to snažil vysvětlit, ale doktor
ne a ne pochopit. Pak šel na audienci a co se nestalo. Ředitel
pod tlakem čekajících pootevřel v jedné chvíli dveře a vi-
děl doktora na kolenou se sepjatýma rukama a plačícího.
Když pak vyšel ven, prohlásil: „Pochopil jsem. Don Bosco
to všechno dělá pro Pannu Marii, ne pro sebe.“ Periérová se
stala dcerou Panny Marie.
Těch divů bylo více. Slečna Barbarinová už čtyři roky le-
žela na lůžku ochrnutá. Don Bosco ji přišel navštívit a po-
ručil jí, aby přišla mezi hosty do jídelny. Děvče poslech-
lo a k úžasu asi třiceti hostů přišla sama, jedla a pila. Byla
zdráva. Podobně uzdravil Don Bosco z tuberkulózy kostí
nějakého pana Bonneta. K tomu to byla tuberkulóza kos-
trče. Chodil k specialistům, ti ho operovali, všelijak trápili,
ale nemělo to žádný výsledek. Bydlel v Marseille a právě
tam přišel Don Bosco. Nemocný se přivlekl k němu a ten ho
ujistil, aby byl klidný, že se uzdraví a ještě udělá kariéru. Při-
šel domů, z kosti mu vyteklo hodně hnisu a kost se uzdra-
vila. I druhá část předpovědi se splnila. – Neméně zajímavý
byl další případ. K Donu Boskovi přišla paní a stěžovala si,
že manžel nechce věřit v Boha a naříkala, že má němé dítě.
Don Bosco ji potěšil a poslal domů. Vypravovala to muži,
ale ten se rozhněval a vysypal ze sebe spoustu nadávek na
Boha a na kněze. A co se nestalo. Uprostřed oběda děvčát-
ko začalo křičet „Tati, tati!“ – bylo to poprvé, co promluvi-
lo. Muž byl z toho bez sebe. Druhý den šel k Donu Boskovi
a řekl mu, že nemůže věřit kněžím. Don Bosco klidně: „To
nevadí. Když mi nemůžete věřit jako knězi, věřte mi aspoň
jako člověku.“ A pomalu, pomalu ho přivedl k rozumu
a k víře.
Kolem Dona Boska se dály podivuhodné věci. Tak
k němu přišla jedna paní se dvěma chlapci. Na jednoho
z nich si naříkala, že jí působí jednu bolest za druhou. Don
Bosco položil chlapci ruku na rameno a řekl mu: „Karle, to
musíš skutečně mamince působit trápení?“ – Nikdo mu ne-
řekl předem, jak se hoch jmenuje, ani jaký je a přece se trefil
743

21.2 Page 202

▲back to top
do živého. Neminulo se to účinkem. Od té doby prý hoch
nezavdal matce žádnou příčinu k stížnostem.
Jedné nemocné předpověděl, že ji na druhý den všech-
na bolest přejde a vzbudil v ní naději, že bude uzdravena.
Skutečně jí všechny bolesti přešly, odešla do nebe. Byla to
řeholní sestra. – Byl to celý kolotoč svatých událostí. Don
Bosco šel jednou do dívčího ústavu. Chovanky byly seřaze-
né a chtěly začít, když se za Donem Boskem vynořila něja-
ká žena s děvčátkem, které bylo chromé a neschopné udělat
samostatný krok. Žena beze všeho položila dítě na divan
a prosila světce, aby je uzdravil. Don Bosco poručil, aby
vstala a aby měla důvěru k Panně Marii Pomocnici. Hned
matka přiskočila, že jí pomůže, ale Don Bosco nechtěl. Dív-
ka sama vstala a chodila. Don Cagliero, který byl přítomen,
se za ní díval z okna a šla docela dobře, jen byla zavěšená do
maminky.
Zvláštní byl případ, který chceme vypravovat. Když ona
žena s uzdraveným děvčetem odešla, chovanky stále ještě
seřazené přistoupily: jedna podala Donu Boskovi kytici, do
které byly vpleteny pytlíčky s penězi, které mezi sebou dívky
sebraly, jiná měla zdravici jménem sestřiček a spoluchova-
nek. Pak dívky, které chtěly s Donem Boskem mluvit, měly
příležitost. Byla u něho také jedna, která měla podle sester
jít na učitelské zkoušky, ale nechtělo se jí. Přála si odejít do
nějaké kongregace kontemplativního života a nač by usilo-
vala o učitelský diplom? Don Bosco ji vyslechl a řekl jí, aby si
zkoušky udělala, že sice bude žít kontemplativním životem,
ale zároveň bude muset i učit. Studentka poslechla a život si
s ní opravdu podivně zahrál. V roce, kdy don Ceria vypra-
voval ve XIV. svazku Memorií tuto epizodu, dotyčná ještě
žila jako učitelka, ale mimo vyučování žila naprosto v ústra-
ní jako nějaká sestra kontemplativního života. Jmenovala se
Aiguierová. Že nešla do kláštera bylo zapříčiněno tím, že její
otec náhle zchudl a ona musela živit celou rodinu.
Don Bosco podle dona Cagliera, který tam byl, zopako-
val v Marseille to, co se dálo v roce 64 v Římě. Marseille se
hrnula k němu jako k zázračnému světci. Don Cagliero do-
dává: „Kdyby zde byl delší dobu, opakoval by se zázrak s ká-
záním Jonáše z Ninive. K jeho nohám padají v slzách otrlí
chlapi, zatvrzelí hříšníci, marnivé ženy a vlažní řeholníci.
Co nejvíce překvapuje, otvírají se vůči křesťanské dobro-
činnosti kapsy, které byly dosud pevně zavřené a necitelné
k chudým.
K těm penězům je třeba dodat, že Don Bosco prosil o al-
mužnu veřejně a neútočil na jednotlivce. Když byl tázán,
vyložil své potřeby, ale nechal, aby se dotyčný zařídil podle
hlasu svědomí. V Marseille žila v té době přebohatá paní
jménem Pratová. Toužila stát se Donu Boskovi velikou dob-
roditelkou, ale chtěla, aby ji Don Bosco poprosil o finanč-
ní pomoc. On jako by neslyšel. Paní mluvila o tom, kolik
dobročinných institucí podporuje, kolik jim dává a on jen
chválil, že prý dělá velice dobře a ať jen pokračuje. Ať točila
dialog jak chtěla, on pořád jen chválil a mluvil obecně, jako
by se ho to osobně netýkalo. To ji dráždilo a byla nad tím
celá rozmrzelá. Dona Boska provázel pan farář Guiol a ona
si mu za Don Boskovými zády posteskla, co je to za divné-
ho člověka, že nedovede říci přímo: „Potřeboval bych, dej-
te mi.“ Guiol jí poradil, aby šla druhý den znovu do útoku,
ať ale sama navodí řeč tak, aby musel kapitulovat. Stalo se
a skutečně dialog dostal jiný spád. Uprostřed řeči paní za-
čala jinak: „Done Bosco, já vím, že byste potřeboval pomoc.
Mohla bych vám nabídnout něco ze svého majetku.“ Don
Bosco: „Ale ano, proč by ne, potřebuji skutečně.“ „Kolik?“
„Nevím, musel bych se poradit s architektem.“ „Tak se po-
raďte a dejte mi vědět.“ „Velmi rád, brzy vám napíši, kolik
bych zrovna potřeboval.“ Smlouva byla hotova a paní dosta-
la zanedlouho poctivý rozpis, který zněl asi na 60 000 fran-
ků. Žádná maličkost. Paní musela ještě poprosit, aby jí Don
Bosco posečkal, že bude slíbený obnos splácet.
Don Bosco měl na shánění peněz svůj názor. Věděl, že
když přímo žádá, dárce dá malou odměřenou sumu a myslí
si, že dal dost. Když ale sám nabídne pomoc, lze od něho
očekávat, že dá více. Jde také o jeho čest. A tak místo sto-
vek dá tisíce. – V marseilleském případě Don Bosco sehnal
dosti franků, takže poplatil staré dluhy a ještě mohl udělat
smlouvu o koupi pozemku u domu Beaujour. Dále mohl
udělat pořádek ve věci komunit v Saint Cyr a v Navarre.
Bylo to všechno podivuhodné a ze všeho nejpodivuhodněj-
ší bylo, jak přirozeně se Don Bosco mezi tím lidem pohybo-
val se svou přece jen ubohou franštinou.
Přes nekonečné audience se zdálo, že mu zdraví dosti
slouží, ale nebyla to úplně pravda. Večer měl trochu času
a tak protahoval hodinu, aby si porozprávěl se svými. Hor-
ší to bylo ráno s navlékáním gumových punčoch na oteklé
nohy plné křečových žil. Byly už hodně vytahané a nestaho-
valy dobře nohu. Doma mu pomáhal obouvat se don Ber-
to, sekretář, na cestách se musel obouvat sám. – Jednou mu
don Berto při tom oblékání políbil nohu. Don Bosco řekl:
„To jsi políbil nohu Jidáše.“ Byl to výraz pokory a jak málo
si cení sebe. – Jak vypadaly jeho nohy, vypravoval don Bel-
monte. Jednou na francouzské Riviéře se Belmonte vrátil
z cest a prohodil před Donem Boskem: „Mě bolí nohy, že
už nemohu na nich stát. Nemám chvíli pokoj, abych si od-
počal.“ Don Bosco nadzvedl svou kleriku a řekl mu: „Podí-
vej se! Já to nemám lepší, ale odpočineme si v nebi.“ – Jeho
nohy se podobaly dvěma sloupům, jak byly oteklé.
Styk s lidmi mu přinášel také nemalé utrpení. Jednou byl
shledán dosti roztrpčen. Nějaká ženská mermomocí chtě-
la, aby jí položil ruce na její oči. „To nikdy neudělám,“ řekl
Don Bosco, „abych nějaké ženě položil ruce na tvář.“ Také
mu dělalo zle, že lidé pořád mluvili o tom, že dělá zázraky.
„Já žádné zázraky nedělám, to dělá Panna Maria,“ říkal sko-
ro popuzeně. – Jednou se ho ptal ve Francii prefekt marseil-
leského domu: „Done Bosco, jak to je? Když dáváte něko-
mu požehnání, už víte, jestli bude uzdraven?“ Don Bosco
na to: „Když někdo přijde a žádá o požehnání, já o něm nic
nevím. Ale pak mi přijde najednou něco jako inspirace a já
obyčejně řeknu: Vstaňte a choďte! Ale to přichází odjinud,
to není ve mně.“
V prvním týdnu února Don Bosco navštívil Saint Cyr
a La Navarre a vrátil se do Marseille. Provázel ho don Ron-
chail, kterého po svém návratu ze Španělska vystřídal don
Cagliero. Ten shledal Dona Boska dosti schopného chůze,
ale méně schopného číst. Zánět očí se vracel a bolel. Před
odjezdem chtěl Don Bosco shromáždit spolupracovníky
a spolupracovnice a s určitou slavností otevřít část nové bu-
dovy, aby viděli, že se pracuje. Bylo to shromáždění nakonec
velmi slavné a dojemné. Konalo se 20. února. Nadšení bylo,
ale nemohlo dlouho trvat. Don Bosco byl praktický a založil
hned výbor horlivých osob, kterým svěřil své dílo v Mar-
seille a totéž chtěl pak zařídit v Nizze. Odjezd byl stanoven
na 22. února. Lidí, kteří chtěli světce pozdravit, bylo hodně.
Odhadem jich tam bylo na tři sta.
744

21.3 Page 203

▲back to top
Bylo těžké se k světci dostat. Pamětihodný je případ
chudé ženy, která čekala na možnost poprosit Dona Boska
o požehnání pro synáčka skoro nehybného a k tomu slepé-
ho, od rána od šesti do večera do šesti. Nebyla by se k němu
dostala, kdyby si jí nebyl všiml don Cagliero a v poslední
chvíli ji neprotlačil k Donu Boskovi. Ten jí dítě požehnal
a uzdravil už při chůzi k vozu, který ho měl dovézt na ná-
draží. Dítě se uzdravilo, ale v tom zmatku a tlačenici si toho
všiml jen don Cagliero. Nebyla to jen přátelská tlačenice,
protože tam byli také lidé, kteří chtěli Dona Boska rozparce-
lovat na relikvie. Fakt je, že pracovaly také nůžky a chudák
talár byl tak zřízen, že během cesty z Marseille museli mu
opatřit jiné oblečení. A v domě v Marseille? Tam bylo Boží
dopuštění. Všechno, čeho se Don Bosco dotkl, bylo rozkra-
deno, dokonce zmizela i prostěradla z postele.
Don Bosco jel do Nizzy a opakovalo se stejné divadlo,
jako v Marseille. – Ale nesvítilo jenom slunce. V době, když
opouštěl Francii, se v obou francouzských sněmovnách
bouřlivě diskutovalo o zákoně, týkajícím se vyučování, ale
každý věděl, že návrh zákona je namířen proti řeholním
společnostem, které měly po celé Francii školy. Ještě v Mar-
seille přišla na toto téma řeč s farářem Guiolem a dvěma
pány Rostandem a Bergassem. Mluvilo se, co by se dělalo,
kdyby byl zákon odhlasován a řeholní školy zavřeny. Don
Bosco se jasně nevyjádřil, ale řekl, že má určitou představu
o tom, jak by se mělo postupovat, ale zatím ví jen to, že ře-
holníci jsou jako vrabci. Máš jich plný dvůr, vesele zobají.
Zatleskáš a oni se rozletí. Ale hned, jak pomine nebezpečí,
se zase slétnou a vesele zobají dál. Neuhlídáš je, musel by ses
utleskat, aby se nevraceli. Stát může řeholníky na čas zaká-
zat, ale oni se znovu vrátí ke své práci.
17 Z Ligurska do Říma a do Neapole
Don Bosco byl už dva měsíce vzdálen od Oratoře a byl by se
rád vrátil, ale nešlo to. Potřeboval do Říma, vyřídit některé
neodkladné záležitosti. Bylo třeba dát nějakou formu salesi-
ánské misii na březích Ria Negra v Argentině, šlo o trvalou
snahu školských úřadů zavřít Don Boskovo gymnázium.
Byla zde bolavá záležitost jeho kleriků pro nepochopení tu-
rínského arcibiskupa a jiné a jiné věci. Musel tedy do Říma,
ale ještě navštívil salesiány ve Vallecrosii v Ligursku a byl
přítomen svěcení základního kamene kostela Panny Marie
Pomocnice. Kostel byl vlastně už postaven, ale svěcení zmí-
něného kamene se přece jen muselo udělat. Byli tam tři bis-
kupové, lidí spousty a také hoši ze salesiánských ligurských
domů pro větší čest a slávu Boží a Panny Marie. Don Bosco
držel na tyto vnější slávy, protože se tím šířilo dobro a dílo
se propagovalo.
Zatím přijel z Turína Don Boskův sekretář don Berto.
Don Rua telegraficky uvědomil římského salesiánského
prokurátora dona Dalmazza, že otec jede a ten se postaral
o jeho ubytování v Tor de’ Specchi, jak to bylo při jeho pře-
dešlých cestách do Svatého Města. Don Bosco ještě v den
příjezdu navštívil kardinála vikáře Monaca La Vallettu, dru-
hý den pak státního sekretáře Jeho Svatosti kardinála Ninu,
salesiánského protektora. Navštívil i kardinála Alimondu
a prosil ho, aby udělal v Římě salesiánskou konferenci pro
spolupracovníky.
Don Ceria na tomto místě informuje o jedné nepříjem-
nosti, kterou Don Bosco vyřizoval v Římě. Týkala se prv-
ního salesiána Poláka, který byl vysvěcen na kněze, dostal
dovolení navštívit svou rodinu, ale pak o sobě nedal vědět –
prostě zmizel. Don Cagliero jako duchovní ředitel kongre-
gace zahájil po něm pátrání, až konečně přišel dopis od jed-
noho faráře z Polska, že dotyčný je ubytován u františkánů
v Krakově. Prý se rozhodl vystoupit od salesiánů a starat se
o svou starou nemocnou matku. Byl to trapný případ, pro-
tože dotyčný byl následkem toho považován za vága, čili
potulného klerika a don Cagliero ho uvědomil, že je sus-
pendován, dokud si nedá své postavení do pořádku. Ten
po nějakém váhání se objevil v Římě, mluvil s Donem Bos-
kem, ale více o něm nevíme. Jen to, že Don Bosco mu hle-
dal „dobrotivého biskupa,“ který by ho přijal do své diecéze.
Snad ho našel, ale nemáme o tom spolehlivou zprávu. Ten
první Polák se jmenoval Matouš Grochowski.
Tehdy dostat audienci u Svatého otce nebylo lehké. Don
Bosco na ni čekal několik dní a nevěděl, zda ji vůbec obdrží.
Z těch dní se dochovalo jen několik dopisů, které nevnášejí
do onoho pobytu Dona Boska mnoho světla. Jsou spíše po-
vahy soukromé a týkají se jen salesiánského prostředí.
Ve Svatém týdnu byl v Římě nějaký francouzský zájezd
poutníků. Na Štědrý den šel Don Bosco s donem Dal-
mazzem navštívit státního sekretáře kardinála Ninu. Vstou-
pil do předsíně – bylo to v apoštolském paláci – a co to?
Předsíň plná lidí – Francouzů. Byli mezi nimi i páni z Mar-
seille a ti hned vesele volali: Il y a Don Bosco! Tady je Don
Bosco. Lidé hned začali padat na kolena a prosili o požeh-
nání. Chudák světec se bránil, že v apoštolském paláci může
dávat požehnání jen papež, ale oni ne, nechtěli ani slyšet.
Byl při tom takový hluk, že přiběhli tři monsignoři podívat
se, co se děje. Naštěstí vyšel z kanceláře také kardinál a když
viděl, co se děje, poručil Donu Boskovi, aby jim požehnal,
což on rád učinil.
Nina byl kavalír, což nelze říci o Ferrierim, prefektu po-
svátné kongregace pro biskupy a řeholníky. Don Bosco za
svého římského pobytu se celkem sedmkrát pokoušel s ním
mluvit, ale Jeho Eminence byla vždy tak zaměstnána, že pro
něho neměla čas. Ferrieri věřil turínskému ordináři, že Don
Bosco ničí arcidiecézi, dělá si, co chce, přestupuje kdejaký
církevní zákon. Don Boskovo pevné obhajování zájmů mla-
dičké ještě kongregace v něm tento odpor jen ještě zvětšo-
valo. I svatí mají svou hlavu a když jde o povinnost svědo-
mí, také se musí ozvat. Ozval se i Don Bosco. Když už byl
po sedmé žádat o audienci, dovolil si zeptat se kardinálova
sluhy, proč ho nechce oznámit Jeho Eminenci. Ten neodpo-
věděl. Vtom otevřel dveře kardinálův sekretář a Don Bosco
hned k němu. Ten zase suše řekl, že pan kardinál nemá čas.
Donu Boskovi už také přešla trpělivost a řekl mu: „Tak na
co jsou v kancelářích lidé, když nechtějí vyřizovat záležitos-
ti? A kde je vůbec vyřizují?“ I sekretář jen pokrčil rameny
a zase zalezl.
Abychom byli objektivní, uveďme, co o povaze pana kar-
dinála Ferrieriho uvádí historik Eduard Soderini v 1. svazku
nadepsaném Pontifikát Lva XIII. „Tento purpurem přioděný
muž byl velmi moudrý a velmi vzdělaný, ale jeho jednání
bylo cosi mezi hrubostí a přísností a byl trochu kousavý.“ –
Uveďme ještě svědectví novopečeného prokurátora Salesi-
ánské společnosti dona Dalmazza, jak on popisuje své první
745

21.4 Page 204

▲back to top
setkání s kardinálem: Napřed bylo samé „pan kardinál je
zaměstnán a nemá čas,“ ale Don Dalmazzo nakonec žádal
sekretáře, aby řekl panu kardinálovi, kdy bude ochoten mu
poskytnout audienci, sám je ochoten kdykoliv přijít, a aby
mu to sdělil. Konečně byl uveden do kardinálovy pracovny.
Ten se hned nevlídně ptal, kdo je a co chce. Don Dalmazzo
řekl, že přichází jako nový prokurátor od Dona Boska ujistit
Jeho Eminenci, že jeho představený má nejlepší vůli podří-
dit se ve všem jeho rozhodnutí. Ferrieri však hned začal na
Dona Boska nadávat, že je to člověk prolhaný, drzý, který by
chtěl nejraději kongregaci pro řeholníky poroučet. Dalma-
zzo namítl, že to turínský arcibiskup Dona Boska nutí ob-
racet se na vyšší místa. „Ten je také takový, děla nám jenom
potíže. Proč se Don Bosco nespokojí řízením Oratoře, proč
si vzal do hlavy, že založí řeholní společnost? Nemá vědu,
nemá svatost.“ – Don Dalmazzo se nedal: „Nás je dvě stě
kněží a máme o Donu Boskovi docela opačné mínění. Pře-
ce nám neupřete tolik inteligence, abychom dovedli rozpo-
znat, kdo a jaký je náš duchovní otec.“ Audience sice od této
chvíle přestala mít povahu slovní pře, ale kardinál neměl
náladu dále se bavit a slušně dona Dalmazza vyprovodil ke
dveřím a propustil.
Protože nic nenasvědčovalo, že by audience u papeže
byla v dohledu, Don Bosco hned na Velikonoční pondělí
podnikl cestu do Neapole. Nešlo mu o výlet, na výlety ne-
měl nikdy čas, ale byl by rád navštívil řadu osob duchovních
i světských a aby zjistil, jaké by byly možnosti zakotvit také
na slunném jihu. Navštívil instituci P. Ludvíka da Casoria,
navštívil pana arcibiskupa Sanfelice. Mimo jiné návštěva
Dona Boska v Neapoli povzbudila mnohé, aby se dali zapsat
mezi salesiánské spolupracovníky.
Když se Don Bosco vrátil do Říma, čekalo ho tam nemilé
překvapení. Don Dalmazzo, který bydlel v podnájmu u ses-
ter v Tor de’ Specchi, den předtím ucítil nějaký kouř. Vyšel na
chodbu, otevřel světničku, ve kterém spal Don Bosco a tam
odtud se vyvalil kouř. Honem se rozhlédl a viděl, že kouř
vychází z kufru Dona Boska. Popadl ho a vynesl na chodbu
a oheň uhasil. Zatím však začala hořet ve světničce postel.
Dopadlo to dobře. Domácí lidé oheň uhasili a zcela jej zlikvi-
dovali přivolaní hasiči. Bylo také vyšetřování a policie zjistila,
že kufr byl vyloupen a pachatel chtěl zahladit stopy založením
požáru. Bylo jasné, že to musel být někdo z domácích, ale aby
se nedala příležitost novinám věc rozmazávat, vyšetřování
bylo zastaveno. Co přišel zloděj hledat a co našel? – Don Dal-
mazzo věděl, že Don Bosco měl v kufru francouzské franky,
které měl odevzdal Svatému otci – ty byly pryč. Donu Bos-
kovi bylo líto zmizelých peněz, ale jak byl zvyklý, nehnul ani
brvou a zachoval i v této nepříjemnosti světecký klid. Ztráta
byla relativně velká – 6000 francouzských franků.
Zatímco trpělivě čekal na audienci, připravoval se na ni
tím, že dával na papír různé prosby adresované Svatému
otci. To už věděl, že audience bude. Našli se přátelé, kteří
mu ve Vatikáně vyšlapávali cestu k papeži. O čem chtěl Don
Bosco hlavně jednat? Zachoval se lístek s body pro audien-
ci. – Ukradené peníze. – Co podnikáme ve Francii a jaké
jsou s tím problémy. – Patagonie. – Otázka zřízení apo-
štolské prefektury a apoštolského vikariátu. – Seminář pro
výchovu misionářů. – Záležitost vztahů ke kongregaci pro
biskupy a řeholníky. – Pozastavení fakult. – Nepřístupnost
kardinála prefekta. – Požehnání pro spolupracovníky, dob-
rodince, hochy. – Minutu audience pro generálního proku-
rátora Společnosti a sekretáře.
Konečně pozvánka přišla. Audience byla stanovena na tři
čtvrtě na sedm dne 5. dubna 1880. Na tento den na 4. hodi-
nu odpoledne měl Don Bosco ohlášenou 3. římskou kon-
ferenci spolupracovníků. Měla se konat v kapli sester v Tor
de’ Specchi. Přišli tři kardinálové: Nina, Sbarretti a Alimon-
da. Don Bosco mluvil asi půl hodiny, mluvili oni, sestřičky
prokládaly řeči hudebními čísly. Don Bosco vypočítal místa,
kde salesiáni působí. Napočítal jich na stovku a hochů, řekl,
salesiáni ovlivňují na 50 000. Jak by účastníci takové kon-
ference nebyli naplněni nadšením a šťastní, že mohou také
spolupracovat!
Hned po konferenci pospíchal do Vatikánu na slíbenou
audienci. Přišel včas, ale na řadu přišel až o půl osmé. Ne-
vadilo mu to, už si byl jist, že mu nikdo nezabrání v setkání
s papežem. Audience trvala půl hodiny a málem by se byla
zhatila. Jen co začala, byl oznámen příchod anglického kar-
dinála Manninga. Kardinálové mají vždy přednost, ale byl
to sám papež, který situaci vyřešil. Monsignor Boccali, jinak
přítel Dona Boska, ho chtěl odvést, ale papež držel Dona
Boska za ruku a nepustil ho. Manningovi určil audienci na
druhý den a pak hovor s Donem Boskem pokračoval.
Na přetřes přišla hned otázka udělení audience. Papež
jako by mu vyčítal, že nepřišel dříve. Don Bosco mu tedy
vypověděl, kolik dní ztratil neustálým odkazováním audi-
ence na neurčito. Nepomohl ani kardinál Nina ani nikdo
jiný a Don Bosco papeži klidně řekl, že o všem rozhodoval
monsignor Macchi a ten dělal všechno, aby se k papeži ne-
dostal. Papež řekl Donu Boskovi: „Víte co, podruhé přijďte
na generální audienci a já, jak vás uvidím, hned vám sám
určím, kdy máte přijít.“ To Dona Boska potěšilo. Už si mys-
lel, že upadl u papeže do nemilosti.
V salesiánském archívu se uchovává Don Boskův rukopis
z té doby, psaný pro dona Dalmazza, týkající se myšlenek,
které Don Bosco buď sdělil nebo se chystal sdělit Svatému
otci. Má nadpis: „Důležité věci, které může řešit jen Náměs-
tek Ježíše Krista.“ Jsou to myšlenky a názory Dona Boska
na palčivé problémy té doby, ale platné dodnes. – Děti: Je
třeba, aby se aspoň o nedělích vyučovalo náboženství. Je jen
málokterý kraj, kde se vyučuje, většinou vůbec ne. – Kněží:
Měli by s větší pílí dělat křesťanská cvičení podle tridentské-
ho Katechismu pro faráře. Jen stěží najdeme farnost, kde se
ještě konala křesťanská cvičení. – Podobné je to se zpovídá-
ním. Většina kněží vůbec nezpovídá nebo jen o Velikono-
cích. – Kněžská povolání: Povážlivě ubývá kněžských po-
volání. Hodně by pomohlo, kdyby se věnovala péče pozdně
povolaným. Statistika dokazuje, že z chlapeckých zájemců
o kněžství (malé semináře) jen asi 6% dojde až k oltáři.
U pozdně povolaných asi 93%. – Řeholníci: Řehole proží-
vají obrovskou krizi. Bylo by třeba shromáždit rozptýlené
řeholníky a tlačit na společný život. Rozjímavé řehole by se
měly věnovat aspoň vyučování náboženství – katechizaci.
Také by měly být k dispozici pro zpovídání. – Svatý Stolec
by měl podporovat zakládání nových řeholních společností.
Při audienci Don Bosco nezapomenul na své dobrodin-
ce a vyžádal si od Svatého otce několik titulů „monsignor“,
např. pro faráře Guiola z Marseille. Také jako obyčejně na-
diktoval řadu dopisů pro salesiánské domy a pro jednotli-
vé osoby, jak bylo třeba. Pan sekretář Berto měl plno prá-
ce. Však to Don Bosco viděl a bylo mu ho líto. – Jednou
se ho zeptal: „Done Berto, čím bych ti mohl udělat radost
za všechny pozornosti, které Donu Boskovi věnuješ?“ On
na to: „Jsem dostatečně odměněn už tím, že mohu být
746

21.5 Page 205

▲back to top
prospěšný a jen mě mrzí, že nemohu udělat více.“ – „Tak
víš, co? Chci, abys věděl, že tě chovám jako zorničku svých
očí a jestli mě Bůh vezme jednou do nebe a nechá mi ještě
nějaké místečko vedle mne, tak je nabídnu tobě.“
Mezi mnohými setkáními, které měl Don Bosco v Římě,
je zajímavé to s klerikem Zoiou, který byl bývalým žákem
valsalicského ústavu a vstoupil k barnabitům v Římě. Jed-
nou měl asi hodinovou rozmluvu s Donem Boskem. Mlu-
vilo se také o finančních záležitostech. Don Bosco mluvil
na téma velmi zajímavě a mimo jiné řekl, že sám má strach
z dluhů a nikdy je nedělá. Klerik namítl, že přece posta-
vil kostel Panny Marie Pomocnice v Turíně na dluh. Don
Bosco s tím nesouhlasil, řekl, že podnikal, ale vždy jen tolik,
na kolik mu poslala Boží Prozřetelnost. Když neměl, zastavil
se, Ceria konstatuje, že to je fakt. Kostel začal fungovat bez
toho, že by byl uvnitř už řádně vybaven. Výbava se dokon-
čovala teprve po Don Boskově smrti. U kostela svatého Jana
Evangelisty tomu bylo naopak, ale to proto, že na to Don
Bosco měl.
Mezi dopisy, které Don Bosco v té době napsal a ode-
slal, byl také dopis pro Jakuba Ruffina, bratra zemřelého
salesiánského ředitele dona Dominika. Děkuje mu za dopis,
který ho velice potěšil. Rád slyší, že po všelijakých zkuše-
nostech ve světě přišel na to, že u Dona Boska je nejlépe
a chce se vrátit do rodného hnízda. Ať jen přijde, vždycky
bude vítán. Jen jestli by bylo jeho nynějším představeným
obtížné ho hned propustit, ať klidně počká nějaký čas, ov-
šem pod podmínkou, že to nebude na škodu jeho duše.
Poslední návštěvy Don Bosco vykonal 19. dubna a ráno
20. dubna, pak odpoledne odjel se sekretářem donem
Maglianem domů.
A ještě poslední epizoda: Vypravoval don Dalmazzo, že
se na Dona Boska obrátila dopisem jedna matka z Francie
a chtěla, aby požehnáním na dálku uzdravil její těžce ne-
mocnou dcerku. Don Bosco mu přikázal, aby napsal ženě,
aby všechno odporučila do rukou Božích, že dívka zemře.
Don Dalmazzo jen nerad napsal tuto odpověď. Ta paní se
nevzdávala a psala dvakrát znovu a urgovala požehnání.
Don Bosco pokaždé znovu odmítl. Pak řekl i proč tak činí:
„Ta matka neumí vychovávat a vychovala by ji špatně. Děv-
četi bude lépe, když raději zemře hned.“
18 Cestou z Říma do Turína
Don Boskovo jméno zaznělo hned druhý den po jeho od-
jezdu z Říma v prvním shromáždění Národního díla ka-
tolických kongresů, které vznikaly po celé Itálii na obranu
papeže a církve. Předsedal čestně sám vikář Jeho Svatosti
a bylo tam plno vážných osobností. Na tom shromáždění
se mluvilo také o záchraně opuštěné mládeže a jeden řečník
navrhl, aby se v té věci jednalo s Donem Boskem. Zpráva
proběhla i tiskem a Don Bosco byl o schválení návrhu ofici-
álně uvědomen. Udělalo mu to radost.
V Maglianu v semináři řízeném salesiány se Don Bosco
zdržel dva dny a na způsob rekreace byl s tamními obyva-
teli na výletě do umbrijských hor, kde měl ústav rekreační
domek. Po návratu rozmlouval jak s hochy, tak s kleriky
a také salesiáni se u něho vystřídali na audienci. Asi to bylo
úmorné, když sekretář zaznamenal: „Otec je velmi unavený,
magliánští by z něho stáhli kůži.“
Z té doby se dochovala tato zpráva: V semináři byl hoch
jménem Mari. Byl tam dán proti své vůli a podle toho se
choval. Nenáviděl kněze a všechny mnichy. Don Bosco ho
potkal na chodbě a položil mu ruku na čelo, pak mu řekl:
„Ty budeš knězem a řeholníkem.“ Hoch se mu do očí vy-
smál. A stalo se. V roce 1890 projížděl Turínem v hábitu
minoritů, zastavil se v Oratoři, byl na obědě s donem Ruou
a vypravoval mu to. Odjel do minoritských misií do Jižní
Ameriky.
Ráno 23. dubna celý ústav vyprovázel Dona Boska na
nádraží. Byla to podívaná pro lidi, kteří nebyli zvyklí na
takový pohled. Ředitel Daghero pak jel s hosty až do Orte,
kde se přesedalo na Florencii. V tomto městě květů (tak zní
v českém překladu), poskytla našim poutníkům pohostin-
ství zbožná „matka salesiánů“ markýza Uguccioniová. Zase
měl Don Bosco ve Florencii řadu setkání, z nichž jedno bylo
velmi smutné. Světec šel ráno městem a hle: dlouhá řada
dětí a za ní další a další. Neodolal a ptal se, kam jdou. Od-
pověděli, že do protestantské školy a do kostela. Don Bosco,
který tolik vytrpěl před léty, když Turín zaplavovali jinověr-
ci různých denominací a odváděli mu hochy z oratoře, byl
tímto setkáním přímo šokován. Však hned psal kardinálovi
Ninovi a ten referoval papeži, jak hereze odvádí katolickou
mládež a nikde žádný vážný odpor. Jeho kněžská duše byla
pobouřena a vůle osnovala nové plány, jak čelit těmto vě-
cem. Zatím bohužel nemohl ve Florencii zakotvit.
Další cesta ho vedla do Luccy, kde byl loňského roku tak
nadšeně vítán. Ředitel don Marenco udělal velkou propa-
gandu a světec měl pro spolupracovníky velkou konferenci,
na níž dostalo nadšení pro salesiánskou věc nový mocný
impuls. – V Lucce byl nějaký pan Bertocchini, který nabízel
Donu Boskovi dům pro zřízení koleje a pozval ho do své vily
blízko města na oběd. Provázeli ho ředitel a katecheta Bor-
gatello. Od něho máme písemnou zprávu o tom, jaké věci
se dály pod světcovou střechou v Turíně. Říkalo se totiž, že
Don Bosco dělá zázraky. On to však rázně popíral. V řeči
upozornil, že ne on je příčinou, proč jeho dílu Bůh tak zá-
zračně žehná, ale někteří jeho ctnostní hoši. Uvedl pro to dva
příklady. Řekl, že jednou vstoupil do kostela Panny Marie
Pomocnice a podivil se. Obraz Panny Marie byl jako zaha-
len něčím tmavým. Šel blíže a hle. To, co mu v první chví-
li připadalo jako plášť, se snášelo od obrazu dolů, zastavilo
se to před svatostánkem. K jeho úžasu to byl jeden z jeho
synů, pravý cherub lásky, který byl v extázi pozvednut až
k Panně Marii a pak se zastavil v němé adoraci před stánkem
jejího Syna. Don Bosco ho zavolal jménem. Hoch se pro-
budil a celý zmatený ho prosil, aby to nikomu neříkal. Jin-
dy zase našel jednoho svého hocha zdviženého do vzduchu
a ve vzduchu klečícího před svatostánkem. Oba salesiáni si
vzpomněli na další epizodku andělského hocha, kterou Don
Bosco vypsal v životopise Dominika Savia a která byla teh-
dy v Oratoři všeobecně známa. „Mohl bych vypravovat ještě
mnoho jiných takových těžko vysvětlitelných událostí, které
všechny dosvědčují, že ne Don Bosco, ale jeho chlapci jsou
pravými hrdiny zázraků, které lidé mylně připisují jemu.“
Don Borgatello psal tyto věci donu Lemoyneovi z Ameriky
v roce 1905 a dovolával se svědectví dona Marenca, který to
také slyšel a jistě si vše dobře pamatuje jako on.
V Lucce se udál v Don Boskově přítomnosti ještě jeden
zvláštní případ. Když světec sloužil mši svatou, přivedli do
747

21.6 Page 206

▲back to top
sakristie lidé asi šestnáctiletého hocha, o kterém šla pověst,
že je posedlý zlým duchem. Don Bosco se nad ním mod-
lil, opětovně ho žehnal, ale hoch byl stále rozzuřený, kousal,
škrabal, na medailky Panny Marie plival nebo se pokoušel
je zničit. Když pak ho vyvedli ven a on byl vzdálen od če-
hokoliv posvátného, ať to byly předměty nebo lidé, stával
se krotkým a normálním. Don Bosco doporučil rodičům
určité modlitby, které se měli modlit celý měsíc květen, ale
nevíme, s jakým výsledkem tak činili.
Další zastávka na cestě domů byla v La Spezii. Tam byli
naši cestující hosty pana Bruschiho, protože nebylo místo
ve dvou světničkách, kde bydlel v nájmu don Rocca, ředitel
díla, které ještě nezačalo. Don Bosco si mohl na místě ověřit
ubohost tohoto začínání a tlačil na dona Roccu, aby sbíral
peníze a aby začal stavět. Ten se chudák snažil, ale město se
nemělo k tomu, aby otevřelo kapsy. Pořádal konference, ale
sebralo se jen velmi málo peněz. Přesto Don Bosco chtěl,
aby se začaly aspoň kopat základy k většímu domu, než
bude možno zbudovat něco ještě většího. Říkal, že je třeba
začít, pak se uvidí. Sám dal příklad. Protože právě spisoval
relaci o stavu kongregace, kterou měl předložit kardinálovi
Ninovi, popsal mu také situaci, v jaké se nachází dílo v La
Spezii, a prosil, aby požádal Svatého otce, aby k příspěv-
ku, který na dílo posílal každý měsíc ve výši 500 lir už od
listopadu 1877 dovolil vyplatit najednou 6000 lir ve formě
půjčky, kterou on bude měsíčně splácet po sto lirách a ještě
převezme 2000 lir za odsloužení příslušného počtu mešních
intencí, které mu papež k odsloužení svěří. A jakmile měl
peníze v rukou, hned poručil na základech stavět jednopo-
schoďový domek. Pak mu to nedalo a nařídil dnu Ruovi,
aby se přidalo ještě jedno poschodí, takže už ne jen základy,
ani ne jedno patro, ale hned i druhé, aby tam bylo místo pro
třicet postelí a aby tam mohl vzniknout aspoň malý internát
pro opuštěné chlapce.
Další zastávka byla ve Sampierdareně u Janova, kam Don
Bosco přijel 3. května. Zase ho čekaly audience, konference
pro spolupracovníky (přišlo jich asi 180) a vybralo se skoro
600 lir. Byla i akademie na dvoře ústavu, dokonce i malé ob-
čerstvení pro hosty. Pan arcibiskup poslal přítomným aspoň
požehnání. Sedmého května hned po svátku Nanebevstou-
pení Páně přijel Don Bosco do Turína, přivítán jako oby-
čejně s velikým nadšením valdockou komunitou salesiánů
a chlapců. Byl unaven, ale přesto napsal hned dlouhý dopis
marseilleskému panu faráři Guiolovi. Kdo jej čte, snadno
uhádne, že ta délka byla vyvolána potřebou ukázat tomu ji-
nak skvělému dobrodinci, jak si ho váží a aby se zahladily
kyselosti, které předtím mezi panem farářem a salesiány vy-
vstaly. A nyní budeme zase na chvíli sledovat Don Boskův
život uprostřed jeho drahých synů na Valdoku.
19 Od května do prosince 1880
V této kapitole budeme vypravovat o věcech, které by jinde
umístěné a roztroušené v jiné souvislosti ztratily na svém
kouzlu. Zde je budeme vidět pohromadě.
Svátek Panny Marie Pomocnice
Tři momenty ze života světce nabývaly rok od roku na síle
a na významu a sice, kolik lidí přicházelo do Turína na pouť,
kolik milostí Panna Maria při tom udělovala a kolik lidí se
tísnilo kolem Dona Boska. V červnovém čísle Salesiánské-
ho věstníku toho roku 1880 stojí napsáno: „Co kostel Panny
Marie stojí, ještě tolik poutníků nepřišlo jako letos.“ Milos-
tí zaznamenaných v sakristii bylo na sta. Věstník sám jich
uvedl sedm. Jiné mnohé byly hlášeny z různých míst Itálie
i Francie. Samozřejmě to vše přitahovalo pozornost k Bo-
žímu služebníku, a ten musel celé hodiny strávit v sakristii
nebo v místnosti za sakristií, kam přicházeli lidé požádat
o modlitbu a požehnání.
Během svátku Don Bosco měl dvě konference: jednu pro
spolupracovníky, druhou pro spolupracovnice. Obě se od-
bývaly v kostelíku svatého Františka Saleského. Včas opatřil
tradiční čestné předsedy slavnosti. Byl to hrabě Pamparato
a jeho manželka. Pozval také kanovníka Guiola z Marseille,
který skutečně přijel a Don Bosco se postaral, aby se cítil
v Turíně středem pozornosti. Za kazatele přípravného tri-
dua si vyhlédl dominikána Vavřince Pampiria. Protože ten-
to byl právě jmenován biskupem albským a chystal se k in-
stalaci, nemohl přijít, ale zůstal Donu Boskovi vždy dobrým
přítelem. Tři biskupové přišli zpestřit slavnostní dny, mezi
nimi byl i slavný monsignor Daniel Comboni, apoštolský
vikář pro střední Afriku. Byl velebné postavy a měl dlouhý
krásný vous. Hlas měl takový, že ho bylo slyšet až na ná-
městí, byl hluboce zbožný a lidé na něm mohli oči nechat.
Byla to jedna z největších misionářských postav novověku.
Vyšel z veronského institutu, odvážil se proniknout do Nu-
bie, postavil řadu kostelů v Egyptě, v Súdánu, také školy pro
černochy. Hájil černochy proti bílým chamtivcům, zajížděl
do Itálie a do Francie sbírat příspěvky, několikrát navštívil
Dona Boska a jednou i přespal na Valdoku. Zemřel v Char-
túmu v roce 1881.
Večer 24. května měl monsignor Daniel Comboni večer-
ní slůvko. Pravil, že to, co v Turíně toho dne zažil, bylo pro
něho přímo rajskou slavností. Prohlásil, že chrám Panny
Marie Pomocnice je nejslavnějším kostelem v Itálii. Požádal
Dona Boska, aby mu do Afriky na pomoc poslal své sale-
siány. Turínský katolický časopis napsal oslavné články na
průběh oslav svátku Panny Marie v Oratoři a končil: „Do-
kud bude nad námi držet ochrannou ruku Panna Maria,
moc zlého ducha v naší zemi nezvítězí.“ Rodina Don Bos-
kových synů se v den slavnosti početně zdvojnásobila. Přišli
spolubratři a chlapci z okolních ústavů. Jak se podařilo pro
tak mnohé zajistit stravu? Panna Maria se postarala a zbož-
ní lidé z okolí Oratoře dodali vše potřebné.
Slavnosti se zúčastnil také světský kněz don Antonio
Agnolutto. Podařilo se mu mluvit s Donem Boskem. Říká:
„Jeho dobrota mi dodala sílu k mluvení. Ne on mluvil ke
mně, ale já jsem jakoby poučoval jeho. Dal mi čas, abych
v klidu sečetl všechny položky darů pro Oratoř, které jsem
přinesl. Nakonec mi sdělil, že by si mne hned ponechal
v Oratoři, kdyby to můj biskup nepokládal za křivdu. Proje-
vil jsem obavu, že bych mu v Oratoři více překážel. A on mi
tedy nabídl správu farnosti někde v Jižní Americe. S deseti-
tisíci farníky nebo s patnácti tisíci?“
Rady a výzvy Dona Boska vrtaly donu Antoniovi hla-
vou. Ještě před odjezdem z Turína dalšího dne vyčkal Dona
Boska a vyžádal si novou rozmluvu. Don Bosco mu slíbil
poslat dopis, který mu 17. 6. 1880 skutečně odeslal. Povzbu-
dil ho v něm, aby nadále zůstal upřímným salesiánským
spolupracovníkem a byl hotov nezištně sloužit k záchraně
nesmrtelných duší.
748

21.7 Page 207

▲back to top
Den před slavností navštívil Dona Boska také redaktor
katolického maďarského deníku Idok Tannuja z Budapešti,
který se vracel domů z Říma. Don Bosco ho večer přijal,
rozmlouvali spolu latinsky, host předal finanční dar a dal se
zapsat mezi salesiánské spolupracovníky.
Svátek Dona Boska (24. 6. 1880)
Slavil se každoročně 24. června. Už den předtím byla aka-
demie. Přijížděli bývalí chovanci, církevní hodnostáři. Na
akademii večer před svátkem Don Bosco řekl, že je cikádou,
která cvrliká a pak umírá. Při další akademii na vlastní svá-
tek toto využili tři chlapci k dialogu: Don Bosco volá všech-
ny k záchraně svých duší prostřednictvím 38 ústavů, které
v té době byly vybudovány.
Ve velkých deskách bylo uloženo 29 blahopřání, které
Donu Boskovi ten den předali oratoriáni. V každém dopi-
se je nějaká konkrétní žádost na Dona Boska nebo kytička
příslibu dobrého života. Bývalým žákům světec sdělil, že je
zve na sjezd 25. června a další týden poté. Prvého srazu se
také zúčastnil italský kapucín ze Smirny. Řekl: „Po ovoci se
pozná strom. Podle nadšení hochů a jejich zaujetí pro dobro
vidíme, že tímto dobrým stromem je váš ústav.“ Don Bosco
připomenul skromné začátky díla a jak nyní kvete kongre-
gace v Turíně a ještě více mimo město a mimo Itálii. Dále se
zmínil, že ze shromáždění poslal pozdravnou adresu Svaté-
mu otci. Projevil radost nad tím, že bývalí žáci žijí jako dob-
ří křesťané a vážení občané. Uvedl, že se najdou i takoví, co
jdou špatnou cestou, ale tím není vinna Oratoř. I v okruhu
Ježíšově se vyskytl Jidáš. Jako salesiáni zapomínáme na vše
nedobré, odpouštíme všem, každému budeme prokazovat
podle možností jen dobro. Všude se žáci musí osvědčovat
jako dobří křesťané i občané. Náboženství vás ochrání před
nebezpečími života, přinese úlevu v denních těžkostech
a dodá útěchu v hodince smrti. Mnozí máte rodiny. Zatím-
co salesiáni šíří náboženství záchrany duší až v Americe, vy
čiňte totéž mezi příbuznými doma. Náš sjezd končí, zvu vás
na setkání nás všech pod pláštěm Panny Marie Pomocnice
v nebi.
Při setkání bývalých žáků – kněží, promluvil don Revi-
glio. Připomenul Don Boskovu dobrotu, s níž snášel pova-
hu každého chovance a vedl ho k dosažení jeho povolání.
Při své práci na vinici Páně buďme horliví jako on, snažme
se podporovat a hájit někdy i před hodnostáři vysoce posta-
venými.
Don Bosco se ujal slova. Mluvil očividně dojat. „Nedove-
dete si představit, jak jsem potěšen, že vás zde vidím. Vždy
budu vaším nejupřímnějším otcem. Chtěl bych s každým
z vás často mluvit. Je mým přáním, abychom se, pokud
budu živ, setkávali jednou v roce. Prokazujte mládeži své
farnosti všechno možné dobro. Salesiáni sami nemohou být
všude. Mládež musí cítit, že ji máte rádi. Chraňte se hochy
tělesně trestat. Když se mezi mládeží objevíte, ať je pravi-
dlem, že se k vám chlapci sbíhají a ne od vás utíkají.“
Jako příklad přívětivého přístupu vypravoval: „Před ně-
kolika týdny obcházel kolem kostela Panny Marie Pomoc-
nice nějaký důstojník. Stále cosi hledal. Nakonec se přiznal,
že hledá starou oratoř Dona Boska. Navštěvoval ji před 50ti
lety. A zde je již vše jiné, místo Pinardovy kaple uviděl veliký
chrám Panny Marie Pomocnice. Nakonec jsem byl zvědav
na pravý důvod, proč sem přišel. Řekl, že mu v uších znějí
mnou dávno pronesená povzbuzení, aby rád přistupoval ke
sv. zpovědi. A nyní po tak dlouhé době mne znovu požádal
o vyzpovídání. Naše dobré slovo přívětivě pronesené chlap-
cům, přetrvá, jak vidíte na příkladu, i desetiletí. Naše laska-
vost k chlapcům ponese ovoce i v daleké budoucnosti.“
Don Bosco se přenesl v mysli deset let dopředu a připo-
menul nedělní slavnost Nejsvětější Trojice v roce 1891, kdy
připadne padesát let od jeho primiční mše svaté. „ Zvu vás
všechny k onomu datu sem ke společnému stolu. A ozna-
muji mešní asistenci té oslavy. Diakonem bude don Revi-
glio, subdiakonem don Vaschetti, asistentem don Ballesio
a ceremoniářem don Ascanio Savio. Avšak vzhledem k na-
šemu smrtelnému údělu učiňme všechno proto, abychom se
všichni shledali na věčných Božích oslavách v nebi.
Dva atentáty
Úspěchy díla Don Boskova vyvolávaly závist nepřátel círk-
ve. V roce 1880 byl vystaven dvěma atentátům navzájem
pravděpodobně propojených.
Prvý atentát měl vykonat v červnu bývalý Don Boskův
žák Alessandro Dasso. Znal ústav, a proto se snadno dostal
až do světcova pokoje. Se sklopenýma očima stál před Do-
nem Boskem a byl na něm patrný vnitřní boj. „Co ode mne
potřebuješ, mluv, víš, že tě mám rád.“ Po těchto slovech se
mládenec vrhl na kolena a vypravoval vše od počátku. Jed-
na sekta, jíž byl členem, se rozhodla usmrtit Dona Boska.
Bylo vylosováno 12 atentátníků a on mezi prvními. Proto
sem přišel. „Ale už nikdy se k ničemu takovému nepropůj-
čím. Jsem darebák, ale Dona Boska zabít nesmím.“ Po těch
slovech vytáhl zbraň a hodil ji na podlahu. Don Bosco jej
utěšoval, ale marně. Ten ubohý hoch překotně odešel z po-
koje. Světec napsal hned list chlapcovu otci a vše mu o Ora-
toři vypověděl. Mládenec se však zanedlouho pokusil uto-
pit v Pádu. Celníci jej zachránili a doprovodili domů. Otec
znovu doporučil nezdárného syna do Don Boskovy přízně
a ten mu opatřil zaměstnání mimo Piemont, kde žil až do
své smrti.
V prosinci následoval druhý pokus o atentát. Dostavil se
mladý pán asi 25letý. Don Bosco jej posadil vedle sebe na
pohovku. Byl roztržitý, zmatený, nervózně pohyboval ce-
lým tělem. Don Bosco si všiml, že mu při tom posedávání
náhle vypadl z kapsy malý revolver. Položil na něj jako by
nic ruku, dále mluvil s návštěvníkem a nepozorovaně zbraň
vsunul do své kapsy. Výrostek zvyšoval hlas, zřejmě hledal
důvod k hádce a střetu. Sahal po kapsách a hledal revol-
ver. Don Bosco na něho, co hledá. „Ale měl jsem s sebou
takovou věcičku a je pryč.“ „A nezapomněl jste ji někde?“
A mládenec hledal po pokoji i ve vedlejší místnosti. Don
Bosco se postavil ke dveřím, ukázal mu revolver a řekl:
„Toto je asi ta věcička, co hledáte.“ Návštěvník sáhl po zbra-
ni, ale světec přísně: „Ven a Bůh Vám buď milostiv!“ Otevřel
a vyzval několik chlapců, aby hosta vyprovodili až na ulici.
Tam jej čekali kumpáni s kočárem. Když se dozvěděli výsle-
dek, práskli do koní a atentátník se krok za krokem šoural
pryč po Cottolongově ulici. Po šťastné záchraně od atentát-
níků se Don Bosco o těch případech radil s teologem Mar-
gottim, ale rozhodli se nečinit žádná udání.
Toho roku rozšířil Don Bosco oratoř o pozemek Gio-
vanniho Battisty Nelvy, který se mu podařilo pomocí dona
Ruy zakoupit.
Druhá generální kapitula
O této kapitule nelze mnoho napsat, jelikož se z ní nedo-
chovaly písemné záznamy. Svědkem z té doby je pouze don
Angelo Maria Rocca, ředitel ústavu ve Spezii.
749

21.8 Page 208

▲back to top
Účastníci se sešli, jako obvykle, v Lanzu v měsíci září.
Většina ředitelů, zvláště mladých, neměla čas si připravit
obstojné referáty a starým bránila únava. Hlavní usnese-
ní znělo, aby vážné záležitosti všech ústavů se předkládaly
k posouzení vrchní kapitule. Z písemných dokladů máme
pozvánku na generální kapitulu, v níž se uvádí nová volba
jejích členů. Dále latinský Don Boskův okružník s datem
novény svátku Panny Marie Neposkvrněné. Konečně sou-
bor osmi bodů, jimž Don Bosco věnoval zvláštní pozornost:
1. Znovu pročíst rozhodnutí první generální kapituly. 2.
Zdůraznit měsíční zpovídání a cvičení šťastné smrti. 3. Ne-
navštěvovat lázně. 4. Poslouchat představené, nevzdalovat
se z ústavu, nenakládat špatně s penězi. 5. Jako zdroji zla
se vyhýbat prázdninovému pobytu u příbuzných. 6. Vést
vzorný život a vyhýbat se jakémukoliv pohoršení z vlast-
ní viny. 7. Trpělivost a laskavost ve vnějším projevu. 8. Od
února do března podat hlavnímu představenému písemnou
zprávu o svém zdraví a svém povolání. Ředitelé měli o těch-
to zásadách přednášet také ostatním spolubratrům.
Podle „Rozhodnutí této Kapituly“ uveřejněného po 2 le-
tech se kapitula zabývala revizí a doplněním kapituly první.
Týká se to upřesněných předpisů pro „Církevní, filosofická
a literární studia“ a pravidel volby členů hlavní kapituly.
Don Bosco spis uzavírá následující výzvou: Rozvoj salesián-
ského díla v Evropě a Americe je dokladem toho, že v něm
působí Boží moc. Proto všichni členové společnosti ať od-
poví Božímu požehnání duchem modlitby, poslušnosti,
oběti, zachováváním stanov a těchto rozhodnutí.
20 Dvě udání, prohlídky, nedorozumění a osvětlující sen
Don Bosco dal vytisknout zprávu o divech, které se podle
mínění zúčastněných udály na přímluvu Panny Marie Po-
mocnice v její turínské bazilice. Arcibiskup Gastaldi obvinil
Dona Boska u Svaté Stolice, že vydal knižně zázraky připi-
sované přímluvě Panny Marie Pomocnice bez jeho schvá-
lení.
Uveďme stručně obsah tohoto obšírného arcibiskupova
dopisu do Říma: Brzy po posvěcení baziliky Panny Marie
Pomocnice vydali salesiáni knížku popisující milosti a divy,
jichž svědky byli návštěvníci tohoto chrámu. Knihu schválil
církevní hodnostář doporučený kurií, ale ne přímo generál-
ní vikář. Další vydání dílka bylo rozmnoženo o nové zázra-
ky a opatřeno povolením arcibiskupství janovského. Totéž
se událo znovu letos v roce 1880. Takový postup odporuje
usnesení tridentského koncilu. Vyzval jsem salesiány, aby
mi předložili doklady o zázracích, jejich písemná odpověď
je nedostačující. Ve velkém počtu jsou vydávány tyto knihy
bez předepsaného prozkoumání a mého schválení. Je tam
sice prohlášeno, že průkaznost uvedených zázraků má čistě
lidskou autoritu, ale může tím být naplněn požadavek Tri-
dentina? Jen biskupská autorita může rozhodnout o pravdi-
vosti zázraků. Početná turínská inteligence, pokud by byla
nepřesvědčivě zpravena o současných zázracích, by mohla
propadnout pochybnostem i o zázracích v Bibli. Proto je
třeba salesiánům zabránit, aby pokračovali ve vydávání po-
dobných knih. Od Svatého otce pak arcibiskup očekává pat-
řičná nařízení v této záležitosti.
Svatý otec svěřil stížnost kardinálu Bartolinimu, prefektu
Kongregace obřadů, a ten požádal turínského arcibiskupa
o zaslání inkriminovaných knih. Ty prozkoumal msgre. Lo-
renzo Salvati. Dne 16. 7. 1880 písemně potvrdil, že bisku-
pové jsou oprávněni zkoumat okolnosti zázraků. Ale divy
popisované salesiány ve vydaných knížečkách mají spíše
charakter milostí, než zázraků. V tom případě postačí vzít
v úvahu hlavně pravděpodobnost jednotlivých událostí
a upozornit na to. Tak se postupuje všude, i v Římě. V mno-
ha svatyních se napořád uskutečňují duchovní obdarování
a věřící je pokládají za divuplné milosti. Ty významnější
z nich se pak zkoumají a vydávají s církevním schválením.
Nakonec se dotkl finanční stránky věci. Peněžní dary pro
chrám nemají v sobě nic obchodnického. Jsou věnovány
zcela dobrovolně a svědčí jen o tom, že dárci jsou zcela pře-
svědčeni o výjimečnosti přijatých milostí. Ve všech marián-
ských svatyních máme doklady takové vděčnosti, která uka-
zuje na zdroj vší dobroty – samého Boha. Stačí se podívat
na tabulky díků, např. ve svatyni v Lurdech.
Mons. Salvati doporučil „dobrým otcům salesiánům,“
aby si v nejbližších vydáních knih opatřili arcibiskupské
schválení. S tímto rozhodnutím byl obeznámen také Don
Bosco. Celou záležitost dal světec posoudit znalci kanonic-
kého práva jezuitovi P. Rostagnovi. Ten vyjádřil mínění, že
u zázraků svatých stačí osvědčení, že v nich není nic po-
věrečného nebo odporujícího zbožnosti a církevním prav-
dám. Dále, že je třeba vzít v úvahu interpretaci nařízení
o schvalování církevních knih, jak je uplatňována v jiných
katolických zemích. Konečně salesiáni církevní schválení
vydání knih měli, i když ne přímo od arcibiskupství turín-
ského. Toto však poskytuje rovněž schválení knihám vydá-
vaným v jiných diecézích.
Světec odevzdal dobrozdání P. Rostagna kardinálu Bar-
tolinimu i mons. Salvatimu. Msgre Salvati odepsal, že si váží
jemnosti, s jakou světec ve sporné záležitosti postupoval.
Není to poprvé, co zlé mocnosti staví nečekané překážky do
cesty Božímu dílu. Hlavní zdroj sporu byl v tom, že jako zá-
zraky byly uváděny takzvané milostiplné události.
Poučné je následující jednání pana arcibiskupa. Naklada-
tel Binelli, který vytiskl „Boží mystické město“ od Agredy,
předložil prvý výtisk k ohodnocení arcibiskupovi. Ten se
o něm kladně vyjádřil a otázal se, jak bude kniha prodává-
na. Co zbude, dám na prodej oratoři Dona Boska. Pan arci-
biskup záměr schválil. Vždyť divy popisované v nové kni-
ze se podobají divům, které se dějí v chrámu Panny Marie
Pomocnice. Podobné milostiplné události byly publikovány
Donem Boskem také v „Katolickém čtení,“ při čemž bylo
dbáno, aby nebylo používáno označení zázraků.
Ten rok byla provedena také nepříjemná domovní pro-
hlídka. Dopoledne 18. srpna vnikla do tiskárny na Valdo-
ku skupina policistů, kteří provedli bleskovou prohlídku.
Teprve, když velitel zabavil kartáčový obtisk Salesiánského
věstníku, bylo jasné, po čem šli. V časopisu bylo uvedeno,
že je vydáván v Sampierdareně, ale občas musel být tisk-
nut v budově Oratoře. Tak se bylo možno vyhnout střetům
s turínským arcibiskupstvím a jeho kontrolám. Velitel tedy
splnil svůj úkol, byl však upozorněn, že tiskárny v Turíně
i Sampierdareně tvoří jediný celek.
Don Bosco tou dobou dával duchovní cvičení Dcerám
Panny Marie v Nizze Monferrato. Když se dozvěděl, co se
stalo, napsal donu Ruovi krátký list. Uvádí v něm, že obě
tiskárny pracují, aby zaměstnaly jeho učně a obě jsou vlá-
dou povoleny. Pozval dona Ruu k sobě.
Po svém návratu napsal v této záležitosti přímo na krá-
lovský soud dopis, v němž podrobně vylíčil celou situaci
750

21.9 Page 209

▲back to top
s tisknutím salesiánského věstníku. Připomenul, že v době
prohlídky nebyl v Oratoři. V Turíně se časopis tiskne podle
vládních předpisů. V roce 1877 však salesiánští učni v Sam-
pierdareně neměli práci, a proto tam byl poslán tiskařský
stroj s příslušenstvím, taktéž personál pro zaučení. Zodpo-
vědným redaktorem je nyní pan Josef Ferrari od doby, kdy
podle předpisů podobný ručitel za časopis musel být usta-
noven. Konečná úprava a expedice Věstníku se vždy pro-
váděla v Turíně, protože tvoří skutečně jediný podnik, při
tisknutí v obou jsme zachovávali platné předpisy, nejsem
si vědom jakéhokoliv porušení zákona. Jestli prokuratura
o nějakém narušení ví, ať to sdělí, aby se Don Boskovi učni
mohli i v budoucnu řádně věnovat pracím v tiskárnách. Po
čase vyšlo najevo prostřednictvím jistého Vallera, zaměst-
nance soudu a bývalého chovance, že za celou záležitostí
s prohlídkou bylo anonymní udání, že se v Oratoři tisknou
tajné spisy.
V té době byly zaslány do Říma dva dopisy, týkající se
Oratoře. První mons. Ninovi, jeho obsah přesně neznáme.
Druhý Kongregaci koncilů od arcibiskupa Gastaldiho. Uvá-
dí v něm, že tento rok nabídl darem Donu Boskovi dům
se zahradou v Turíně s podmínkou, že dva salesiánští kle-
rici v něm povedou bezplatnou školu a sváteční oratoř pro
okolní opuštěnou mládež. Tato nabídka byla učiněna donu
Caglierovi jako zástupci Kongregace s upřesněním, že na-
víc arcibiskupství přispěje šesti tisíci lir. Návrh smlouvy
měl stanoveny všechny právní podmínky, v případě zrušení
vyučování se dům měl vrátit do rukou původního majitele.
Smlouva měla být navíc schválena od Kongregace biskupů
a řeholníků.
Arcibiskup zaslal návrh smlouvy donu Caglierovi, jelikož
věděl, že Don Bosco je mimo Turín, v Římě. Don Cagliero
otálel s odpovědí a proto ho msgre Gastaldi 8. dubna pozval
k osobní návštěvě. Don Cagliero věděl, že tentýž návrh na
novou školu odmítli již arcibiskupovi některé jiné církev-
ní společnosti a proto mu sdělil, že ani salesiáni vzhledem
k nedostatku vychovatelů a dobrému finančnímu zajištění
školy takový úkol na sebe vzít nemohou. Arcibiskup uznal
důvody salesiánského odmítnutí. Situace měla být vyřešena
po vysvěcení nového kostela sv. Jana Evangelisty v blízkosti
uvažované školy, jehož kněží se jí měli ve volném čase vě-
novat.
Celá otázka se zdála vysvětlená, když dne 23. června
obdržel Don Bosco v té věci dopis od kardinála Niny. Píše
v něm, že je informován o arcibiskupově nabídce salesiá-
nům ve věci zřízení nové školy a o záporném stanovisku
Kongregace. Na osobní jednání se prý Don Bosco nedosta-
vil a poslal jen svého zástupce. Kardinál připomíná neshody
mezi mons. Gastaldim a Donem Boskem. Vidí v přijetí péče
o školu možnost usmířit si arcibiskupa a žádá o bližší údaje.
Don Bosco mu odpověděl dopisem ze dne 10. července
1880. Sděluje v něm, že průběh jednání s arcibiskupem dal
vypsat zúčastněným svým zástupcem donem Caglierem.
Dále připomíná, že bez kanonického oprávnění byl suspen-
dován P. Josef Lazzero, ředitel mateřského domu, taktéž don
Jan Bonetti v městě Chieri. Podobně je postižen i sám pisa-
tel.
Nic, co Don Bosco píše či dává tisknout nevrhá nejmen-
ší stín na arcibiskupa, zatímco tento posílá do Říma dopisy
o ubohých salesiánech, aniž by tito na ně mohli odpovědět.
Přitom více než 30 salesiánů pracuje zdarma v turínské
diecézi, aniž jim kdo může v jejich službách co vytknout.
Od turínského arcibiskupa žádal, aby všechny možné připo-
mínky k činnosti salesiánů sděloval předně jemu, Donu Bo-
skovi a nevypisoval je do Říma. Tím se zhoršuje postavení
salesiánské společnosti při Kongregaci biskupů a řeholníků.
Časy jsou zlé. Je třeba věnovat všechny síly především prá-
ci na Boží oslavě. Nakonec děkuje kardinálovi za ochranu
Společnosti.
K dopisu bylo připojeno vyjádření dona Cagliera o pro-
běhlém jednání. Salesiáni si dle něho byli vědomi důležitosti
vyhovět arcibiskupovi, ale překážky byly ve věci samé, vždyť
převzetí školy odmítly z podobných důvodů i jiné kongre-
gace. Jaké však bylo překvapení Dona Boska, když 26. srpna
obdržel od kardinála Niny dopis urgující odpověď na svůj
list z 23. června! Don Boskův dopis s přílohou kardinálovi
Ninovi tedy nedošel, byl mu proto znovu odeslán 3. října.
Kardinál Nina neodpověděl, byl s Don Boskovým vysvětle-
ním zřejmě spokojen.
Přišlo však nové nedorozumění. 12. října msgre Gastaldi
při vizitaci své arcidiecéze navštívil neohlášen také salesián-
ský ústav v San Benignu. V dopise Donu Boskovi týkajícím
se této návštěvy vyjádřil uspokojení nad uctivým přivítáním
místními představenými, ale zároveň si stěžoval, že učni ne-
spěchali políbit mu prsten a asistenti se před ním rozutekli.
Kolik to bylo nedorozumění za posledních deset let!
V pozadí arcibiskupových postojů bylo jeho přesvědčení,
že Don Bosco a salesiáni vedou tvrdošíjný boj proti arcibis-
kupovi. Ale Pán těšil Dona Boska nebeskými osvíceními.
V noci na 9. červenec měl ve snu vidění záhadného deště.
Don Lemoyne vykresluje situaci Dona Boska: „Neshody
s arcibiskupem dosáhly vrcholného bodu. Záležitost dona
Bonettiho vyžadovala řešení. V Římě se váhy klonily ve pro-
spěch msgre. Gastaldiho proti nám. Lidské naděje pohasly.
Za stávajících okolností by záporné hodnocení ze strany Sv.
Stolice mělo bolestivé následky.“
Ve snu Don Bosco prožíval, jak je se svou generální ra-
dou v místnosti sousedící s jeho pokojem. Zatímco pojed-
nával o salesiánských záležitostech, náhle se zatáhla obloha.
Rozpoutala se bouře a blesky a hromy. Nový strašný hrom
otřásl domem. Don Bonetti se zvedl, šel na sousední pavlač
a začal křičet: „Trny padají jako déšť!“ Brzy na to se ozval
nový hrom a hned se zdálo, že se poněkud vyjasnilo. Don
Bonetti z balkonu volal: „Ta krása, déšť poupat!“ Pršelo jich
z oblohy tolik, že zakrátko jich byla po zemi celá vrstva.
Při třetím třesku mocného hromu se objevily na nebi bílé
pruhy plné slunečních paprsků. Don Bonetti volal z balko-
nu: „Déšť květů!“ Celé ovzduší bylo plné květů nejrůzněj-
ších tvarů a barev. Ty v mžiku pokryly dvůr i střechy budov
v nepopsatelné různosti barev. Zaburácel čtvrtý strašný
hrom. Nebe bylo zčistajasna čiré se zářícím sluncem. Don
Bonetti zvolal: „Rychle se pojďte podívat, padají růže.“ Sku-
tečně z výše padaly růže nevyslovitelné vůně. „Takový zá-
věr!“ vykřikl nyní don Bonetti.
Don Bosco druhý den svolal pohotově kapitulu, aby jim
vypověděl, co viděl ve snu. Vezmou-li se v úvahu události
posledních let, zdá se, že sen nastiňuje jednotlivé stupně
vnějších potíží kongregace. Až dosud se na všech stranách
ukazovaly trny. Ale od té doby se záležitosti počaly zvolna
měnit ve prospěch Společnosti. Lev XIII. si vyhradil právo
sám rozhodovat ve sporu s mons. Gastaldim, určil způsob
urovnání, který Don Bosco s pokorou udivující římské hod-
nostáře přijal. Ale nepřátelství tím neskončilo. Když arcibis-
kup zjistil, že v r. 1883 pojede Don Bosco do Francie, napsal
751

21.10 Page 210

▲back to top
arcibiskupům lyonskému a marseilleskému, aby mu nedo-
volili kázat. Jeho listy však dostihly adresáty v době, kdy už
byl msgre. Gastaldi mrtev. Skutečně, v Lyonu nemohl Don
Bosco veřejně církevně vystupovat, zato pařížský arcibiskup
mu umožnil kázat v nejvýznamnějších chrámech. Brzy na
to ustanovení kardinála Alimondy turínským arcibiskupem
znamenalo pro našeho světce skutečně požehnání. V roce
1884 v den svátku Navštívení Panny Marie kardinál Ferrie-
ri, onemocnělý nervovou chorobou, potvrdil Donu Bosko-
vi privilegia pro kongregaci, o něž po tolik let marně žádal.
Tehdy začalo Donu Boskovi období životního klidu, které
trvalo až do jeho smrti.
21 První salesiánská konference v San Benigno Canavese a v Borgo San Martino
Přes všechny trampoty v postavení kongregace v arcidiecé-
zi si Don Bosco našel čas a síly uspořádat na dvou místech
konference salesiánských spolupracovníků.
V San Benignu promluvil 4. června. Připomněl salesián-
ským spolupracovníkům dobra, jichž se duchovně účast-
ní, když zachovávají pravidla a ve světě žijí jako duchovní
osoby. Jsou jakýmsi třetím řádem Společnosti v moderních
podmínkách. Všude ve světě je slyšet hesla: „Práce, vzdě-
lání, humanita.“ Pomocí spolupracovníků salesiáni usku-
tečňují tyto myšlenky. Otevírají učňovské dílny ve městech
a zemědělské podniky na venkově. Zakládají nejrůznější
školy pro chlapce i děvčata. Pro tisíce sirotků a opuštěných
chlapců zřizují útulky a umožňují zaostalým národům po-
dílet se na darech civilizace. Modlitbami, morální podporou
a hmotným přispěním spolupracovníci pomáhají vedení
kongregace uskutečňovat výše uvedená trojí dobra. Je třeba
pracovat, jinak hrozí zkáza.
Spolupracovník dělá mnoho poskytováním almužen, ale
ještě více zúčastní-li se vyučování mládeže v katechizmu.
Kněží na to nemohou stačit. Jako příklad uvedl, že v jed-
nom šestitisícovém městě se zúčastnilo vyučování mládeže
v katechizmu jen asi 40 chlapců a děvčat. S pomocí spolu-
pracovníků se jejich počet zvýšil na 400 a o Velikonocích
přijalo dokonce šest set svátosti. Je třeba usmiřovat členy
rodin, napravovat chybující, pomáhat těm, kdo nemají na
obživu. Vše to je třeba dělat s laskavostí, láskou a rozváž-
ností, kteréžto tři ctnosti charakterizují salesiánského spo-
lupracovníka.
Konferenci spolupracovníků v Borgu předsedal msgre.
Ferrè, biskup z Casale. Povzbudil Dona Boska přátelským
projevem: připomenul, že se v Římě zúčastnil projevu pa-
peže Pia IX., svaté paměti, k pracovníkům katolického
tisku. Barvitě popsal průběh býčích zápasů ve Španělsku.
I sebevíce se bránící nešťastné zvíře je nakonec obětí útoků
toreadora a jeho pomocníků jdoucích ze všech stran. Také
o dnešních křesťanech platí, že „tuční býci mne obstoupili.“
V boji proti nim musíme stát jako sevřený šik a vyhýbat se
vnitřním rozbrojům. Vyprávění papežovo připomenulo, že
„v jednotě je síla.“
Don Bosco cítil potřebu mít spolupracovníky při zachra-
ňování mládeže hned od roku 1841. Od té doby se toho-
to dobrého díla zúčastnily v nejrůznějších akcích služeb
mládeži tisíce dobrovolníků, o čemž svědčí zprávy v Sale-
siánském věstníku, kteří se sdružili do Zbožné společnosti
salesiánských spolupracovníků. Po dobrozdání mnoha bis-
kupů bylo Piem IX. toto sdružení schváleno a zahrnuto Sv.
otcem řadou duchovních výhod. A od založení v roce 1876
se řady spolupracovníků rozrostly už na 30 000 členů. Pro
získání indulgencí je třeba splnit přesně předepsané pod-
mínky a zúčastnit se činnosti Zbožné společnosti. Cílem je
pracovat jako spolupracovníci salesiánů při záchraně ohro-
žené mládeže. Je třeba podporovat vhodný tisk pro mladé,
nezapomínat ani na podporu finanční. Bůh nám tuto velko-
dušnost už zde na zemi stokrát vrátí.
Ten večer byl chovanci v Borgu předveden divadelní kus
v latině Phasmatonìces, o němž je zmínka v XII. díle Me-
morií. Totéž drama bylo uvedeno krátce předtím na Valsa-
lice a v roce 1882 v Randazzu na Sicílii. Tradice latinských
dramat pokračovala ještě několik roků po světcově smrti.
22 Drahocenné doklady o duchovním životě
V rozhovorech se svými syny se Don Bosco velice rád vracel
k ctnostem čistoty, chudoby a dobře vykonané svaté zpovědi.
Msgre. Costamagna vypravoval příběh svědčící o síle,
která ze světce přecházela na zpovídající se chlapce. Jeden
hoch z oratoře upadal, zvláště o prázdninách, do těžkých
provinění, proti andělské čistotě. Tehdy na podzim roku
1880 se po návratu z prázdnin přišel vyzpovídat Donu Bo-
skovi. Po chlapcově vyznání světec učinil něco zcela neob-
vyklého: Pevně uchopil jeho hlavu a z očí do očí mu řekl:
„Chci, abys podobné hříchy už nikdy ve svém životě neo-
pakoval.“ – Dá se říci, že v ten okamžik zápal pro čistotu
v srdci zpovědníka naplnil duši chlapce. Později se stal ře-
holníkem a v roce 1899 dosvědčil zázračný účinek vůle Don
Boskovy. Natrvalo se zbavil hříšného sklonu a neupadl do
něho ani po dobu vojenské služby v podmínkách těžkých
nebezpečí pro ctnost čistoty.
Světec byl velice citlivý i v oblasti salesiánské chudoby.
V San Benignu za druhé zimy jeden představený navrhl, aby
klerici dostali nové pláště a pokoje, aby byly opatřeny závě-
sy. Prefekt ústavu don Nai se ve finanční tísni otázal Dona
Boska, zda je možno návrh přijat. Ten svolal představené do
knihovny a pevnými slovy k nim promluvil o chudobě v ob-
lékání a bydlení. Na připomínku, že by bylo možno sloučit
zdobnost s chudobou, rozhodně odpověděl: Ozdobou ře-
holníka je chudoba.
Don Filip Rinaldi, účastník konference, vzpomínal ješ-
tě v roce 1930, že ani kapucínské pojetí chudoby nebylo
tak přísné, jako pojetí Don Boskovo. A to v době, kdy svě-
tec velkolepě zařizoval budovy tiskárny v Turíně a stavěl
rozlehlý ústav při chrámu sv. Jana Evangelisty, Don Bosco
vzorově rozhodl na zasedání hlavní kapituly, jak vyhovovat
uchazečům o vstup do noviciátu či o sliby. Nějaký mláde-
nec např. žádal o povolení vstoupit do noviciátu. Ale až do
duchovního cvičení měl řadu osobních selhání. Po jejich
překonání je pevně odhodlán pro dobro. „Ať se připustí ke
zkoušce noviciátu.“ Jiný požádal o složení slibů, ale předtím
se rozjede k příbuzným a zde jakoby naposled dovádí. „Ne,
ne, ten ať není klerikem.“ Takový se po dobu noviciátu ovlá-
dá, ale nechá vzplanout jiskru s novou silou a z toho už bylo
mnoho duchovních nezdarů. Jako třetí případ uvedl muže,
který prožil pestré mládí, nějaký rok však dělá dobrotu
a chce se věnovat studiu a kněžskému životu. Don Bosco je
752

22 Pages 211-220

▲back to top

22.1 Page 211

▲back to top
mínění, že pro takového noviciát nepřichází v úvahu, zvláš-
tě, jestli svými činy hrubě porušil ctnost čistoty.
14. listopadu 1880 při zasedání hlavní kapituly shrnul
další napomenutí. Je jasné, že kongregaci musíme uchrá-
nit před úpadkem prostřednictvím šíření ducha zbožnosti
a společného řeholního života. Chci vymýtit zlozvyk na-
vštěvování lázní. Zvláště pro kleriky se tu skrývá nebezpečí.
Jsme svědky, že bylo nutno zavřít některé cizí ústavy a ně-
které vychovatele popohnat k zodpovědnosti. Zde v Itálii se
v našich ústavech takové případy nevyskytly, ale v Navarre
a Saint Cyru jsme převzali ústavy, kde dříve taková pohorše-
ní byla. O těchto problémech napíši začátkem příštího roku
v dopise ředitelům a zdůrazním v něm hlavní zásady na
podporu mravnosti. Dbejme, aby se všichni účastnili cviče-
ní šťastné smrti včetně rozjímání. Vždy a zvláště dnes je pro
nás otázka mravnosti otázkou života a smrti. Běda, kdyby se
veřejnost dozvěděla, že jsme v této ctnosti pochybili! Obě-
tujme se práci, ale mravnost ať je vždy na prvním místě!
Z 8. na 9. srpna měl Don Bosco v San Benignu, kde dá-
val exercicie aspirantům, sen, který lze nazvat Podivuhod-
ná hostina. Obsah vyprávění: „Je třeba si uvědomit, že sny
míváme ve spánku. Zdálo se mi, že se nacházím zde v San
Benignu ve velikém sále, ještě větším, než je zdejší jídelna.
Tento sál byl plně osvětlen a říkal jsem si: Jak si don Barbe-
ris obstaral peníze na takovou slávu? U stolů sedělo mnoho
chlapců připravených k obědu. Ale nejedli. Když jsem tam
ještě s nějakým průvodcem vstoupil, připravovali se k za-
hájení oběda. Prostor byl příjemně ozářen světlem, o němž
jsem netušil, odkud vychází. Ubrusy a servítky byly tak čistě
bílé, že ty nové by se při nich zdály špinavými. Příbory, ta-
líře a skleničky byly tak zářivé a pěkné, že jsem si řekl: To
je jistě jen sen. Ale přece jsem v Benignu a tak je vše snad
pravdivé. Mezitím jsem hleděl na chlapce, kteří seděli při
stolech, ale neobědvali. Řekl jsem: Jak to, že nejedí? Potom
všichni začali obědvat. Rozhlížel jsem se a viděl jsem mno-
ho hochů známých z našich ústavů i z vás, kteří jste zde na
exerciciích. Nerozuměl jsem tomu všemu a proto jsem se
zeptal průvodce, co to všechno znamená. Odpověděl: Po-
sečkej a všechno pochopíš.
Náhle se změnilo osvětlení jídelny, byla ještě zářivější
a zatímco jsem se snažil přizpůsobit se té záři, náhle se obje-
vil zástup chlapců, jako andělů, jak drží v rukou lilii a jdou
po stolech, aniž by se jich dotýkali. Spolustolující povstali
a s úsměvem na rtech hleděli na ten výjev. Ti andělé rozdá-
vali lilie tu jednomu, tu druhému hochu a kdo obdržel kvě-
tinu, vznášel se jako ti dárci, jako by byli nějakými duchy.
Ty chlapce s liliemi jsem poznával. Ale byli tak hezcí a zá-
řící, že bych neočekával najít krásnější v samém ráji. Zeptal
jsem se, co znamenají ti chlapci s liliemi a bylo mi odpo-
vězeno: Copak jsi tolikrát nekázal o krásné ctnosti čistoty?
Jistě. Skutečně je tomu tak, odpověděl můj průvodce, hoši
s liliemi jsou právě ti, kdo tuto ctnost zachovávali. Byl jsem
celý v rozpacích. Překvapen jsem viděl opět další zástup ho-
chů kráčejících po stolech. Měli v rukou růže a rozdávali je.
A kdo takovou dostal, byl obdařen nevypověditelnou krá-
sou tváře. Zeptal jsem se průvodce, co znamená nový zástup
chlapců s růžemi. Odpověděl: To jsou ti, kdo planou láskou
k Bohu. – Všiml jsem si, že všichni měli na čele zlatými pís-
meny napsaná svá jména. Snažil jsem se jim přiblížit, abych
je lépe viděl a přečetl jejich jména, ale všichni náhle zmi-
zeli. S jejich odchodem zmizela i dřívější záře. Zůstal jsem
v polosvětle, kde však bylo možno poněkud vidět. Viděl
jsem chlapce se zarudlými tvářemi. Patřily těm, kdo nedo-
stali květiny. Někteří z nich se tísnili u provazu visícího sho-
ra a snažili se po něm šplhat do výšky. Ale provaz se vždy
přetrhl a znovu se snížil a pak se nebozí chlapci opět a opět
ocitali na zemi celí zablácení.
Vyděšen z pohledu na takovou hru jsem se zeptal na
smysl toho dění a dostal jsem odpověď: Provaz znázorňuje
sv. zpověď, jak jsi ji doporučoval a kdo se ho chytne, dosáh-
ne jisto jistě nebe. Tito chlapci se často zpovídají a chytají
se tohoto provazu ve snaze se povznést. Ale nezpovídají se
s náležitými podmínkami, mají malou lítost a slabé před-
sevzetí a tak se nemohou zachytit. Provaz se jim vždy pře-
trhne a nejsou s to se povznést. Klopýtají a jsou stále na
stejném místě. Chtěl jsem si zapsat i jejich jména, ale pozna-
menal jsem si dvě, tři a byli pryč. S nimi zmizela i ta trocha
světla a zůstal jsem v úplné tmě. V té tmě jsem viděl skli-
čující výjev. Někteří hoši strašidelného výrazu měli kolem
krku omotaného velkého hada, který měl ocas položený na
chlapcově srdci a hlavu zvedal přímo proti jeho ústům, jako
by mu chtěl ukousnout jazyk. Tvář těch mládenců byla tak
ošklivá, že z nich šel děs. Oči měli vypouklé, ústa zkřivená,
šířili hrůzu. S třesením jsem se otázal, co to má znamenat
a bylo mi řečeno: Copak necítíš? Prastarý had ovíjí dvoji-
tým stiskem hrdlo těch nešťastníků, aby při zpovědi neřekli
pravdu a jedovatými čelistmi je připraven je uštknout, kdy-
by promluvili. Chudáci! Kdyby se vyznali v dobré zpovědi,
démon by proti nim nic nezmohl! Ale z lidských ohledů
nemluví, skrývají hříchy v nitru, přicházejí znovu a zno-
vu ke zpovědi, ale nemají odvahu vyvrhnout jed, který se
ukryl v jejich srdci. Pravil jsem tedy průvodci: Sděl mi jejich
jména, abych si je mohl zaznamenat. Tak piš! Ale není na
to čas, odpověděl jsem. Jen piš! Začal jsem psát, ale jen pár
jmen, chlapci mi zmizeli z očí. A průvodce dodal: Jdi a řek-
ni chlapcům ať jsou bdělí, vypravuj jim vše, cos viděl. Požá-
dal jsem ho: Dej mi znamení, abych se ujistil, jestli se jedná
jen o sen nebo o poselství, které chce Pán vzkázat mým ho-
chům. Dobře, řekl, dávej pozor.
Náhle se znovu objevilo světlo, sílilo a sílilo a bylo vidět
chlapce s liliemi v rukou. Světlo narůstalo, takže jsem jas-
ně viděl, jak jsou ti chlapci šťastní. Andělská radost splývala
z jejich tváří. S nepopsatelným údivem jsem ten výjev sle-
doval. Záře se zvyšovala až došlo k náhlému třesku.
Probudil jsem se celý unavený a tu únavu cítím ještě teď.
Tomuto snu věnujte takovou víru, jaká náleží snům. Ale za
svou osobu prohlašuji, že je na něm kus pravdy. Včera večer
a dnes jsem dotazováním zjistil, že můj sen nebyl pouhým
snem a jen výjimečné Boží milosrdenství může zachránit
dotyčné nešťastníky.
Následující dva příklady, jak Don Bosco dovedl s humo-
rem upozornit na světské slabosti kněží.
Jednoho dne roku 1880 se zúčastnil s mnoha pozvanými
oběda u pana M. v jeho letním sídle v Moncalieri. Většina
stolovníků si připjala na počest hostitele rytířské řády. Také
několik kněží se pyšnilo záslužnými kříži. Když se společ-
nost rozveselila, Don Bosco zvolal: „Jakým odpuzujícím
dojmem tu působím já bez titulu a řádu! Nejsem řádovým
rytířem ani profesorem, nemám ani dokonce vysvědčení
z první obecné. Až přijdu ke sv. Petru, rozkřikne se na mne:
Za celý život jsi si nevysloužil ani diplom či kříž? Vari od-
tud.“ Všichni se smáli. Na to paní domu řekla: „Nic nemá-
te, protože o nic takového nežádáte.“ Vše ztichlo. … „Jak,
já že nechci nic přijmout? Zkuste mi dát několik tisíc pro
753

22.2 Page 212

▲back to top
mé chlapce a uvidíte, jak umím přijímat!“ Paní celá rozpači-
tá z nečekané nabídky lapala po dechu i vhodných slovech.
Don Bosco s úsměvem změnil téma hovoru.
Jindy, opět při obědě dal lekci jiného druhu. V listopadu
kázal při zádušní mši sv. ve farním kostele sv. Martina v Tà-
naru. Farář, známý svou tvrdohlavostí v prosazování záměrů,
založil málopočetnou ženskou kongregaci se základním ma-
jetkem 12 000 lir. Vyžadoval od každé vstupující věnem tisíc
lir, které ukládal, aby se nerozkutálely. Toho dne se oběda
zúčastnilo několik kněží. Na stůl přišla krocaní pečeně. Don
Bosco si vybral samotnou hlavu a snažil se ji nožem rozkrojit
a naříkal: „Jak tvrdá hlava, jak tvrdá hlava!“ Farář mu podal
mísu, aby si vybral lepší kus. „Nechte mne spořádat tuhle
porci!“ A vytrvale nožem kloval a opakoval: „Jaká je to tvrdá
hlava!“ Konečně se mu podařilo lebku krůty rozkrojit. „Kdo
by byl řekl,“ vykřikl, „že v tak houževnaté lebce je tak malý
mozeček!“ – Spolustolujícím bylo jasné, že lekce s tvrdou
lebkou je šita na pana faráře. Ten však dělal nechápavého …
23 Z korespondence
Jen malá část Don Boskových dopisů byla publikována. Psal
velice rychle, což je vidět i podle písma. Tím více je v nich
bezprostřednosti. Prokazuje v nich plné ovládání sama sebe
a klidnou rozvahu, kterou se vyznačoval v celém životě. Pře-
čteme-li několik dopisů, cítíme dobromyslného ducha pisa-
tele. Boží duch, který žije ve světcích vede jejich řeč i psaní.
Uveďme příkladem několik dopisů:
Jeden otcovský list poslal řediteli ve Varazze. Ten zřej-
mě netrpělivě čekal na Don Boskův dopis, který nese stopy
rychlého psaní.
Milý done Monateri,
měj trpělivost, píšu podle možnosti, tedy:
1. Jako výpomoc našemu dobrému příteli, nastupujícímu faráři ve Varazze, nemohu nyní přidělit některého kněze, leda
pomoc od našich kněží z ústavu podle jejich schopností, což jistě udělají podle svých možností.
2. Ať mi chlapec Fassio z 5. třídy laskavě napíše nový dopis, poněvadž ten minulý, který jsem tuším obdržel, nemohu
v mare magnum (velikém moři) své korespondence najít.
3. Z celého srdce žehnám a modlím se za hocha Cyrila Corazzale a jeho bratříčka, již tři roky nemocného.
4. Prosím Boha, aby popřál zdraví, svatost a moudrost při vedení tvých pěnkavek Tobě, jakož i knězi Aloisovi a našim
statečným salesiánům.
Bůh Ti, vždy, drahý done Monateri, žehnej a zároveň kéž žehná všem našim milým spolubratrům a žákům. Modlete se
také za mne, který zůstává vždy v Srdci Ježíšově.
Turín 8. 6. 1880
oddaný přítel
Kněz Jan Bosco
Dopis ve věci dostavby kostela sv. Jana Evangelisty:
Kostel sv. Jana Evangelisty v Turíně na třídě Viktora Ema-
nuela rostl před očima, avšak vybavení interiéru zaostávalo.
Několik Don Boskových dopisů svědčí o jeho úsilí zajistit
nezbytné finanční prostředky. Obracel se se světeckou pros-
totou na vhodné dobrodince.
Jako příklad uveďme dopis na barona Cermana, který
pokládal základní kámen chrámu:
Zasloužilý pane Josefe Ceriano,
minulého roku jsem si dovolil navštívit Vaši zasloužilou osobnost a prokázat Vaší rodině službu, která měla poctít příbuzné
toho, jenž položil základní kámen našeho chrámu. Tehdy jste mi naznačil naději, že možná uhradíte náklady na dvojitý
hlavní oltář a balustrádu kolem presbytáře. K dnešnímu dni se náklad velmi snížil, jelikož dodavatelé mramorových dílů,
aby si zachovali čest podílet se na této význačné dodávce, snížili její cenu ze čtrnácti na osm tisíc. To je 5 000 za dva oltáře
a 3 000 za balustrádu.
Nyní bych Vám byl velice zavázán, kdybyste se rozhodl uhradit jednu nebo obě práce a z celého srdce bych se v modlitbě
obracel na Pána Boha za Vás a Vaši rodinu.
Rozhodnutí o započetí prací by mělo padnout nyní, ale jejich provedení a úhrada by se uskutečnily až začátkem roku
1881.
Bůh Vám žehnej a zachovej Vás při dobrém zdraví a věřte, že zůstávám Vaší blahosklonnosti hluboce vděčen
Oddaný služebník
Kněz Jan Bosco
Různé dopisy
Navázal styky s Donem Boskem a ve čtvrtém roku svého
Jako příklad budiž uveden dopis donu Evženu Bianchimu. kněžství se stal salesiánem.
V tu dobu byl kaplanem ve Verucchiu v riminské diecézi. Don Boskův dopis k seznámení:
Drahý v našem Pánu Ježíši Kristu,
ze své strany jsem vždy šťastný, mohu-li připojit ke skromným salesiánským šikům nějakého zdatného bojovníka. Jen při-
jeďte. Ale jak pravíte, přijeďte k nám na několik týdnů. Třeba se zúčastněte běhu exercicií v Lanzu od 9. do 16. září. Jestli se
Vám tento termín nehodí, řekněte a navrhnu Vám jiný běh. Před jejich zahájením, při nich a po jejich ukončení projedná-
me spolu vše, to bude k větší Boží slávě. Těším se na setkání, doporučuji se do Vašich laskavých modliteb a je mi potěšením,
že jsem nyní i v budoucnu
Váš přítel
Kněz Jan Bosco
P.S. Než odjedete z Rimini, uspořádejte své věci, abyste tam mohl být podle potřeby nějaký čas nepřítomen.
754

22.3 Page 213

▲back to top
Don Bianchi se stal po vstupu do kongregace hlavním asi-
stentem při donu Barberisovi v noviciátu, později ho Don
Bosco ustanovil magistrem noviciátu ve Foglizzu. Po jede-
nácti letech byl ustanoven ze zdravotních důvodů ředitelem
do učňovské zemědělské školy v Bèitgemal v Palestině. Ze-
mřel roku 1931.
Další vybraný dopis je adresován všem ředitelům salesi-
ánských ústavů:
Drahý pane řediteli …
Když se nějaká matka ocitne v bídě, prosí naléhavě s důvěrou o pomoc své syny. Právě v podobných podmínkách se nyní
nachází náš mateřinec na Valdoku. Veliké finanční prostředky jsme vydali ve prospěch našeho díla zde v Turíně. V Bordi-
gheře, ve Spezii, v Římě a jinde. Nejbližší misionářská expedice, kterou připravujeme, podpora nových ústavů i toho Tvého,
přivedly náš hlavní dům do obtížného postavení. V důsledku toho pokládáme za nutné obrátit se na laskavost všech ředite-
lů, aby nám přispěli na pomoc:
1. Tím, že upustíte na dobu několika měsíců od vydání na práce, jež nejsou nezbytně nutné.
2. Vymáhejte pohledávky a soustřeďujte i jakkoliv malé položky ve prospěch našeho díla.
3. S pokorou a vroucně se doporučujeme do přízně svým salesiánským spolupracovníkům a jiným našim dobrodincům,
aby nám přispěli na pomoc a předali přislíbenou podporu.
Jakmile obdržíte potřebné peníze, odešlete je nám. Vytrvale se modlíme, aby Pán štědře pečující o všechny, do své péče
zahrnul i Vás.
Kněží ať na tento účel věnují memento při mši sv., ostatní spolubratři a chovanci ať obětují časté sv. přijímání.
Kéž nám Bůh žehná a zachová nás ve své milosti.
Vždy v J. K.
Oddaný přítel
Kněz Jan Bosco
Turín – oratoř 21. 12. 1880
24 Chrám Božského Srdce Ježíšova v Římě
Neexistuje žádný zakladatel řeholní společnosti, který by
netoužil vybudovat řeholní dům v Římě. Nejinak smýšlel
i Don Bosco, ale vše bylo marné až do roku 1880, kdy se vy-
skytla nečekaná nabídka. Její realizace ho stála sedm let tě-
lesných a duševních námah, kterými si nakonec získal Boží
požehnání a obdiv lidí.
Od roku 1870 se očividně rozšiřovala zástavba římské
čtvrti Castro Pretorio. Pius IX. prohlásil 8. prosince 1870
sv. Josefa ochráncem celé církve a rozhodl se právě v této
čtvrti postavit ku poctě sv. Josefa kostel. Po roce 1871 řada
italských biskupů zasvěcovala své diecéze Božskému Srdci.
V Římě vzniklo přesvědčení, že právě zde je nutno vybudo-
vat veliký kostel Božskému Srdci, z něhož by se jeho úcta
šířila po celém světě. Toto přesvědčení šířil hlavně Věstník
Srdce Ježíšova, který vydával řeholník P. Maresca. Pius IX.
potvrdil svůj záměr a uvítal, že právě z výšiny Castro Preto-
rio bude moci Božské Srdce žehnat celému světu.
Nový papež Lev XIII. započal s uskutečňováním plánu.
Ještě jako perugijský biskup zasvětil mezi prvními svou
diecézi Božskému Srdci. Latinským listem z 8. srpna 1878
požádal všechny biskupy světa, mimo francouzské, kteří
měli na starosti stavbu baziliky na Montmartru, aby sbírka-
mi přispěli k vybudování římské svatyně.
Brzy nato bylo započato se stavebními pracemi. Při
hloubení základů se objevily nečekaně těžkosti. Místo bylo
z dávných dob poddolováno a proto bylo nutno kopat na
únosnou půdu až do hloubky 14 m. Základní kámen byl
položen 17. srpna 1879. Výkresy stavby dodal vatikánský
architekt Francesco Vespignani. Z Belgie se však ozvala
baronka DeMonierová, která nabídla pro stavbu 100 000
franků pod podmínkou, že projekt chrámu zpracuje její ar-
chitekt De Béthune. Navíc požadovala změnu slohu koste-
la z renesančního na gotický. Došlo k výměně dopisů mezi
římským kardinálem Vicariem a belgickým kardinálem
Dechampsem, který byl názoru, že v Římě má být posta-
ven chrám gotický jako pokračování slavných gotických
katedrál v západní Evropě. Kardinál Vicario pochválil bel-
gický projekt, ale připomenul, že dar 100 000 franků zda-
leka nestačí na jeho vybudování. Architekt Vespignani se
vyjádřil, že gotický sloh není v Římě oblíben a současně mu
přejí hlavně protestanti. Z belgického návrhu sešlo.
Stavba pokračovala, ale v době, kdy zdivo dosáhlo teré-
nu, vyschly finanční zdroje. Papež byl z toho celý skleslý, ale
Prozřetelnost mu vnukla řešení. V kruhu kardinálů si po-
stěžoval, že je v sázce sláva Boží a dobré jméno Sv. Stolice.
Přítomný kardinál Alimonda řekl, že zná bezpečnou cestu
z těžké situace. „A jakou?“ zeptal se s překvapením papež.
„Svěřit stavbu Donu Boskovi.“ „A Don Bosco ji přijme?“
„Svatosti, znám Dona Boska a jeho oddanost papeži. Jsem
plně přesvědčen, že Vaši nabídku určitě přijme.“ Z papežo-
va pověření promluvil s Donem Boskem v Římě kardinál
Vicario 24. března 1880, ale jakoby jen svým jménem. Don
Bosco znaje budoucí obtíže s výstavbou chrámu neřekl tak
ani tak. Byla zde předně otázka zajištěnosti finanční. Neby-
lo možno čekat podporu ani v Římě ani ve Francii. Itálie
prožívala ekonomickou krizi v hospodářství a nové státní
výstavbě. Náklady na stavby byly v Římě veliké. Navíc Don
Bosco stavěl v té době kostel sv. Jana Evangelisty v Turíně
a chrám P. Marie Pomocnice ve Vallecrosii, stavěl v Mar-
seille, v Nizze i Spezii.
Na chrám se zatím vybralo 100 000 lir, a ty byly prostavě-
ny. Obnovit bylo nutno smlouvy se stavebními firmami, je-
jichž nabídky byly jako obvykle předražené, když se jedna-
lo o papežské zakázky. Z druhé strany bylo třeba se zasadit
o Boží slávu a čest Sv. Stolice. Protestanti bohatě finančně
zabezpečení budovali v Římě několik kostelů a katolíci ani
jeden.
Nakonec vše rozhodlo papežovo slovo při soukromé
audienci 5. dubna. Lev XIII. Donu Boskovi řekl, že přije-
tím zajišťování díla by se mu velice zavděčil. „Přání pape-
že,“ odpověděl Don Bosco, „je mi rozkazem. Přijímám
úkol, který mi Vaše Svatost svěřuje.“ „Ale peníze ode mne
755

22.4 Page 214

▲back to top
neočekávejte,“ řekl papež. „Nežádám od Vás finance, ale
požehnání a všechny ty duchovní výhody, které udělíte
mně a všem, kdo se spolu přičiní, aby Božské Srdce mělo ve
středisku katolického světa chrám. Navíc, pokud s tím Vaše
Svatost bude souhlasit, vybuduji při kostele sváteční oratoř
a velký ústav, kde budou moci být přijati chudí hoši, kterých
je v té čtvrti mnoho.“ Papež rád souhlasil.
Římští senátoři kuli pikle proti stavbě, ale ministr Villa,
který byl jako poslanec zvolen za obvod Castelnuovo, jim
řekl: „Don Bosco dělá mnoho dobrého pro opuštěnou mlá-
dež, jen ať staví.“
Don Bosco, ještě než odjel z Říma, předal kardinálu Vi-
cariovi návrh dohody o budoucnosti chrámu. Obsah přípi-
su:
I. Chrám Božského Srdce.
Don Bosco se svými salesiány se přičiní, aby tento kostel
dostavěl. Na všech náležitostech tohoto díla se dohodne
s kardinálem Vicariem.
II. Kongregace sv. Františka Saleského se zavazuje:
1. Během dvou let dokončit chrám a zajistit všechny finance
na jeho výstavbu
2. Po ukončení prací vybaví vnitřek kostela potřebným zaří-
zením a rouchy.
3. Dá chrámu k dispozici dostatečný počet kněží pro plnou
svátostnou službu věřícím.
4. Nejpozději po dokončení kostela Salesiánská kongregace
při něm vybuduje ústav se školami pro chlapce a sváteční
oratoř.
5. Po zřízení fary při chrámu navrhne faráře ze svých kněží,
po dohodě s kardinálem Vicariem, Salesiánská kongregace.
III. Církevní autorita se zaváže:
1. Kardinál Vicario bude stavbu podporovat jako dosud,
předá salesiánům pozemek i základy chrámu a všechny do-
sud shromážděné finanční prostředky.
2. Povolí sbírky v církevních institucích podle potřeby.
3. Kardinál Vicario nemá přímou zodpovědnost za úkoly
spojené se stavbou.
4. Tento návrh předá kardinál Vicario Svatému otci, aby jej
po možných změnách schválil.
Řím 10. dubna 1880
kněz Jan Bosco
Don Bosco však nemohl na svá ramena vzít tak obrovskou
stavbu bez schválení hlavní kapituly. Její členové měli proti
tak nákladnému podniku řadu výhrad a při hlasování byl
jen jeden hlas, a to Don Boskův, pro a všech šest ostatních
proti. Don Bosco jim řekl: „Správně, podle lidských hle-
disek jste dali záporný hlas. Ale osobně vám slibuji, že při
vašem souhlasu se o finanční prostředky na stavbu svého
chrámu postará samo Božské Srdce Ježíšovo a navíc nám
zařídí splacení našich současných 300 000 lir dluhu.“ Při
novém hlasování byli všichni jednohlasně pro. Projekt chrá-
mu bylo rozhodnuto rozšířit a navíc k němu připojit domov
mládeže.
Don Bosco se dal do vyjednávání o rozšíření stavebního
pozemku o sousední plochu s postaveným domkem. V něm
měli bydlet salesiáni dozírající na výstavbu kostela. Na nově
zakoupeném pozemku by rádi stavěli svůj sbor i protestan-
ti. Kardinál Vicario nerad souhlasil se zvětšením půdorysu
chrámu Božského Srdce, ale architekt ho velkolepým pro-
jektem přesvědčil.
Ohledně stavby psal Don Bosco donu Dalmazzovi, po-
věřenému dohledem nad pracemi, do Říma 7. 7. 1880. Ve
všem ať se podřizuje přání pana kardinála Vicaria. Je tře-
ba rozšířit plochu interiéru kostela ze 400 m2 aspoň na 900
m2, aby se do něho vešla alespoň 1/3 okolního obyvatelstva.
Dále dává pokyny, jak jednat s bankou Tiberinou a jak za-
interesovat na stavbě přítele pana Sigismondiho. Nakonec
předává kardinálu Vicariovi ujištění, že salesiáni zůstávají
i do budoucna jeho poslušnými a věrnými syny.
Don Bosco se snažil vymoci podporovatelům stavby
u Svaté Stolice nejrůznější duchovní výhody. Tak např. za-
jistil pro dobroditelku vdovu Pratovou právo zřídit soukro-
mou kapli. V dopise donu Dalmazzovi doporučuje přízni
římských kardinálů dobrodince stavby, zaobírá se potřebou
rozšířit staveniště chrámu a končí: „Jestli přese všechno se
stavbou zbankrotujeme, odebereme se spolu s donem Fag-
nanem do Patagonie. Proto hleď dopředu s klidnou myslí.“
Don Bosco se v úvahách trvale zabývá návrhem smlou-
vy o výstavbě a užívání nového kostela, zvláště odstavcem
č. 3. Donu Dalmazzovi píše, že se jeví do budoucna jako
nejvýhodnější, aby chrám a fara patřily římskému ordinari-
átu a užívání kostela salesiánské kongregaci. Záležitost bylo
nutno řešit písemně, protože dobrý kardinál Vicario byl
také smrtelný a po něm nemusela nastoupit osobnost tak
příznivě nakloněná salesiánům.
Problémem se zabýval také Svatý otec, který upozornil
na potřebu vyhnout se všem zbytečným úskalím při stavbě
a přípravě správy nového chrámu. Don Bosco svěřil celou
záležitost ke konečnému řešení kardinálu Vicariovi. Jako
prvého správce chrámu Don Bosco doporučil dona France-
sca Dalmazza s tím, že mu dá k ruce další osvědčené kně-
ze. Dekret o jmenování dona Dalmazza správcem svatyně
Božského Srdce nese datum 12. 7. 1881. Otázka platu faráře
byla nakonec vyřešena podle čl. 10 Smlouvy.
Zatím rychle pokračovaly práce na stavbě. V listopa-
du roku 1880 bylo nutno uhradit bance Tiberině splátku
za pozemek a stavební materiály. Dne 27. 11. 1880 píše
Don Bosco Dalmazzovi o nutnosti zajistit finanční zdroje
na splátky. Dodává, že sám je bez peněz. Smlouva o stav-
bě a užívání nového chrámu byla po úpravě dvou článků ve
prospěch salesiánské společnosti podepsána Donem Bos-
kem 11. a kardinálem Vicariem po schválení Sv. otcem dne
18. 12. 1880.
Zatím bylo nutno splatit bance Tiberině pohledávky
v hodnotě 42 000 lir. Don Dalmazzo psal, že nemá možnost
sehnat potřebný obnos. Po delším dohadování banka sou-
hlasila, že splátky budou posunuty do vzdálenější budouc-
nosti. Don Bosco byl finančně v beznadějné situaci, ale když
se ho kdosi zeptal, kdo mu zajistí tak veliké sumy peněz, od-
pověděl: „Prozřetelnost.“ A výstavba chrámu stála nakonec
2 miliony lir a postavení střediska pro mládež půl druhého
milionu.
Nespoléhal však pouze na Prozřetelnost s rukama slo-
ženýma v klíně, ale podstupoval neuvěřitelné námahy, aby
získal finanční prostředky pro stavbu. Podle svědectví dona
Cerrutiho si tím ukrátil život.
Don Bosco však hleděl do daleké budoucnosti. V den,
kdy přijal výstavbu chrámu, řekl: „Víš, proč jsme přijali úkol
stavět v Římě? Bude to příležitost zřídit tam ústředí pro
evangelizaci celého světa, což bude neméně důležité než
misie v Patagonii.“ Z toho je vidět, kam až do budoucnosti
sahalo Don Boskovo evangelizační nadšení.
756

22.5 Page 215

▲back to top
25 Salesiánské ústavy ve Francii v době pronásledování řeholních společností
Koncem března 1880 vypuklo ve Francii pronásledování ře-
holních společností. Šlo hlavně o to, aby bylo zničeno pět
katolických univerzit, nedávno vzniklých, a aby z vyučování
na školách byli vyloučeni řeholníci těch řádů, které nebyly
schváleny státem. Sněmovna poslanců návrh připraveného
zákona schválila, senát nikoliv a vláda se proto rozhodla
záměr uskutečnit vlastními nařízeními. Bylo nařízeno, aby
ze země byli vyhnáni všichni jezuité a zavřeny jejich školy
a dále v termínu do 3 měsíců měly požádat stát o uznání
všechny kongregace, které takové schválení dosud neměly.
Šlo hlavně o to, aby francouzská mládež nemohla být vy-
učována v katolickém duchu.
V roce 1877 bylo ve Francii celkem 500 náboženských
společností neuznaných státem s asi 20 000 příslušníky.
Nejdůležitější z nich šly stejnou cestou jako jezuité. Ke
schválení totiž státní úřady požadovaly, aby vedení kong-
regace mělo hlavní sídlo ve Francii a aby byly stanovy spo-
lečnosti předloženy vládě ke schválení. Vůči pronásledování
protestovali biskupové i znalci práva, ale radikální proticír-
kevní politici šli svou cestou. 30. června byl proveden suro-
vý nástup proti jezuitům, policie a vojsko obsadily všechny
jejich domy.
Don Bosco hned po vydání proticírkevních dekretů ve
Francii napsal P. Beckxovi, generálu jezuitů, že jejich řádu
dává k dispozici všechny salesiánské ústavy, aby v nich našli
všemožnou oporu. P. Beckx odpověděl dojemným dopisem
plným uznání k tak pohotové a bezvýhradné nabídce.
Ve Francii byly tři salesiánské ústavy, v jejichž čele stál
don Ronchail. Don Bosco mu ještě v březnu napsal důleži-
tý dopis s následujícím obsahem: Je třeba trvat na tom, že
salesiáni nejsou řeholní společností, ale že každý z nich je
občanem se všemi civilními právy. Salesiáni byli do Francie
přizváni jednotlivými biskupy, aby zachraňovali nejopuš-
těnější mládež. Za hlavní ústav ve Francii ať je považován
dům v Nizze, ostatní ústavy podléhají dobročinné společ-
nosti Beaujour. S předložením stanov k vládnímu schválení
netřeba spěchat. Vyučujeme mládež především v zeměděl-
ských a různých živnostenských školách. Je třeba hledět na
prospěch církve, ta je středem, o nějž se musí opírat všech-
ny náboženské společnosti. Vše přejde. Každý den má svou
pěknou i neblahou tvář. Modleme se neustále, aby Pán chrá-
nil Petrovu lodici.
Don Bosco doporučoval představeným ve Francii, aby
nedávali úřadům k dispozici naše Stanovy. Kdyby takový
požadavek vznikl, ať mu to dají na vědomí. Je třeba nechat
uklidnit rozbouřenou hladinu. Před úřady jsou salesiáni
plnoprávnými občany pečujícími o opuštěné chlapce, před
Církví také řeholníky, ale dotazovat se na tuto duchovní
stránku nebyly úřady podle vlastních předpisů oprávněni.
Oratoř San Leone v Marseille žila dál obvyklým chodem.
Byla tam dokonce biskupem posvěcená 27. června 1880
kaple. Don Bosco se sem připravoval zajet v srpnu dávat sa-
lesiánům duchovní cvičení. Šířil kolem sebe atmosféru kli-
du, připomínal, aby všichni měli důvěru jít vpřed, neboť zlé
události ve Francii salesiány nepostihnou. Sám byl nemo-
cen s očima, měl horečky, kožní vyrážky. Na lékařské dopo-
ručení kázat exercicie do Marseille poslal dona Ruu.
Úřady se chystaly vynutit na kongregacích požádání
o schválení své činnosti ve Francii. Řada právníků doka-
zovala neopodstatnění podobných požadavků, skoro 200
úředníků státní správy požádalo o propuštění. Don Bosco
však byl opačného mínění: dobří lidé mají zůstat na odpo-
vědných místech, aby se tam nedostali zlí úředníci.
Ve Francii bylo nutno zachovat především ústav v Mar-
seille. Úředními představenými domu i fary byli francouzští
salesiáni. Italové, jako např. don Bologna, ustoupili do po-
zadí. Don Bosco poslal řediteli ústavu vzor dopisu, který se
měl odeslat městskému školnímu inspektorovi. Má v něm
být uvedeno, že ústav shromažďuje a dbá o výuku opuště-
ných a zanedbaných hochů a dále obsahuje seznam fran-
couzských kněží a vychovatelských sil, které v něm působí.
V marseilleském ústavu se vyskytli domácí nepřátelé
kongregace. Z těchto dvou prvý, klerik přestoupený z jiné
kongregace, zaslal ministerstvu kultury stanovy salesián-
ské společnosti s dalšími dokumenty, z nichž plynulo, že
francouzští salesiáni nejsou jen občany země, ale i řehol-
níky. Don Bosco se jej snažil osobním rozhovorem získat
pro Společnost, ale bezvýsledně. Musel odejít z kongregace
a i potom se zvláště v tisku pokoušel diskreditovat dobré zá-
měry salesiánů. Neuběhl ani rok a stihlo jej neštěstí. Při ja-
kési slavnosti s ním spadla tribuna a zlomil si několik žeber.
Mraky nad marseilleským domem se však stahovaly.
Činovníci ministerstva navštívili ústav a na Dušičky toho
roku dostali salesiáni upozornění, že do 24 hodin budou za
vojenské asistence vystěhováni. Již doléhal křik z přepade-
ného nedalekého dominikánského kláštera. Ve všech třech
francouzských ústavech byly pro případ obsazení sepsány
protesty proti záboru a zabarikádovány vchody. Vyhnání
mohlo být provedeno jen zřejmým násilím.
Druhý den po Dušičkách se před ústavem srocovali zvě-
davci, částečně provokatéři. V osm hodin se čekal zásah,
ale nic se nestalo celé dopoledne, dav se rozcházel. V po-
ledne zabouchal kdosi na bránu. Snad ne očekávaný komi-
sař? Naštěstí se jednalo jen o opata Mendreho, který notně
promočený hledal suchý přístřešek. Celý dům však byl na
nohou v domnění, že přepadení začalo. Don Bosco napsal
marseilleským spolubratrům dopis, v němž uvádí, že na ně
přijdou zlé časy, ale ať se nebojí. Budou-li vás chtít vyhnat,
vyžádejte si několik dní na předání hochů rodičům a zatím
se Pán postará. Adresáti se přesvědčili, že obavy z budouc-
nosti jsou liché. Jestli to tak napsal Don Bosco, není se čeho
bát a všichni, kdo vyslechli obsah světcova dopisu, se rozešli
po svých povinnostech. Barikáda za vraty byla odstraněna.
Ohledně osudu francouzských ústavů zůstal Don Bosco
podivuhodně klidný. Don Bologna telefonoval z Marseille
řediteli ústavu v Alassiu, aby připravil pro vypuzené spo-
lubratry 40 lůžek. „Dnes večer budou všichni vašimi noclež-
níky,“ končil telegram. Don Rua sdělil Donu Boskovi tuto
jakoby hotovou věc. Ten na to: „To je nemožné, nebudou
vyhoštěni, přece jsem to donu Bolognovi napsal. Předej mi
telegram, znovu napíši donu Bolognovi. Uvidíš, že pravdu
mám já.“
Svou záhadnou jistotu osvětlil večer 1. prosince na zase-
dání hlavní kapituly v San Benignu. Vyprávěl svůj sen, který
prožil jednu noc kolem svátku Narození Panny Marie. „Bylo
to v období pronásledování řeholních společností ve Fran-
cii. Viděl jsem ve výšinách asi jako na kupoli chrámu Panny
Marie Pomocnice přesvatou Pannu. Kolem sebe rozestírala
veliký plášť tvořící obrovský přístřešek a pod ním jsem viděl
všechny naše domy ve Francii. Panna Maria laskavě shlížela
757

22.6 Page 216

▲back to top
na všechny ústavy, když tu náhle se přihnala hrozná bouře,
spíše zemětřesení s blesky, krupobitím, přehrůznými úkazy
a hromobitím, že vše bylo naplněno děsem. Všechna tato
hrůza směřovala proti našim ústavům, krytým pláštěm Pan-
ny Marie. Ale žádný z nich neutrpěl škodu. Všechny nára-
zy zachycoval její plášť. Blahoslavená Panna zalitá mořem
světla se zářící tváří a rajským úsměvem opakovala: Ego
diligentes me diligo (miluj ty, kteří mne milují)“. Po něja-
ké době bouře ustala a nikdo z našinců nezůstal její obětí.
„Proto jsem všem spolubratrům do Francie psal, aby jen
byli klidní. Ale téměř nikdo nevěřil a nechápal. Nyní ten div
vidíme zřejmě. Zatímco tolik zasloužilých kongregací bylo
postiženo, salesiáni v pokoji jedí francouzský chléb. Mějme
vždy důvěru k Panně Marii, ale nezpychněme!“
Skutečnost záchrany ústavu v Marseille byla prostá. Stát-
ní komisař měl se svými svěřenci zaútočit na dům domini-
kánů v ulici Monteaux až v 10 hodin v noci. A na poslední
jeho úkol, přepadnout náš ústav v San Leone už ten den ne-
zbyl čas. Zatím tu noc dorazil na městskou policejní sprá-
vu z ministerstva posel s nařízením, aby se s dalšími zásahy
ustalo.
Don Bosco využil známosti s bývalým spolužákem
z Chieri konzulem Annibale Strambiem v Marseille a při-
pravili memorandum proti zlovolnému francouzskému
radikálnímu tisku. Časy byly zlé i po doporučení, aby se
zpívalo Te Deum za dosavadní záchranu, světec upozor-
ňoval na naléhavou potřebu modliteb. Donu Dalmazzovi
zaslal také koncept dopisu na italského ministra zahraničí.
Připomíná v něm, že na jihu Francie založil ústavy v Nizze,
Marseille a dvě zemědělské učňovské školy také pro syny
italských vystěhovalců, kteří nutné potřebují pomoci. Žádá
přímluvný zásah a pomoc ve prospěch salesiánských ústa-
vů. Ministr skutečně uvolnil roční příspěvek ve prospěch
francouzských ústavů 1000 lir. Také marseilleský konzul
Strambio napsal Donu Boskovi, že se vše obrací k lepšímu
a oratoř San Leone v Marseille je přijímána jako důležité
středisko pomoci opuštěné mládeži.
Potíže v těch těžkých dobách byly i s otevřením noviciá-
tu v Marseille. Záleželo také na kladném stanovisku římské
Kongregace pro biskupy a řeholníky. Don Bosco o celé zá-
ležitosti napsal donu Dalmazzovi dopis plný hořkého zkla-
mání. Myšlenku zřízení noviciátu podporoval místní bis-
kup msgre. Robert. Přesto francouzští novici museli téměř
všichni do noviciátu v Itálii.
Popularita Dona Boska ve Francii stále rostla. Dr. D’Espi-
ney z Nizzy napsal jeho životopis. Všude o něm mluvili jako
o světci. S nadšením o něm psal také opat Moigno v Paříži,
významný fyzik a matematik. Je to tím pozoruhodnější, že
se ve Francii dostávalo takové cti právě zahraničnímu Italo-
vi a řeholnímu knězi.
26 V Patagonii začínají skutečné misie
Dnešní Patagonii nelze vůbec přirovnat k té z 80. let mi-
nulého století. Stačí se podívat do atlasu té doby. Jsou tam
nápisy jako pampy, neprozkoumaná území, neznámé země,
pouště. Běloši zde byli považováni od domorodců za do-
byvatele, nikdo si nebyl jist životem. Vojenský teror zahnal
indiány do Kordillerských hor. Jejich přibližný počet se od-
haduje na 80 000 osob. Dobře se vyznali v polopouštních
pampách, věděli, že běloši bez jejich souhlasu stěží pronik-
nou do vnitřku země.
Salesiánská Patagonie bude ta severní, při řece Rio Negro.
Tam byly založeny stanice Patagónes a Viedma, po dobu de-
víti let jediné ústavy Don Boskových misionářů v této zemi.
Odtud uskuteční cesty po celém kraji, aby získali duše pro
evangelium. Se založením obou domů souhlasil arcibiskup
v Buenos Aires, vytvořil zde dvě farnosti v prostoru tak veli-
kém jako celá Itálie. Ředitelem misijního území byl jmeno-
ván don Fagnano, k ruce obdržel dva kněze, dva koadjutory
a několik Dcer Panny Marie. V září v roku 1880 fungovala
už v Pagagónes chlapecká škola se 48 hochy a dívčí se 40
děvčaty.
Ve farnosti Viedma byl správcem don Domenico Mila-
nesio, po roce don Giuseppe Beauvoir, opravdový otec In-
diánů. Naučil se místní indiánské řeči. Třiatřicet let projíž-
děl křížem krážem na koni celou Patagonii i Kordillerským
pohořím. Usmířil indiánské kmeny s argentinskou admi-
nistrativou, přičinil se o pokřtění náčelníka Manuela Na-
muncurà. Dona Fagnana nazývali Indiáni „Velkým otcem“
a dona Milanesia „Dobrým otcem.“ Oba Don Bosco vycho-
val jako pozdní povolání.
Aby byl umožněn rozmach misií v Patagonii, bylo po-
dle Don Boskova přesvědčení nutno zřídit zde Apoštol-
ský vikariát podřízený bezprostředně římské Propagandě
víry. O této záležitosti jednal Don Bosco v Římě začátkem
roku 1880 a po domluvě s kardinálem Alimondou a mons.
Jacobinim společně vypracovali v té věci přípis Sv. otci.
Krátký průvodní dopis sestavil sám Don Bosco. Přípis ob-
sahoval krátkou historii salesiánských misií v Argentině,
jejich nynější stav a předpokládaný rozvoj v rámci připravo-
vaného Apoštolského vikariátu. Semeništěm misijních po-
volání v Evropě by měl být kněžský seminář umístěný v Itá-
lii, Francii a Španělsku, zde z důvodu osvojení španělštiny,
úřední řeči v Argentině.
Ve věci zřízení Apoštolského vikariátu napsal Don Bosco
13. dubna 1880 list arcibiskupu v Buenos Aires. Sděluje
v něm, že otázku salesiánských misií v Patagonii projednal
nejprve se Svatým otcem, který schvaluje zřízení Vikariátu.
Sv. otce je v této věci pověřen zastupovat kardinál Nina.
Druhý dopis napsal donu Bodratovi, salesiánskému in-
spektoru v Argentině. Vypisuje v něm, že Sv. otec souhlasí
se zřízením Apoštolského vikariátu. Uděluje pokyny, jak
jednat s argentinskou vládou, jak nutno zdůrazňovat civili-
zační a všelidsky prospěšné působení salesiánských misií. Je
třeba žádat vládu o finanční podporu. Dopis měl být vzo-
rem žádosti na úřady. Donu Bodratovi napsal současně dů-
věrný list, ve kterém předává důležité rady:
1. Ať všichni salesiáni pracují podle svého zdraví, ne více,
každý ať se však vyhýbá zahálce.
2. Je třeba doporučovat zachovávání pravidel. Běda nám,
jestli je budeme jen znát a ne uvádět v život.
3. Je třeba, aby byl na zasedání hlavní kapituly vyslán někdo
z Argentiny, aby podal zprávy o misiích.
Zatím Don Bosco připravoval další misionářskou výpra-
vu do Argentiny. Ke svěcení kněží však potřeboval papež-
ské indulgence, o něž psal Sv. otci zvláštním dopisem dne
14. 7. 1880. Salesiánským ochráncem u Sv. Stolce byl pře-
devším msgre. Agnozzi, sekretář Kongregace Propagandy,
přešel však na stejnou funkci do Kongregace pro biskupy
758

22.7 Page 217

▲back to top
a řeholníky. Don Bosco napsal 21. 7. 1880 dopis donu Dal-
mazzovi s instrukcemi, jak postupovat v žádosti u dělení
indulgence l’extra tempus (o předčasném svěcení kněží –
misionářů) u kardinálů kurie. Po intervenci kardinála Niny
indulgence byly uděleny.
V červnu se v Argentině rozhořela občanská válka mezi
generálem Rocou a gubernátorem provincie Buenos Aires
Tejedorem. Salesiánský ústav sv. Karla se ocitl mezi dvěma
ohni. Většina chlapců byla propuštěna domů, zůstalo jen asi
čtyřicet. Nejhůře bylo 21. června, kdy blízko našich farnos-
tí v boji padlo několik tisíc mužů. Nemocný don Bodrato
jel k lékaři do města, ale plný hrůzy se vrátil s nepořízenou
zpět. Později u něho lékaři zjistili rakovinu žaludku, dostal
navíc zápal plic a 4. srpna 1880 zemřel. Před smrtí všem
přítomným i nepřítomným doporučoval bratrskou jednotu,
praktickou zbožnost a lásku k svaté čistotě. Don Vespignani
dosvědčuje, že hned po jeho smrti salesiánská komunita po-
cítila hmatatelné důkazy jeho přímluvy v nebi.
O životě a smrti dona Bodrata napsal Donu Boskovi 10.
srpna 1880 dopis sám arcibiskup Federico z Buenos Aires.
Vylíčil mu též zkázy občanské války a svoje úsilí, aby od vlá-
dy zajistil pro salesiánské domy v Argentině finanční pod-
poru.
Dne 22. srpna 1880 napsal Don Bosco donu Costamag-
novi do Argentiny dopis, ve kterém ho pověřuje proza-
tímním řízením tamního salesiánského díla a žádá, aby se
uchovaly všechny doklady zbožného života dona Bodrata.
Týž den poslal také list donu Vespignanimu, v němž jej po-
vzbuzuje k překonání místních těžkostí: „Trpělivost, modlit-
ba, odevzdanost!“ a chlapcům vzkazuje zásady: „Mravnost,
pokora a láska ke studiu, to ať je vaším programem.“ Pošta
v rozvrácené argentinské zemi fungovala nespolehlivě, do-
pisy nedocházely adresátům. V listu z 21. října 1880 donu
Fagnanovi Don Bosco o těchto těžkostech mluví a sděluje
mu, že připravuje do Argentiny novou výpravu misionářů
salesiánů a sester.
Otázku zřízení Apoštolského vikariátu bylo nutno vy-
řešit také s novým argentinským prezidentem generálem
Juliem Rocou. Dopisem ze dne 12 listopadu 1880 zpravuje
Don Bosco dona Costamagnu o krocích, které byly vykoná-
ny a ještě je třeba vykonat v této záležitosti u generála Rocy.
Argentinská ústava v čl. 67 vyhlašuje úkol christianizace In-
diánů. Z více stran se tak potvrzoval kladný výklad pravdi-
vosti odkazu Dona Boska první misijní výpravě do Argen-
tiny v roce 1875: „Stojíme na počátku dalekosáhlého díla.“
27 Druhá generální kapitula, zakládání domů Dcer Panny Marie (FMA)
a vzpomínky sester
V roce 1880 vypršelo šestileté období působnosti vrchní
rady FMA. K nové volbě svolal Don Bosco na 20. srpen
druhou generální kapitulu Dcer P. Marie Pomocnice. Hlav-
ní představenou byla všemi hlasy zvolena sestra Marie Ma-
zzarellová a většinou hlasů její vikářka Kateřina Dagherová,
ekonomka Giovanna Ferettinová, a prvá i druhá asistent-
ka: Emilia Moscaová a Enrichetta Sorboneová. Sester bylo
tehdy 167. Bylo otevřeno 8 nových ústavů a zavřen dům
v Mornese. Několik sester odjelo do Patagonie, další na Si-
cílii a ještě pro vedení sirotčince v Saint Cyr. V září otevřely
sestry azyl v Ivrey. Další domy byly založeny v Este, Penan-
gu a Melazzu. Zdejší sváteční oratoř pro dívky vzbudila za-
sloužený obdiv místních dobrodinců. Nedělní schůzky děv-
čat přinesly užitek celému okolí. Přestalo tahání mládenců
s děvčaty. Mládež se soustředila v oratoři a přiblížila se kos-
telu.
V říjnu byl otevřen ústav Panny Marie v Bronte pod Et-
nou. Zde vedly FMA základní dívčí školy a nemocnici. Při
přejímání těchto ústavů spolupůsobil i don Cagliero. Mezi
sestrami v Bronte byla také Karolína Sorboneová. Trpěla
dvojí úzkostí: jak se dostat jako misionářka do Argentiny
a nejistotou, jestli její bratr – salesián vytrvá v Kongregaci.
Don Bosco ji prorocky utěšil: Přijměte obětavou práci na
Sicílii, budete tam mít mnoho strádání a protivenství. Ses-
tra dosvědčuje, že vše se splnilo. Také o budoucnosti jejího
bratra jí Don Bosco sdělil: „Buďte klidná, setrvá u salesiánů
až do smrti.“ Bratr byl tehdy v domě v Maglianu. Zdálo se,
že uvažuje o odchodu z Kongregace. Náhle však onemocněl
a zemřel jako upřímný salesián.
V archivu mateřince FMA v Turíně je uchována asi stov-
ka svědectví sester o jejich setkáních s Donem Boskem. Ses-
tra Angelina Demartiniová vypráví, že se s Donem Boskem
setkala v městečku Lu v roce 1880 na škole FMA. Světec
vkročil do třídy, každé žačce vložil na hlavu ruku a zeptal
se jí, jak se jmenuje. Většina z nich se později stala sestrami
a své povolání připisovala právě tehdejšímu světcovu po-
žehnání ve škole.
Sestra Sofia Miottiová píše, že kdysi několik spolusester,
které dosud neviděly Dona Boska, žádalo prostřednictvím
svého ředitele, aby mohly zajet do Turína. Don Bosco jim
vzkázal: „Nemáme příležitost vidět se a mluvit spolu na
tomto světě, ale budeme navždy spolu v nebi.“
Sestra Giacinta Morzoniová byla slabšího zdraví a obá-
vala se, že z toho důvodu bude muset opustit aspirantát.
Snažila se proto dostat k Donu Boskovi a otázat se ho na
budoucnost. Konečně překonala obavy a přišla k pokoji,
kde světec přijímal návštěvy. Tentokrát spěchal na vlak, ale
ona zavolala: „Otče, potřebuji s vámi mluvit!“ Don Bosco se
klidně vrátil, nabídl jí židli a na její otázku, jestli obdrží od
Pána dostatečné zdraví pro práci v Kongregaci, jí odpově-
děl: „Pán Vám dá zdraví a také svatost.“ V roce 1919 tato se-
stra vyprávěla, že tehdy v roce 1880 jí předpovídali ještě dva
roky života a zatím dosud vyučuje.
Sestra Orsolina Rinaldiová trpěla nevyléčitelným ne-
duhem na pravé noze, ale toužila stát se řeholnicí FMA.
Vypravila se za Donem Boskem a ten jí v sakristii baziliky
Panny Marie řekl, že její neduh nestojí za řeč. Pomodlil se
s ní Ave Maria a poslal ji k matce Mazzarellové s doporuče-
ním, aby byla přijata. V listopadu 1880 byla přijata mezi če-
katelky. Celý život konala dlouhé cesty a podstupovala velké
námahy, ale na nohu si stěžovat nemusela.
Sestra Giacinta Laureriová byla v noviciátu, ale trpěla
oční chorobou. Matka Mazzarellová jí doporučila, aby se
vypravila za Donem Boskem a požádala ho o požehnání
a uzdravení. Ten ji uklidnil slovy: „Panna Maria Vás sem
povolala. Chce, abyste zde pracovala a stala se svatou. Udě-
lím Vám požehnání Panny Marie, vzpomenu na Vás při mši
svaté, vezměte si tuto medailku Panny Marie Pomocnice,
vykonejte k ní novénu a požádejte o připuštění ke slibům.“
Sestra Giacinta se dlouho modlila. Za několik dní zjistila,
759

22.8 Page 218

▲back to top
že je uzdravená, viděla jasně, jako by neměla žádný oční ne-
duh.
Sestra Luigia Boccalatteová vzpomíná na dvě smutné
předpovědi, které Don Bosco učinil v Nizze při duchovních
cvičeních pro ženy. Při jeho příjezdu bylo krátké přivítání se
zpěvy. Don Bosco jim poděkoval a řekl: „Připravte se ještě
lépe zpívat v nebi. Čtyři z vás tam letos přejdou.“ Skutečně
zemřely sestry Luigina Areccová, Marie Mazzarellová, Clo-
tilde Turcová a Tersilla Gineprová. Všechny byly při uvítání
a na každou z nich zvláště světec pohleděl při políbení ruky.
Později řekl účastnicím duchovních cvičení. „Také čtyři
z vás předstoupí před Boží tribunál.“ Večer přišla za Donem
Boskem matka asistentka, že svěřenkyně nemohou usnout,
aby je uklidnil. A Don Bosco: „Musím konat Boží vůli. Jestli
mi Pán vnuká taková poselství, je na mně, abych je řekl.“
Sestra Celestina Torrettaová zajela k Donu Boskovi pro
požehnání před vstupem do ústavu v Nizze jako aspirantka.
„Jen tam vstupte,“ řekl Don Bosco, „toho dne sestoupí na
Vaši rodinu zvláštní požehnání. Máte ještě sestry?“ „Dvě.“
„Později za Vámi přijde i ta mladší.“ Jmenovala se Felicina.
Její matka těžce a dlouhodobě onemocněla. Po dvou letech
odjela na návod Feliciny za Donem Boskem do Turína. Ten
vyslechl její stesky a řekl: „Uzdravíte se, když dovolíte, aby
i druhá Vaše dcera vstoupila do Kongregace.“ Matce ukáply
dvě slzy, ale neřekla ani slovo. Felicině pak řekl: „Jste spo-
kojená?“ A ona, jak stála za matkou, sepnula ruce a obráti-
la oči k nebi. Světec si toho všiml, požehnal matce a řekl jí:
„Uzdravíte se, jakmile dovolíte i druhé dceři vstoupit do ře-
hole.“ Matce se ještě dva roky nemoc zhoršovala, až si Feli-
cina dodala odvahy, připomenula jí slova Dona Boska a od-
jela do Nizzy. Tři dny nato se stav matky zlepšil a nakonec se
uzdravila úplně. Žila ještě v roce 1907 ve věku 78 let, v době,
kdy don Lemoyne tento příběh zaznamenal.
28 Podniky zrušené, odložené nebo započaté v roce 1880
V roce 1880 byly založeny pouze domy Viedma a Patagónes
v Argentině. Další nabídky v Itálii nebylo možno přijmout.
Tak např. princezna Odescalchiová žádala Dona Boska, aby
otevřel školu v Braccianu u Lazia, ale světec nabídku ne-
přijal, nebylo vhodné rozptylovat síly. Druhá žádost byla
vážnější. Jednalo se o vedení italských škol ve Splitu. Místní
biskupové dokonce přiměli Sv. otce, aby Donu Boskovi pře-
vzetí připravených škol doporučil. Don Bosco však vzhle-
dem k nároku na početnost vyučujících sil nemohl vyhovět.
Další žádost přišla z Luga. Městečko navštívili salesiá-
ni don Lazzero, Barberis a Durando. Don Bretto napsal ve
svém dobrozdání: „V Lugu je mnoho ohrožené mládeže
a občané by salesiánům přáli.“ Naléhal msgre. Josef Emal-
di a místní rodina Vespignani. Don Bosco byl však opatrný,
zvláště za tehdejšího politického vření v Laziu. Karlu Ve-
spignanimu napsal o účelu a předpokladech vzniku navr-
hovaného ústavu a v listu připomenul: „Musíme se pevně
držet zásady, abychom v politických záležitostech nevystu-
povali pro ani proti. Naším cílem budiž pomáhat opuště-
ným hochům.“
Delší dobu byla vedena jednání o převzetí gymnázia
a konviktu v Teano. Don Bosco dával naději, alespoň do
budoucna, na převzetí ústavů, ale vše zhatil nedostatek sa-
lesiánských vychovatelů. Dalším objektem zájmu byl dům
v Penangu v diecézi Casale Monferrato v sousedství koste-
líka Panny Marie Bolestné proměněného na hostinec. Don
Bosco ho koupil za 60 000 lir. V ústavu měli bydlet chlapci
obecné školy a vypomoci tak salesiánskému sousednímu
ústavu v Borgo San Martino přeplněnému chovanci. O zalo-
žení zemědělské školy v Mogliano Veneto bylo se salesiány
jednáno už od roku 1879, ale otevřena byla až v roce 1882.
Dárkyní pozemku zde byla zbožná paní Alžběta Bellavite
Astoriová, která svůj plán zřízení salesiánského ústavu
osobně projednala s Donem Boskem v Turíně a navíc slíbi-
la věnovat na novostavbu 150 000 lir. Podnik pokládala za
korunu svého životního snažení. Souhlas s tímto podnikem
podepsal za biskupství v Trevisu jeho tehdejší generální vik-
ář Giuseppe Sarto, pozdější papež.
V roce 1880 započaly přípravy na zřízení salesiánských
učňovských škol v portugalském Oportu. Akci vedl místní
farář Šebestián Leite De Vasconcellos. Sám zajel za Donem
Boskem do Turína, prohlédl si zdejší provoz salesiánských
učňovských škol a vrátil se do Oporta s radou světce, aby
zde otevřel sám „Dílny sv. Josefa.“ Jejich správu později pře-
vezmou salesiáni. Uskutečnilo se to však až po smrti Dona
Boska.
V roce 1880 nebyly otevírány nové domy, ale zato se po-
dařilo rozšířit staré ústavy, např. v Navarre ve Francii, v Ni-
zze Marittima, v Marseille a v italské Vallecrosii. V Turínu
pokračovaly práce na kostele sv. Jana Evangelisty a v Římě
probíhala dostavba chrámu Božského Srdce.
Don Bosco o rozvoji společnosti napsal obšírný list dne
20. srpna 1880 kardinálu protektorovi do Říma. Sděluje
mu, že misie v Argentině rozkvétají, ale trpí nedostatkem
podpory ze strany vlády a následky občanské války v zemi.
Zmiňuje se o rozšíření ústavů ve Francii a o rozvoji díla
v Itálii. Uvádí potíže se stavbou ústavu ve Spezii, který pod-
poroval i Sv. otec.
S rozšířením salesiánského díla se stala naléhavou otáz-
ka, jak se trvale starat o ubytování, ošacení a výživu tolika
chovanců a spolubratrů. Don Bosco připomínal Spasitelova
slova: „Dávejte a obdržíte sami v přehojné míře.“ A jindy
„Vše, co vám nadbývá, věnujte na almužny.“
29 Předpovědi, vhled do svědomí, uzdravování, případ bilokace
Zvláště v posledních letech života měl Don Bosco dar mi-
mořádného působení. Ve třech případech předpověděl
úmrtí.
Pan Tommaso Buffa, inspektor na železnici, jehož syn ze-
mřel jako salesiánský klerik v pověsti svatosti, jednou řekl
Donu Boskovi, že zemře dřív než on. Světec mu odpověděl:
„Kdepak, zemřete osm roků po mé smrti.“ Zemřel skutečně
v roce 1896 a zanechal v pozůstalosti zapsanou tuto roz-
mluvu.
Příbuzní Giovanniho Maria Gazzy, který ležel s těžkou
nemocí, prosili Dona Boska, aby přišel a požehnal mu. Ten
tak učinil s milým povzbuzením, ale při odchodu řekl ro-
dičům, že nemocný zemře 27. listopadu. A skutečně se tak
stalo.
760

22.9 Page 219

▲back to top
Baronka Jocteauová, jejíž jeden syn studoval již na Valsa-
lice, přivedla k Donu Boskovi druhého syna, aby mu požeh-
nal. Ten chlapci řekl několik vět o věčném životě a o nebi
a nakonec dodal: V ten a ten rok, den a hodinu ti bude dob-
ře.“ Pak mu požehnal. Matka se domů vrátila plná důvěry,
ale hoch nakonec v přesně naznačenou dobu zemřel. Ba-
ronka na Dona Boska zanevřela. Teprve kanovník Anfossi
přesvědčil matku, že Don Bosco předpověděl chlapci šťast-
nou věčnost. Baronka uvěřila a byla plna vděčnosti Bohu.
Pro změnu předpověď dlouhého života. Dne 20. června
1931 zemřela řeholnice matka Maria Pomocnice od Svatého
Josefa. Přes svou útlou postavu byla v roce 1880 přijata do
noviciátu, jelikož jí Don Bosco předpověděl, že bude moci
zachovávat řeholní povinnosti. Navíc jí dal medailku, na je-
jíž jedné straně byla zobrazena Panna Marie Pomocnice. Její
jméno při obláčce od představených podle jejich rozhodnu-
tí obdržela. Don Bosco jí tehdy předpověděl: „Za mnoho let
po spojení dvou klášterů v Benátsku budete zvolena před-
stavenou, bude to místo vašeho posvěcení a zemřete tak sta-
rá, jak stár zemřu já.“ – Řeholnice byla roku 1901 vyslána,
aby založila společný klášter v Bassanu v Benátském kraji
a v roce 1916 byla zvolena představenou. Po onemocnění
se dotazovala, v kolika letech zemřel Don Bosco a také ona
zemřela v 72 letech.
Sestra Brambilla ze společnosti Dcer dobročinnosti byla
po obláčce 4. října 1880 v Turíně určena jako vychovatelka
do dívčího sirotčince v Sassari na Sardinii. Odjížděla se spo-
lusestrami vlakem. Do jejich kupé přistoupil obyčejný kněz.
Když jej zdravili spolucestující, poznala, že je to Don Bosco.
Zklamaná sama u sebe jeho zjevem si v duchu opakovala:
uši má poněkud větší, než by bylo třeba. Don Bosco náhle
začal vyprávět svému spolucestujícímu, že ho kdysi napadlo
nechat si zhotovit pěknou fotografii. Když mu fotograf uká-
zal malé podobenky, Don Bosco podotkl: „Až na ty velké
uši.“ Sestra naproti se začervenala. Don Bosco, aby ji vyvedl
z rozpaků se jí otázal, kam jede. Že na Sardinii do dívčího
ústavu. On na to: „Nechtěla byste se raději zabývat výcho-
vou chlapců? Mohla byste jim prokázat mnoho dobrého.“
Při odchodu z vlaku jí Don Bosco znovu připomenul: „Se-
stro Brambillo, věnujte se jen hochům!“ V Livornu sestru
Brambillu čekal písemný vzkaz, že nenastoupí do dívčího
sirotčince, ale do chlapeckého. Bylo v něm 50 chlapců, kteří
potřebovali všestrannou pomoc. Po padesáti letech služby
v sirotčinci sestra vzpomínala na doporučení Dona Boska
ve vlaku a historku živě vypravovala.
Roku 1932 se splnila předpověď Dona Boska o rozšíře-
ní ústavu San Leone v Marseille. Jednou při návštěvě toho-
to ústavu někdy v roce 1880 Don Bosco s ředitelem ústavu
donem Bolognou a koadjutorem Nasim přišli až k fontáně
značně vzdálené od tehdejšího salesiánského domu. Světec
řekl: „Po čase se budovy oratoře rozrostou až sem.“ Část
sousedních pozemků připadla ústavu v roce 1892 a 1923.
Teprve v roce 1932 se majetek domu rozšířil až ke staré fon-
táně a pamětníci si vzpomněli na vyprávění o Don Boskově
předpovědi.
Z roku 1880 máme také zaznamenán jeden příklad čtení
ve svědomí zpovídajícího se chlapce. Ten vychován v du-
chu Garibaldiho, byl proti své vůli v oratoři. Šel ke zpovědi,
ale bez dobré vůle vyznat nejvážnější hříchy. Ještě než za-
čal mluvit mu Don Bosco ty vážné jeho hříchy vyjmenoval.
Chlapec odešel od zpovědnice a vrátil se až po nějaké době,
kdy se rozhodl změnit upřímně život. Svému slovu dostál
a stal se později dobrým salesiánem.
Pan Jan Bisio, turínský obchodník, byl známým dobro-
dincem oratoře. Jeho žena trpěla nemocí, proto se v těžké
situaci rozhodl požádat pro ni Dona Boska o požehnání.
Don Bosco vyhověl, povzbudil ji a ujistil, že tak brzy neze-
mře. K údivu lékařů žila ještě 15 let.
Zvláštní nemoc měl koadjutor Luigi Tabasso. Už odma-
lička rostl jen pravou stranou svého těla. Trpělo tím i srdce
a těžce dýchal. V červnu 1880 musel do nemocnice. Vý-
znamné lékařské kapacity si nevěděly s léčením rady. Nako-
nec se rozhodl jít přímo za Donem Boskem. Ten se s ním
kleče pomodlil a udělil mu požehnání. A hle, už při posta-
vení na nohy hoch cítil, že tlak na srdci zmizel a na levé tváři
necítil bolest. Během několika dnů dorostla nemocná – levá
část těla. Don Bosco, když zjistil tak náhlé uzdravení, zaká-
zal mu, aby o věci s kýmkoliv mluvil a doporučil mu, aby
děkoval Panně Marii. Po dvou letech za ním přišel tentýž
mládenec s neduživou pravou rukou a žádal Dona Boska
znovu o požehnání. Ten mu splnil přání pod podmínkou,
že uzdravení přispěje k blahu jeho duše, jinak ať je bez vý-
sledku. A neduh mu zůstal až do konce života.
Pan Agostino Calcagno z Arenzana byl vytrvalým sale-
siánským dobrodincem. V roce 1881 přinesl Donu Boskovi
peněžní dary, které byly na stole shromážděny do pěti ku-
piček od pěti nemocných dárců. Světec, aniž znal od koho
která suma pochází, ukázal prstem: Dárci těchto tří budou
vyslyšeni a těchto dvou ne. Zakrátko se oni tři nemocní dár-
ci uzdravili, jeden z nich žije dosud (1933) a má už 90 let.
Zbylí dva zemřeli.
Dále se zmíníme o záhadné bilokaci našeho světce. Dne
14. října 1878 byl Don Bosco určitě v Turíně. Ten stejný
den vešel do domu paní Adély Clèmentové v Saint-Ram-
bert d’Albon neznámý kněz. Mluvil francouzsky, nechtěl
však prozradit své jméno a řekl: „Po několika letech se bude
o mém jménu psát v knihách, ty se dostanou do Vašich ru-
kou a zvíte, kdo jsem.“ Do domu Dona Boska dovezl manžel
paní Adély, který mu po cestě nabídl místo ve voze. Doma
podali neznámému knězi občerstvení a svěřili se se svými
bolestmi. Hlavní se týkala jejich syna, který oslepl a ohluchl.
Ubohá matka zkoušela kde co k jeho uzdravení. Don Bosco
jí řekl: „Modlete se za jeho uzdravení a budete vyslyšena.“
Při pohoštění světec řekl, aby si na památku nechali vypalo-
vanou ozdobnou láhev na vodu, z které pil. Otec tehdy malé
dcerky jí rok před svou smrtí uložil, že tu láhev má pone-
chat u sebe jako vzpomínku na onoho záhadného dobrého
kněze. Po ukončení návštěvy paní na neznámého kněze
naléhala, aby se nechal dovézt k nemocnému hochovi. On
však, že to není možné, že musí jít dál. Zatím manželé za
chlapcem zajeli sami. Jaké bylo jejich překvapení, když opa-
trovnice chlapce sdělila, že právě odešel nějaký kněz, který
uzdravil jejich syna. Po sedmi letech jeden z přátel, který byl
svědkem chlapcova uzdravení, přinesl manželům Clèmen-
tovým knihu, kde byl vyfotografován Don Bosco. Všichni
se shodli, že to je ten záhadný kněz, jehož jméno neznali.
Uzdravený hoch žil až do roku 1926.
Svatí využívali podobných divuplných událostí, aby se
tím víc cvičili v pokoře. Don Bosco říkával, že kdyby Pán
nalezl člověka ubožejšího než je on, vyvolil by si ho místo
něho za spolupracovníka na svém díle.
761

22.10 Page 220

▲back to top
Příloha dokladů
Je to téměř 200 stran dokladů v italštině a z menší části ve francouzštině. Zde názvy nejdůležitějších z nich:
Dohoda o farní službě v Marseille
Pět dopisů Dona Boska donu Ruovi z Marseille
Dopis pana Rostanda Donu Boskovi
Nenadálá návštěva arcibiskupa v oratoři
Dva dopisy kardinálovi Ninovi od Dona Boska
Don Boskovy prosby k papeži
Udělení indulgencií papežem Lvem XIII.
Doporučení Dona Boska při zpovědi
Francouzští poutníci v oratoři
„L’Unità Cattolica“ hájí Dona Boska
Don Boskův list králi Umbertu I.
Stav Zbožné salesiánské Společnosti v březnu 1879
Oběžník Dona Boska o „Katolickém čtení“
Oběžník, jak získat koadjutory
První salesiánská konference v Sampierdareně
Projev Dona Boska k francouzským návštěvníkům oratoře
Konečná zpráva z první generální kapituly FMA
Šest listů Dona Boska komtese Barbové
Čtyři dopisy Dona Boska markýzi Palavicinovi
Devět listů Dona Boska markýze Nině Durazzo – Palavici-
nové
Sbírka doporučení a pravidel sepsaných Donem Boskem
762